Příběhy

Moderátor: Tara

Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 29. kvě 2019 10:48:48

Volný


Z knihy Ankera Larsena Kámen Mudrců
(Vydalo nakladatelství Avatar v edici Zlatý věk)


Kapitola z knihy, kterou lze jen neustále objevovat.


Kandidát nepřišel domů do samoty, kterou očekával. Na schodech před domem seděl Holger Vdovin. Seděl tam už dosti dlouho, takže se zabral do sebe a nepohnul se, neslyšel ani neviděl.

Kandidát pozoroval klidnou postavu a jak kráčel zahradní stezkou, pomyslel si:

„Je stejně nehybný jako dům, u kterého sedí. Docela dobře by mohl být velkým kamenem nebo možná zvířetem, protože dýchá.“

Když k němu Holger obrátil tvář a vstal, zapomněl Kandidát pozdravit, protože ho napadla myšlenka:

„Mohl by na mou věru být také bohem! Jediné, čemu se ani v nejmenším nepodobá, je – člověk.“

Malý úsměv, který se objevil kolem Holgerových úst, tuto myšlenku popřel a způsobil, že se Kandidát zarazil, ano, překvapením skoro civěl. Vždyť tu stál a byl předmětem laskavého úsměvu, s nímž se Holger již od dětství díval na vše, co bylo malé, útlé a něžné a potřebovalo ochranu.

Kandidát zažil různé věci ve svém pestrém životě, ale tato zkušenost byla nová. Poprvé – pokud sahaly jeho vzpomínky – ztratil svou jistotu a nedovedl se do toho vpravit. Nebyl zvyklý, aby se na něho pohlíželo jako na „hodného drobečka“. Cítil, že je předmětem zvláštní výchovné lásky, která, aniž by to měla v úmyslu, mu vykazovala místo, jež nebylo tak prostorné jako to, které míval obyčejně k použití. Mastičkářská činnost, na níž byl trochu pyšný, sklesla na bezvýznamnost, nestojící za řeč. A příčinou tohoto pocitu nepatrnosti byl sám nejlepší výsledek této činnosti – muž, který tu nyní stál a hleděl na něj s otcovskou něhou a v jehož úsměvu byl otec, matka a přítel dohromady.

Žena, jež posluhovala Kandidátovi, měla jídlo hotové a Holger byl pozván, aby se s ním najedl.

Když donesla dovnitř kávu a umyla nádobí, odšourala se domů, a přemítala: „Je to přece jen podivné slyšet tyto dva lidi povídat o počasí a obilí zrovna tak, jako povídáme my ostatní… Ačkoli o čem by ostatně mohli mluvit? Jeden je učený muž a druhý výrobce dřeváků, který nebyl ani na vysoké škole.“

Kandidát si zapálil doutník a nabídl Holgerovi, ale Holger odmítl.

„Ze zásady?“ zeptal se Kandidát.

„Ne, nemám žádné zásady,“ odpověděl Holger. „Ale… ale nevím, proč bych měl kouřit.“

Kandidát se opřel pohodlně o židli a oddaně pozoroval velký doutník a vypouštěl přitom pomalu kouř z úst. Nebylo třeba výkladu, proč by on měl kouřit.

„Přišel jste se onehdy ke mně zeptat na něco, co se týkalo vissigrödského stárka,“ začal Holger. „A já vám řekl, co jsem v tom okamžiku mohl. Ale ptal jste se mne také, na co myslím, a já vám nemohl hned odpovědět, protože jsem vlastně nemyslel, nýbrž žil v tom, co předcházelo a v tom, co přišlo potom.

Což vlastně bylo totéž.

Ale pak jsem myslel, že vy se přece…,“ usmál se, jako by podával dítěti legrační hračku, „velmi zajímáte o to, co se děje v jiných lidech. A byl jste ke mně dobrý jako nikdo jiný, takže zajímá-li vás to, je správné, když se dozvíte, co předcházelo onomu setkání na křižovatce.“

„Cožpak jste ho viděl už předtím?“ ptal se Kandidát.

„Ne. Ale viděl jsem něco jiného a pak jsem pochopil, že právě proto jsem ho nechal jít s pokojem.

Ono vyhlazení člověka, které bylo nutné – protože on a já jsme se nemohli setkat a žít dále zde na tomto světě – to se stalo již dřív, aniž jsem to zpozoroval.

Setkání na křižovatce bylo jen jeho potvrzením.“

„Co se stalo?“

„Ano, co se stalo,“ opakoval Holger, „co se stalo, abych to dovedl vyprávět. Nic. Všechno. Zjevení. Sen. Větší skutečnost než ta, kterou jindy vidíme.“

Pohlédl na Kandidáta, jako by chtěl zkusit uzpůsobit svoji řeč podle jeho chápacích schopností.

„Ano, byl to asi sen,“ pokračoval, „řekněme, že to byl sen.

Ale v tom případě jsem především snil, že bdím.

Snil jsem, že vsedě bdím na loži a mám otevřít oči a nabýt schopnosti vidět. Protože mi připadalo, že jsem dosud byl slepý, ale nyní se mají moje oči otevřít.

Otevřel jsem je a hleděl do nebe.

A tam žili lidé společně s těmi, které milovali. A nebylo nedorozumění ani možnosti sporu, a rozloučení nemohlo nastat. A život tam byl takový, že se více sbližovali a každou chvíli viděli lépe, jak se mohou mít rádi. A teplo mi vstoupilo do srdce a já pravil: ‚To je země štěstí!‘

A byl jsem zarmoucen, protože lidské štěstí jsem nikdy neokusil.

Ale hledal jsem to, v čem je moje štěstí a ptal jsem se: ‚Kde je Bůh?‘

Neboť on nebyl v této zemi štěstí.

Leda – lze-li to tak říci – jako dík v jejich srdcích za jejich štěstí.

Tehdy jsem se cítil, jako bych byl ještě slepý a moje oči se měly otevřít. A pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha.

Velká milost se na ně vylévala, právě taková, kolik měli místa ve svých srdcích. Andělé je obklopovali a učili je ještě hlubšímu uctívání, takže měli místo ještě pro větší milost.

Pomyslel jsem si: ‚To je blaženost. Ale kde je Bůh?‘

Protože on nebyl v zemi blažených.

Nemohl tam být nikdo kromě nich samých, protože oni se modlili k Bohu kvůli sobě samým, aby byli plni jeho milosti.

A bylo mi znovu, jako bych byl slepý a moje oči se musely otevřít, než budu moci vidět.

Pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří hloubají o životě, aby pochopili, odkud přichází, jaký je a kam jde.

Tam byli lidé, kteří věděli vše, co se nikdy nedovím, a co vědět ani netoužím.

Před každým byla zeměkoule, která byla živá a pohybovala se, zatímco život vznikal a rostl před jejich očima a oni ho sledovali tak přesně, že nebylo nic kromě nich a toho, co viděli. Bylo tak ticho v tomto nebi, že by jejich myšlenky musely být slyšeny tím, kdo by je dovedl pochopit.

Před každou z těchto zeměkoulí bylo malé, zlaté slunce, takřka zrcadlo, ale ze živého zlata, které neodráželo toho, kdo do něho pohlédl, nýbrž ukazovalo bezednou zlatou hlubinu.

Viděl jsem tvář přesunout se přes jedno z těchto živoucích sluncí. A ten, který seděl před ním, vstal, a já věděl, že život jeho ženy na zemi skončil.

Viděl jsem, jak čeká, viděl jsem ji přicházet, viděl jsem jak ji bere za ruku a vede do nebe, kde bylo jeho srdce.

Věděl jsem, že toto nebe není jejím nebem, ale že se jejím nebem stane, poněvadž je to nebe jeho, a myslel jsem si“ ‚taková je láska.‘

Ale ptal jsem se znovu: ‚Kde je Bůh?‘

Protože Bůh nebyl v nebi, kde se učili chápat vše – kromě něho samotného.

Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.

Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.

Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:

‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘

Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘

Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘

Ptal jsem se opět:

‚Kde je Bůh sám?‘

Hlas odpověděl:

‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.

Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.

Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘

Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.

Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.

Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.

Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.

Neboť tam uvnitř byl Bůh.

Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.

Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.

Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:

‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘

Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“

Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.

Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:

„Byla tam tedy různá nebe – podle různé povahy lidí?“

Holger vzhlédl a jeho hlas zněl vyrovnaně a tiše, tu a tam trochu hledavě jako jindy.

„Není snadné to vysvětlit,“ odpověděl. „Viděl jsem toho tolik, co neumím sdělit jinému. Ale to, na co se ptáte, je správné. Viděl jsem je přicházet z toho, co nazýváme smrtí, a viděl jsem je stoupat k nebi, až se zastavili, protože nemohli stoupat výše. Stalo se to samo od sebe. Zdálo se, že se to děje podle… zákona přírody, nebo jak bych to nazval.

Nejlépe pochopíte, co míním, když budete myslet na balon. Je to tak, že když vzduch v něm a vzduch kolem něho má stejnou teplotu a hustotu, pak již nestoupá, nýbrž stojí, že?“

Kandidát kývl a Holger pokračoval:

„Lidé byli vedeni vlastním nejvyšším citem. Když dospěli do nebe, které mělo přirozenost tohoto citu, zastavili se a byli doma.

Ale v každém nebi bylo mnoho… jakýchsi stupňů. Některé byly nižší a některé vyšší v témže nebi, ačkoliv konkrétní rozdíl nebyl a já mohl vše přehlédnout.

Ale mezi různými nebi byl asi rozdíl, protože mé oči se musely otevřít vždy, když jsem měl vidět nové.

Ale ve všech platil týž zákon – lidé přicházeli tam, kam je vedla jejich přirozenost.

Viděl jsem jednoho, který nepřišel tak daleko, jak ho mohla jeho přirozenost vést, třebaže došel mnohem dále než většina ostatních.

Bylo to v nebi slávy.

Viděl jsem ho přicházet. Stále rychle stoupal skrze všechna nebe. Na jeho tváři byl malý úsměv, který dokazoval, že ví, že bude stoupat vysoko.

Stoupal stále a přišel do slávy Boží a stoupal v ní a já viděl jeho přirozenost a myslel si: ‚Dospěje nejdále, kam člověk může dospět.‘

Ale v tu chvíli se zatavil a já to nechápal. V téže chvíli mi to bylo ukázáno. Nemůžu vysvětlit, jakým způsobem, ale viděl jsem to.

Viděl jsem jeho život na zemi. Bylo to daleko na jihu, kdesi tam, kde to nazýváme teplými kraji. Stromy nebyly zcela takové jako naše. Byly tmavší, mnoho z nich užších, většinou jakési borovice, a listnaté měly tenčí a šedivější listí.

Byl knězem – ne takovým jaké máme my. Byl jakýmsi mnichem, ale přece byl více než mnich. Nevím, jak se něco takového nazývá, existuje to však – kdesi na jihu.

Téměř ho zbožňovali. Byl to učený a chytrý muž a zvláště věděl, co sídlí v lidech. Ale hlavně to byla zbožná a velká duše.

Viděl jsem jeho pozemskou postavu, ač nyní byla asi mrtvá. Ale byla mi ukázána. Jeho vlasy byly bílé jako bílá vypraná vlna. Jeho oči svítily, jako by pozůstávaly ze samého slunce, ze slunce, které právě vyšlo. Byly tak čisté, že lidé, kteří ho viděli, klekali a vyznávali mu své hříchy. Mysleli si, že je světec.

Ale hle: kam pohlédl, setkal se s tou myšlenkou u všech lidí. Neviděl nic jiného než ji, protože ji měli všichni. Do té míry si na ni zvykl, že se na něj tak nějak přilepila, aniž o tom přemýšlel. Nosil ji s sebou všude jako něco, co bylo jeho. Pověsili ji na něho jako ozdobu. A on věděl, že jeho činnost je požehnáním pro lidi.

Z toho právě pocházel ten malý úsměv, který jsem viděl na jeho tváři, když stoupal.

Ale vše dobré, co podržel jako vědění o sobě, stalo se v nebi slávy závažím, jež ho táhlo dolů, zatímco jeho přirozenost se snažila stále vzhůru.

Čím výše duše stoupá, tím lehčí věci se stanou těžkými, tím menší hříchy se stanou velkými.“

Kandidát přestal chodit, stál a díval se na Holgera, jeho pozorný výraz byl vyjasněn malým úsměvem, o němž sotva věděl.

Holger to viděl a pravil:

„Že mi bylo dovoleno to ještě jednou vidět!“

„Co?“

„Že stojíte tak laskavě a trpíte si ze mne blázny.“

„Netropím si z vás blázny,“ odpověděl Kandidát.

„Ne,“ pravil Holger, „nemyslel jsem také vlastně na vás, nýbrž na hochy ve škole. Podobáte se jim. Takový úsměv mívali, když jsem náhodou uměl své otázky. Vždy jsem tvrdil, že je umím ‚uvnitř‘, ale když měly vyjít ven z úst, přicházely zpřeházeny bez souvislostí, a já byl pro smích.

Ale někdy, když jsem nemyslel na to, co mám říci, přišlo to vše doslova samo od sebe. A pak se všichni hoši pousmáli určitým způsobem, jako by mínili: vždyť on má pravdu, skutečně to umí. A já viděl na jejich úsměvu, že mi přejí, že jsem to dostal ven. Před chvílí jste se jim podobal, takže jsem sotva viděl rozdíl.“

„Dnes už podruhé mě redukujete na školáka,“ poznamenal Kandidát.

„Nebylo to zle míněno,“ odpověděl Holger, „nechtěl jsem vás… vás… redukovat.“

„Možná proto se to tak dobře daří,“ usmál se Kandidát. „Je to jako se školními úkoly: jen když nemyslíte na to, co máte říci, jde to samo.

Ale hleďte, počasí je mírné a vítr tichý – nepůjdeme si sednout do zahrady?“

Vyšli ven ke staré jabloni, kde Holger stál napůl bez vědomí, než ho Kandidát dostal dovnitř. Šli k novému plotu z jilmů a břečťanu.

V koutě ležel kámen, poslední zbytek starého plotu, který Kandidát rozbořil a odvezl.

Holger usedl na kámen, Kandidát naproti němu na lavici.

Dívali se na pole, kde sluneční svit pozvolna nabýval na měkkosti a tichosti, zatímco se schylovalo k večeru. Viděli den téměř klesat do minulosti – den, který byl, a nikdy již nebude.

Kandidát se díval na stíny, jak se stále prodlužují, a měl pocit, jako by se jeho zvláštní měřítko pro všechno krátilo.

Obrátil se k Holgerovi, aby něco řekl, ale zmlkl v hlubokém údivu, protože ve velké tváři mu život ukázal novou důstojnost, pro níž neznal míru a váhu.

Tvář byla nehybná, a přece se díval do úsměvu bez paprsků, do úsměvu bez předměty, do úsměvu samého v sobě.

V této tváři byla prostá velikost, která nedbala vlastní bytosti, příval nepatrnosti, přebytek Ničeho – paradoxní triumf sebezničení.

Kandidát se odvrátil a díval se do klesání dne a zůstal tak sedět, až se mu zdálo, že život sám mizí a táhne jeho samého i jeho činnost s sebou ve svém mizení – cosi zbytečného, co vklouzlo do hlubokého zapomenutí veškerenstva.

„Bůh je tedy… Nic,“ pravil pomalu, „podle vašeho snu.“

„To je možné říci,“ řekl Holger.

„Pak není Boha.“

„Ano,“

„Musí buďto být, nebo nebýt.“

„Ne.“

„Není nic třetího.“ Obrátil se prudce k Holgerovi a jeho tón byl slabě podrážděný.

Holger chvíli váhal.

„Chcete, abych řekl, co myslím?“ ptal se.

„Ano.“

„Dobrá. Pak si vzpomeňte na Haničku. Kdo miloval a zabil?“

„Vy.“

“Myslete na visigrödského stárka. Kdo nenáviděl a odpustil?“

„S obdivem říkám, že jste to byl také vy.“

„A kdo sedí nyní vedle vás?“

„Když se ptáte – pak jste to tedy vy.“

„Ale když nyní řeknu, že necítím vlasy na své hlavě jako své, nýbrž jen, že tu jsou, a necítím, že moje oči vidí, nýbrž jen, že je viděno, a necítím, že moje uši slyší, nýbrž jen, že je slyšeno, a necítím svůj dech jako svůj, nýbrž jen, že se to děje, a necítím, že moje nohy jdou a moje ruce pracují, nýbrž jen, že se to děje…

Kdo jsem tedy já, který vykonal věci si odporující? Který miloval a zabil, který nenáviděl a odpustil, který již ani nemiluje, ani nepropadá nenávisti. Který není přitahován ani odpuzován. Který nemá vůli nebo cíl?“

„Míníte tím, že neexistujete?“

„To je možno říci.“

„Ale vždyť tu jste.“

Pak musí být něco ‚třetího‘.“

„Pamatujete se, co jste učinil. Tedy vy, jenž tu sedíte, jste ten, který to učinil.“

„Nebyl jsem to já, kdo to učinil.“

„Nebyl jste to vy?“

„Jan Olsen mi jednou řekl: nebyl jsi sám sebou, tehdy, když jsi to udělal Haničce.

Ale stejně jsem nebyl ‚sám sebou‘, když jsem někomu prokazoval dobro. Byl jsem vždy ovládán nějakou mocí a věděl jsem sám o sobě málo. Ano, dokonce se stalo, že jsem nenáviděl z lásky, že jsem bil z něhy. Mocnosti života se mnou jednaly, jak chtěly.“

„‚Mocnosti‘ života jednaly – a co jste byl vy?“

„Já byl boj mezi nimi. V něm jsem se naučil sama sebe znát, a cítil jsem to, co mě mohlo osvobodit od tohoto boje.“

„A co to bylo?“

„Byl to Bůh.“

„A nyní?“

„Nevím o ničem jiném než o osvobození.“

„Ale to, co nazýváte Bohem, co vás hnalo k osvobození, byl asi pud ve vás samém?“

„Pak by byl ustal, když jsem přestal být ‚sebou‘.

Myslím však na to, co jsem nazval svým snem a co bylo snad pravdou. Každému citu snad odpovídá nebeská krajina nebo pekelná díra, které skutečně jsou, ačkoliv je nemůžeme vidět.

Cit také je, ačkoliv ho nevidíme.

Dobrý cit ve mně k malým dětem nebyl mnou, nýbrž mým, a byl důkazem, že jsem, a byl pokoj kolem maličkých, protože jsem ho měl.

Nebe jsou snad dobrými city Boha ke světu.

Poněvadž jsou a poněvadž my je cítíme, víme, že On je.

Ale Bůh sám dbá jen málo o svá nebe.“

„Proč si to myslíte?“

Holger pohlédl šetrně na Kandidáta a pravil:

„Nezděste se toho, co nyní řeknu:

Nepřeji si, aby se můj zločin nestal. Je mi stejně blízký a stejně drahý, je mi stejně vzdálený a stejně lhostejný jako snopy, které jsem svazoval na poli Haničce, nebo jako ochráněné dítě na školním hřišti.

