Příběhy

[Tara]

Richard David Bach
Jonathan Livingston Racek


Naslednık

Do ra na se Hejno vzpamatovalo, ale Fletcher ne. Jonathane, vzpomına s si, jak jsi mi jednou
vypra vel, ze ma me milovat Hejno natolik, abychom se k nemu vra tili a pomohli mu s ucenım?ť
Pamatuju.ť
Necha pu, jak m˚zes mıt ra d dav rack˚, kterı te pred chvılı chteli zabıt.ť
O tohle prece v˚bec nejde. Nema s prece ra d nena vist ani zlo. Musıs to zkous et tak dlouho, az
uvidıs opravdovúho racka, dobro v kazdúm z nich, a pom˚zes jim, aby si je uvedomili sami. Tohle
ma m na mysli, kdyz mluvım o la sce. Kdyz si vyzkous ıs jak na to, je to legrace.
Vzpomına s si naprıklad na jednoho divokúho mladúho racka, jmenoval se Lynd. Byl tenkra t
novopeceny psanec, ochotny porvat se s Hejnem treba na smrt, jen aby si mohl zacıt budovat vlastnı
peklo na Vzda lenych utesech. A dneska si pripravuje vlastnı ra j a jes te s tım poma ha celúmu Hejnu.ť
Fletcher se podıval na instruktora a v ocıch se mu mihl strach. Ja ze bych je mel vúst? Jak to
myslıs ? Ty jsi instruktor a nem˚zes odejıt!ť
Proc ne? Copak nejsou jina Hejna s nejakymi Fletchery, kterı potrebujı pomoc vıc nez ten na s ,
ktery se uz dostal za cestu svetlem?ť
Ja ? VzdyŽ jsem jen obycejny racek a ty– ť
- 12 -
– jediny syn Velkúho racka nebo co?ť skocil mu ironicky do reci Jonathan a zahledel se na more.
Uz me nepotrebujes . Musıs sa m zacıt hledat, kazdy den trochu, skutecnúho racka Fletchera, ktery
nezna za dnú omezenı. On je tv˚j ucitel. Musıs mu rozumet a musıs na nem pracovat.ť
Ve zlomku vteriny byl Jonathan ve vzduchu, zacal se trpytit a rozplyvat ve svetle. NedopusŽ, aby o
mnes ırili nejakú pitomosti, anebo aby ze me delali boha. Slys ıs , Fletchere! Jsem racek. Ma m ra d
lúta nı, a to je vs echno– ť
JONATHANE!ť
Never svym ocım, Fletchere. Ukazujı na m jen nas i vlastnı omezenost. Dıvej se mozkem, hledej, co
uz zna s , a tak se naucıs lútat.ť
Trpyt zhasl. Jonathan se cely rozplynul ve vzduchu.
Za nejaky cas Fletcher donutil sa m sebe vzlútnout a narazil na skupinu novych za k˚, zapa lenych
pro prvnı lekci lúta nı.
Hned na zaca tku si musıte uvedomit,ť soukal ze sebe nama have, ze racek je nicım neomezena
mys lenka svobody, podoba Velkúho racka a celú vas e telo, od jednoho konce krıdla po druhy, nenı
nic jinúho nez vas e vlastnı mys lenka.ť
Mladı rackovú po nem necha pavepokukovali. Tak uz prejdi k veci, mysleli si, tohle prece nenı
na vod na looping.
Fletcher si povzdychnul a zacal znovu. Tak teda– jak bych– no dobre,ť soukal ze sebe a kriticky
si je premeril. Zacneme vodorovnym letem.ť Jakmile to rekl, uvedomil si, ze na Jonathanovi nebylo nic
nadprirozenúho stejne jako na nem, na Fletcherovi.
Tak podle tebe meze neexistujı, Jonathane, rıkal si v duchu. V tom prıpade se ale brzy vynorım
z rıdkúho vzduchu na tvem brehu a predvedu ti pa r malickostı z lúta nı!
Fletcher se nutil pred za ky do prısnosti, ale najednou je uvidel novyma ocima, takovú, jacı byli, a
ackoli to trvalo jen okamzik, mel je za to ra d, moc ra d. Rıka s , ze meze neexistujı, Jonathane, pomyslel
si a usma l se. Zacal sv˚j vlastnı za pas s ucenım.

https://eldar.cz/hade/racek.pdf

[Tara]

z FB

HMM, TLUSTÁ ŘÍKÁTE?

Nedávno si jeden muž stěžoval na internetu na svou tlustou ženu.

Psal, že už se s tím nemůže vyrovnat. Rozvádí se! Po porodu přibrala pět kilogramů. Když si ji bral, tak vážila 52 kilo, teď váží 57 kilo a už ho nepřitahuje. Sám o sobě píše, že je impozantní hezký muž a ženám se líbí..
Jeho manželka si prý takto sama zkazila své štěstí.

