od Návštěvník » stř 23. bře 2016 8:35:08
ABSOLUTNÍ JISTOTA
T: Zamýšlím se nad takovou věcí, pokud tomu rozumím, tak všechno by mohl být sen? Vy můžete být sen, všichni okolo mohou být snem, který vytanul na pozadí mého vědomí.
RS: Ano, to máte pravdu, Mohlo by to tak být, jisti si však být nemůžeme.
T: Nejsem si jista, proto se ptám.... Jak si mohu být jista tím, že \Bůh existuje? ...
RS: Ano, máte úplnou pravdu v tom, že by všechno mohl bát jen sen.
T: Velice dobrý sen, mám ho ráda.
RS: No, občas je sen příjemný, občas nikoliv. Pokud po mně chcete, abych vás ujistil, že to sen není, tak se obávám, že vás zklamu, protože vás ujistit nemám jak. Tím si nemůže být jist nikdo z nás. Když totiž nějaký sen máme, ten skutečný, který se nám v noci zdává, tak se v něm sami cítíme tak, jako bychom v bdělém stavu byli. A ten bdělý stav, ve kterém se ocitáme během snu, se nám zdá stejně skutečný, jako jej cítíme nyní v takzvaném bdělém stavu. Takže si nemůžeme být jisti. Čím si tedy můžeme být jisti? Vyjdeme-li z něčeho, zproštěni všech myšlenek na cokoliv, neznajíce vůbec nic, nemajíce potuchy o tom, zda se jedná o bdělý stav, anebo sníme, či je to nějaká halucinace, nevědouce, zda je něco takového jako Bůh, zda jsem osoba, žena, či muž, Vyjdeme-li z nuly z takového počátku, "rozvážně", abychom si mohli být na začátek jisti něčím, co je nezpochybnitelně pravda, zřejmě bychom neradi začali s nějakou vírou, protože pokud něčemu začnete věřit, vše, co bude následovat, bude touto vírou ovlivněno. No a pokud se jednoho krásného dne ukáže, že je tato víra chybná, vše, co jste do života investovali, bude chybné, Proto, s čím bychom měli začít? S pozorností. Musíme začít s něčím, s čím si jsme absolutně jisti. Čím si jste nezpochybnitelně jista?
T:Vnímám, jsou zde zážitky.
RS: Ano, jsou zde zážitky, zkušenost. Nemusíme vůbec vědět, čím jsou ty zážitky tvořeny, mohou být tvořeny hmotou, myslí, mohlo by jimi být něco jiného. Poznáváme však zkušenost. A protože tu je zkušenost, je zde i existence. Bytí. Protože je zde zkušenost, ano? Můžeme si být absolutně jisti, že NĚCO, nazvěme to takto, JE. JE BYTÍ. Čím si ještě můžeme být jisti?
T: Ničím jiným.
RS: Ne, ještě tu něco je. Jak si můžete být jista, že je tady Bytí? Že je tady existence, že tady něco je. Jak si můžete být tak jista?
T: Je to něco uvnitř mě.
RS: Ne, ne, ne, pokud to tak řeknete, je to jako byste tomu jen věřila.
T: Někdo to cítí.
RS: Někdo? Ten může být jen snem.
T: Je to pociťováno.
RS Je to poznáváno. Důvod, kvůli kterému lze říct, že tady Bytí je, je ten, že to víte. Bytí je poznáváno. Takže tu Je Byt, avšak rovněž je zde i znalost tohoto Bytí. Co je TO, co si uvědomuje Bytí? Co je TO, co ví, že "Něco" je?
T: Ale já to nemohu najít. Je to...
RS: Dobrá, řekněme, že je zde zkušenost, Bytí. A toto Bytí je poznáváno. Já vím, že existuje Existence. Takže tu je poznání. Toto poznání jest, ano? Takže máme dva různé druhy Bytí. Bytí, které náleží tomuto poznání a bytí o kterém víte, že existuje.
T: Ne, je to stejné.
RS: Je to stejné, takže toto Bytí poznává samo sebe. Není poznáváno prostřednictvím jiné bytosti. Toto jsou první dvě věci, které můžeme o své zkušenosti říci s absolutní jistotou "něco" je, "něco existuje", to je existence a ta existence je poznávána sama sebou. Uvědomuje si sama sebe. Bytí si uvědomuje sebe. Říká se mu "Já". Co ještě víte s absolutní jistotou?
T: Nic víc.
RS: Je zde něco jiného, prozkoumejte zkušenost, která si uvědomuje Bytí. Nacházíte zde nějaké hranice?
T: Ne.
RS: Zaznamenala jste, že by to Bytí, které znáte, kdy ustalo? Měla jste někdy zkušenost, že by tu to Bytí nebylo?
T: Asi ne. Občas ale cítím, že je zastřeno. Jako že se "proberu" a říkám si "Kde jsem to byla posledních pět minut?" Byla jsem no ne úplně, tak z 95% pohlcena nějakým druhem myšlenky či pocitu. A toho si všimnu, protože...
RS: Samozřejmě, když ale máte myšlenky a pocity, musíte si je uvědomovat. Vy, Vědomí, nemůžete scházet. Jsou-li zde myšlenky a pocity přítomny, můžete si myslet, že jste se v nich ztratila. Nicméně, pokud zde tyto dvě věci byly přítomny, byla jste si jich vědoma. Proto se vás neptám na nic ohloedně myšlenek, pocitů. Ptám se vás, vy - Vědomí, zmizelo někdy? Zažila jste někdy svou vlastní nepřítomnost?
T: Ne, nezažila.
RS: Co by ji mohlo zažít? Vy byste to být nemohla? Z čeho tedy pochází vaše víra, či spíš vaše myšlenky, že že Já jsem se narodila? A nebo že zemřu? Takto myšlenky smýšlejí o Vědomí.
T: No, nejsem si tím jista.
RS: Ne, ale jste si jista, že jste nikdy své zmizení nezažila. Vy Vědomí jste nikdy nezažila nepřítomnost sama sebe.
T:Co si pamatuju, tak ne.
RS: Nepátrejte v paměti. Jaká je vaše zkušenost? Mohla byste mít zážitek zmizení Vědomí? Jak jste správně poznamenala: "Co by tu zkušenost (zmizení) mohlo mít. Co by to znalo? Nikdo nikdy nezaznamenal zmizení Vědomí. Ať už během hlubokého spánku, v bezvědomí nebo ve smrti. Nikdo neměl nikdy zkušenost, že by se Vědomí objevilo, protože co by bylo TO, co by sledovalo jeho vynoření? Muselo by tady být něco, co by mohlo říci: "No, podívejte se, tady se vynořilo Vědomí." Co by to NĚCO mohlo být? Nějaký svědek nějaké informace. Mělo by to mít dvě vlastnosti, Mělo by BÝT přítomné a VĚDOMÉ. Bylo-li by to Vědomí. Nikdo nikdy nezažil zrození, či smrt Vědomí. Proč věříme tomu, že to, co jsem já, bylo zrozeno a zemře, když tu zkušenost nikdo nikdy neměl? Asi bychom tomu neměli věřit, bylo by se z toho stalo náboženství. Ono to je náboženství. A prvotní vírou tohoto světového náboženství je, že "Já, Vědomí, jsem totožné s tělem." To je skutečně světové náboženství, ať jste křesťan, muslim, žid či cokoliv, to je základ náboženství, kterému jste se upsali. Já Vědomí jsem totožné s tělem. Tělo se objevuje a mizí a poněvadž jsem s ním ztotožněn, tak já vznikám a zanikám. Když stárne tělo, tak Já stárnu, když onemocní tělo, tak jsem nemocen. Když tělo umírá, Já umírám. A to jen proto, že věříme, že "Já jsem" - Vědomí, je totožné s tělem. To je světové náboženství. Stačí jen prostý náhled do své zkušenosti, který nám ujasní, že TO, co jsem Já, není s tělem totožné. S tělem, které poznáváme prostřednictvím pocitů a vjemů - jako kdybychom prohlásili, že monitor je totéž co obraz na něm. Není, obraz přichází a zmizí. Všechny pocity a vjemy taktéž, vy však odnikud nepřicházíte a nikam nejdete. Vy jste to prosté vědomé Bytí. Bytí, které si je vědomo samo sebe. Popřemítejte nad touto myšlenkou, která čerpá z vaší zkušenosti, propátrejte ji, přisvojte si ji. Ta víra časem, onen pocit, že Já jsem identická s tělem, postupně odpadne. Další věc, se kterou si můžeme být jisti, v prostém poznání svého vlastního Bytí, či "jeho obeznámeností o sobě samém", nemohou být žádné nepravidelnosti či nedostatek. Podobně jako se takové nepravidelnosti nevyskytují v prázdném prostoru ještě před vznikem objektu. Prázdný prostor je klidný už se své podstaty. Nemůže být sám o sobě neklidný. Objekty, které se v něm objevují, neklidné být mohou. Všichni bychom se tu nyní mohli postavit a začít se hýbat nebo tancovat, ale tento prostor..., jinými slovy: naše těla mohou být neklidná, nikoliv však prostor sám o sobě. Poznání svého vlastního Bytí je tomu podobné. Je v tomto smyslu něco jako prázdný prostor, který je neuchopitelný, pokojný už svou podstatou. Jeho přirozeností je pokoj. Není občas neklidný a občas klidný. Celou svou přirozeností je pokojný. A tak jako v prázdném prostoru, ani v něm není nedostatku. Prázdný prostor nikdy nic nepotřebuje. Objekt možná ano. Ale prostor sám o sobě, ještě před tím, než v něm nějaký objekt vyvstane, v sobě nemá nedostatku, protože v něm není nic, kromě sama sebe, co by mu mohlo ublížit anebo jej naplnit. Celý jeho obsah spočívá v poznání svého Bytí.
A proto je jeho štěstí či naplnění anebo absence jakékoliv potřeby jeho vlastní přirozeností.