Siddhártha Gautama

Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 10:45:04

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gautama_Buddha

Gautama Buddha


Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, v páli Siddhattha Gótama (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastu /v páli Kapilavatthu/ – podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara /v páli Kusinára/, podle théravádové tradice žil v letech 623–543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený.

Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté – aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhu znovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil první mnišské společenství na světě), tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky.

Historické předpoklady pro příchod Buddh
y

Buddhismus je nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, se rozšířil v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v Evropě a Americe.

Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval Buddha, „Probuzený“. Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem Buddha.

Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6. stoletím př. n. l. až polovinou 4. století př. n. l. V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let 560–480, novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o 4. století př. n. l. Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy: starší forma oligarchické republiky ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla je konfrontována s královskými říšemi jako Magadha, Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou monarchií. V těchto republikách byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole, kdežto v monarchii platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří Himaláje přetrvávaly republiky, v úrodných pánvích řek Gangy a Jamuny dominovaly monarchie. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí. V Gautamově době byly poslední republiky ještě omezeně autonomní. Stály pod hegemonií monarchií, kterým navíc postoupily právo na suverenitu.

Velké hospodářské a politické změny rozkolísaly normy, které platily celé tisíciletí, a připravily změnu hodnot, jež byla patrná na různých rovinách. V sociální oblasti se začalo měnit překonané pořadí kast. Indická společnost byla stavovsky uspořádána do kast válečníků, bráhmanů, obchodníků a zemědělců. Dokud kasta válečníků v republikách volila regenty ze svého středu a kolektivně střežila jejich úřadování, prohlašovala se za horní vrstvu. Ale přechod moci na krále, který svou vládu předával dědici, znamenal ztrátu významu válečnického stavu. Místo něho usilovali bráhmani o uznání své kasty za nejvyšší v pořadí. Bráhmani drželi monopol náboženského kultu, jehož praxe spočívala v obětování bohům. Komplikovaný ceremoniál kultovních úkonů, hymnů a svatých formulí se předával jen uvnitř kasty. Jedině bráhmani znali „védy“, texty zvěstování o bozích a jejich rituálech, a mohli přimět vyšší mocnosti k žádané pomoci. Ale lidé nové zemědělské a městské kultury už neměli k božstvům, jež ztělesňovala přírodní síly, bezprostřední vztah jako dřívější generace chovatelů dobytka. V požadavku po zhodnocení svého sociálního postavení poznáváme proto pokus zajistit svému kněžskému stavu vážnost, kterou už sám o sobě neměl. Značně nesrozumitelný rituál a mýty starých bohů nenabízely odpovědi na existenciální otázky, které v této převratné době byly kladeny.

Tak vznikalo nezávisle na kultu bráhmanů množství nových mytických a filosofických výkladů světa. Jejich nositeli a šiřiteli byli šramani, poutníci bez majetku a vazeb, kteří žili z darů usedlého obyvatelstva. Stoupající zemědělské výnosy, řemesla a obchod ve městech umožňovaly živit velké hnutí poutníků v bezdomoví. Společnost usedlých obyvatel je nepovažovala za obtížné zlo, byli přijímáni se zvědavostí a vážností. V této době ekonomických, sociálních, politických a náboženských změn byla silná potřeba způsobu života, jenž odvrhl rodinné svazky, stavovské povinnosti a majetek. Kruhy šramanů usilovaly o nová pořadí hodnot, která nabízela orientaci nejdříve jednotlivým tazatelům a později i široké obci. Také bráhmani dosáhli svého uznání za nejvyšší vrstvu jen tím, že pro své obětní kulty našli filosofickou bázi, která se opírala o učení šramanů, o čemž svědčí literatura „upanišad“.

Osobnost Gautamy stojí v ohnisku těchto změn: jako příslušník vládnoucího válečnického rodu v republice zažil pád starého řádu. Jako vůdce velkého hnutí mezi poutníky v bezdomoví se podstatně podílel na kritice překonaných hodnost a na formulování nových.

Gautamovo narození a mládí

Gautamova rodina patřila k Šákjům, rodu válečníků, který vládl ve stejnojmenné republice. Republika Šákja ztratila svou plnou suverenitu a byla poslušna monarchy z Kóšaly. Gautamův otec Šuddhódana byl jako zvolený regent republiky v jejím hlavním městě Kapilavastu pověřen vedením toho, co zbylo jako okleštěná autonomie, pravděpodobně předsednictvím civilní správy, vybíráním daní a soudnictvím.

Regent republiky byl označován slovem rádža stejně jako panovníci dědičné monarchie. To mohlo vést k legendě, že Gautama byl královským synem. Pozdější epochy s tím spojovaly své představy o životě prince. Ale paláce, o nichž mluví tradice, byly sotva něco víc než cihlové stavby, které se od hliněných domů ve městě lišily jen rozměry - délkou a výškou. Vedle svých politických úkolů vedl rádža často také své vlastní hospodářství. V domě rádži z Kapilavastu bydlela velká rodina: Šuddhódana byl ženatý se sestrami Májou a Mahápradžápatí Gautamí, příslušnicemi rodu Šákjů, v domě tedy žili pravděpodobně rádžovy ženy a ještě další příbuzní. S Májou měl dítě Gautamu, s Mahápradžápatí Gautamí syna Nandu a dceru Sundarínandu. Vedle členů rodiny patřila ke dvoru čeleď, která se podílela na rádžově blahobytu.
Zpodobnění snu Buddhovy matky, královny Máji, Gandhára, 2.-3. století p.n.l.

Legenda praví, že královně Máje se před Buddhovým početím zdálo, že jí do pravého boku vstoupil bílý slon. Královští věštci vyložili sen jako znamení, že královna porodí výjimečného člověka. Podle klasických textů se Gautama narodil, když byla těhotná Májá na cestě z Kapilavastu do svého otcovského domu: během odpočinku v háji u Lumbiní, vesnice v dnešním Nepálu, došlo k porodu, při kterém se zpříma stojící a jásavě zpívající matka držela větve.
Gautamovo narození, Gandhára, 2.-3. století p.n.l.

Gautama dostal jméno Siddhártha. Sedm dní po porodu Májá zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, nahradila dítěti matku.

Gautama prožil dětství a mládí v dobovém luxusu: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. U domu mého otce mi nechali zřídit lotosové rybníky: na jednom místě kvetly modré, na jednom bílé, na jiném červené lotosové květy; a to vše jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benaresu. Z Benaresu pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz. Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa.

V šestnácti letech oženili Gautamu s šákijskou dívkou Jašódharou. Později bude učit: Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže.

Gautama se ve svém mládí neoddával jen požitkům. Brzy se musel zabývat právem a správou. To, že se později prokázal jako zkušený organizátor a zákonodárce své obce stejně jako šikovný taktik v rozšiřování své nauky ukazuje, jak se v mládí podílel na povinnostech příbuzných.

V době mládí byl Gautama zcela zaujat pomíjivostí všech věcí. Uvádí: Když jsem ještě žil v domě, přijímal jsem, co vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (…) Po čtyři měsíce období dešťů mě obklopovaly hudebnice a já jsem neopouštěl palác. Pak jsem poznal podle pravdy, jak smyslové radosti vznikají, co je na nich štěstím a utrpením a jak jim lze uniknout.

To, o čem zde Gautama promlouvá, se stalo důležitým aspektem nauky: pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne. K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka:„Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého; avšak na sebe sama při tom nemyslí. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen, já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout.“ Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem.

Proti vnímání subjektivní pomíjivosti a prchavého charakteru všech věcí stály spontánní prožitky vnitřní svobody: Vzpomínám si, že když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od neprospěšných věcí dosáhl (…) jsem radosti a štěstí (…). Gautama nechtěl prožívat jen náhodně takové okamžiky, ve kterých už pomíjivost světa a vlastní bytosti nehrají roli. Doufal, že kontrolou a nakonec překonáním každé žádosti ujde utrpení, které pociťoval v důsledku touhy po pomíjivých radostech: Bylo mi jasné: štěstí a radost vznikají na světě skrze prožitky. Ale je ubohé, že svět je pomíjivý, strastiplný a podléhá změně. Únik z toho je ovládnutí a vzdání se žádosti.

Gautamovo zdůraznění prchavosti všech fenoménů a jeho touha po ustání žádosti neprozrazují žádnou rezignaci. Byl naopak přesvědčen, že za vznikáním a zanikáním jsou jiné, cennější zkušenosti: Toužil jsem (…) po tom, co podléhá zákonu zrození, stárnutí, nemoci a smrti, starostí a chyb. Pak jsem uvažoval: proč usiluji o to, co podléhá tomuto zákonu? Neměl bych raději usilovat o to, co tomuto zákonu nepodléhá, o nejvyšší mír (…), protože jsem poznal nevýhody toho všeho?
Gautama odchází z královského paláce, Gandhára, 2.-3. století p.n.l.

Gautama zjistil, že uprostřed rodinných vztahů a sociálních povinností se dá sotva uskutečnit jeho touha po tom, co nepodléhá pomíjivosti. Tu jsem uvažoval: dům je vězení, špinavé místo. Šramana žije pod širým nebem. (…) Nemám si ostříhat vlasy a vousy, obléci žluté roucho a putovat do bezdomoví? Rádžova rodina snad s těmito plány souhlasila jen pod podmínkou existence dědice, neboť Gautama provedl tento krok teprve po narození syna Ráhuly: Po nějakém čase, byl jsem ještě mladý a tmavovlasý, v plné síle mládí, jsem si nechal proti vůli mých naříkajících rodičů ostříhat vlasy a vousy, oblékl jsem žluté roucho a odešel do bezdomoví.

Podle tradice bylo Gautamovi v době jeho odchodu 29 let. Později se také vytvořila známá legenda o třech znameních, která se mladému Gautamovi ukázala, aby mu vyjevila strastiplnost lidské existence. Pozdější Buddha je na svých zábavných jízdách třikrát hluboce otřesen setkáním s pomíjivostí. Spatří starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče, neduživý a vrásčitý. Později vidí nemocného, jenž leží pošpiněn zvratky a močí, ošetřován a nošen jinými. Nakonec je tváří v tvář pohřebnímu průvodu konfrontován s mrtvolou. V rozhovoru se svým kočím pozná, že ani on sám nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Ačkoliv rádža vyplní každé přání svého syna, aby ho zadržel, setkání se šramanou ho podnítí k odchodu do bezdomoví.

Je možné, že tato vyprávění vyplynula z Gautamova pozorování a postupného uvědomování si nejistoty života. Pochopil, že luxus, který si dopřával on a jeho příbuzní, stojí na nejistém základě. Avšak ve svých pocitech nebyl Gautama osamocený, o náladě zániku svědčí i to, že po Gautamovi volili cestu do bezdomoví také někteří z jeho příbuzných, mezi nimi pěstounka, nevlastní sourozenci, syn Ráhula a bratranci Ánanda a Dévadatta. Mnozí, kteří později putovali s Gautamou jako šramani, byli válečníci, jen někteří pocházeli z rozvíjející se obchodnické kasty, ačkoli právě z ní pak vzešli početní přívrženci a pokračovatelé jeho hnutí. Osvobození od majetku a vazeb se jevilo Gautamovi i mnohým válečníkům jako alternativa ke svobodě v bohatství a moci, jejichž pomíjivost byla v tehdejších dobách pociťována víc než kdy jindy.

Šramana Gautama

Gautamovo hledání toho, co nepodléhá zákonu pomíjivosti, trvalo šest let. U poutníků v bezdomoví se setkal s rozdílnými naukami, neboť společné obsahy nebyly tím, co šramany sjednocovalo. Spojující prvek spočíval ve zřeknutí se postavení v kastovním řádu, majetku a povinností rodinného života. Jinak zastupovali protichůdné teorie a praktiky: našli se věštci a čarodějové, učitelé vysvobození, filosofové a asketi.

Jestliže způsob života šramanů přitahoval zpočátku jen jednotlivé árijce, v Gautamově době již bezdomoví znamenalo pro mnohé alternativu nehybnosti kastovního systému. Z válečníka nebo obchodníka se ani při nejsilnějším zájmu o náboženství nemohl stát bráhman, obětující bohům. Ale cesta do šramanství byla svobodou v protikladu ke kastovnímu řádu, který každému od narození určil jeho povinnosti. Stav šramany, do něhož vstoupil Gautama, se už dávno neomezoval na ty, kteří se v divočině oddávali šamanským disciplínám. Archaické praktiky se rozvinuly do komplexních systémů a šramani dávno připadli na nové ideje, které byly v rozporu s původními drávidskými a árijskými tradicemi a ovlivňovaly bráhmanské filosofie.

Šramané se těšili podpoře u obyvatelstva, jelikož rozvíjeli nejrůznější filozofické teorie, které se snažily nalézt odpovědi na nejzákladnější existenciální otázky, každý si tak mohl vybrat mezi mnoha různými druhy teorií dle svého osobního zaměření. Šramanské filosofie tak sahaly od nejryzejšího materialismu až po čistý teismus.

Spekulující či skeptičtí teoretikové přitahovali Gautamu právě tak málo jako šramani, kteří se zabývali předpovídáním, zaklínáním duchů nebo zaříkávacími formulemi. Jeho problém pomíjivosti všeho existujícího byl problémem náboženským. Teistické přístupy nabízely řešení, které ho neuspokojovalo. Šramanům, kteří všechno odvozovali z tvorby boha Išvary, odpovídal: Takže na základě stvoření boha Išvary by byli lidé vrazi, zloději, hanebníci, lháři, udavači, posměváčci, žvanilové, lakomci, nevraživci a bloudi.

Gautama trpěl pomíjivostí a tento stav nevyžadoval vysvětlení, nýbrž zkušenosti, které by z něj ukázaly cestu. Někteří šramani nabízeli nauky o vysvobození, jež takové zkušenosti slibovaly. Vycházeli při tom z ideje znovuzrozování, podle níž smrt každé bytosti vede k novému zrození. Pro tyto učitele vysvobození stály lidské činy a nekonání ve středu pozornosti. Jen když je zde svoboda konání, které není určováno ničím předchozím, je myslitelný únik z koloběhu zrození a smrti. Gautama se připojil k Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, dvěma učitelům vysvobození, kteří tvrdili: Moje nauka je taková, že ji rozumný člověk rychle pochopí a sám se může stát mistrem. Cesta Árády Kálámy měla vést do sféry ničeho. Ještě dále šel Udraka Rámaputra, jehož metoda vedla k hraniční sféře vnímání a nevnímání, ke stavu, při němž mizí i vědomí, že člověk předtím vnímal (jedná se o meditační stavy později v buddhismu označované jako arúpa djhány).

Jak se traduje, Gautama po krátké době uskutečnil učení těchto šramanů, na základě toho mu nabídli vedoucí postavení ve svých obcích. Gautama akceptoval takové výjimečné psychické stavy, které existovaly při ústupu posledních zbytků subjektivity, nikoli však jako cestu ze znovuzrozování. Po těchto zkušenostech se Gautama nachází mezi šramany, kteří chtějí dosáhnout vysvobození ze znovuzrození nebo zlepšení postavení v hierarchii bytostí extrémní askezí. Někteří doufali, že důsledným přijetím zvířecích forem chování se zrodí mezi bohy: psí asketi lezli po čtyřech, choulili se k spánku a jedli pouze vleže na zemi. Imitovali také jiná zvířata v naději, že ponížení za života vede po smrti k vzestupu. Gautama snad dočasně něco podobného zkoušel, neboť vypráví: Chodil jsem k dobytčím stájím, když byli pastevci pryč, živil jsem se výkaly mladých, sajících telat. Jedl jsem také nestrávené zbytky v mých lejnech.
Buddha provádějící přísnou askezi

Jiné asketické představy věřily, že pohrdáním pomíjivým tělem se dosáhne osvobození trvalého džívy, jenž je s tělem svázán. Gautama se pokusil také o tuto cestu. To byla má trýzeň: běhal jsem nahý(…). Z mnohaleté špíny na mém těle se stala vrstva jako na pahýlu stromu. Nemyslel jsem na to, abych se očistil nebo nechal očistit od špíny. Sám se tím snad vydal na scestí, neboť ve světě šramanů, bohatém na zvláštnosti, se setkával s výsměchem. Šel jsem na pohřebiště a udělal jsem si lože z kostí. Tu přišli pastevci a plivali na mě, močili na mě, házeli po mě lejny a strkali mi stébla trávy do uší.

Podle Gautamových popisů cvičení, která prováděl ke konci svého hledání, lze soudit, že šlo právě o džinistická nebo tímto směrem inspirovaná cvičení. Podle džinismu vedou ke špatnému zrození i neúmyslné činy jako např. náhodné zašlápnutí hmyzu. Osvobození lze dosáhnout jen eliminací všech negativních činů, i neúmyslných. Stoupenci džínismu se proto snažili kontrolovat veškeré tělesné pohyby, také Gautama se podrobil této disciplíně: Našlapoval jsem pozorně a všímal jsem si pln soucitu dokonce vodní kapky, abych nezranil ani nejmenší bytosti, které zde zabloudily.

Džínisté se věnovali také praktikám potlačujícím životně důležité tělesné funkce. Gautama cvičil zadržení dechu nosem nebo ústy, jak dlouho jen to bylo možné. Popisuje, jak toto cvičení vedlo k pocitu, že mu vzduch proudí uchem. Když se mu podařilo udržet kontrolu nad tímto procesem, zdálo se mu, že vzduch vychází z rukou a nohou. Pokusy vedly k bolestem, jako by nějaký silný muž navrtával dýkou lebku (…), jako by řezník rozřezával nožem břicho (…), jako by mě dva silní muži vhodili do jámy se žhavým uhlím.

Podobně Gautama také začal redukovat své jídlo na minimální množství. Skrovnou stravou jsem velmi zhubl. Když jsem se chtěl dotknout kůže svého břicha, nahmatal jsem obratle; když jsem se chtěl dotknout obratlů, nahmatal jsem kůži břicha. Tak těsně přiléhalo skrovnou výživou mé břicho k obratlům. Když jsem se chtěl vyprázdnit, převrátil jsem se slabostí dopředu. Když jsem si třel rukou údy, abych posílil tělo, vypadávaly mi v důsledku skrovné výživy chlupy na těle, uvolněné z kořínků.

Gautamovo rigorózní cvičení z něj učinilo vzor pro ostatní askety. Doprovázelo jej pět šramanů – Kaundinja, Ašvadžit, Váspa, Mahánáma a Bhadradžit, kteří doufali: „Když šramana Gautama najde pravdu, sdělí nám ji.“ Ale Gautama pochyboval o nastoupené cestě. Ačkoliv si byl jistý, že na sebe vzal nejkrajnější utrpení, jaké kdy šramana podstoupil, necítil se být blíže svému cíli. V blízkosti smrti, kam jej přivedl půst, byl konfrontován s pomíjivostí těla, aniž by pocítil vytouženou zkušenost osvobození. Cesta askeze se zdála nesmyslná. Později řekl Gautama o sebetrýznění džinistů, že jej nelze za žádných okolností uspokojivě odůvodnit: Jestliže štěstí a utrpení závisí na činech v minulých životech, byli džinisté dříve zločinci, protože teď tolik trpí. Jestliže radost a utrpení určuje stvořitel, byl to zlý stvořitel, kdo džinisty stvořil. Jestliže radost a utrpení závisí na náhodě, byla to zlá náhoda, která džinisty postihla. Způsobuje-li radost a utrpení zrození, potkalo džinisty špatné zrození. Závisí-li radost a utrpení na úsilí v tomto životě, je úsilí džinistů v tomto životě špatné. Gautama se rozhodl opět normálně jíst a přestal být proto vzorem pro svých pět druhů. Neporozuměli změně v jeho smýšlení a opustili jej.

Odvrácení od askeze bylo po rozhodnutí stát se šramanou druhým velkým bodem obratu v Gautamově životě. Jako se rozloučil s luxusem, který mu nabízel blahobyt v rádžově domě, opustil nyní strastiplné praktiky šramanů, hledajících spásu. Jeho cílem se stala střední cesta z utrpení pomíjivosti, která se vyhýbá extrémům světského života a odříkání.

Probuzení

Šramana, hledající spásu, žil pro okamžik, kdy by se mohl cítit vysvobozen ze znovuzrozování a kdy by netrpěl pomíjivostí. Gautamovo objevení střední cesty je probuzením, on sám je od té doby nazýván probuzeným (Buddhou), slovem, které naznačuje, že se pozvedl ze snové existence člověka, potácejícího se v radosti a bídě pomíjivosti.

K probuzení prý dospěl Gautama během jednoho dne. Během doby svého hledání putoval Gautama v zemi Magadha z místa na místo a došel až do blízkosti pevnosti Uruvéla. Tam jsem viděl pěkné místo, klidný háj s průzračnou řekou, vhodnou ke koupání. Zastavil se u řeky Néraňdžará v okolí dnešní vesnice Bódhgaja, vychrtlý půstem a konfrontován se smrtí. Líčení perzonifikuje smrt jako Máru („smrt“), postavu, která žárlivě střeží, aby jí bytosti zůstaly podrobeny v koloběhu znovuzrozování (samutpáda). Jak Gautama uvádí, Mára k němu hovořil: „Hubeně a ošklivě vypadáš, blízko smrti. Tisíce tvých částí je již mrtvých, jen jedna ještě žije.“ Mára se nabídl, že jej ušetří, když se vzdá svého úsilí, ale Gautama vytrval v hledání východiska z koloběhu zrození a smrti. Když Mára ustoupil, poznal Gautama, že celé sebetrýznění nevedlo k ničemu. Ptal se, zda je snad ještě jiná cesta, a nalezl odpověď ve vzpomínce na zážitek z mládí. Příhoda, na kterou si vzpomněl, hrála pravděpodobně důležitou roli v jeho vývoji k cestě šramany: Když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od žádostí, daleko od nespásných věcí dosáhl jsem prvního pohroužení (…) spočívajícího v radosti a štěstí (…). V důsledku této vzpomínky jsem věděl: Toto je skutečná cesta k probuzení.

Tak se ukázala alternativa askeze, jež vedla k rozhodnutí přerušit půst. Gautama se hned posílil rýží s mlékem, kterou vyhublému asketovi nabídla okolojdoucí Sudžátá, žena z blízké vesnice. Se znovu nabytými silami se po zbytek dne zabýval novým způsobem cvičení, který mu naznačila jeho vzpomínka.

Uvolněná nálada zážitku z mládí byla v rozporu s dosavadním utrpením půstu a zadržováním dechu. Gautama, který žil s ideologií, že současné utrpení vede k budoucímu štěstí, nejprve pochyboval o cestě, spojené s radostnými vjemy. Bál se šťastného pocitu, ale nakonec jej akceptoval, protože v něm byl daleko od žádostí a nespásných věcí.

Mezi Gautamovou praxí po dobu šesti asketických let a cestou, kterou ukazovala vzpomínka, byl podstatný rozdíl. Nauky o vysvobození vyžadovaly namáhavou změnu přítomných podmínek člověka potlačením přirozených funkcí jako dýchání a přijímání potravy, disciplínu těla nebo navození výjimečných psychických stavů. Gautamův zážitek z mládí se proti tomu vyznačoval tím, že se nic neměnilo, o nic se neusilovalo. Bylo to prodlévání v chladivém stínu jambovníku, tedy na příjemném místě, daleko od žádostí, to znamená ve stavu štěstí bez přání. Gautama seděl, spokojen s tím, co právě bylo. Vnímal to, nic víc si nepřál, nechtěl nic měnit na momentální skutečnosti. Člověk se soustředí zcela na bezprostřední situaci, omezí se na prosté pozorování existence sebe sama, svého sezení, dýchání, okamžitého myšlení a cítění. Gautama se podle své vzpomínky pokusil opět vnímat tímto způsobem bez přání. Při tom došlo k vnitřnímu prožitku, který popsal jako proces čtyř vnorů (dhján).

První vnor (dhjána), který odpovídal prožitku ze vzpomínky, byl stav bez žádosti, tedy bez přání změnit okamžik. Myšlenky se spojovaly s bezprostředním vnímáním: bylo-li předmětem vnímání dýchání, kroužily myšlenky okolo tohoto procesu a registrovaly jednotlivé nádechy a výdechy. Toto nenucené přijetí reflektování ve cvičení bylo nové. K asketické cestě patřilo zastavit vedle ostatních vnitřních funkcí také myšlení; Gautama uvádí o době svého hledání: Zatínal jsem zuby, tiskl jazyk na patro a zastavoval myšlení, potlačoval a dusil jsem jej. Pot se mi řinul s ramenou, jako by silný muž uchopil slabšího za hlavu a ramena. Na rozdíl od tohoto bolestivého postupu se v nové formě cvičení objevoval blažený tělesný pocit a radostné emoce. Gautama pak zažil, jak se myšlení po nějaké době samo od sebe uklidnilo, když jej nechal v takovém tichém a soustředěném stavu. Dostavilo se vnitřní ztišení, nadále doprovázené pocitem štěstí a radosti. Toto označil jako druhý vnor.

Třetí vnor se vyznačuje vyrovnaností: setrvával v bdělosti k tomu, co se dělo. Nerušen myšlenkami nebo přáními, prostě vnímal. Radostné emoce při tom odezněly, zatímco tělesný pocit štěstí přetrvával.
Zobrazení Buddhy na fresce ze střední Asie pravděpodobně z 10. století.

Nakonec nechal za sebou také toto, aby ve čtvrtém vnoru zažil stav, který se vyznačoval pouze vyrovnaností a čistým bytím v přítomnosti: prostě vnímal, co je. Ani myšlenky, ani očekávání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Přes den se Gautama věnoval těmto pohroužením. Myšlení nebo pociťování štěstí, proti nimž jako asketa bojoval, aby se nevázal na svět a znovuzrození, se staly jeho motivujícími faktory. Postupně v průběhu pohroužení ztratily na významu a uvolnily místo soustředěnému stavu čistého pozorování. Večer si Gautama sedl se zkříženýma nohama pod strom a slíbil, že nevstane dřív, dokud nedosáhne vysvobození. Tu k němu ještě jednou přistoupil Mára, smrt. Na udivenou otázku, proč se jej Gautama nebojí, dostal odpověď, že díky dobrotivosti a jiným ctnostem, které Gautama praktikoval v minulém životě, je dnes statečný. Když Mára pochyboval a chtěl vědět, kdo by mohl tyto věci dosvědčit, řekl Gautama: Tato širá země ať je mým svědkem tím, že se zachvěje v šestkrát sedmi nárazech. Na to se zvedlo dunivé zemětřesení. Tato legenda vedla k častému zobrazování Gautamy v umění: Pravicí se sedě dotýká země, kterou tak volá za svědka. Tradice vyzvedla mytickou zprávu o triumfu nad Márou nad vyprávění o probuzení, protože vysvobození ze znovuzrozování znamená současně vítězství nad smrtí, která se jeví jako druhá stránka narození.

Čtvrtým vnorem získal Gautama schopnost být dokonale v přítomnosti, aniž by o to usiloval v myšlenkách nebo žádostech. Když nastala noc, soustředil se na výchozí bod všech nauk o vysvobození, na své zapletení do koloběhu znovuzrození a tak vyvolal probuzení. Tím, že nasměroval svou pozornost na zpřítomnění předešlých existencí, vstoupily postupně do jeho vědomí biografie minulých životů: Tam jsem žil v této rodině. To byl můj stav, povolání, štěstí a zármutek. To byla má smrt, a když jsem tam zemřel, zrodil jsem se opět zde. Nakonec si byl vědom statisíce předchozích životů a jeho vzpomínka sahala za počátek tohoto světa do dříve existujících světů. Viděl, že světy tak jako životy následují jeden za druhým v nekonečném zanikání a vznikání.

Pak se Gautama obrátil k zákonům znovuzrození. Pozoroval mizení a objevování bytostí, aby poznal, jak se bytosti, které v myšlenkách, slovech a činech jednaly špatně, (…) dostávají po smrti do dolního světa, zatímco těm, které konaly dobro, se dostalo příznivějšího znovuzrození. Gautama viděl, jak lidé svými činy (karmou) přispívají k průběhu vlastního osudu a podle toho jsou v koloběhu znovuzrozování podrobeni stálému vzestupu a sestupu. Nakonec Gautama namířil svou pozornost na vystoupení z koloběhu znovuzrození, na zničení zákalů, jak to označoval v džinistické terminologii. Džinisté vysvětlovali vztah trvalého džívy k pomíjivým tělům tak, že do džívy vtékají během tělesných skutků jemné materiální substance, které ho vážou k světu. Zničení těchto zákalů (ásrava) bylo proto osvobozením džívy ze znovuzrozování. Gautama se již vzdal úsilí zastavit vlivy potlačením činů. Překonal znovuzrození poznáním pravdy. Tradiční buddhistické texty hovoří o čtyřech ušlechtilých pravdách jako esenci Gautamovy nauky: Toto je strast, toto je vznik strasti, toto je zánik strasti, toto je stezka, vedoucí k zániku strasti. Idea, že bezprostřední a soustředěné pozorování věci odhalí skryté podmínky a principy, se stala základním názorem buddhismu. Když poznal život jako sled narození a smrti, zákony, které jsou jeho základem a východiskem, Gautama věděl: Koloběh znovuzrození je ukončen.

Nápadné na líčení probuzení je to, že zde nenalezneme ani slovo o osvobození džívy nebo átmana ze znovuzrozování. Neznamená to, že by byl Gautama objevil za pomíjivým světem něco trvalého. Právě pomíjivost tvořila obsah probuzení, proces znovuzrození, zanikání a vznikání světů. Ani čtyři ušlechtilé pravdy jako cesta ze znovuzrození a cíl nehovoří o nalezení něčeho trvalého, nýbrž o zániku strasti. Tak se zásadně lišila nejen cesta, kterou Gautama zvolil, nýbrž i její cíl od jiných indických učitelů vysvobození.

Po sedm dnů, které následovaly po probuzení, zvažoval Gautama, co prožil. Našel nový výklad znovuzrození, který odpovídal jeho nové zkušenosti: nikoli neproměnný džíva nebo átman putuje v různých tělech smrtí a zrozením, spíše proces bytí bez začátku a bez konce přináší stále nové tvary. To, co spojuje za sebou následující životy, není neměnná podstata, nýbrž nepřerušované plynutí, v němž vzniká jedna pomíjivá bytost za druhou. Vznik a zánik tvarů přitom není svévolný; uskutečňuje se podle zákonitosti, že kvalita přítomných činů (karma) formuje činy budoucího života. Tyto souvislosti shrnul Gautama v noci sedmého dne po probuzení do poučky o závislém vznikání, do svého vysvětlení procesu znovuzrozování, které se stalo jádrem filosofického učení buddhismu.

Druhý týden po probuzení šel kolem bráhman. Gautama jej poučil o tom, co činí z člověka pravého bráhmana, totiž nikoliv narození v kastě, nýbrž překonání špatného v sobě. Zdá se, jako by tím chtěla tradice ve zprávě o probuzení nechat zaznít vůdčí myšlenku dalšího Gautamova působení: Neplatí výsada narození, nýbrž jen vlastní úsilí.

Třetí týden nepřetržitě pršelo. Gautama seděl v dešti a větru. Ale mýtus ukazuje, jak ruch světa nemůže Buddhu vyrušit: Mučalinda, král Nágů, přírodních duchů s hadí podobou, chránil Gautamu před přívalem vody. Oblíbeným prvkem buddhistického umění se stal motiv, jak král Nágů s korunou svých sedmi hlav zaštiťuje Gautamu.

Po bouřce přišla po cestě obchodní karavana. Dva obchodníci, Trápusa a Bhallika, nabídli Gautamovi své nejlepší jídlo, aby se posílil. Jeho osobnost na ně tak zapůsobila, že dříve než putovali dál se prohlásili spontánně za jeho žáky. Gautama až dosud nemyslel na to, že by své poznatky sdílel s jinými. Avšak setkání s obchodníky přineslo otázku, zda by měl objevené předávat dál. Pochyboval, zda by byly jeho zkušenosti srozumitelné ostatním: Kdybych hlásal nauku a nebyl bych pochopen, přineslo by mi to (nesmyslnou) námahu a vysílení. Bráhma Svajampati, mocný bůh, vnímal ve svém nebeském světě tyto myšlenky a zjevil se před Gautamou „s rychlostí, s jakou silný muž natáhne svou paži.“ V gestu hluboké úcty obnažil bůh rameno, poklekl a prosil Gautamu, aby zvěstoval svou nauku. I kdyby mělo být jen malé množství těch, kteří by porozuměli, měl by to učinit kvůli nim.

Tato epizoda dokumentuje Gautamův názor, že bohové jsou jen pomíjivé bytosti v koloběhu znovuzrození, i když jejich moc je větší a jejich život delší než moc a život člověka. Protože Buddha se dostal nad vznikání a zanikání, je uctíván jako „učitel bohů a lidí“. Gautama vyhověl prosbě boha výrokem: Brána nesmrtelného budiž otevřena, kdo má uši, slyš a důvěřuj!

Své poznatky chtěl sdělit nejprve bývalým učitelům Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, ale bohové jej zpravili, že oba již zemřeli. Rozhodl se tedy, že půjde do Benaresu, aby našel pět druhů, kteří ho před měsícem opustili. Na cestě jej potkal Upaga, asketický šramana, který se ohromeně zeptal: „Tvé rysy září jasným klidem. (…) Kdo byl tvůj mistr, jehož nauku následuješ?“ Když Gautama odpověděl, že on sám našel cestu k probuzení a nikdo na Zemi a mezi bohy se mu nevyrovná, bylo to pro asketu zřejmě příliš. Potřásl hlavou a šel svou cestou. Epizoda poukazuje na neporozumění, na které musely Gautamovy nové poznatky narazit v kruzích tradičních šramanů.
Buddhův první výklad dharmy, malba z thajského kláštera Wat Chedi Liem.

V Gazelím parku Isipataně, dnes Sárnáth, u Benaresu, našel svých pět bývalých druhů. Když ho z dálky viděli, domluvili se, že Gautamu, který se přestal postit, nijak úctyhodně nepřivítají. Ale když přišel blíž, nabídli mu přece jen místo k sezení a vodu. Sled slov, která k nim promluvil, slouží buddhistickému podání jako základ tradice. Gautama vycházel ze společné minulosti, aby objasnil, že předtím praktikovaná askeze byla stejně extrémní jako život pro požitky, který šramana opustil. Gautama vysvětlil svým posluchačům střední cestu ve formě ušlechtilé osmidílné stezky, praxe, která obsahuje všechny oblasti života a zahrnuje prvky pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, snažení, bdělost, soustředění. Tuto stezku označil za čtvrtou z ušlechtilých pravd, kterou nalezl v poslední fázi probuzení. První pravda popisuje existenciální situaci člověka: zrození, stárnutí, nemoc, umírání jsou utrpení; zármutek, nářek, bolest, nespokojenost a neklid jsou utrpení; spojení s nemilým, oddělení od milého jsou utrpení (…). Druhá pravda se táže po vzniku utrpení: Je to ona žízeň, jež vede k novému zrození, provázena potěšením a chtíčem, tu a tam se z něčeho těšící, totiž žízeň po smyslové radosti, žízeň po životě (…). Toto je (třetí) ušlechtilá pravda o zániku utrpení: Je to zánik žízně jejím dokonalým zničením. To se uskuteční pomocí osmidílné stezky.

Po ukončení Gautamova prvního přednesu (dharmačakrapavatana sútra - sútra o roztočení kola nauky) jeho bývalým pěti společníkům dosáhl Kaundija prvního stupně probuzení, později ho následovali i ostatní čtyři asketi. Stali se tak základem mnišského společenství (sanghy). Vznešené učení bylo předáno, roztočilo se kolo (čakra) nauky (dharma).

Učitel bohů a lidí

V prvních týdnech po probuzení se sotva dalo tušit, že z malé družiny šramany Gautamy v Gazelím parku Isipataně vzejde hnutí se světovým ohlasem. Ale příběhy vyprávějí, jak Gautama získal Trápusu, Bhalliku a pět šramanů a co bylo typické pro budoucí úspěchy: jeho učitelská činnost a vynikající argumentování k němu přiváděly další stoupence. Stěží se najde téma, kterého by se Gautama za 45 let mezi probuzením a svou smrtí nedotkl. Šramani v bezdomoví jej viděli především jako učitele vysvobození, který svými pokyny ke cvičení pohroužení ukazoval východisko z koloběhu znovuzrození. Ale tím se jeho působení nevyčerpalo. Sloužil lidem všech vrstev jako rádce, který se zabýval všemi myslitelnými tématy od povinností vladaře přes zákonitosti světových dějin až po chování v manželství a rodině, od správného zacházení s majetkem přes světy bohů až po čištění zubů.

Gautamovo putování a vykládání jeho nauky, jež trvalo dlouhá desetiletí, nezůstalo bez následků na jeho zdraví. V osmdesátém roce života byla nastupující slabost stále více patrná. Po jídle u svého stoupence, kováře Čundy, Gautama těžce onemocněl. Silné bolesti snášel s jasným vědomím a nenechal jimi ovlivnit svou mysl. V háji u Kušinagarí si Gautama nechal zřídit místo, kde chtěl zemřít a lehl si „s jasným vědomím na pravý bok, podoben lvu, s jednou nohou přes druhou.“ Gautamův přítel Ánanda byl hluboce sklíčený a plakal. Gautama ho však těšil těmito slovy: Ánando, nebuď smutný, nenaříkej, již dříve jsem přece řekl, že vše, co je člověku drahé a milé, musí zaniknout, musí ustat, nemůže přetrvat na věky. Jak by se mohlo stát, že by se to, co vzniklo, co povstalo, nerozpadlo? To není možné.

Po Gautamově smrti bylo jeho tělo spáleno na hranici a po spálení mrtvoly došlo ke sporu mezi delegacemi různých států, které mezitím dorazily. Každá z nich vznesla nárok na relikvie v popelu, aby pro ně postavila pomník. Jeden z přítomných bráhmanů, Drona, mínil, že není správné přít se o kosti muže, který učil mírumilovnosti. Nakonec bylo rozhodnuto relikvie rozdělit a zřídit náhrobky (stúpy) na Gautamovu památku v různých krajích.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 11:19:28

Buddhistické koncily


Buddhistické koncily byly setkání většinové mnišské obce (sanghy), které měly vyřešit neshody v Buddhově nauce. Buddha Šákjamuni nezanechal žádný spis ani neurčil svého nástupce. Předpokládal, že po jeho smrti bude mnichy vést dharma. To i mnoho dalších faktorů hrálo roli ve schizmatech, které právě koncily měly řešit.

První buddhistický koncil
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeskyně Saptaparna, kde se první buddhistický koncil konal

Podle tradice se první buddhistický koncil konal tři měsíce po tělesné smrti Buddhy, tedy kolem roku 543 př. n. l. u města Rádžagrhy (p. Rádžagaha, dnes Rádžgir), na kopci Vaibháře (p. Vébhará), v ohromné jeskyni Saptaparně (p. Sattapana).

I když tento koncil není historicky doložen, většina badatelů jej pokládá za historickou událost. Byl svolán na období dešťů, které tehdy trvalo sedm měsíců a údajně se na něj sjelo na 500 arhatů.

Celý koncil svolal jeden z čelních Buddhových žáků Mahá Kassapa a sliboval si od něj navrácení mnichů k přísnému dodržování řádových pravidel, od kterých někteří mniši po Buddhově odchodu z hmotného světa upustili. Na koncil byli pozván zejména mnich Upáli a Buddhův bratranec a věrný služebník Ánanda.

Na koncilu došlo k vzájemné roztržce mezi Mahákášjapou a Ánandou. Mahákášjapa vyčítal Ánandovi, že doposud nedosáhl stavu arhata, i když se koncilu účastnili prakticky samí arhati. Dále mu vyčítal, že se zasloužil o založení řádu mnišek, když o něj prosil kvůli své matce samotného Buddhu. Další zásadní věcí, kterou se Ánanda podle Mahákášjapy provinil, bylo to, že Ánanda nechtěl po Buddhovi Šákjamunim přesné instrukce ohledně Vinajapitaky. Mělo to za následek pozdější nedodržování řádových pravidel a štěpení hnutí. A konečně Ánanda se provinil v Mahákášjapových očích tím, že nepožádal Buddhu o to, aby si prodloužil život. Ánanda se uchýlil ústraní, aby dosáhl arhatství. Podařilo se mu to velmi brzy v atypické poloze – když ulehal ke spánku. Podle některých pramenů Ánanda pronikl do jeskyně skrz skálu, aby dokázal své schopnosti arhata.

Když koncil započal, začaly se odříkávat texty. Jediný Ánanda, proslulý svou fenomenální pamětí, si pamatoval všechny Buddhovy rozpravy. Odříkal je a dal tím vzniknout prvnímu oddílu z tripitaky, Sútram (Sútra-pitaka, p. Sutta-pitaka). Upáli odříkal řádová pravidla a vznikl tak oddíl vinaji, čili řádových pravidel (Vinaja-pitaka).

Podle théravádové tradice na prvním koncilu vznikl i třetí, obsahově nejrozsáhlejší oddíl Tripitaky, Abhidharma-pitaky (p. Abhidhamma-pitaka). Obsahuje filozofická pojednání, komentáře, analýzu všemožných pojmů apod. Fakt, že abhidharma byla zformulována již na tomto koncilu, není uznáván všeobecně.[1]




Druhý buddhistický koncil
Skočit na: Navigace, Hledání

Druhý buddhistický koncil se konal zhruba sto let po 1. koncilu, kolem roku 386 př. n. l. Koncilu předcházely události ve Vaišálí. Tamější mniši porušovali řádová pravidla, dokonce začali od laiků přijímat zlato a stříbro. Mnich Jaša se postavil proti takovému jednání a nařkl mnichy z porušování kázeňských pravidel. Mniši ho neposlouchali a vyloučili ho ze sanghy. Za Jašu se však postavili velcí učenci té doby i většina sanghy. Problém měl řešit koncil v klášteře Válika ve Vaišálí.

Jestliže se prvního koncilu účastnilo 500 mnichů a všichni byli arhaté, druhého koncilu se účastnilo okolo 700 mnichů a zdaleka ne všichni dosáhli stavu arhata. Rozhodnutí koncilu v čele se staršími mnichy bylo jednomyslné – řádová pravidla se musí přísně dodržovat. Rozhodnutí většina mnichů přijala, avšak zejména Vaišálští mniši se s rozhodnutím koncilu neztotožnili, opustili sanghu a založili nové hnutí Máhásanghiků („Velké společenství“; „Velká sangha“), kteří později vytvořili nauku v mnohém podobnou mahájánovým idejím. Starší mnichové, aby se odlišili od této nově vniklé skupiny se začali nazývat Sthaviravádové (p. Théravádinové) a jejich učení Sthaviraváda (p. Théraváda), čili „učení starších“. Spory však dále pokračovaly a jejich vyvrcholením byl 3. koncil.




Třetí buddhistický koncil
Skočit na: Navigace, Hledání

Ke třetímu buddhistickému koncilu mělo podle tradice dojít někdy kolem roku 250 př. n. l., avšak některé prameny uvádějí, že se konal již pár let po druhém koncilu. Ústřední postavou třetího koncilu se stal mnich Bhadra Mahádéva, který výrazným způsobem zmírnil kritéria pro rozpoznání arhata. Tvrdil, že arhat může:

Mít noční erotické sny i poluci (v noci ho svedou nebeské nymfy, Márovy dcery)
Být neznalý v některých věcech (a zcela se tak nezbavil nevědomosti (sa. Avidždžáavidjá)
Být na pochybách ve věcech týkajících se nauky
Získat poučení od druhých
Dosáhnou pokroku na duševní cestě pomocí pronesení magických formulí (dháraní)

Toto téma, se zvláštním ohledem na noční poluci, se stalo velmi diskutované ve většině klášterů a způsobilo další spory.

Jelikož byl koncil svolán mahásanghiky, théravádinové jej neuznávají za buddhistický koncil a na místo něj pokládají setkání sanghy v roce 244 př. n. l. v Patáliputře. V Patáliputře však mniši pouze shledali, že rozkol mnišské obce je definitivní. Rok 244 př. n. l. je pokládán za rok, kdy se ustanovila škola théravádinů a z jejich obce byli vyloučeni všichni ti, kdo nesouhlasili s jejich naukou.




Čtvrtý buddhistický koncil
Skočit na: Navigace, Hledání

V pořadí čtvrtý buddhistický koncil byl svolán kvůli tezím mnicha Vátsíputry Sthaviry. Vátsíputra tvrdil, že podstata osobnosti (sa. pudgala) je něčím, co nás stále provází. Není totožná s hmotným tělem, ale ani se od něj neliší. Převtěluje se a stále existuje i po odchodu do nirvány.

Těmito názory si získal mnoho přívrženců, kteří se podle něj nazvali Vátsíputríjové. Jejich nauka se pak stala známou pod názvem Pudgalaváda. Sthavirové toto učení odsoudili a aby odlišili své učení od jejich, začali říkat své nauce Vibhadžjaváda.




Šestý buddhistický koncil

Jeskyně Saptaparna, kde se konal první buddhistický koncil

Šestý buddhistický koncil se konal poblíž pagoby Kaba Aye v Yangonu (dříve Rangon) v roce 1954. Koncil organizovala barmská vláda pod vedením premiéra U Nu. Během krátké doby byla vystavěna velká jeskyně Maha Passana Guha, která je nápodobou indické jeskyně Saptaparna, kde se konal první buddhistický koncil. Podobně jako i u předchozích koncilů bylo účelem setkání potvrzení a zachování původního Buddhova učení Dhamma-Vinaya.

Šestý koncil je výjimečný ve dvou ohledech: jednak se jej účastnilo 2500 učených mnichů školy theraváda z osmi tradičně buddhistických zemí Jihovýchodní Asie (Barma, Kambodža, Indie, Laos, Nepál, Srí Lanka a Thajsko), jednak je poprvé historicky doložena přítomnost mnichů evropského původu (ctihodný Nyánatiloka Maháthera a ctihodný Nyánaponika Maháthera). Závěrečným editorem (Osana) a tazatelem (Pucchaka) se stal nejvýznačnější mnich 20. století, ctihodný Mahási Sayadaw, kterému na otázky odpovídal ctihodný Bhadanta Vicittasarabhivamsa.

Dva roky trvala recitace celého páli kánonu společně s pečlivou editorskou prací mnichů z výše zmíněných zemí, na jejímž konci, na Vesakha 24. května 1956, přesně 2500 let po Buddhově parinibbáně byl kompletní páli kánon připravený pro tisk. Celý páli kánon je dnes dostupný na CD.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 11:22:14

Šíření buddhismu

Z "Asok-pillar" se dovídáme, že Indický Král Asok poslal své misionáře do všech provincií říše a pak do sousedních království, do Ceylonu, Kašmíru a Tibetu na severu, do Persie, Antioch, Egypta a Řecka na západě. Král Asok svolal Třetí radu, která zrevidovala a zestručnila Pali-Canon. Po jeho smrti (na začátku prvního tisíciletí) se buddhismus rozdělil do dvou různých škol - Hinayana (Théraváda) a Mahayana. Hinayana (Théraváda) je ortodoxní, založená na Pali bibli. Tato škola se pokouší konzervovat originální doktríny a v dnešní době je vyznávána v Ceylonu, Barmě, Thajsku, Laosu a Kambodži. Mahayana je zvětšení a další vývoj originální doktríny založené na Sanskrit bibli přeložené do jazyka Pali a modifikuje některé dogmatické principy tak, aby se přizpůsobily místnímu prostředí a vykládá buddhismus s důrazem na některé filozofické pohledy. Hlavním rozdílem je představení hinduistického panteonu bódhisattvů (navrátilců) neboli Buddhových svatých, kteří ačkoliv dosáhli osvícení, nikdy nevstoupili do Nirvány a vracejí se na zem pomáhat svým bližním a inspirovat je. Vyznává se v Tibetu, Korei, Japonsku, Sikhim, Bhutanu, Mongolsku, Vietnamu a částečně v Číně. Jižní Thajsko a území království Srivijaya zasáhl kolem osmého století. Do určitých částí khmerské Kambodže se pak rozšířil kolem století jedenáctého. Přívrženci směru Mahayana nazývají buddhismus Théraváda pohrdavě Hinayana neboli "Slabý nástroj".
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 11:34:15

Základní myšlenky buddhismu

Podle pojetí školy théraváda.


Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho učení bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z nevědomého egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.
Osobní zkušenost

Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.

Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.

Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě vlastního probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:

Všechny jevy jsou pomíjivé,
Všechny jevy přináší utrpení,
Veškeré bytí je iluzorní jako sen.

Buddha radil těm, kdo hledají, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami hledali a usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.

Iluzornost „já“

Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je ve své podstatě strastiplný, jelikož vše budeme muset jednoho dne opustit. Zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního "já" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= "já" jsem). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd.


Cesta k probuzení

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění. Podle theravádových škol vede osmidílná stezka dle ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:

Existuje utrpení
Existuje příčina utrpení
Utrpení je možné ukončit
Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).


Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:

zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
zdržet se nesprávného sexuálního chování
zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...)
zdržet se zneužívání omamných prostředků

Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 11:43:21

Čtyři ušlechtilé pravdy
Skočit na: Navigace, Hledání

Čtyři ušlechtilé pravdy (v páli Čattári arijasáččani) tvoří základ Buddhova učení, jejich intuitivní pochopení je předpokladem osvícení - prožitku nibbány (v skt. nirvány).

Buddha je poprvé formuloval v Dhammačakkappavattana-suttě (skt. Dharmačakrapravartana-sútra, překl. sútra o roztočení kola zákona). Dále např. v Saččavibhanga-suttě (překl. sútra o výkladu pravd) vysvětluje Sáriputta, nejvýznamnější Buddhův žák, čtyři ušlechtilé pravdy.
Buddha
Čtyři ušlechtilé pravdy

Pravda o utrpení (skt. dukkha - utrpení).
Pravda o vzniku utrpení (skt. samudaja - původ, příčina).
Pravda o ustání utrpení (skt. niródha - zánik, zrušení)
Pravda o cestě vedoucí ke konci utrpení (Ušlechtilá osmidílná stezka) (skt. marga - cesta)

Ušlechtilá pravda o utrpení

Věci v životě jsou neuspokojivé a strastiplné:

zrození
stárnutí
nemoc
smrt
zármutek
nespokojenost
bolest
neštěstí
nepohodlí
spojení s tím, co je nepříjemné
odloučení od toho, co je příjemné
nedosáhnutí/nezískání toho, co si přejeme dosáhnout/získat.

Zkrátka všech pět rovin našeho prožívání, na kterých lpíme, je strastných.


Ušlechtilá pravda o vznikání utrpení


Příčinou utrpení jsou žádostivosti vedoucí k zachování života a ke znovuzrozování, které doprovází rozkoš a ulpívání na ní, a hledání potěšení v různých pomíjivých věcech; tedy žádostivost po smyslových rozkoších, po bytí a po zániku (toho co nechceme).

Poznámka: tato žádostivost, spojená s ulpíváním,zaslepeností a nenávistí, váže bytosti v koloběhu utrpení v Samsáře. Příčiny vzniku utrpení jsou do detailu popsány v naukách 12 článků řetězu podmíněného vznikání. Smysly v buddhistickém pojetí zahrnují i mysl, smyslové rozkoše zde nejsou jen ty tělesné. Pro porovnání: Samjódžana


Ušlechtilá pravda o zaniknutí utrpení

Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti. Jejím opuštěním a zanecháním, osvobozením se a neulpíváním na ní.

Poznámka: zánik žádostivosti se vykládá (např. v rámci Théravády) jako zbavení se hlavních kořenů utrpení - zaslepenosti (móha), lpění (lóbha) a nenávisti (dósa).


Ušlechtilá pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení



“Je to tato Ušlechtilá osmidílná stezka, totiž správné (pravé):

chápání, (pochopení)
myšlení, (zamýšlení, záměr)
mluva, (mluvení)
konání, (jednání)
živobytí, (životospráva)
snažení, (úsilí)
uvědomění, (pozornost, všímavost)
soustředění.

A co je správné chápání?
Pochopit utrpení, pochopit vznikání utrpení, pochopit zaniknutí utrpení, pochopit stezku, vedoucí k zaniknutí utrpení; to je správné chápání.
A co je správné myšlení?
Myšlení oproštěné od žádosti, od zlovůle, od krutosti; to je správné myšlení.
A co je správná mluva?
Zdržovat se lhaní, pomlouvání, drsné řeči, planého tlachání; to je správná mluva.
A co je správné konání?
Zdržovat se zabíjení a braní toho, co není darováno, vystříhat se nepříslušných pohlavních styků; to je správné konání.
A co je správné živobytí?
Když ušlechtilý žák, který se vyhne nesprávnému způsobu nabývání živobytí, nabývá své živobytí správným způsobem života; to je správné živobytí.
A co je správné snažení?
Tu ušlechtilý žák v sobě vzbudí vůli vyhnout se vzniku zlých, škodlivých stavů mysli; vyvine snahu, probudí v sobě energii, zaměří na to svou mysl a úsilí.
Vzbudí v sobě vůli překonat zlé, škodlivé stavy, které v něm již vznikly; vyvine snahu, probudí v sobě energii, zaměří na to svou mysl a usiluje.
Vzbudí v sobě vůli vyvinout blahodárné stavy, které v něm ještě nevznikly; vyvine snahu, probudí v sobě energii, zaměří na to svou mysl a usiluje.
Vzbudí v sobě vůli uchovat si již vzniklé blahodárné stavy, aby je nezanedbával, ale přivedl k růstu, ke zrání a dokonalému rozvoji; vyvine snahu, probudí v sobě energii, zaměří na to svou mysl a usiluje. To je správné snažení.
A co je správné uvědomění?
Tu ušlechtilý žák vytrvale soustředí pozornost na tělo, uvědomuje si právě a jen tělo;
na pocity, uvědomuje si právě a jen pocity;
na mysl, uvědomuje si právě a jen mysl;
na dharmu, uvědomuje si právě a jen dharmu; horlivě, s jasným pochopením a bděle přítomně, opustiv chamtivost i znechucenost ve vztahu ke světu. To je správné uvědomění.
A co je správné soustředění?
Tu ušlechtilý žák, odvrácen od smyslových předmětů, od neprospěšných věcí, dosáhne prvního vnoru, které vzniká z odpoutání, provázeno rozjímáním a naplněno povznesením a radostí.
Po odeznění myšlenkových pochodů a rozjímání, když bylo dosaženo klidu a sjednocení mysli, dosáhne žák druhého vnoru, které vzniká ze soustředění a naplněno povznesením a radostí.
Po odeznění nadšení prodlévá žák s vyrovnanou myslí, bdělý a jasně přítomný a zažívá v sobě onen pocit, o kterém Vznešený praví „Šťastný je, kdo prodlévá s vyrovnanou myslí a bdělostí“. Tak dosáhne třetího vnoru.
Když se žák odpoutal od potěšení i bolesti a dřívějších radostí a strázní, vstoupí žák do stavu mimo štěstí a utrpení a dosáhne tak čtvrtého vnoru, které je očištěno duševní rovnováhou a uvědoměním. To je správné soustředění.

To je ušlechtilá pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení…”
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 11:48:04

Nirvána


Pojem nirvána (sanskrt) nebo nibbána (pálí) označoval původně vyhasnutí ohně. Gautama Buddha používá toto slovo ve smyslu ustání nesprávných skutečností: Zničení žádosti, nenávisti a zaslepení se nazývá vyhasnutí (nirvána).



