Motivace v mozku

[Návštěvník]

[Jana]

...

Bez toho, čím Ježíš prošel by nevykonal své skutky a obrazně řečeno neseděl by v současnosti po pravici Boží.

Ještě jednou, byl někdy Kristus sám něčím jiným, než je teď?

Prosím, Nope, mohl bys vysvětlit, jak rozumíš tomu Moojimu:

"Nemám ani minulost, ani přítomnost ani budoucnost! Jsem Nikdo. Jsem nic. Proto, jak jsem, jsem nadmíru šťastný"?Díky.

Posuď skutky Ježíše: Jan Křtitel nechtěl Ježíše nejprve pokřtít, protože Ježíš byl na vyšší úrovni. A jak to dopadlo? (mé vsuvky šikmo)

Matouš 3, 13 Tehdy přišel Ježíš od Galilee k Jordánu k Janovi, aby pokřtěn byl od něho.

14 Ale Jan velmi zbraňoval jemu, řka: Já mám od tebe křtěn býti, a ty pak jdeš ke mně? (mám já něco obdržet od tebe, ale jak to, že ty chceš ode mne?)
15 A odpovídaje Ježíš, dí jemu: Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost. Tedy nechal ho.

16 A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přicházejícího na něj.
17 A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.

Dodatek: v řádu Božím jsou stupně a skutky. Ježíš obdržel dříve to, co pak od něho dostali jiní.
Ježíš jako bytost od Boha měl v podstatě vše připravené, ale řád věcí vyžadoval postup. V té chvíli nesl postupně i křest i pak pokoušení na poušti, předem rozhodnuté. Ale muselo se to uskutečnit.

Všeliké skutky Ježíšovy by nás měly vést do větší hloubky vědomí, k plnění Zákona, k plnění Největšího přikázání.

A to znamená milovat Boha celým srdcem, celou myslí, celou duší, vší silou a bližního jako sebe sama.

Milovat Boha celou myslí znamená , že se naše mysl vrátí do svého zdroje, k Bohu, který je v srdci láskou.

A tady je živý Kristus, živé vědomí, bez příběhu, bez minulosti, bez budoucnosti.

Je jen svatou existencí, věčným Životem, se kterým se nikdy nic neděje.

[Návštěvník]

Přirozená, celobytostná laskavost.
Uzdravené vnitřní Dítě hladí, na co se podívá

[Pelvan]

Ahoj

Žádné dítě neřekne, že je nikdo.
Možná řekne, že má nějaký pocit a možná bude i vědět, odkud (z jaké situace) se ten pocit bere.
Pokud je ten pocit příjemný, stačí jenom být s ním a vnímat ho.
Pokud je ten pocit nepříjemný, je také třeba být s ním a vnímat ho, ale jenom to vnímání asi nestačí.
Jak říkal Fráňa Drtikol, je možné vstoupit vědomím do čehokoliv. Je proto asi nutné opakovaně do toho pocitu vstupovat svým vědomím. Asi podobně jako když se jede na kole, tak se také opakovaně šlape do pedálu, znova a znova. A ten pocit se mění, vyvíjí. může sílit i slábnout.
Těžko bych o takové situaci diskutoval s Moojim nebo s Janou, ti mají neustále povinně pocity jenom pozitivní. Jak jinak, že?

Zdravím

[Jana]

Těžko bych o takové situaci diskutoval s Moojim nebo s Janou, ti mají neustále povinně pocity jenom pozitivní. Jak jinak, že?

Ivane, pocity mohou být jakékoliv, třeba teď, když čtu, co tady Arikiran píše, tak je ve mně smutek. Ale pocity jsou to, co se objeví a zmizí, stejně jako jakékoliv trampoty a problémy nebo potěšení a jásání.

Nicméně to, co jsem, se nijak nemění, ať se objeví cokoliv. A ta chuť samotného Bytí obsahuje radost, že ve skutečnosti Arikiran na tom není o nic hůř než já.

[Návštěvník]

Žádné dítě neřekne, že je nikdo.

Malinké dítě se nepovažuje za "někoho". Nevnímá, že je "někdo."
Neuvědomuje si sebe samo jako "já", mluví o sobě ve třetí osobě. Říká

"Pepíček má hlad"...

"Zuzanka má žízeň"....

Vnímá sebe jen jako něco, co prostě existuje, úplně stejně jako okolní předměty a lidi.

Pocit "já jsem Pepíček" se vytváří postupně, pod vlivem lidí, se kterýma žije.
Tak dlouho ho ztotožňují s osobou/osobním já, až mu sebeztotožnění s "já" vsugerují.

[Pelvan]

Ahoj

Já nejsem ten nějaký Pepíček, já jsem ten pocit, který zrovna v této chvíli prožívám.
Malé dítě rovnou řekne "mám hlad", nebo "jsem unavenej". Je prostě v TOM svém POCITU stoprocentně angažované.
Pokud Jana je smutná z toho, co někdo jiný napíše, tak je ve skutečnosti v té chvíli tím smutkem.
Pokud já vám tu soustředěně píši tento odstavec, tak jsem v tuto chvíli tím soustředěním...

Zdravím

[Návštěvník]

Malé dítě rovnou řekne "mám hlad", nebo "jsem unavenej".

Tohle říkají jen starší děti.

Každý kdo má děti a vychovával je od jejich narození, má zkušenost, že malinké děti o sobě mluví poměrně dlouho jen ve třetí osobě. Protože se ještě neztotožňují s tělem.

[vostálník]

Tak jednoduché to zase není,
malé děti se nerodí jako nepopsaný list papíru,
ale mají již karmické dispozice, které je pak učí...

Samozřejmě na počátku jsou podobné onomu nepopsanému listu a nemají já,
později ovšem vytvoří já a karmické dispozice nás nasměrují určitým směrem,
proto se také v této fázi učí že máme následovat své pocity a karmu...
Pokud zaměřujete pozornost ve směru toho co chcete a po čem toužíte,
dochází v mozku k vyplavování endorfinů a člověk tak zažívá pocity štěstí,
je tedy v souladu se svou karmou a s Vesmírem...

[Pelvan]

Malé dítě rovnou řekne "mám hlad", nebo "jsem unavenej".


Tohle říkají jen starší děti.

Každý kdo má děti a vychovával je od jejich narození, má zkušenost, že malinké děti o sobě mluví poměrně dlouho jen ve třetí osobě. Protože se ještě neztotožňují s tělem.

Ahoj Návštěvníku

Možná hodně malé dítě tak mluví, ale nevím o tom.
Nepamatuji se, že se by moje děti vyjadřovaly tak idiotsky: Kuba má žízeň, Hanina má hlad. Prostě si na takovou situaci nepamatuji. Malé děti jsou opice a opakují po dospělcích okolo sebe jejich formulace (mám hlad anebo mám žízeň) bez nějakého rozumování v případě, že hlad je přítomný nebo žízeň je přítomná.
Nejde mi o archeologii těch nejranějších vyjadřovacích způsobů dětí, jde mi o pochopení podstaty věci. Děti né už mrňavé, ale také né ještě velké, tak okolo 6 - 8 let věku se vyjadřují už v 1. osobě, používají někdy slovíčko "já", ale nepřemýšlí filozoficky o tom, co to já znamená.
Podstatou věci je podle mne, že já jsem ta žízeň, já jsem ten hlad, já jsem kterýkoli pocit, který se mi zrovna děje.
O tohle mi jde, na lingvistiku kašlu.

Zdravím

PS
Pamatuji se ze svého dětství takovou neveselou příhodu ze své komunikace se svou mámou. Řekl jsem ji něco v tom smyslu, že bych se potřeboval také někdy pomazlit s ní. Vím, že jsem jí neříkal idiotsky, že Ivánek se potřebuje pomazlit. Ona mi na to tehdy odpověděla, že se to nehodí. A nehodilo se jí to nikdy za jejího života...

[Pelvan]

PPS

A to mi mohlo být okolo pěti let, když jsem se dozvěděl, co se nehodí.
Nedávno jsem tohle řešil na semináři vnitřního dítěte simulovaným dialogem se svojí mámou. Ta mne pochopitelně odkázala na moji babičku (její mámu), které se také mazlení nehodilo. Ta babička mne zase odkázala na moji prababičku, jenže ta se už se mnou nechtěla bavit. Umřela právě když mi bylo okolo těch mých pěti let a viděl jsem ji jenom párkrát.

[Návštěvník]

Co bylo kdysi, člověk většinou pozapomene... i jak mluvily jeho děli předtím, než se naučily cítit se jako samostatní jedinci - než u nich vznikl pocit "já".

Nejde o lingvistiku, ale o původní sebe-vnímání. Dokud se pod vlivem okolí nerozjede karmické naprogramování (o kterém se tu zmínil Vostál), reaguje dítě bez pocitu osobního já a mluví o sobě ve třetí osobě:

Co na to odborníci?

Dítě o sobě mluví ve třetí osobě

Pokud jde o dítě do tří let, není třeba se znepokojovat. Batole totiž význam slůvek já a ty začíná rozlišovat většinou až kolem třetího roku věku. Maminky se často znepokojují, pokud o sobě jejich dítě mluví ve třetí osobě, jako například „Pepíček papá.“ „Pepíček jde hajat.“

http://www.kafe.cz/rec-deti-od-roku-do- ... 2-quHkkqos

a psychiatr Cyril Höschl říká:

Úplně malé děti totiž o sobě mluví ve třetí osobě zcela běžně a je to naprosto normální stádium vývoje řeči. Tzv. „Ich“ forma („já“) představuje ve vývoji myšlení – a tedy jazyka – zásadní zlom. Dospělým se to nezdá, ale pochopit první osobu v jazyce je nesmírně obtížné: vždyť říká-li někdo „já“, je to „on“. A říká-li „on“, často myslí „mne“. Jakpak to má začátečník (malé dítě) vztáhnout na sebe? Jak se v tom označovacím nelogickém galymatyáši vyznat? Je však pravda, že děti dnes začínají mluvit v první osobě obvykle dříve než ve čtyřech letech, zpravidla mezi druhým a třetím rokem.

http://www.hoschl.cz/?text=3891&lang=cz

Znamená to, že pocit "já" nevzniká hned po narození v těle. Vnímat sebe jako samostatně existující osobu není přirozený stav a vytváří se postupně prostřednictvím okolí.

Byly zaznamenané případy, kdy se maličké dítě ztratilo v lese a bylo odchované vlky. Když ho lidé po několika létech našli, štěkalo, útočilo, chovalo se jako vlk a nikdy už nezačalo reagovat jako člověk. Zemřelo bez vnějších příčin přibližně ve věku, v jakém umírají vlci.

Jak je to možné? V rozhodujícím období se v jeho genech nastartoval čistě animální program, který pak už nešel zrušit.

zajímavý případ se stal v Indii v roce 1920. Tehdy u Midnapore v Bengálské džungli zahlédl Singh, majitel místního sirotčince, s vlčí smečkou dvě malé lidské postavy. Obě děti se pohybovaly po všech čtyřech. Singh na nic nečekal a běžel pro pomoc. Brzy se vrátil na místo kde s pomocí lidí z vesnice se prokopal do vlčího doupěte. Odtud vytáli spolu se dvěma vlčaty, dvě malé děti. Děti byly dívky ve věku asi tři a pět let. Byl na ně příšerný pohled, byly hrozně zanedbané, špinavé, páchly a měli rozcuchané vlasy.

Singh vzal děvčátka do svého sirotčince, kde bylo o ně postaráno a byly pokřtěny, starší na Kamalu, a mladší Amalu.

Zdálo se, že dívkám nezůstala žádná stopa lidství, stále se chovaly jako vlci. Oblečení co dostaly většinou ze sebe v zápětí strhaly. Odmítaly lidskou stravu a jedli jen syrové maso. Spaly spolu schouleny do klubíčka, občas ze spánku zavrčely.

Strávily dlouhou dobu pohybem na všech čtyřech, a tak se jejich šlachy zkrátily, až k bodu, kdy bylo pro ně nemožné chodit vzpřímeně. Nikdy se neusmály a jediné emoce, které v lidské společnosti daly najevo byl strach z lidí.

Dokonce i jejich smysly se staly vlčími. Návyky které si Kamala a Amala získaly u smečky vlků, nějak zablokovaly jejich vrozené lidské vlastnosti.

http://www.gamepark.cz/deti_dzungle_ane ... 448701.htm

[Jana]

PPS

A to mi mohlo být okolo pěti let, když jsem se dozvěděl, co se nehodí.
Nedávno jsem tohle řešil na semináři vnitřního dítěte simulovaným dialogem se svojí mámou. Ta mne pochopitelně odkázala na moji babičku (její mámu), které se také mazlení nehodilo. Ta babička mne zase odkázala na moji prababičku, jenže ta se už se mnou nechtěla bavit. Umřela právě když mi bylo okolo těch mých pěti let a viděl jsem ji jenom párkrát.

A kdybys tedy šel ještě dál, protože ani babička babičky si s tím taky neví rady, jelikož i ona nejspíš tím citovým deficitem trpěla a půjdeš v linii dál a dál, tak dojdeš až ke stvořiteli, původci a zdroji všeho.

Je zajímavé, že když se ten zdroj lásky přestane hledat venku a začne se hledat uvnitř, stane se zázrak.

To JSEM, si ve skutečnosti dokáže každý uvědomit.


A při podrobnějším a hlubším zkoumání se objevuje poznání, že to samotné "JSEM " je zdrojem lásky. Tohle je i učením Maharadže.

Uvnitř není nic než Bůh.

Jednoduché to mají křesťané. Pokud přijmou do svého srdce Krista o kterém nepochybují, že je Boží láskou a vědí, že skrze něj jsou všechny hříchy odpuštěny, tak mohou svou osobu z toho celého procesu vypustit a z moci Krista se celý ten duchovní proces osvobození děje sám.

Když je odpuštěno, tak je odpuštěno i Tvé mamince, že se narodila babičce, která se narodila prababičce atd... a proto tady vznikal ten deficit láskyplnosti, tudíž je odpuštěno i Tobě všechno, co pro ten deficit lásky vzniklo.

Ten hříšník i oběť je fuč.

Zůstává v Tobě jen to svaté, milované, láskyplné.

[arikiran]

Nejsem nic jineho nez Jsem...toto Jsem je prazdne
Jeho ukolem je Vnimat ...
A tak Jsem vnima svet, lidi, veci, telo, pocity, lasku, nenavist...
A nekdy se mu zda, ze to ono je svetem, atomem, clovekem, laskou..
A tak rika: ja jsem svet...ja jsem clovek....
Ale je to jen zdani
Jsem je prazdne
Jsem je pripravene byt...
A nejlip je byt tim, cim Jsem rad
To je potom mazec
......

[Návštěvník]

Přirozená, celobytostná laskavost.

Tady se dělí o svou zkušenost, jak v sobě přijímat cokoliv negativního, co se objeví, a vstupovat do toho vědomím

[Pelvan]

Ahoj

Mooji říká "netlačte na pilu". Neříká však, co máme dělat místo toho tlačení na pilu. Jenom meditovat podle mého názoru nestačí.
Jedna věc je říci, co nemám dělat, a v tom je Mooji dobrý. Druhá věc je říci, co mám dělat, a v tom se od Moojiho nedozvídám nic. Jenom se dozvídám, že mám čekat na milost. A kdo mi tu milost dá a čí ta milost je? Samé otázky a žádné odpovědi.

Tady v této knize jsem se dozvěděl nějaké odpovědi na dané téma:

"Dr. Alexander Loyd: NEJVYŠŠÍ PRINCIP

Když vnímáme své vzpomínky, je to stejné, jako by se promítaly na obrazovce mysli či na obrazovce duchovního srdce. Je-li na této obrazovce strach, bude fyzické tělo prožívat stres tak dlouho, až se přeruší spojení a projeví se symptomy nějaké nemoci.

Každý člověk má nějaké negativní vzpomínky, nikdo není dokonalý.

Dítě potřebuje k neutralizaci jednoho negativního tvrzení 10 pozitivních!

Nejdůležitější je duchovní žití v přítomném okamžiku a jde vždy o vztahy.

Hlavní roli v řetězové reakci našich pocitů hrají pocity vlastní hodnoty a bezpečí, které se přímo týkají naší identity. Tyto pocity rozhodují o odmítání nebo laskavém přijímání životních situací a lidí okolo sebe.

Pocity vlastní hodnoty a bezpečí přijímáme od předků a zároveň se utvářejí v průběhu počátečních let života. Jsou založeny na strachu nebo na lásce.

Vybavuji si chvíle, kdy jsem byl hodně zamilovaný a představuji si obraz lásky na svojí obrazovce srdce. Takové vzpomínky si mohu i vytvořit pomocí tvůrce obrazů. Člověk si stejně neustále vytváří a upravuje své vzpomínky – a navíc věci, které se podle mne staly, mohou být zcela odlišné od toho, co se skutečně stalo. Podle duchovního srdce je vzpomínka vždycky reálná a odehrává se právě teď. Vzpomínky je třeba léčit, aby nemohly dál škodit buňkám…"

Je třeba se nově naprogramovat na lásku mimo jiné i pomocí nového prožití svých vzpomínek. To nové prožití znamená modifikování průběhu starých dějů. To znamená zapojení sebe sama do akce. To znamená aktivní podporování sama sebe, když jsem byl malý - toho ustrašeného tvorečka v dětství. To znamená, abych si zahrál roli svého alternativního starostlivého a vyrovnaného otce (těžko si mohu hrát na svoji matku) a podporoval sám sebe v té své dávné traumatizující zkušenosti. To znamená vzít sama sebe do náruče a konejšit sám sebe a říkat sám sobě: "Je to dobré, já Tě nikdy neopustím a budu tu vždy s Tebou a pro Tebe".
Upravovat svoje vzpomínky je pro mne zcela nová disciplína a Moojiho hemzy, ať se na to vykašlu, mi v tomto mém novém konání moc nepomáhají...

Zdravím

[Pelvan]

PS
Není nikdo jiný na světě, kdo mi tu záhadnou milost může dát. Jsem to jen já sám, kdo si může dát sám sobě milost. Pokud to vím, pokud se toho odvážím, pokud se to naučím, ...

[Návštěvník]

Ahoj

Mooji říká "netlačte na pilu". Neříká však, co máme dělat místo toho tlačení na pilu.

Podle mé zkušenosti to "negativní" se rozpouští samo, když se úplně přestane tlačit na pilu, plně se to v sobě přijme a tiše pozoruje... pak to zmizí samo od sebe.

[arikiran]

Myslim, ze je treba videt v tom cas a specifika zaku

Zacatecnik hleda odpovedi ze sveho okoli...ucitelu, knih, atp
Pokrocilejsi hleda otazky ze sveho nitra
A cim vic je pokrocily, tim hlubsi vrstvy nitra odpovidaji
.....................

[Jana]

Je třeba se nově naprogramovat na lásku mimo jiné i pomocí nového prožití svých vzpomínek. To nové prožití znamená modifikování průběhu starých dějů. To znamená zapojení sebe sama do akce. To znamená aktivní podporování sama sebe, když jsem byl malý - toho ustrašeného tvorečka v dětství. To znamená, abych si zahrál roli svého alternativního starostlivého a vyrovnaného otce (těžko si mohu hrát na svoji matku) a podporoval sám sebe v té své dávné traumatizující zkušenosti. To znamená vzít sama sebe do náruče a konejšit sám sebe a říkat sám sobě: "Je to dobré, já Tě nikdy neopustím a budu tu vždy s Tebou a pro Tebe".
Upravovat svoje vzpomínky je pro mne zcela nová disciplína a Moojiho hemzy, ať se na to vykašlu, mi v tomto mém novém konání moc nepomáhají...

Zdravím

Napadá mě, co, Pelvane, říkáš rodinným konstelacím?