Zdeněk píše: Ženské psyché je primárně, ve své podstatě, emocionální, rozum hraje až druhé housle. Kdežto u muže je tomu naopak. Při koupi kabátu muž automaticky v prvé řadě myslí na to, zda splní svůj účel, tj. jestli jej ochrání před deštěm třeba. Kdežto ženě primárně v mysli vyvstane, jestli se je hezký resp. jak se v něm bude líbit.
S tím se dá těžko něco dělat, protože takto jsme byli stvořeni.
A takto nastavena, pokud jde žena po duchovní stezce, hledá (ať už vědomě či nevědomě) v duchovním vůdci svého vyvoleného, prince, tedy milence. A protože má emoční inteligenci přirozeně mnohem vyšší, lehko se stane, pokud onen vůdce není skutečně velmi vyspělý, že jejímu kouzlu podlehne. A tak místo aby ji vytáhl výše, sestoupí k ní a oba spolu ještě níže.
Žena bez muže to má na duchovní cestě tudíž mnohem těžší, neboť musí najít někoho/něco (objekt), na koho se může emočně upnout. A jen obtížně nějaký objekt sama vytváří, neboť k tomu je třeba rozumová aktivita, která není ženě dána jako primární.
Tento svět je plný objektů, které stvořili převážně muži. Tudíž k obrazu svému. Je to náš svět
Což neznamená, že by i ženský princip zde nemohl nádherně vyniknout:)
Odpovídá to zjištění C.G.Junga, že naše vnitřní reakce na cokoliv, co se právě děje, v nás automaticky spouštějí dva archetypy, mužský a ženský - jang a jin, dle C.G.Junga Animus a Anima
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anima_a_animus Jakým způsobem nás budou ovlivňovat, záleží jednak na genetickém naprogramování našimi předky obojího pohlaví, ale taky na našich zkušenostech z předchozích inkarnací, kdy jsme mohli mít tělo opačného pohlaví než máme teď.
Co jsou archetypy a jak v nás fungují je stručně vysvětlené tady:
http://ografologii.blogspot.com/2008/05/archetypy.html
PersonaBudeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.
Anima a animus Komplementárním protikladem persony je dvojice archetapů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.
Do jaké míry si žena neuvědomuje svého Anima, do té míry rozhoduje o jejích reakcích. Muž je ovlivňovaný neuvědomovanými reakcemi své Animy. A čím jsou ty reakce nevědomější, tím jsou primitivnější.
Už poměrně dlouho se učím tyhle stinné nevědomé spouštěče svých reakcí si v sobě uvědomovat a ani je nezavrhovat (nepotlačovat), ani jim neudělat okamžitě mluvčího. Není to snadné, ale během času se ukazuje, že to smysl má: to s čím nedojde ke ztotožnění - jen se ta emoce nechá v sobě probíhat a pokojně se pozoruje, její energie tím postupně slábne a nakonec se sama rozplyne - příště se v podobné situaci objeví už v trochu slabší míře. Nejvíc mi v tom pomáhalo manželství, trvalo 46 let, až do manželovy smrti v roce 1999, a v počátečních létech manželství to bylo opravdu nesnadné. Naštěstí jsem se po nějaké době setkala s manželi Tomášovými, byli pak hodně let mými duchovními učiteli. Uvědomit si nejen svou momentální reakci, ale i to, co ji v nás spouští, takže každý z nás automaticky reaguje určitým navyklým způsobem, mi později pomohly poznatky C.G.Junga (tehdy ještě v samizdatových překladech). Konečně začalo být možné uvědomovat si nejen ty reakce svého nevědomého Anima, ale i příčiny těch jednotlivých reakcí – a začala se pomaličku zmenšovat energie nevědomých spouštěčů mých vnitřních reakcí na druhé. Vůbec to neznamená, že by to bylo všechno rozpuštěné - to ani náhodou :-))), ale během let se ukázalo, že to je opravdu účinná cesta k hlubšímu pochopení sebe sama i druhých lidí, se kterými jsme v kontaktu. Pomalu v nás dochází k rovnováze mezi jang a jin.