Poradna zdarma

Tara píše:Není v tom i něco jako tvůj neuvědomělý postoj: jsem někdo výš, no vidíš, že to jde a td., něco v tom smyslu. Mám z tebe radost říká pan učitel žákovi u tabule, když umí. Není to přístup rovného k rovnému. Nějak si nedovedu představit, že by totéž řekl žák učiteli. Mám z vás radost, pane učiteli....., cítíš to, jak to není ok...?

Já tenhle problém nemám. Nesrovnávám se s nikým. Nepotřebuji být v nějaké roli a nebojím se žádné role - třeba být žákem nebo učitelem nebo partnerem. dítětem nebo rodičem atd. Jsou to jenom role - jako na divadle. Pokud člověku nějaká role vadí, jako nejspíš tobě ta role žáka u tabule nebo jak to cítíš, tak má nějaký problém.
Většina lidí má tyhle problémy se srovnáváním se. A na to je dobré u sebe přijít, uvidět proč to s člověkem tak cvičí :-) .

P.S.
Učiteli bych to klidně řekl jak ve škole tak duchovnímu i rodičům. Vše to jsem i několikrát udělal. Zkrátka mám radost že je takový jaký je a vyjadřuji tím, že si toho cením a že mne to činí šťastným. Nedávno jsem to řekl doktorovi v ordinaci. Asi když to říkám, mate to méně, než když to někomu napíšu. Když je vidět, jak se tvážím, jak nadšeně to říkám, jak se upřímně raduji.
Také můj syn, když ho něčím pozitivně překvapím, mi to říká.

Tím dovětkem jsi to vylepšil :-)
Už jsem ti chtěla psát, jak také nedokážeš rozeznat od sebe pouhé konstatování, že takto toto vnímám od toho, že s někým cvičí nějaké emoce a že umíš taky pěkně přehrát horkou bramboru přes síť. :-)

Já to ve zvyku nemám, říkat někomu, že mi udělal radost, spíše, že mám radost :-)
No ani v mém okolí to nikdo nějak neříká, že má z někoho konkrétního radost.

Prosím tě, a můžeš napsat (jako příběh) pro přiblížení, o čem se nesla konverzace mezi tebou a tvým doktorem, když jsi mu to řekl?
:-)

Tara píše:Já to ve zvyku nemám, říkat někomu, že mi udělal radost, spíše, že mám radost :-)

Ano, mám radost a její konkrétní příčinou je někdo druhý, že je takový, jaký je, u toho doktora že je to člověk na pravém místě.
Jeden můj kamarád zase říkával v jistých situacích: "Sereš mě, že žiješ"
To je také upřímné. To by ti připadalo méně "nadřazovací" ?

miroslav píše:

Tara píše:Já to ve zvyku nemám, říkat někomu, že mi udělal radost, spíše, že mám radost :-)

Ano, mám radost a její konkrétní příčinou je někdo druhý, že je takový, jaký je, u toho doktora že je to člověk na pravém místě.
Jeden můj kamarád zase říkával v jistých situacích: "Sereš mě, že žiješ"
To je také upřímné. To by ti připadalo méně "nadřazovací" ?

Já bych tu konkrétní příhodu potřebovala prožít, vnímat celý kontext.

Zkusíš to přiblížit - třeba tu u toho doktora, aby se to dalo prožít jako příběh?
Zatím to jsou jen prázdná slova a nic než slova :-)

Tara píše:Zatím to jsou jen prázdná slova a nic než slova :-)

No, dobře míněná tři slova spojená do věty pro tebe na druhou stranu nejsou jen prázdná slova, když vyvolávají takové emoce, vytvářejí dojem ohrožení rovného vztahu a podobně.

Příběh máš přímo tady. Nemusí ho nikdo vyprávět. Sama to teď prožíváš bezprostředně.

Ty jsi něco napsala, ve mně to vyvolalo radost a ta radost se vztahovala k tobě a k tomu, co jsi podle mne dobře pochopila a napsala. Pro nejen že mám radost (nikdo zatím neví proč) ale mám radost z něčeho, co se vztahuje k tobě - tedy nazval jsem to "z tebe".
Tak si to tak prosím neber, jak je to konkrétně napsáno, jsou to jenom slova. Občas naše nastraženost na některá slůvka a na to kdy cítíš za těmi slůvky nějakou "osobu" nadřazování se a pod.
A když tě zrovna tohleto tak vzalo, tak ta moje radost z tebe už bohužel trochu polevila. Takže už není co řešit :-)
Nemá to asi s tebou ve vztahu nikdo lehké. Tu komunikaci.
Vysoké nároky na toho druhého je jistý druh přehnané vybíravosti, která nakonec vede k duchovní osamocenosti.
Archetypální pohádka v tomto smyslu je O zlaté rybce a rybářově ženě.

No vidíš to, jak to chodí, přílišné nároky a představivost způsobily, že už nemáš takovou radost... Nu což...., tak co, nic?, tak slez....

Nu, ani jsi mě svou reakcí nepřekvapil, tam, kde je očekávání, případná radost, tak stejně je i ne radost a upuštění od radosti, jak jsi popsal..., díky za přímou ukázku....

Vysoké nároky na toho druhého je jistý druh přehnané vybíravosti, která nakonec vede k duchovní osamocenosti.

Přesně tak.

miroslav píše:

Tara píše:Zatím to jsou jen prázdná slova a nic než slova :-)

No, dobře míněná tři slova spojená do věty pro tebe na druhou stranu nejsou jen prázdná slova, když vyvolávají takové emoce, vytvářejí dojem ohrožení rovného vztahu a podobně.

Příběh máš přímo tady. Nemusí ho nikdo vyprávět. Sama to teď prožíváš bezprostředně.

Ty jsi něco napsala, ve mně to vyvolalo radost a ta radost se vztahovala k tobě a k tomu, co jsi podle mne dobře pochopila a napsala. Pro nejen že mám radost (nikdo zatím neví proč) ale mám radost z něčeho, co se vztahuje k tobě - tedy nazval jsem to "z tebe".
Tak si to tak prosím neber, jak je to konkrétně napsáno, jsou to jenom slova. Občas naše nastraženost na některá slůvka a na to kdy cítíš za těmi slůvky nějakou "osobu" nadřazování se a pod.
A když tě zrovna tohleto tak vzalo, tak ta moje radost z tebe už bohužel trochu polevila. Takže už není co řešit :-)
Nemá to asi s tebou ve vztahu nikdo lehké. Tu komunikaci.
Vysoké nároky na toho druhého je jistý druh přehnané vybíravosti, která nakonec vede k duchovní osamocenosti.
Archetypální pohádka v tomto smyslu je O zlaté rybce a rybářově ženě.

Stejně nechápu, proč takový elaborát kvůli prosbě, jestli bys nemohl přiblížit vaši konverzaci s lékařem a to formou příběhu. Protože jak víš, příběh nejvíce přiblíží atmosféru a celý kontext, když už se tedy nemůžeme vidět a kloveme jenom písmenka.

Fakt nechápu. Proč z té prosby uděláš závěr, odsouzení mé osoby. Fakt mi to hlava nebere.

Kdysi jáčko řekl, že si všiml, že cokoli píšeš pro druhé/ho, platí o něm.

No a tak díky tvé reakci vlastně nemůžu vidět jinak to, že z mé osoby máš radost. Nedal jsi mi tu možnost. :-(

Fakt si nedovedu představit, že bych svému lékaři řekla, že mám z něj radost.....

Tak to zkus, pane důležitý :-), bez odsouzení mé osoby. Hm??? :-)

Tara píše:No vidíš to, jak to chodí, přílišné nároky a představivost způsobily, že už nemáš takovou radost... Nu což...., tak co, nic?, tak slez....

No tak jsem tedy slezl :-(

Jj, nohama na zemi je líp, než lítat někde v povětří.

A vše začalo díky videím, které jsi vložil do nového vlákna Pro Evu. A celkem rychle to i skončilo, že. Radost vystřídala menší radost a už asi žádná radost. Nu....

Něco hledám u sebe v šuplíku Příběhů a toto jsem našla, psala jsem to 31.12.2014. Zajímavé ..... a stále aktuální :-)

.....................

PF 2015

Byla ve své "staré kůži". Byla.

V rodném městě, před jedním domem stál On. Něco jako strašák na poli, nedotčen vším tím děním okolo. Stál tam. Jen stál a byl živý.

Upoutal její pohled. Něco jí k němu přitahovalo. Nevěděla co. Snad to, jak tam jen tak stál, samotný..?

Přišla k němu vedena zvědavostí a také jistým vábením. Tvář starého muže, obnošený hnědý plášť, nic zajímavého..., ale přece jen něco. Oči. Ty oči! :-) Hnědé teplé studánky, tolik živé, hřejivé, usměvavé. Kde je jen viděla? Dívala se do těch očí a co to. Najednou jeho tvář začala nabývat jiných podob, jiných podob tváří, ale stále mužských, mladých, ještě mladších, chlapeckých, a znovu zralých tváří mužů, všech mužů světa... zatočila se jí z toho hlava. Neznámá síla ji vrhla jemu do náruče, ústa se spojila v polibek, tolik vášnivý, hladový...radostný! :-)

Najednou ucítila, jak se stává Jeho obětí, podléhá jakési hypnotické síle, která ji připravuje o vědomí! Kolena podklesávala, stejně tak její vědomí ... Ne! Nepodlehne! Z vypětím sil vyskočila (taktéž její vědomí) na nohy, vhodila Jemu do obličeje se smíchem hrst trávy, kterou při výskoku vytrhla a utíkala od něj se smíchem pryč...
Ale ne daleko. Přicházela k ní nějaká žena a něco ji ukazovala. Zastavila se a patřila na tu věc. On je z povzdálí pozoroval, stále tak nějak nezúčastněně, bez emocí, protože věděl...
Patřila na ten předmět a síly i vědomí ji opět začaly opouštět, tentokrát se už nebránila, oddávala se tomu táhnutí do neznáma, bylo to tak pokojné a přirozené... jen malinká jiskřička kohosi v ní vnímala dál.... On k ní přistoupil, natáhl nad ní ruce a tu se ona proměnila v mladou, nádhernou dívku, protékaly v ní všechny barvy širokého spektra barev, které se míchaly jedna přes druhou, celým tělem, od hlavy ke špičkám prstů na nohou a zpátky, v nádherném barevném tanci.... a pak nabyla vědomí.... a byla jiná...

Byla milovaná.

Nebyla šťastná ani blažená, nic z toho. Byla milovaná.

Byla celá.

Tara píše:
Byla milovaná.

Nebyla šťastná ani blažená, nic z toho. Byla milovaná.

Byla celá.

To musí být blbý se cítit být nemilován/a.

Si piš.

Upoutal její pohled. Něco jí k němu přitahovalo. Nevěděla co. Snad to, jak tam jen tak stál, samotný..?

Jo takhle to funguje, jakmile se vám někam zaměří pozornost, tak už to jede,

a jeden začne blbnout jak ten blbec...

https://www.youtube.com/watch?v=TZHMyj89GhE

Jj, děs běs.

Cinkají kuličky ve skleněné míse,
všechny je vidím,
spočítám,
sám.

Můžu je sledovat, jak kutálí se,
uniknout síti,
vidinám,
sám.

Chlebové drobečky rozpouštějí se,
bezednou mísu
uhlídám.
sám.

Šla teta na snímkování
měla pěkné tetování
a pan doktor se jí ptal
kdo vás teta tetoval

nechte prosím slušnou ženu
já jsem tu jen u rentgenu
sama já si letuji
drátuji a tetuji