Vůně života

[Tara]

PALAČINKY

Máma mi začala odcházet a já jsem si uvědomila, že bych si od ní měla vzít něco na památku. Ne ve fyzickém smyslu slova, něco jako upomínku, i když později jsem jednu dostala - křišťálovou slánku se stříbrným okrajem z jejího starého svatebního setu... ale něco zvláštního, drahého, blízkého a milovaného, ​​spíše společnou činnost. A vybrala jsem si. Byly to palačinky...

Jak nás matky opouštějí? Je to velmi jednoduché: zeslábnou, zapomenou slova, zpomalí, se šouravou chůzí, zlomenou řečí a unaví se z maličkostí. A pokud jste pozorné dítě, pak chápete, co se děje. A pokud jsou ve vaší rodině máma, táta, sestra spojeni s medicínou, pak se z vás časem stane téměř zdravotní sestra. A potom neztrácejte čas!

Jednoho dne jsem přišla navštívit svou matku. Ona se jako obvykle zeptala, co bych si dala k jídlu. Řekla jsem si o palačinky.

- Jenom je budeme vařit spolu, mami, povídám, a přitom si zapíšu tvůj recept.

Nápad se jí velmi líbil, zvláště když se objevila asistentka, protože pro ni už bylo těžké stát dlouho u plotny.

Maminka diktovala: na 20-25 palačinek - 3 vejce, 12 lžic mouky, 4 lžíce rostlinného oleje, špetka jedlé sody, trochu soli, cukr nedávat vůbec, 2 hrnky teplého mléka a nakonec - sklenici vroucí vody. Míchej to bez hrudek.

- Ano, řekla, musíš dát vařící vodu. Pak budou palačinky tenké, průhledné, s malými otvory. Jak to má být.

Recept jsem si zapsala, přípravy skončily a začalo se péct. Nejdříve mi to ukázala maminka, pak jsem sama začala lít těsto na palačinky na rozpálenou pánev.

- Nech těsto rovnoměrně rozprostřít po celé ploše.

Přibývala palačinka za palačinkou, na talíři rostla hromádka. Palačinky byly čím dál lepší, kulatější, bez dírek. Hlavní věc v tomto případě: při otáčení palačinky ji neroztrhejte. Věda, říkám vám!

Během 2 měsíců se nám s mamkou takhle podařilo párkrát upéct palačinky.

Se zakysanou smetanou, marmeládou, medem, červeným kaviárem, černým (jste-li buržoazní), jestli máte čas, můžete do placky zabalit tvaroh s rozinkami nebo mleté ​​maso s rýží. K této hojnosti mi ale stačí silný černý čaj s mlékem. Mmm…

Už je to 8 let, co peču palačinky sama. Stal se ze mě profík, peču na dvou pánvích, stíhám to všechno do půl hodiny. Zkušenosti jsem předala dcerám, o recept se dělím s přáteli. A přesto moje palačinky nejsou tak chutné, i když vypadají stejně, a recept se nezměnil. Něco jim chybí. Pořád zkouším. Možná je někdo dokáže udělat lépe než já. A já vím přesně kdo.

Máma...

(Podle Igora Toryho)

[Tara]

Čest je víc než peníze..

Princezna Maria Bonaparte mimo to, že byla spisovatelkou, uznávanou psychoanalytičkou a pravnučkou bratra slavného Napoleona Bonaparte, měla také dobré srdce.

Proslavila se tím, že zachránila známého židovského psychologa Sigmunda Freuda před koncentračním táborem.

Tehdy odměřený a vždy vyrovnaný doktor Freud snad poprvé v životě plakal. Doktor Freud byl v té době už velmi starý, byl vážně nemocný a umíral. Na náměstích nacisté pálili jeho knihy.

Doktor Freud to okomentoval slovy: ,, To máme pokrok civilizace, dříve tu upalovali lidi, dnes už pálí jenom jejich knihy"

To ovšem ještě nevěděl, jak to vypadá v koncentračních táborech.

Princezna Maria Bonaparte Freuda zachránila, před smrtí tím, že ho od nacistů odkoupila. Přijela osobně za dr. Goebbelsem a nabídla mu, že tohoto starého doktora, který by byl právě poslán do koncentračního tábora, aby byl zabit, jako všichni ostatní - koupí.

