Motivace v mozku

[Návštěvník]

Člověk, který je pořád vnitřně nespokojený, protože zatím zná jen bojování a odporování.

Neznam nikoho, kdo je porad nespokojeny. Chvili spokojeny, chvili nespokojeny - to je normal. Spokojenost a nespokojenost se objevuje ve Vedomi - a neni duvod se nad tim vzrusovat, rekl by Nisargadatta.
Kdyz zacne nespokojenost prevazovat a tudiz vadit, hleda osoba, jak se ji zbavit - samozrejme pokud mozno natrvalo.

[vostálník]

Neznam nikoho, kdo je porad nespokojeny.

No jo, ani mně to nejde bejt důsledně nasranej,
jsem prostě docela liknavej jogín, takový vobyčejný ego, tu to a tu tamto...

[Návštěvník]

Kdyz zacne nespokojenost prevazovat a tudiz vadit, hleda osoba, jak se ji zbavit - samozrejme pokud mozno natrvalo.

A dokud nerozpozná, v čem se pouhý zájem rozpoznávat co jak funguje a k čemu to vede liší od chtění, máme holt smůlu.

Protože rozpoznávání funkčnosti toho či onoho má samo za následek optimalizaci té činnosti. Bez chtění. Jako při chůzi, kdy obvykle je optimální jít po ulici střídáním nohou, spíš než couvat poslepu nebo lézt po břiše.
Když se rozpozná optimální postup, dochází k němu docela samozřejmě. Nemusí se k tomu pokaždé přidat chtění "jo, teď půjdu po chodníku dopředu!!! a nevzniká chtění dělat to dobře: "hm, abych šel dopředu, musím udělat pohyb dopředu nejdřív pravou nohou a pak levou... !!! Nebo snad nejdřív levou a pak pravou??? Nechci to dělat špatně!!!"
a závěrečné AHA! ...nejdřív pravou !!! A jdu na to !!!!!!!!!!!!!!!!!!

......

Když nejde o chůzi, ale o staré návyky, někdy to i po rozpoznání nefunkčnosti dosavadních přístupů chvíli trvá, než se pozorováním rozpustí dosavadní návyky, které se už jasně vidí jako dysfunkční. I tahle etapa se dá plně přijímat díky pochopení, že je přirozeným důsledkem všeho, co jí předcházelo.

[Návštěvník]

Ten zájem vznikne, až když naše přiblblé reakce vznikající z neuvědomovaného chtění nám začnou ničit život natolik, že už nezbývá než si těch chtění a jejich příčin začít všímat a upouštět od nich

[vostálník]

V tomto má výhodu taoismus s tím svým wu wei,

prostě nahlíží záležitost jako vývoj ega a nemá sebemenší zájem to ego odstranovat, protože nemá nic proti egu,

takže pomocí činnosti objevuješ bez potřeby něco objevovat spontánní činnost wu wei

[Návštěvník]

Ten zájem vznikne, až když naše přiblblé reakce vznikající z neuvědomovaného chtění nám začnou ničit život natolik, že už nezbývá než si těch chtění a jejich příčin začít všímat a upouštět od nich

Je to přirozená reakce, schopnost rozpoznat, že ruka strčená do plamene nepálí "jen tak sama od sebe", že je to pouhý důsledek neuvědomovaného pohybu, který nastal, protože v tomhle směru chybí zkušenost, co k čemu vede.

I jiní tvorové než lidi jsou schopní se ze svých zkušeností bezděčně poučit propříště. Neobjeví se chtivost "ježkovy voči, jen abych nestrčil ruku do plamene!!!" - jen se docela samozřejmě se pracka nestrká do plamene ... a to je všechno; funguje to tak ve všech oblastech života, u zvířat i u lidí, i v oblastech mentálních.

[Návštěvník]

chvíli trvá, než se pozorováním rozpustí dosavadní návyky, které se už jasně vidí jako dysfunkční. I

Chvíli to trvá, než zjistíš že i zájem je disfunkční, že to je jen návyk ega...

Myslím, že zájem o to, co se dostává do zorného pole, mají mimina už brzy po narození, kdy ještě nevzniklo sebeztotožnění s tělem, ani ego s jeho chtěním se prosadit a zajistit. Prohlížejí si soustředěně, se zájmem svoje prstíčky, stejně jako hračky, které nad nimi visí, a nejspíš vidí rozdíly jen v jejich tvaru, barvě, pohybu...

[vostálník]

Naučit se v sobě ty rozdíly rozpoznávat je docela dobrý začátek na cestě ke spokojenosti. Je to překvapivá zkušenost, když se znovu a znovu ukazuje, že ke spokojenosti stačí pozorování, včetně svých preferencí a chtění. Pozorováním se rozpouštějí. Pozorování začne postupně převažovat a nakonec se dá reagovat v klidu a v pohodě i v dost nesnadných situacích, které by dřív uvnitř vyvolaly spoustu bouřlivých reakcí a potřebu projevit je navenek, nebo je potlačit.

To máš prostě jako s pozorováním a zájmem o tuto diskuzi,

mohu sice analyzovat či rozpoznávat proč mě to zajímá a proč sem píšu a proč to preferuji,

nebo prostě přestanu mít o tuto diskuzi zájem, i o analýzu proč reaguji a píšu

a prostě to pustím ze svého zájmu...nebot mě to prostě nezajímá, neupoutalo to moji pozornost...

Prostě mě to nezajímá...


Diskuze zde bude probíhat i bez mého zájmu, když sem nahlédnu tak uvidím modré pole všelikých reakcí,
ale neuvidím žádnou konkrétní reakci, budu vidět jen modré nekonkrétní pole s nějakými písmeny

A když sem už vůbec nenahlédnu, tak neuvidím vůbec nic...

[Návštěvník]

Většina diskusí - předpokládám, je o tom, co chce ten druhý, a dokud si to plně neuvědomím, i se všemi důsledky, které z toho vyplývají, reaguju jen na ty svoje vlastní předpoklady. Člověk pak vlastně pořád reaguje jen sám na sebe, na svoje představy o tom, co druhý píše, a proč.

Je taky možné se podívat, z čeho ty moje opakované předpoklady o druhých vycházejí. Proč vzniká potřeba jim něco přisuzovat. Jenže to chce jasné vědomí a potíž bývá i v tom, že v diskusích se v účastnících do různé míry aktivuje i neuvědomovaná potřeba imrvére dokazovat těm druhým, že se mýlí.

Ta je u každého účastníka jiná. V míře, v jaké si ji člověk u sebe uvědomí, už nemusí podle ní automaticky jednat.

[Pelvan]

"Návštěvník » pát 08. črc 2016 22:46:40

"Už jenom tím, že na něco nebo někoho upřu svoji pozornost, tak tím projevuji také nějaké svoje chtění, jinak bych svoji pozornost tím směrem neupřel..."

Máme zřejmě každý jinou zkušenost

V samotném pozorování, například v pozorování okolí, přírody, žádné osobní chtění není. Asi jako u malinkého dítěte, které se od narození pomaličku rozkoukává, pozoruje svoje ručičky, prstíčky, a všechno, co se před ním objevuje. Pozoruje se to, protože to vstoupilo do zorného pole.

Při pozorování se v nás ovšem může probudit i osobní zájem a ten může nakonec vyústit ve chtění.

Naučit se v sobě ty rozdíly rozpoznávat je docela dobrý začátek na cestě ke spokojenosti. Je to překvapivá zkušenost, když se znovu a znovu ukazuje, že ke spokojenosti stačí pozorování, včetně svých preferencí a chtění. Pozorováním se rozpouštějí. Pozorování začne postupně převažovat a nakonec se dá reagovat v klidu a v pohodě i v dost nesnadných situacích, které by dřív uvnitř vyvolaly spoustu bouřlivých reakcí a potřebu projevit je navenek, nebo je potlačit."

Ahoj Návštěvníku

Mám tu zenbuddhistickou zkušenost s dotazováním otázkou: "Kdo jsem?"
Ta otázka je dobrý vtip, protože to nikdo neví, kdo je. Opakováním vtipu se však jeho vtipnost vytrácí. Mám tu zkušenost, že takhle se chlapi dokážou ptát okolo 10 let a pak se na to vykašlou. Některý ženský jsou fakt vytrvalý a ptají se tak desítky let, ale k nějaký vnitřní jistotě tahle otázka asi nevede.

Se obávám a zdravím

[Návštěvník]

Mám tu zenbuddhistickou zkušenost s dotazováním otázkou: "Kdo jsem?"
Ta otázka je dobrý vtip, protože to nikdo neví, kdo je. Opakováním vtipu se však jeho vtipnost vytrácí. Mám tu zkušenost, že takhle se chlapi dokážou ptát okolo 10 let a pak se na to vykašlou. Některý ženský jsou fakt vytrvalý a ptají se tak desítky let, ale k nějaký vnitřní jistotě tahle otázka asi nevede.

Se obávám a zdravím

On to není vtip. Je to podobné, jako když se v nočním snu snová osoba začne zajímat a ptát, čím ve skutečnosti je? A když v ní vznikne opravdový, nehraný zájem (místo nějakého předepsaného opakování otázky), zčistajasna se může uvědomit jako to, čemu se snová osoba jen zdá. Podobně jako ráno po probuzení, když si najednou uvědomíme, že opravdu nejsme tou snovou osobou, za kterou jsme se ještě před chvílí ve snu během spánku považovali.

Po dočasném rozpuštění osobního já ve skutečném Já, tj. v čistém prázdném Vědomí, které samo v sobě rozpoznalo tu osobu jako pouhý svůj tvar, se navyklé sebeztotožnění Vědomí s klamným osobním já znovu vrací tak dlouho, dokud se postupně nerozpustí jeho navyklá bezděčná ulpívání (podvědomá chtění, aby tohle bylo a tam to nebylo), které tohle iluzorni já vytvářejí.

Taky se ale může stát, že hra Vědomí pak pokračuje vylepšeným způsobem: může se začít vytvářet sebeztotožnění "vědoucího" iluzorního osobního já s představou, že je probuzeným Já... a může pak trvat hezky dlouho, než se ulpění na téhle zkušenosti rozpozná a upustí se od něj. Ono je celkem jedno, jestli osobní já ulpívá na majetku, na svých přednostech a schopnostech, nebo na myšlence a představě "nejsem osobní já".

[Pelvan]

Ahoj

On to není vtip. Je to podobné, jako když se v nočním snu snová osoba začne zajímat a ptát, čím ve skutečnosti je? A když v ní vznikne opravdový, nehraný zájem (místo nějakého předepsaného opakování otázky), zčistajasna se může uvědomit jako to, čemu se snová osoba jen zdá. Podobně jako ráno po probuzení, když si najednou uvědomíme, že opravdu nejsme tou snovou osobou, za kterou jsme se ještě před chvílí ve snu během spánku považovali.

Tohle je TEORIE, co sem píšeš!
PRAXE, kterou jsem zažil, je taková, že po cca 10 letech dotazování "Kdo Jsem?" VŠICHNI chlapi z mé pražské zenové skupiny včetně mne odešli. Odešli bez fanfár a bez vítězství, neprobuzení a neslavní. Někteří odešli do jiných skupin a tak možná uspěli tam, ale na vlastní oči jsem v naší skupině žádné probuzení neviděl.

Tím netvrdím, že je ta otázka špatná a ani netvrdím, že sedět v zazenu je špatné.
Tím tvrdím, že jenom sezení v zazenu a poslouchání podobných zjednodušujících instrukcí, jako je tato nahoře, nezaručuje nic víc než mírné zklidnění emocí. A i tohle málo jako výsledek mnohaletého snažení je uskutečnitelné podle mne jen za předpokladu, že emoční osobní nastavení meditujícího je pozitivní nebo alespoň neutrální.
Pokud budeš sedět v zazenu nasranej na sebe a budeš se při tom dotazovat sám sebe "Kdo jsem?", nemusí to s Tebou dopadnout vůbec dobře.
A to pomíjím tu možnost, že by byl mistr dharmy té mé skupiny nějak problematický, i o takových případech jsem slyšel. Já jsem měl štěstí a moji "šéfové" byli dobří.

Zdravím

[Návštěvník]

Ahoj

On to není vtip. Je to podobné, jako když se v nočním snu snová osoba začne zajímat a ptát, čím ve skutečnosti je? A když v ní vznikne opravdový, nehraný zájem (místo nějakého předepsaného opakování otázky), zčistajasna se může uvědomit jako to, čemu se snová osoba jen zdá. Podobně jako ráno po probuzení, když si najednou uvědomíme, že opravdu nejsme tou snovou osobou, za kterou jsme se ještě před chvílí ve snu během spánku považovali.

Tohle je TEORIE, co sem píšeš!

Není. Když nastane zkušenost probuzení z bdělého stavu do Přirozeného stavu Bytí, přímo se vidí, jasně se vnímá, že všechno, co se obvykle považuje za reálné, včetně osobního já, těla i mysli, je opravdu jen pohyb prázdného Vědomí. A je to mnohem reálnější než všechno, co se doteď považovalo za skutečné. Ale není tu už žádná osoba, která by si to uvědomovala. Uvědomuje si to v sobě prázdné, nekonečné Vědomí.

Není to tak neobvyklá zkušenost, znám i pár dalších lidí, kteří to zažili. Jeden z nich při svých toulkách přírodou, ačkoliv se nikdy o nic "duchovního" nezajímal a nic necvičil.

Většinou to bývá dočasná zkušenost, která pak zmizí, asi jako když se na chvilku roztrhnou mraky a zasvitne slunce. Pak ho zase překryjí navyklé "mraky". Jejich rozpouštění je po téhle zkušenosti už snazší - pokud se ovšem na té zkušenosti neulpí a v osobním já se nezrodí chtění vnímat to tak pořád. I to se někdy stává...

Takže existuje nejen lucidní snění, ale i lucidní bdění.

[Návštěvník]

Není. Když nastane zkušenost probuzení z bdělého stavu do Přirozeného stavu Bytí, přímo se vidí, jasně se vnímá, že všechno, co se obvykle považuje za reálné, včetně osobního já, těla i mysli, je opravdu jen pohyb prázdného Vědomí. A je to mnohem reálnější než všechno, co se doteď považovalo za skutečné. Ale není tu už žádná osoba, která by si to uvědomovala. Uvědomuje si to v sobě prázdné, nekonečné Vědomí.

Není to tak neobvyklá zkušenost, znám i pár dalších lidí, kteří to zažili. Jeden z nich při svých toulkách přírodou, ačkoliv se nikdy o nic "duchovního" nezajímal a nic necvičil.

Většinou to bývá dočasná zkušenost, která pak zmizí, asi jako když se na chvilku roztrhnou mraky a zasvitne slunce. Pak ho zase překryjí navyklé "mraky". Jejich rozpouštění je po téhle zkušenosti už snazší - pokud se ovšem na té zkušenosti neulpí a v osobním já se nezrodí chtění vnímat to tak pořád. I to se někdy stává...

Takže existuje nejen lucidní snění, ale i lucidní bdění.

není to teorie, jde o změnu ve vnímání

dotyčný návštěvník to popsal naprosto přesně

mohu za sebe potvrdit včetně toho, že v porovnání s přechozím způsobem vnímání se "toto" jeví jako daleko "reálnější" - respektive pravdivější - respektive jako bazální přirozenost na které posléze bylo navrstveno zkreslení vnímání přes "osobu" se kterou se člověk ztotožnil

jde o bazální způsob přirozeného vnímání

[Návštěvník]

PRAXE, kterou jsem zažil, je taková, že po cca 10 letech dotazování "Kdo Jsem?"

jde o to jakým způsobem se dotazování provádí - nestačí si v hlavě drmolit Kdo jsem já furt dokola

jak se správně provádí sebezpyt - vysvětlovat Ramana neustále dokola. ze soudobých "Probuzených" o tom hovoří třeba Mooji

krom toho, že dotazování není způsob jak dosáhnout přirozeného tj. bazálního způsobu vnímání (ono je stále přítomné, akorát přes filtr osobního vnímání je neuvědomováno), nýbrž o metodu, která napomáhá "rozhrnout ty mraky", jak výstižně popsal návštěvník a uvědomit si, že to za co se člověk pokládal tj.za samostatného jedince, který se narodil rodičům a žije svůj život a jednou zemře je v raném dětství naučený, lépe řečeno, převzatý od rodičů a společnosti, vzorec vnímání, který sice umožňuje fungování ve společnosti, ale neodpovídá skutečnosti přímého prožitku - což je v okamžiku uvědomění si sebe, jako prázdného prostoru vědomí - naprosto jasné a zřejmé a to natolik, že je to spojeno s údivem, že to nebylo před tím uvědomováno. a pokud je toto "prozření" dostatečně hluboké, tak i když se vrací naučený vzorec, tak už není tak utkvělý a většinou se střídají jasnější chvilky se zastřením a postupně s každým dalším jasným uvědoměním sebe sama jako prázdného prostoru vědomí které je zdroje veškerého uvědomování, oslabuje. tak to chodí u většiny lidí u kterých k tomuto zásadnímu neverbálnímu poznatku došlo. u velmi mizivého procenta je to natolik "hluboké", že dojde k okamžitému rozpuštění převzatého vzorce - pak se hovoří o seberealizaci probuzení ze sna. kdežto v prvním případě o probuzení do sna. i probuzení do snu je ale velmi osvobozujícím zjištění.

tedy sebedotazování - na rozdíl od ostatních metod, nedosahuje něco nového, co by tu již nebylo přítomno, ale je to pomocná metoda k odstranění toho co je přidáno navíc a s čímž je vymezena identifikace na já a ne - já

slovy Moojiho

Sebedotazování je zrcadlo, ve kterém Věčnost rozeznává samu sebe.

a ve světle tohoto uvědomění, pak i individualizovaný způsob vnímání je chápán (ne hlavou jako představou , ale vnitřně tj. přímým prožitkem) jako jeden ze způsobů nahlížení sama na sebe a ne jako nežádoucí a nechtěné cosi, čehož je potřeba se zbavit a nastolit osvícenost, kterou je třeba si udržet. vše je neustále OK tak jak to v jednotlivé chvíli je.

[Návštěvník]

a když už jsme u toho mozku, tak sebezpyt ve formě sebedotazování dokáže měnit neuronové spoje v mozku

[Jana]

Ahoj

On to není vtip. Je to podobné, jako když se v nočním snu snová osoba začne zajímat a ptát, čím ve skutečnosti je? A když v ní vznikne opravdový, nehraný zájem (místo nějakého předepsaného opakování otázky), zčistajasna se může uvědomit jako to, čemu se snová osoba jen zdá. Podobně jako ráno po probuzení, když si najednou uvědomíme, že opravdu nejsme tou snovou osobou, za kterou jsme se ještě před chvílí ve snu během spánku považovali.

Tohle je TEORIE, co sem píšeš!
PRAXE, kterou jsem zažil, je taková, že po cca 10 letech dotazování "Kdo Jsem?" VŠICHNI chlapi z mé pražské zenové skupiny včetně mne odešli. Odešli bez fanfár a bez vítězství, neprobuzení a neslavní. Někteří odešli do jiných skupin a tak možná uspěli tam, ale na vlastní oči jsem v naší skupině žádné probuzení neviděl.

Tím netvrdím, že je ta otázka špatná a ani netvrdím, že sedět v zazenu je špatné.
Tím tvrdím, že jenom sezení v zazenu a poslouchání podobných zjednodušujících instrukcí, jako je tato nahoře, nezaručuje nic víc než mírné zklidnění emocí. A i tohle málo jako výsledek mnohaletého snažení je uskutečnitelné podle mne jen za předpokladu, že emoční osobní nastavení meditujícího je pozitivní nebo alespoň neutrální.

K tomuhle by se asi mohl vyjádřit Ryunin, typla bych si, že se v zenu vůbec nedotazují, dávají mysli svobodu, aby si sama našla cestu Domů. Teoreticky je možné kombinovat všechny možné cesty, všechny možné způsoby a ono něco z toho nakonec může vyjít, výsledek je nakonec stejný.

Pokud budeš sedět v zazenu nasranej na sebe a budeš se při tom dotazovat sám sebe "Kdo jsem?", nemusí to s Tebou dopadnout vůbec dobře.
A to pomíjím tu možnost, že by byl mistr dharmy té mé skupiny nějak problematický, i o takových případech jsem slyšel. Já jsem měl štěstí a moji "šéfové" byli dobří.

Zdravím

Dotazování se na "Kdo jsem" funguje, jen když jsi pravdivý, tedy otevřený pravdě. Nasraná bytost je zaslepená, přesvědčená o své vlastní pravdě, díky které se může cítit být nasraná, proto není skutečné pravdě otevřená. Když nasereš šnečka, tak zaleze do ulity, ztrácí kontakt s realitou.

Otevření pravdivosti jsme, když jsme plní důvěry, když milujeme pravdu, ale nepovažujeme se za její vlastníky, jsme prázdní, nic nevíme a jen se zájmem malého důvěřivého dítěte zkoumáme a poznáváme, co je pravda.

Dobrou zprávou je, že pravda a láska se v tom nejhlubším poznávání při zkoumání toho: "Já jsem" setkávají. Jsou poznávány jako jedno a totéž. Ten zdroj, ze kterého vyvěrá myšlenka: "Já jsem" je tímtéž zdrojem, ze kterého vyvěrá láska. Přímo ve zdroji však ta možnost definovat to "já jsem" jako izolovanou individualitu mizí, není tady žádná forma, žádná myšlenka, která by to "já jsem" vymezovala, je tady jen vědomé Bytí, které je láskou.

Tedy je na to možné jít i obráceně, uvědomovat si lásku, sledovat ji do jejího zdroje a v tom zdroji lásky si uvědomovat to "já jsem" a tady se ptát.

Zcela jistě se objeví úleva a osvobození, při poznání toho, co popisuje návštěvník v předchozím příspěvku.

Je to opravdu podobné tomu, jako když se Ti ve spánku zdá sen, kdy třeba lopotně lezeš někam na skálu, plníš si nějaké povinnosti, něco se Ti nedaří, objeví se lev, který Tě chce sežrat, řítíš se z té skály a najednou se probudíš a s úlevou zjistíš, že s Tebou se ve skutečnosti vůbec nic neděje a ani nedělo.

A je možné se také probudit do sna, kdy ten sen jen pobaveně sleduješ a víš, že se s Tebou nic neděje.

[Návštěvník]

jde o to jakým způsobem se dotazování provádí - nestačí si v hlavě drmolit Kdo jsem já furt dokola

jak se správně provádí sebezpyt - vysvětlovat Ramana neustále dokola. ze soudobých "Probuzených" o tom hovoří třeba Mooji

"Mooji, mohl by jsi vysvětlit Sebe-dotazování? Jak má začínat?

Začni s ‚Já jsem‘ - což je nejpřirozenější rozpoznání a znalost. Pocit existence můžeš spontánně cítit v sobě jako ‚Já jsem‘. Nikdo tě to nemusí učit. Buď si vědom této jednoduché intuice aniž by jsi ji spojoval s ostatními myšlenkami. Pociťuj jen jaké to je být prostě přítomný, v tomto momentě, aniž by jsi pojímal nějaký úmysl. Nedotýkej se žádné myšlenky, že děláš něco speciálního. Udržuj vnitřní tichost. Pokud se najednou vynoří vlna myšlenek, nepanikař. Není potřeba je kontrolovat nebo potlačovat. Prostě je nech rozehrát aniž by jsi se do nich zaplétal. Pozoruj nezaujatě. Zůstaň prázdný bez úmyslu. Buď tichý.

Představ si, že stojíš na nástupišti vlakového nádraží. Vlak za vlakem přijíždějí: zastaví se , otevřou se dveře, dveře se zavřou a pokračují dál. Nemusíš nastoupit. Stejně tak můžeš pozorovat myšlenkovou aktivitu odehrávající se na plátně vědomí aniž by jsi se do ní musel zapojovat. Nezapojuj se. Myšlenky a vjemy budou sledovány samy od sebe, bez nucení. Zůstaň neutrální. Buď s vědomím, jako samo vědomí. Uvědom si jak samovolně dýcháš, bez vůle a úsilí. Pozoruj funkci smyslů, pocit vnějšího a vnitřního, jakýkoli pohyb, vše se jen samo ‚děje‘, neplánovaně a nenuceně.

Ať už se objeví jakákoli myšlenka, pocit, hnutí či vjem, vše je tiše pozorováno, a je v tom pouze méně zaujatosti, méně vtažení. Vše se objevuje; a tvé já tím není vzrušeno. Toto vše je hladce sledováno. Dokonce i Já - pocit ‚Já jsem‘ - je uvnitř tohoto uvědomění. Nevyvíjej více úsilí, než je zapotřebí. Jsi zde. Tím, ať již to nic nečiní nebo činí, tím, co někam směřuje aktivitu nebo je samo ovlivněno nějakou aktivitou, tím, co si je bez usilovně vědomo a přeci je nezaujato: To je tvé pravé Já (Self) Není ‚za‘ ani ‚před‘, není ‚pod‘ ani ‚nad‘ - není to zkrátka nějaký jev. Je to neumístitelné, nezrozené a bezmezné Já.

Nyní pozoruj pozorovatele: prověřuj „kdo jsem já?", ale setrvej tichý s čilou pozorností. Nesbírej žádné odpovědi či nápovědi; odpověď by byla o mohla být pouze domněnkou, ideou dalšího konceptu. Nespoutávej se do žádného konceptu. Odvrať pozornost od předmětů k pozorujícímu subjektu. Čím a kde je pozorovatel? Zůstaň tichý a neutrální. Měla by zde nyní být zvětšená síla ohniska pozorování.

A nyní znovu sleduj pocit ‚Já jsem‘. Co je ‚Já‘? Odkud vychází? Dívej se. Co jsi našel?

Nemůže to být nalezeno. Neexistuje to.

Nemůže to být nalezeno objektivně. Přesto je počitek ‚Já‘ či jeho intuice stále přítomná. Je to ne-nalezení ‚Já‘, fenomenálně, což jen dokazuje, že jde o ne-objektivní existenci. Při objevení ‚Já‘ či ‚Já jsem‘ je zjištěno, že je bez formy, je to intuice vyvěrající z, uvnitř a jako prázdnota. Bez zaměřeného sebedotazování se ‚já‘ jeví jako entita obsahující tělo a podmíněnou mysl. Když je nazřeno, zjistíme, že jde jen o formu myšlenky; forma ‚já‘ je myšlenka. Bezforemné vzniká z prázdnoty jako intuitivní pocit subjektivní ‚přítomnosti‘.

A teď je ‚Já‘ nazřeno jako bezforemná přítomnost, co to poznává? Vlastní to formu? Takto se dotazuj."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -ja-mooji/

[ryunin]

To, co popisuje Pelvan, že po deseti letech praxe lidé to vzdají, to je naprosto běžná věc. U někoho může cesta k probuzení trvat měsíc, u jinýho deset let, ale u mnoha třeba i třicet let a možná většina praktikujících nedosáhne probuzení nikdy. Takže záleží na tom, jakou máme motivaci, odhodlání a musíme důvěřovat učiteli, učitelce.

Ale to, že to někdo vzdá po deseti letech, neznamená, že to je špatná cesta, která nefunguje. Kdysi dávno jsem cvičil na třítýdenním Kyol Che s jedním Jirkou, který je dnes, po dvaceti letech - teprve po 20 letech!!!! - plně kvalifikovaným učitelem zenu - takže to musel vydržet takhle dlouho - ale už tehdy na něm bylo vidět, jak je odhodlaný, že ho nejspíš nezastaví nic, ani tanky... bez toho nasazení to nejde, a bez výdrže mnoha, mnoha let. Nevím, jestli tenhle Jirka dosáhlo probuzení ve smyslu - vše se vyjasnilo, není co řešit - ale když cvičíte upřímně 20 let zen s dobrým učitelem, museli byste mít velkou smůlu, abyste nic nepochopili a nic nevyjasnili ani za dvacet let. Museli byste být věčně negativně a skepticky naladění, jinak si neumím představit, proč by to nešlo - takže nějaký druh probuzení tu určitě bude - a schopnost učit druhé - proto máme v Kwan Um tolik autentických učitelů, kteří jasně ukazují, kde je Pravda.

Já jsem osobně cvičil v této škole Kwan UM asi tři roky a měl jsem štěstí, že jsem brzo pochopil něco důležitého, takže pak už jsem nemusel hledat velké tajemství - ale od té doby není dne, kdy bych nezapomněl, co je důležité a kde je pravda. Zapomínám to pořád a pořád, znovu a znovu, a znovu a znovu si to připomínám. Po třech letech v Kwan Um jsem přešel k filozofii mistra , protože mi učarovala prostě jeho filozofie. Bylo mi to blízké. A jsem rád, že se touhle filozofií můžu už dvacet let sám zabývat a občas i někoho poučit, a sebe sama pořád.

probuzení - když to vezmeme do důsledku - není nic osobního- celý vesmír je probuzený - jen se tomu otevřít - není co hledat - jen to vzít takové jaké to je - nekonečná svoboda - filozofie buddhismu není zdrojem probuzení, ale je něčím, co připravuje půdu pro probuzení, které pochází z vesmíru samotného

[ryunin]

myslel jsem mistra Dogena

jinak tady je Jirka, statečný a vytrvalý to člověk


Mistr dharmy - Jiří Hazlbauer

Učitelé-10Jiří Hazlbauer - narozen 1975 v Praze, původním povoláním truhlář. Ve škole Kwan Um praktikuje od roku 1999. Pomohl s budováním, údržbou a provozem zenových center po celém světě. Zastával pozici opata hlavního kláštera Kwan Um v USA v Providence. V současné době je opatem Zenového centra ve Vrážném, kde žije se svou ženou. V roce 2016 obdržel inka (pověření vyučovat zen i formou koanů) od zenového mistra Dae Kwanga.
Řeč při ceremonii předání inka