Komentáře byly samozřejmě různé. Některé ženy psaly, že je to zrada, takhle se rozejít kvůli takové maličkosti. Jiní si povzdechli a dali pisateli za pravdu, že to není jeho vina.. Muži také uvedli různé příklady, kdy za svou lásku museli bojovat.

Vzpomněl jsem si na příběh o Zinaidě Tusnolobové-Marčenkové, který se stal za války v Rusku.

Když vypukla válka, tato dívka absolvovala ošetřovatelský kurz. V roce 1942 se dostala na frontu. Za 8 měsíců ošetřila 123 zraněných vojáků. V jedné z bitev v únoru 1943, když se snažila zachránit svého velitele, utrpěla zlomeniny obou nohou a tak ležela bezmocná na sněhu. Přistoupil k ní Němec. Surově ji kopal těžkou vojenskou botou do břicha, do obličeje a hlavy a dupal ji po rukou a zraněných nohou, ale naštěstí z nějakého důvodu nevystřelil. To je důvod, proč tato dívka zůstala naživu.
Sníh kolem zraněné dívky byl pokrytý krví. Nějak ji z toho vojáci dostali a poslali do nemocnice. Ukázalo se však, že je potřeba amputovat a obě ruce i nohy - omrzliny a gangrena. Tak ve 22 letech přišla ve válce o ruce a nohy.

Tato dívka pak požádala sestřičku, aby za ni napsala dopis jejímu milému:
„Můj sladký, drahý Josefe! Odpusť mi takový dopis, ale už nemohu mlčet. Musím ti říct pravdu... Trpěla jsem v první linii. Nemám ruce a nohy. Nechci pro tebe být přítěží. Zapomeň na mě. Sbohem. Tvoje Zina. "

A brzy přišla odpověď.

"Moje sladká holčičko! Má drahá trpící dívenko! Žádné neštěstí a potíže nás nerozdělí. Neexistuje takový zármutek, žádné takové trápení, které by mě donutilo na tebe zapomenout, má milovaná. Skrze radost i smutek, budeme vždy spolu.
Jsem jen tvůj a navždy budu jen tvůj
Josef.. ".

A tato holka byla z toho unešená. Dostala znovu chuť do života. Naučila se pomocí protéz zase chodit, psát a žít. A psala dopisy do novin jen okrajem paže a mluvila o svém osudu před lidmi.
Jednou napsala do novin: Pomstí mě? A sovětské tanky ihned vyrazily do boje s nápisem: Za Zinaidu Tusnolobovu!

A po válce se s Josefem vzali. Žili, pracovali a měli děti. Manžel neshledal svou Zinu vadnou, jejího zmrzačení si nevšímal. Byl velmi zamilovaný. Ostatní holky, kterých po válce bylo mnoho osamělých, neměly u něj šanci, měl přece svou Zinu. Možná proto, že opravdová láska vidí v člověku vždy jen to důležité a nevidí detaily...

Proto není postižení překážkou pro toho, kdo skutečně miluje. A pro toho, kdo nemiluje, je i pět kilogramů kritickým znamením...

[Tara]

Vivekananda, žák Ramakrišnův

Vivekananda nedovedl vždy ovládnout svou vášnivost a náladovost, kterou ztajená, stále číhající choroba rozjitřovala; ti, kdož se odvažovali odporovat mu, nejednou pocítili ostří jeho spáru. Ale přijímali to v dobrém; viděli v tom jenom chvilkové nálady svého vůdce! Byli si jisti, oni i on, svou vzájemnou oddaností.

Chvílemi se jim ještě zastesklo po rozjímavém životě a po jejich Ramakrišnovi, králi Extase. Bylo by se jim líbilo zredukovat Ramakrišnovu missi na pouhý klášterní kult, vhodný pro snivou nečinnost. Ale Vivekananda je drsně burcoval:




„Vy tedy chcete uzavřít Ramakrišnu do svých úzkých hranic? Já ty hranice rozmetám!... Ramakrišna je mnohem větší, než jak ho vidí jeho žáci. Je to inkarnace nekonečných duchovních idejí, schopných nekonečného rozvoje. Jediný z jeho pohledů mohl stvořit tisíc Vivekanandů … Rozšířím jeho myšlenky po celém světě…“

Jakkoli drahý mu byl člověk Ramakrišna, jeho slovo mu bylo dražší. Nechtěl vztyčit oltář novému bohu, nýbrž vylít na lidi manu jeho myšlenek. A tyto myšlenky měly být především: činy.

