Poradna zdarma

Pelvan píše:....
PS
Pamatuji se ze svého dětství takovou neveselou příhodu ze své komunikace se svou mámou. Řekl jsem ji něco v tom smyslu, že bych se potřeboval také někdy pomazlit s ní. Vím, že jsem jí neříkal idiotsky, že Ivánek se potřebuje pomazlit. Ona mi na to tehdy odpověděla, že se to nehodí. A nehodilo se jí to nikdy za jejího života...

Máme to různé příhody, každý jinak.
Moje matka chtěla vytouženou dceru, ale dostala jen mne.
A tak jsem snášel všechnu pozornost která by bývala pro dívku.

Když jsem pak měl 17 let, měl jsem chodit do tanečních hodin. Mamka se mi přiznala, že tam bude chodit také, sedat s ostatními rodiči u stěny jako všichni a pozorovat mne, když nemá dceru.
Moje chlapecká nátura, která je chlapcům vrozená se vzbouřila a já jsem řekl, že nebudu náhrada za dívku.
Proto dodnes neumím tancoval.
*
Co "se nehodí", to procházelo změnami. Vyhýbání se něžnosti bylo aktuální před sto lety-
Vlastně tady byly tři vlny a jejich existence je v dějinách zapomenutá. Každý dějepisec píše o válkách, ale opomíjejí vykreslit chování mezi lidmi.
A na poli chování se střídaly protipóly přísnosti a benevolence a polovičaté mezistavy.

Přísná až asketická byla doba s lomenými oblouky gotických oken do cca 1500, kdy byla pozornost soustředěná na dosáhnutí nebe.
Potom přišla renezance po r. 1500 s heslem carpe diem, čili využij čas a raduj se, nebo utrhni co lze.
Nedlouho potom se chování vrátilo k přísnosti za doby baroka.
Když vznikl valčík, Marie Terezie byla proti, protože připouští blízkost postav a přidržování partnera.
Ale po roce 1800 se valčík nezadržitelně šířil dál. Almanachy z té doby to zřetelně dokládají.
Nejedná se ovšem o mazlení s dítětem, ale o blízkost dospělých.

Ještě jednou se vrátila doba zdrženlivosti, koncem XIX. století, v době, kdy Smetana uvedl na scénu operu Dvě vdovy. Ty měly dva nápadníky a když jednou jeden nevydržel a tu svoji opěvanou políbil, pak se omlouval za "své provinění".
Byl to jakýsi druhý romantismus.

Křehké vnímání vztahů mezi lidmi narušila doba dvou světových válek. Narušené hospodářství a hlad nesvědčí pro jemnost. Po tom už chování a vztahy nebyly jak dřív.

U našich předků, kteří sami v jejich době byli dětmi, byly tedy k dispozici dva modely chování: něžný a přísný. A v každé rodině a jejím blízkém okolí to mohlo být rozličné,

Ahoj nope
Moc pekne si to napsal
A ja enes konstatuji neco podobneho:
Lidem neni dobre, lidi jsou ve stresu...ekonomika, hlad ani tak jeste ne, ale neukojena obrovska ocekavani...
A to je pricina jejich rostouci hrubosti
Coz jsem pozoroval minuly tyden i na sobe:
Dostal jsem zanet prudusek ci tak neco a spatny zdravotni stav se projevil objevenim se nevrlosti...obvykle jsem v dobrem rozmaru, ale ten den sem se zle oboril na pana, co me predbeh ve fronte na salam...az prodavacka, co me znala veselejsiho,'valila bulvy, mel jsem co delat, abych se nepustil i do ni...
A jeste asi dvakrat ten den jsem nejednal zrovna laskave
Kdyz sem si to zpetne uvedomil, pochopil jsem ze clovek nemusi byt zrovna zly, aby jednal zle...neco ho trapi a veskerou energii pohlcuje to trapeni, takze na nejake cukrbliky uz mu nezbyva sil...
Proto neni az tak kumst byt laskavy, kdyz je laskava doba a clovek je v poho
ale za valky se laskave rozdelit s nepritelem o posledni shnily brambor...to uz je scenar na oskarovy film...

Zdarec

Obecne rada netlacit je uz asi pro pokrocilejsi zaky

Záleží na technice,

takže někdy je to rada pro pokročilé a jindy pro začátečníky...

nop píše:

Pelvan píše:....
PS
Pamatuji se ze svého dětství takovou neveselou příhodu ze své komunikace se svou mámou. Řekl jsem ji něco v tom smyslu, že bych se potřeboval také někdy pomazlit s ní. Vím, že jsem jí neříkal idiotsky, že Ivánek se potřebuje pomazlit. Ona mi na to tehdy odpověděla, že se to nehodí. A nehodilo se jí to nikdy za jejího života...

*
Co "se nehodí", to procházelo změnami. Vyhýbání se něžnosti bylo aktuální před sto lety-
.....U našich předků, kteří sami v jejich době byli dětmi, byly tedy k dispozici dva modely chování: něžný a přísný. A v každé rodině a jejím blízkém okolí to mohlo být rozličné,

Vynechal jsem možná vlivný faktor:
povinný celibát kléru od roku 1200 dosud.

když nastoupí do služby, neprovází jej něžná polovička a nemazlí se později s dětmi. Potom možná káže ve vážném stylu.
Babička to slyší, jak je mladý kněz přísný a je zdrženlivá u vnoučat. Tak se opakuje zdrženlivost jako když se přenáší rýma.
Kněz se nemá s kým mazlit a chová se přísně. Věřící jeho přísnost opakují.
Pro děti není ale odtažitost dospělých moc vhod.

Správný model zahrnuje družinu. U Ježíše bylo nastálo 12 apoštolů, nebyl "sám ve faře". Zažil jsem takovou družinu, a jednu jsem viděl na faře na Moravě.

Kdyz sem si to zpetne uvedomil, pochopil jsem ze clovek nemusi byt zrovna zly, aby jednal zle...neco ho trapi a veskerou energii pohlcuje to trapeni, takze na nejake cukrbliky uz mu nezbyva sil...

To samé ovšem platí o ztotožnění s cukrbliky,

je víceméně jedno s čím se ztotožníš,

i když při ztotožnování s cukrbliky dochází k zaplavování mozku endorfiny,

tak bych zrovna toto nepovažoval za nějaké správné motivování mozku...

Ahoj Jano a ostatní

A vo tom to právě je, kultivovat tenhleten svůj přirozený projev a tyhlety adekvátní reakce.

Jenže jak je kultivovat?
Každý pocit spěje k nějakému projevu. Pokud je to negativní pocit, tak spěje k negativnímu projevu a negativní projev ještě víc zasviňuje tuhle negacemi promořenou společnost.
Zatím jsem spíše v etapě, že dávám prodlevu mezi ten negativní pocit a jeho negativní projev. Ten negativní pocit jsem také já sám, já jsem celý vesmír všech možných pocitů.
Mohu se zeptat: "Kde se ten pocit vzal?" Donedávna jsem si myslel, že je to nepodstatná otázka a že je to jenom náhoda, když se nějaký pocit objeví v mysli. Ale tak to není. Negativní pocity podle mne pochází od nešťastného dítěte někde hluboko uvnitř nás a toto dítě se jimi snaží získat naši pozornost. Všechno a všichni touží po pozornosti, proto sem také mimo jiné píšeme tyhlety bláboly, ne?

V té prodlevě, kdy zkoumám, proč se negativní pocit objevil a co mi vlastně říká, se snažím tohle svoje vnitřní neštěstí nějak povzbudit. Moc se mi na tento účel líbí afirmace: "Jsem tu kompletně s Tebou (s tím pocitem)"!
Je to běh na dlouhou trať, ale jde to, měnit tyhlety svoje přirozené projevy a adekvátní reakce.
Zatím ty negativní reakce spíš měním tak, že je ruším a čumím jako tele.
Možná časem se tomu všemu jenom zasměju...