Pomáhal jsem malým z lásky. Z lásky k nim jsem krutě bil velké. Miloval jsem a zabil. Kde je láska takového druhu, je i nenávist.

Dokud existuje nebe, existuje peklo.

Nepřeji si, aby se můj zločin nestal. Bez něho bych se nikdy nebyl stal volným, nikdy bych nedospěl tam, že nepřikládám svému nejlepšímu skutku větší ceny než tomu nejhanebnějšímu.“

Kandidát na něj pohlédl s nedůvěrou.

„Nečiníte to?“

„Ne. A věřím, že tak hledí Bůh na své nebe a na své peklo a praví: ‚Ani to, ani ono nejsem Já.‘ – Obojí je ale znamením, že on je.“

„Podle toho,“ řekl Kandidát, „by život byl bojem mezi protikladnými mocnostmi, z něhož vzniká vědomí, a Bůh bytostí, jež se připoutala ke světu a osvobozuje se od něho – spolu s námi lidmi.“

Holger zavrtěl hlavou:

„To, co tu říkáte jsou myšlenky, které máte o něm.

Ale každá myšlenka, kterou máme o něm, nás o kousek od něho posune.

On nemůže být myšlen, může být pouze žit.

Jsme mu blíže, když sotva věříme, že je, ale cítíme ho v sobě.

Ano, v sobě – neboť on je na nepatrném místě.

Tak nepatrném, že je to místo všude a je majetkem každého.

Ano, vpravdě: skrytý příbytek boží je u silnice, a je tak otevřený, že si ho nikdo nevšímá.

Ale nelze o něm říci nic, než že je.

Co lze říci, je: ‚Bůh existuje pro každého, kdo ho potřebuje.‘ Každou míli, kterou jsem ušel na cestě svého života – tehdy, když byl život, který jsem nazýval svým – modlil jsem se k Bohu v úzkosti a chvění, v důvěře a otevřenosti. Při každém kroku jsem si ho představoval před sebou, při každém kroku jiného a pokaždé většího. Ale po celou dobu tu bylo něco, co zůstávalo stejné.

To, co bylo stejné po celou cestu, je pravda o něm.

Nevytvářím si ho už, vím, že jsem v něm, že jsem jím.

Nemodlím se již, ale je mi, jako bych se vždy modlil.

Je to asi chvalozpěv nad tím, že můj život je skončen a že jsem volný.“

Hleděl ven do šera, kde den a noc se v sobě navzájem ztrácely.

Kandidát sklonil hlavu a tiše sám pro sebe řekl:

„A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více viděn, neb vzal ho Bůh.“
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 25. srp 2019 11:59:51

Věčný život

Děti byly jako vždy na hřišti. Hra ale vázla, protože bylo takové horko, že nikdo neměl chuť ani na klábosení.
„Kdyby tady alespoň byl Rasmus Schnack,“ řekl někdo.



A Rasmus Schnack šel právě kolem. „K čemu je vám vyprávění,“ durdil se, když se seběhly kolem. „Tady se vyhříváte na slunci a je tak nádherné ticho! Žádné vyprávění není tak pěkné jako tiché slunění.“
„Nevydržíme být zticha ani okamžik,“ zvolalo některé z větších dětí.
„Tak vám budu vyprávět příběh o okamžiku,“ řekl Rasmus a začal si cpát dýmku. „Ale nejdříve si musím zapálit.“
„Bude se ten příběh taky odehrávat v nebi jako hra v šachy?“ ptaly se děti.
„Musíte samy rozhodnout, chcete-li mít ten okamžik v nebi, na zemi nebo v pekle,“ odpověděl Rasmus.
„Na zemi!“ volaly všechny.
„Dobře!“ řekl. „Příběh tedy začne v nebi, bude se odehrávat na zemi a skončí v nebi – jako život lidí -. Snad.
Začneme tedy v nebi.
Bylo tam právě tak ticho jako dnes na hřišti. Před branou seděl svatý Petr a právě se probouzel z poledního spánku. „Kéž by sem někdy někdo přišel,“ dumal, „mohl bych si trochu popovídat.“ Rozhlédl se kolem do dálky – žádnou duši neviděl. Opřel se tedy zase o dveře, aby si ještě pospal. A tak – když Pánbůh vrata otevřel – dostal ránu do zad.
„Auu! U svatých tří archandělů!“ naříkal. Když ale zjistil, že to byl samotný Pán, vstal a poklonil se.
„Ty tedy na své hlídce spíš!“ vyčítavě pravil Pán.
„Jedině tak se dá přece zahnat dlouhá chvíle,“ namítal svatý Petr. „Není nudnější úřad než být dveřníkem nebeské říše.“
„Proto přicházím,“ řekl Pán. „Potřebuji jednoho muže a ty jsi nejlépe postradatelný.“
„To je pravda,“ souhlasil Petr. „Sem nikdo nezabrousí, aby prosil o vpuštění. My vlastně žádného dveřníka nepotřebujeme – tedy pokud nechceš zase vyhnat někoho z těch, které jsi předtím milostivě vpustil.“
„Ne, nikoho nevyženu,“ vrtěl hlavou Pán, „je nás i tak dost málo.“
„Ano, naproti u konkurence to skutečně vypadá jinak,“ chmuřil se svatý Petr, „u té je – smím-li to tak říci – ďábelské množství lidí.“
„Musíme udělat něco pro to, aby lidé dosáhli věčného života,“ řekl Pán.
„Vždyť jsme to již učinili,“ opáčil Petr. A jal se vypočítávat všecko to, co znáte z biblické dějepravy. – „Dokonce cesta, pravda a život vtělený do osoby k nim sestoupil. A nemusím ti snad vyprávět, co mu lidé udělali. A Jakub, Jan a já a spolu se všemi ostatními jsme přece věčnosti dělali veškerou myslitelnou reklamu. Ano, Pavel dokonce v té věci cestoval po Asii i po Evropě. A k čemu to bylo?“
„Požadovali jsme od lidí příliš mnoho,“ soudil Pán. „Tentokrát jim chci přinést věčný život tak, že každý, kdo by jen chtěl, dostane jej stejně lehce jako chleba u pekaře. A když jej bude mít několik lidí, dostanou ostatní také chuť“
„Něco pravdy na tom je,“ mínil Petr, „nejlepší reklama je vždy od úst k uchu.“
„Tady máš měšec,“ uzavřel Pán, „je naplněn věčným životem. Jdi dolů a udej ho mezi lidmi.“
„Já po takové společnosti zrovna netoužím,“ pokoušel se Petr vyvléci z úkolu, „nemám právě nejlepší vzpomínky na její pohostinnost, ale když si to přeješ, tedy jdu – ačkoli to jistě skončí tím, že tam dole ještě jednou zemřu. A kdo mi potom tady otevře, až budu chtít jít sem nahoru a uvidím, že jsem pryč?“
„Já sám,“ řekl Pán, otočil se a zavolal dovnitř nebe: „Jakube, přines žebřík!“ Jakub jej přinesl a spustil k zemi.
„Jen aby se mi netočila hlava, „ ošíval se Petr, „z nebe na zemi je daleko – chvála Bohu.“
Pán Bůh svolal zástup andělů. „Doprovoďte Petra dolů a pospěšte si zase zpátky!“
Petr tedy neochotně lezl dolů, zatímco jej andělé podpírali a Jakub stál vedle a přihlížel. „Tak tedy vidím ještě jednou anděly vystupovat a sestupovat po tomto žebříku,“ radoval se Jakub. „Děkuji, ó Pane! Tentokrát to vidím shora.“
„Mojí vůlí bylo, aby lidé viděli život jak zdola, tak i shora a dokonce aby byli moudřejší než andělé,“ řekl Pán, „ale lidé se o moji vůli nestarali. Vytáhni žebřík!“
„Nemůže zůstat stát, ó Pane?“ tázal se Jakub.
„Může zůstat stát,“ řekl Pán, „když si troufáš slíbit mi, že alespoň jediný člověk jej použije.“
Jakub vzdychl a vytáhl žebřík.
Satan naproti v pekle všechno pozoroval dalekohledem. „Fuj!“ prskal. „Co to má znamenat?“ Otočil se a zavolal do pekla: „Alexandře!“ – a Alexandr vystoupil.
Měly byste vědět, že Alexandr byl papežem. Svého času se jmenoval Alexandr VI. a v jistém smyslu byl – jak se po jeho úřadu žádá – neomylný, protože neomylně neudělal nic správného. Nyní se stal chytrým čertem a Satan od něho mohl žádat velké věci. Tedy ho zavolal k sobě jako prvního a řekl: „Svatý Petr slezl na zem. Nevím, co má za lubem. Ty však jsi tím pravým mužem, který mu jeho práci zkazí!“
„Takovým jsem byl přece již dříve,“ ohradil se Alexandr. „Váš Majestát se jistě upamatuje, že jsem seděl na stolici svatého Petra a udělal jsem z ní – s dovolením, že to říkám – noční stolici.“ Tím měl ovšem na mysli papežskou stolici.
„Petr sestoupil dolů s měšcem jako rozsévač,“ přešel Satan rovnou k věci, „pospěš si za ním a proměň to, co rozsévá, v nečistotu!“
Alexandr se spustil dolů po laně, které bylo spleteno z provazů křivopřísežníků.
Svatý Petr se zatím dostal na zem a přemýšlel o tom, jak se má věci chopit. „Posledně jsme začali zdola u chudých,“ pomyslel si, „a šlo to špatně. Tentokrát začnu shora.“ Šel tedy k jednomu hraběti.
„Pan hrabě by neměl chuť žít věčný život?“ tázal se.
„Věčný život?“ zamyslel se hrabě. „Copak ještě něco takového je? – No, proč vlastně ne, já starožitnosti sbírám. Ale doufám, že mne neobalamutíš nějakou imitací!“
„Pravost je zaručena,“ zachmuřil se Petr nad nedůvěrou a hrabě nahlédl do měšce.
„Beru. Kolik za to chceš?“
„Když ti Bůh daruje věčný život,“ vychvaloval Petr své zboží, „pak je to jistě laciné. Stačí, když mu věnuješ všechny své okamžiky.“
„Všechny své okamžiky?“ vykřikl hrabě. „Dobrý muži, to je nemožné! Musím si přece nechat aspoň pár okamžiků, abych se mohl radovat z věcí.“
„Je dostatek radosti ve věčném životě, odtušil Petr.
„Nejmilejší muži,“ nasadil hrabě trpělivý výraz, „považ, že přibude do mé sbírky nějaký nový kus. Skutečně velmi nutně si potřebuji ponechat nějaké ty okamžiky, abych mohl přírůstek ukázat hostům.“
Petr zůstal neoblomný. „Věčný život se nevystavuje na odiv, tím se člověk nepyšní.“
„Nevystavuje na odiv! Poslyš, můj milý: Odkáži celou svou sbírku po své smrti státu. Představ si, co to bude znamenat pro cizinecký ruch, až bude možno číst v bedekru, že máme v naší zemi ve sbírkách věčný život! Potřebuji přece nějaké ty okamžiky, abych to uvedl ve známost. Uvaž, co to znamená pro národ! Máš přece lásku k vlasti? Odkud pocházíš?“
„Jsem Žid,“ řekl svatý Petr.
„Ach tak,“ pochopil hrabě. „Pak je to jistě jen otázka peněz.“
„Pan hrabě jistě zapomíná, že Ježíš byl také Žid,“ připomněl Petr.
„Moderní Ježíš rozhodně není žádný Žid,“ řekl hrabě, „on je – ano, nevím co je, ale rozhodně je u všech lepších lidí dobře zapsán. Ale jak jsem řekl, kvůli věčnému životu – jakou sumu za to žádáš?“
„Sbohem,“ rozloučil se sv. Petr a šel.
U těch nahoře není možné ničeho dosáhnout, přemítal. Na začátku jsem sestoupil dolů po nebeském žebříku, teď budu muset sestupovat podle žebříku hodnostního.
Ale neuspěl ani u baronů a bylo mu jasné, že musí slevit z ceny. Když došel k obyčejným statkářům, nabídl věčný život za pětasedmdesát procent okamžiků člověka. Nenašel se kupec. U sedláků šel na padesát procent. „Hauzírování a prodávání zboží zakázáno,“ zavrčel první sedlák, „přicházím přímo z kostela.“ Další sedlák chtěl vědět, jestli koupil také některý z větších sedláků. Pokud ne, nechtěl také nic. Petr tedy zašel k chalupníkům a šel dolů až na pětadvacet procent. První chalupník žádal nejprve informaci, ke které politické straně podomní obchodník patří. Ne, politikou se Petr nezabýval. Tu bylo muži nad slunce jasnější, že v měšci je pouze brak. Další konstatoval, že čtvrtinu svých okamžiků opravdu nemůže postrádat, jelikož nemá tolik volného času, ostatně musí ve volném čase obstarávat dobytek. Jen obtížně hledá volnou chvíli, aby mohl jít každou druhou neděli do kostela. Stejně se vyjádřili i ostatní.
Petr se již dlouho trmácel na cestách. Byl unavený a oděv měl potrhaný; jeho zevnějšek nebudil zrovna důvěru a psi na něho štěkali. Takto přišel k venkovské hospodě. Ve dveřích stál hostinský a lelkoval.
Tento muž přece musí mít volný okamžik, pomyslel si Petr a nabídl hostinskému věčný život za jediný okamžik.
„Dobrá, pro mne a za mne,“ zabručel hostinský, „pojď dovnitř a posaď se, než se dohodneme.“
Posadili se a Petr začal rozvazovat měšec. Trvalo to trochu déle, protože od té doby, co byl u hraběte, nikdo dovnitř nenahlédl. Když konečně uzel rozvázal, viděl, že hospodský usnul. Byl totiž v hospodě kvůli oslavě po celou noc vzhůru. Petr mu lehce zaklepal na rameno.
„Chtěl jsi mi věnovat jeden okamžik,“ řekl.
„Je úplně zbytečné tátu budit, když usnul,“ mávla rukou hospodská.
„Ale jde přece o věčný život,“ naléhal svatý Petr.
„I kdyby šlo o dvůr a dům a celoroční příjem,“ opáčila hospodská, „nikdo ho nedokáže probudit, dokud se nevyspí.“
A tak šel Petr ke kováři. „Už jsi někdy přemýšlel o věčném životě? Zeptal se.
„Prozatím ne,“ odvětil kovář, „jsem ještě mladý a mám solidní zdraví.“
„Zdraví vydrží jen krátkou dobu,“ řekl Petr, „ale věčný život trvá věčně a já ti ho mohu lacino obstarat.“
„Můžeme si o tom promluvit,“ přikývl kovář.
V tu chvíli vstoupil do kovárny vznešený muž. Byl to Alexandr. Vyjmul z kapsy podkovu a zeptal se: „Můžeš mi vykovat půl stovky takových? Můžeš za to žádat, u čerta, co chceš. Ale mám naspěch! Kovej tedy, dokud je železo žhavé.“
„Koukej se klidit,“ štěkl kovář ke svatému Petrovi, „vidíš, že nemám čas, tady můžu něco vydělat.“
Petr odešel, Alexandr hodil kováři váček a řekl, aby hotové podkovy položil před dveře, že se již postará o odnesení, a spěchal za svatým Petrem. Kovář se potil nad podkovami. Když byl hotov, spočítal peníze a viděl, že to stačí na celý příští měsíc. Sedl si před kovárnu a kouřil. Teď měl čas nazbyt, svatý Petr byl ale pryč.
Ten stál u ševce a díval se na své uvolněné podrážky, které mu švec nechtěl zadarmo přišít. „Stříbro a zlato nemám,“ řekl sv. Petr, „nabízím, co mám.“ A nabídl ševci věčný život za přišití podrážek.
„Nemůžu tvrdit, že nutně potřebuji zrovna věčný život,“ zadumal se švec, „ale chleba to neujídá a škodit to nemůže, když ho budu mít. Kdo ostatně ví, jestli člověk bude ve své poslední hodince tak při smyslech, aby se včas obrátil. Ukaž podrážky!“
V tom okamžiku vstoupil Alexandr. „Jistě jsem se zmýlil“, halasil. „Myslel jsem, že si tu nechám vzít míru na pár nových pánských bot, ale jak vidím, zabloudil jsem k příštipkáři.“
„Kliď se odtud,“ sykl švec na svatého Petra a otočil se líbezně k nově příchozímu: „Samozřejmě u mne dostat nové boty můžete, milostpane.“
„Můžeš na to přísahat?“ ptal se Alexandr.
„Ano, ať mne vezme čert!“
„Buď bez starosti,“ uculil se Alexandr a nastavil nohu k změření.
Svatý Petr odešel. Usadil se v příkopu u cesty a prohlížel si podrážky. Po chvíli dorazil i Alexandr a usadil se vedle něho.
„Ctěný pane kolego,“ začal.
„Jakýpak kolego“, bránil se svatý Petr rozhorleně.
„Copak mne neznáte?“ podivil se Alexandr. „Já mám tu čest být vašim následovníkem.“
„Než jsem se stal obchodním cestujícím, byl jsem dveřníkem nebeské říše,“ děl svatý Petr, „ale v té době nebylo toto místo tak dobře placeno, abych mohl takto vyhazovat peníze za učedníky.“
„Mám za to,“ řekl Alexandr, „že vám tam nahoře mohli dát lepší úřad, když jste byl římským biskupem. Byl jsem vašim následovníkem tady dole, nahoře jistě ne.“
„Kdo vlastně jste?“
„Alexandr VI., Nejctihodnější.“
„Chraň Pánbůh!“ ohrnul nos svatý Petr. „Tak vy jste ten papežský darebák! Opravdu?“
„Ano – ať mne vezme čert! Ostatně vy i já cestujeme za stejným obchodem.“
„Vyloučeno.“
„Jste přece agent s věčným životem,“ pochechtával se Alexandr. „Jenže vy máte ve svém měšci jenom jeden druh.“
„Však také je jenom jeden druh!“ řekl svatý Petr důrazně.
„Ale jděte!“ Alexandr mu ukázal dva váčky. „V jednom je „pokrok“ – ten je pro idealisty, kteří myslí také na jiné lidi. A v druhém je „úspěch“ – ten je pro materialisty, kteří myslí pouze na sebe. Jen pro upřesnění: mám už skoro vyprodáno.“
Tu padla na svatého Petra velká starost, protože věděl něco, čemu vy jen těžko můžete porozumět; ale já vám to chci vysvětlit, jak nejlépe umím.
„Ty hanebný podvodníku,“ zvolal, „chceš zkazit všechen život, jako jsi kdysi zkazil církev?“
„Chcete snad zapřít, že věčný život znamená pokrok a úspěch?“ odsekl Alexandr.
To svatý Petr nemohl popřít. „Jenže je s tím spojeno tajemství,“ řekl a hluboce vzdychl.
„Ano,“ řekl na to Alexandr a pečlivě zadržel dech, „často se mne trapně dotýkalo, že jste jen nevzdělaný rybář; ale nyní jsem tomu rád. Vy jste byl ostudou pro papežskou stolici, zato my ostatní jsme měli vzdělání a také se nám docela dobře podařilo setřít první nepříznivý dojem křesťanství. Jistě, znáte tajemství ve vší prostotě srdce, ale chybí Vám vzdělání, a proto ho nemůžete vyjádřit. Také já je znám a umím je odít do slov, ale nechci.“
„Ach Bože,“ řekl svatý Petr a smutně pomyslel na čtyři velké světové říše.
Rasmus se obrátil na děti: „Vy přece víte které!“
„Asyrskou, babylonskou, řeckou a římskou,“ volaly děti sborem.
„Správně,“ řekl Rasmus, „a co z nich zbylo?“
Sbor volal: „Byly zničeny.“
„A svatý Petr dobře věděl,“ pokračoval Rasmus, „že světové říše zanikly právě kvůli dvěma váčkům, které Alexandr držel v ruce.“
„Kvůli pokroku a úspěchu?“ nechápaly děti.
„Ano,“ přikývl Rasmus.
„Ale vždyť se o to snažíme všichni – myslím o pokrok a úspěch,“ ozval se Lars. „Copak myslíš, že náš svět skončí také v -?“
„Právě toho se svatý Petr obával.“
„Pokrok a úspěch jsou ale přece dobré!“
„Náležejí k věčnému životu,“ souhlasil Rasmus.
„Jak ale potom mohou přivést světové říše k zániku?“
„To souvisí s tajemstvím, které Petr nemohl říci a Alexandr nechtěl. Ale do jisté míry vám tu věc přece jenom objasnit můžu: Podívejte, když máte žízeň a dostanete sklenici čisté, pramenité vody, co řeknete?“
„Řekneme: ach!“ zvolal Lars, nejvýmluvnější z dětí.
„A co řeknete, když bude ve sklenici převařená voda?“
„Fuj, k šípku s tím!“ zvolal Lars.
„Ano, a přitom je to přece také voda,“ řekl Rasmus.
„Ale nehodí se k ničemu,“ odvětil Lars.
„Přesně tak je to s vodou života – s věčným životem,“ řekl Rasmus. „Je to současně pokrok a úspěch a lidé nemohou jinak než po nich žíznit. Ale jestliže chybí ono nepatrné tajemství, pak sestává život jenom z pokroku a úspěchu, je „převařený“, a když se pije, rychle se přijde na to, že tohle člověk nechtěl.
Nejsme ale ve školní učebně, jsme na hřišti a svatý Petr a Alexandr sedí v příkopě u cesty a oba by šli rádi zase domů, každý do svého. Je psí počasí, svatý Petr naříká nad horkem a Alexandr mrzne.
„Vrátím se dnes domů,“ zadrkotal Alexandr.
„Nezapomeň na podkovy,“ připomněl mu Petr – jestli z přívětivosti nebo proto, že papežovi přál zátěž, nemohu dobře říci.
„Vždyť jsem kováři slíbil, že si je někdo vyzvedne,“ utrhl se Alexandr, „a tak se také stane, protože jsou určeny pro Jeho Majestát. Tím se nemusím zabývat, máme dost služebnictva.“ A zvedl se, aby si koupil násadu ke koštěti, protože nechtěl jít domů pěšky.
„Dobře, že je pryč,“ pomyslel si Petr, „teď budu moci s lidmi obchodovat nerušeně.“ Odebral se k mlynáři a ptal se ho, chtěl-li by dát okamžik za věčný život.
„Zajisté,“ souhlasil mlynář. „Když fouká vítr, mlýn běží sám, tak mi okamžik vybude. Dej to sem!“
„Prodám jen za hotové,“ zarazil ho Petr, „jsem se zdejšími poměry již poněkud obeznámen.“
„Tedy dobře,“ řekl mlynář. „Tady máš okamžik.“
Ale svatý Petr si nasadil nebeské brýle a prohlížel okamžik, jako my ostatní prohlížíme peněžní poukázku, kterou si nejsme zcela jisti.
„Okamžik je falešný,“ řekl a vrátil jej mlynáři zpět. „Nestojí na něm: „Pánbůh“, stojí na něm: „Mlynář Madsen“. Myslel jsi jen na to udělat dobrý obchod. Nemyslel jsi na Boha, nýbrž pouze na to, jak bys na jeho útraty dostal své obilí pod střechu.“
Mlynář vytáhl bez okolků další okamžik a podal ho svatému Petrovi.
„Není k ničemu,“ zavrtěl hlavou Petr. A tak to šlo od jednoho okamžiku k následujícímu – pořád stejná písnička.
„Copak neexistuje ani jeden člověk, který by měl volných pár pravých, staromódních okamžiků?“ hořekoval v duchu Petr.
Ale bylo tomu právě tak. Většina okamžiků nesla jen jméno majitele. Na celé řadě stálo sice hned vedle jméno Boží, ale bylo zfalšováno.
„Musím počkat na lepší časy,“ utěšoval se Petr a jal se čekat.
Učinil na zemi strašný objev: Lidé přítomnosti již nemají žádné okamžiky. Stojí jednou nohou v okamžiku, který uplynul a druhou nohou v tom, který přijde. Viděno duševním zrakem, žijí ze starých dluhů a nového úvěru. Svatý Petr se tedy vzdal veškeré naděje, odebral se do bezdrátové telegrafní stanice a telegrafoval:
„Přítomný okamžik ze země zmizel.“ Petr

