vostal petr píše:nechápu jak si někdo může hovět v tom, že v srdci neustále cítí lásku...
No, asi se to nedá nějak chápat, obzvláť, když to srdce není nijak časoprostorově ohraničené a všechno, co se v něm objeví, tou láskou je. Ale může tady být i něco, co je naprosto opačné a taky se to nedá chápat - když surové tělesno jako zeď odděluje od spojení s tím, co je věčné. Žádné blaho, žádná krása,
lásky by se v tomhle stavu nedořezal.Za tu druhou zkušenost jsem také vděčná. Protože díky ní je mi jasné, jak je nesmyslné v tomhle stavu jakékoliv tlačení na pilu.
miroslav píše:Jo, tohle se ti povedlo.
Zbytky starýho dobrýho Vostála kterej bejval nad věcí a ne v prdeli.
vostal petr píše:Jenže ted jsem ve věci,
a to na věci hodně mění...
Skvělou zprávou je, že pomíjivé pomíjí a věčné zůstává. Tím pádem se to tak jako tak srovná samo.
Další skvělou věcí je, když je jasné, že nám zrovna chybí nadhled, protože jsme polapeni zrovna "ve věci".
To znamená, že si můžeme uvědomit, že v téhle situaci je nesmyslné dělat jakékoliv závěry, například vinit z téhle situace sebe nebo druhé.
Prostě tak jak se to objevilo, tak to také zmizí, a to podstatné zůstává.