Vědomí - Já jsem
Napsal: úte 05. bře 2019 14:16:06Proč Vědomí věda nikdy nenajde
Rilkeho báseň Sonety Orfeovi
(Nevolí zkoumání subjektu a objektu rozumem, ale volí tantrický způsob, který je přiblížením ke zkušenosti co nejblíže, dokud není žádného rozdílu mezi objektem, který je poznáván a tím, kdo ho poznává, jehož výsledkem je odhalená společná identita a z toho vyplývající radost.)
"Plnost jablek, banánů, melounů, broskví a angreštů...
Všechny v ústech znějí smrtí a životem...
Ach, už tuším...
Přečti to dítěti v obličeji, když je chutná.
Cítíš v ústech to, co není jménem?
Kde dřív slova byla, volně z dřeně
šťáva žasnouc tryská po proudech.
Odvaž se říct, co jablkem nazýváš.
Onu sladkost,
jež se prvně hustá stává
a v chutnání tiše vzrůstá,
aby teplá a šálivá,
bdělá a jasná - dvojsmyslná - slunce a země:
znalost, zralost a radost - bez měr!
Odvaž se říct, co jablkem nazýváš.
Víme skutečně, co svět doopravdy je?
Koneckonců, naše poznání světa objevuje se a je poznáváno prostřednictvím mysli.
A stejně tak, jako se sníh jeví oranžový tomu,
kdo si nasadil brýle tónované do oranžova,
je svět
ve skutečnosti exteriorizací podstaty mysli
a objevuje se vždy v souladu s omezením
prostřednictvím které je poznáván.
A proto může být poznání světa myslí
pouze tak dobré,
jako je její poznání sama sebe.
Proto se mysl nemůže pustit do většího dobrodružství,
než je zkoumání podstaty sama sebe,
své vlastní reality.
A dokud mysl neprozkoumá svou vlastní esenciální podstatu,
nemůže nic jistého vědět o světě..."
(4.31)