Maatina píše:Dobrý den,
nacházím se ve velmi složité životní situaci a momentálně se zdá, že není v mých silách se z ní dostat. Pokukovala jsem po nějakém fóru, kde bych si mohla nechat třeba i něco vyvěštit.
Zamilovala jsem se do muže, nového vedoucího, se kterým jsme v práci zůstali sami a teprve hledali další, nové lidi. Jelikož jsem tou dobou věděla a znala mnohem víc než on, a i díky svým narůstajícím citům k němu, začala jsem starost o pracoviště a práci s ním spojenou více a více přebírat na sebe, tak aby byly zajištěné a abych mu co nejvíce pomohla, protože neměl na starosti jenom to. Postupem času jsem si tedy ono pracoviště obstarávala a vedla, přejala je za své a novým lidem již fakticky rok a půl velím, starám se i o ně. Před rokem mi bylo řečeno, že jsem od té chvíle tedy už oficiálně zástupcem a lídrem, ale nikdy mi nedali nic podepsat.
Jak šel čas, bylo potřeba opravdu i více těch zástupů a jednu dobu mi i na čas onemocněl a vlastně jsme tu práci dělali už spolu, vedli to tam společně a spolupracovali. Bohužel mezi námi došlo, a to dokonce nadvakrát, k závažnému nedorozumění. Já jsem zřejmě natvrdlá a on neumí vůbec komunikovat, nevím, i to je pro mě těžko pochopitelné, nicméně jsme si prožili dvě delší období, kdy já jsem se mu vyznávala, poprvé ještě nesměleji a opatrněji, podruhé už mnohem jistěji, nosila mu zákusky, pečovala o něho a čekala na něj, kdy on to vše přijímal, ovšem sám vlastně nevykročil a až po dlouhé době mi řekl, že mě nemiluje. Prostě jsme si každý žili v jakémsi svém paralelním světě. Což s sebou samozřejmě ve finále, kdy už mi to dokázal říct a kdy mně se zbořil svět, vše, čemu jsem do té doby věřila, že to chce opravdu jenom ten čas a že spolu budeme, a kdy ho to vlastně předtím už dlouho obtěžovalo, obrovskou ublíženost na obou stranách.
Poprvé jsem nevěděla, zda bych mohla odmítnutí zvládnout a zůstat a vlastně si začala brzy dělat zase ty naděje. Podruhé jsem automaticky chtěla odejít, že to samozřejmě nezvládnu, obzvlášť teď ne, když už jsem jej za toho muže fakt měla.. doposud jsem znala jen útěk. Jenže.. já jsem už dávno žila i tou prací, samozřejmě prací s ním. A byl pro mě tak důležitý a milovala jsem ho tolik, že jsem se rozhodla to přece jenom zkusit a nějak s tím u sebe pracovat, moc jsem si přála pokusit se zachránit naše přátelství a moji práci a tak jsem se vrhla právě na to. A opravdu jsem si našla svůj způsob a jsem šťastná, že to zvládám a věřím, že mohu zvládat i nadále. Soustředím se právě na to přátelství a pracovní partnerství. Od začátku jsem ho prosila, že s tím budu potřebovat pomoct. A on mi příliš nepomáhal.
Postupně jsem zjistila, že i on si v sobě nese velké ublížení. A zatímco já jsem se přes to svoje jakžtakž dostala a jsem schopná mít pochopení pro to jeho a odpouštět mu, to jeho naopak ten poslední čas přes veškeré moje snahy narostlo, zatvrdil se a momentálně na místo abychom se znovu sžili a naučili se to, oč pořád prosím, to nechal vygradovat tak daleko, že mi naopak veškerou moji leaderskou a zastupnickou práci vzal, úplně mě odstřihl a chystá nové pořádky. Už si stěžoval na mě i řediteli, že se mnou nemůže pracovat, já se vůči tomu ohrazovala, byli jsme tam spolu. Namísto toho, aby se mě zastal a měla jsem tu jeho podporu, aby si to v sobě zpracoval a za tu parťačku mě opět přijal, je to teď celé v troskách, jsme teď v troskách.
Ztratila jsem ho už dvakrát jako potencionálního a jak jsem věřila, budoucího manžela. Věřila jsem, že zachráním naše přátelství a pracovní partnerství a ztrácím i to. A úplně nejhorší je, že tu práci původně navíc, to, co jsem si na sebe vše postupem času nabalovala, jsem dělala kvůli němu, postupem času a když jsem v nás věřila, pak už pro nás, a dnes už i pro sebe. Hrozně se to do mě za zažralo, stalo se to mojí součástí, pociťuji velkou zodpovědnost za ten svůj plac, za ty lidi, za tu odvedenou práci, aby nám vše fungovalo. A naučila jsem se se to vše skládat v hlavě, ty priority, co nám jak odjíždí, všechny ty starosti s tím spojené, a mám takovou potřebu to vše zajišťovat, zařizovat, mám to tak propojené.. naplňuje mě to, baví mě to, je to můj život. A teď nemohu, nevidím do toho, vše mi to vzal. A já se ho jen snažím pohnout, ať už se netopí v té bolesti a nenávisti, ať vzpomene na to dobré a dá nám tu šanci a nedaří se a nedaří. Ta děvčata to nechápou, jak jsem z toho paranoidní, mám dojem, že s nimi manipuluje, staví je proti mně, že ho jen papouškují.
Já už jsem prostě pracovně někde jinde a pokud nebudu moct dělat svoji práci, přijdu o všechno. Pro mě je to zrada. A kdyby dostal rozum, kdybychom to mohli nějak napravit, já vím, že jsem zase schopná odpustit, však to tolik chci, pokračovat, ale pokud si to neuvědomí..
Já, 22.9.1981, 1.30, Boskovice
On, 18.7.,1987, 12.00, Boskovice
Hmmm, ser na všechno, co ti tu delegovali. To jediný, co za to stojí, je vlastní cit, a kéž pozitivním směrem.
