Co je osvícení?

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Jana » čtv 12. čer 2014 17:38:20

Co je stav probuzení?
Co je to stav probuzení a jak dlouho trvá se do něj dostat po obdržení Mukthi dikši?
OM
Je těžké říci jak rychle se někdo dostane do permanentního stavu probuzení po obdržení Mukthi dikši. Mnoho z těch, kteří sdíleli své prožitky se mnou měli okamžité výsledky. Samozřejmě nejsme všichni stejní. Je důležité porozumět tomu, že prožitek některých během Mukthi dikši bude zcela elektrizující a silný se všemi způsoby vizí, ohňostrojů a fenoménem kundalini, zatímco pro jiné to může být velmi jemný a pozvolný proces rozvinutí trvající hodiny nebo dny bez očekávaných vizí s ohňostroji. Stav probuzení není nezbytně něco efektního. Je to náš přirozený stav, kdy prožíváme realitu takovou jaká je, svobodní od tlachání a interference naší mysli, svobodní od konfliktů a vzdoru, je to stav čistoty a radosti bez pocitu separace. Tento proces se prohlubuje s tím jak jsme si více vědomi přítomnosti a posiluje naše spojení s Božstvím.
Prožitek stavu probouzení může být například takovýto, tak jak nám ho jeden z účastníků předal:
Jedna z těch nejvíce život měnících dikš (Mukthi dikša), které jsem kdy obdržel byla tak nepatrná, že jsem na počátku necítil vůbec nic a myslel jsem, že to bylo totální selhání. Byl jsem velmi zklamaný. Každá jiná dikša s kterou jsem měl zkušenost z minulosti byla hmatatelně silnější a okamžitě mě vrhla do změněného stavu. Avšak další den po této Mukthi dikše mě to zasáhlo jak tuna cihel, přestože jsem nezaznamenal nic efektního, tato zdálo by se impotentní dikša jemně a trvale vymazala mnoho let utrpení. Všechno to, co zůstalo uvnitř mne byla prázdnota a ticho s blažeností a jemným rozvíjením se ve středu, něco, co zůstává se mnou trvale.
Musíme také porozumět tomu, že slovo „blaženost“ je někdy špatně chápáno jako jen stav intoxikace extrémní radostí a extází. Synonymem pro slovo „blaženost“ je jednoduše „příjemný“ nebo „pokojné, klidné přijetí“. V probuzeném stavu se jednoduše děje prožitek toho „co je“ bez konfliktu a vzdoru. Výsledkem toho je mír, vnitřní ticho a úspora energie, která byla předtím konzumována na zápasy mysli. Tento přebytek energie může vyústit v extázi a největší radost nebo ve stav tichosti a čistoty, kdy moudrost a soucit srdce rozzáří pevnost. To je blaženost.
Jestliže máme tolik chybných pojetí připojených ke slovu „osvícení“, raději preferujeme používání slova „probuzený“ k popsání tohoto stavu. Je to odlišné od vizí galaxií, jasných světel, intenzivních elektrických výstřelů v těle, cestování mimo tělo, vizí Boha a jiných rozšířených stavů vědomí. Tyto stavy (často jen dočasné) jsou efekty kundalini energie a aktivovaných čaker. Stav probuzení je charakterizován svobodou od rozdělujícího tlachání mysli od pocitu separace, je to prožívání reality takové jaká je a sebe jako bytí, vědomí a blaženost (Sat-Chit-Ananda).
Stav probuzení neznamená absenci myšlenek a emočních nábojů. V tomto stavu je mysl stále přítomna, přestože jsme svobodní od jejího tlachání a dominance. Můžeme dobře prožívat pokračující proud myšlenek a nábojů. Nepotřebujeme se s nimi identifikovat, či je pojmenovávat. Myšlenky a náboje jsou prožívány v uvědomění si jich bez konfliktu či vzdoru. Uvědomění si – je svoboda (Mukthi). Vidět znamená být svobodný. Pokud však myšlenkám a nábojům vzdorujeme a hledáme únik nebo je zadržujeme, tak přetrvávají a my jsme kontrolováni nevědomými náboji. Pokud jsme si nábojů vědomi, pokud je vidíme a jednoduše je prožíváme, pak jsme bez konfliktu a náboje a myšlenky nás neomezují, nekontrolují.
Napsal: Michael Milner – www.onenessflorida.org
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6245
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Jana » čtv 12. čer 2014 17:50:55

Osvícení

Na tomto světě je jen jediná věc, kterou stojí za to mít, a tou je osvícení. Osvícení není cosi vzdáleného. Je velmi blízko; je přímo uvnitř nás. Každým okamžikem můžeme do osvícení vědomě vrůstat díky vnitřnímu pokroku. Vnitřního pokroku dosahujeme neustálým obětováním. Obětováním čeho? Obětováním špatných myšlenek a nesprávného pochopení Pravdy. Obětování a zřeknutí se patří k sobě. Čeho se budeme zříkat? Fyzického těla, rodiny, přátel, příbuzných, naší země, světa? Ne! Musíme se zřeknout své vlastní nevědomosti, svých vlastních nesprávných představ o Bohu a Pravdě. Také musíme obětovat Bohu výsledek každé činnosti. Božská vize už nezůstane vzdáleným pláčem, pokud Vnitřnímu kormidelníkovi obětujeme výsledek svého konání.
K dosažení osvícení potřebujeme upřímnost a pokoru. Bohužel na tomto světě upřímnost již dávno zemřela a pokora se ještě nenarodila. Pokusme se oživit svou upřímnost a pokusme se, silou své aspirace, urychlit zrození pokory.
Osvícení říká, že neexistuje žádné omezení ani svoboda. To, co ve skutečnosti existuje, je vědomí — vědomí na různých úrovních, vědomí, které prožívá samo sebe ve svých různých projeveních. Na poli projevení má vědomí různé stupně. Nejvyšším osvícením je realizace Boha. K takovému osvícení musí dojít nejen v duši, ale také v srdci, mysli, vitálnu a těle. Realizace Boha je vědomá, úplná a dokonalá jednota s Bohem.
Chceme milovat svět. Svět chce milovat nás. Chceme naplnit svět. Svět chce naplnit nás. Ale mezi námi a světem není žádné spojení. Cítíme, že naše existence a existence světa jsou dvě naprosto rozdílné věci. Myslíme si, že svět je od nás oddělený. Ale to děláme politováníhodnou chybu. Co je tím správným spojením mezi námi a světem? Bůh. Přistoupíme-li nejdříve k Bohu a uvidíme Boha ve světě, pak nezáleží na tom, jestli děláme miliony chyb, svět nám nejen odpustí naše chyby, ale také nás bude oduševněle milovat. Podobně, když vidíme nedostatky, slabosti a nedokonalosti světa, budeme schopni odpustit světu a poté mu dát inspiraci, energii a osvícení právě proto, že v něm cítíme Boží existenci.

Pokud nespatřujeme Boha ve všech svých činnostech, v našem každodenním životě poroste zklamání. Budeme nalézat zklamání ve svém porozumění a v porozumění světa nehledě na to, jak upřímně se snažíme potěšit svět a jak upřímně se svět snaží těšit nás. Zdrojem zklamání je nevědomost. Nevědomost je matkou zničujícího zklamání, škodlivého zklamání a potlačujícího zklamání. Ponoříme-li se do nevědomosti hlouběji, uvidíme, že je to celé hra nevědomí. Zklamání v našem životě se můžeme zcela vyhnout pouze tehdy, když vstoupíme do Zdroje veškerého bytí. Když vstoupíme do Zdroje své vlastní existence a existence světa, přibližujeme se ke Skutečnosti. Tato Skutečnost je naší neustálou Blažeností a Blaženost je Dechem Boha.

Podívejme se vzhůru a snesme dolů Světlo. V okamžiku, kdy se podíváme vzhůru, Boží Milost začne sestupovat. Přirozeností Boží Milosti je sestupovat na každého jednotlivce na zemi. Když chceme jít vzhůru k Bohu s nevědomostí, je to jako vystupovat na horu s těžkým rancem na zádech. Přirozeně je to obtížné. Namísto toho můžeme zůstat u paty hory a plakat pro Boží Milost, která je připravená a dychtivá sejít k nám dolů z nejvyšší výšky. Netřeba říkat, že je pro Boha nekonečně snazší sestoupit do naší nevědomosti než pro nás vynést naši nevědomost k Bohu.
Osvícení je vědomým uvědoměním duše. Osvícení je vědomou vizí Skutečnosti, která se chystá projevit. Osvícení je možností změněnou ve skutečnost. Osvícení je jako božská kouzelná hůlka Boha. Obyčejný kouzelník na tomto světě používá hůlku, aby proměnil jednu věc na druhou. Když Bůh používá ve světě osvícení, konečné vědomí země okamžitě vstupuje do Nekonečného a stává se Nekonečným.

V osvícení si lidstvo poprvé uvědomuje Boží všemohoucí Sílu, nesmírný Soucit, nekonečné Světlo a dokonalou Dokonalost. Je to naše osvícení, které nám dovolí cítit, čím Bůh ve skutečnosti je. Před osvícením je Bůh teoretický, po osvícení se Bůh stává reálným. Osvícení je tedy božská kouzelná Síla, díky níž vidíme Skutečnost, která byla kdysi představou. Když se v lidské bytosti zrodí osvícení, Bůh nezůstává pouze slibem, ale skutečným dosažením.

Osvícení je v mysli a v srdci. Když je mysl osvícená, stáváme se Boží volbou. Když je srdce osvícené, stáváme se Božím hlasem. Zde ve fyzickém světě se mysl značně vyvinula. Protože si člověk rozvinul intelektuální mysl, stal se nadřazený zvířatům, neboť úroveň mysli je výše než fyzická nebo vitální úroveň. Člověk si rozvinul schopnosti mysli, ale nerozvinul si schopnosti srdce. Až si rozvineme schopnosti srdce, uvidíme, že jsou mnohem větší, než jsme si představovali. Až si v srdci rozvineme jedinečné pochopení, že jsme Boží nejvyšší Vizí a jsme pro Boží dokonalé projevení, pak dojde k osvícení.

— Sri Chinmoy
http://cz.srichinmoylibrary.com/summits ... ora-osvcen
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6245
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. čer 2014 19:46:52

Prvořadá role mysli

Jeho Svatost Dalajláma

Podíváme-li se pečlivě na učení o Čtyřech vznešených pravdách, to hlavní co nalezneme, je prvořadý význam, který má mysl nebo vědomí pro stanovení našich zkušeností jako šťastných či bolestných. Když se v buddhismu mluví o utrpení, rozlišujeme jeho různé úrovně. Například utrpení, které všichni známe jako bolest. Ta je pro nás všechny utrpením. Potom je druhá úroveň utrpení, kterou obvykle označujeme jako příjemný pocit. Ve skutečnosti jsou ale příjemné pocity utrpením, protože je v nich semeno nespokojenosti. Třetí úroveň utrpení buddhisté nazývají všudypřítomné, nebo vše‑pronikající utrpení. V jistém smyslu lze říct, že tato třetí úroveň utrpení je už pouhý fakt naší existence, jako neosvícené bytosti, podléhající negativním emocím, myšlenkám a karmickým činům. To, že jsme spojeni s karmou a negativními emocemi, je fakticky utrpením a zdrojem nespokojenosti.

Pohled na ty tři typy utrpení ukazuje, že všechny pramení z našeho stavu mysli. Například klam, který nás vede k negativnímu jednání, je stavem nedisciplinované mysli. Když proto buddhismus mluví o původu utrpení, mluvíme o nedisciplinované, nebo nezkrocené mysli, ze které pochází stav neosvícení, nebo utrpení. Původ utrpení, příčinu utrpení, a utrpení samo, lze tedy chápat jen jako stav mysli.
Buddhistické učení popisuje zastavení utrpení jako nejvyšší stav štěstí. To bychom neměli vnímat jen jako něco příjemného, protože zde nemluvíme o štěstí na úrovni pocitů, ale o nejvyšší úrovni štěstí, o úplné svobodě od utrpení a iluze. Znovu, je to stav mysli. Musíme proto rozumět charakteru mysli. Pravda o cestě k zastavení utrpení mluví také o různých úrovních mysli, o různých úrovních poznání. Abychom tedy rozuměli Čtyřem vznešeným pravdám, musíme chápat prvořadou roli, kterou mysl nebo vědomí hraje v určování našich zkušeností jako je utrpení a bolest.

Skutečný proces, kterým mysl vytváří naši neosvícenou existenci a utrpení, které zakoušíme, popisuje Čandrakirti v knize Úvod do střední cesty (Guide to the Middle Way), kde říká: „V nedisciplinované mysli vyrůstají klamy, které nás ženou do špatných činů a ty pak vytváří negativní prostředí, ve kterém žijeme."

Abychom porozuměli podstatě svobody od utrpení (nirváně), o které buddhismus mluví, podívejme se do Nagardžunových Základů střední cesty (Nagarjuna: Fundamentals of the Middle Way), kde v jistém smyslu ztotožňuje neosvícenou a osvícenou existenci (samsáru a nirvánu). Jde o to, že bychom neměli získat dojem, že je v nás nějaký vrozený charakter, nebo vrozené bytí, ať už osvícené nebo neosvícené.

Z pohledu prázdnoty je samsára, stejně jako nirvána, bez jakékoliv vrozené reality anebo bytí. To, co odlišuje osvícený a neosvícený stav, je znalost a zkušenost prázdnoty. Nirvána je tedy znalost a zkušenost prázdnoty samsáry. Znovu vidíme, že je to stav mysli, chápání či znalost prázdnoty, které rozlišuje samsáru od nirvány. Za tohoto předpokladu je na místě otázka: „Říká snad buddhismus, že všechno není nic jiného, než jen projekce naší mysli?"

To je významná otázka, která vyvolala u buddhistických učitelů různou odezvu. Jeden tábor přitakává, že podle konečné analýzy, všechno, včetně naší zkušenosti radosti a utrpení, není nic jiného, než projekce mysli. Druhý tábor proti této formě extrémního subjektivismu vehementně protestuje a říká, že ačkoliv můžeme všechno v jistém smyslu vidět jako výtvory mysli, neznamená to, že všechno není nic jiného než mysl. Říkají, že si musíme udržovat míru objektivity, že věci existují. Ačkoliv vědomí či mysl hraje roli v utváření naší zkušenosti a světa současně, říkají, že existuje objektivní svět, dosažitelný všem subjektům a zkušenostem.

Je zde ještě něco, čemu bychom měli, ve vztahu k buddhistickému konceptu svobody či nirvány, rozumět. Nagardžunův student Nagabuddhi říká: „Osvícení či duchovní svoboda není dar, který vám někdo může dát, a ani semeno osvícení není ničím, co by vlastnil někdo jiný." Implikací z toho je, že potenciál osvícení existuje přirozeně v každém z nás.

Nagabuddhi se dále ptá: „Co je nirvána, co je osvícení, co je duchovní svoboda?" A odpovídá: „Skutečné osvícení není nic jiného, než plné poznání podstaty našeho vlastního self." Když Nagabuddhi mluví o podstatě našeho self, má na mysli to, co buddhisté nazývají nejvyšším jasným světlem, nebo vnitřní zářivou podstatou mysli. Říká, že plná realizace toho je osvícením čili buddhovstvím.
Osvícení, buddhovství, nebo nirvána, jako výsledek duchovní snahy, je stavem mysli. Podobně, když mluvíme o iluzích a okolnostech, které brání naší realizaci osvíceného stavu, jsou to také stavy mysli, zatemněné stavy. O zatemněných stavech mluvíme zvlášť jako o deformovaných způsobech vidění našeho self a světa. Jediný prostředek, kterým můžeme mylné vidění eliminovat, je kultivace správného vhledu do pravého charakteru mysli, self a světa.

Shrnuto. Úhelný kámen Buddhova učení je v položení rovnítka mezi nedisciplinovaný stav mysli a utrpení neosvícené existence, a mezi disciplinovaný stav mysli a štěstí, osvícení, nebo duchovní svobodu. Toto je to základní. Shambhala Sun, leden 2009, původně květen 1999

http://praha.shambhala.info/index.php?id=3235
Návštěvník
 

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Jana » čtv 12. čer 2014 19:53:26

Adyashanti: Jaké je to žít probuzený život?

