Vždy to skončilo tím, že jsem nemohl nic najít... přitom pocit existence já zůstal a nic se nezměnilo.
Přesto výjmečně potkávám různé otázky, nebo moudra vyprávějící třeba, že veškeré starosti nejsou naše, ale že jsou toho fiktivního já.
Vede mě to třeba tak, že skutečně na moment jakobych podzvedl (tíhu) svých starostí z mých beder... no ale... nevím jak je odložit nadobro.
Goro když popisoval co se stalo po jeho skutečném uvědomění si, že "jeho" starosti a já není on sám psal toto:
Zjistil jsem, že kolem konceptu já se točil celý můj dosavadní život. Většinu času jsem trávil sněním o tom, jaké to bude, až budu mít x, nebo budu konečně x. Jak budu výjimečný, spokojený, jak skvělé to bude. Zbytek času jsem trávil pochybami o tom, jestli jsem takový, jak bych chtěl, jestli tohle či tamto můžu, jaký to bude mít vliv na můj image, jak to bude vnímáno okolím, přehrávání si scén, ve kterých jsem vystupoval, co jsem řekl správně a co špatně atd. Strach z budoucnosti, výčitky z minulosti. Tohle všechno najednou odpadlo. Bylo to břímě, které jsem táhl celý život, a jeho odhozením přišla neskutečná úleva.
Upřímně bych si také z celého srdce uvědomil, že nejsem tohle myšlenkové já.
Já se vás táži jestli máte nějaké otázky, nebo uvědomění, které by umožnilo uvidět praktickou neexistenci, nebo úplně by stačilo prokazatelnou od-identifikaci s myšlenkovým já. Kde bych si prostě uvědomil, že to není moje... ty starosti a tak, že mi nepatří. Ono k tomuto jsem asi nejblíž, aspoň to tak cítím. Někdy stačí jenom jedno malé pošťouchnutí.
jsem nikdy žádný problém neměla.
