Ticho bez myšlení
Napsal: čtv 07. led 2016 14:49:52
Někdy si můžeme myslet, že je to právě vnitřní komentář, jehož prostřednictvím poznáváme svět. Ve skutečnosti však vnitřní mluvení neví o světě vůbec nic!! To vnitřní řeč v nás utkává sítě klamu vedoucího k utrpení. Je to přesně vnitřní mluvení, jež v nás vyvolává hněv vůči těm, které si líčíme jako svoje nepřátele, a jež nás vede k nebezpečnému lpění na osobách, jež si popisujeme jako své drahé a milované. Vnitřní řeč je příčinou všech problémů v životě. Vytváří strach a pocity viny. Zvyšuje úzkost a depresi. Buduje iluze stejně neomylně, jako zdatný televizní komentátor dokáže manipulovat posluchače tu k slzám, tu k hněvu. Pátráte-li tedy po Pravdě, měli byste si v době meditace cenit tichého uvědomění a považovat je za podstatně důležitější než jakoukoliv myšlenku, i tu nejgeniálnější.
Je to právě vysoká hodnota, kterou přikládáme myšlenkám, jež je hlavní překážkou tichého uvědomění. Podaří-li se nám přestat myšlenkám přikládat důležitost a uvědomíme-li si hodnotu tichého uvědomění, už to samo o sobě bude krokem umožňujícím druhému stupni meditace – tichému uvědomění přítomného okamžiku – vyvstat.
Jedním z dovedných způsobů jak překonat vnitřní komentář, je rozvinout velmi zjemnělé uvědomění přítomného okamžiku, při němž sledujete každý okamžik tak pečlivě, že zkrátka nemáte čas komentovat to, co se právě přihodilo. Myšlenka je často hodnocením toho, co právě minulo, jako např. „To bylo dobré“, „To bylo něco!“, „Co bylo tohle?“ Podobné poznámky jsou o prožitku, který právě pominul. Pokud komentujete prožitek, jenž právě pominul, pak nevěnujete pozornost prožitku, který právě vyvstal. Věnujete se starým hostům a zanedbáváte návštěvníky, kteří přicházejí nyní.
Můžete si představit, že vaše mysl je hostitelem na večírku, vítajícím hosty, jak vcházejí do dveří. Pokud vstoupí host a vy se s ním zapovídáte o tomhle či tamtom, neplníte svoji povinnost spočívající v přivítání dalšího hosta vstupujícího do dveří vzápětí. Jelikož nový host vstupuje do dveří v každém okamžiku, můžete se s každým hostem jen velmi krátce přivítat a hned přejít k dalšímu novému hostu. Nemůžete si s žádným návštěvníkem dovolit zapříst ani ten nejstručnější rozhovor, jelikož jinak byste okamžitě propásli toho následujícího. V meditaci veškeré prožitky vstupují do mysli „dveřmi“ našich smyslů vždy jeden po druhém. Pokud přivítáte jeden prožitek a pak se s „novým hostem“ dáte do řeči, propásnete další prožitek, jenž následuje hned vzápětí.
Pokud jste dokonale usazeni v přítomném okamžiku s každým novým prožitkem, s každým hostem vstupujícím do vaší mysli, pak zkrátka nemáte žádný prostor pro vnitřní mluvení. Nemůžete klábosit sami se sebou, jelikož jste plně zaměstnáni bedlivým vítáním všeho, co vstupuje do vaší mysli. Jde o natolik zjemnělé uvědomění přítomného okamžiku, že se stává tichým uvědoměním přítomna v každém okamžiku.
Brzy objevíte, že rozvinutí vnitřního ticha je, jako kdybyste odložili další těžké břímě. Je to jako nosit těžký batoh na zádech bez přestávky čtyřicet nebo padesát let a ujít s ním mnoho, mnoho mil. A pak najednou dostanete odvahu a naleznete moudrost potřebné k tomu, abyste batoh sundali z ramen a na chvíli ho položili na zem. Ta úleva, ta lehkost, ta svoboda, jelikož člověka nyní netíží onen těžký ruksak vnitřního brebentění.
Další užitečnou metodou při rozvíjení tichého uvědomění je rozpoznání prostoru mezi jednotlivými myšlenkami, mezi dvěmi dávkami vnitřního tlachání. Pokud zaostříte pozornost bedlivě na přítomnost a sledujete, jak jedna myšlenka končí a další začíná – právě TAM! To je tiché uvědomění! Zpočátku může trvat jen chvilku, jakmile však tento prchavý moment ticha rozpoznáte, začnete si na ticho zvykat, a jakmile si na ně začnete zvykat, ticho se bude prodlužovat. Jakmile jste ticho objevili, začne vás bavit, a proto bude ticho růst. Zapamatujte si však, že „tichost“ je velmi plachá. Pokud tichost zaslechne, že o ní mluvíte, fííí… a bude pryč!
Bylo by skvělé, kdyby se nám každému podařilo zanechat vnitřního mluvení a spočinout v tichém uvědomování přítomného okamžiku na tak dlouho, abychom si mohli uvědomit, jak příjemné to je. Ticho je o tolik mocnějším zdrojem moudrosti a jasu než myšlení. Když si uvědomíte, o kolik je vnitřní ticho příjemnější a cennější, stav ticha se pro vás stane přitažlivějším a důležitějším. Vnitřní Ticho se pak stane tím, k čemu bude mysl přirozeně tíhnout. Pobývat ve stavu ticha se stává natolik přirozeným, že mysl nakonec myslí jen tehdy, když doopravdy musí, jen když to má nějaký význam. Jelikož jste si na tomto stupni již uvědomili, že většina našeho myšlení je beztak zhola zbytečná a nepřináší nám nic kromě bolení hlavy, nebude vám činit žádné potíže trávit ve vnitřním tichu víc a víc času.
http://www.dhamma-plzen.org/texty/dhamm ... id-jas.htm
Je to právě vysoká hodnota, kterou přikládáme myšlenkám, jež je hlavní překážkou tichého uvědomění. Podaří-li se nám přestat myšlenkám přikládat důležitost a uvědomíme-li si hodnotu tichého uvědomění, už to samo o sobě bude krokem umožňujícím druhému stupni meditace – tichému uvědomění přítomného okamžiku – vyvstat.
Jedním z dovedných způsobů jak překonat vnitřní komentář, je rozvinout velmi zjemnělé uvědomění přítomného okamžiku, při němž sledujete každý okamžik tak pečlivě, že zkrátka nemáte čas komentovat to, co se právě přihodilo. Myšlenka je často hodnocením toho, co právě minulo, jako např. „To bylo dobré“, „To bylo něco!“, „Co bylo tohle?“ Podobné poznámky jsou o prožitku, který právě pominul. Pokud komentujete prožitek, jenž právě pominul, pak nevěnujete pozornost prožitku, který právě vyvstal. Věnujete se starým hostům a zanedbáváte návštěvníky, kteří přicházejí nyní.
Můžete si představit, že vaše mysl je hostitelem na večírku, vítajícím hosty, jak vcházejí do dveří. Pokud vstoupí host a vy se s ním zapovídáte o tomhle či tamtom, neplníte svoji povinnost spočívající v přivítání dalšího hosta vstupujícího do dveří vzápětí. Jelikož nový host vstupuje do dveří v každém okamžiku, můžete se s každým hostem jen velmi krátce přivítat a hned přejít k dalšímu novému hostu. Nemůžete si s žádným návštěvníkem dovolit zapříst ani ten nejstručnější rozhovor, jelikož jinak byste okamžitě propásli toho následujícího. V meditaci veškeré prožitky vstupují do mysli „dveřmi“ našich smyslů vždy jeden po druhém. Pokud přivítáte jeden prožitek a pak se s „novým hostem“ dáte do řeči, propásnete další prožitek, jenž následuje hned vzápětí.
Pokud jste dokonale usazeni v přítomném okamžiku s každým novým prožitkem, s každým hostem vstupujícím do vaší mysli, pak zkrátka nemáte žádný prostor pro vnitřní mluvení. Nemůžete klábosit sami se sebou, jelikož jste plně zaměstnáni bedlivým vítáním všeho, co vstupuje do vaší mysli. Jde o natolik zjemnělé uvědomění přítomného okamžiku, že se stává tichým uvědoměním přítomna v každém okamžiku.
Brzy objevíte, že rozvinutí vnitřního ticha je, jako kdybyste odložili další těžké břímě. Je to jako nosit těžký batoh na zádech bez přestávky čtyřicet nebo padesát let a ujít s ním mnoho, mnoho mil. A pak najednou dostanete odvahu a naleznete moudrost potřebné k tomu, abyste batoh sundali z ramen a na chvíli ho položili na zem. Ta úleva, ta lehkost, ta svoboda, jelikož člověka nyní netíží onen těžký ruksak vnitřního brebentění.
Další užitečnou metodou při rozvíjení tichého uvědomění je rozpoznání prostoru mezi jednotlivými myšlenkami, mezi dvěmi dávkami vnitřního tlachání. Pokud zaostříte pozornost bedlivě na přítomnost a sledujete, jak jedna myšlenka končí a další začíná – právě TAM! To je tiché uvědomění! Zpočátku může trvat jen chvilku, jakmile však tento prchavý moment ticha rozpoznáte, začnete si na ticho zvykat, a jakmile si na ně začnete zvykat, ticho se bude prodlužovat. Jakmile jste ticho objevili, začne vás bavit, a proto bude ticho růst. Zapamatujte si však, že „tichost“ je velmi plachá. Pokud tichost zaslechne, že o ní mluvíte, fííí… a bude pryč!
Bylo by skvělé, kdyby se nám každému podařilo zanechat vnitřního mluvení a spočinout v tichém uvědomování přítomného okamžiku na tak dlouho, abychom si mohli uvědomit, jak příjemné to je. Ticho je o tolik mocnějším zdrojem moudrosti a jasu než myšlení. Když si uvědomíte, o kolik je vnitřní ticho příjemnější a cennější, stav ticha se pro vás stane přitažlivějším a důležitějším. Vnitřní Ticho se pak stane tím, k čemu bude mysl přirozeně tíhnout. Pobývat ve stavu ticha se stává natolik přirozeným, že mysl nakonec myslí jen tehdy, když doopravdy musí, jen když to má nějaký význam. Jelikož jste si na tomto stupni již uvědomili, že většina našeho myšlení je beztak zhola zbytečná a nepřináší nám nic kromě bolení hlavy, nebude vám činit žádné potíže trávit ve vnitřním tichu víc a víc času.
http://www.dhamma-plzen.org/texty/dhamm ... id-jas.htm