Zatímco se svět a každý kolem tebe snaží vyřešit své problémy, ty se problémy nezabýváš. Zatímco se všichni kolem tebe snaží na něco přijít, snaží se něčeho dosáhnout, dostat se někam, snaží se být hodni něčeho, ty se o to nesnažíš. Zatímco si všichni myslí, že uvědomění sebe sama je ohromná, vznešená, svatozáří zahalená věc, ty si to nemyslíš. Zatímco všichni utíkají ze své současné situace, ty nikam neutíkáš. Zatímco má každý nějaký probl ém s někým druhým, většinou se všemi, počínaje sami se sebou, ty jej nemáš. Zatímco každý si je jist tím, že štěstí přijde, když něco bude jinak než je to teď, ty to tak nevnímáš. Zatímco každý se snaží dosáhnout onoho dokonalého stavu a držet se ho, ty se ničeho držet nesnažíš.
Když všichni kolem tebe mají hromadu názorů a přesvědčení o všem možném, ty je nemáš. Každý je na cestě někam, ty ses nedostal nikam. Každý se snaží vystoupat na horu; ty prodáváš pohorky a cepíny na úpatí v naději, že když dosáhnou vrcholu a vrátí se zpět, tak snad budou příliš unaveni na to, aby to zkoušeli znovu. Zatímco každý hledá pravdu a onen tajemný klíč k probuzení v další knize, u dalšího učitele a gurua, ty toto nehledáš. Nemáš klíč, protože neex istuje zámek, do kterého bys ho vložil.
Když žiješ probuzeně to, co jsi a víš, že jsi tím, čím jsi vždy byl, tak jsi vlastně velmi jednoduchý. V podstatě jen tak sedíš a divíš se, kvůli čemu je všude takový povyk.
Když lidé kolem tebe posedávají a říkají, "Doufám, že se mi to také stane," tak si vzpomeneš, že jsi to také tak dělal. Vzpomeneš si, že jsi na to nenašel žádné řešení. Vzpomeneš si, že jen myšlenka samotná, že je vůbec nějaký problém, toto vše vytvořila.
Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli.
Pravda tvého bytí netouží po štěstí; vlastně je jí to úplně jedno. Netouží po lásce, ne protože jsi plný lásky, ale jen protože je jí to prostě jedno. Je velmi jednoduchá. Nestojí o to být poznána, držena v úctě, či pochopena. Když žiješ, co jsi probuzeně, již pro tebe neexistuje žádný ideál. Vystoupil si z celého cyklu utrpení, stávání se; nemáš zájem.
Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme. Je to zvláštní místo (obzvláště na počátku), být zde a necítit se ničím hnaný - potěšením či trápením, pomáháním či ubližováním, milová ním či nenávistí. Jediná věc, která tebou pohne (a nemám teď v úmysl být příliš poetický) je ta stejná síla, která hýbe listem na stromě. Jednoduše jen proto, že tudy vane vítr. Takže vždy víš, co dělat: Vítr vane tudy, a tudy tedy půjdu. Už se na nic neptáš. Nesnažíš se přijít na to, proč vítr vane zrovna tudy, protože víš, že to prostě nevíš. A víš, že nemůžeš vědět proč. Ještě nikdy a nikde neexistoval list, který by věděl, proč vítr vane tudy, právě teď. Tento vítr mění směr tvého života, moment za momentem, jednoduše, protože takovéto jsou cesty života. A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš ž&aa cute;dný problém se směrem, kterým se život ubírá, protože život jsi ty.
A víš, že tento vítr tam vždycky byl, od samého počátku, a že tu nebyl jen pro výjimečné lidi. Pokud sis ho někdy v životě nevšimnul, tak víš, že to je proto, že jsi nenaslouchal. Nebo proto, že sis myslel, že na něco musíš přijít předtím, než budeš schopný slyšet. Nebo sis myslel, že je třeba dojít k nějakému závěru předtím, než můžeš poslouchat hluboce, bez záměrů, bez naděje pro lepší budoucnost.
Mnoho z vás ví, o čem mluvím.
Pravda nikdy nevysvětluje, proč se v danou chvíli ubírá oním směrem. A i když se zeptáš, tak ti neposkytne žádnou informaci. Bylo by to stejné, jako kdyby se list ptal větru,"Proč zrovna teď foukáš tudy?" Taková otázka nedává větru žádný smysl.
Již se nedohaduješ o tom, kudy by se pravda měla ubírat. Již neargumentuješ. Již se na to nesnažíš přijít. Panna Maria na to nepřišla. Budha na to nepřišel. Ramana Maháriši na to nepřišel. Nikdo z nich na to nepřišel. Oni se tím prostě stali. Jednoduché. Obyčejné - tak jako je list obyčejný.
Když žiješ ve svém procitnutém bytí, probuzeným životem, moc na kterékoli úrovni pro tebe není důležitá. Není zajímavá. Moc a touha mít vládu nad druhou lidskou bytostí není zajímavá. Intelektuální moc není zajímavá. Moc sebeovládání není zajímavá. Moc, kterou ti lidé chtějí dát, není pro tebe zajímavá - ne proto, že by neměla být; prostě není. Co bys s ní chtěl dělat? Víš, že není nic, co bys s ní chtěl dělat.
Uvědomíš si, v pravdě svého bytí, že jsi úplnost sama, ale nemáš vůbec jakýkoli zájem dělat něco s tímto uvědoměním, nemáš zájem toto uvědomění nějak využívat.
Nakonec si uvědomíš, že skutečně nechceš nikoho měnit, ne proto, že bys neměl chtít nikoho měnit, prostě nechceš. Možná nestojíš o to, být nablízku každému, ale když tu jsou, tak je nechceš měnit.
Nic z toho není ideálem - to je konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; to je konec svatosti. Je to počátek celosti. Nic z toho je k dosažení, protože je to nedosažitelné. Je to jednoduše to, co je v pravdě tvého bytí. Je to prostě to, co je. Nemůžeš dosáhnout toho, co přirozeně je. A nikdo na světě ti nemůže říct kdy a proč, nebo do jaké míry necháš jít nepravdu; necháš to být v tu chvíli, kdy to necháš být, když už nic jiného nefunguje.
Když žiješ probuzený život, v probuzeném bytí, které jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám. Jsi sám, ale vůbec ne osamělý, protože ten jediný, který tě měl potkat tam, kde jsi - ten jediný, který tě vůbec mohl potkat tam, kde jsi na sto procent - jsi ty. Nikdo jiný by tě nikdy nemohl plně potkat tam, kde jsi - možná na devadesát procent, možná devadesát pět. Nikdo se s tebou nemůže plně setkat, jen ty. A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl být schopen si představit. A kupodivu - vskutku neočekávaně - jsi víc propojen, intimnější, splynutý se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly být spolu: naprostá samota a naprostá jednota. Nikdy bys nehádal, že to takto skončí. Ale je to tak, vždy to tak bylo.
A nakonec, když žiješ probuzený život, tím, co skutečně jsi, tak už si nikdy nevytvoříš představu toho jaké to je. Dokonce, i když se to děje, tak si nevytvoříš představu, protože budeš vědět, že jsou to všechno jen pouhé představy, prach. Víš, že jaké to je dnes, není stejné, jaké to bylo včera.


www.svetlojelaska.blog.cz
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6245
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. čer 2014 19:59:40

Světlo, které třeba objevit
---
4. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože, zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. Na jedné straně vystupuje z minulosti, je světlem zakládající paměti Ježíšova života, kterým se zjevila Jeho naprosto spolehlivá láska schopná přemoci smrt. Poněvadž Kristus vstal z mrtvých a táhne nás za smrt, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované „já“ vstříc šířce společenství. Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co svoji víru vyzná před svatým Petrem, popisuje ji jako „jiskru žhavou, která se v plamen sálající nítí a hvězdou ve mně jiskřit neustává“[4]. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující horizonty naší cesty v době, kdy má člověk toto světlo obzvláště zapotřebí.
---
Z encykliky Lumen fidei (Světlo víry )
Návštěvník
 

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. čer 2014 20:05:06

...
VIII. CO JE SVĚTLO A KOLIK JE DRUHŮ SVĚTLA, TÉŽ CO JSOU TMY PROTIKLADNÉ SVĚTLU A KOLIK JICH JE

Světlo je záře, která se rozlévá po věcech, ukazuje a odkrývá je, aby těm, kdo se dívají, byly patrny tvary, poloha a pohyb věcí, vzdálenost mezi nimi a jejich vzájemné poměry.