Sedl si a čekal na odpověď. Přišla brzy:

„Pokus se o rozdělení ve městech. Zdarma!“ Pán Bůh

Petr se vydal do hlavního města a tázal se všech, které potkal: „Co myslíte, že je věčný život?“
„Humbuk“, odpověděli. Všichni si už dávno koupili Alexandrův pokrok.
Tak se Petr vydal do venkovského města. Bylo to minulou neděli. Kolem něho uháněla spousta automobilů, motorkářů i obyčejných cyklistů. „Ti jistě chtějí do kostela,“ myslel si radostně, protože nedaleko se tyčil útulný venkovský kostelík. „Jsem to přece hlupák!“ lál sám sobě. „Už stárnu! Je samozřejmé, že když chci najít lidi, kteří hledají věčný život, musím do kostela. Člověk se až nestačí divit, jak tam všichni spěchají!“
A spěchal za nimi.
Jenže všichni motorizovaní jezdci minuli kostel a uháněli kamsi dál.
„Kam u všech všudy spěchají? Pomyslel si. Zavolal na jednoho z cyklistů: „Kam všichni jedete tímhle šíleným tempem?“
Cyklista se zašklebil: „Do pekla!“
„Asi má pravdu, ale že tam tak strašně spěchají?!“ povzdechl si svatý Petr. „Co s tím naděláme… Jestlipak se aspoň dostanu zase domů?“
Zatímco zůstal stát, aby o tom uvažoval, přejel ho opilý automobilista. Tak přišel svatý Petr zase domů. Ve vratech nebeské říše jej vítal Pánbůh.
„Nic dobrého nenesu,“ hlásil Petr, „můžeme to tady docela dobře zamknout. Konkurence vyhrála.“
„Tak mi vrať měšec,“ řekl Pánbůh.
Petr mu ho podal a oba vyvalili oči: měšec byl prázdný. Praskl, když Petra přejelo auto.
„Musíš odpustit,“ omlouval se Petr. „Byl jsem zrovna dost zaměstnán svým vlastním umíráním, nemohl jsem myslet na věčný život.“
„Nevadí,“ řekl Pánbůh, „zůstal tam dole, aniž by to lidé věděli. Třeba ho tu a tam někdo zčistajasna najde.“
Tak, děti, teď víte, že věčný život je tady dole. Vznáší se kolem dokola ve vzduchu. Každý z vás ho může dosáhnout. A kdo ho prožije, nemá již žádné pochybnosti. Ví, že je to dech, který vdechuje.
Myslíte, že něčemu z tohoto příběhu rozumíte?“
„Ale to tajemství, které svatý Petr nemohl říci a papež říci nechtěl,“ volal jeden z hochů.
„Ano, správně,“ usmál se Rasmus, „to je ale zas jiný příběh, který se možná dozvíte jindy. Možná také, že někdo z vás narazí na věčný život a pak se tajemství dozví ihned a bude ho moci předávat druhým. Ještě něco?“
„To ale jistě není pravda, že by lidé nemohli věnovat Bohu ani jediný okamžik,“ přemítal Mads.
„Myslíte snad, že byste to uměly?“ otázal se Rasmus.
„Umíme!“ volaly jeden přes druhého. „To přece znamená na okamžik zapomenout na sebe sama!“
„No uvidíme, jak je to lehké,“ řekl Rasmus. „Tamhle jde Dorta cukrářka. Teď ji zavolám sem a kdo jí dokáže věnovat krátký okamžik, až tady bude, ten si bude moci vybrat, co bude chtít, ze všech těch dobrých věcí, které má v koši. – Dorto! Pojď sem s tím svým košem!“
Dorta byla ve chvíli u nich, protože vycítila, že jí kyne dobrý obchod.
„Tak co byste chtěly?“ ptal se Rasmus.
Ze všech úst najednou se ozývalo: „Medový koláč! Šneky! Vídeňský koláč! Cukrové špalíčky! Bismarckovy bonbony!“
„To všechno jste si rozmyslely během toho okamžiku, než sem přišla,“ řekl Rasmus. „Vidíte, tady to máte! Nemyslely jste na Dortu, nýbrž jen na to, co měla v koši a co vy samy byste chtěly. Dnes nebude z obchodu nic, Dorto.“
Dorta odcházela a děti se za ní zahanbeně dívaly. „To je ale škoda,“ vyslovil Jeníček společnou myšlenku.
„Ano, opravdu jste nedostaly žádné pamlsky,“ řekl Rasmus, „protože jste si je nezasloužily.“
„Nezasloužily, ale Dorta za to nemůže,“ namítl Jeníček. „Doufala, že něco prodá.“
Rasmus se na něho dlouze zadíval, vstal a pokýval hlavou: „Ještě je naděje! – Pojď zpátky, Dorto!“ zavolal. „Kvůli Jeníčkovi dostanete všechno, co jste si přály – protože si nebudeme dělat z Dorty blázny.“
Podíval se šikmo dolů na Jeníčka a přemýšlivě dodal: „Svatý Petr by vlastně měl dostat tvou adresu.“


Z knihy Znamení věčnosti, Anker Larsen
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 25. srp 2019 22:05:47

Věčná láska

Budu ti vyprávět příběh o jednom člověku, který se musel rozhodnout – ačkoli vůbec nevěděl k čemu. Budu ho vyprávět, jako by to byla pohádka, ale většina toho se skutečně stala a jeden z obou mužů ještě žije.



Byli jednou – pro vás je tomu dávno, ale pro mne je to, jako kdyby to bylo teprve před několika dny – dva mladí muži, kteří měli rádi dvě mladá děvčata, dvě sestry. Ti mladí muži byli přátelé. Chtěli se brzy oženit a byli rádi, že jejich nevěsty jsou sestry.

Tu jedna ze sester těžce onemocněla a nakazila druhou. Oba mladí muži přirozeně doufali, že se obě sestry uzdraví, nakonec ale dostali strach. Jednoho dne jim řekl doktor: „Musíte být připraveni na nejhorší.“

Nenacházeli nikde klidu a bloudili neúnavně sem a tam. Nakonec přišli do velkého lesa.

„Mně je jako někomu, kdo se bojí ve tmě a cítí se být něčím pronásledován, naříkal jeden. Je to myšlenka, že ta, která je tak krásná a mladá, by měla skutečně umřít. Ta myšlenka mne drásá. Bojím se života.“

„Ano,“ odvětil druhý, „a přece je to zatím jen myšlenka. Co když se to ale skutečně stane?“

Zděšeně na sebe civěli. Nakonec jeden navrhl: „Modleme se, aby zůstaly naživu. Když tak učiníme oba, možná…“

„Ano,“ souhlasil přítel, „modleme se oba.“

Oba si mysleli, že modlitba toho druhého snad bude účinnější než jeho vlastní, protože každý měl druhého za lepšího, než byl on sám. Podle úsudku lidí byli ale oba stejně dobří.

Poklekli a modlili se za uzdravení milovaných žen. Nebyli zvyklí se modlit, ale tolik si přáli uzdravení, že jejich modlitba byla opravdu vroucí. Když vzhlédli, stál před nimi muž. Žádný z nich ho později nedovedl popsat, v onom okamžiku vycítili, že se do lesa hodí, jako by tam byl doma. Uvěřili jeho slovům, jako se věří kapitánovi na lodi, rolníkovi na jeho polích a fořtovi v lese. Ta slova zněla: „Bůh vaši modlitbu vyslyšel.“

Vděčně ho chtěli obejmout, ale něco v jeho pohledu je zadrželo. „Vaše modlitba však přišla příliš pozdě,“ pokračoval neznámý, „právě je asi zastihla smrt.“

V zoufalství sklonili hlavy.

„Bůh vaši modlitbu vyslyšel,“ opakoval muž. Vzhlédli, ale nerozuměli mu. „Bůh je mocný,“ řekl. „Smrti nelze vzít to, co již jednou má, vy si ale smíte podržet tu, kterou milujete. Bůh vás nyní staví před volbu. Smrt musí dostat své – a vy si přece můžete to vaše podržet. Jestliže si zvolíte, aby si smrt vzala tělo mladé ženy, bude potom žít takovým způsobem ve vaši duši, že mezi vámi a jí nebude mezery. Bude v každé z vašich myšlenek, takže nebudete vědět, náležejí-li jí nebo vám, a při této volbě budete s ní tak úzce sjednoceni, že se budete sami sebe tázat, je-li to ona, která dosud žije, nebo jste-li vy již mrtví.

Můžete také volit uzdravení jejího těla. Pak smrt ustoupí a ona bude zase jako tehdy, když jste si dali slovo. Vaše láska ale již neporoste. Tuto možnost si bere smrt místo jejího těla. Nyní volte!“

Řekl jsem, že oba mladí muži byli stejně dobří, žádný se nemusel před druhým za nic stydět. Ale nějaký rozdíl mezi nimi přece jen byl. V jednom byl věčný život v polodřímotě, v druhém jako u někoho, kdo není ještě zcela probuzen, ale přece ví, že je den. A volba ho probudila. Řekl:

„Volím to první.“

A muž řekl: „Tedy jste pro celou věčnost jednotou, růst jednoho je růstem druhého a je dvojitý, neboť růst jednoho se přidává k růstu druhého. Až přijdeš domů, bude její tělo ležet studené a ztuhlé pod rukou smrti.“

Tu druhý z přátel zakryl svou tvář rukama a zvolal: „To nemohu“ Musím si ji podržet takovou, jakou byla v prvním dni mojí lásky. Jen po tom toužím.“

„Žije,“ řekl muž, „a v několika málo dnech bude zdráva jako v onom dni, kdy jsi poprvé uviděl, jak je láskyhodná.“

Oba mladí muži se na sebe podívali a jeden ze srdce litoval druhého, neboť oba byli dobří a byli přáteli. Když se znovu chtěli obrátit k muži, byl pryč. Tázali se sama sebe, nebyl-li to celé pouhý sen a spěchali domů.

Jedna ze sester byla mrtvá. U lůžka druhé stál lékař a říkal: „Uzdraví se.“ A tak se stalo – vzali se a žili několik let v radostné zamilovanosti, jak tomu bývá zde na zemi u mladých manželství.

Víte ale, jací my lidé jsme. Tu a tam unikne člověku mrzutý zvuk hlasu nebo zlé, nerozvážné slovo. Je to sice nepatné, ale přece je to podobné semenům čertova blatouchu, která zapadnou do trávníku. Rozšíří se jako zlé návyky v člověku. Nakonec celý trávník sestává jen z čertových blatouchů. Můžete to pozorovat všude.

Onen muž a jeho žena žili příliš těsně vedle sebe a příliš často si šli na nervy. A to, že se vzájemně potřebují, nic na věci nemění. Nejsou již mladí, zamilovanost je dávno přešla. Váže je pouze zvyk a špatné návyky. Konečně jeden umře a druhý osvobozeně vydechne. Dříve než uplyne rok, vidí, že se mu ulehčilo.

Tak se vedlo i těmto dvěma. Ona zemřela – sice trochu pozdě, ale přece dostatečně včas, aby on mohl v klidu strávit ještě několik příjemných let. Denně měli mezi sebou tolik rozmíšek, že mu byla nepříjemná už i myšlenka na ni. Nakonec překonal vzpomínku tak dokonale, že na ni úplně zapomněl. To byl již starý a vrásčitý.

Druhý se udržel mladý. Bylo mu již hodně let, vlasy mu zešedivěly, ale jeho oči zářily jako právě probuzené jitro. Když ho člověk potkal, měl dojem, jako by potkal jaro.

Jednoho dne, mnoho let po smrti ženy, se oba přátelé setkali.

„Ty záříš štěstím,“ řekl vdovec, „září nad tebou jako gloriola.“

Druhý odpověděl: „Není to nic zvláštního, je totiž větší, než mohu unést.“

„A co pokládáš za své největší štěstí?“ ptal se přítel.

Druhý odpověděl bez váhání: „Že jsem byl láskou osvobozen od svého já.“

Tu se přítel pohřížil v hluboké zamyšlení a přiznal si: Nejvíce osvobozen jsem se cítil po smrti své ženy. Jak ubohé je moje štěstí a můj život oproti jeho. Nemohl snést pohled svého šťastného přítele a raději odešel.

Na životě těchto dvou, z nichž jeden byl stejně dobrý jako druhý, poznáte rozdíl mezi věčností, která spí, a tou, která ví, že je den, a proto se rozhodnuta probudí.


Z knihy Znamení věčnosti, Anker Larsen (Avatar
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 25. zář 2019 18:34:33

Poznání



Jan neklidně přecházel. Šel přes hřiště. Támhle je kostel, dům Boží, kde se Hanička a Holger odříkali ďábla. A tamhle v koutě roste šeřík.

Šeřík, co to s ním je? Je to tím, že osvětlení je dnes nějak zvláštní, nebo má jeho koruna skutečně výraz jako tvář, která s poloúsměvem čeká, až bude poznána?

Bratříček! Bratříček, který se jednoho dne vynořil z hlubiny svých očí jako bublina a přinesl odpověď na to, odkud jsme přišli.

Zíral na šeřík, který stále čekal, až bude poznán.

Ano, tys to byl, který jsi byl otevřený a vzal jsi Bratříčka a mě s sebou do otevřena.

Otevřeno! Jak je to už dávno, co v něm žil. Studiu ho nepozorovaně vtáhlo do světa, kde se člověk učí a poznává kus po kuse. Ale záře světa nebeské řeči přece svítila nad jeho dny.

Stalo se to ale doopravdy? Nebylo to jen něco, co se mu zdálo?

Zíral do šeříku.

Ano, viděl, že je otevřený.

Jen kdyby měl jistotu, že je to něco skutečného.

Zdálo se mu, že na tom závisí spása jeho duše.

Díval se na šeřík a vzpomněl si na bezedné bratříčkovy oči, když se poprvé otevřel. Všechny ostatní vzpomínky vybledly ve světle této. Vadly, usychaly.

Vzpomínal si na tu bezednou hloubku v bratrových očích, jak se přímo dotýkaly jeho očí a rozšířily je.

Vzpomínka byla tak silná jako opětovné prožívání. Stalo se to. Zdálo se mu, že bratříčkovy oči jsou v jeho očích a přinášejí jim radost.

Nemohl odolat, ale rozšiřoval v sobě ten pocit.

Pronikal jako měkký dotyk hluboko do jeho duše. Otvíral se mu.

Nevěřil tomu docela, ale podvoloval se pocitu, že bratříček je v otevřenu a že se tam s ním může sejít.

Vnitřní radost, jako by měla tělesnou sílu, ho táhla vpřed, k šeříku.

Nevěřil tomu, ale nemohl odolat pocitu, že bratříček ho vede do otevřena, jako on sám tak často vzal maličkého za ruku a prováděl ho po zavřeném světě.

Když stál pod šeříkem, byl v otevřenu, zbaven pochybností. V hlubokém klidu a neochvějné jistotě se díval z otevřena do zavřeného světa a viděl jako prostý poznatek poměr mezi pohybem a klidem.

V tom byl rozdíl mezi otevřenem a zavřenem.

Velký pohyb šel světem, hybná síla se mocně linula z otevřena a pronikala vše a pohybovala vším.

Síla byla všude táž, a přece stále různá, hned byla pomalá a líná, hned prudká a divoká, hned tichá a mírná.

Vše živé plulo v jejím mírném proudu.

I takzvaně mrtvé, nehybné. Vnikala do všeho, do kamenů a kovů a dávala jim život a pohyb. Nic nebylo mrtvé.

Viděl do světa rostlin a do světa zvířat, kde se výrazněji měnila.

Bylo to jako vidět vznikat svět. Dělo se to teď.

Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi. Ale my jsme ještě na počátku.

Viděl živou sílu ve světě lidí, a tam byla celá, jak ona z "mrtvých" věcí, tak ona z rostlin a zvířat a ještě jedna, tichý dech, který vycházel rovnou z otevřena.

Hybná síla strhovala lidi k činu. Pokládali ji za svou vůli a čin nazývali svým. Když je ale hybná síla dohnala kamsi vpřed, stávalo se, že se ohlédli a zapřeli svůj čin, poučeni drahou zkušeností.

Tím vznikla představa o svobodné vůli, začali si vybírat a zavrhovat. Začali činit rozdíl mezi neosobní silou a sebou samými. Vznikla povaha. Bůh stvořil člověka.

To se stalo na počátku, ale my jsme ještě na počátku.

Avšak v otevřenu je věčná přítomnost, která je bez počátku a bez konce. Tam je "sedmý den", kdy si Bůh odpočívá, když povaha člověka je vytvořena.

Tam musí být vyhledáván člověkem, který si ho přeje cítit, který bojuje na vlastní pěst o vývoj povahy.

Neboť proto jsme v proudu, v proudu neosobních mocností, abychom se naučili rozeznávat mezi sebou a jím, stali se charaktery.

Charaktery, které se pak odevzdávají v lásce Bohu.

Šel domů v hlubokém míru.



z knihy Kámen mudrců, Anker Larsen, nakladatelství AVATAR
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 25. zář 2019 18:35:57

Otevřeno


Kdykoliv byl Jan s bratříčkem o samotě, vklouzl sám od sebe do oné tiché, nejprvnější části svého já, která byla zcela jím, něž věděl, že existuje něco, co se smí a něco, co je zakázané. Ocital se ve šťastném světě nebeské řeči a pocit, že oba vědí o sobě všechno to, co se nedá slovy říci, přetrvával.

A nejen přetrvával, nýbrž se šířil a platil více než oni sami.

Jednou v létě časně zrána vyšli, když rosa ještě stála na trávě a mrkala na ně.

Jan pohlédl na cestu a cítil, že ji má rád. Měl ji rád týmž způsobem, jakým měl rád bratříčka. A zdálo se mu, že je patrné, že i cesta má ráda jeho.

Cítil to až do chodidel. Svědila ho chutí dotknout se cesty. Svlékl boty a ponožky.

Bratříček, který Jana skoro vždy napodoboval, také svlékl svoje botky a běžel napřed přes hřiště.

Jan šel za ním a díval se na měkké otisky malých bosých nožek. Stopy vypadaly tak živě, že se mu zdálo, že je nejen vidí, ale i slyší a cítí. Stopy běžely přes hřiště těsně vedle sebe jako zuby v ústech. Slunce vyklouzlo zpoza mraku a rozsypalo své světlo po zemi. A hřiště se usmívalo.

Před šeříkem u hřbitovní zdi zůstal bratříček zahleděně stát.

Jan se šel podívat, co je tam tak zábavného.

Nebylo tam nic, ale bratříčkovy oči byly bezedné. Jan do nich nahlédl a viděl, že bratříček je "otevřený". A Jan mohl také vidět, "jaký je" i "jak cítí, že takový je". Nebeská řeč byla větší, než tušil. Chápal, jak Pán Bůh může být vševědoucí.

Když se obrátil k šeříku, uvědomil si, že šeřík je otevřený stejně jako bratříček, a věděl, že právě na to se chlapeček zahleděl. Viděl, co šeřík je a jak cítí, že takový je.

Bylo to, jako by šeřík do něho dýchal a když dech šeříku do něho vnikl, cítil velikou radost, kterou znal, radost nebeské řeči. I šeřík v nitru mluvil nebeskou řečí. Protože i jeho přirozeně stvořil Bůh.

Něco v něm chtělo, aby si pod něj sedl. Mezitím se už usazoval i bratříček. Také tedy věděl, že je šeřík zval dovnitř.

Byli všichni tři pohromadě a radovali se z toho způsobem, který nelze popsat. Chtěli tam chvilku posedět.

Učinili tak a čas v jejich srdcích se na okamžik zastavil. Ale v jejich žaludcích, které se ovšem cítily doma v zavřeném světě, čas samozřejmě pokračoval a v době svačiny zanechal zřetelnou stopu - dostali velký hlad.

Vstali. "Čas asi uplynul, ani jsme o tom nevěděli," řekl Jan.

Šli dolů přes hřiště, ale u vrat Jakuba Hansena slyšeli štěkot a hlasitý ženský křik a zastavili se.

Hlídací pes se utrhl a hnal se teď přímo k nim. Služka to viděla, běžela vyděšeně dovnitř a křičela, že Hektor zakousne děti.

Jakub Hansen a čeledíni vyskočili od svačiny, ale netroufali si jít na psa beze zbraně. Jeden vzal pušku, jeden rýč a jeden vidle. Služka začala křičet, že děti jsou už určitě mrtvé. Viděla psa, jak se na ně žene, ale netroufala si zakročit. Vždyť Hektor je zlý jako vlk!

Vyřítil se na děti, když vycházely z šeříku. Přestože měly hlad, nevrátily se ještě docela do zavřeného světa, kde člověk přemýšlí a chápe, jak zle to může dopadnout.

Když Jan viděl psa hnát se k nim se zježenými chlupy a vyceněnými zuby, nenapadlo ho, že by mu mohl něco udělat. Viděl jenom, že pes je otevřený. Viděl, jaký Hektor je a jak cítí, že takový je. "Ty jsi dobrý hlídací pes," řekl, "kolem tebe neprojde nikdo, když tě pustí do vrat."

A zvedl ruku a pohladil ho.

Když Jakub Hansen a čeledíni přišli se svými zbraněmi, pes stál u dětí a nechal se klidně hladit.

Jakub si musel otřít pot z čela, než se dokázal natolik vzpamatovat, aby vzal Hektora za obojek.

"To nechápu," zamumlal. "Je to zázrak, že je nezadávil."

Ale služka, která šla za čeledíny, chápala. Řekla, že teď teprve vidí, jaká moc spočívá v nevinnosti, a že od této chvíle je obrácena.

Potřebovala ostatně toto obrácení, protože tomu bylo už dávno, co byla nevinná.



z knížky Kámen mudrců, Anker Larsen, vydalo nakl. AVATAR
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 25. zář 2019 18:41:40

Nebeská řeč


Přece jen to byl Jan, který dostal bratříčka. Stalo se to jednoho dne, když myslel, že děťátko umřelo. Den předtím viděl štěně Jakuba Hansena, jak leží na boku s tlapkami nataženými a nedýchá. "Je mrtvé," konstatoval první čeledín, "bude nejlíp, když to řeknu Jakubovi, měl ho hrozně rád!"

Druhý den přišel Jan do ložnice a viděl svého bratříčka ležet na boku, bledého ve tváři, bez dechu, ručičky natažené na pokrývce. "Je mrtvý," pomyslil se Jan, "nejlíp bude, když to řeknu mamince." Pokud ho to mrzelo, hned na to zapomněl, protože byl první, kdo to věděl.

Najednou, nemohl říci proč, měl pocit, že maličký přece jen žije. Hlavička, zprvu mrtvá, vypadala nyní, jako by spala, a po chvíli byl slyšet i dech. Pak se vrátila i barva do tváří. "Byl určitě skoro mrtvý," myslel si Jan, "teď ale žije."

Zamrazilo ho. Ve vyšší míře než sám věděl, jak život a smrt jako dvojčata spí těsně vedle sebe v téže kolébce, a tím se jeho myšlenky prohloubily.

"Odkud asi přicházíme? Kde jsme byli, než jsme sem přišli?" Pozoroval bratříčka, který pod jeho pohledem procital, až otevřel oči. Ty ho neviděly, neviděly nic z toho, co bylo v místnosti. Neměly dno, ale někde hluboko dole ležel bratříček sám a díval se opačným směrem k něčemu, z čeho se právě vrátil, a Jan nahlížel současně bratříčkovýma očima, aby viděl, co to je.

Zatímco se takto díval, měl pocit, že jeho oči se dotýkají očí maličkého a zároveň pozoroval změnu ve svých očích, změnu, jež mu byla milá. Něco z bratříčkových očí přešlo do jeho očí a způsobilo, že se krásným způsobem rozšířily. Pronikla jimi radost. A pronikla také ústy, protože se začal usmívat, a uvnitř v prsou spočívalo to nejradostnější ze všeho – jistota, která nyní vnikla do jeho hlavy. Protože zahlédl záblesk toho, po čem se bratříček díval zpátky. Protože to bylo nebe.

Tak je to. Přicházíme z nebe. Tam jsme byli, než jsme přišli sem. Bratříček se na to ještě pamatuje, určitě tam téměř byl, když spal. Jen kdyby mohl mluvit a vypovědět, na co si vzpomíná.

Náhle se bratříček usmál a Jan věděl, že rozumí, i když neumí mluvit. Protože šlo o tutéž záři v jejich očích, tentýž úsměv kolem jejich úst a tutéž radost v nich obou. Nebyla zde stopa rozdílu. Vzpomínali si společně.

Proto se musíme učit mluvit, když se narodíme, protože v nebi se nemluví tak jako tady. Jsme tak radostní, že nejsme schopni říci slova. A ani nemusíme, poněvadž na sebe pohlédneme, a hned všechno víme. Nebeská řeč je už taková. Všechno naráz a nepopsatelná radost. Víc v ní není. Umíme ji sami od sebe.

Nemůžeme ji také zapomenout. Ale můžeme zapomenout, že ji umíme. Čím to je?

Rozhlédl se po pokoji a viděl, jak je podivný. Poznal tu podivnost. Taková kdysi byla.

Ale přišel jeden den a druhý – všechny dny přišly do pokoje a zaujaly svá místa a upravily si je. Poslední, který přišel, byl dnešní den a jím byla místnost dokončena. Tady byla židle a tamhle stůl a on se jmenoval Jan a tisk byl vynalezen.

Tak se stane, že zapomeneme, napadlo ho, dny jdou a všechno předělají.

Zapomněl na bratříčka, protože musel myslet. Šel do lískového plotu a usedl na své sedadlo a přemítal o všech dnech, které přicházejí a předělávají to, co vidíme.

Ale v nebi je to snad vždycky stejné?

Udeřil pěstí do sedadla a vyskočil.

"Je to stejné," odpověděl si. "Protože tak je psáno! Jeden den je pro Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Tak je psáno v mém katechismu. Tak to je – všechno naráz."

Radost nebeské řeči plnila jeho malé pozemské já a on šel k jedinému, kdo z těch, které znal, jí uměl mluvit.

A ten jediný ji pro tuto chvíli jakoby zapomněl. Nešťastně plakal v tom novém světě. Učitel a jeho žena k němu mluvili a mluvili a snažili se ho potěšit a houpali kolébkou. Čím hlasitěji mluvili a čím více kolébali, tím usedavěji malý plakal.

Samozřejmě. Vždyť nerozuměl ani slovu.

Jan šel ke kolébce.

"Pusťte mně," řekl.

Pustili ho ke kolébce a překvapeně na něho zírali. Mluvil jako mluví dospělý k dětem.

Zastavil kolébku a dotkl se ručičky malého. Byl si úplně jistý, protože měl v sobě nebeskou řeč.

Bratříček k němu vzhlédl, chytil se jeho prstu a usmál se.

Usmáli se oba a mluvili spolu v nebeské řeči beze slov.

Bratříček projevil svou radost prvním pokusem o lidskou řeč – dlouhou řadou hrčivých rrrrr.

"Jak je to jen, pro boha, možné!" řekl učitel. "maminka ho nemohla utišit. A já..."

Vložil takovou váhu do svého já, že nemohl nalézt vhodný dodatek a ani mu nebylo příjemné přiznat, že něco nedovede.

Jan suše odpověděl: "Mluvili jste s ním řečí, které se ještě nenaučil. To přece bylo hloupé."

To sice nebylo nic jiného než opakování včerejšího učitelova tvrzení o tom, když se mluví dánsky s cizincem. Dává-li však denní zaměstnání člověka příležitost říkat se stoupajícím pocitem převahy jiným "hloupý", stane se snadno hrubým proviněním, použije-li se toho slova vůči člověku samotnému.

Učitel vzal svého syna za ruku a učil ho rákoskou ctít otce svého i matku svou.

A když zanedlouho stál Jan strnule jako kus dřeva v lískovém plotě, tichý jásot byl z jeho srdce vypuzen a místo, kde se poučení nejvíce projevilo, mu nedovolovalo usednout.



Z knihy Ankera Larsena Kámen Mudrců, Vydalo nakladatelství Avatar
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 13. říj 2019 12:16:30

Skála sebevrahů

Část první


Slunce bylo rudé jako vlčí mák.

„Pomoz Pánbůh lidem na moři. Dnes večer jistě něco přijde,“ pravil rybář a šel natáhnout síť do zátoky pod skálou. Bouře tam vždycky zahání ryby.

Když byl hotov, zajistil síť a zapnul ještě signální zařízení, kterým byla opatřena. Bylo to jednoduché zařízení. Naolejovaný konopný provaz, jenž vedl do jeho obydlí, kde byl zakončen malým mosazným zvonkem. Síť je drahá a kdyby přišel žralok, velká plotice nebo i tuňák, bude třeba jednat rychle. Snadno by ji potrhali. A možná, že tu byla i z jiných důvodů.

Naposledy zahořelo slunce prudce nad obzorem a mořské pobřeží se proměnilo v obrovský rudý val. Těžké mraky, lemované stříbrem, se objevily na nebi a odrážely se v moři jako v zrcadle. Moře bylo také temně rudé, zakrátko však zešedne a zčerná. Vzpínalo se a nadýmalo, ochotné rozburácet se každým okamžikem na povel blížící se bouře. Bylo odhodláno strhnout kdejakou hráz a zaplavit třeba celý svět, bude–li se to po něm žádat. Jen kdyby toho protivného skalnatého pobřeží nebylo. Ale pobřeží bylo pevné a právě tak rozhodnuto zůstat na svém místě, děj se co děj. Bylo právě tady neobyčejně vysoké, 150, možná 200 metrů. Nebálo se bitvy s mořem, která se právě připravovala a kterou mu moře vypovídalo vždy znova a znova. Znalo už svého odvěkého protivníka a bylo naň připraveno. Za bouří nebo když byl prudký příboj, narážely naň obrovské mořské vlny zběsilými útoky. Šly v těsných formacích ráz na ráz, hynuly však u paty pobřeží jedna za druhou, roztříštěné ve skalních útesech v bílou pěnu. Byl to zuřivý a neústupný boj, ale moře se nikdy nevzdalo naděje, že zvítězí. Tak tomu bylo již po tisíce let. Do zátoky pod skálou se však vlnobití nikdy nedostalo. Ta byla klidná, neboť vlny se roztříštily na tisíci skalních útesech uzavírajících její úzký vchod. Bouře by byla nejraději vnikla i do zátoky a třeba i svými největšími vlnami, ale nikdy se jí to nepodařilo. Rackové patrně dobře věděli, jak je její úsilí marné a chechtali se. Hnízdili tu všude kolem ve skalách, nejvíc však na obrovském výběžku země u zátoky pod skálou. Tam voda nedosáhla ani v nejprudší bouři. Nevadilo jim, že tu těsně při pobřeží přikrčena pod převislým balvanem a nedaleko pramínku, jenž prýštil z boku skály, stojí rybářova chalupa. Dávno už si zvykli na starého rybáře a rybář si zvykl na ně. Už dlouhá léta tu žil. Někdy byl sám jen se svými bílými racky, ohnivým sluncem a tajuplným mořem, někdy tu žilo víc lidí. Smutno mu nikdy nebylo. Měl štěstí ve svých očích a svobodu ve svém srdci. Moře a kamenná, prudce stoupající cestička, spíš vytesaná než vychozená při boku skalního srázu, to bylo jeho jediné spojení s vnějším světem. Používal jí však málokdy.

Nahoře prudce žilo a dýchalo město. Byla v něm herna. Dětinští lidé, které vábilo zlato. Někdy ty bláhovce viděl. Šťastní i nešťastní přicházeli z města k mořskému pobřeží a dívali se dolů ze skály. „Překrásný pohled,“ říkali, „ale člověk by tam nejraději skočil. Nedivte se, vždyť je to skála sebevrahů.“

Sráz tam nahoře nad zátokou byl ještě trochu vyšší a příkřejší než jinde. Byla nad ním malá rovinka, mírně skloněná k moři a za ní les. Několik cypřišů rostlo až u samého srázu. Stály téměř u vysokého zábradlí, kterým kdysi sráz opatřila moudrá městská rada. Bylo to sice krásné vyhlídkové místo pro ty, kdo se přišli dívat daleko na moře, kdo chtěli vidět bílé jachty a rybářské bárky nebo zapadající slunce. Bylo to však i místo podivné a záhadné. Říkalo se o něm, že může člověku učarovat. Což přímo nevolalo, abys šel blíž, až k samému srázu, až tak daleko, že bys, člověče, jediným krokem po hladkých a trochu nakloněných kamenech sklouzl rovnou dolů do propasti? Jak by to bylo pohodlné!