Goebbels se zasmál a řekl, že tohoto staříka, kterého princezna nazývá slušným Židem, vymění pouze za dva luxusní zámky, co princezna vlastní a nic méně! ,,Dejte mi svůj zámek a já vám dám tohoto bezcenného židovského staříka a nebo si z něho uděláme stínidlo na lampu jako vzpomínku." Odvětil ji Goebbels

Maria Bonaparte mu odpověděla. ,,Udavte se!" A dodala: ′′ Nemůžete mi vzít mé jméno. Jsem Bonaparte, mám hrdost v krvi a za svého učitele dám všechno!".

Smáli se jí. Jak by se jen mohla vzdát svých rodných zámků, svého majetku pro smrtelně nemocného starého muže? Tohle je fakt rozhodně bláznivá princezna! Bude nespíš jeho pacientkou!

Nakonec se Goebbels však spokojil jen s penězi.

Po příjezdu Freuda princezna Maria nechala na jeho přivítání rozvinout červený vítací koberec, po kterém kdysi kráčel samotný Napoleon a opodál hrála hudba vítězné melodie, protože vyhrálo dobro a také láska... Princezna Maria a její manžel George stáli na konci koberce s květinami, aby ho osobně uvítali.

Freud kráčel po koberci a po tváři mu stékaly velké slzy...

Slavný rod Bonaparte tentokrát opět zvítězil. A dr. Goebbelsovi to štěstí nepřineslo - nakonec spáchal sebevraždu s celou svou rodinou, když Bůh opět vyhrál, ostatně jako vyhraje vždy.

[Tara]

Starý muž potká mladého muže, který se ptá:
′′ Pamatujete si mě, Pane?"
Starý muž odpoví, že nikoliv. Potom mu mladík řekne, že byl jeho studentem a učitel se zeptá:
′′ Jak se máte? Co děláte v životě?"
Mladík odpoví:
′′ No... stal jsem se učitelem ".
′′ Jé, to je dobré, tak jako já, že?" ptá se stařec.
′′ No, ano. Vlastně jsem se stal učitelem kvůli vám pane. Vy jste mě inspiroval ".
Zvědavý stařec se ptá mladého muže, kdy se rozhodl stát se učitelem, a on mu vypráví následující příběh:
′′Jednou přišel můj spolužák do školy s novými, úžasnými hodinkami, které jsem si přál. ′′
Tak jsem je ukradl a dal si je do kapsy.
Krátce poté si kamarád všiml, že mu chybí hodinky a hned si stěžoval našemu učiteli, tedy vám.
Pan učitel se poté obrátil na třídu a řekl: ′′ Dnes během vyučování byly ukradeny hodinky tomuto studentovi. Kdo je ukradl, tak je prosím vraťte".
Nevrátil jsem je, nechtěl jsem je vrátit.
Učitel poté zavřel dveře a řekl nám všem, abychom vstali a postavili se do kruhu.
Zamýšlel prohledat kapsy každého z nás, jednoho po druhém, dokud se nenajdou hodinky.
Navíc nám pan učitel řekl, abychom zavřeli oči, protože chce najít hodiny, když všichni budou mít zavřené oči.
To jsme také udělali.
Chodil pak z kapsy do kapsy, od studenta ke studentovi a když prohledával moji kapsu, našel hodinky, Pán je vyndal a přesto pořád prohledával všechny kapsy a když dokončil hledání, pak řekl: ′"Otevřete oči, hodinky se našly."
Pan učitel to nikdy nikomu neřekl. Pan učitel se o tom už nikdy nezmínil. A nikdo nikdy nezjistil, kdo ukradl ty hodinky.
Navždy zachránil v ten den moji důstojnost.
Tohle byl nejtrapnější den mého života.
Ale to byl také den, kdy jsem se rozhodl, že se nestanu zlodějem, nebo špatným člověkem v širokém smyslu slova. Pan učitel mi nikdy nic neřekl, ani se nepostavil na stranu, aby mě poučil o morálce. Nikdy. Nikdy. Už nikdy.
Přesto jsem obdržel jasnou zprávu, velmi jasně čtu tuto zprávu.
Díky panu učiteli jsem pochopil, co má skutečný pedagog dělat.
Pamatujete si to, profesore?
Starý profesor byl dojat: ′′ Ano, pamatuji si tu situaci s ukradenými hodinkami, které jsem hledal v kapsách všech studentů. Nepamatoval jsem si na tebe, protože v tu chvíli jsem měl také zavřené oči ".
Toto je podstata učení:
′′ Pokud musíte někoho ponížit, abyste v něm vzbudili touhu se zlepšit, nemáte ponětí o učení ".

[Tara]

"Během blokády Leningradu evakuovali jednu holčičku. Jmenovala se Lenočka. Byla tak malá a vyčerpaná, že zapomněla své příjmení. Ztratila celou rodinu; matku, babičku, staršího bratra ...
Našla ji speciální skupina vyhublých dívek - ty chodily během strašlivé blokádové zimy z bytu do bytu a hledaly děti, kterým zemřeli nebo umírali rodiče ...
Takto objevili i Lenočku a mohli ji evakuovat. Nepamatovala si, jak ji s ostatními dětmi vezli třesoucím se náklaďákem přes led, nepamatovala si, jak se dostala do sirotčince; byla malá. Jako vyhublý trpaslík s velkou hlavou na tenkém krku...
A už nechtěla jíst. To se děje u dystrofie. Ležela v posteli nebo seděla na židli u kamen. Vyhřívala se. A mlčela. Mysleli si, že Lenočka zemře. Mnoho dětí zemřelo již při evakuaci; těžkým vyčerpáním a bez síly žít a jíst. A hrát si. A dýchat ...
Jednonohý topič, válečný veterán strýc Kolja, asi dvacetiletý, vybalil ze starého ručníku panenku. Nějak ji nastříhal, složil, přišil a byla z toho ošklivá panenka. Nesmazatelnou tužkou nakreslil panence oči a ústa. A zahnutý nos.
Dal panenku Lenočce a vážně řekl:
"Ty, Lenočko, kolébej tu panenku. A nauč ji dobře jíst! Ty jsi teď maminka panenky. Starej se o ni dobře."
A tato Lenočka najednou popadla panenku a přitiskla ji k sobě. Začala ji chovat tenkýma rukama a hladit. U večeře nakrmila panenku kaší, šeptala jí něco láskyplného. A nakonec i ona sama jedla kaši a kousek chleba ...
A tak Lenočka spala s panenkou a zahřívala ji u kamen, objímala ji a rozčilovala se kvůli ní. Kvůli ošklivé panence vyrobené ze starého ručníku s namalovanýma očima ...
Dívka přežila. Protože nemohla zemřít; musela se starat o panenku, víte?
KDYŽ MÁTE NĚKOHO, O KOHO JE TŘEBA SE POSTARAT, JE TO PRO NĚKTERÉ LIDI OBROVSKÁ ŽIVOTNÍ SÍLA.
Pro lidi jako byla tato dívka. Která se později stala zdravotní sestrou a prožila dlouhý život. A její ruce byly vždycky zaneprázdněné. A srdce plné ..."

(Podle A. Kirjanové)

[Tara]

Brouk

Brouk ležel na zádech a ani se nehnul. Chlapec se ho opatrně dotkl lopatou.
- Dědo, umřeš taky? Zeptal se chlapec a
podíval se na starého pána, který seděl vedle něj.
Ten se na chvíli zamyslel a protože to musel svému vnukovi vysvětlit, odpověděl:
- Zemřu, Pavlíku. Jednoho dne všichni zemřou. Jen počkám, až vyrosteš a pak umřu.
- A pak se zase na mě přijdeš podívat? Zeptal se chlapec .
- Jak bych asi mohl když budu pohřbený? Zasmál se dědeček.
- Co to je být pohřbený? Zeptal se Pavlík překvapeně.
Stařík se znovu zamyslel, vnukovi bylo teprve pět let.
- Podívej se na to!
Dědeček vzal brouka a lopatu, hodil na brouka hlínu a poté složil ruce na hrudník a udělal vážnou tvář:
- Tak tady cesta našeho milovaného brouka skončila! Neměli byste být ale smutní! Náš kamarád žil velmi dobrý život. Uletěl stovky kilometrů, zanechal stopu nejen na této Zemi, ale v každém srdci! Rozloučíme se s ním a děkujeme, že tu byl s námi! Vždy na tebe budeme vzpomínat, náš drahý příteli!
Dědeček nasypal na brouka kopeček hlíny a do vytvořeného kopečku zapíchl větvičku
- To je vše!
Vnuk se na to zadíval se zájmem a bral to vše jako hru.
- A co pak?
- A pak? Takhle to bude napořád, bohužel. Řekl stařec.
- Bude tam ten brouk pořád? - chlapec měl najednou v očích slzy
- Ne, ne! Trochu se prospí a půjde do nebe..
- A proč potřebuje jít do nebe? ′ Zeptal se chlapec.
- Aby mohl sedět na obláčku a být šťastný a poletovat nad námi všemi.
- Proč by někam měl chodil? Já kdybych byl tím broukem, tak bych žil a radoval se ze všemi raději tady na zemi.
Pavlík si náhle představil, že jeho děda tu taky takhle nebude...
- O tom to je. Musíme ustoupit ostatním. Země není tak velká... Na obloze je spousta místa. ′′ zamyšleně odpověděl starý muž.
Pavlík objal dědečka a plakal.
- Co je to s tebou? - stařík jemně poplácal po zádech svého vnuka
- Je mi tě líto dědo! ′′
Ale no tak!
Slíbil jsem ti přece, že teprve až vyrosteš, tak odejdu! - usmál se stařík.
- Dobře! Tak dobře! - vnuk souhlasil a těsně se tulil k dědovi.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
- Dědečku, pojďte se podívat, já tomu vůbec nerozumím, řekla dcera a mávnutím ruky pozvala svého otce, aby vstoupil do Pavlíkova pokojíku.
Na kraji postele visel list papíru. Na něm bylo napsáno křivými , nerovnoměrnými tiskacími písmeny:
-NIKDY NEVYROSTU-
- Nevíte co to má znamenat ? Zeptala se dcera tiše, téměř šeptem, aby nevzbudila svého syna.
Starý pán tiše přistoupil k postýlce, pečlivě upravil deku a jemně pohladil svého vnuka po čele, zatímco po tváři mu stékala slza.
Hned ráno přišel k Pavlíkovi do pokoje, posadil se vedle něj na postel a řekl:
Chci abys mi něco slíbil, že jednou dospěješ a budeš velký a silný. Pro radost nás všech. A já pak budu žít navždy- v tobě.
Slibuji ti to.....

[Tara]

ČAS A MY ..

Zažil jsem svobodu. Chci, aby moje děti měly šanci ji ještě ochutnat.
Zažil jsem dobu, kdy auta měla pořádné motory. Policajt se na vás usmál, když jste na motorce neměli helmu. Cigáro jste si, věřte nevěřte, zapálili v hospodě. Holky a kluci věděli, co a proč mají dole a neměli v tom bordel.
Zažil jsem dobu, kdy byly jen dva druhy záchodů. Každý věděl, který si má vybrat a ani vteřinu o tom nepochyboval. Holky věděly, že jsou holky. A dokázaly toho pořádně využít. V soutěži krásy se soutěžilo o krásu. Nerozhodovala barva pleti, nějaký handicap nebo tíživý sociální původ. Nikdo neřešil, jestli jsou ty holky ekologicky uvědomělé a sají papírovým brčkem. Prostě šlo o krásu. Krásu těla. No a kluci věděli, že jsou kluci. Když si dali po tlamě kvůli holce, nikdo z nich si nešel s brekem stěžovat, že prohrál a rozlili mu sojové latté. V soutěžích pro kluky vyhrál ten nejrychlejší, nejchytřejší a nejsilnější. Nikdo neřešil, jestli soupeř nemá náhodou z minulosti nějakou společensky závadnou fotku. Kdo prohrál, ten prostě věděl, že prohrál. Nic jako výhra pro všechny nebylo. Výhra jednoho i prohra druhého byly uchopitelné hodnoty a skvěle motivující do života.

Fridays for Future?

Zažil jsem dobu, kdy ochrana přírody znamenala zvednout zadek po práci nebo po škole a jít do přírody něco dělat. Ne vykašlat se na školu nebo práci a jít řvát do ulic na jiné, kteří ten mejdan ze svých daní platí. Záškoláctví bylo na dvojku z mravů a áčko v práci na vyhazov. Učitelé učili a nemuseli vyplňovat milion papírů. Když děti ve škole šikanovaly spolužáky a měly průšvih, rodiče jim doma přidali a nechodili do školy řvát na učitele. A když někdo neměl na to, aby školu dal? Nedostal pečovatelku. Šel na zvláštní, kde mohl alespoň někdy vyhrát mezi sobě rovnými. Když někdo dotáhl studia až do konce, měl získaný vysokoškolský titul váhu a respekt ve společnosti. Lidé se vybírali podle toho, jestli něco umí, nikoliv podle papíru, razítka, názorů na klima, obsahu klimaticky akceptovatelné stravy, postoje k plastu, k šestapadesáti pohlavím nebo anomálním menšinám, ovládajícím většinu.
Zažil jsem dobu, kdy veřejné domy nebyly z veřejných dotací desetkrát předražená místa pro alternativní kulturu, kam nikdo nechodil. Kde si pár umělců mohlo za cizí peníze hrát na elity a morální kompasy. Byla to místa, kde převážně ženy nabízely služby převážně mužům. Tak jako tisíce let před tím. Jenže pak chtěl někdo předělat lidi. Bůh ví, jestli měl vůbec na něco jiného než kecat cizím lidem do jejich životů, zatímco ten jeho nudný nestál za nic. Státu a společnosti nakonec škodí stále větší bordel v politice, ne bordel mimo ni.
Zažil jsem dobu, ve které když vás někdo podvedl, vyřídili jste si to. Když to bylo větší, nebyly žádné drahé programy ve věznicích, které plní ve skutečnosti funkci magnetu na návrat do basy. Basa byla basa a jen bláznovi by nevadilo, kdyby se tam vrátil. Dnes pachatele omlouvají nedostatkem péče společnosti o ně, zatímco v obětech vyvolávají pocit společenské viny.
Zažil jsem dobu, kdy k rychlým a silným autům a motorkám na závodních okruzích patřily krásné ženy okolo. Kdy děti chodily rodičům do hospody pro pivo a do trafiky pro cigára a nikdo se tomu nedivil. Kdy na dětském táboře byly děti špinavé, hygiena nebyla zrovna ze žurnálu, ale děti byly šťastné. Kdy lidi říkali to, co si mysleli. Na plnou hubu a bez obav, že je za tu upřímnost bude někdo řešit. Nebáli se o práci pro své názory, a když chtěli začít něco podnikat, vyrábět nebo nabízet služby, nebylo milion papírů a úřadů, které by jim to už předem znechutily.
Zažil jsem devadesátá léta minulého století. Dobu, kdy vznikla samostatná republika. Odešli jsme z východního bloku a nebyli v EU. Byla to nádherná doba. Jsem rád, že jsem ji mohl zažít. Zažil jsem svobodu a chci, aby ji mohly ještě ochutnat i moje děti. Zpomalme její krádež, zastavme její likvidaci. A když to časem jen trochu půjde, vraťme lidem jejich ukradenou svobodu zpět.
To je všechno, co jsem chtěl říct. Nic víc, ale taky nic méně. Snad se to ještě smí.

Hezký víkend ...

[Tara]

Dětský svět

.
Skupina amerických výzkumníků položila dětem mezi 4 a 8 lety stejnou otázku: ′′ Co znamená slovo láska?"

Odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dokázal představit...

Rozšiřuje to naše chápání lásky jako něco víc, než jen sexu mezi mužem a ženou.

Děti odpovídaly následovně.

Láska je když:

′′ Když má babička dostala artritidu, nemohla se už ohnout a nalakovat si nehty na nohou a můj děda ji je nalakoval i když jeho ruce také trpěly artritidou. Tohle je láska ′′ 6 let.
′′ Pokud vás někdo miluje, vyslovuje vaše jméno zvláštním způsobem a vy víte, že vaše jméno u něho v bezpečí. ′′ 5. let
′′ Láska je jít někam na jídlo a dát někomu většinu svých hranolek, aniž byste ho nutili, aby Vám dal cokoliv na oplátku ′′ 6 let
′′ Láska je něco, co vás rozesměje, když máte špatnou náladu. 4 roky.
′′ Láska je, když máma dělá tátovi kávu a ochutná ji, než mu podá hrnek, aby se ujistila, že chutná dobře ′′ 7 let.
′′ Láska je říkat klukovi, že se ti líbí jeho tričko i přesto že ho nosí každý den ′′ 7 let.
′′ Láska je, když vám štěně olizuje obličej, i když jste ho nechali celý den samotné ′′ 4 roky
′′ Když někoho miluješ, tvé řasy vždy lítají nahoru a dolů, a hvězdy se pod nimi hromadí ′′ 7 let.
′′ Láska je, když máma vidí tátu na záchodě a nemyslí si, že je to hnus ′′ 6 let.
′′ Když nemiluješ, nikdy bys neměl říkat ". Miluji tě ". Ale pokud miluješ, tak bys to měl říkat pořád dokola . Lidé zapomínají ′′ 8 let.

Autor studie byl Leo Buscaglia známý americký motivační řečník, který vysvětlil jaký byl význam tohoto průzkumu. Cílem bylo najít to necitlivější a nejstarostlivější dítě.
Nakonec se vítězem stala čtyřletá holčička, u které chlapec ze sousedství nedávno přišel o svou matku.

Když uviděla, že kluk pláče, šla k plotu, tam si sedla na zem vedle něj a jen seděla. Když se její matka později zeptala, co chlapci říkala, o čem se spolu bavili, odpověděla:
′"Nic. Jen jsem mu pomáhala plakat ′′

[Tara]

„Nevolej doktorovi, chci klidně usnout. S tvou rukou v té mé. “
Řekl jí o minulosti, o tom, jak se potkali - o prvním polibku.
Neplakali, usmívali se.
Nelitovali, byli vděční.
Pak tiše řekla: „Miluji tě navždy.“ Vrátil její slova a jemně ji políbil na čelo.
Zavřela oči a pokojně usnula s jeho rukama v její.
Láska je to, co se počítá, protože člověk přichází na tento svět pouze s láskou a opouští její znovu s ničím jiným než s láskou.

[Tara]

"Když se mě někdo zeptá, ‚Jaké jsou znamení lásky?‘, odpovím bez váhání: Je to důvěrnost a odstranění veškerého úsilí a obav, a také to, že si nemusíte lhát, a že mezi vámi nejsou rozpaky a stud, a vidíte sami sebe jednat přirozeně, aniž byste se snažili být někým jiným, abyste se jí zalíbili. A že mlčíte a to ticho je lahodné, a že jeden z vás mluví a naslouchání je lahodné.“

~ Mustafa Mahmoud

[Tara]

VŽDY ŽÁDEJTE O POVOLENÍ

"Než uříznete větev stromu nebo odstraníte květinu, požádejte ducha stromu nebo rostlinu o svolení, aby si mohli včas z tohoto místa stáhnout svou energii a necítili řez tak silně.
Pokud chcete lék, stačí odstřihnout listy. Neberte celou rostlinu, ať pokračuje v léčení i ostatních.
Když půjdete do přírody a chcete si vzít kámen, který byl v řece, zeptejte se matky řeky Yakumany, jestli vám dovolí vzít si jeden z jejích posvátných kamenů a naslouchat svému srdci.
Pokud se chystáte vylézt na horu nebo se vydat na pouť džunglí, požádejte o povolení duchy a strážce hor Apus.

Je velmi důležité, abyste komunikovali, i když necítíte, neslyšíte nebo nevidíte. Vstupujte do každého místa s respektem, protože celá příroda vám naslouchá, vidí vás a cítí vás. Každý pohyb, který uděláte v mikrokosmu, má velký dopad na makrokosmos. Když se přiblížíte k vegetaci, buďte vděční za lék, který pro vás má. Ctěte život v jeho mnoha podobách a buďte si vědomi toho, že každá bytost plní svůj účel. Nic nebylo stvořeno, aby jen zaplnilo prostory. Všechno a všichni jsou zde a pamatují si naše poslání. Pamatují si, kdo jsme a probouzejí se z posvátného spánku, abychom se vrátili Domů. Když budeme mluvit s přírodou ze srdce, postupem času ji uslyšíte a více ucítíte. Pamatujte, že vše má ducha."

Miloš Matula / upraveno podle domorodé tradice

[Návštěvník]

"Největší vzdálenost na tomto světě není ta mezi životem a smrtí.
Je to když jsem těsně před tebou a ty nevíš že tě miluju. "

Rabindranath Tagore

[Tara]

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.
– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

To mě uklidnilo. A když jsem pak ležela v posteli, byla jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno, co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou. Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život. Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože, jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…
Tak ať, – řekla jsem si, – ale pochopila jsem to. Mám ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.
Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se obrátila k Bohu – vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.
Bože, – radovala jsem se. – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho. I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná, jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie. Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru stoupajícím tónem houslí.
Samostatný pokoj, diagnóza akutní leukémie a lékařem konstatovaná nevratnost stavu měly své výhody. K umírajícím pustili kdykoli každého. Přicházely zástupy truchlících příbuzných. Chápala jsem jejich situaci: o čem se dá mluvit s umírajícím? Který navíc svůj stav zná. Jejich zkormoucené obličeje byly až k smíchu.

Radovala jsem se: kdybych je tak mohla ještě všechny vidět! Ze všeho nejvíc na světě se mi chtělo podělit se s nimi o lásku k životu. Copak člověk může nebýt z toho poznání šťastný? Rozveselovala jsem příbuzné i přátele jak jen jsem mohla. Vyprávěla jsem jim anekdoty a historky ze života. Všichni se sláva bohu chichotali a loučení probíhalo v atmosféře radosti a spokojenosti.

Zhruba tak třetí den mě ležení omrzelo a začala jsem pocházet po pokoji a vysedávat u okna. Jednou mě takhle zastihla lékařka a rozzlobila se, že nesmím vstávat.
Upřímně jsem se tomu podivila:
– Změní se tím snad něco?
– Ne, – zrozpačitěla lékařka. – Ale chodit prostě nesmíte.
– Ale proč?
– Vždyť máte výsledky jako nebožtík… Podle nich byste už neměla ani žít a vy tady vstáváte!

Uběhlo maximum, které mi bylo stanoveno – čtyři dny. Ale já jsem neumírala a s chutí jsem jedla šunku a banány. Bylo mi dobře. Zato lékařce ne. Nic nechápala. Výsledky se nijak neměnily, krev jsem měla sotva růžovou, ale já jsem začala chodit do haly na televizi. Lékařky mi bylo líto. Má láska k životu si ale žádala radost lidí kolem.
– Paní doktorko, a jaké výsledky bych tedy měla podle vás mít?
– … aspoň takovéhle. Rychle na jakýsi lístek načmárala nějaká písmena a čísla. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale pozorně jsem si to přečetla.
Lékařka si něco brumlala pod nos a odešla.

V devět ráno vrazila do mého pokoje:
– Jak to děláte?
– Prosím? Co jak dělám?
– Ty výsledky! Jsou přesně takové, jaké jsem vám napsala!
– Jak to mám vědět? Je v tom snad nějaký rozdíl?

Pré mi skončilo. Přestěhovali mě na pětilůžák. Příbuzní se všichni už rozloučili a nechodili za mnou. Ostatní ženské v pokoji ležely a koukaly do zdi, podmračeně a mlčky a aktivně umíraly. Vydržela jsem to tři hodiny. Má láska k životu začala popadat dech. Bylo třeba okamžitě něco udělat. Vytáhla jsem zpod postele meloun, rozkrájela ho a hlasitě jsem sdělila přítomným:
– Meloun potlačuje nevolnost po chemoterapiích.
Pokojem se nesla vůně čerstvého sněhu. Ke stolu se nejistě vydaly moje sousedky.
– To je pravda? Fakt potlačuje nevolnost?
– Jasně, potvrdila jsem s převahou znalce. – V melounech se jeden nevyzná, pomyslela jsem si při tom.
Meloun šťavnatě chrupal.
– Nojo, přešlo to, – potvrdila ta, co ležela u okna a chodila o berlích.
– A mě… mě taky, – radostně potvrdily ostatní.
– Bodejť, – kývala jsem spokojeně v odpověď. – Bodejť ne, už jsem to zažila.
– A znáte tenhle vtip?
Ve dvě v noci do našeho pokoje nahlédla rozzlobená sestra:
– Tak už toho chechtání nechte! Celé patro kvůli vám nespí!

Za tři dny mě lékařka nerozhodně požádala:
– Nemohli bychom vás přesunout do jiného pokoje?
A proč?
– No, víte, u vás se stav všech zlepšil. Ale vedle je to samý těžký případ.
– Ne! – křičely mé spolupacientky. – My ji nepustíme!

A nepustily. Zato do našeho pokoje začali chodit pacienti z těch sousedních. Posedět, popovídat, zasmát se. Věděla jsem, proč. V našem pokoji totiž žila Láska k životu. Obklopila každého zlatavou vlnou a všichni se rázem cítili v klidu a v pohodě. Zvlášť se mi líbila dívka asi šestnáctiletá, s bílým šátkem na hlavě. Tuhé nemocniční plátno šátku trčelo na všechny strany a ona se trochu podobala zajíčkovi. Měla nádor lymfatických uzlin. Nejdřív to vypadalo, že se snad neumí usmívat. Ale za týden jsem viděla, jak kouzelný je její nesmělý úsměv. Když nám řekla, že léky konečně zabraly a doktor mluví o uzdravení, oslavili jsme to. Na stole stály lahve s kefírem. To nás rychle rozparádilo a začali jsme tančit. Hluk přilákal lékaře, který měl službu:
– Teda, sloužím tu třicet let, ale něco podobného jsem ještě neviděl! – prohlásil užasle. Smáli jsme se ještě dlouho šokovanému výrazu jeho obličeje. Bylo nám dobře.

Četla jsem knížky, dívala se z okna, povídala si se sousedkami, procházela se po chodbě a všechno, co jsem viděla, jsem tak milovala! Knihu, kompot, pacientku na sousední posteli, auto na dvoře, starý strom.

Píchali mi vitamíny. Něco mi píchat museli. Lékařka se mnou skoro nemluvila, jenom se nějak divně dívala stranou, když mě potkala na chodbě. A za tři týdny mi tiše sdělila:
– Hemoglobin máte dvacet jednotek nad normou zdravého člověka. Už není třeba ho zvyšovat.
Zdálo se, že se na mě pro cosi zlobí. Vypadalo to, že si spletla diagnózu, jenomže to nebylo možné a ona to věděla. Jednou mi řekla:
– Nedokážu přijít na vaši diagnózu. Uzdravujete se, ačkoli vás nikdo neléčí. To prostě není možné.
– No a co to tedy je? -ptala jsem se.
– To pořád nevím, – odpověděla potichu a odešla.

Když mě propouštěli, řekla mi upřímně:
– Je mi opravdu líto, že nás opouštíte. Je tu tolik těžkých případů…

Z našeho pokoje propustili všechny. A celkově se na oddělení v tomto měsíci úmrtnost snížila o třicet procent.

Život šel dál. Jenom můj pohled na něj se změnil. Zdálo se mi, že jsem se na svět začala dívat víc zeshora. Proto se mi změnila měřítka toho, co se děje. A smysl života byl najednou tak prostý a tak dostupný! Je třeba zkrátka se naučit milovat a tvoje možnosti jsou pak naprosto neomezené. Všechna přání se splní, když je dokážeš vyslovit s láskou. Přestaneš lhát a závidět, přestaneš se cítit ukřivděným a přestaneš lidem přát něco špatného. Tak jednoduché a tak složité to je. Je pravda, že Bůh je Láska. Jenom je třeba včas si to uvědomit…


Ludmila Lamonová: Jak neumřít.