Tmy jsou mrak, obklopující a zakrývající věci, aby nebylo možné vidět jakost a množství toho, co je kolem nás a jak se věci mají k sobě navzájem.

Z toho vyplývá, že tyto dvě věci jsou protikladné a mají protikladné vlastnosti a účinky. Světlo sebe jakož i věci obrací navenek, objasňuje je, dělá je přístupnými a staví je na oči.

Tmy naproti tomu samy sebe a zároveň věci obracejí dovnitř, činí je nejasnými, zavírají je a skrývají ve skrýších.

Proto od světla přichází poznání věcí, od tmy jejich neznalosti. Světlo dává věcem a duším pocit libosti a radost, tma zármutek a nelibost. Konečně světlo má podobu života, tma pak podobu smrti. “Příjemné je světlo a milé je očím vidět Slunce” (Kaz. 11, 7).

Světlo a tma nejsou jednoho druhu. Boží výroky hovoří nejvíce o trojím světle, jež je také stejným počtem druhů tmy poskvrněno, není-li osvětlení, totiž světlo věčné, vnější a vnitřní.

Věčné světlo je ona lidským smyslům nepřístupná záře, v níž přebývá Bůh (1 Tim. 6, 16) a v níž pozoruje jednak sebe sama jako pramen veškeré blaženosti, jednak všechny způsoby všeho, co je a může být mimo něho a užívá života a blaženosti od věků do věků. Na tomto světle se podílejí tvorové obdaření tvůrcovou společností, kteří zírají blaženým pohledem na Boha a bohatě v něm prožívají radosti bez konce. Opakem tohoto věčného světla jsou věčné tmy, které v Bohu, prameni světla, nemají žádné místo, ale mají místo v tvorech, kteří jsou ze zírání ve svého stvořitele vyloučeni, takže na věky nevidí žádného paprsku jeho blaženého světla, to je propast hrůz a věčných úzkostí.

Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh osvětlil toto své viditelné jeviště tělesného světa. Jeho nositelem jsou nebeské hvězdy, především slunce. Jestliže někam ono světlo neproniká, zahalují vše černé tmy, jako je tomu v noci.

Vnitřní světlo je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora, osvěcující a řídící ji na jejích cestách. A toto světlo osvěcuje zase troje vnitřní nástroje člověka: rozum, vůli a cit.

Světlo v rozumu je rozumová znalost věcí, jíž člověk postihuje pravdu věcí, uvažuje o jejich nejvnitřnějších vztazích a příjemně zaměstnává ducha. Když je toto světlo zářící, nazývá se moudrostí, totiž pravá znalost toho, co je, a rozvážné a prospěšné užívání všeho. Tma, jež je světlu protikladná, je neznalost věcí. Skutečná tma způsobuje malátnost a tupost mysli.

Druhý stupeň vnitřního světla je ve vůli. Jí člověk usiluje o dosažení dobrých věcí, těší se z věcí svatých a čistých. Tma je nečistota mysli a jejími nositeli jsou synové tmy.

Třetí stupeň vnitřního světla je ve svědomí neboli citu. Neboť jasnost a veselost srdce vznikla z pravdy poznané smysly a z účasti na svatosti. “Světlo vychází spravedlivému a veselí lidem upřímného srdce” (Žal. 97, 11). Protikladnou tmou je sklíčenost mysli, která je si vědoma nepravosti a špatnosti.

“Svítilnou těla tvého je oko tvé; bude-li oko tvé prosté, bude celé tvé tělo světlé” (Luk. 11, 34).

1. Jako velký svět vybavil Otec světel svým viditelným světlem, tak i malý svět, člověk, je vybaven svým.

2. Jako světlo světa má svůj protiklad, tmy, tak i světlo mysli má své.

3. Jako světlo světa vyniká mezi vším, co se předkládá smyslům, tak světlo mysli vyniká mezi všemi ostatními dary ducha.

...

J. A. Komenského “Cesta světla”

Zkrácená verze knihy J. A. Komenského VIA LUCIS

http://rozkvet.cz/texty/cesta-svetla.htm
Návštěvník
 

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Jana » pát 13. čer 2014 6:18:59

Ještě jednou Poonja

Co povíte o osvícení?

Osvícením je samo poznání, ne poznání osoby, myšlenky nebo věci. Jen samotné poznání. Osvícení je tu když tu není žádná představa z minulosti, do budoucnosti, dokonce ani představa o přítomnosti.

Neumím si představit stav bez představování si.

To je to čemu říkáme spoutání. Tomu se říká utrpení. Říká se tomu samsára. Řeknu ti, "Nic si nepředstavuj. V tomto okamžiku neměj žádné představy." Když si budeš něco představovat, vytvoříš si představy a všechny představy náleží minulosti. Nepřipomínej si minulost ani se nepřipravuj na budoucnost. Pak tě představy opustí. Nebudou již déle v mysli. Všechno v mysli pramení v minulosti.

Když mi říkáte, abych na nic nemyslel, je to jako kdybyste mi řekl abych nemyslel na hippopotamus. První co mně napadne, je samozřejmě hippopotamus (hroch).

Nežádám tě, abyste na nic nemyslel. Co říkám je, "Nepředstavuj si nic co patří k minulosti, přítomnosti ani budoucnosti." Když jsi prostý představování si, jsi zároveň osvobozený od času, neboť ti každá představa připomene čas a podrží tě v jeho působnosti. V tomto bdělém stavu vidíš představy (obrazy) osob, věcí, myšlenek. Když usneš, všechny se rozplynou. Co se s nimi stalo když spíš? Kde jsou všichni ty lidé? Kde jsou ty předměty?

Ve spánku jsou ty věci na svém místě. Nikam neodejdou když usínám.

Popisuješ snový stav, ale já mluvím o spánku. Pomůžu ti. V kolik hodin chodíš spát?

Asi v 11.30 v noci.

Pomysli na poslední sekundu, na tu po 11.29 a 59 vteřinách. Co se stane v té poslední sekundě? Náleží šedesátá vteřina bdění nebo spánku?

Je místem mezi, ani tam ani tady.

Nyní mluvme o vteřině po ní. Šedesátá vteřina již pominula, a ty jsi mluvil o "tam" a "tady". Kde je "tady" a "tam" v prvním okamžiku spánku? V tom okamžiku, kdy odmítneš všechny představy (obrazy), věci, osoby a vztahy? Všechny myšlenky jsou pryč v okamžiku kdy upadáš do spánku. Po té šedesáté vteřině neexistuje čas, prostor ani místo. Teď mluvíme o spánku. Nyní, po tom co jsi se probudil mi popiš, co se stalo když jsi spal.

Snil jsem.

Nesnil, mluvím o spaní. Snění je stavem jaký vidíš teď před sebou. Ve snění, vidíš-li že tě zloděj okrádá nebo tygr napadá, máš stejný strach jako ve bdělém stavu. Co vidíš když spíš?

Nic.

To je správná odpověď. Nyní mi řekni, proč jsi opustil všechny ty věci světa, věci které tolik miluješ, abys ses ponořil do stavu prázdnoty?

Usnu protože jsem unavený.

K obnově energie si jdeš do reservoáru vitality, do stavu nicoty. Pokud by ses nedotkl tohoto reservoáru, co by se ti stalo, co by nastalo?

Šílenství!

Ano, zešílel bys. Nyní ti povím jak zůstat ve stavu spánku, prázdnoty i při bdění. Rovněž ti povím, jak zůstat bdělý když tvé tělo spí. To bude dobré, nemyslíš? Pojďme si promluvit o konci té poslední vteřiny před probuzením ze spánku. Bdění se ještě nedostavilo a spánek právě skončí. Jaká je nyní tvá zkušenost v tomto zcela prvním okamžiku probuzení?

Smysly mě volají zpět do světa.

OK. Nyní mi pověz co se stalo se zkušeností radosti kterou jsi prožíval ve spánku? Co tě přivedlo z hodin nicoty?

Je po všem. Jsem osvěžený, relaxovaný.

Takže upřednostňuješ napětí bdělého stavu před uvolněním spánku?

Zeptal bych se na to později...

Pokud rozumíš, co se ti snažím naznačit, již by ses mně pravděpodobně nezeptal. Představ si, že právě vycházíš z kina po shlédnutí představení trvajícího od 10 do 5. Dojdeš domů a přátelé se tě zeptají, "tak jaké to bylo?". Co jim odpovíš?

"Bylo to překrásné."

Můžeš jim zprostředkovat zážitek z představení, ale ne ze spánku. Kdo se probudil? Kdo se probral ze stavu potěšení? Byl jsi šťastný když jsi spal. Kdyby to nebyl šťastný stav, nikdo by neříkal "Dobrou noc" svým milovaným každý večer před usnutím. Ať už jsou ti jakkoli blízcí, řekneš pokaždé "Dobrou noc, jdu spát." Je něco nadřazené, něco vyššího, krásnějšího na tom být sám. Polož si otázku "Když se probudím, kdo se probudí?" Probudíš-li se, nepřineseš si nic z radosti kterou jsi prožíval po 6 nebo 7 hodin bezesného spánku. Přinést si s sebou můžeš jen dojem z tance, který jsi ve snu spatřoval. Musíš si osvojit nový zvyk a ten lze získat jen na satsangu. Jako malý chlapec jsi byl přiváděn do divadla rodiči. Skrze tyto cesty ses naučil popisovat dojmy z toho co tvé smysly cítili a také ses naučil jak si jich užívat. Ale rodiče ti neřeknou nic o tom jak být od smyslů volný. To se můžeš dozvědět jen na satsangu a to je proč jsi tady. Takže se tě znovu zeptám, když se probouzíš, kdo se probudí?

Jsem to "já" kdo se probudí.

OK. "Já" se probudí. Když se "já" probudí, minulost, současnost i budoucnost se probudí. To znamená, že se čas i prostor probudí. A s časem a prostorem se probudí slunce, měsíc, hvězdy, hory, řeky, lesy, lidé, ptáci a zvířata. Když se probudí "já", probudí se vše ostatní. Když toto "já" spalo během spánku, bylo vše tiché. Nedotkneš-li se "já", které se probudilo, prožiješ stejnou radost jako ve spánku i při bdění. Udělej to jen na sekundu. Nedotýkej se "já". "Já" je něčím, bez čeho se dobře obejdeš. Nedotýkej se "já" a řekni mi jestli spíš.

Je to tak! V tomto okamžiku je všechno jako sen.

Tomu se říká bdění ve spaní a spaní při snění. Jsi zde navždy v radosti, vždy probuzený. Tomuto probuzení se říká Poznání, Svoboda, Pravda. Nedotýkej se jmen ani myšlenek. Zapomeň všechna slova která jsi dosud odkudkoli slyšel a poznáš kdo skutečně jsi.

[Ticho.]

Nyní nespi!
http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f=88&t=514
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6245
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Pavla » pát 13. čer 2014 7:39:22

přidávám text z vlákna Tary:

Osvícení

Tak jako koncem šedesátých let hodně lidí na západě, chtěl jsem se i já ocitnout na své náboženské pouti někde jinde. Království mé mysli ovládal zmatek a já toužil vytvořit si základ poznání, které se zřejmě příčilo možnostem, jež mi moje současná kultura nabízela. Měl jsem pocit, že "odsud" se "tam" nedostanu.
Zapůsobil na mě zen-buddhismus a jeho pojetí osvícení. Že člověk může velmi klidně sedět, vyprázdnit si mysl a najednou být zasažen nesmírnou, slovy nepopsatelnou vlnou pochopení - no, to by se mi líbilo. Schytat to velké poznání a odkráčet si s pocitem "už to mám!"
Vzal jsem si dovolenou z každodennosti a vydal se do Japonska, abych se správně vyzenoval. Měl jsem svůj chrám a svého učitele. Vyholil jsem si hlavu a tvář, oblékl si bezvýrazné šedé roucho novice a postavil se do řady, abych byl osvícen. Počítal jsem, že dost brzy budu dost svatý - tak asi za šest neděl, kdy mi končila platnost zpáteční letenky. Tak.
Samozřejmě, že se tak stát nemělo. Z nehybného sezení jsem měl halucinace a křeče, ale osvícení nikde. Z jídla jsem dostal průjem. Od spaní na prkně mě bolelo v zádech. A mí spolumniši se mnou jednali jako se zápaďáckým cvokem a za zády se mi smáli. Byl to takový ten okamžik, kdy člověk ví dost, aby pochopil, že kromě něj o něčem všichni vědí, ale neví toho tolik, aby věděl přesně, co neví.
Zato jsem věděl, že je nejvyšší čas odjet.
K mému překvapení pozvání rozšířili na rozhovor s představeným chrámu. To bylo jako by si ředitel firmy přál poobědvat s poslíčkem.
Vzhledem k tomu, že především pro jeho renomé jsem zvolil právě tenhle chrám, a protože s turisty jako já se málokdy stýkal, pozvání představeného pro mě bylo mimořádnou ctí.
Pan Manabu Kohara, doktor ekonomických věd z Tokijské univerzity, člověk, který vyřešil všechny zenové koány (hlavolamy), poradce kapitánů průmyslu, autor knih, ovládající sedm cizích jazyků, a příklad vynikajícího učitele. Moudrý, dobrý, vážený, uznávaný. Jestli ten "to" neměl všechno rozmyšlené, tak už nikdo.
Když mě uvedli do jeho pracovny, poklekli jsme na polštáře a úklonou si vzájemně vyjádřili respekt. On ze zdvořilosti a já z posvátné úcty. Dlouho se díval na mě i do mě.
S rozvážnou opatrností přenesl váhu na jedno koleno a stejně rozvážně si zajel rukou dozadu a poškrábal se takovým způsobem a na takovém místě, jak vám maminka říkala, že před lidmi nikdy nesmíte.
"Mám hemeroidy. Bolí to a svědí."
Nápověda v mé hlavě na podobnou úvodní poznámku odpověď nezná. Byl jsem zticha a tvářil se hloubavě.
"Ty hemeroidy, víte, mám ze stresu. Dělá mi starosti, že turisti tenhle chrám, ze kterého se nedá utéct, jednou podpálí. Ničí mě, když se z podnikatelů snažím vyrazit peníze na opravy. Když se hádám se ženou a dětmi, kteří nejsou tak svatí" - usmál se - "jako já. A zoufám si nad těmi línými mladými hlupáky, kteří se dnes touží stát kněžími. Někdy si říkám, že bych si nejradši koupil domek na Havaji a až do konce života jenom hrál golf."
Naklonil se na stranu a zase se poškrábal.
"Takhle to bylo, víte, než jsem dosáhl osvícení. A teď po osvícení to je to samé."
Dlouhá pomlka, kdy mi mlčky dával čas, abych přemítal o jeho slovech a počínání.
Vstal a pokynul mi, abych ho následoval ke vchodu do chrámu; zůstali jsme stát před starým textem, kolem kterého jsem často chodil. Řekl, že je čas, abych jel domů, kde, jak se domnívá, "jsem žíznil a hledal, kde bych se napil, a přitom stál po kolena v proudu řeky." Tak.
Pak pomalu četl slova toho textu, nejdřív japonsky a pak pečlivě přeložená do angličtiny:

Opravdu nemusíš nic být.
A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít.
A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš něčím stát.
Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá...

"Všechno má nějaké následky. Nikdo od toho není osvobozený," řekl učitel.
Mrkl na mě, otočil se a odcházel.
A opatrně se škrábal v zadku.


Z knihy: Už hořela, když jsem si do ní lehal, Robert Fulghum
Pavla
 
Příspěvky: 477
Registrován: stř 19. bře 2014 12:01:44

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 13. čer 2014 9:37:31

Co je osvícení ?

Ramana Mahariši k tématu osvícení

"Je chybné hovořit o realizaci. Co tu je k realizování? Skutečné je vždy takové, jaké je. Nevytváříme nic nového ani nedosahujeme ničeho, co bychom již dříve neměli.

Osvobození je naší vlastní podstatou. To jsme my. Právě ta skutečnost, že si osvobození přejeme, ukazuje, že svoboda od všech pout je naší skutečnou přirozeností. Není to něco, co bychom měli získat. Vše, co je nutné, je zbavit se klamné představy, že jsme spoutáni. Když toho dosáhneme, nebude existovat žádná touha ani myšlenka. Člověk je v poutech tak dlouho, dokud touží po osovobození, tím si můžete být jist."
Návštěvník
 

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod simca » pát 01. srp 2014 18:29:10

AHAM NIRVIKALPÓ NIRÁKÁRA RÚPO
Jsem nedvojný a bezforemný ahaṁ nirvikalpo nirākārarūpo VIBHUR VJÁPJA SARVATRA SARVÉNDRIJÁNI
Jsem všudypřítomný a pronikám všemi smysly िवभा ु 
र्
सवऽ
र्
सवियाणाम  ।् SADÁ MÉ SAMATVAM NA MUKTIR NA BANDAHA
Jsem stále stejný, nejsem osvobozený ani spoutaný vibhurvyāpya sarvatra sarvendriyāṇām |
ČIDÁNANDA RÚPAHA ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
सदा मेसमंन मिन ु र्
बः Mou podstatou je Čiré Vědomí-Blaženost-Absolutno, jsem Šiva, jsem Šiva
http://www.advaita.cz/wcd/bhajans/4_zak ... m_cz_3.pdf


4. Nebudeš-li se ztotožňovat s tělem a nalezneš-li v duchu svůj pokojný stav, budeš oblažen, naplněn mírem, prost pout.
5. Nepatříš k žádné kastě - ani ke kastě bráhmanů ani k jiné - a do žádného životního stadia. Nevstupuješ do zorného pole žádného oka, nejsi vázán k světským věcem, jsi bez tvaru - bez účasti všemu přihlížeje, buď blažen!
6. Právo a bezpráví, slast a strast jsou vlastní pouze mysli, nikoli tobě, ó všudypřítomný! Nic nekonáš, ničeho nepožíváš - jsi navždycky svoboden.
7. Jsi samojediný zřec veškerenstva, jsi vpravdě navždycky svoboden. Neboť jenom toto je tvým poutem: pokládáš toho, kdo zří, za něco, čím není.
8. ,,Já konám" - tento blud tě otravuje jako uštknutí velkého černého hada. ,,Nejsem to já, kdo koná" - pij božský nápoj této víry a buď blažen!
9. ,,Jsem samojediný, jsem dokonale, čistě probuzený" - ohněm tohoto přesvědčení spal prales nevědomosti - a prost starosti, buď blažen!
10. Jsi pravé poznání, jemuž se celý vesmír jeví jenom jako klamný obraz - podoben hadu, který je ve skutečnosti jenom provazem. Jsi nejvyšší blaženství veškerého blaženství: proto putuj šťastně dále!
11. Je v poutech, kdo věří, že je upoután; je osvobozen, kdo věří, že je osvobozen. Odtud pravdivost přísloví: ,,Jaký sklon, takový směr osudu."
12. Átman jen přihlíží - všudypřítomný a dokonalý, samojediný a svobodný - jako čistý duch bez činnosti. Nedotčen světskými věcmi, je prost všech žádostí a vášní - a je jen zdánlivě podroben bídě životního koloběhu.
13. Hle, tvůj átman: je povznesen nade vše, jsa probuzen k pravdě. Není ničeho druhého mimo něj. ,,Já je jenom zdání": tak se osvoboď z víru - vnějšího i vnitřního.
14. Dlouho jsi byl, můj synu, spoután hadem: klamem těla. Mečem poznání: ,,Jsem probuzen k pravdě" jej rozetni a buď blažen!
15. Nejsi dotčen ničím, jsi bez činů, jsi světlo, které osvětluje sebe samo, prosto všeho zakalení. Neboť jen to je tvým poutem, že se oddáváš pohroužení.
16. Tebou je vše toto naplněno, v tebe vpravdě ponořeno. Jsi čistý a osvícený ve své podstatě - neupadej proto v malicherné myšlení!
17. Lhostejný ke světu a povznesen nad změnu, prost břemen, se srdcem plným chladivého balzámu a nezbadatelně moudrý, buď nepohnut - buď pouze nádobou ducha!
18. Věz, že vše co má tvar, je klamné; jenom to, co jej nemá, je neměnné. Není nových životů pro toho, kdo byl poučen o této pravdě.
19. Viz obraz v zrcadle: stejně jako se tatáž osoba objevuje v něm i mimo ně, tak je i nejvyšší ,,Pán" v tomto tvém těle i mimo ně.
20. Vzduch nebeský je jediný a přítomný všude - uvnitř nádoby i mimo ni: stejně tak je věčné brahma bez trhliny jedno v zástupu všech bytostí.
http://osviceni.unas.cz/texty/astavakra.html

Když spící po ničem netouží a nevidí žádný sen, je to hluboký spánek. Prádžňa, jejímž místem je hluboký spánek, v němž vše splývá v jedno, která je vpravdě masou vnímání, blažená a požívající blaženost a je dveřmi k vnímání, je pak třetí čtvrtinou.
Komentář: Šankara: „,Blažený‘: plný blaženosti, neboť jeho blaženost spočívá v nepřítomnosti strasti, způsobené vířením mysli mezi objekty a jejich vnímatelem; není však samotnou blažeností, protože radost tu není absolutní.“ Rádhakrišnan: „Ačkoli ve stavu snění pojímáme příjemné i nepříjemné snové obrazy jako skutečné, vytváříme je ze sebe samých. V bezesném spánku je já osvobozeno od empirického světa, ba dokonce od jedince jako samostatné jednotky.“ Slovo čétómukhah, které jsme podle Rádhakrišnana přeložili jako „dveře k vnímání“ (Rádhakrišnan ještě připojuje „stavu bdění a snění“), ponechávají Hume, Olivelle i T. E. Wood v doslovnějším významu „jehož ústy je myšlení“.

http://global21.cz/vyhybka.php?str=ctyristavy&obor=clov

O čtvrté se domnívají, že si není vědoma vnitřního, že si není vědoma vnějšího, že si není vědoma obojího, že není shlukem vědomí, že není vědomím ani nevědomím; že je nespatřená, že se o ní nedá hovořit, že je neuchopitelná, bez znaků, nemyslitelná, nepopsatelná, že jejím jediným důkazem je víra v átmana, že v ní ustává jevový svět, že je pokojná, milostivá a nemá sobě rovného. To je átman, to je třeba poznat.
Komentář: Šankara: „Protože (čtvrtá část) turíja je bez všech znaků umožňujících použití slov, je slovy nepojmenovatelná, a proto se ji [upanišada] snaží vyjádřit negujícími přívlastky... Větou ,že si není vědoma vnitřního‘ je vyloučena taidžasa. Větou ,že si není vědoma vnějšího‘ je vyloučena višva, větou ,že si není vědoma obojího‘ je vyloučen mezistav mezi sněním a bděním. Větou ,že není shlukem vědomí‘ je vyloučen stav hlubokého spánku.“ Větu, kterou jsme ve shodě se Šankarovým komentářem přeložili „že jejím jediným důkazem je víra v átmana“, interpretuje Rádhakrišnan „podstatou jejíhož poznání je jediné já“ a Olivelle „jejíž podstatou je vnímání jedině sebe sama“. Rádhakrišnan dodává: „Dostáváme se tu k realitě, která je mimo rozlišování subjektu a objektu, a přece je nad, a ne pod tímto rozlišováním. Je to superteismus, ne ateismus nebo antiteismus.“ Hume poznamenává, že užBrhadáranjakópanišad používá pro tento „čtvrtý stav“ termínu turíja.
(přeložil Dušan Zbavitel in: Upanišady, DharmaGaia 2004, str. 344-5)
http://global21.cz/vyhybka.php?str=ctyristavy&obor=clov


Rychlá cesta – E.Tomáš:
Maharši tvrdí: „Ani na okamžik neztrácejte Já z dohledu,“ radí. Přejdete tak z iluze do skutečnosti.
Realizace se udává jemnou myslí (subtle mind). Je to vlastně stav nad zkušeností, a to stav transcendentální. „Já nejsem tělo, já jsem čistý, ryzí Duch“ – je výsledkem tohoto cvičení. To není konec, protože, jak říká Maharši: „Žák nerealizoval nepřetržitou, věčnou blaženost, jelikož jeho mysl nebyla zcela vyhlazena. Blaženost osvobození v životě je možná jedině pro mysl zaostřenou a uklidněnou dlouhými, opětovnými meditacemi.“
A dále říká:
„Životní problémy vám způsobují starosti, dokud neshledáte, že jakési hlubší Já řídí všechny vaše pohyby uvnitř i zevně. Když toto poznáte, uzříte, že něco jiného tu po celou dobu vykonávalo a že nemáte žádného osobního břemena, které byste nesli.“ „Nadjá je zde připraveno, aby se stalo vámi, jsouc samo pozadím božského pohybu.“
Absolutno jest! Ono fakticky existuje.
(Já- neměla,bych-li oči, viděla bych slunce? Neměla bych-li uši, slyšela bych zpěv ptáků? Nemám-li sedmý smysl, mohu vědět o bohu?)
Žák jako pozorovatel musí zůstat uvolněný a bez tísně, je téměř apatickým pozorovatelem, zatímco jeho tělo a intelekt vykonávají ve světě svou práci a svou přidělenou úlohu.
http://duchovniporadna.cz/2012/01/26/zk ... ard-tomas/
Pro obnovení sil mysli doporučuji hrát hry.
simca
 
Příspěvky: 2
Registrován: pát 01. srp 2014 18:19:06

Re: Co je osvícení?

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 09. bře 2017 9:57:27

Dva druhy osvobození
Adžán Čá

Tazatel: Rád bych se zeptal na vhodnost různých meditačních předmětů pro lidi odlišných temperamentů. Už dlouhou dobu se snažím zklidňovat svou mysl pozorováním dechu společně s meditačním slovem buddhó, ale neměl jsem s tím velký úspěch. Zkoušel jsem rozjímat o smrti (maranasati), ale ani to nezabralo. Stejně tomu bylo i s rozvažováním o pěti složkách (khandha). Tím jsem vyčerpal veškerou svoji moudrost.

Adžán Čá: Tak to prostě nech být! Pokud jsi vyčerpal všechnu svoji moudrost, musíš to nechat být.

Tazatel: Když se během meditace má mysl trochu zklidní, vynoří se najednou velké množství myšlenek a vzpomínek, což mysl opět rozruší.

Adžán Čá: To je právě ono. Je to nejisté. Musíš porozumět tomu, že je to všechno nejisté. Udržuj si při meditaci toto vědomí nestálosti. Každý smyslový předmět či mentální stav, který zakoušíš, je nestálý. Tato úvaha by nikdy neměla opustit tvou mysl. V průběhu meditace uvažuj o tom, že rozrušená mysl je nejistá. Když se mysl zklidní v samádhi, je zrovna tak nejistá. Rozjímání o nestálosti je tím, čeho by ses měl ve své praxi opravdu držet. Nemusíš se příliš starat o nic jiného. Nezabývej se věcmi, které vyvstanou ve tvé mysli. Nech je být. I když je tvá mysl klidná, nemusíš o tom příliš přemýšlet. Neber to příliš vážně. A zrovna tak, když je tvá mysl neklidná. Viňňánam aniččam – četl jsi to už někde? Znamená to: „Vědomí je nestálé.“ Už jsi to někdy slyšel? Jak by ses měl cvičit s ohledem na tuto skutečnost? Jak bys měl rozvažovat, když zjistíš, že klidné i neklidné stavy jsou pomíjivé? Nejdůležitější je udržet si porozumění pravé povaze věcí. Jinými slovy: chápej, že jak klidná, tak neklidná mysl jsou obě nejisté. Když toto víš, jak budeš potom nazírat věci? Jakmile se toto porozumění zakoření ve tvé mysli, když budeš zakoušet klidné stavy, uvidíš jejich pomíjivost, a když budeš zakoušet rozrušené stavy, také uvidíš jejich pomíjivost. Víš už tedy, jak meditovat s tímto porozuměním a vhledem?

Tazatel: Nevím.

Adžán Čá: Zkoumej nestálost a pomíjivost (aniččatá). Jak dlouho mohou ony klidné duševní stavy vydržet? Meditace s rozrušenou myslí je nejistá. Když se meditace vyvíjí dobře a mysl se zklidní, je to také nejisté. Tady se zrodí vhled do povahy věcí. Na čem bys pak ještě ulpíval? Sleduj to, co se děje v mysli. Když takto rozjímáš, zkoumej a nahlížej stále hlouběji do povahy nestálosti. Udržuj bdělou pozornost (sati) přesně v tomto bodě a nikde jinde. Zanedlouho se pak tvá mysl zklidní, jak sis přál.

Přeložil Bhikkhu Gavésakó
Když meditace se slovem buddhó či pozorování dechu nevedou k zklidnění mysli, je to proto, že lpíš na své roztěkané mysli. Pokud opakuješ slovo buddhó či se soustředíš na svůj dech a mysl je stále rozrušená, uvažuj o nejistotě a nezabývej se příliš daným mentálním stavem, ať je klidný či nikoli. I když se tvá mysl utiší, neulpívej na tomto stavu, neboť tě může oklamat a ty mu začneš připisovat příliš velký význam a důležitost. Ve vztahu k této zaslepené mysli musíš používat moudrost. Je-li mysl klidná, prostě to vezmi na vědomí s tím, že meditace se vyvíjí správným směrem. Pokud není klidná, prostě si buď vědom zmatku a rozrušenosti, ale nemá cenu stavět se proti realitě a zápolit s ní. Je-li mysl klidná, můžeš to vzít na vědomí, ale nezapomínej na to, že každý klidný stav je nejistý. Když je mysl roztěkaná, pozoruj onen neklidný stav a chápej, že je právě takový: rozrušený stav je stejně pomíjivý jako ten klidný.

Jestliže máš tento vhled, lpění na pocitu jáství (attá) se zhroutí, jakmile se na něj zaměříš a začneš ho zkoumat. Když je mysl rozrušená a ty si uvědomíš nejistotu onoho stavu, pocit jáství, nafouknutý v důsledku lpění, pomalu splaskne. Nahne se na stranu jako propíchnutý nafukovací člun, ze kterého uniká vzduch. Zhroutí se stejně jako ten člun. Vyzkoušej si to. Potíž je v tom, že se ti většinou nepodaří zachytit své zmatené myšlenky dostatečně rychle. Jakmile vyvstanou, pocit jáství se rychle zformuje kolem nich, ale když si připomeneš jejich nejistotu, lpění na nich se zhroutí.

Sleduj to ve své vlastní mysli. Zkoumej a pronikej stále hlouběji do povahy lpění. Obvykle svůj duševní neklid nepodrobuješ takovémuto zkoumání. Musíš však být trpělivý a postupně nalézt ten správný přístup. Počkej, až se proud rozrušených myšlenek vyčerpá, a pak pomalu postupuj dále. Jsi zvyklý nechat se jím unést, a proto na něj musíš zaměřit svou pozornost, nepoddávat se mu a nedat mu příležitost k zaplnění celé mysli. Když takto hovořím, většinou si stěžujete: „Tenhle starý Adžán pořád hovoří jen o nestálosti a pomíjivé povaze věcí.“ Sotva začnu mluvit, nechcete to poslouchat a raději byste utekli někam pryč. „Luang Pó učí jenom jedno: že všechno je nejisté.“ Jsi-li skutečně otrávený tímto učením, měl bys odejít a věnovat se meditaci, dokud nedosáhneš takového vhledu, který tvé mysli dodá opravdovou sebejistotu. Jdi a zkus si to. Zanedlouho asi budeš zase zpátky zde! Zapamatuj si tedy toto učení a uchovávej ho ve svém srdci. Pak se můžeš vydat na putování (tudong). Nepochopíš-li pravdu tak, jak jsem to popsal, nenalezneš mnoho klidu. Ať budeš kdekoli, bude ti chybět vnitřní pohoda a uspokojení. Nenajdeš žádné místo, kde by se dařilo tvé meditaci.

Ano, je nepochybně dobré věnovat hodně času formální meditaci a rozvíjení samádhi. Říkají ti něco výrazy čétó-vimutti a paňňá-vimutti? Víš, co znamenají? Vimutti znamená osvobození mysli od mentálních zákalů (ásava).

Mysl může dosáhnout tohoto osvobození dvěma způsoby:

Čétó-vimutti
označuje osvobození, jež nastává poté, co bylo rozvinuto soustředění (samádhi) v plné míře a dokonalosti. Meditující nejprve potlačí vliv mentálních nečistot silou svého samádhi, a pak se věnuje pěstování vhledu za účelem konečného osvobození.

Paňňá-vimutti označuje případ, kdy meditující rozvíjí samádhi až do bodu, kdy je jeho mysl dostatečně pevná a sjednocená na to, aby mohl být pěstován vhled, s jehož pomocí jsou pak odstraněny nečistoty (kilésa).

Tyto dva druhy osvobození lze přirovnat k různým druhům stromů. Některé druhy vyžadují časté a vydatné zalévání, jiným to naopak může škodit. Takové stromy stačí zalévat jen trochu a občas, jako například borovice: pokud je přelijete vodou, uhynou. Vyžadují čas od času jen malé množství vody. Je to divné, že? Podívej se na tuhle borovici. Vypadá tak suše a vyprahle, že se člověk diví, jak vůbec dokáže růst. Uvažuj o tom. Kde asi bere vodu, kterou potřebuje k přežití a k výživě těch velkých, zelených větví? Jiné druhy stromů by potřebovaly mnohem více vody na to, aby vyrostly do takové výšky. Také existují rostliny, jež lidé přesadí do květníků a zavěsí na různá místa, přičemž jejich kořeny se kývají ve vzduchu. Člověk by si myslel, že musí zahynout, ale jejich listy se den za dnem prodlužují, aniž by vyžadovaly velké množství vody. Pokud by šlo o běžné druhy květin rostoucích v zemi, okamžitě by vyschly a zahynuly. Podobně je tomu s dvěma druhy osvobození. Chápeš to? Liší se od sebe svojí povahou.

Vimutti znamená osvobození. Čétó-vimutti je osvobození podporované silou mysli, jež byla plně zdokonalena praxí samádhi. Podobá se tomu druhu stromů, které ke svému růstu vyžadují velké množství vody. Jiným druhům stačí jen málo vody, příliš vlhkosti jim škodí. Svojí přirozeností žijí a rostou s malými nároky na vláhu. Buddha učil, že jsou dva druhy osvobození od zákalů: čétó-vimutti a paňňá-vimutti. K dosažení osvobození je zapotřebí jak síly samádhi, tak porozumění (paňňá). Je nějaký rozdíl mezi samádhi a porozuměním?

Tazatel: Ne.

Adžán Čá: Tak proč je nazývají různými jmény? Proč se hovoří o čétó-vimutti a paňňá-vimutti?

Tazatel: Je to pouze slovní rozlišení.

Adžán Čá: Ano, správně. Chápeš to? Pokud to nechápeš, může se ti snadno stát, že si jen budeš hrát s pojmy a slovními definicemi až do té míry, že ztratíš smysl pro realitu. Musím však připustit, že tyto dva druhy osvobození mají do jisté míry odlišný charakter. Nebylo by správné říci, že jsou naprosto totožné, ale zároveň se nejedná ani o dvě úplně rozdílné věci. Je takováto odpověď správná? Řekl bych, že tyto dvě věci nejsou ani zcela totožné, ani rozdílné. Takhle bych já odpověděl na tuto otázku. Měl by sis vzít to, co jsem řekl, s sebou a zauvažovat nad tím.

Vzpomínám si v této souvislosti na dobu, kdy jsem putoval sám po lesích. Jednou jsem narazil na starý opuštěný klášter, kde jsem zavěsil svůj deštník a moskytiéru (klod), abych tam pár dní strávil meditací. Na pozemku kláštera rostlo mnoho ovocných stromů, jejichž větve byly obtěžkány zralými plody. Měl jsem na ně ohromnou chuť, ale neodvážil jsem se žádný sníst, protože jsem si říkal, že ty stromy jsou majetkem kláštera a mně nikdo nedovolil jíst jejich plody. Později se objevil nějaký vesničan s košem a když viděl, že tam nocuji, zeptal se mě, zda by si mohl natrhat nějaké ovoce. Možná si myslel, že mi ty stromy patří. Uvažoval jsem nad tím, že nemám žádné oprávnění dát jim takovéto svolení, ale kdybych jim to zakázal, kritizovali by mě za to, že jsem lakomý: každopádně by to nedopadlo dobře. A tak jsem tomu vesničanovi řekl: „Ačkoli dočasně pobývám v tomto klášteře, nejsem vlastníkem oněch stromů. Chápu, že si chcete vzít nějaké ovoce. Nemůžu vám to zakázat, ale ani vám to nemůžu povolit. Záleží to na vás.“ Tím byla věc vyřešena – a žádné ovoce si nevzali! Odpověď tohoto typu se ukázala být užitečná: nic jsem jim nezakázal, ani jsem jim nic nepovolil, takže jsem se celou záležitostí nemusel dále zabývat. Bylo to důvtipné řešení oné situace; nenechal jsem se vzniklou situací zaskočit. Způsob, jakým jsem tehdy formuloval svou odpověď, přinesl dobré výsledky a může mít svůj užitek i dnes. Když někdy k lidem hovoříte takovýmto neobvyklým způsobem, včas se vzpamatují, než udělají něco špatného. Víš, co je to temperament?

Tazatel: Temperament? Nejsem si jist...

Adžán Čá: Mysl (čitta) je jedna věc, temperament (čarita) je druhá věc a schopnost porozumění (paňňindrija) je ještě něco jiného. Jak s nimi budeš praktikovat? Zkoumej je. Hovoří se o lidech s žádostivým temperamentem, zlostným temperamentem, přihlouplým temperamentem, důvtipným temperamentem a tak dále. Je to určeno mentálními stavy, na nichž mysl nejčastěji ulpívá a do nichž se halí. Pro některé lidi je to žádostivost, pro jiné je to zlost. Jsou to pouze názvy pro různé duševní charakteristiky, a proto mohou být takto od sebe odlišeny.

Nosíš mnišské roucho už šestý rok. Honil ses za svými náladami a myšlenkami již dost dlouho – bude to asi pěkných pár let. Hodně mnichů chce odejít a žít o samotě, a já proti tomu nic nenamítám. Chceš-li žít o samotě, vyzkoušej si to. Pokud žiješ v komunitě, používej toto prostředí ke své praxi. Na jednom ani na druhém není nic špatného – pokud ovšem ty sám špatně neuvažuješ. Žiješ-li o samotě a uvízneš-li v nemoudrém uvažování, nepřinese tvá praxe žádané výsledky. Nejvhodnějším prostředím k rozvoji meditace je nějaké tiché a klidné místo. Pokud však nemůžeš najít dostatečně klidné místo, celá tvá meditace se zhroutí a dostaneš se do potíží. Dávej si proto pozor, aby ses příliš nerozptyloval hledáním různých učitelů, meditačních technik či vhodných míst k praxi. Useber své myšlenky na jednom místě a soustřeď svou energii. Obrať svou pozornost dovnitř a buď si trvale vědom stavu své mysli. Používej tyto prostředky k sledování a zkoumání mysli po dlouhou dobu. Neodhazuj je, ale udržuj si je jako témata k uvažování. Rozjímej o tom, co jsem říkal o pomíjivé povaze všech věcí. Nestálost je třeba zkoumat den za dnem, a brzy tak porozumíš její povaze. Když jsem teprve začínal s meditací, jeden starší mnich mi dal radu, kterou jsem si vzal k srdci: Neotálej a cvič svoji mysl. Důležité je neuvíznout v pochybnostech a nejistotě.
Návštěvník
 

Předchozí

Zpět na Duchovní směry

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků