Eva Nada píše:
A potom jednou zjistíš, že veškeré takové tlachání pro kočku jest
S tím souhlasím. A co ti přijde, že "pro kočku" není?
Ale odpověz prosím na jiném vlákně. To se Vostála netýká.
Nějak nemám chuť se tu veřejně rozepisovat o tom, co je důležité..., jako mi přijde "psát si deníček" takové ne zrovna to "důležité"... je to podobně, slova, která svěříš obrazovce, která svěříš papíru můžeš si jimi pomoct vyjádřit, co cítíš, ale to je tak všechno...
Důležité pro mě je skutečně žít. Žít skutečný život, být "při něm, nebo v něm", nebo jak bych to vyjádřila, ne virtuálně, na papíře, přes písmenka, protože toto mi přijde čím dál tím více jako exhibicionismus (strašné slovo) :-), únik právě z té skutečnosti, života a když se ohlédnu - ohlédneš - zpátky, nic to nepřineslo, přínosného, krom uvědomění, že je to pro kočku :-)
Vypsat se z toho, co vidím, cítím, jak to myslím, dám na papír a zafouká vítr a co jako.... tak stejně to je, když si ty myšlenky, pocity uvědomíš v sobě, zvedneš hlavu, podíváš se z okna a uvědomíš si, že to jsou "jen" myšlenky, jen pocity, které za chvíli mohou a určitě budou zase jiné....
Slova, zvlášť ve veřejném diskuzním prostředí, jsou a často slouží právě jen k tomu "sexuálnímu", chvilkovému ukojení, ukojení ega, exhibicionismu, ale skutečné prožití něčeho, řekněme tzv. sou bytí, sou cítění, spolu bytí je o něčem jiném, odehrává se a taky zůstává UVNITŘ..., slova vnímám často jako právě ta narušující....
Uvedu příklad, na který jsem si vzpomněla. Při ukončení představení Čtyři dohody s J. Duškem publikum nakonec tleskalo (jak je zvykem), a tleskalo a tleskalo (slova, slova, slova) a J. Dušek po chvíli říká: "Děkuji. Ale víte co, pojďme všichni teď spojit si ruce v gestu poděkování, na hrudi a chvíli tak v tichosti buďme...."
Bylo to o úplně něčem jiném....
