Odpuštění sobě

[nop]

Ze vzpomínek (na texty) “..Tím, jak začneme dělat onu vnitřní inventuru sebe sama, kterou děláme velmi pozorně a bděle, tak se dostáváme do přítomného okamžiku, až se do něj ponoříme úplně celou svou bytostí a vypořádáme se se vším tady a teď..“.


Myslím, že pokud se mne dotýká, nikdy jsem nezažil „přítomný okamžik“, jen snad jednou. Seděl jsem na lavičce blízko nádraží v Děčíně a neupínal jsem se k tomu, kdy pojede vlak. A popsal bych to jako že „nebylo nic“, i když z rozumu jsem věděl, kdy pojede a že je času dost. Inspirovala mne k tomu pracovnice ČSD, která pomalu šla v uniformě k nádraží v naprosté bezstarostnosti a klidu. Nezúčastněnost ve mně ona indukovala tak, jako se v cívce proudem indukuje magnetické pole, snad se na mne přenesla.
A ta hloubková inventura „jednou provždy“ se mi zdá zjednodušeně chápaná. Občas hledím do sebe a stále nacházím nové a další vrstvy, které byly zakryté vrstvami nalezeným předtím, takže nevím, kde skončím. Trvá to ale roky, postupné snímání závojů, Takže nevím o tom stavu „až se do něj ponoříme úplně celou svou bytostí“. To by mi připadalo jako rychlovka, jako výbuch bomby. A že by se to mohlo dokázat „najednou a úplně“?
Třeba je Mooji takový borec, že on to umí. A někteří lidé se dovedou podívat dovnitř a vidí tam konkrétně i to, co já sám nevidím. Někdy i řeknou co našli. Obecné rady jako „pusť to“ mi nesedí.
„...Pokud je v nás cokoliv a jakákoliv byť je minimální bolest z minulost, tak jsme si ještě neodpustili..“. Myslím, že u mne nejde o to, co jsem dosud snesl, ale o to, že se vnímám jako zlý člověk, který dělal zlo i v případě, že nechtěl. Trpěli jiní, o mne až tolik nejde.
Nějaké řeči „odpusť si“, nebo „děje se to“, to mne neutěšuje.
Není u mne ani někdo v úloze guru, který by se podíval do mne a věděl, co tam našel. Moje známá, jinak svobodná zednářka se mi někdy dívala dovnitř (hluboko do oří, ono to může fungovat) a někdy něco řekla. Ale většinou se dívala pro svou rozkoš z koukání do lidí a pozorování stavu, aniž by řekla moudrost.
Jeden jogín mi řekl, prý „mám kanál otevřený“, ale nenabírá žáky.
Zlo a dobro ve mně nekomentoval.

A pak si přečtu, abych odpustil sám sobě. Nevím jak. Asi je to spíše ženská funkce.
Vzpomínám, jak ve filmu z dějin Anglie byli dva rytíři soupeři. Pamatuji se na jednu chvíli z filmu: jednomu z nich po prohrané bitvě řekla jedna žena : „nedovedl jsi mu odpustit, že tě porazil a nedokážeš to odpustit ani sobě.“
Nevím, jak se sobě odpouští porážka. Snad proto, že s nikým nebojuji.

[nop]

...(z psaní o odpouštění ...)
Jano, díky za cestu k sobě, do sebe a mimo sebe. Cílila jsi na mne, bylo by slušné odpovědět. Ale než se to stane, hodím pár myšlenek do placu (jako se dává slovo lidem, zrno slepicím a jako jed krysám).
Za prvé chce to pro mne hodně práce a já vím, jak jsem nesoustředěný, může to trvat dlouho.
za druhé mi nejde tak o odpuštění sobě, jako o pochopení, jednak tomu nerozumím, jednak mne více tlačí něco jiného, a to rozumět si sám sobě.

za třeťak, já vím o sobě, že jsem křivák a mám v sobě sklon ke zlému jednání.

Čtvrtak, objevuji v sobě postupně další zdroje nepravostí, které si nemíním odpouštět, neboť ty bych měl eliminovat. Je to zabalené ve skrytých vrstvách. Odhalování vypadá asi tak: rozevřením škeble se může objevit perla (kulička zla), a rozebráním hlávky zelí se najde housenka skrytá vevnitř, není viditelná venku,

za páté nevím, co jsem, ale opakuje se mi dojem už zdávna: na tvrdé venkovské cestě je díra, ze které vylézá chlupaté stvoření, to jsem já, v kožešině sysla nebo něčeho podobného. Právě jsem vylezl, vidím své fousy, ale nevím, co vlastně jsem. Dva kroky přede mnou je rozkročený muž oblečený jako sedlák a obutý do holínek, ale moje optika zaostřuje jen kousek nad kolena, nevím, kdo to je, co dělá a co bude. Nerozluštil jsem to, ale je to už přes čtyřicet let a pořád stejné.,

Za 5a, vyhovuje mi mezi dobrými lidmi stylizovat se coby malé kožešinové zvíře a s některými si píši tak, že se podpisuji Tvoje kotě nebo sysel a pod.
Někdy Tvá kopretina a Tvůj bodlák. Na velikost stromu si netroufám (na př. že bych se podepsal Tvůj kvetoucí akát).

Zajíc Nop sice díru v zemi nemá, al jeho transmutovaný vedlejšek je králík, ten se zahrabává.
A v tom zaznívá Tvůj hlas "odpusť sobě".
....., snad se to vyřeší bez rozborů a snahy. Pokud z výše přijde paprsek do králičí nory.

[nop]

Jano, dnes jsem se vrátil k tomu:

...Můžeš se zaměřit jenom na ten pocit samotný ? Můžeš s tím pocitem klesat do hlubin, do ticha v srdci ?
Co v tichu srdce cítíš ? Co si uvědomuješ ?

nepřišel jsem do ticha srdce a necítil jsem to za svět, jen za sebe sama.
Hlásím výsledek. Beze změny.

[nop]

Jano, dnes jsem se vrátil k tomu:

...Můžeš se zaměřit jenom na ten pocit samotný ? Můžeš s tím pocitem klesat do hlubin, do ticha v srdci ?Co v tichu srdce cítíš ? Co si uvědomuješ ?

nepřišel jsem do ticha srdce a necítil jsem to za svět, jen za sebe sama.
Hlásím výsledek. Beze změny.

A co tedy cítíš ?

Všednost jako obvykle.

[nop]

Takže necítíš vůbec žádnou vinu ?

Co si tedy chceš odpouštět ?
Jaký máš k tomu důvod ?

Neříkám, že necítím viny, ale jen že snad neumím nést vinu lidí a světa.
A JAK SOBĚ odpouštět nevím....
Naposledy možná tehdy, když kamarádka jednou plakala, že muž odešel a ona je sama. A čekala co udělám a já jsem pro ni neudělal nic.

[Pelvan]

Ahoj Mirku

Chyby se stávají, z toho pramení pocity viny, to je přirozené a v pořádku.
Potom (po spáchání chyby) máme každý z nás zhruba 2 možnosti.
1. Se pořád babrat v tom, jak jsem to zkazil(a) a a sebeobviňovat se do nekonečna.
2. Říci si, ODPOUŠTÍM SI. Udělal(a) jsem to špatně, ale udělal(a) jsem to tak, jak jsem mohl(a) nejlépe. Jsem slabý(á) a omylný(á), ale snažím se zvládat život, jak to jen jde, atd atd.
Souvisí s tím i přiznání se ke svojí nedostatečnosti a omezenosti a připuštění si možnosti, že chyby se mi mohou a asi i budou dít i v mé budoucnosti.
Tak už to chodí.

Zdravím