Je nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené. Kdyby nebylo tohoto nezrozeného, nevzniklého, nezformovaného, nestvořeného, nebyl by možný únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Protože ale je toto nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené, je tedy možný i únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného.


Takto naznačená pozitivní existence je ve srovnání se světem, jak jej prožívá člověk, zcela jiná.
Jsou tři vlastnosti nestvořeného:
Není v něm vznikání.
Není zanikání.
Nejsou v něm proměny existujícího.

Nirvány (osvobození) je možná dosáhnout cílevědomou praxí, kterou Buddha formuloval jako ušlechtilou osmidílnou stezku. Gautama Buddha v nauce o anátmanu zjišťuje, že to, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci, je produktem souhry podmíněných vznikajících faktorů, jde tedy jen o relativní skutečnost. Nevysvobozený prožívá sám sebe jako něco vlastního, odděleného od procesu bytí, proto je ovládán žádostí a nenávistí a trpí. Kdo prožije za subjektivním bytím a objektivním světem závisle vznikající a zanikající dharmy, dospěje na konec světa. Avšak nirvána není místem, které by bylo možné někde v kosmu najít, podobně jako nebeské světy božských bytostí (dévů). V Buddhově době se někteří mylně domnívali, že by mohlo být možné na konec světa docestovat. Na otázku, zda by se člověk mohl dostat na konec světa chůzí, Buddha odpověděl záporně a řekl: V tomto šest stop vysokém těle s jeho vnímáním a vědomím je obsažen svět, vznik světa, konec světa a stezka, vedoucí ke konci světa. Tím, že člověk v pohroužení pozná tělo, dýchání, cítění a myšlení jako samy o sobě neexistující jevy nebo produkty takových jevů, uskuteční vysvobození.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 12:51:15

Patičča samuppáda

Patičča samuppáda (pálí, v sanskrtu pratítja samutpáda) je buddhistická filosofická teorie, jejíž název se překládá nejčastěji jako „závislé vznikání“ nebo „podmíněné vznikání“, a která tvrdí, že všechny fyzické i psychické jevy jsou „podmíněné“, tzn. že nevznikají nezávisle samy od sebe, ale že jsou na sobě vzájemně kauzálně závislé.



Závislé vznikání

Buddhovo probuzení (nibbána, v sanskrtu nirvána ) bylo zároveň osvobozením od utrpení i vhledem do pravé reality, zejména do skutečné povahy živých bytostí. Buddha objevil, že každý jev „existuje“ pouze díky „existenci“ jiných jevů ve velmi složité síti kauzálních vztahů, sahající daleko do minulosti i do budoucnosti. Protože všechny jevy jsou takto podmíněné a pomíjivé (aničča), nemají žádnou vlastní nezávislou podstatu (anattá), takže v pravém slova smyslu „neexistují“, i když to tak na pohled vypadá. Všechny jevy jsou tak bezpodstatné a „prázdné“ (suňňatá, v sanskrtu šúnjata). Jediný jev, který není podmíněný a pomíjivý, je nibbána, ale i ta je bezpodstatná a „prázdná“.

Zatímco teorie bezpodstatnosti (anattá) postupuje analyticky tak, že rozkládá skutečnost na základní složky, na pouhé prázdné bezpodstatné jevy, teorie závislého vznikání naproti tomu provádí syntézu tím, že ukazuje, že všechny tyto fenomény jsou tak či onak na sobě vzájemně závislé.

Co se týká živých bytostí, zde má závislé vznikání specifičtější význam. Zde popisuje cyklus samsáry, tedy proces znovuzrozování a vznik utrpení. Utrpením je například stáří a smrt. Stáří a smrt nejsou možné bez předchozího narození. Jedno podmiňuje druhé. Narození je podmíněno ulpíváním v předchozím životě. Toto ulpívání je opět podmíněno předchozí žádostivostí. Podle Buddhy žádostivost vzniká díky smyslovému vjemu, který pociťujeme jako příjemný, nepříjemný nebo neutrální. Vjem je způsoben kontaktem s daným objektem, který je podmíněn existencí šesti smyslových orgánů (podle buddhismu je smyslovým orgánem i vědomí), a ty jsou opět podmíněny existencí psycho-fyzické entity, jakou je například lidská bytost. Celý proces byl Buddhou shrnut takto:

Nevědomostí (avidždžá) jsou podmíněny karmické formace (sankháry).
Karmickými formacemi (v předchozím životě) je podmíněno vědomí (v tomto životě).
Vědomím (viňňána) jsou podmíněny psycho-fyzické jevy (které tvoří naši individuální existenci).
Psycho-fyzickými jevy (námarúpa) je podmíněno šest smyslových bran (smyslové orgány a vědomí).
Smyslovými branami (salájatana) je podmíněn smyslový kontakt (phassa).
Smyslovým kontaktem je podmíněno cítění (vedaná).
Cítěním je podmíněna žádostivost (tanhá).
Žádostivostí je podmíněno ulpívání (upádána).
Ulpíváním je podmíněn proces vznikání (bhava - karmický proces způsobující znovuzrození).
(Karmickým) procesem vznikání (bhava) je podmíněno znovuzrození (džáti).
Znovuzrozením je podmíněno stáří a smrt (džarámarana).
Celý tento proces pak způsobuje reprodukci nevědomosti a opakování celého cyklu ad infinitum (samsára).

Existuje několik možných interpretací tohoto cyklu. Zde je naznačené pojetí, kdy tento cyklus sahá přes tři po sobě jdoucí životy. Stejně tak je ovšem pravdivé (a praktičtější) jeho pojetí jako procesu, který se mnohokrát opakuje každý den našeho života.

Články 1,2,8,9 a 10 (nevědomost, atd.) jsou aktivní karmické procesy, články 3 až 7 (vědomí, atd.) jsou následky minulé karmy (vipáka). Pět karmických příčin v minulosti podmiňuje pět karmických následků nyní, pět příčin nyní způsobuje pět následků v budoucnosti. To, že cítění jako karmický následek podmiňuje vznik karmicky neprospěšné žádostivosti, může vést k mylné představě fatalismu, ale tento vztah mezi nimi není nezměnitelný, je možné jej přerušit (viz níže).

Zdrojem častých nedorozumění je fakt, že vzájemné vztahy mezi články cyklu nejsou pouze kauzální, ale zahrnují celou řadu různých typů „podmíněnosti“ (paččaja).


Přerušení cyklu

Obecná formulace „podmíněnosti“ v suttách (v sans. sútrách) zní:

Se vznikem tohoto,
vzniká i ono,
S ustáním tohoto,
ustává i ono,


To dává naději, že tento cyklus nemusí pokračovat donekonečna. Pokud odstraníme jeden článek řetězu, další už nenastane, přeruší se vytváření utrpení a ustane cyklus znovuzrozování. Příležitost k tomu je mezi článkem „cítění“ a „žádostivosti“. Pokud bychom byli schopní pociťovat příjemné a nepříjemné vjemy, aniž by vznikala žádostivost a odpor, byli bychom volní. Další možností je vyhlazení nevědomosti vhledem do pravé povahy skutečnosti. Nibbána tak může být pojata jako přerušení cyklu závislého vznikání.
Související buddhistické teze

Patičča samuppáda je jednou z buddhistických tezí, jejichž plné pochopení vede k ukončení utrpení a k úniku ze samsáry. Jsou to:

Tři základní charakteristiky skutečnosti: aničča, dukkha a anattá
Čtyři vznešené pravdy
Pět složek skutečnosti
Karma a Tři kořeny neprospěšných činů (tamtéž)

Aby bylo závislé vznikání plně pochopeno, je nutné pochopit i výše uvedené teze.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 12:55:24

Anattá


Anattá (pálí), anátman (sanskrt) se skládá se z dvou slov, an = ne a attá (átman) = duše nebo trvalé já nebo metafyzická substance. Překlad tedy může znít „ne-duše“, „ne-já“, „žádné ego“, „neosobnost“ nebo „bezpodstatnost“.



Anattá tvoří základní kámen Buddhova učení. Je to také charakteristický znak buddhismu, který nenaleznete v jiném náboženství. Nicméně se jedná o nejnepochopitelnější, nejmylněji vykládaný a nejpřekrucovanější pojem Buddhovy nauky.

Jde o jeden ze tří základních charakteristických znaků veškeré existence, zbylé dva jsou pomíjivost (aničča, v sans. anitja) a strastiplnost, nebo neuspokojivost (dukkha, v sans. duhkha). Na rozdíl od nich se anattá vztahuje i na nibbánu (v sans. nirvána).


Iluze

Nejstručněji řečeno, podle této doktríny neexistuje žádná vnitřní podstata jevů sama o sobě, která by byla skutečná a neměnná. Veškeré fenomény jsou iluzorní, jako sen. Také není nic, co bychom mohli označit za vykonavatele autority nad přirozeností jevů. Není žádný hybatel oddělený od dění, nikdo, kdo řídí, ovládá skutečnost, protože vše je produktem neustálého vznikání a zanikání podmíněných jevů.


Prázdné shluky

Jsme složeni z neustále se měnících shluků mentálních a tělesných procesů, které se dají rozdělit do pěti skupin neboli khand, v sans. skhand. Tyto složky se vzájemně ovlivňují, závisí jedna na druhé a vytváří to, co obvykle považujeme za svoje „já“. Není žádný dohlížitel, hybatel, nositel zkušenosti a žádná esence, kterou bychom mohli najít. Jsou jenom tyto pomíjivé, neuspokojivé a neosobní fenomény. Není nikdo, kdo cítí, je pouze cítění. Není nikdo, kdo poznává, je jen poznávání. Není nikdo, kdo jedná, je pouze jednání. Není nikdo, kdo si je vědom, je pouze vědomí.

Slova jako „JÁ“, „MOJE“, „OSOBNOST“ jsou pouhá konvenční označení, mentální koncepty, která nelze přiřadit k ničemu skutečnému.


Kauzalita

Nic také nevzniká nahodile bez příčiny, každý jev je podmíněn nějakým jiným jevem (jevy). Protože tyto příčiny jsou samy pomíjivé, i jejich následek musí být pomíjivý. Jediné, co není pomíjivé, je nirvána, která ničím dalším podmíněná není.

Tvrzení o podmíněnosti všech jevů by mohlo způsobit falešný dojem, že buddhismus hlásá fatalismus a pasivitu. Buddha ovšem opakovaně učil, že nirvány nelze dosáhnout pasivně bez vlastního vytrvalého úsilí. I ke vzniku úsilí a námahy nicméně musí být vhodné podmínky.

Nirvána a Anattá velmi úzce souvisí s pojmem „prázdnoty“ (v sans šúnjata). Vadžrajánoví mistří říkají, že prvotní prázdnota všech jevů je jedinou skutečnou realitou.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 12:57:13

Dukkha


Dukkha (pálí), duhkha (sanskrt) se skládá ze dvou slov, du = obtíž, nesnáz + kha = snést, vydržet, zvládnout. Tedy překlad může být strast, nepříjemnost, neuspokojivost, neklid ve významu nepohodlí, frustrace a nesouladu se skutečností.

Jedná se o jeden z ústředních pojmů buddhismu tvořící základní kámen čtyř ušlechtilých pravd (arija sačča). Dukkha je také jednou ze tří základních charakteristik veškeré existence, zbylé dvě jsou pomíjivost (aničča) a ne-já (anattá). Nevztahuje se pouze na nirvánu, která jako jediná nepomíjí.

Podle Buddhova učení zrození (džáti) je strastné, tak i stáří a rozklad (džará), nemoc (vjádhi), smrt (marana), odloučení od milovaného a nezískání toho, po čem toužíme. Zkrátka, pět složek (khand) ulpívání je strastných.

Smyslová vnímání nás ovlivňují natolik, že věříme v existenci „JÁ“ (viz anattá). Čím víc ulpíváme na této iluzi, tím větší nakonec bude naše utrpení.

Ulpívání na smyslových objektech a neznalost nebo nevědomost (avidždžá) ohledně jejich nestálosti (aničča) tvoří základ příčiny strasti (dukha), která se manifestuje jako žádostivost (tanhá).

Buddhismus nepopírá existenci šťastných okamžiků v lidském životě, ale tvrdí, že vzhledem k jejich pomíjivosti i ony vedou ke strasti a jsou proto neuspokojivé. Na obviňování z pesimismu odpovídají buddhisté tím, že tento poznatek je ve skutečnosti osvobozující. Pokud je doopravdy vše pomíjivé a neuspokojivé, znamená to, že není třeba na ničem lpět a po ničem toužit a je možné se od všech těchto věcí odpoutat a věnovat se dosažení nirvány.

Rozlišují se tři typy strasti (dukkha):

Utrpení mysli a těla v běžném slova smyslu, tedy bolest, nepohodlí atd.
Útisk složek (khand) následkem neustálého vznikání a zanikání chvilkového okamžiku existence.
Strastiplnost zapříčiněná změnou, nebo pomíjivostí.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Re: Siddhártha Gautama

Nový příspěvekod vostalpetr » čtv 24. led 2013 12:59:13

Aničča


Aničča (pálí), anitja (sanskrt), mi rtag pa (tibetsky), 無常 (čínsky: wú-čcháng; japonsky: mudžó), znamená pomíjivost, nestálost. Podle buddhismu se jedná o jednu ze tří základních charakteristik veškeré existence (kromě nirvány, která jako jediná není ničím podmíněná, a proto je trvalá). Ostatní dvě jsou strastiplnost (dukkha) a bezpodstatnost (anattá), které z pomíjivosti vyplývají. Vše neustálé vzniká a zaniká, proto cokoli je pomíjívé, je zároveň i strastiplné a cokoli je strastiplné, nemůže být považováno za pravé já, a je proto bezpodstatné.

Aničča je přirozený zákon celého univerza. Všechno - mysl i hmota - je podrobeno neustálé změně. Z pohledu zákona karmy (zákona příčiny a následku) je vše podmíněno předchozími příčinami a následně vše je příčinou dalších následků. Proto, vše existující je věčně měnícím se proudem. Vše, co vzniklo, je také podrobeno zániku.

Avšak aničča sama o sobě není příčinou utrpení, ale ulpívání a touha po tom, co je nestálé a musí jednoho dne zaniknout. Slova Buddhy Gautamy znějí: „Všechny složené věci podléhají změně, usilujte s vytrvalostí (o konečné vysvobození).“

To, co obvykle považujeme za věci, jsou ve skutečnosti procesy. Hmotné věci, ačkoli vypadají trvale a solidně, jsou vlastně soubory pomalu probíhajících chemických reakcí a fyzikálních procesů. Stejně tak buňky, kterými je tvořeno lidské tělo, neustále zanikají a jsou nahražovány novými. Podobně i mysl je jen proměnlivý proud vědomí.

Pomíjivost se vztahuje i na samotný buddhismus. Jednou bude Buddhova nauka zapomenuta a svět bude muset čekat dlouhé věky, než se objeví nový sammásambuddha, který znovu odhalí cestu k nirváně. To dává buddhistům vědomí naléhavosti, protože není jisté, jestli se znovu narodíme v lidské podobě ještě před zánikem buddhismu.

Na druhou stranu, pomíjivé je i každé utrpení a také každý karmický následek. Na rozdíl od jiných náboženství, v buddhismu neexistuje věčné zatracení. Pomíjivá je i samotná samsára, což dává naději, že jednou všechny bytosti dosáhnou nirvány.























Džhána


Džhána (jhána, jhana, dhyana, dhjána, čchan, zen) je jedním z klíčových pojmů v buddhismu a hinduismu. Označuje vysokou míru soustředění, někdy se proto překládá jako pohroužení.

Původní pálijský termín džhána označuje stav v němž mysl nehnutě spočívá u jediného předmětu. Dočasně je potlačeno pět překážek (nívarana), tedy smyslná touha (káma-čhanda), nenávist (vjápáda), nepokoj a výčitky (udača a kukuča), strnulost a malátnost (thína-middha) a pochybovačnost (vičikiččhá).

V mahájáně je dhjána (sanskrt) řazena mezi tzv. 6 (případně 10) páramit (dokonalostí).
Klasifikace džhán

Džhány se dělí do dvou základních skupin na rúpa-džhány a arúpa-džhány.

Při dosahování rúpa-džhány si meditující bere za předmět soustředění některý z 40 Buddhou doporučených předmětů, například sledování nádechu a výdechu. Rúpa znamená tělesnost a tyto předměty by měly být poměrně snadno dosažitelné.

Míra pohroužení je charakterizována počtem zbytkových mentálních procesů (džhán´-anga). Při první džháně zůstává v mysli myšlenkové pojímání meditačního předmětu(vittaka), pojímání jeho charakteristik (vičára), nadšení (píti), štěstí (sukkhá) a jednovrcholovost mysli (čitta-ekaggatá). Žádné jiné procesy nejsou v mysli přítomny.

Při druhé džháně se procesy v mysli dále redukují. Zůstává pouze nadšení, štěstí a jednovrcholovost mysli.

Ve třetí džháně je přítomno vyrovnané štěstí a jednovrcholovost mysli.

Čtvrtá džhána je charakterizována jednovrcholovostí mysli a vyrovnaností(upekkhá).



Arúpa-džhány jsou vyšší džhány dosažitelné až po zvládnutí čtvrté džhány. Arúpa znamená nehmotný nebo netělesný.

1. arúpa-džhána si bere za předmět vnímání nekonečnosti prostoru (ákása-anaňča-ájatana).

2. arúpa-džhána si bere za předmět oblast nekonečnosti vědomí (viňňan´-aňča-ájatana).

3. arúpa-džhána si bere za předmět oblast nicoty (ákiňčaňňa-ájatana)

4. arúpa-džhána si bere za předmět oblast ani vnímání ani nevnímání (neva-saňňá-na-asaňňá-ájatana)

I u arúpa-džhán platí že je dočasně překonáno všech pět výše jmenovaných překážek (nívarana).
Poznámky

Tento popis džhán odpovídá theravádovému přístupu. V novějších školách se lze setkat s klasifikací džhán do deseti stupňů namísto osmi. Někdy je džhána mylně považována za probuzení/osvícení, tedy za summum bonum buddhismu. Existuje však tzv. lókutara-džhána nejvyšší forma džhány, kdy si mysl bere za meditační předmět nirvánu (nibbánu).

Slova čchan a zen jsou obě odvozena od slova džhána, respektive jeho sanskrtské podoby dhjána. Přesto je jejich význam posunutý a fakticky pojmu džhána neodpovídají.
Kdysi jsem měl spoustu chyb, ale nyní jsem naprosto dokonalý!
vostalpetr
 
Příspěvky: 7270
Registrován: ned 16. říj 2011 0:17:38

Další

Zpět na Buddhismus

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron