Složitá životní situace

[Maatina]

V úterý jsem psala řediteli a ještě jednomu vedoucímu, jestli by se za mě nepřimluvili.

Nepřimluvili proč? Jestli můžeš zůstat v pracovním poměru?

Dělat svoji „starou“ práci. Předně, aby mě vzal na milost.

[Návštěvník]

V úterý jsem psala řediteli a ještě jednomu vedoucímu, jestli by se za mě nepřimluvili.

Nepřimluvili proč? Jestli můžeš zůstat v pracovním poměru?

Dělat svoji „starou“ práci. Předně, aby mě vzal na milost.

V čem konkrétně se liší stará práce od nové práce?
Jak by vypadalo vzetí na milost? Co by to ve tvém životě konkrétně změnilo?

[Maatina]

V čem konkrétně se liší stará práce od nové práce?
Jak by vypadalo vzetí na milost? Co by to ve tvém životě konkrétně změnilo?

Prostě jsem to dávno brala jako naše, tedy i moje. A měla jsem tu důvěru a starala se o to pracoviště, o ty lidi tam, dělala si tam pořádek ve věcech a věděla, kde co mám a měla celkový přehled a prostě jsem to tam řídila. Bylo to něco úplně jiného, člověk tím žil, naplňovalo ho to. Teď jen poslouchám pokyny, do ničeho nevidím, nic nevím a to co vím a vidím, radši ani nechci vidět, protože s tím stejně nemohu nic dělat a nemám vůbec žádnou motivaci, ubíjí mě to. Jsem odstavená, zrazená, zapomenutá..
Vzetí na milost by vypadalo tak, že by vyšel ze svojí nenávisti a dal nám šanci pokračovat spolu dál, nechal mě zase pracovat, pustil by mě zase k sobě, svěřil mi opět důvěru. Změnilo by to všechno. Konečně bychom měli šanci to všechno napravit, dostat se přes to a být zase přátelé a hlavně bych měla zpět svoji práci, kterou jsem si zatím tak oblíbila a věřím, že i dobře a zodpovědně konala.

[***]

doposud jsem znala jen útěk

Útěk před čím?

[Maatina]

doposud jsem znala jen útěk

Útěk před čím?

Z té situace. Když někoho miluji jako muže a on to neopětuje. Z jeho blízkosti.

[Vyzpovídání]

...on to neopětuje.

Na střední škole o mě stál jeden kluk. Když ráno zahlédl, že jedu do školy, utíkal za mnou a pak si sedl do lavice proti mně a díval se na mě. Mojí mamince se líbil, byl hodný, slušný a na rozdíl od mých kamarádů, kteří by mě podle mé maminky mohli zkazit, se dobře učil. Moje maminka mu dala na tanečních lístek od šatny, aby mi vyzvedl kabát. Když mi ho přinesl, tak jsem mu utekla. Utíkal za mnou, a když mě dohnal, tak se hlasitě rozbrečel. Byla jsem z těch jeho škemrajících psích očí zoufalá a vyhýbala jsem se mu, jak jen to šlo. Nebyla jsem ani při nejlepší vůli schopná jeho zájem opětovat.

Kluk, do kterého jsem se pak zamilovala, se na mě díval úplně jinak, šťastně, s obdivem. V očích mu jiskřily plamínky radosti, když mě viděl. Měl své kamarády, svůj šťastný svět, do kterého mě zval.

Později jsem zažila stav, kdy jsem nebyla schopná opětovat zájem naší staré sousedky. Říkávala mi, že když k ní přijdu, je to jako krůpěj rosy na její okoralou duši. Mluvila o sobě jako o stařičké mocnářce, která svou vehemencí odradila všechny své potomky. Plížila jsem se vždycky tiše kolem jejích dveří, aby mě neodchytila, nevtáhla dovnitř. Lačnila po společnosti někoho druhého, koho zahrne svými negativními vzpomínkami ve kterých žila, a já jsem se vždycky po takové návštěvě cítila jako vyždímaná houba.
Pak onemocněla, byla jednou nohou na druhé straně a něco se změnilo. Všechno odevzdala, všechno pustila, i všechny vzpomínky a chtění. Přišla jsem za ní do nemocnice, ona mě vnímala a jen tiše zářila štěstím. Bylo to tak krásné, že jsem ji pak navštěvovala, jak to jen šlo.

