V období duchovního růstu přichází vedle klasických zkoušek také období, o kterém se moc nemluví, a které může člověka s rozzářeným srdcem vrhnout zpět do světa iluze a ega...
Tomu období se říká „Temná noc duše“ - je to fáze života, kdy jste probuzení, žijete svým srdcem - ALE - “něco“ vás odpojilo od Zdroje. Vy už znáte ten pocit, jaké to je, být napojeni na bezpodmínečnou lásku, ale najednou je to pryč. Je to jako kdyby ve vás někdo otočil vypínačem. Stále všechno víte, intuice funguje, hluboké vědění ve vás se prohlubuje, ale pocitově jste vyprahlí… prázdní… bez lásky…
Je to jedna z nejtěžších zkoušek a lekcí. Opět se dostanete na pomezí mezi dvě strany dualitního světa - láska zmizí, pocit jednoty je v mlze a jediné co cítíte je jen vaše ego…
Je to čas, kdy egu nic nebrání projevit se ve vší parádě. A tak vyhrabe všechny vzorce, situace a bolesti, kterých jste se úspěšně zbavili (alespoň jste si to mysleli); umocní to; přidá k tomu emoce a vzorce, kterých jste se ještě nezbavili zcela a tím vším ve vás vyvolá pocit hluboké bezmocnosti, vzteku a zloby… Začnete mít pocit, že celé vaše sebepoznání bylo k ničemu. Začnete si klást otázky, že sice chápete a vnímáte spoustu souvislostí, ale život jako takový postrádá smysl… To, co vás vedlo bezpečně za ruku a vyvolávalo ve vás pocit klidu, je najednou pryč… ocitáte se ve svém vlastním „pekle“ a nevíte, co máte dělat…
Můžete se začít vztekat, nadávat, být zlí a nepříjemní na lidi kolem… jejich reakce vám bude lhostejná, všechno vám bude jedno. Božská láska se k vám otočila zády a proč tedy být láskyplný ke světu, který je plný zloby, hnusu a nenávisti… alespoň tak vám to může připadat… Je to období, kdy buď propadnete zpět do svého ega, nebo zůstanete klidní (i když s vypětím všech svých sil, ale s vírou, že to, co ve vás bylo, odešlo jen dočasně).
Pokud zachováte klid, začnete pozorovat, jak se skutečně cítíte a přijde zděšení – cítíte se úplně stejně, jako tomu bylo před momentem, než do vás vstoupila bezpodmínečná láska… cítíte sevřené srdce, prázdné... Navenek jakoby vypadáte pořád stejně, ale když se podíváte do zrcadla, zmizela jiskra z vašich očí…
Můžete lamentovat a stěžovat si, nebo to vezmete jako nejpřínosnější období k odložení toho, čím už nejste… ve vědomém stavu se vám připomene vše, co jste prožívali jako nevědomí – se srdcem v lásce by jste si to totiž už nikdy nedovolili… Protože proč by si láska vybírala prožívat utrpení, strach a úzkost? Láska tedy musela ustoupit do pozadí, aby vám ukázala vědomý stav bez lásky… aby vám ukázala, kde všude máte ještě ego, kde jsou poslední zbytky hluboce zakořeněného strachu, který jste přes lásku nechtěli nebo nebyli schopni vnímat.
V tomto období, které je různě dlouhé a může se projevovat doprovázením krátkých záblesků lásky (vnímáte, jak máte srdce opět otevřené a jak se vám pomalu zavírá), nemůžete dělat nic jiného než ČEKAT. Je velmi důležité mít TRPĚLIVOST a snažit se nepropadnout starému chování… není to vnitřní boj jako v předchozích situacích, kdy si se srdcem v lásce volíte, jak budete reagovat. Tento stav je o totální odevzdanosti! Stojíte na pokraji útesu a bojíte se, že spadnete, hledáte, čeho se zachytit... až nakonec přijde uvědomění, že se nemůžete už déle držet, nemůžete spadnout, ale musíte odevzdaně skočit. Skočit do náruče bezpodmínečné lásky, kterou stále necítíte, ale věříte v ni, protože ji znáte, a protože vaše srdce netouží po ničem jiném, než po tomto blahodárném spojení…
Napsal: sob 05. pro 2020 21:36:55