„Náboženství, má-li být náboženstvím, musí být účelné.“

A přitom dbal, aby se do toho v nějakém zakuklení nevplížil ten sentimentalismus, který všude pronásledoval. Tato duševní nálada opravdu hrozila rozšířit se po celém Bengálsku. Nakonec zdusila všechnu mužnou sílu; a Vivekananda s ní bojoval tím houževnatěji, že byl nucen; chtěl-li jednat, vyrvat ji také ze sebe, jak ukazuje následující vzrušující příhoda:

Jednou mu kterýsi z jeho bratří mnichů s úsměvem vytýkal, že do extatického učení Ramakrišnova vnáší západní myšlenky: -- tu organisaci, ten činný život, tu sociální službu, -- který by Ramakrišna jistě nebyl uznal za správné. Vivekananda odpovídal napřed tím, že trochu hrubě ironizoval svého druha a nepřímo také ostatní posluchače, neboť cítil, že sympatizují s tím, jenž mluvil:

„Co o tom víte? Nevíte nic!... Vaše učení se zastavilo tak jako studia toho hlupáka u prvního písmene bengálské abecedy: KA, protože mu připomínalo Krišnu; dále se učit nemohl, protože měl plné oči slz… Jste sentimentální hlupáci. Čemu rozumíte z náboženství? Nedovedete nic jiného, než modlit se se sepjatýma rukama: Ó Bože, jak krásný je tvůj nos! Jak půvabné jsou tvé oči! A jiné takové hlouposti… A myslíte si přitom, že vaše spása je zajištěna a že v hodinku vaší smrti Sri Ramakrišna přijde, vezme vás za ruku a zavede vás do nejkrásnějšího nebe… Studium, veřejná kazatelská činnost, humanitní skutky, to všechno je podle vašeho mínění Maja, protože kdysi řekl: „Především hledejte a najděte Boha! Chtít prokazovat nějaké dobro světu je domýšlivost!“… Jako kdyby bylo tak snadné dosáhnout Boha! Jako kdyby byl tak hloupý, aby ze sebe dělal hračku v rukou nevědomců!...“

Potom najednou zahřímal:

„Vy si myslíte, že jste Sri Ramakrišnu pochopili lépe než já? Vy si myslíte, že Džňána je suché poznání, k němuž se přichází pouští, když bylo ubito srdce? Vaše Bhakti je sentimentální hloupost, která z vás dělá bezmocné slabochy. Vy chcete hlásat Ramakrišnu tak, jak vy jste ho pochopili? To je strašně málo!... Neodvažujte se dotýkat se ho! Kdo dbá o toho vašeho Ramakrišnu? Kdo dbá o vaše Bhakti a Mukti? Kdo dbá o to, co říkají vaše posvátné knihy? Jsem připraven radostně jít do tisíce pekel, mohu-li tím probudit své krajany, topící se v malátné netečnosti, mohu-li je přimět, aby stáli zpříma bez cizí pomoci a aby se stali opravdovými lidmi, v nichž žije duch Karmajogy… Nejsem služebník Ramakrišnův, ani nikoho jiného! Jsem sluha jenom toho, kdo slouží a pomáhá jiným, nedbaje svého vlastního Bhakti nebo Mukti…“

Jeho tvář byla rozpálena, praví svědek tohoto výjevu, oči mu svítily, hlas se mu zadrhoval vzrušením, tělo se třáslo rozechvěním. Náhle utekl do svého pokoje….

Ostatní, ohromeni, mlčeli. Po nějaké chvíli se jeden z nich šel podívat do jeho pokoje. Vivekananda byl pohřížen v rozjímání. Mlčky čekali… Za hodinu potom se Vivekananda vrátil. Na tváři měl stále ještě stopy prudké bouře. Ale uklidnil se a mírně jim řekl:

„Každý, kdo dosáhl Bhakti, má nervy a srdce tak jemné a něžné, že je nesmírně vzruší i dotyk květu. Víte, že teď už nemohu číst ani romány? Kdykoli si vzpomenu na Sri Ramakrišnu, hned jsem strašně vzrušen. Právě proto se snažím tlumit v sobě kypění Bhakti. Ustavičně se snažím spoutávat se železnými okovy Džňany. Neboť mé dílo pro mou matku vlast není ještě skončeno a mé Poselství světu nebylo ještě celé řečeno. Proto také, jakmile vidím, že city Bhakti znovu hrozí výbuchem, nelítostně je bičuji, stávám se tvrdým jako kámen a vzývám přísnou Džňánu… Oh, čeká mě veliké dílo! Jsem otrok Sri Ramakrišny, který mi svěřil vykonání svého díla a který odmítá popřát mi klid, dokud je nevykonám!... Oh, té jeho lásky ke mně!...“

Pro vzrušení ani mluvit nemohl. A tu se Jogananda snažil rozptýlit ho, protože se báli nového výbuchu.

Od toho dne se proti Vivekanandovým metodám neozvalo už ani jediné slovo odporu. Co jiného by mu byli mohli namítnout než to, co on sám už dávno promyslil? Viděli teď jasně do jeho veliké zmučené duše.

Každé veliké poslání je drama. Naplňuje se na újmu toho, kdo jím byl pověřen, na újmu části jeho povahy, jeho klidu, jeho zdraví, často také jeho vrozených tužeb. Vivekananda měl všechny povahové znaky lidí své vlasti, jejich náboženskou snivost, jejich potřebu prchat ze života a ze světa buď meditací a studiem, nebo láskou, nebo, jako potulný mnich, tím věčným letem nespoutaného ducha, který se nikde neusazuje, aby nikdy neztratil styk s vesmírným Jedním. Pozorujete-li ho zblízka, slyšíte, jak z jeho hrudi stále zaznívají vzdechy umdlenosti a lítosti.

Ale nezvolil si svůj život. Zvolilo jej jeho poslání…

„Pro mne není klidu. To, co Ramakrišna nazýval Matkou Kali, zmocnilo se mého těla i mé duše tři či čtyři dni před tím, než odešel z tohoto světa. A tato Síla mě nutí, abych stále a stále pracoval a nikdy mi nedovoluje myslit na své potřeby osobní.“

Je nucen zapomínat na sebe, zapomínat na své touhy, na své blaho, ba i na svou spásu, protože je nucen stále myslit na blaho jiných.

A tuto víru musí vštípit také své kohortě apoštolů. A to je možné jenom ustavičným rozněcováním energie a činnosti. Jeho národ je národ „dyspeptiků“, kteří se opájejí svým sentimentalismem. Stává se tedy nelítostným a tvrdým, aby je otužil. Chce ve všech oborech činnosti vztyčit přísnou výši ducha, který rozněcuje k hrdinství. Prací, tělesnou a zároveň duševní, vědeckým bádáním, sociální prací. A vyučování Vedantě přisuzuje takový význam hlavně proto, že v ní vidí nejúčinnější posilňující lék:

„Oživit vlast hřímavými tóny vedského rytmu.“

Znásilňuje srdce – srdce své i srdce jiných. Ale dobře ví, že také srdce je zřídlo božství. Nechce je udusit. Ale vůdce lidu určuje srdci jeho místo v řadě. Tam, kde srdce chce vládnout, snižuje je. Tam, kde je srdce poníženo, povyšuje je. Chce, aby všude vládla rovnováha vnitřních sil, směřující k podstatnému dílu, tj. k sociální službě všem lidem, neboť ta je nejnaléhavější: nevzdělanost, utrpení, bída širokých vrstev nestrpí odkladu.

Rovnováha ovšem není nikdy stálá; je nesnadné zřídit ji, ještě nesnadnější je udržet ji v takových horkokrevných rasách, u nichž se plamenné zanícení ve chvíli mění v prach spálených tužeb. A dvacetkrát nesnadnější je to u tohoto muže, rozervaného dvaceti démony, vírou, vědou, uměním, činy, všemi vášněmi vítězství a vzrušení. Je krásné, že dovedl až do konce udržet ve svých rukou, v nichž kypěla horečka, rovnováhu mezi těmi dvěma póly: mezi palčivým magnetem Absolutna (Advaita) a neodolatelným voláním bolestně ztrýzněného Lidstva. A nejvíce nám ho přibližuje právě to, že ve chvílích, kdy rovnováha už není možná, kdy je nucen volit to či ono, Humanita vítězí: všechno obětuje Milosrdné lásce.

Krásný Girišův příběh je toho dojemným důkazem:

Vzpomínáme si, že tento Ramakrišnův přítel – slavný bengálský dramaturg, spisovatel a herec, který žil prostopášně a bezbožně až do chvíle, kdy laskavý a šibalský ganžský rybář chytil jeho duši na udičku – stal se potom (nezanechav svého života světského) nejupřímnějším, nejvroucnějším konvertitou; žil teď v ustavičném zanícení vírou lásky (Bhaktijoga). Ale nevzdal se své bezostyšnosti v řeči; a všichni Ramakrišnovi žáci si ho velmi vážili pro jeho styky s Učitelem.

Jednou přišel, právě když Vivekananda rozmlouval s mnichy o nejabstraktnější filosofii. Vivekananda, přerušiv tu filosofickou rozpravu, přátelsky zavtipkoval: “Vás, Giriši, pravda, nikdy ani nenapadlo studovat tyto věci? Jistě jste zas strávil celý den se svými Krišny a se svými Višnuy?“

Giriš odpověděl:

„A vy Narene, jste patrně četl pořád dokola své Vedy a Vedantu?... Ale, slyšte, našel jste tam nějaké léky na vzdechy a vzlyky hladových úst na ty hnusné hříchy, na ty nesčetné útrapy a bídu, s nimiž se denně potkáváme? Matka, která ještě nedávno denně sytila padesát krků, nemá teď už tři dny ani tolik, aby nasytila vlastní děti a sebe. Manželka pana X. byla znásilněna a na smrt utýrána nějakými netvory. Mladá vdova po panu Y. podlehla při potratu, kterým chtěla zakrýt svou hanbu… Povězte mi, Narene, jaká preventivní opatření pro všechna tato zla jste našel ve Vedách?...“

A Giriš, pokračuje tímto tónem trpké ironie, maloval chmurný obraz lidské společnosti. Vivekananda, prudce vzrušen, mlčel a slzy se mu hrnuly do očí. Nesnesl to, dusil se rozechvěním: vyběhl z pokoje. A tu Giriš řekl žákům:

„Viděli jste široké srdce svého guru? Nevážím si ho tak velice pro jeho vědomosti a pro jeho mohutného ducha, jako pro to srdce, které pláče nad lidskou bídou. Jakmile uslyšel o lidské bídě, (dobře si to pamatujte!), všechny jeho Vedy a Vedanta byly ty tam; všechno vědění, všechna vzdělanost, jež ještě před chvílí projevoval, byly hozeny přes palubu; a celá jeho bytost se naplnila tak, že až přetékala mlékem lidského soucitu. Váš Svamidži je džňanin a pandit (tj. tvor rozumový), zrovna tak jako milovník Boha a lidského rodu…“

Vivekananda se vrátil. Řekl Saradanandovi – a jeho hlas vnikal do duše – , že jeho srdce bylo drásáno bolestí při myšlence na útrapy krajanů a že je třeba ihned zřídit nějakou pomocnou akci pro ty nešťastníky. A obrátiv se ke Girišovi řekl:

„Ach, Giriši! I kdybych se měl tisíckrát narodit, s jakou radostí bych to přijal, kdyby tím mohlo být ulehčeno utrpení světa, – ba, co říkám? – utrpení jediného člověka!“


Nakladatelství Symposion, Praha 1931

[Tara]

*

[Tara]

Syrová a zároveň uzdravující upřímnost k sobě i druhým až na dřeň. Dokud nenalezneme odvahu být upřímní k sobě samým a zároveň mít se sebou soucit, nemáme šanci být upřímní a soucitní ani k těm kolem nás..

"Rád bych se k něčemu přiznal.
Jsem toxický člověk.
Narcis.
Toužící po moci a ovládání.
Vlastně egomaniak.
Ano, ano, jsem Vědomí, Božské Já, Věčné Světlo, nedotčený a neosobní Oceán Vědomí v srdci všech bytostí. To všechno jsem já, ano.
Samozřejmě.
Namaste.
Ale chci také plně přijmout a převzít odpovědnost za své individuální a nedokonalé lidství, své osobní chyby, své podmíněnosti z dětství, svůj stín.
Za svého "vnitřního kreténa".
Namaste.
Chci být součástí řešení, ne problému.
A léčení vždy začíná radikální upřímností.
Dovolte mi tedy, abych se přiznal: jsem narcista. Naprostý, sebestředný narcista. Mistrovský manipulátor. Šílený svým egem.
Přinejmenším... Mám v sobě tyto potenciály, stejně jako my všichni. Viděl jsem, jak se všechny tyto vzorce v průběhu let odehrávají v mém nitru i v mých nejbližších vztazích.
Tím, že jsem tyto hluboce zakořeněné programy z dětství vynesl na světlo Vědomí, jsem mohl nastoupit cestu k jejich pochopení, uzdravení... a přepsání.
Jádrem mého narcismu byla hrůza z intimity a hluboký stud a pocit hlubokého selhání a nehodnosti, kterých jsem si většinou nebyl vědom.
Můj otec mě naučil, jak být narcistou, jak se stydět za druhé, abych se vyhnul nesnesitelnému pocitu své hanby, jak soudit druhé, abych se vyhnul tomu, že budu souzen. Říkám to bez obviňování nebo zloby. Nyní jsem mu odpustil. Ale... je to pravda. Internalizoval jsem otcovo vztahové zranění, jeho představy a přesvědčení o tom, co je to "být mužem", vymývání mozku, které převzal od vlastních rodičů. Když umíral na Alzheimerovu chorobu, v bolestech a zmatení, viděl jsem i jeho naprostou nevinnost. Jeho vyděšené vnitřní dítě. Jeho vlastní hluboce pohřbenou touhu po lásce.
A rád bych se přiznal ještě k něčemu.
Jsem spoluzávislý. Jsem závislý na lásce. Chronický milovník lidí a mučedník lásky.
Nebo jsem alespoň tyto vzorce na sobě v průběhu let pozoroval.
Ve své bolesti, s pocitem prázdnoty, bez identity, bez naděje a bez smyslu života jsem využíval druhé, abych zaplnil svou vnitřní prázdnotu, abych se "napravil" a odvedl pozornost od sebe samého. Ignoroval jsem své vlastní potřeby, své vlastní pocity, své vlastní touhy a vášně, potlačoval jsem své autentické já a přizpůsoboval jsem se tomu, čím mě chtěli mít ONI. Předváděl jsem se, hrál jsem roli, lhal jsem a vzal na sebe "falešné já", abych byl milován, obdivován a byla mi věnována pozornost. Říkal jsem "ano", když jsem myslel "ne", a říkal jsem "ne", když jsem ve skutečnosti chtěl říct "ano".
Podvědomě jsem dovolil, aby každá z mých hranic byla porušena, pošlapána, nerespektována, ignorována, abych si získal a udržel lásku, vyhnul se rozpakům, odmítnutí a opuštění.
Toleroval jsem nadávky, zostuzování, odsuzování a totální útoky. Dovolil jsem, aby byl narušován můj drahocenný prostor, aby byly umlčovány mé hodnoty, aby byla pošlapávána má důstojnost. Nechal jsem se ovládat a šikanovat. Spletl jsem si cizí myšlenky se svými vlastními. Cizí pocity se svými vlastními. Potlačil jsem svůj pravý hlas, svůj smutek, svou radost, svůj strach a zejména svůj hněv, abych byl "oblíbený".
Dovolil jsem druhým, aby se na mé pocity vysrali, a předstíral jsem, že mi to "nevadí".
Nebyl jsem s tím "v pohodě". Uvnitř jsem řval a zuřil.
A ze strachu, že budu považován za "špatného", a z útěku před nesnesitelnými pocity viny jsem se občas stával pečovatelem, léčitelem, terapeutem, prostředníkem, zachráncem. Byl jsem "hodný chlapík", "milý člověk" bez vlastních potřeb a přání. Mít potřeby jsem zaměňoval za "slabost", cítit zlost za "neurózu" a mít přání za "duševní chorobu". V mém nitru tajně bublal a vřel vztek, zášť a vyčerpání, ale tuto bolest jsem skrýval, dokonce i sám před sebou, abych si u sebe udržel předměty své závislosti a vyhnul se vlastnímu životu a vyhnul se vlastní smrti.
Předstíral jsem, že jsem "nesobecký", abych ochránil své (neexistující) "já".
V mé spoluzávislosti bylo něco narcistického.
V mém narcismu bylo něco kodependentního.
Obojí bylo zakořeněno a ukováno ve strachu - ve strachu ze smrti a ztráty a nicoty a prázdnoty.
Obojí je přesvědčivé drama, které nás má uchránit před tím, abychom čelili své bolesti. Uděláme cokoli, abychom se bolesti vyhnuli.
Moje matka mě naučila, jak být lidem po vůli, žehnám jí. Říkám to bez výčitek a zášti. Ale je to pravda. Vnitřně jsem si osvojil její vinu, její potřebu "udělat všechny šťastnými" tím, že sama sebe udělá nešťastnou, její potřebu umlčet a zneuctít sebe samu, aby uspokojila nepředvídatelné výkyvy nálad, žárlivost a vztek mého narcistického otce. Aby se ochránila. Aby se udržela v bezpečí. Teď už chápu, že dělala, co mohla, a přehrávala naprogramování, které se naučila od mé babičky a možná stovek generací lidumilů před ní. Tyto jedovaté a sebedestruktivní vzorce se táhnou generacemi.
Dokud se nezhroutíme. Musel jsem se zlomit, skoncovat se studem a strachem a probudit se.
Všechny tyto postavy jsem v sobě viděl: V každém z nich jsem viděl narcistu a spoluzávislého. "Ten, který má vždycky pravdu" a "ten, který se vždycky mýlí". Závislák a ten, kdo se snaží zalíbit lidem. Toho, kdo obsedantně utíká ke spojení, a toho, kdo reaktivně utíká a schovává se před spojením.
Byl jsem cirkusovou opicí, která vystupuje kvůli kouskům citové potravy. Byl jsem asketa žijící v jeskyni, který utíká před světem.
Tím, kdo zanedbává druhé, aby se zavděčil sám sobě. Ten, kdo se nechává zanedbávat, aby potěšil ostatní.
Zneužívající a zneužívaný. Oběť a oběť, která se stydí.
Vyhýbající se lásce a závislý na lásce.
Všechny tyto božské části žijí ve mně!
Myslím, že VŠICHNI v sobě máme tyto charakterové vzorce, v menší či větší míře, v různých obdobích a v různých vztahových souvislostech. Často se nejsilněji projevují v našich nejintimnějších vztazích. Čím více nám na někom záleží, tím více se mu můžeme nevědomě snažit vyhýbat nebo ho ovládat, obviňovat ho nebo být posedlí jeho souhlasem, čímž se odpojujeme od svého autentického já.
Kořen veškerého narcismu a spoluzávislosti? Nevědomá hrůza z intimity na úrovni přežití. Strach z opravdového sblížení s druhým člověkem. Být viděn. Být poznán. Z toho, že budu "odhalen".
"Když odhalím svou zranitelnost, svůj strach, svůj smutek, své pochybnosti, své otázky, svůj hněv, svou nehodnost, temnotu a stíny, budu odmítnut, zanedbán, zesměšněn, přidušen, zaplaven, zavalen, opuštěn... a to nedokážu přežít."
Hlas traumatu z dětství. Hlas zapomenutého uvnitř. Toho opuštěného.
Jak jsem se dokázal stále více milovat, vyplňovat prázdnotu uvnitř, zalévat jádro traumatického studu vědomím a soucitem, vlévat vnitřnímu "opuštěnému" láskyplnou pozornost, potřeboval jsem stále méně vyhýbat se intimitě tím, že jsem ovládal druhé nebo se nechal ovládat. Stále méně jsem potřeboval obviňovat druhé, stydět se za ně a chovat se k nim jako k předmětům. Byl jsem stále více schopen být s druhými přítomen, dovolit jim mít všechny jejich subjektivní pocity, touhy, radosti a smutky a nevnímat jejich nejhlubší prožitky jako nějakou existenciální hrozbu.
Jak jsem se uzdravoval, stále méně jsem potřeboval být závislý na druhých, "používat" druhé, abych zaplnil svou vnitřní "černou díru". Jak jsem se v sobě cítil stále celistvější, dokázal jsem mluvit nahlas, říkat druhým svou zranitelnou a upřímnou pravdu, stanovovat hranice, říkat, co je pro mě v pořádku a co ne, a to i s rizikem, že je zraním, zklamu nebo naštvu. Dokázal jsem riskovat ztrátu "lásky", abych se mohl hlouběji a autentičtěji spojit. Také jsem našel lidi - ženy i muže -, kteří mě dokážou skutečně milovat takového, jaký jsem, ne takového, jakého předstírám, že jsem. To byl největší dar - a překvapení - mého života: Že jsem zcela milovatelný i se všemi svými chybami a nedokonalostmi. Že jsou tu lidé, kteří mě vyslechnou a zůstanou, nebudou mě hanět ani se mě snažit "napravit", ale budou mě láskyplně držet v přítomnosti, podporovat mě v mé zranitelnosti, oslavovat mé slzy a vášně a neodvrátí se ode mě s odporem. Nepotřebuji prosit o lásku, ovládat druhé, abych získal lásku, ani se kvůli lásce vzdávat sama sebe. Stačí, abych byl sám sebou, a jsem milován.
A pokud mi někdo není schopen poskytnout tento druh lásky, bezpečí a podpory, mohu vždy stanovit hranice, nebo dokonce odejít, pokud je to nutné, bez pocitu viny - je to tvrdá sebeobrana.
Zjistil jsem, že láska není něco, co můžeme vyhrát nebo ztratit. Nenajdeme ji prostřednictvím kontroly nebo manipulace se sebou samým či druhým. Nenachází se tam, kde je závislost nebo mučednictví. Nachází se v nejhlubších zákoutích mého vlastního srdce. Je zde, když dokážu být plně přítomen s tím, koho mám před sebou. Hluboce naslouchat jeho vnitřnímu světu a přitom zůstat nádherně spojen se svým vlastním a nezaměňovat obojí.
Dovolit si mít své vlastní nedokonalé myšlenky, touhy, nutkání a pocity a dovolit tomu druhému vedle mě, aby měl také své. Naslouchat. Přijímat. Být otevřený, jemný a pružný. Ale také se ozvat, když mi něco nevyhovuje. Prosazovat svou pravdu, své potřeby. Sdílet svůj živý, jasný a neuspořádaný vnitřní svět. A umožnit druhému, aby se také vyjádřil.
Jin a jang. Mužské a ženské. Podvolení se druhým a zdravá agresivita z přítomnosti, ze soucitu. Pronikání a pronikání. Přijímání a prosazování.
Voda a oheň. Nebe a země.
Nesmrtelný a smrtelný. Duch, tělo.
Děkuji ti, otče.
Děkuji ti, matko.
Naučili jste mě strategiím zvládání, způsobům, jak se chránit před hlubokou psychickou bolestí. Dali jste mi vnitřní počítačové programy zvané spoluzávislost a narcismus, aby mě ušetřily nesnesitelné agónie odmítnutí a opuštění, programy, které už nemusím spouštět, protože teď jsem ochotný a schopný postavit se těmto vnitřním "monstrům" a vlastnit je, být s nimi přítomný, dýchat do nich a přitulit je k sobě, když chodím, když sedím, stojím, hraju si a tančím či uléhám ke spánku, takže už nevlastní mě, ale já vlastním je, své drahé vnitřní Já.
"Jeho levice je pod mou hlavou a jeho pravice mě objímá".
Chci rozzářit zářivou božskou pozorností své nejhlubší lidské rány, nalít posvátný elixír do míst, která bolí.
Chci být Uvědoměním samotným, ano... ale chci také nabýt podoby nedokonalé, částečně zlomené, zcela zranitelné, citlivé a upřímné, rozpracované lidské bytosti.
Modlím se, abych v sobě našel odvahu vykořenit všechno násilí a neautentičnost, včetně násilí spočívajícího v tom, že se chovám k druhým jako k objektům (narcismus), a sebepoškozování, kdy se chovám jako objekt pro druhé (spoluzávislost). Modlím se, abych dokázal spalovat dysfunkční vzorce, když se objeví ve vztahu - v ohni přítomnosti, v alchymistickém tyglíku intimity.
Pokorně se omlouvám všem, mužům i ženám, kterým jsem kdy ublížil, vědomě či nevědomě, vědomě či nevědomě.
Bál jsem se. V duchu jsem si přehrával staré nahrávky, jako my všichni. Kazety se strachem a trestem, které do mě rodiče nevědomky naprogramovali, když jsem byl malý. Pásky nehodnosti a viny. Kazety, které mi říkaly, abych se vzdal sám sebe a potlačil své nejhlubší pocity, svou citlivost a divokou intuici. Tehdy jsem byla nevinný. To jsme byli všichni. Neuměl jsem nic lepšího než kopírovat "Je", bohy mého vesmíru. Bolelo mě to a potřeboval jsem lásku, ale bál jsem se, že budu milován. Myslel jsem si, že láska znamená ovládat nebo být ovládán, ovládat nebo být ovládán, nebo ztratit sám sebe pro druhého. Mýlil jsem se.
To není výmluva. Jen pravda. Jen syrová pravda.
Teď už to vím lépe.
Všichni teď víme víc. Tak se polepšeme.
Můžeme se uzdravit.
Začněme
tím, že řekneme
pravdu."

- Jeff Foster

[Tara]

"Bydlel jsem ve vesnickém penzionu. Byla to velmi chudá vesnice, ale byla plná mnoha psů. Všichni se shromáždili v noci kolem penzionu; musel to být jejich obvyklý zvyk. Odpočinek byl dobrým místem – velké stromy, stíny, a musely tam odpočívat každou noc. Tak jsem tam bydlel a jeden ministr konkrétního státu tam bydlel. Ministr byl velmi rozrušený, protože psi štěkali, což způsobilo velké nepříjemnosti. Půlka noci uplynula a ministr nemohl spát, tak přišel za mnou.
On řekl: „Spíte? ” Spal jsem, tak se ke mně přiblížil, probudil mě a zeptal se mě: „Prosím, řekni mi, jak jsi mohl usnout uprostřed takových zvuků všude kolem. Nejméně dvacet až třicet psů je tam a bojují a štěkají a dělají vše, co psi běžně dělají. Tak co dělat? Nemůžu spát a jsem tak unavená po celodenní cestě. Když nemůžu spát, bude to pro mě těžké. Druhý den musím zase vyrazit na prohlídku a brzy ráno odjedu. Zdá se, že spánek nepřichází a vyzkoušel jsem všechny metody, které jsem se naučil a slyšel – zpívání mantry, modlitba k Bohu atd. Udělala jsem všechno, ale nic se neděje, tak co teď? ”
Tak jsem mu řekl: „Ti psi se tu neshromáždili, aby vás rušili. Ani nevědí, že zde bydlí ministr; noviny nečtou. Jsou naprosto ignoranti. Nejsou tu záměrně, nezajímají se o vás. Dělají svou práci. Proč tě někdo ruší? ”
Tak řekl: „Proč bych neměl? Jak ne? Když mám tolik štěkání, jak můžu jít spát? ”
Tak jsem mu řekl: „Nebojujte se štěkáním. Bojujete – to je ten problém, ne hluk. Ten hluk vás neruší, ale vy rušíte sami sebe kvůli hluku. Jste proti hluku, takže máte podmínku. Říkáš: 'Jestli psi přestanou štěkat, tak budu spát. ’ Psi tě nebudou poslouchat. Máš podmínku. Máte pocit, že pokud je podmínka splněna, tak můžete spát. Tento stav vás znepokojuje. Přijímejte psy! Nedělejte podmínku, že když přestanou štěkat, tak budu spát. ’ Prostě přijmi.
Psi jsou tam a štěkají; nebraňte se, nebojujte, nesnažte se na ty zvuky zapomenout. Přijměte je a poslouchejte je, jsou krásné. Noc je tak tichá, a oni tak životně štěkají – jen poslouchejte. Tohle bude ta mantra, ta správná mantra: jen je naslouchejte. ”
Tak řekl: „Dobře! Nevěřím, že tohle pomůže, ale protože nic jiného dělat nedá, zkusím to. “ Usnul a psi ještě štěkali. Ráno řekl: „To je zázračné. Přijala jsem je; stáhla jsem svůj stav. Poslouchal jsem. Ti psi se stali velmi hudebními a jejich štěkání, jejich hluk, nebyl rušivý. Spíše se z toho stala jakási ukolébavka, a já kvůli ní upadla do hlubokého spánku. ”
To záleží na vaší mysli. Když jste pozitivní, tak se vše stává pozitivním. Pokud jste negativní, tak se všechno změní v negativní, všechno zkyselne. Tak tohle si prosím pamatujte - nejen o zvucích, ale o všem v životě. Pokud máte pocit, že kolem vás existuje něco negativního, jděte a najděte příčinu uvnitř. Jsi to ty. Musíte něco očekávat, musíte po něčem toužit, musíte mít nějaké podmínky.
Existence nelze donutit jít podle vás; plyne svým vlastním způsobem. Pokud s tím můžete plynout, budete pozitivní. Pokud s tím budete bojovat, stanete se negativními a celý kosmos kolem vás se změní v negativní. "

Osho