.Petra píše:lama píše:Díky za sdílení.
Říká se, že normální, průměrný člověk chce být šťastný. ( Pod pojmem štěstí si každý představuje, nebo cítí něco jiného )
A přesto jsme ochotni prožívat určitý čas vědomé utrpení. (tedy minimálně já a Petra :-) )
Přijde mi to zajímavé
.
Tak jednoduše to nevidím. Neměla jsem nikdy pocit, že trpím. Spíš pocit, že něco k tomu, jaká jsem, patří a něco ne. Šlo o to, co převažuje. Když začalo převažovat to, co ke mně nepatří, tak přišlo rozhodnutí to změnit, protože harmonie byla závažně narušena.
.
Souhlasím, že to není jednoduché.
Pokusil jsem se načrtnout úsečku příjemné - nepříjemné, nebe - peklo. Tedy od extrému do extrému. Pocity, které zažíváme pak můžeme definovat vzhledem k našemu vnímání na této úsečce. Každý má tuto úsečku jinak. Někdo může mít rád vyndavání nervu z vlastního zubu, jiný se při tom příjemně necítí.
Celé jsem to postavil na tom, že člověk má nějakým způsobem zakódováno, že chce být šťastný. Většina normálních lidí, alespoň co znám, to má spojeno s pocitem. Tedy vlastně interpretuje si úsečku příjemné - nepříjemné jako štěstí - utrpení (nebe - peklo).
Zajímavé pro mne je to, že lidé kterým se stav na té úsečce LEHCE přenese od středu směrem k "nepříjemnému", jsou schopni v tomto stavu vědomě setrvat. Tedy přesto, že je moje tendence spíše se cítit příjemně - harmonicky, než nepříjemně - disharmonicky, jsem ochoten se po nějakou dobu cítit mírně nepříjemně - disharmonicky.
.Petra píše:Když se nebe mění v peklo, tak dlouho čekám, jestli se to zase nemůže měnit opačným směrem...
Ano. Rozumím tomu symbolicky. Jsem ochoten z určitých důvodů vědomě obětovat sám svoji vnitřní harmonii. Třeba z důvodu víry v obrat k lepšímu, z důvodu sounáležitosti s nějakým vyšším celkem (rodina, děti) .... atd... Tyto důvody se mi zdají zajímavé.