"V časech Guatama Buddhy žil muž jménem Angulimal. Složil přísahu, že usekne tisíc hlav a z každé mrtvoly uřízne jeden prst a udělá girlandu tisíce prstů. Angulima znamená člověk s girlandou o tisíci prstech.
Byl hrozně divoký a strašlivý. Lidé se mu začali vyhýbat. Cesta, která vedla kolem kopce, kde pobýval, se přestala používat. Už uřezal devět set devadesát devět hlav; čekal na tu poslední. Cesta, která vedla kolem jeho vršku byla naprosto pustá, nikdo nepřicházel. V tom přišel Buddha. Ta cesta byla zkratkou, ale lidé chodili raději oklikou.
Buddha šel přirozeně zkratkou. Jeho učedníci řekli: „Nevíš, co děláš! Copak jsi neslyšel o tom šílenci Angulimovi. Je lepší jít tou dlouhou oklikou než zkratkou.“
le lidé jako Buddha se nikdy zpět nevracejí. Řekl: „Nemohu se vrátit, nyní spíš než předtím. Kdybych nevěděl o Angulimovi snad bych mohl jít jinou cestou. Ale ten ubohý chlapík čeká na jedinou hlavu. Má práce je hotová. Vím vše, co vědět lze, okusil jsem všechno, čeho lze okusit. Nevidím důvod.. Jestli tomu nebohému člověku nějak posloužím, bude to dobré.“
A šel. Angulimal ho viděl. Buddhovi učedníci, kteří vždycky šlapali okolo něj, se co nevidět začali opožďovat. Kdyby byl chycen, přinejmenším by mohli utéci. Angulima viděl, že Guatama Buddha přichází. ten nebezpečný člověk, který už zavraždil devět set devadesát devět lidí, tehdy poprvé cítil, že má také srdce. Guatama Buddha vypadal tak nevinně, tak dětsky a tak půvabně v záři ranního slunce.
Angulimal zařval: „Hej ty, prosím, vrať se zpět, protože mi chybí jediná hlava! Možná jsi cizinec… ale jak se na tebe dívám, něco mi říká: „Nech toho člověka jít – je zde plno idiotů, můžu uříznout jejich hlavu.“ Ale ty prosím tě, běž zpět. Nepřibližuj se ke mně – jsem nebezpečný! Vidíš můj meč? Čeká na poslední hlavu.“
Guatama Buddha pokračoval. Opustil cestu a vykročil směrem k horám, blíže k Angulimovi.
Angulima řekl:“Zdá se, že jsi šílenější, než já. Proč stále jdeš a jdeš?“
Buddha řekl: „Angulimane, já jsem se zastavil už dávno. Nikam nejdu, ten, kdo jde, jsi ty.“ Angulimal stál a Buddha vykračoval!
Angulimal řekl: „Jsi jistě blázen. Procházíš se, pohybuješ se, a říkáš, že ses zastavil. Já tady stojím, a ty říkáš: „Ty se pohybuješ.“
Budha řekl: „Snaž se mě pochopit. Tvoje mysl se pohybuje, přemýšlí. Moje mysl je tichá, prostá jakéhokoliv hnutí. Nemůžeš dostat lepší hlavu. Je skutečným potěšením naplnit tvou přísahu. Připrav svůj meč.“
Angulimal nemohl pochopit, co to je za člověka. Byl velice šokován; nikdy se s takovým člověkem nesetkal! Poprvé v životě se cítil zahanben. Nemohl se podívat Buddhovi do očí, protože tyhle oči zářily soucitem, láskou, milostí, radostí, blažeností, extází – něčím, co nikdy nepoznal, ale ta vůně ho dostihla.
Řekl Buddhovi znovu: „Prosím, odejděte, pane. Nechci vás zabít. zbytečně naléháte, abych udělal něco, co udělat nechci.“ Ale Buddha pokračoval v chůzi a přicházel blíž a blíž. a nakonec stál před Angulimalem.
Angulimal řekl: „Myslíval jsem si, že jsem zarputilý člověk – ale ty jsi tisíckrát zarputilejší. Nyní už ti není pomoci, tvou hlavu srazit musím.
Buddha řekl: „Je taková stará tradice a zvyklost, že tomu, kdo jde na smrt, vyplní poslední přání, a já jedno velmi malé přání mám. Vyplň ho a pak mě zabij.“
„Jaké je tvoje přání? Kdyby to byla ta největší věc, zařídím to pro tebe.“
Buddha řekl:“Ne, je to jen maličkost, jen odsekni větev tohoto stromu, pod kterým stojíš.“
Angulimal řekl:“Co si to přeješ? Ale dobrá, je to tvoje přání…“ Svým mečem usekl větev.
Buddha řekl: „Nyní ji dej zpět. Učiň ji zase částí toho stromu. nech ji opět rozkvést.“
Angulimal řekl: „To je nemožné, jak ji mohu spojit se stromem?“
Buddha řekl: „Když nemůžeš spojit takovoz malou větev se stromem, vidíš jaký to má dosah? Každé dítě by mohlo ulomit větev ze stromu, a ty jsi silný muž – nevykonal jsi velké dílo. Můžeš mi useknout hlavu, ale dokážeš mi dát zpět život? A když nemůžeš tvořit, jaké máš právo ničit?“
Nastal okamžik ticha. Meč vypadl z Angulimových rukou. Odhodil girlandu z devíti set devadesát devíti prsty, padl Buddhovi k nohám a řekl:
„Nikdy jsem nepomyslil, že ničení je cosi, co může dělat každý průměrný člověk, každý zbabělec, každý idiot. skutečný génius je tvořivý, máš pravdu. Prosím, přijmi mě jako svého učedníka.“ Buddha ho přijal.
Přišel zpět do města. Dokonce král, Prasendžíta, když slyšel, že se Angulima stal sanjásinem Buddhy … Miloval Guatama Buddhu, ale obával se k němu jít, protože Angulimovi se nedalo věřit, byl všeho schopen. Ale chtěl vidět toho muže; byl široko proslulý – i králové se třásli, když slyšeli jeho jméno.
Přišel, dotkl se Buddhových nohou a tázal se: „Slyšel jsem, že se také Angulimal stal tvým zasvěcencem.“
Buddha řekl: „Ano, sedí mi po boku.“
Prasendžíta se tak polekal, že vytrhl svůj meč. Buddha řekl: „To není třeba, ulož svůj meč do pochvy. ten Angulimal, kterého jsi znal, je mrtev. zde je naprosto nový člověk, který nikomu ublížit nemůže. Neboj se.“
A téhož dne, když Angulimal šel do města žebrat, titíž zbabělci, kteří neměli dost odvahy projít cestou vedoucí nedaleko místa, kde Angulimal žil, zamykali svoje dveře, stáli na svých terasách s velkými hromadami kamení a začali je na toho chudáka házet.
Upadl; krev prýštila z jeho těla. Buddha byl informován a přišel. jen pár minut navíc a anguliman by byl zemřel. Buddha mu řekl: „Připomeň si jednu věc, tento tvůj čin – že jsi nijak nezareagoval na nepřátelství lidí – je velký. Umíráš jako vpravdě probuzený muž.“ S úsměvem, dotýkaje se Buddhových nohou, Angulimal zemřel."[/i]
Jana píše:
Pokud bys stvořil ováda, který by byl skutečně životaschopný, pak by pro Tebe měl jistě nesmírnou hodnotu, vážil by sis jeho existence.
Dívej se na svět očima Stvořitele a zjistíš, že neexistuje nic, k čemu bys neměl úctu.
Návštěvník píše:Jana píše:
Pokud bys stvořil ováda, který by byl skutečně životaschopný, pak by pro Tebe měl jistě nesmírnou hodnotu, vážil by sis jeho existence.
Dívej se na svět očima Stvořitele a zjistíš, že neexistuje nic, k čemu bys neměl úctu.
Podle mnicha Sarany Buddha ke všemu takovou úctu nepocitoval.
"Viděl jsem Chtivost, Touhu, i Chtíč (tři dcery Pokušitele),
a ani tehdy ve mě nevyvstala dychtivost po souloži.
Co je tohle za tělo, plné moči a fekálií,
nechtěl bych se ho dotknout ani chodidly."
Zřejmě podle něj měl Stvořitel stvořit tělo bez vylučovacích funkci.
Návštěvník píše:Libovat si v brutálních představách nevidím jako moudré a buddhistické.
nop píše:Návštěvník píše:Jana píše:
Pokud bys stvořil ováda, který by byl skutečně životaschopný, pak by pro Tebe měl jistě nesmírnou hodnotu, vážil by sis jeho existence.
Dívej se na svět očima Stvořitele a zjistíš, že neexistuje nic, k čemu bys neměl úctu.
Podle mnicha Sarany Buddha ke všemu takovou úctu nepocitoval. ....
1
nop píše:Návštěvník píše:Jana píše:
Pokud bys stvořil ováda, který by byl skutečně životaschopný, pak by pro Tebe měl jistě nesmírnou hodnotu, vážil by sis jeho existence.
Dívej se na svět očima Stvořitele a zjistíš, že neexistuje nic, k čemu bys neměl úctu.
Podle mnicha Sarany Buddha ke všemu takovou úctu nepocitoval.
"Viděl jsem Chtivost, Touhu, i Chtíč (tři dcery Pokušitele),
a ani tehdy ve mě nevyvstala dychtivost po souloži.
Co je tohle za tělo, plné moči a fekálií,
nechtěl bych se ho dotknout ani chodidly."
Zřejmě podle něj měl Stvořitel stvořit tělo bez vylučovacích funkci.
Jaké Čtyři (Ušlechtilé Pravdy)? Ušlechtilou Pravdu o Utrpení, Ušlechtilou Pravdu o Původu Utrpení, Ušlechtilou Pravdu o Zániku Utrpení, a Ušlechtilou Pravdu o Cestě k Zániku k Utrpení.vostalpetr píše:Někteří šmoci mají silné nutkání nazývat své subjektivní názory pravdou,
Budhovi to lze nepochybně vodpustit,
vono totiž dozvědět se v pubertě, kdy je člověk obzvláště citlivej,
že jednoho dne zestárne a umře, to s člověk votřese a zanechá to na něm následky v potřebě tomu uniknout...
Ale v unikání před utrpením není Budha nějak velkou vyjímkou,
další výtznamný blátotlač chtěl svět vylepšit láskou odvolávaje se pomateně na svého otce,
škoda jen, že si v bibli zapomněl přečíst (skoro na každý stránce) že to lidské srdce je beznadějně zkažené,
takže příčinou všech průserů je právě to srdce pocitáře, nebot to určuje právě HODNOTU...
Takže, všechna tato učení jsou bezcenná,
mají ovšem hodnotu jen pro toho, kdo chce uniknout utrpení,
jenže to musí ale nejdříve člověk začít trpět......
Takže pak tedy ti největší troubové (trpící šmoci co se ztotožnují se svými pocity) jsou pak dle tohoto mustru nejduchovnější,
vostal petr píše:
já kritizuji vždy jen to, co znám...
...
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník