Najednou si uvědomuju, že celá ta moje sekce tady se jmenuje Zen a Co je to zen....
Pamatuju si, že jsem na slovo zen poprvé narazil v nějakém komunistickém slovníku. Myslel jsem si, že to je nějaká varianta buddhismu.
Pak jsem narazil u kamarádky na knížku Introduction to Zen Buddhism. To napsal Daisets Suzuki.
Bylo to plné vysvětlování satori a příběhů o satori.
TEhdy jsem si říkal, a opravdu mi bylo jedno, co je západní a co je východní pojetí, že jestli to satori je pochopení pravdy všeho, pravdy sebe, světa, vesmíru, pak to chci. A z těch příběhů jsem měl pocit, že ti lidi opravdu pochopili cosi nesmírně hlubokého. Hlavně mě fascinovalo, že to , co oni měli pochopit, byla jakási zkušenost, ne intelektuální problém. To mě fascinovalo, cítil jsem v tom něco autentického.
Tak jsem se vydal hledat svého zenového mistra. Aby mi pomohl taky dosáhnout satori. Pochopení absolutní pravdy celého vesmíru. Samozřejmě v té zenové škole jsme se učili, že Buddhovo osvícení bylo satori. To je prostě japonský název pro osvícení.
Slova sem, tam, já to chtěl pochopit, takže jak se tomu nadává, mi bylo šuma fuk. Ale dráždily mě slova, buddha, nirvána, samsára, satori, pravda, samozřejmě že mě to vrtalo hlavou, hrozně moc, ale to oni chtějí v těchto zenových školách, tak vás zblbnou, až se může stát, že to všechno odhodíte. A tehdy vás přestane zajímat zen, satori, buddha, nirvána. Ale paradoxně, ono vás to začne zajímat z jiné stránky. Začne vás zajímat, jak to funguje v životě, a často taky proč to vůbec nefunguje, a jak se to projevuje a jak se to dá vysvětlit nebo učit druhé.
No a tak vlastně se vrátíte zpátky k literatuře, cvičení, učení, zenovým centrům, abyste se tím dál zabývali. Abyste sv tom nacházeli svobodu, kterou jste hledali, a a byste případně tuto svobodu ukázali druhým.
A často - když ukazujete tu svobodu , svobodu od sebe, od slov, od učení, od kategorií, prostě musíte říct - pusťte to z hlavy, pusťte z hlavy definice, kategorie, učení, pusťte z hlavy učitele, žáky, osvícené i neosvícené.
Když vás v hlavě, v mysli, neobtěžuje žádná myšlenka, žádná definice, když neulpíváte na žádném tvrzení, pak mi rozumíte. Pak jste nemuseli nikdy studovat zen a ani cvičit zazen a pokud jste schopni prožívat plně, co je tady a teď, pak nepotřebujete znát... ale někdy to může být na hranici arogance, a někdy to je arogance. Lidé se někdy chtějí učit, někdy potřebují učení, potřebují teorii, potřebují někoho, kdo jim ukáže cestu k pravdě. Pokud mají zájem, jako jsem měl já zájem, pak jim přejme, aby našli člověka, který jim tu cestu ukáže. Jsou lidé, kteří pravdu našli i bez někoho, kdo by jim pravdu ukazoval. Gótama byl taková velká jedna výjimka. Našel si cestu sám. I když mu spousta lidí ukazovala špatný příklad, aha, tudy to nejde, zjišťoval postupně Buddha. Ale ne každý má tak obrovskou, naprosto spalující touhu poznat pravdu za každou cenu, i kdyby ho to mělo stát zdraví, žaludek, střeva, plíce, srdce, kůži, zuby, nehty, to byl Gótama. Buďme rádi, že tu jsou tolerantní a laskaví učitelé, kteří nám ukážou kudy jít. Myslím, že v dnešní době nemusíme polykat hřebíky, abychom poznali pravdu, ale musí být něco v našem srdci, co hoří pro pravdu. Musí tu být mysl probuzení, vůle k pravdě, neutuchající touha poznat pravdu.