Poslední zkušenost s neopětováním zájmu jsem měla s o dvacet let starší kolegyní, která neměla děti, příbuzné, přátele a několik manželů jí umřelo. Připadala jsem si jako hřebíček, na který by si ráda pověsila svůj osamělý nešťastný život. Hřebíček, který by něco takového neunesl.

Říkávala mi: "Ale jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř, než já, viď"....
V její přítomnosti jsem se cítívala až provinile na spoluúčasti na jejím nešťastném životě bez lidí, kteří by dokázali naplnit její život.

[Návštěvník]

Jelikož jsem tou dobou věděla a znala mnohem víc než on,

Sebe vidím v lepším světle, než jeho.

jednu dobu mi i na čas onemocněl

Vnímám ho jako své vlastnictví.

já jsem se mu vyznávala

mi řekl, že mě nemiluje

Můj vztah k němu je jednostranná záležitost.

když už jsem jej za toho muže fakt měla

Ale jen ve svých představách, kterým jsem věřila.

Soustředím se právě na to přátelství a pracovní partnerství. Od začátku jsem ho prosila, že s tím budu potřebovat pomoct. A on mi příliš nepomáhal.

Nebyla to jeho povinnost mi pomáhat s něčím, o co evidentně nestál.

Už si stěžoval na mě i řediteli, že se mnou nemůže pracovat, já se vůči tomu ohrazovala, byli jsme tam spolu. Namísto toho, aby se mě zastal a měla jsem tu jeho podporu, aby si to v sobě zpracoval a za tu parťačku mě opět přijal, je to teď celé v troskách, jsme teď v troskách.

Bude i on beze mě v troskách? Nebo jsou v troskách jen představy o našem vztahu, který fakticky nikdy neexistoval?

Ztratila jsem ho už dvakrát jako potencionálního a jak jsem věřila, budoucího manžela.

Jaký důvod by měl pro manželství se mnou někdo, kdo mi otevřeně řekl, že mě nemiluje?

A úplně nejhorší je, že tu práci původně navíc, to, co jsem si na sebe vše postupem času nabalovala, jsem dělala kvůli němu

Když něco nedělám z čisté nezištné lásky a radosti, že mě to baví a dělám to ráda, ale dělám to, protože něco za to chci, a nedostanu to, tak z toho může vzniknout pocit sebeobětování. Mělo by nějakou logiku vyčítat komukoliv cokoliv, co bylo dělané skutečně z nezištné lásky?

V úterý jsem psala řediteli a ještě jednomu vedoucímu, jestli by se za mě nepřimluvili.

Je nějaká šance, aby mě začal mít rád člověk, který mi řekl, že mě nemiluje, když si na něj budu stěžovat u nadřízených?

Prostě jsem to dávno brala jako naše, tedy i moje.

Je pro mě tedy důležitý pocit vlastnictví.

A měla jsem tu důvěru a starala se o to pracoviště, o ty lidi tam, dělala si tam pořádek ve věcech a věděla, kde co mám a měla celkový přehled a prostě jsem to tam řídila.

Vyhovoval mi pocit moci, pocit, že jsem nadřízená nad těmi lidmi, které jsem řídila.

Bylo to něco úplně jiného, člověk tím žil, naplňovalo ho to. Teď jen poslouchám pokyny, do ničeho nevidím, nic nevím a to co vím a vidím, radši ani nechci vidět, protože s tím stejně nemohu nic dělat a nemám vůbec žádnou motivaci, ubíjí mě to.

Jsem na tom stejně jako ti lidé, které jsem řídila?

Jsem odstavená, zrazená, zapomenutá..

Ublížená...

Vzetí na milost by vypadalo tak, že by vyšel ze svojí nenávisti a dal nám šanci pokračovat spolu dál, nechal mě zase pracovat, pustil by mě zase k sobě, svěřil mi opět důvěru. Změnilo by to všechno. Konečně bychom měli šanci to všechno napravit, dostat se přes to a být zase přátelé a hlavně bych měla zpět svoji práci, kterou jsem si zatím tak oblíbila a věřím, že i dobře a zodpovědně konala.

Teď jde o to, jestli můj přínos v tomhle pracovním kolektivu dokáži lépe ohodnotit já, nebo mí nadřízení.

Má celková bilance je, že ten, koho jsem viděla jako svého manžela se mým manželem nestane. V práci, kde jsem se cítila nepostradatelná, se beze mě podle všeho obejdou.

Mám teď na výběr, buď být z toho všeho v troskách. Nebo začít od nuly a možná objevit něco, co všechny mé představy o tom, jak by měl vypadat můj šťastný život, přesahuje.

[Maatina]

Návštěvník:
Přiznám se, že se mi na toto nechtělo příliš reagovat. Vnímám tu jen nepochopení a opět mě to vlastně jen předestírá to, jak si my lidé každý žijeme ve svém světě a vnímáme vše po svém. Na druhou stranu asi chápu snahu mi právěže jako ten jiný úhel pohledu ukázat a pomoci mi něco pochopit i z jiné strany. Ono to téma je pro mě celé velmi bolavé a bylo obtížné se s tím svěřit takhle do pléna, ale určitě k němu přistupuji za sebe věrně a nic neskrývám a proto jsem možná místy zvolila ta která slovíčka, která mi v ten který čas a situaci přišla jako vhodná a pravdivá a zdá se, že mohou čtenáře naopak mást. Přeci jen je to vždy taky zkratka všeho co je v pozadí a není vidět. Nakonec se tedy pokusím, alespoň ze slušnosti, když jste si se mnou dala takový čas, na jednotlivé body reagovat opět za sebe.

Jelikož jsem tou dobou věděla a znala mnohem víc než on,

Sebe vidím v lepším světle, než jeho.

To je fakt, on přišel řekněme z jiného oddělení a s tou prací se teprve seznamoval.

jednu dobu mi i na čas onemocněl

Vnímám ho jako své vlastnictví.

Zde jsem to „mi“ zvažovala. A opravdu mi to přišlo nejvěrnější té situaci, obzvláště tehdy, když jsem si činila větší naděje v té osobnější sféře a i tím, že to demonstruje můj vztah k němu, a to, že už a stále ho pojímám jako velmi blízkého člověka a dávno jsem ho do toho svého života pustila. Samozřejmě chápu i Váš postoj, nicméně za mě je to pravdivé a napsala jsem to záměrně.

já jsem se mu vyznávala

mi řekl, že mě nemiluje

Můj vztah k němu je jednostranná záležitost.

To už myslím bylo osvětleno a od června je mi to zcela jasné a proto také u sebe s tímto dávno pracuji a soustředím se na ty jiné roviny.

když už jsem jej za toho muže fakt měla

Ale jen ve svých představách, kterým jsem věřila.

Viz předešlé.

Soustředím se právě na to přátelství a pracovní partnerství. Od začátku jsem ho prosila, že s tím budu potřebovat pomoct. A on mi příliš nepomáhal.

Nebyla to jeho povinnost mi pomáhat s něčím, o co evidentně nestál.

Tohle je velmi zvláštní bod a musím přiznat, že nevím, jak se k němu postavit. Vím že jsme se měli hodně rádi a znám svoje odhodlání nás spravit. Jeho chování je mi záhadou a neustále mě nutí znovu a znovu o něm přemýšlet. Já se za tím pořád domnívám nejvíc vidět tu ublíženost a nepochopení.

Už si stěžoval na mě i řediteli, že se mnou nemůže pracovat, já se vůči tomu ohrazovala, byli jsme tam spolu. Namísto toho, aby se mě zastal a měla jsem tu jeho podporu, aby si to v sobě zpracoval a za tu parťačku mě opět přijal, je to teď celé v troskách, jsme teď v troskách.

Bude i on beze mě v troskách? Nebo jsou v troskách jen představy o našem vztahu, který fakticky nikdy neexistoval?

Viz předešlé.

Ztratila jsem ho už dvakrát jako potencionálního a jak jsem věřila, budoucího manžela.

Jaký důvod by měl pro manželství se mnou někdo, kdo mi otevřeně řekl, že mě nemiluje?

Tady jsme se asi nepochopily nejvíce. Já přece hovořím o svojí ztrátě. To, že mi to konečně dokázal říct, přeci neznamená, že jsem o něj nepřišla, že jsem tu ztrátu nevnímala..?

A úplně nejhorší je, že tu práci původně navíc, to, co jsem si na sebe vše postupem času nabalovala, jsem dělala kvůli němu

Když něco nedělám z čisté lásky a radosti, že mě to baví a dělám to ráda, ale protože něco za to chci a nedostanu to, tak z toho může vzniknout pocit sebeobětování. Ale má to nějakou logiku vyčítat komukoliv cokoliv, co bylo dělané skutečně s láskou a z lásky?

Zde můj text zcela jistě pokračoval. Demonstrovala jsem jím, kam až jsem se posunula a jak je dnes ta práce důležitá právě i pro mě samotnou.

V úterý jsem psala řediteli a ještě jednomu vedoucímu, jestli by se za mě nepřimluvili.

Je nějaká šance, aby mě začal mít rád člověk, který mi řekl, že mě nemiluje, když si na něj budu stěžovat u nadřízených?

Tady se asi opět jedná o nedorozumění. A možná nejsem chápána v tomto celou dobu. Pokud chci po někom, aby se za mě přimluvil, přece si na toho druhého nestěžuji..? A pokud mě někdo nemiluje jako ženu, zajisté mě může mít rád jako bližního svého a to v jakékoli jiné roli..

Prostě jsem to dávno brala jako naše, tedy i moje.

Je pro mě tedy důležitý pocit vlastnictví.

Nevím, co na to říct. Zřejmě máme hodně jiné pojetí všeho. Pro mě to bylo prostě hodně důležité. Úplně jinak se vám dělá na tom svém, za co máte reálnou odpovědnost a smíte si to tam obhospodařovat. Prostě už jsem byla úplně v něčem jiném a opravdu mě to bavilo a naplňovalo.

A měla jsem tu důvěru a starala se o to pracoviště, o ty lidi tam, dělala si tam pořádek ve věcech a věděla, kde co mám a měla celkový přehled a prostě jsem to tam řídila.

Vyhovoval mi pocit moci, pocit, že jsem nadřízená nad těmi lidmi, které jsem řídila.

Budiž tedy. Fungovalo to a bylo to dobré.

Bylo to něco úplně jiného, člověk tím žil, naplňovalo ho to. Teď jen poslouchám pokyny, do ničeho nevidím, nic nevím a to co vím a vidím, radši ani nechci vidět, protože s tím stejně nemohu nic dělat a nemám vůbec žádnou motivaci, ubíjí mě to.

Jsem na tom stejně jako ti lidé, které jsem řídila?

Ne, ti lidé se nikdy na mém místě neocitli. Neztratili svoji práci. Nebyli suspendovaní.

Jsem odstavená, zrazená, zapomenutá..

Ublížená...

Jistě.

Vzetí na milost by vypadalo tak, že by vyšel ze svojí nenávisti a dal nám šanci pokračovat spolu dál, nechal mě zase pracovat, pustil by mě zase k sobě, svěřil mi opět důvěru. Změnilo by to všechno. Konečně bychom měli šanci to všechno napravit, dostat se přes to a být zase přátelé a hlavně bych měla zpět svoji práci, kterou jsem si zatím tak oblíbila a věřím, že i dobře a zodpovědně konala.

Teď jde o to, jestli můj přínos v tomhle pracovním kolektivu dokáži lépe ohodnotit já, nebo mí nadřízení.

Má celková bilance je, že ten, koho jsem viděla jako svého manžela se mým manželem nestane. V práci, kde jsem se cítila nepostradatelná, se beze mě podle všeho obejdou.

Mám teď na výběr, buď být z toho všeho v troskách. Nebo začít od nuly a možná objevit něco, co všechny mé představy o tom, jak by měl vypadat můj šťastný život, přesahuje.

...

[Návštěvník]

Mám teď na výběr, buď být z toho všeho v troskách. Nebo začít od nuly a možná objevit něco, co všechny mé představy o tom, jak by měl vypadat můj šťastný život, přesahuje.

[Maatina]

Mám teď na výběr, buď být z toho všeho v troskách. Nebo začít od nuly a možná objevit něco, co všechny mé představy o tom, jak by měl vypadat můj šťastný život, přesahuje.

To jsem přeci nepsala já. V troskách jsem. Chci třetí možnost. Nápravu věcí a nápravu nás dvou. A nevím, zda je to možné. A s tím jsem původně přicházela a hledala nějaký výklad, věštbu, znamení.. Teď řeším, zda dát výpověď. A mám potřebu se chránit a zachránit a bojím se, že když ji zítra nedám, budu tam trpět o měsíc dýl. A teď tam trpím moc. A bojím se, že když ji dám, všechno tím naopak nenávratně pokazím. Potřebovala bych ještě týden odklad a zítra je posledního. Rozumově jsem se přesvědčovala, že jí dát musím, už jsem i moc ublížená, už i to srdce neví a včerejší sen jakoby mi říkal, že naopak nemám dělat nic, nýbrž nechat věci plynout. Zatím se ale vůbec nepohly.

[Návštěvník]

Teď řeším, zda dát výpověď.

Našla jste si už jiné zaměstnání nebo víte, co bude zdrojem vaší obživy, až tohle zaměstnání opustíte?

[Návštěvník]

A pokud mě někdo nemiluje jako ženu, zajisté mě může mít rád jako bližního svého a to v jakékoli jiné roli..

Nemůže. Protože s ním manipulujete do milostného vztahu. A od té přetvářky si nemůžete pomoct.
Za chvíli vás začne nenávidět.

[Maatina]

A pokud mě někdo nemiluje jako ženu, zajisté mě může mít rád jako bližního svého a to v jakékoli jiné roli..

Protože s ním manipulujete do milostného vztahu. A od té přetvářky si nemůžete pomoct.

To je křivé nařčení.

[Maatina]

Teď řeším, zda dát výpověď.

Našla jste si už jiné zaměstnání nebo víte, co bude zdrojem vaší obživy, až tohle zaměstnání opustíte?

Ne.

[Návštěvník]

Teď řeším, zda dát výpověď.

Našla jste si už jiné zaměstnání nebo víte, co bude zdrojem vaší obživy, až tohle zaměstnání opustíte?

Ne.

Tak je podle mě nesmyslné předčasně odcházet, pokud vás nikdo k tomu nenutí.

[Návštěvník]

A pokud mě někdo nemiluje jako ženu, zajisté mě může mít rád jako bližního svého a to v jakékoli jiné roli..

Protože s ním manipulujete do milostného vztahu. A od té přetvářky si nemůžete pomoct.

To je křivé nařčení.

Proč by si na Vás stěžoval u vedení. Je to osobní, nemůže s Váma pracovat.

Děláte to podvědomě, nepřiznaně. Proto nechápete, co proti Vám má. Je to Vaše slaďoučká, pod pláštíkem přátelství manipulace mu nasadit chomout.

[Návštěvník]

A pokud mě někdo nemiluje jako ženu, zajisté mě může mít rád jako bližního svého a to v jakékoli jiné roli..

Protože s ním manipulujete do milostného vztahu. A od té přetvářky si nemůžete pomoct.

To je křivé nařčení.

Psychologové vědí z mnohaletých podobných zkušeností, že bezděčná manipulace, vznikajících z našich priorit, může v nás vznikat zcela podvědomě a tudíž ji děláme naprosto bezděčně - přísahali bychom, že nic takového neděláme.

Jenže z našeho projevu to vyzařuje a druzí lidé na to reagují.

[Návštěvník]

Už si stěžoval na mě i řediteli, že se mnou nemůže pracovat, já se vůči tomu ohrazovala, byli jsme tam spolu. Namísto toho, aby se mě zastal a měla jsem tu jeho podporu, aby si to v sobě zpracoval a za tu parťačku mě opět přijal, je to teď celé v troskách, jsme teď v troskách.

Všechny jeho kroky, které jste tady popisovala, vedly k tomu, aby vám bylo jednoznačně jasné, že s vámi nechce mít žádný vztah a že s vámi nemůže pracovat. Jestli tuto záležitost řešil s vámi až u ředitele, musel mít skutečně vážné důvody.

Bylo naivní předpokládat, že ten, kdo si na vás stěžuje řediteli se vás bude před ředitelem zastávat.

Sebe vidím v lepším světle, než jeho.

To je fakt, on přišel řekněme z jiného oddělení a s tou prací se teprve seznamoval.

Toho, koho opravdu milujeme, vidíme v tom nejlepším možném světle. Jsme plní obdivu k němu.
Jakmile se začneme s někým srovnávat a upozorňovat, že jsme v něčem lepší, nemluví z nás láska, ale ego.

jednu dobu mi i na čas onemocněl

Vnímám ho jako své vlastnictví.

Zde jsem to „mi“ zvažovala. A opravdu mi to přišlo nejvěrnější té situaci, obzvláště tehdy, když jsem si činila větší naděje v té osobnější sféře a i tím, že to demonstruje můj vztah k němu, a to, že už a stále ho pojímám jako velmi blízkého člověka a dávno jsem ho do toho svého života pustila. Samozřejmě chápu i Váš postoj, nicméně za mě je to pravdivé a napsala jsem to záměrně.

Ano, demonstruje to majetnický vztah, nic jiného.

Ztratila jsem ho už dvakrát jako potencionálního a jak jsem věřila, budoucího manžela.

Jaký důvod by měl pro manželství se mnou někdo, kdo mi otevřeně řekl, že mě nemiluje?

Tady jsme se asi nepochopily nejvíce. Já přece hovořím o svojí ztrátě. To, že mi to konečně dokázal říct, přeci neznamená, že jsem o něj nepřišla, že jsem tu ztrátu nevnímala..?

Nemohla jste přijít o něco, co jste ve skutečnosti neměla. On vám to manželství sliboval, že jste s tím počítala? Nebo to bylo čistě vaše rozhodnutí bez ohledu na to, co by rád on?

[Návštěvník]

PS

Sešlo se nás tady víc Návštěvníků, ale asi to vidíme všichni dost podobně.

[Maatina]

Proč by si na Vás stěžoval u vedení. Je to osobní, nemůže s Váma pracovat.

Děláte to podvědomě, nepřiznaně. Proto nechápete, co proti Vám má. Je to Vaše slaďoučká, pod pláštíkem přátelství manipulace mu nasadit chomout.

Psychologové vědí z mnohaletých podobných zkušeností, že bezděčná manipulace, vznikajících z našich priorit, může v nás vznikat zcela podvědomě a tudíž ji děláme naprosto bezděčně - přísahali bychom, že nic takového neděláme.

Jenže z našeho projevu to vyzařuje a druzí lidé na to reagují.

Není pravda. A už mě to opravdu obtěžuje. Jedna věc je nastínění vlastního pohledu, možností, druhá obviňování mě z něčeho.