Zdravím

Pelvan píše: vo tom to právě je, kultivovat tenhleten svůj přirozený projev a tyhlety adekvátní reakce.

Jenže jak je kultivovat?
Každý pocit spěje k nějakému projevu. Pokud je to negativní pocit, tak spěje k negativnímu projevu a negativní projev ještě víc zasviňuje tuhle negacemi promořenou společnost.

Myslím, že máš na mysli spíš tvořivé zacházení s negativními pocity, než jejich kultivování. Kultivovat znamená vylepšovat svůj osobní projev, aby byl kultivovanější. Motivací kultivace je zájem osobního já chovat se "kultivovaněji", přijatelnějším způsobem - tj. aby ono samo bylo lepší
Jenže cílem duchovní práce je rozpouštění ega, ne vylepšování (kultivování) svého iluzorního občanského a duchovního ega

Pelvan píše:dávám prodlevu mezi ten negativní pocit a jeho negativní projev. Ten negativní pocit jsem také já sám, já jsem celý vesmír všech možných pocitů.

Mohu se zeptat: "Kde se ten pocit vzal?" Donedávna jsem si myslel, že je to nepodstatná otázka a že je to jenom náhoda, když se nějaký pocit objeví v mysli. Ale tak to není. Negativní pocity podle mne pochází od nešťastného dítěte někde hluboko uvnitř nás a toto dítě se jimi snaží získat naši pozornost... V té prodlevě, kdy zkoumám, proč se negativní pocit objevil a co mi vlastně říká, se snažím tohle svoje vnitřní neštěstí nějak povzbudit. Moc se mi na tento účel líbí afirmace: "Jsem tu kompletně s Tebou (s tím pocitem)"!

Je to běh na dlouhou trať, ale jde to, měnit tyhlety svoje přirozené projevy a adekvátní reakce.

Ahoj Návštěvníku

Naše Ego je patrně karmická záležitost. Byl jsem sem na svět zrozenej jako nějaký pan XY, který se tím zrozením má něco naučit. Možná ta učební lekce je právě kultivování mých reakcí na moje negativní pocity a tázání se po původu těchto negativních pocitů.
Ono je to všechno propojené dohromady. Pokud šlápnu na brzdu ve svých negativních projevech, tak příště v podobné situaci klesne i intenzita toho vzniklého negativního pocitu a to šlapání na brzdu je pak i o mnoho snazší.

To rozpouštění ega mi připadá srandovní asi podobně jako film "Rozpuštěný a vypuštěný". Jedná se tu o to, že na to ego zaměřím svoji pozornost. Vše, na co zaměřím svoji pozornost, to sílí a roste. Je to podobné, jako když se zaleje nějaká rostlina.
Pokud svoji pozornost zaměřím na kultivaci svých reakcí na svoje negativní pocity, tak ty reakce i ty pocity kultivuji. Všechno je OK..
Pokud svoji pozornost zaměřím na "rozpouštění ega", tak to ego posiluji, protože na ně zaměřuji pozornost. Což je v kombinaci s tím rozpouštěním ega konflikt jako barák. Navíc skoro nikdo neví, co to to ego vlastně je, takže konfliktně rozpouštím a zároveň posiluji svojí pozorností nějaké záhadné cosi, čemu se říká ego. Takováto zmatená a nejasná aktivita je přímá vstupenka do cvokhausu a také tak mnozí duchozpytci končí - na přáškách a v depresích, nebo končí ještě hůř - na prkně.

Se obávám a zdravím

Kultivováním se jen ego vylepšuje, aby bylo snesitelnější, a tím se ve skutečnosti posiluje.

To rozpouštění ega mi připadá srandovní ... Jedná se tu o to, že na to ego zaměřím svoji pozornost. Vše, na co zaměřím svoji pozornost, to sílí a roste.

Tak to je, jen když se k tomu pozorování automaticky připojuje podvědomé chtění nebo nechtění (které si vůbec nemusíme uvědomovat).

Kdežto laskavým přijetím a pozorováním se egoistické energie rozpouštějí. Myslím, že to taky znáš - právě to se děje přijímáním a obejmutím zraněného vnitřního dítěte.

To rozpouštění ega mi připadá srandovní ... Jedná se tu o to, že na to ego zaměřím svoji pozornost. Vše, na co zaměřím svoji pozornost, to sílí a roste.


Tak to je, jen když se k tomu pozorování automaticky připojuje podvědomé chtění nebo nechtění (které si vůbec nemusíme uvědomovat).

Naprosto přesně,

a to je důvod, proč ve většině případů nefunguje přijmutí )do vědomí)

ale zcela opačně funguje ztotožnování...

Návštěvník píše:Kultivováním se jen ego vylepšuje, aby bylo snesitelnější, a tím se ve skutečnosti posiluje.

"To rozpouštění ega mi připadá srandovní ... Jedná se tu o to, že na to ego zaměřím svoji pozornost. Vše, na co zaměřím svoji pozornost, to sílí a roste."

Tak to je, jen když se k tomu pozorování automaticky připojuje podvědomé chtění nebo nechtění (které si vůbec nemusíme uvědomovat).

Kdežto laskavým přijetím a pozorováním se egoistické energie rozpouštějí. Myslím, že to taky znáš - právě to se děje přijímáním a obejmutím zraněného vnitřního dítěte.

Ahoj Návštěvníku

Už jenom tím, že na něco nebo někoho upřu svoji pozornost, tak tím projevuji také nějaké svoje chtění, jinak bych svoji pozornost tím směrem neupřel...
Laskavé pozorování tedy není zcela bez chtění, to ani nejde. Jde o přítomnost té laskavosti, což je projevem lásky. S láskou má člověk naději na zvládání svého života.

Se domnívám a zdravím

Už jenom tím, že na něco nebo někoho upřu svoji pozornost, tak tím projevuji také nějaké svoje chtění, jinak bych svoji pozornost tím směrem neupřel...

Máme zřejmě každý jinou zkušenost

V samotném pozorování, například v pozorování okolí, přírody, žádné osobní chtění není. Asi jako u malinkého dítěte, které se od narození pomaličku rozkoukává, pozoruje svoje ručičky, prstíčky, a všechno, co se před ním objevuje. Pozoruje se to, protože to vstoupilo do zorného pole.

Při pozorování se v nás ovšem může probudit i osobní zájem a ten může nakonec vyústit ve chtění.

Naučit se v sobě ty rozdíly rozpoznávat je docela dobrý začátek na cestě ke spokojenosti. Je to překvapivá zkušenost, když se znovu a znovu ukazuje, že ke spokojenosti stačí pozorování, včetně svých preferencí a chtění. Pozorováním se rozpouštějí. Pozorování začne postupně převažovat a nakonec se dá reagovat v klidu a v pohodě i v dost nesnadných situacích, které by dřív uvnitř vyvolaly spoustu bouřlivých reakcí a potřebu projevit je navenek, nebo je potlačit.

Návštěvník píše:

Už jenom tím, že na něco nebo někoho upřu svoji pozornost, tak tím projevuji také nějaké svoje chtění, jinak bych svoji pozornost tím směrem neupřel...

Máme zřejmě každý jinou zkušenost

V samotném pozorování, například v pozorování okolí, přírody, žádné osobní chtění není. Asi jako u malinkého dítěte, které se od narození pomaličku rozkoukává, pozoruje svoje ručičky, prstíčky, a všechno, co se před ním objevuje. Pozoruje se to, protože to vstoupilo do zorného pole.

Při pozorování se v nás ovšem může probudit i osobní zájem a ten může nakonec vyústit ve chtění.

Naučit se v sobě ty rozdíly rozpoznávat je docela dobrý začátek na cestě ke spokojenosti. Je to překvapivá zkušenost, když se znovu a znovu ukazuje, že ke spokojenosti stačí pozorování, včetně svých preferencí a chtění. Pozorováním se rozpouštějí. Pozorování začne postupně převažovat a nakonec se dá reagovat v klidu a v pohodě i v dost nesnadných situacích, které by dřív uvnitř vyvolaly spoustu bouřlivých reakcí a potřebu projevit je navenek, nebo je potlačit.

Myslím,
že v tom úplně prvotním pozorování vidíš jen celek, tedy vidíš všechno ale nevidíš nic konkrétního,
vidění bez vidění,
vidíš třeba celek přírody, ale nevidíš konkrétně mraky, nebo konkrétně stromy atd.
Není tam žádný vztah, takže jakoby to člověk neviděl, i když to samozřejmě vidí
což je dostačující i pro dospělého člověka na normální život ve světě...

U toho malého dítěte pak asi něco vstoupí do toho vidění celku co jej zaujme, možná nějaký pohyb, co já vím,
a to jej zaujme a ono se naučí zaměřit pozornost,
což se nakonec učí ještě spoustu let i ve škole, koncentrovat se na to, co ho nezajímá

A pak se vytvoří ten vztah a to chtění....

Tedy podle mne, pozorování v němž není chtění znamená vidět celek bez něčeho konkrétního,
v podstatě by šlo říci vidět bez vidění

Takže když něco vidíš a pozoruješ, je tam prostě nějaký vztah a připoutanost...

Kdybychom mluvili o mysli a jejich produktech, tak ty prostě přijmutím do vědomí mizí, nebot nemají energii k existenci,
přestanou existovat

ale v případě předmětů, tak ty prostě nezmizí, ale přestaneš je vidět jako něco konkrétního a vidíš je bez nějakého konkrétního rozpoznávání a určení

Takže když vidíš a pozoruješ, tak je tam vztah,

když vidíš bez vidění něčeho konkrétního, tak tam není vztah...

vostálník píše:
Kdybychom mluvili o mysli a jejich produktech, tak ty prostě přijmutím do vědomí mizí, nebot nemají energii k existenci,
přestanou existovat

Ano

Laskavé pozorování tedy není zcela bez chtění, to ani nejde. Jde o přítomnost té laskavosti, což je projevem lásky. S láskou má člověk naději na zvládání svého života.

Mezi pozorovatelem, pozorováním a pozorovaným není žádný vztah,

ani laskavý a ani nějaký jiný,

jsou prostě jedním...

Vytvářet nějaký vztahy znamená vytvářet dualitu a vytvářet naději...

A ani v Lásce samé není žádný vztah, že je všechno láska znamená, že zde není žádný vztah..

NEJVYŠŠÍM PROJEVEM LÁSKY JE PROSTĚ ŽE JE LÁSKA

vostálník píše:

Laskavé pozorování tedy není zcela bez chtění, to ani nejde. Jde o přítomnost té laskavosti, což je projevem lásky. S láskou má člověk naději na zvládání svého života.

Mezi pozorovatelem, pozorováním a pozorovaným není žádný vztah,

A proto nikomu nevadi nespokojenost ani bourlive reakce. Je to deni jako kazde jine.

Návštěvník píše: A kdo jako chce byt spokojeny a chce se vyhnout bourlivym reakcim - osoba a jeji chteni.

Člověk, který je pořád vnitřně nespokojený, protože zatím zná jen bojování a odporování.

Dokud člověk nezná nic jiného než chtění a odporování, neustále něco chce nebo nechce. Do každých dveří začne hned kopat a prolamovat se dovnitř, nebo před ně staví barikády ze všeho, co má po ruce.

Netuší, že nejsou zamčené

Dokud člověk nezná nic jiného než chtění a odporování, pořád jen chce, nebo nechce.

Naučit se v sobě ty rozdíly rozpoznávat je docela dobrý začátek na cestě ke spokojenosti.

Pokud se to naučíš tak nějak bez chtění se to naučit, tak OK,

ale pokud se to učíš protože se to chceš učit, tak si tam vytváříš zbytečnou spásonosnou vásánu a budeš s tím mít problém..

Tedy samozřejmě lze použít jakoukoliv činnost a jakékoliv chtění,

což by mohlo být jasné z taoismu,

aby se došlo k nalezení principu uvolnění