A věru, že se to nejednou stávalo. Proto to vysoké zábradlí. Člověk se ho musel držet dobře a sám sebe ještě víc. Ale někdy ani to nepomáhalo. Což přehoupnout se přes ně, přeskočit a už by to bylo provždy odbyto. Takové dojmy a nápady se tady rodily. Takové myšlenky měly často za následek jim odpovídající činy, jež daly místu neblahý název – skála sebevrahů.

Byla noc, slunce už zapadlo. Proč cikády dnes tak brzy umlkly? Měsíc i hvězdy byly pohlceny těžkými mraky a nahoře v oblacích i dole na moři se připravovalo k bouři. Na zemi však byl ještě klid a dusno. Kdo mohl, spal.

Jen v herně to hučelo a šumělo jako v úle. Život v ní začínal kypět a vřít. Scházeli se tu lidé z celého světa a všichni se hnali za štěstím...

Monotónně a jakoby bez zájmu ozýval se sálem profesionální hlas krupiéra: „Mes dames et messieurs, faites vos jeux.“

Marcel Horn jen sázel a sázel. Prohrával. Zablesklo se právě, když prohrál pátou sázku. Byl klidný. Než hrom zarachotil, prohrál šestou. Hrálo se rychle. Bouře byla zatím daleko. Stále se ještě usmíval. Právě prohrál všechny své úspory, ale to mu nevadilo. Vždyť s tím počítal.

Nyní vstal a šel k pokladně. Cestou se pro jistotu zeptal, kolikátého je. Byl pátek 30. července. Tak, to by bylo tedy v pořádku.

Postavil se za sloup, aby ho nebylo možno pozorovat. Ale mohl být stejně bez obav. Zde měl každý dost svých vlastních starostí.

Sáhl do kapsy, odkud vytáhl velkou zapečetěnou obálku. Bylo na ní razítko loďařské firmy, u které byl zaměstnán. V jejím pravém rohu stálo šesticiferné číslo, začínající trojkou.

„Tři sta tisíc franků a něco, jako obyčejně,“ myslel si.

Byla to zítřejší výplata zaměstnanců. Býval vždy hrdý na to, že je prokuristou tak velké firmy. A ovšem i na to, že k němu mají plnou důvěru. Vida, k čemu se to teď hodí.

Celá věc nebyla pro něj překvapením. K tomuto kroku se vlastně v myšlenkách připravoval už dávno. Již od té doby, co nastoupil u firmy, či snad ještě dřív? Dnes se to tedy všechno stává skutkem.

Přikrčil se za sloup, vytáhl z kapsy perořízek a opatrně otevřel obálku. Byl v ní tlustý svazek bankovek a několik drobných mincí. Vyňal bankovky, drobné nechal v obálce, kterou přeložil tak, aby se z ní nevysypaly, načež ji znovu zastrčil do kapsy kabátu. Ne, nikdo ho neviděl.

Nyní šel přímo k pokladně a sebevědomě nakoupil hrací známky za všechny svěřené peníze. Bude sázet po deseti tisících.

A sázel. Při desáté hře prohrával již sto tisíc, ale stále ještě byl klidný. Dřív nebo později se štěstí k němu obrátí čelem. Musí. Dnes je přece pátek 30. července. Jen klid. No, jen se na mne dívejte, vy zvědavci. Dobrá, prohrál jsem a prohraju zas. Co je na tom divného, najednou? Prohraju třeba ještě sto tisíc franků. Ale pak, počkejte. Pak vám Marcel Horn ukáže, že dnes je jeho šťastný den – pátek 30. července.

Bylo deset hodin večer. Do konce dne zbývají ještě dvě hodiny.

Sázel stále na číslo 25. Bylo to první číslo, které se mu namanulo. Nevyhrálo však ještě ani jednou. Když prohrával dalších 50.000 franků, začal se potit. Přestal sázet na číslo 25 a namátkou vsadil na číslo 30. Vyhrálo číslo 25. Vsadil tedy znovu na 25 a prohrál dalších 10.000 franků. Vyhrálo číslo 30.

U čerta! Klid Marceli, jen klid, jen žádné nepředloženosti. Nyní již začínal budit pozornost.

Lidé se shromažďovali kolem něho, se zájmem pozorovali jeho beznadějnou hru. Takového vytrvalce tu již dávno neměli.

Vsadil znovu na číslo 30. Vyhrálo opět 25.

„Ježíšmarjá, co to je?“

„Má smůlu, já bych toho nechal“, ozvalo se za ním. Malý mužíček s kozí bradkou tam cosi vykládal. Marcel vsadil slepě svoji další desetitisícovku na nějaké číslo. Ani se na ně nepodíval. Vyhrálo číslo 42. Marcel měl vsazeno na 41. Vsadil tedy dalších 10.000 franků na číslo 41 a krupiér oznamoval, že vyhrává číslo 42.

Proklatě, tohle není samo sebou. Měnil nyní stále čísla. Vyhrávalo vždy to, na které sázel předtím.

„Není to nic platné, štěstí vám utíká,“ oslovil ho kdosi přátelsky.

Jiný se chopil této podivné náhody a počal sázet na čísla, jež Marcel opouštěl. Vyhrával vždycky. Nyní jej následovalo více lidí. Vyhrávali. Všichni vyhrávali, jen Marcel Horn prohrával.

Byl nyní šílený strachem. Stalo se něco, čemu nerozuměl. Ale sál se bavil. Bylo to radostné pro všechny, jenom ne pro něho, Marcela Horna. Věru, že to bylo k smíchu. Celý sál nyní sázel na čísla, jež Marcel opouštěl. Sázeli úžasné sumy a vždycky vyhrávali, jen Marcel Horn prohrával. Když prohrál svoji poslední desetitisícovku, bank byl rozbit.

Marcel vstal. Byl sinalý a třásl se jako list. Bylo právě dvanáct hodin z půlnoci. Začíná 31. červenec. Konec šťastného pátku, konec naděje. Bylo mu, jako by byl procitl z ošklivého snu. Jak to bylo nyní všechno jiné. Celá věc jevila se mu pojednou v docela jiném světle. Začal se hrozivě obávat následků svého činu. Zpocený, rozcuchaný a neupravený vypotácel se ze sálu. Jen málokdo si ho ještě všiml.

Tak to tedy byla lež, všechno byl jen pouhý klam. Proroctví zklamalo... Pátek 30. července. To měl být jeho šťastný den, dokonce kromobyčejně šťastný, začátek nové a šťastnější životní etapy, převrat v celém jeho životě. A byl to skutečně převrat...

Bank byl rozbit, ale jinak než on si představoval...

Muž se vypotácel z rámce osvětlených dveří a zapadl do tmy. Bouře zuřila, ale v herně si jí nikdo nevšímal. I na Marcelovu nešťastnou hru jakoby již byli zapomněli. Kdo by počítal s nešťastníkem?

Šel v dešti, nevěda kam. Všechno jedno...

„Na konci každého směru je země, na konci každého směru je ostrov. Kdepak jsem jen tohle četl?... Na konci každého života je smrt...!“

Smrt ve šťastný den? Rozesmál se nahlas jako šílenec... Chudák maminka. Jak věřila tomu proroctví, když byla ještě živa.

Byl tehdy docela malý chlapec, když k nim jednoho večera přišla ta stará ženská, dobře se na ni pamatuje. Byla shrbená, vrásčitá a v chatrných šatech. Snad to byla cikánka, vypadala tak. Matka jí tehdy poskytla nocleh, dala jí večeři i nějakou starou sukni a cikánka jim pak prorokovala. Podivné proroctví v symbolech a obrazech.

Když byli po večeři, dala si cikánka přinést džbán čisté pramenité vody, sklenici a novou utěrku. Vymyla sklenici, vytřela ji důkladně utěrkou, až se sklenice blýskala v záři večerního světla jako drahokam. Potom za stálého mumlání nesrozumitelných slov vzala džbán s vodou a naplnila sklenici až po okraj. Pojednou umlkla a s podivně vytřeštěnýma očima zírala nepohnutě na malou vodní hladinu ve sklenici.

„Tak pro koho?“ tázala se.

„Pro toho chlapce zde, paní,“ řekla tiše maminka, přistrkujíc malého Marcela do popředí.

„Pojď, hochu,“ řekla cikánka. Neodvrátila ani na okamžik zrak od vodní hladiny a ukázala na ni prstem.

„Dívej se!“

A Marcel se díval spolu s maminkou. Chvíli neviděli nic než vodu. Pojednou pozorovali s překvapením, že se klidná a čirá vodní hladina rozvlnila, aniž by se však jen kapka vody vylila ze sklenice, načež se opět uklidnila a po tomto uklidnění počala nabývat duhových barev. A tu se z barev vytvořil obraz. Bylo to moře. Klidné, mírně se vlnící moře a nad ním nádherné zlaté slunce. Odkudsi vylétlo hejno bílých ptáků. Letěli k slunci. Letěli přímo do ohnivého slunečního kotouče. Tu však jeden či dva odpadli a unaveni sletěli k moři. Za nimi jich následovalo víc. Další a další ptáci odpadali, až nakonec zbyli jen tři. Dva slabší a jeden velmi silný. Ti byli však již vytrvalí. Letěli svorně druh vedle druha přímo k slunci. A ohnivý sluneční kotouč jakoby se jim teď najednou sám přibližoval. Byl větší a větší, jasný a živý, pravý to zdroj světla a života. Slunce se blížilo víc a víc. Zakrývalo již větší část prostoru. To pojednou nejsilnější pták zamával prudce křídly, odtrhl se od svých druhů a střemhlav se řítil k ohnivému zdroji. Nyní letěl rychlostí blesku... pak snad již rychlostí myšlenky, neboť za okamžik se vrhl přímo do zářícího zdroje, jímž byl okamžitě pohlcen a proměněn v světlo, s nímž splynul v jednotu.

Druzí dva ptáci ještě váhali. Snad nedovedli tak rychle létat, snad nechtěl jeden druhého opustit. Ale ani oni neustali ve svém letu. Byli ještě mladí a šlo jim to dobře. Slunce jakoby je svými paprsky přitahovalo a posilovalo. Letěli nyní rychleji, prudce se mu blížili. Světlo je lákalo a teplé paprsky dávaly sílu jejich křídlům. Mávali jimi prudčeji a prudčeji, povzbuzovali jeden druhého a bylo jisto, že nemají již k slunci daleko, když v tom se obraz změnil. Vichřice hnala po nebi šedivé mraky a blesky se křižovaly bez ustání. Osvětlovaly jakési místo, které nebylo možno rozeznat. Snad to byla vysoká skála nebo lom. Pak následovaly rychle za sebou další obrazy. Otáčející se ruleta v herně, vydávající i pohlcující obrovské množství peněz jako nenasytný netvor. Kolem ní byl nápis: „Pátek 30. července 1989 bank rozbit“.

„To je tvůj šťastný den,“ řekla cikánka, dřív než obraz zmizel...

Nuže, to bylo vše. To, co právě viděli, se týkalo příštího osudu malého Marcela Horna, syna chudé vdovy. Ještě dále přecházely malou vodní hladinou obrazy jeden za druhým, ale to se již jeho netýkalo. Tu šlo o věci jeho matky, jejích známých a přátel, na které se matka ptala a na něž musela při tom vzpomínat a usilovně myslet a cikánce je jmenovat. A cikánka čarovala a vysvětlovala...

V létech, která po této události následovala, splnila se všechna její proroctví do písmene...

„Ára šorďára... Čas je docela něco jiného, než se nám zdá,“ řekla tehdy cikánka. Byla to pravda?

V těchto létech čekání Marcelovi čas neubíhal. Nemohl se dočkat pátku 30. července 1989. Připravil se naň však důkladně.

Symbolickým obrazům ptáků v slunci a skály v bouři nikdy neporozuměl. Nevěděl, co znamenají a nedovedl si je vysvětlit a ani cikánka se o nich blíž nezmínila. Věděl však, že pátek 30. července 1989 je dnem, kdy začne jeho lepší život a věděl, že se tak stane v místě, kde se hraje ruleta, tedy v herně. Protože k tomu bude jistě zapotřebí peněz, zaměřil svoje zaměstnání tak, aby si je buď snadno vydělal, nebo aby se k nim alespoň lehce dostal, kdyby jich měl zapotřebí. To první nešlo tak hladce jako to druhé.

Jako prokurista velké loďařské firmy však mohl snadno zpronevěřit větší částky, jež mu byly svěřeny, např. na gáže zaměstnanců a platy dělníků, a když přišel jeho den, udělal to. Potřeboval peníze, hodně peněz, bank se přece nerozbije jen tak lehce a jeho úspory nebyly velké.

Ale dopadlo to všechno jinak, než si představoval. Pokud šlo o něho, proroctví lhalo. Bank byl sice rozbit, to jediné souhlasilo, ale kým a jak? Ďábel, jenž mu připravil tento osud, vysmál se mu do obličeje.

„Na konci každého života je smrt...“ Co se mu to jen stále vkrádá do mysli?

Vítr mu ohrnul klopu kabátu a muž k ní přidal druhou. Potácel se cestou necestou. Blesky ukazovaly, že se blíží k moři. Ale muž nevnímal, jakoby jich neviděl a neslyšel...

Probral se, teprve když blesk udeřil do vysokého stromu na blízkém návrší...

Zahrady, vinice, ploty, stromořadí, les tam nahoře...“Pane Bože, jsem ještě vůbec živ?“ Vzpamatoval se.

„Hnus, hnus je tohle všechno, život je jen nouze a bída a dřina. K čertu s tím! K čertu s vámi všemi. K čemu je to všechno?“ Klopýtal v dešti a mluvil pro sebe jakoby ze snu: „Nemám už nic, nemám už vůbec nic! Ztratil jsem už i čest. Nemám ani sou! K čertu s vámi se všemi. A k čertu se mnou! Proč jsem ještě tady? Mizerný, zkrachovalý, bídný... Proč jsem vůbec tady? Kdo si to dovolil postavit mne do tohoto prolhaného světa? Kdo si to dovolil mne takhle podvést?“

Znovu udeřil blesk. Tentokrát docela blízko něho.

„Slyšíš Ty?“ muž křičel vzhůru do nebes.

„Neslyšíš! Neodpovídáš! Teď neodpovídáš, Ty, který jsi mne sem postavil... Slyšíš spáči? Co teď? Odpověz! Jsem tu sám a zničený na kost. Nu, tak teď ukaž, co umíš! Neslyšíš? Anebo nemůžeš?“

V té chvíli ohromný rozvětvený blesk osvítil oblohu, zemi i moře a hrom rozburácel se mu přímo nad hlavou. V záplavě oslňujícího světla se muž rozhlédl. Pojednou se šíleně zasmál a pak se vrhl vpřed. Řval a smál se, smál se a řval jako posedlý.

„Skála! Zde je ta skála! Bouře a blesky, ovšem, proroctví nelhalo. Moc dobré, moc dobré! Skála sebevrahů!!! Ovšemže! Samozřejmě...“

Klopýtal a padal, znovu vstal a znovu klopýtl, až upadl v běhu a sklouzl po kamení, uhlazeném deštěm. Leže na zemi, zachytil se zábradlí v posledním okamžiku.

„Tady jsi, tady, moje proroctví. Pěkné, tvrdé, hladké,“ mazlil se s obrovskými kamennými kvádry. Pojednou, obě ruce v pěstích, převrátil se naznak, zvedl hlavu k zuřícím nebesům a rozchechtal se jako šílenec, jímž byl. Tu se vztyčil v plné výši na pokraji propasti a znovu se rozchechtal, že na okamžik přehlušil bouři i řev vln dole pod sebou.

Pak odhodil klobouk, strhl se sebe kabát a jedním skokem se přehoupl přes zábradlí; skočil do propasti. Převrátil se ve vzduchu jednou, dvakrát, hlavou nahoru, hlavou dolů, znovu se převrátil, načež prudce zapadl do zpěněných vln hučícího moře jako těžký kámen. Vichřice sfoukla za ním klobouk ze skály. Kabát se zamotal na chvíli do větví cypřiše a pak spadl také.

Když zazněl zvonek, rybář se rychle oblékl, sešel k moři a vylovil člověka. Vzkřísil ho asi za hodinu. Pak mu dal napít jakéhosi odvaru a Marcel Horn usnul klidným spánkem jako malé dítě. Spal hlubokým spánkem beze snů...

Když se probudil, svítalo. Otevřel oči a rozhlédl se po světnici. Byla nízká, ale útulná a čistá. Cítil se silný a svěží. Kde je? Kde se to octl?

Lůžko, na němž ležel, stálo v rohu světnice, asi tři kroky od stolu, za nímž seděl stařec patriarchálního zjevu. Právě se asi modlil.

Proti němu seděla dívka. Měla kaštanové vlasy, byla mladá a velmi hezká. Marcelovi se zdálo, jako by ji už byl někdy viděl. Dívala se upřeně na starce. Ten se na ni přátelsky usmíval a pak se jí zadíval dlouze a bez pohnutí do očí... Nějakou chvíli seděli tak proti sobě, soustřeďujíce se... Pak se začalo dívčino tělo narovnávat, jemně, hladce a pružně, tak, že její hlava i záda byly za chvíli v jedné lince, rovnoběžné s opěradlem židle, na níž seděla. Její ústa se teď maličko pootevřela k sotva znatelnému úsměvu a na dívčině tváři se objevil nepopsatelný výraz míru. Zavřela oči.

„Je nádherná jako východ slunce,“ myslel si Marcel.

Její ňadra se nyní téměř nepohybovala. Zdálo se, že ani nedýchá. Stejně tak stařec.

Ve světnici bylo ticho. Jen zvenčí se ozýval hukot moře a vzdálený křik racků. Svítalo.

Marcel si teprve nyní zvolna uvědomoval, co se s ním stalo.

Chtěl přece zemřít, a věru, že nezemřel, či ano? Kdepak jen to vlastně je? A kdo jsou tito dva lidé? A jak se to podivně chovají... Dívka měla na sobě šaty venkovské selky, ale nezdálo se, že by jí byla.

Marcel ji pozoroval po očku. Skutečně. Nevypadala na to. Aby je nerušil, raději se ani nepohnul. Ba sám ještě zatajil dech...

Pojednou cítil, že ve světnici se děje něco neobyčejného, ačkoliv se zevně zhola nic nezměnilo...

Co se to tu odehrává? Co se to tu děje? Co se děje v jeho vlastním srdci? Neznámá teplá a slastná vlna rozlila se mu po celém těle. Blaženost míru a ticha.

Je to krásné. Bože, jak je to nádherné...!

Vzduch byl nabit neviditelnou silou, jakoby křišťálovým, vše pronikajícím světlem. Bezděky se tomu počal podrobovat.

„Co je to za zvláštní atmosféru?“ myslel si. Jako by mu umožňovala, aby vše to, co bylo lepší v jeho vlastní bytosti, vyšlo z ní nyní na povrch. Připadal si klidný a čistý jako v jarním vzduchu u horského pramene. Zavřel oči. Za okamžik se mu zdálo, jako by z jeho nitra vycházel záblesk ještě jiného bytí, než kterým dosud byl. A tu pocítil, že toto bytí je univerzální a neosobní. Vyvěralo z jakéhosi vzdáleného zdroje, který byl stejný jako pramen, z něhož prýštil klid a čistota, radost a svoboda.

Jak k tomu všemu přišel, nevěděl. Cítil jen, že je něco neznámého za povrchní maskou osobnosti a že toto neznámé je božské a svaté. Tak zůstal...

Jak dlouho trvalo toto malé osvícení, Marcel nevěděl. Když se však z něho konečně probral, pochybnosti zvolna nabývaly vrchu a muž si řekl, že to, co právě prožil, je neuvěřitelný zákrok nikoliv neznámých sil jeho vlastního nitra, jak se mu věc zprvu jevila, ale čarodějnictví dvou podivných lidí v rybářské chalupě na pobřeží moře.

Stařec již neseděl u okna, ale stál vedle jeho postele a patrně se na něj díval. Marcel ho neviděl, neboť měl stále ještě zavřené oči, jak podivné opojení v jeho nitru zvolna doznívalo, věděl však, že tam stařec je, neboť slyšel, jak tiše rozmlouvá s dívkou.

„Dobrá, můžem to s ním zkusit, když myslíš,“ pravil. „Jsou tu jisté známky způsobilosti, i když jej život ještě pevně drží v kleštích... velmi pevně.“

„Což by to nebyl sebevrah?“ řeklo děvče tiše.

„Ale ano, je to sebevrah a téměř dokonalý, ale to ještě neznamená, že se mu bude svět zdát méně pevný a skutečný než ostatním lidem, i když se snad donutí, aby si věc prostudoval. Obávám se, že jsou u něho ještě velké touhy, a to dosud většinou ani neprojevené... Ale... snad... možná... bude–li dobře veden. Ty ovšem budeš muset být zvlášť opatrná, Olgo!“

„Já, otče, proč já...?“

„Je mladý a ty také... No však uvidíme...“

Marcel otevřel oči...

„Dobré jitro, pane. Vyspal jste se dobře?“ řekl stařec.

„Vyspal... totiž... ano...“ Marcel chtěl něco dodat, ale nebylo to možné. Dívčiny oči zářily jako dvě hvězdy. Sklopil zrak před jejich pohledem. Pak řekl: „Děkuji vám. Byl jsem asi někde v pekle a pak zas patrně v nebi. Je to všechno tak podivuhodné!“

„Pak to snad není od sebe ani příliš daleko,“ řekl rybář s úsměvem. „Jak se cítíte, pane?“

„Děkuji, dobře. Jsem docela svěží...“

„Abys přinesla snídani, Olgo?“

„Prosím vás,“ ptal se Marcel, „kde to vlastně jsem?“

„Pod skálou sebevrahů,“ pravilo děvče. Mělo čistý, zvonivý hlas.

„Pod skálou...? Pravda, já jsem...“

„...teď už zase v pořádku,“ řekl stařec, „že ano.“

„Ano, ale...“

„Přinesu snídani,“ pravilo děvče a odešlo.

„Vaše šaty jsou ještě mokré,“ řekl stařec. „Budete se muset spokojit zatím s těmito, můžete–li už vstávat.“

Byl tu docela pěkný plátěný oděv, dobré boty a lehký námořnický trikot. Marcel si jej oblékl a když přišla dívka, vypadal jako dokonalý námořník. Usmála se na něho a prostřela. Snídani snědl: mlčky.

Když posnídali, pravil rybář: „Půjdu do města.“

„Moře je ještě neklidné, otče,“ řekla dívka.

„Půjdu pěšky.“

„Připravím vám tedy něco na cestu.“

Odešla a za chvíli se vrátila s brašnou.

Mezitím se zeptal rybář Marcela: „Mohl byste mi říci, pane, jak se jmenujete?“

„Mar... Marius,“ pravil Marcel, „musíte–li to vědět.“

„Ne, nemusím to vědět, pane. Ale chtěl jsem se vás ještě zeptat: je to váš kabát?“

Podal Marcelovi jeho vlastní, ještě mokrý kabát.

„Ano, je můj,“ pravil Marcel, prohledávaje jej. Obálka v něm nebyla. Asi vypadla. Připomnělo mu to celou situaci. Otřásl se. Zloděj a defraudant. Kdyby se teď objevil nahoře, byl by ihned zatčen. Možná, že už po něm pátrají. Doufejme, že tohle zapomenuté místo je nenapadne. Což ale, když jej někdo viděl potácet se nahoru k lesu, ke skále sebevrahů? Není sice pravděpodobné, že byl viděn, ale i kdyby, byla přece bouře a takové moře, jaké bylo v noci, to nevydá, co jednou pohltilo. Byl to hotový zázrak, že vyvázl bez pohromy a zdá se, že tento zázrak není ještě u konce. To ho napadlo, když pohleděl okénkem k moři, kde právě stála Olga uprostřed hejna ptáků. Rackové jí sedali na ruce i na ramena, byli krotcí jako holubi. Stařec se také podíval okénkem. Vypadal spokojeně a tak poctivě, že Marcel počal litovat, že ho obelhal.

„Prosím vás, pane... ehm...“

„Kvintus, říkají mně Kvintus.“

„Totiž... já bych rád...“ koktal Marcel.

„Chcete tu zůstat, že ano?“

„Ano, nějaký čas, jestliže vám to nebude nemilé,“ pravil Marcel.

„Jste vítán do našeho domu, pane Marie. Za jistých podmínek totiž.“

„A ty jsou?“

„Olga vám je poví.“

„Já... totiž...“

„Nebo se snad nejmenujete Marius...?“

Nebylo možno lhát. Čistota a síla, to byly aspekty záhadného fluida, které téměř hmatatelně obklopovalo tohoto muže. Ne, tady nebylo možno lhát, ale Marcel také cítil, že toho není zapotřebí.

„Máte pravdu, nejmenuji se Marius, jmenuji se Marcel Horn, ale, prosím, je to jenom pro vás, pane Kvinte, tam nahoře neříkejte nic o mé existenci.“

„A proč bych říkal?“ pravil stařec. „Tam nahoře je jiný svět a vy jste pro něj ode dneška mrtev. Myslím, že byste tu měl zůstat tak dlouho, dokud zase svět nezemře pro vás.“

„Jak to myslíte, pane Kvinte, nerozumím vám,“ řekl Marcel.

„Později porozumíte, teď však už musím jít,“ pravil ještě ve dveřích. „Když však jste byl už tak upřímný, tedy ani já jsem se vždy nejmenoval Kvintus. Ale tady na jméně mnoho nezáleží... Teď však už doopravdy musím jít, Olga vám dá knihu, kdybyste měl dlouhou chvíli a také jinak se o vás doufám postará.“

Starec přehodil přes ramena brašnu, kterou mu dívka prve připravila a pokynuv jí rukou na pozdrav, odcházel směrem ke skále. Marcel ho provázel až k prameni.

„Na shledanou,“ pravil rybář, stoupaje po stezce.

„Na shledanou,“ volal Marcel.

„Na shledanou, otče,“ volala za ním dívka.

Marcel už dál nešel, jen se dlouho díval za rybářem, jak stoupá z kamene na kámen neobyčejně lehce a pružně na svůj věk, dokud nezmizel za skálou. Pak sešel k moři.

„Smím?“ pravil, usedaje na pláž vedle dívky. Ptáci se rozlétli na všechny strany a také moře sebou jaksi udiveně šplíchlo. Copak je tohle, myslelo si. Ale dívka se jen smála.

„Ovšemže smíte,“ řekla, „tady člověk může všechno, co chce, jestliže splňuje určité podmínky. Jenomže splňuje–li je, pak toho zase moc nechce. Už vám je otec řekl?“

„Ne, pan Kvintus mi řekl, že vy budete tak laskavá...“

„Chcete tu opravdu zůstat?“

„Musím.“

„Musíte?“ V zamyšlení položila svoji ruku na hřbet jeho ruky...

„Ano, to jest také chci... nyní.“

Začervenala se a odtáhla ruku.

„No dobrá, když si to otec přál, řeknu vám podmínky. Jsou dosti těžké, ze začátku.“ Sedla si trochu pohodlněji, skrčila nohy pod sebe.

„Ale bude to dlouhé," varovala. "Musím od počátku, abyste to dobře pochopil. Celá historie je trochu mimořádná, jako ostatně všechno, s čím se zde setkáváme.“

„Včetně vás, slečno Olgo, myslím.“

„A včetně vás, pane Marie, jinak byste tu nebyl.“

„Nejmenuji se Marius, zvolil jsem si to jméno jenom dočasně, z jistých důvodů.“

„A já se zase nejmenuji Olga.“

„Nejmenujete se...?“

„Ne, ale to nevadí, můžete mi tak říkat,“ smála se.

„Ale sluší vám.“

„Proto jsem si je zvolila, a ovšem také z jiných důvodů,“ smála se.

„Vy jste tedy také...?“

„Budou to asi zcela jiné důvody než ty vaše, ale nechme toho. Tak bychom daleko nedošli.“

„Tak tedy první mimořádností tohoto místa,“ začala dívka, „je tahle obrovská pobřežní skála...“



Část druhá


„Skála sebevrahů. Tu znám teď až příliš dobře.“

„Ano, skála sebevrahů,“ řekla Olga, „magnet pro ty, kteří zúčtovali se životem. Z této skály tu a tam někdo seskočí. Neděje se to jen teď, v naší překotné době. Lidé měli i v minulosti dost starostí, které je stačily vehnat do náruče smrti. Teď je nás jen trochu víc než dřív...“

„Proboha, což vy jste také...?“

„Sebevrah! Ovšem, nedokonalý sebevrah, právě tak jako vy.“

„Můj Bože, a...?“

„...Kvintus? Ovšem, otec také. Ostatně není mým otcem.“

„Není vaším otcem?“

„Ne, není, ale na tom málo záleží. Mohu vás ujistit, že je pro mne víc než otcem i matkou dohromady. Oni dali život jen mému tělu, Kvintus však probudil k životu moji duši. Jsem mu za to nesmírně vděčná a vždycky budu.“

„Probudil vaši duši? Jak tomu mám rozumět?“

„Jen strpení, za chvíli to pochopíte, teď bych vám jen chtěla říci, že chce–li tu člověk opravdu nějaký čas zůstat, a mnoho jich to chtělo, po pádu z této skály, musí být alespoň trochu způsobilý k probuzení duše. To je základní podmínka. Pak si ho tu otec nějaký čas nechá a léčí ho.“

„Léčí? A z čeho, prosím vás,“ ptal se Marcel. „Ah, již vím... aby už nikdy víckrát... a tak dále, že ano...“

„Vy zřejmě myslíte, aby se podruhé už nepokusil o sebevraždu. Ale tak prosté to není. Snad je v tom i tato okolnost, ale rozhodně není hlavní. Kvintus totiž změní celý váš dosavadní názor o světě a o životě, máte–li jaký a nemáte–li jej, pomůže vám, abyste si udělal ten pravý a jedině správný, který pak člověku přináší uspokojení a mír, a to, jak sám jistě uznáte, není maličkost. Nemohl by to udělat s člověkem, který má od přírody silné materialistické sklony nebo je tak egocentrický a konzervativní, že předem odmítá změnit své staré obyčeje myšlení, byť sebehorší a zastaralejší, a který zavrhuje každou snahu po sebezdokonalení. Proto si své žáky pečlivě vybírá. V jistém smyslu však jakousi základní selekci mezi lidmi zprostředkuje za něho někdo jiný.“

„Kdo, prosím vás?“

„Skála sebevrahů přece.“

„Skála sebevrahů? Opět skála sebevrahů.“

„Ovšem. Kdo jiný? Ti, kdož z ní tragicky padají, nalezli již své bolestné odpoutání, jak od majetku, tak i od příbuzných a známých, jak od pohodlí, tak i od své vlastní ctižádosti. Jinak by byli neudělali to, co udělali. Vždyť byli dokonce odhodláni odpoutat se i od svého vlastního života.“ Odmlčela se. Její zářivé oči se na chvíli upřely do širé dálky, do místa, kde se moře snoubilo s nebem. Pak tiše pokračovala: „Neboť osud jim vzal obyčejně všechno. Někdy dokonce i samu naději. Tím se liší od milionů jiných lidí na světě. Zatímco tito jsou pevně lapeni do lákavých pastí života, ti, kdož se odhodlali skočit z této skály, ztratili již největší část své vnitřní připoutanosti, což je pro účel, který Kvintus sleduje, jejich nespornou výhodou. Jenomže při tom udělali vážnou chybu. Nedovedli tuto výhodu obrátit k svému prospěchu. Místo toho, aby se chopili příležitosti, kterou jim osud připravil násilným odpoutáním od věcí a osob, snažili se zbaběle utéci od svých trampot a zklamání zničením vlastního těla. Neuvědomili si, jak je pošetilé promarnit život skokem do hlubiny.

Rybář Kvintus, bývalý sebevrah, prošel sám touto cestou. Byl vyloven v tomto moři a na tomto místě. Zde se mu dostalo ponaučení od jeho předchůdce, který byl rovněž zachráncem těl i duší nešťastných nerozvážných lidí. Po jeho smrti převzal Kvintus jeho funkci. Pokud je známo, je pátým v této řadě zachránců.“

„Odtud tedy jeho podivné jméno.“

„Ano. Kvintus, pátý. Právě tak jako jeho skvělí předchůdci využívá Kvintus slzavých a trnitých zkušeností neúspěšných sebevrahů, využívá jejich určité a třeba někdy jen dočasné nepřipoutanosti k světu, jejich zoufalství nad pohromami, vzniklými ze zklamání, lidských falší nebo odloučení a, jsou–li ochotni a schopni přijmout pravou moudrost života, neváhá jim ji udělit. Neboť on ji zná!“

„Skutečně?“

„Ano, on ji zná. Kvintus je moudrý člověk, studovaný a myslím, že dokonce i diplomovaný. Kdysi byl prý velmi bohatý a snad ještě je. Ale takových je mnoho. Jeho moudrost však prýští z jiného pramene. Je to moudrost, která přežívá hrob a která vyvěrá přímo ze skryté náruče přírody.“ Marcel ji poslouchal, hltaje každé její slovo.

„Trochu jsme, myslím, odbočili,“ pravila. „Vy jste chtěl znát podmínky, které musí splnit ten, kdo tu chce zůstat.“

„Ano.“

„Tedy tu základní jsem vám už řekla. Kvintus si zde ponechává jen ty, kteří jsou ochotni a schopni stát se jeho žáky.“

„A jaké jsou bližší podmínky tohoto žákovství?“ ptal se Marcel.

„První podmínkou je ochota a touha najít pravdu o životě a o světě.

Druhou je vytrvalost v hledání pravdy a naděje, že pravdy může být a bude dosaženo.

Třetí je inteligence a dostatečná síla myšlení.

Čtvrtou je vnitřní odpoutanost jak od příjemných přitažlivostí, tak i od nepříjemností, které život s sebou přináší. Tato podmínka je jednou z nejvážnějších a jak jsem již řekla, je téměř vždy splněna v případech sebevrahů.

Pátou podmínkou je schopnost soustředit své myšlenky.

Šestou je ukáznění citových vzrušení a jejich podřízení rozumu a konečně sedmou podmínkou, která jaksi vyplývá z předešlých, je vzdání se předsudků, pramenících z vlastního sobectví a z vlastní domýšlivosti. Myslím, že je toho dost.“

Marcel Horn si jen zhluboka vzdychl a zesmutněl.

„Jak vidíte, je toho opravdu mnoho,“ řekla dívka „a o jednotlivých bodech by bylo možno dlouho rozprávět a uvažovat. Ostatně doufám, že k tomu budeme mít příležitost.“

„Sotva,“ řekl Marcel.

„Proč myslíte?“

„Jsou to nesmírně těžké podmínky. Stěží obstojím...“

„Jistě, jistě obstojíte,“ pospíšila si ho ujistit. Proč jen mi tak hoří tváře, myslila si a nahlas dodala. „Otec není neúprosný, ba právě naopak; je–li v povaze člověka i jen náznak charakteru, jehož se má jednou dopracovat, stačí mu to. A o vás řekl, že máte jisté předpoklady.“

„Slyšel jsem to.“

„Tak vy jste nespal?“

„Ne, nespal...“

„A my jsme mysleli... totiž, já jsem myslela...“

„Nevím, co jsem vlastně dělal, či spíš, co vy jste se mnou dělali. Byl jsem v jakémsi poblouznění mysli, či co to bylo. Jako bych se byl propadl do hlubin vlastní duše. Bylo to neobyčejně příjemné a překvapující dobrodružství.“ Pokusil se jí vylíčit svůj ranní zážitek. Pak řekl: „Upřímně řečeno, slečno Olgo, nerozumím tomu ani za mák. Nevím vůbec, oč tu jde a jak jsem se vlastně k tomu všemu dostal. Řekla jste, že je to zde trochu mimořádné, ale já myslím, že je málo říci „trochu“. Já se tu prostě v ničem nevyznám. Všechno je mi tak nové a neznámé. Jakási tajemství se přede mnou otevírají, o jejichž existenci jsem neměl dosud ani zdání. Dostávám se do podivných vrstev podvědomí, a nevěda jak, poslouchám vás a nechápu vlastně o čem mluvíte. K jakému cíli to všechno povede? Proč musí splňovat budoucí Kvintův žák tak těžké podmínky? K čemu vlastně vedou tyto předpoklady?“

„Máte mnoho otázek najednou,“ řekla. „Ale když jste již dospěl tak daleko, pokusím se je zodpovědět, a to rovněž najednou. Mojí odpovědí je, že tu nejde o nic víc a o nic míň než o přeměnu vaší zevní prozaické a materialistické existence v něco božského. A to, jak sám uznáte, nejde provést stejně lehce s každým člověkem.“

„Ale teď už tomu vůbec nerozumím,“ zvolal Marcel.

„Snad konečně pochopíte, když vám řeknu, že vy nejste jen tímto tělem, o jehož zničení jste se pokusil, ani vašimi myšlenkami nebo city, ale že v pozadí této vaší osobní existence, tohoto vašeho malého jáství, je ještě neosobní DUŠE, jejíž přítomnost si normálně neuvědomujete, ačkoliv je vaším pravým a skutečným Já. Snad jste o ni dnes zavadil ve svém transu. Nevím, možná, že jste si však přitom povšiml, že toto vaše pravé Já je jediným skutečným POZOROVATELEM, který je ve vás a který vidí vše ve správném světle. Kvintus učí, kterak je možno vejít ve styk s NÍM, v osobní styk. On sám je s NÍM trvale spojen, s tímto vnitřním SVĚDKEM, a proto je moudrý a šťastný. To je váš cíl života. To je cílem Kvintových žáků. A to je také konečným cílem všech lidí na světě. Zde pod skalou sebevrahů je jen malé učiliště několika z nich.“

Odmlčela se. Dlouho pak seděli mlčky pospolu a dívali se na moře. Spočíval v něm život i smrt. Plamének lásky, který se tak náhle ráno vznítil, rozhořel se mezitím v požár a moře vědělo, že k jeho uhašení by již nestačilo všechno jeho vodstvo. Věci počaly žít. Láska, tento rytmus Absolutna, se snížila tak, že nabyla tvaru a snažila se projevit člověku člověkem.

Proč se ta malá, teplá ručka najednou zase odtáhla? Vždyť již hezkou chvíli ležela těsně vedle jeho a bylo to tak dobře. Snad proto, že se na obzoru objevila plachetnice?

Když se přiblížila, viděli, že je to malá sportovní jachta. Měla vztyčený štíhlý stožár a polopalubu s malou kajutou. Byla vyztužena jako šalupa. Letěla po vlnách přímo k nim. Její příjezd byl vítán bouřlivým pokřikem racků. U kormidla stál muž, v němž rozpoznali Kvinta. Sundal si halenu i námořnický klobouk a s rozevlátými vlasy i vousy stál tu klidný a majestátní jako mořský bůh. S úsměvem pokynul rukou lidem na břehu a pak obratně stočil jachtu do zálivu, kde hladce přistál.

„Tak a dnes to zkuste sám,“ pravil rybář. „Musíte se už konečně naučit chodit po svých.“ Marcel Horn seděl v rybářské bárce, opíraje se o stěžeň a opět a opět naslouchal Kvintovým výkladům, jako již po tolikáté. Vyjížděl často s rybářem na moře. Obyčejně v jeho staré bárce, kterou záhadný rybář používal raději než novou jachtu, jež byla jeho dárkem pro Marcela a Olgu.

Marcel žil zde již několik měsíců v osamělé chatě a rybářem a neznámou dívkou, o jejichž osudech se nedozvěděl již nic dalšího, ale také po nich nepátral. Byl v místě vzdáleném od civilizace sotva několik metrů, a přece měl dojem, že je někde na opačném konci světa. Svět mu však nescházel a zdálo se, že on jemu také ne, alespoň ho tu ještě nikdo nehledal. Marcel neměl žádných příbuzných a jistě ho nikdo neoplakává, v tom ohledu mohl být klidný. Jen kdyby nebylo té trapné záležitosti s penězi loďařské firmy. Tato okolnost mu kalila dobrou náladu a přiváděla na mysl tísnivé myšlenky. Nemohl se jich zbavit dokonce ani s přispěním oblažující přítomnosti dívky či pomocí šlechetného Kvinta, kterému se konečně svěřil s činem, jejž spáchal i s tísní, která po něm následuje.

Přiznal se poctivě ke svému poklesku, k němuž ho vlastně přivedlo nesprávné pochopení cikánčina proroctví.

Kvintus viděl, že výčitky svědomí jeho nového žáka jsou skutečně upřímné a že pramení v hlubokém přesvědčení, že spáchaný čin byl špatný. Dobře si všiml, že Marcel Horn netoužil vlastně nikdy tolik po majetku a bohatství jako po štěstí, které si od nich sliboval, neboť jako velmi mnoho lidí na tomto světě si nedovedl štěstí bez majetku představit a nevěděl, kde by je jinak hledal.

Rybář radil Marcelovi, nemůže–li právě za daných okolností učinit poškozené firmě správné zadostiučinění tím, že by jí zpronevěřené peníze vrátil nebo alespoň po částkách splácel, aby přijal věci tak jak jsou a netrápil se víc vzpomínkou na minulou nepříjemnost nebo obavami z hrozící budoucnosti.

„Nemůžete–li teď právě udělat nic, abyste škodu napravil, nevažte se pouty vašeho hříchu a alespoň pro tuto dobu a na tomto místě žijte jako ti ptáci kolem nás!“ vybízel ho. „Nemyslete na zítřek, ten se již o sebe postará!“

Ale Marcel, třebaže by byl rád této rady uposlechl, neměl dost síly, aby se zbavil svých těžkých myšlenek a chmur. Vkrádaly se mu do mysli i proti jeho vůli a zbavovaly ho radosti ze života a dobré nálady po celé dlouhé dny a někdy i noci.

„Olga a já... jak by to bylo krásné,“ jen kdyby v pozadí jeho budoucnosti nehrozilo vězení. Děsil se ho. Někdy si představoval, že se dobrovolně přihlásí k odpykání trestu, neměl však k tomu dosti odvahy.

„Ale Marceli, vždyť vy mne vůbec neposloucháte,“ řekl rybář. „Teď zkusíte cvičení, které jsem vám popsal. Že vaše myšlenky jsou truchlivé a těžké? Nuže, to se hodí. Položte si otázku: „Kdo je myslí? Kdo myslí tyto těžké myšlenky?“ Již víte, že vaše osobní já nespočívá jen ve vašem těle ani jen ve vašich myšlenkách. Nuže, položte si náhle tuto otázku: „Kdo myslí tyto moje myšlenky?“ Neodpovídejte však na ni svým rozumem! Zůstaňte jen klidný a soustředěný a očekávejte odpověď z nitra. Z milosti Boží se vám ji jednou dostane... Otázka směřuje k oddělení vašich strastiplných myšlenek od vašeho pocitu jáství. Položte si ji několikrát během dne a vytrvejte v ní, jak nejdéle možno. Ten, kdo ve vás myslí, je vaše pravé Já. Snažte se vycítit je v pozadí vaší osobnosti. Snažte se je tam najít. Musíte je dobře vypozorovat. Tiše a oddaně. Až je najdete, pak budete šťasten a klidný.

Vaše pozornost je dosud obrácena ven do světa pomocí vašich myšlenek a vašich pěti smyslů. Snažte se ji nyní obrátit opačným směrem na ni samu! Obraťte ji k tomu, co je ve vás tichým a neznámým pozorovatelem všech vašich myšlenek!“

A tak začal Marcel Horn s cvičením, které mu nakonec přineslo největší štěstí, jaké kdy v životě poznal, věčnou a neměnící se svobodu. Ale nepředbíhejme.

Času měl dost a mohl se cvičení věnovat, kdykoliv chtěl. Cvičil tedy velmi pilně. Výsledky se však nedostavovaly tak, jak by si byl přál a brzy se mu cvičení zdálo unavující a namáhavé. Teprve po delší době se jednoho dne stalo, že počal pozorovat, jako by se jeho myšlenky oddělovaly od něho samotného. To byl úžasný objev. Na okamžik se cítil volnějším a svobodnějším, ale pak tento zážitek zmizel. Marcel se jej pokusil opakovat znovu, ale tentokrát bezvýsledně. Přesto byl od té doby klidnější, neboť nyní znal již cestu k mentálnímu klidu a věděl, že je jen otázkou času, aby ho bylo znovu a plně dosaženo.

Kvintus mu byl dobrým učitelem a Olga vytrvalým povzbuzovatelem. Rybář obyčejně mnoho nemluvil. Tu a tam se však zúčastňoval Marcelových cvičení a Marcel cítil, že mu vnitřně pomáhá. Nikdy se mu ovšem nepodařilo, ani za přítomnosti svého učitele, dosáhnout hloubky, svobody a klidu, které zažil v prvním mimoděčném transu.

„Čím to je?“ ptal se jednoho dne Olgy. „Dodržuji všechna pravidla vašeho systému, provádím podrobnou myšlenkovou analýzu sama sebe, dělám dechová cvičení, soustřeďuji svou mysl jako nikdy před tím, ale žádoucí výsledky se stále nedostavují. Nikdy se mi ještě nepodařilo dosáhnout hloubky prvního mimoděčného ponoření.“

Začervenala se, když řekla: „Snad jste byl tehdy víc nepřipoután.“ Ale pak dodala. „A možná, že vaše vnitřní božství vás chtělo zlákat, abyste po něm toužil, když vám ukázalo záblesk své pravé podoby! To je jeden z obvyklých způsobů projevení Milosti našeho vnitřního Já.“

„Může člověk mít vliv na příchod této Milosti?“ ptal se Marcel.

„Ano, musí však o ni žádat. Nemusí to být slovy, spíš celým životem.“

„Chtěl bych,“ řekl Marcel, „ale nemohu.“

„Otec říká,“ zašeptala, „že máte ještě příliš mnoho touhy ve své mysli.“ „Mám,“ přisvědčil Marcel, „a vy to víte.“ Uchopil ji za ruku. Ponechala mu ji.

„Ano, vím,“ pravila tiše, „ale dejte pozor, někdy je projevení Milosti Boží spojeno se ztrátou toho, na čem nejvíce lpíme!“

„Chcete říci toho, koho máme rádi?“

„Tedy toho, koho máme rádi, chcete–li, když na něm zároveň lpíme jako na nějakém osobním majetku.“

Ale Marcel se nedovedl vnitřně odpoutat od něčeho, vlastně od někoho, po kom nyní toužil víc, než po spasení své duše. A tak se stalo, že když se jednoho dne před blížící se bouří předčasně vrátili s Kvintem z rybolovu, tentokrát výjimečně na nové lodi, a shledali, že stará bárka nekotví v zálivu jako obyčejně, Marcel pocítil, jak mu mráz přechází po zádech, třebaže bylo vedro.

Vyšplhal se s dalekohledem vysoko na skálu, kde setrval až do večera, pátraje po známé bárce, na níž se plavila Olga.

Těžké mraky plné vody zatemnily zatím oblohu. Večerní šero dostavilo se toho dne mnohem dřív než jindy. Tu se Marcelovi zdálo, že v houstnoucím oparu mlh rozeznává na obzoru plachtu, jejíž tvar mu připadal povědomý. Rychle seběhl k chatě, aby to oznámil rybáři, ale Kvintus byl už u břehu zátoky, kde připravoval jachtu ke spuštění na moře.

„Ano, je to ona,“ pravil.

„Teď chcete na moře?“ ptal se Marcel. „Vždyť bouře právě začíná.“

„Jedu jí naproti,“ řekl Kvintus. „Bárka není opatřena kompasem a protože zde nemůže být před nocí, mohla by Olga zbloudit.“

„Pojedu s vámi,“ pravil Marcel.

„Ne, milý synu, někdo musí zůstat pod skálou. Pamatuj si to!“

„Pak mi tedy dovolte, abych jel místo vás,“ řekl Marcel.

Stařec již neodpověděl, požádal však Marcela, aby mu přinesl z chaty jeho brašnu. Marcel měl za to, že souhlasí, aby jel s ním. Odběhl do chaty, ale když se vrátil s brašnou a dvěma gumovými plášti do deště, viděl, že jachta je již na moři, unášena prudkým větrem a zmítána vysokými vlnami. Stařec stál u kormidla, klidný jako obyčejně, a usmíval se. Přehlušuje na okamžik řev vln, volal:

„Otevřete brašnu, je v ní něco pro vás.“ Chvíli nato zmizel ve vlnách.

Přihnal se prudký vítr a změnil moře v pláň šedavé pěny. Obloha ztemněla až do černa. Pojednou se počalo moře silně dmout a třebaže dosud nepršelo, objevily se na obloze strašlivé blesky a hrom se divoce rozburácel. Malá jachta teď byla hnána při plných plachtách úžasnou rychlostí. Tu opět zmizela Marcelovi z očí, zdálo se, že je pohlcena mořem, za okamžik se však objevila na vysokých hřbetech vln. Skákala z vlny na vlnu jako korek. Pak se ztratila úplně, jako by se byla propadla do tajemných hlubin. Obloha se nyní přiblížila až k moři. Vichr se zvedl strašlivou silou z temna vln a vmetl Marcelovi do tváře ostrou salvu dešťových kapek. Letěly téměř vodorovně.

Tma se rychle snášela. Nemělo smyslu zůstávat na břehu, ale Marcel pozoroval těžké hory vln, dokud jen mohl rozeznat jejich obrysy. Pak se vrátil k domovu a opíraje se celým tělem proti vichru, klopýtal k chatě. Než tam došel, neviděl již ani krok před sebe.

Vpadl do chaty a zavřel za sebou dveře na závoru. Pak rozsvítil lampu, postavil ji k oknu a vrhl se do proutěného křesla, až zaskřípalo. Teprve nyní si všiml, že v ruce ještě drží rybářovu brašnu. Otevřel ji. Byla prázdná.

Mělo v ní přece něco být?

Prohlédl ji tedy ještě jednou důkladněji, až v jedné z jejích přihrádek našel psaní. Byla to velká, podlouhlá obálka...

Propána! Jeho obálka s razítkem loďařské firmy, u níž byl kdysi zaměstnán. Drobné v ní již nebyly. Byla v ní však jakási stvrzenka. Stvrzenka na co? Bylo to potvrzení o zaplacení 300 tisíc a několik franků složených v den, kdy skočil ze skály. Číslo přesně souhlasilo s částkou na obálce.

Kvintus, rybář, filozof, mystik, nebo čím byl ten muž, našel asi obálku v jeho kabátě, pochopil souvislost a včas zaplatil dluh. Vyrovnal jej do posledního sou.

Marcel zavřel oči. Svět se s ním otočil v závratné piruetě.

Venku zatím nabyla bouře prudkosti uragánu. Marcel znal moře dost dobře, aby věděl, že tuto bouři nemůže přežít nikdo v tak malé bárce, v jaké si vyjela Olga. I v případě Kvinta bylo, vzdor jeho zkušenostem a pevnější lodi, nebezpečí nesmírné a jeho návrat krajně pochybný. Pro Olgu to však bylo zcela beznadějné a Marcel nepochyboval, že ji již nikdy neuvidí.

Vzpomněl si na její varování. Jakže to řekla? „Někdy je Milost Boží spojena se ztrátou toho, na čem nejvíc lpíme.“

Milost Boží. Měla pravdu? Existuje skutečně něco takového? Pak ale dnes by se mu měla projevit stoprocentně. Dnes by měl být skutečně obdařen příchodem Milosti Boží víc než kdokoliv jiný na tomto světě.

Napadlo ho, že Bůh snad jedná jako dobrý obchodník, který také nedá nikomu nic zdarma. Zhrozil se této myšlenky. Ne, za cenu svých bližních nechce být vykoupen. To ať je raději na věky v pekle. Jestliže však někdo musí být obětován, aby druhý mohl být zachráněn, pak ať je to on, kdo bude obětí.

„Pane Bože! Proč ti dva? Proč ne raději já?“

Klesl na kolena a sepjal ruce. Učinil tak poprvé od svého útlého dětství.

„Vezmi si mne Bože, vezmi si mne celého, znič moji neblahou osobnost, ale zachovej ty dva na moři. Zachovej moji malou dívenku Olgu a starého rybáře Kvinta. Má–li z nás tří někdo dnes zemřít, pak prosím, ať jsem to já, Pane Bože! Znič mne! Znič moje osobní „já“. Vezmi je k sobě jako oběť za záchranu mých dvou jediných přátel na světě!“ Zavřel oči a dovolil, aby jeho mysl byla unášena neznámo kam. Myšlenky však byly záludné. Pod pláštěm nejrůznějších představ, dojmů podávaných jeho pěti smysly a vzpomínek, snažily se úporně uplatňovat svoji existenci v jeho vědomí. A tu Marcel Horn pevně a rezolutně odmítl se s nimi dále ztotožňovat.

To byla největší oběť, kterou nabídl božství. Nyní si žádal smrt. Ne smrt svého těla, to již kdysi jednou téměř opustil a věděl jak je to celkem jednoduché. Teď nabízel něco většího a nabízel to Bohu. Pod skálou sebevrahů žádal si smrt své mysli. Marcel Horn, zachráněný sebevrah, podstoupil nyní nejúžasnější a nejúplnější sebevraždu, jakou kdy člověk provedl. Sebevraždu své vlastní vnitřní osobnosti, sebevraždu své mysli.

Vyvinul vnitřní tlak dovnitř s úmyslem nechat všechny své myšlenky zmizet. Zmírnil dech a plnou sílu pozornosti snesl dolů do srdce.

Pojednou cítil, že jeho mysl je stahována do nitra, pryč od těla a smyslů, zpět na sebe samu. Řetěz jeho bezděčného uvažování začal být méně a méně logický a spojitý a muž se zachvěl obavou, že se každým okamžikem octne úplně bez myšlenek. Polekalo ho to. Chtěl se vytrhnout, chtěl ještě klást odpor síle, jež jakoby ho kamsi stahovala. Měl dojem, že jeho osobnost zvolna, ale neodvratně zaniká. A tu si uvědomil, že musí ve své oběti vytrvat děj se co děj. Vždyť přece nabídl svou mysl v oběť Bohu. A nabídl ji za záchranu svých dvou nejlepších přátel. „Nuže, ať se tedy stane cokoliv!“

Část po části jeho mysl neodvratně zanikala. Pocit ztráty skutečnosti všeho, co dosud znal a co považoval za své, byl však tak silný a mocný, že měl dojem, že umírá. Vše, co bylo jeho, nyní rychle zanikalo, až konečně zmizelo docela. Zbyl jen strašlivý strach. Strach z neznámé tmy a neodvratné zkázy. Skrze tento strach jakoby však prosvítal nový, neurčitý pocit osvobozování.

Snažil se podrobit se tomuto novému pocitu a s radostí pozoroval, že sílí. Na místo strachu a pocitu neodvratné smrti nastupovalo opravdu něco nového. Jakási nová svobodná síla počínala se ho zmocňovat a stávat se jím. Oběť Marcela Horna byla přijímána.

Milost Boží? Svatý posel nejsvatějšího? Marcel Horn nemohl již o tom uvažovat. Neměl prostředků, jimiž by o tom uvažoval. Zde mu byl podán důkaz jeho vlastního božství.

A tak se stalo, že dřív než si to plně uvědomil, co se vlastně děje, byl odloučen od svých starostí a břemen a stažen do svého vlastního ústředního bytí. Zprvu jen nejasné uvědomění, že ve středu jeho bytosti leží skutečné a trvalé uspokojení, které až dosud hledal zevně, mimo sebe, nabývalo vrchu. Toto uspokojení se mu nyní jevilo jako vnitřní příčina jeho života, které se nyní dotýkal, nevěda jak se k ní dostal a proč. Vše, co dosud znal, zmizelo však z jeho světa, jakoby odváto tichým, mocným větrem. Jeho ego zvolna, ale jistě zaniklo. On se však proto netrápil. Neboť TOTO zde stálo za to. Toto neznámé SKUTEČNO, jež je nahrazovalo, bylo paradoxně skutečnější než všechen ostatní svět.

Měl by se tomu divit? Měl by se toho bát? Vždyť ONO se mu jeví tak samozřejmé a tak samo sebe mlčky vysvětlující, že není, nad čím by se měl pozastavovat... JE TO ON SÁM!

Tento neznámý proud života v jeho vlastním bytí nezávisel však svým bytím na jeho zevní osobě. Nezávisel vůbec na ničem. Proto byla SVOBODA jeho nejpodstatnější vlastností...

Marcel Horn je obětován, zůstává však živ. Člověk tedy může být zbaven myšlení, a přece zůstat živ!? Bylo to neuvěřitelné pro Marcelův skeptický rozum, když o tom později uvažoval, ale byla to pravda. Nakonec zůstalo jen štěstí, představované úplnou svobodou, nevýslovným blahem a nekonečným mírem...

Zvolna, velmi zvolna se Marcel probral ze svého hlubokého ponoření. V oddanosti a pokoře vzdal díky Stvořiteli, o němž nyní věděl víc než kdykoliv předtím, a otevřel oči.

Lampa na okně dohořela, ale v místnosti bylo šero. Vyhlédl okénkem. Bylo po bouři. Odsunul závoru dveří a otevřel je. Svěží mořský vzduch ho ovanul a jásavé štěbetání racků, připravujících se uvítat blížící se začátek dne, zazněl mu na přivítání. Marcel si ho však sotva povšiml, neboť jeho pohled padl do zátoky pod skálou, kde klidně jako vždy, ukryta před nárazy vln dosud rozbouřeného moře, stála malá jachta. Jejich jachta! Její stěžeň byl však zlomen, kabina stržena, plachty roztrhány v cáry a podpalubí napolo zatopeno.

Vrhl se k moři jako zběsilý. Na břehu moře na malé pláži v písku ležela dvě těla. Byla to Olga a rybář Kvintus.

Dívka se vzpamatovala první. Otevřela oči a usmála se na Marcela. Za okamžik mu již pomáhala křísit starého rybáře. Trvalo velmi dlouho, než se jim to podařilo. Když přišel k sobě, shledali, že je na smrt zesláblý a těžce raněn. Měl zlomenou páteř.

„Ne, nenoste mne do chaty,“ pravil tiše. „Dovolte mi zemřít pod širou oblohou.“ Marcel mu podložil hlavu a s hrůzou pozoroval, že jeho srdce se již téměř neozývá.

„Marceli!“ šeptal stařec, „podívej se mi do očí!“

Marcel vzal jeho šedivou hlavu do svých dlaní a dlouze se díval do dohasínajících zraků starého muže.

„Tak jsi to byl přece ty! Vidím to, nyní! Dnes v noci se stal zázrak. Zázrak veliké lásky. A ty jsi ten, jenž o něm víš!“

Marcel se stále díval do velikých hnědých očí umírajícího muže, které najednou jakoby zahořely stříbrným plamenem.

„Věděl jsem, že v tobě dříme síla. Nevěděl jsem však, že je možno probudit ji láskou. Dnes v noci se to stalo. Marceli Sexte, i ty děvčátko moje,“ pravil obrátiv se k Olze, klečící u jeho nohou. „Buďte mými nástupci.“

Odmlčel se a hlava mu klesla na prsa. Pak se však náhle vzpřímil, pokud to jen jeho těžké zranění dovolovalo a dívaje se hasnoucími zraky kamsi do neznáma, zvolal: „Přichází SVĚTLO!“

Tak zemřel pátý zachránce nešťastných duší pod skálou sebevrahů.

Ptáci jásali hlasitěji a hlasitěji, neboť nastávalo jitro. Na vysokém stromě nad skálou se již zachytily první ranní červánky. Olga vstala a přistoupila k Marcelovi. Přitiskla hlavu na jeho prsa a její postava se zachvěla tichým pláčem. A Marcel Horn hladil její hnědé vlasy. Voněly mládím a mořem.

Eduard Tomáš
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 14. lis 2019 17:58:24

Ze Sokratova deníku


"Láska byla od začátku mou zkázou a vykoupením."



"S jistotou ti nemůžu povědět, jestli ty chlapy pobiješ, nebo jim odpustíš."

"Odpustit jim?! Nejdříve ze všeho je pošlu do pekla!"

"Oni už v pekle jsou."

"To není omluva!"

"Ne, to samozřejmě ne," odpověděl. "Takhle nelze omluvit nic. Po většinu času neumím najít ani vysvětlení. Ale jednoho dne možná začneš na ty muže nahlížet jako na součást svého širšího já. V tu chvíli zapadne na své místo i všechno ostatní. Třeba budeš vyzván k boji, ale budeš vědět, že bojuješ pouze sám se sebou."

Serafim nepřestával přecházet sem tam a přitom mluvil dál: "To, co ti teď chci povědět, jsem neřekl nikdy nikomu, Sokrate. Nyní to ale možná poslouží dobrému cíli a pomůže ti to porozumět. Kdysi jsem byl ženatý a měli jsme tři děti. Odpočívají ve stejné hlíně, která chová v náručí tvou manželku a syna," řekl. "Když mě odveleli do války, mou ženu a děti povraždili banditi."

Více než minutu se vzduch chvěl tichem. Potom někde poblíž zazpíval pták a Serafim pokračoval: "Stejně jako ty, Sokrate, jsem přísahal, že najdu ty, kdo ten zločin spáchali. A stejně jako ty jsem se přichystal..."

"Opravdu?" zeptal se Sergej. Čekal na odpověď - na znamení.

Zase ticho. Potom Serafim řekl: "Ano. Zabil jsem je. Do jednoho."

Sergej, kterým otřáslo poznání, jaké tragické pouto je spojuje, se zhluboka nadechl a v okamžiku hlubokého soucítění řekl: "Když jste zjistil, co vaši rodinu potkalo, byla to taky nejtemnější hodina vašeho života?"

Serafim zavrtěl hlavou. "Zpočátku jsem si to myslel, ale ne, nakonec to tak nebylo. Nejtemnější hodinou byla hodina mého vítězství - když jsem ty muže zavraždil. Protože tím, že jsem to udělal, pasoval jsem se na jednoho z nich..."

"Ale vy jste přece nebyl jedním z nich! Nejste..."

"Když zabiješ draka, stáváš se drakem," opakoval Serafim. "Pořád mě to tíží na duši jako kámen. To, co jsem udělal, už nemůžu odčinit. Nikdy. Ale ty teď chápeš jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl tě učit, viď? Protože doufám, že se nedopustíš stejné chyby jako já."

Po pravdě řečeno, Sergej už byl připraven začít hledat jinou životní cestu, ale slib tak bytostný, slib, na jehož splnění pracoval skoro třetinu života, zanechal stopy, na nichž stále ještě lpěl. "I kdybych se přestal pídit po odplatě," řekl, "někdo je přece musí zastavit, Serafime. Proč ne já?"

Serafim se mu opět pátravě zahleděl do očí. Pak pronesl: "Možná máš pravdu. Možná bys je měl dostihnout. Všechny je pobít. Ať trpí tak, jak jsi trpěl ty. Myslíš, že to bude konec všeho? Pro jistotu bys měl pozabíjet i jejich děti , protože ty se zase vydají za tebou. Jistě, zabij je taky - a prožiješ peklo hlubší, než jaké jsi dosud viděl. Anebo třeba nepocítíš vůbec nic. Třeba tě jejich muka uspokojí. Jestli se stane tohle, bude ti jasné, že ty sám ses proměnil ve zlo, které jsi tolik chtěl zničit."

Po chvíli Serafim pronesl poslední námitku: "Tvoji milovaní naleznou pokoj, až ho nalezneš ty, Sokrate. Ptej se tedy sám sebe: Kudy vede cesta k míru? Musím rozpoutat válku, abych ho našel? Dostaví se teprve na konci hledání? Anebo si ho můžu sám vytvořit - tady a teď? Ty, kdo válčí sami se sebou, stíhá porážka v každé bitvě. Teprve až se smíříš se sebou, můžeš se stát opravdovým bojovníkem.

Rozumím hloubce tvého přesvědčení a tvých citů - tvým vzpomínkám a rozhodnutím," dodal. "Ale ne každou emoci je nutno proměnit v čin. Ať zůstaneš tady nebo pojedeš dál, odevzdej svůj život vyšší vůli. Ovládni své city tak, jako čelíš bouři: postav si přístřeší z víry a trpělivosti, dokud se ta činěnice nepřežene. Osvoboď svůj život od tyranie nutkání, touhy a popudů! Staň se bojovníkem Božím, služebníkem Božím. Tvým srdcem promlouvá Bůh a to srdce ti ukáže cestu... aby ses stal opravdovým člověkem... a pokojným bojovníkem."

Serafimova slova bodala jako šípy. A přesto zbývala ještě jedna otázka- otázka, kterou Sergej nemohl nepoložit: "Co s těmi muži?"

"O nich už by to mohlo stačit!" řekl Serafim. "Jako bys byl jimi přímo posedlý!" Cožpak jsi je nenechal přebývat ve své mysli už dost dlouho? Radši se ptej: Co s vírou? Co s Bohem? Co s milosrdenstvím? Ptej se, zda máš dost kuráže, abys jim prokázal přesně to milosrdenství a soucit, které oni odepřeli tobě a tvé rodině. Tahle otázka je srdcem Kristova učení. Ale naslouchá jí jen málokdo. Nasloucháš, Sokrate?"

Serafim zase rázoval sem a tam, jako by při pohybu snáze nalézal slova. "Oba víme, že jsi skvělý bojovník. Ale dokážeš nastolit mír? Víš, jak se umírá, ale naučil ses žít? Budeš ničit, nebo budovat? Bude tvé chování podléhat lásce, či nenávisti? Tyhle otázky by sis měl klást. Tohle je volba, kterou máš před sebou."

"A co celý můj výcvik?"

"Nazmar nepřijde nikdy nic," řekl Serafim. "Naučil ses, jak se bojuje - tak bojuj! Bojuj s nenávistí, per se s nevědomostí, rvi se za spravedlnost! Ale jedno ti řeknu: temnotu nemůžeš zabít větší temnotou. Stíny dokáže rozehnat jedině světlo."

Sergej slyšel Serafimův hluboký dech: starý mnich soustředěně hleděl do vlastního nitra. Potom řekl: "Tihle muži zemřou i bez tvého přičinění."

"Vy to vidíte... Máte nějakou předtuchu?"

"Ne, předtuchu ne. Jen jsem už pochopil, jak takoví lidé končí - zničí sami sebe. Tak či onak, zemřou všichni do jednoho. Všichni lidé musejí zemřít. A ta otázka zůstává, Sokrate: Co si vybereš? Zvaž to pečlivě a pamatuj, že tohle rozhodnutí se netýká pouze tebe. Tebe nezabili. Jedná se o Aňu. Co by si přála? Jaký život bys měl žít, aby byla šťastná?"

Když Sergej osaměl, procházel se po stezkách Valaamu. Serafimova slova mu vstupovala do myšlenek. Po těch letech tréninku, kdy jím zmítala touha po krvi zlotřilců, nyní dospěl k poznání vlastní temnoty. A Sergej konečně pochopil, proč se lidé a národy stavějí proti sobě a jak se každý čin pomsty, zoufalství a nevědomosti stává pohonnou látkou pro další tragické skutky.

Jeho nenávist nakonec strávila samu sebe - jako každý jiný oheň. A protože Sergej uvolnil pevný stisk, jímž lpěl na poslání, které odpřisáhl, shledal, že v tom uprázdněném místě sídlí trochu neklidný mír. Zdálo se, že tím, že se vzdal minulosti, ztrácí budoucnost.Předtím věděl, co dělá a proč - a věděl, kam míří. Jeho posláním bylo zabít nepřátele, přísahal jim přece pomstu ... Ale to pominulo. Nezůstal žádný jasný cíl, žádný smysl.

Sergej se vznášel mezi nebem a zemí; spojený nebyl ani s oblaky, ani s hlínou.


úryvek z knihy Sokrates, Dan Millman, vydalo nakladatelství Eminent r.2005
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 14. lis 2019 18:00:16

Ze Sokratova deníku


Hněv je silnější než strach a silnější než lítost. Tvůj duch roste. Jsi zralý pro meč.



Čekal jsem. Přišla půlnoc a brzo po ní Sokrates. Sotva jsme se usadili v kanceláři, začal jsem kýchat a musel jsem se vysmrkat. Měl jsem lehkou rýmu. Sokrates postavil na čaj a já jsem podle svého zvyku začal otázkou: "Sokrate, jak můžu zastavit své myšlenky nebo svou mysl jinak, než tím, že si vypěstuju smysl pro humor?"




"Nejdříve musíš poznat, odkud se tvé myšlenky berou, jak vznikají. Teď máš například rýmu; její fyzické symptomy ti sdělují, že tvé tělo musí znovu získat rovnováhu, že si musí znovu vybudovat vztah ke slunci, čerstvému vzduchu, prosté stravě; že se musí znovu začlenit do svého prostředí."

"Co to má společného s mou myslí?"

"Všechno. Nahodilé myšlenky, které tě ruší a rozptylují, jsou také symptomy tvé neshody s prostředím. Když se mysl brání životu - přicházejí myšlenky. Když se přihodí něco, co je v rozporu s nějakou vírou, propukne zmatek. Myšlenka je podvědomá reakce na život."

Před stanici předjelo auto, na předních sedadlech seděla starší dvojice ve večerním oblečení jako pár vycpaných panáků. "Pojď se mnou." poručil Sokrates. Odložil větrovku i bavlněnou košili a odhalil nahá prsa a ramena se štíhlými svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou, průsvitnou kůží.

Přistoupil k autu na řidičově straně a usmál se na šokovanou dvojici. "Co pro vás můžu udělat, lidičky? Benzín jako palivo pro vašeho ducha? Nebo snad olej na zvláčnění drsných okamžiků vašeho dne? A co takhle novou baterii, aby dodala vašemu životu špetku energie?" Zřetelně na ně mrknul a ani se nepohnul; usmíval se, když vůz vyrazil a rychle ujížděl od stanice. Podrbal se za uchem. "Třeba si vzpomněli, že nechali doma téct vodu."

Když jsme zas pohodlně seděli v kanceláři a pili čaj, vysvětloval mi Sokrates svou dnešní lekci: "Viděls, jak se ten mužský a ta ženská bránili něčemu, co pro ně byla neobvyklá situace. Dali se tak ovládnout svými hodnotami a svými úzkostmi, že už neumějí být spontánní. Mohl jsem být vyvrcholením jejich dne! Víš, Dane, když se bráníš tomu, co přichází, začne tvá mysl uhánět jako o závod; myšlenky, které na tebe útočí, sis sám vytvořil."

"A vaše mysl funguje jiným způsobem?"

"Má mysl je jako nezčeřený rybník. Tvá je naproti tomu plná vln, protože ti připadá, že jsi od neplánovaných a nevítaných událostí oddělen a často jimi dokonce ohrožen. Tvá mysl je jako rybník, do kterého právě někdo vhodil balvan. Budeš muset udělat dost velký pokrok v uvědomění. Musíš si uvědomit, že vlny v tvé mysli s tebou nemají nic společného. To se ti podaří, až uvidíš, co je jejich příčinou; pak se na ně budeš jen nezúčastněně dívat a nebudeš už nucen přehnaně reagovat, kdykoli do vody spadne oblázek. Od vírů světa budeš osvobozen, jakmile uklidníš své myšlenky. Pamatuj si: Kdykoli budeš zmaten, zažeň myšlenky a zabývej se svou myslí."

"Ale jak, Sokrate?"

"To není tak špatná otázka!" zvolal. "Jak víš ze svého atletického tréninku, skoky v gymnastice - a stejně tak i v uvědomění - se nepovedou hned napoprvé; vyžadují čas a cvičení. A cvičení, které ti umožní vidět zdroj vlastního vlnění - je meditace."

Po tomto velkém prohlášení se omluvil a odešel do koupelny. Teď byla chvíle, abych vyrukoval se svým překvapením. Křičel jsem na pohovce, aby mě v koupelně slyšel: "O krok jsem vás předešel, Sokrate. Před týdnem jsem vstoupil do meditačního kroužku. Řekl jsem si, že musím něco udělat s tou svou pitomou myslí," vysvětloval jsem. "Každý večer společně půl hodiny sedíme. Už se začínám víc uvolňovat a trochu kontrolovat své myšlenky. Nevšiml jste si, že jsem klidnější? A vy, Soku, meditaci cvičíte? Jestli ne, můžu vám ukázat, co jsem se nau..."

Dveře koupelny se rozlétly a s výkřikem, při němž stydla krev, se na mne řítil Sokrates a nad hlavou třímal lesknoucí se samurajský meč! Než jsem se stačil pohnout, zasvištěl meč kolem mne, tiše rozřízl vzduch a zastavil se několik centimetrů nad mou hlavou. Podíval jsem se nahoru na meč a pak na Sokrata. Křenil se na mne.

"Tomu tedy říkám dokonalý vstup na scénu! Málem jsem se podělal leknutím," sípal jsem.

Ostří meče se pomalu zvedalo. Klidně se zastavilo nad mou hlavou a zdálo se, že zachycuje a zesiluje všechno světlo v místnosti. Svítilo mi do očí, až jsem musel mžourat. Rozhodl jsem se, že budu raději držet jazyk za zuby.

Ale Sokrates si jen klekl na podlahu naproti mně, opatrně položil meč mezi nás, zavřel oči, zhluboka se nadechl a zůstal úplně klidně sedět. Chvíli jsem se na něho díval a uvažoval jsem, jestli se ten spící tygr probudí a vrhne se na mne, kdybych sebou hnul. Uplynulo deset minut a pak dalších dvacet. Napadlo mne, že třeba chce, abych také meditoval, a tak jsem zavřel oči a seděl tak půl hodiny. Když jsem otevřel oči, stále tam seděl jako Buddha. Začal jsem sebou vrtět, pak jsem tiše vstal a šel se napít vody. Když jsem si ji naléval do hrnku, položil mi ruku na rameno. Škubl jsem sebou a polil si boty.

"Sokrate, byl bych rád, kdybyste se za mnou takhle neplížil. Nemůžete dělat trochu rámus?"

Usmál se a řekl: "Ticho je umění bojovníka - a meditace jeho meč. To je vnitřní zbraň, kterou rozsekneš své iluze. Ale pochop jednu věc: užitečnost meče závisí na šermíři. Zatím nevíš, jak se zbraní zacházet a tak se v tvých rukou může stát nebezpečným, matoucím nebo neužitečným nástrojem. Zpočátku ti meditace může pomoci s relaxací. Stavíš svůj meč na odiv; pyšně ho ukazuješ svým přátelům. Lesk meče odvádí mnoho meditujících k dalším iluzím, dokud ho nakonec neopustí, aby hledali jinou, vnitřní alternativu.

Bojovník naproti tomu používá meč zručně a s hlubokým porozuměním. Rozseká jím svou mysl na cucky, proseká se myšlenkami a odhalí, do jaké míry jim chybí podstata. Musíš se naučit rozsekat uzly ve své mysli - mečem meditace. Dokud jednoho dne nepřekonáš potřebu jakékoli zbraně."

Právě v té chvíli dorazil k čerpadlům starý mikrobus s novým bílým nátěrem a duhou, namalovanou na bočních dveřích. Sedělo v něm šest stěží rozeznatelných osob. Když jsme přišli blíž, viděli jsme, že jsou to dvě ženy a čtyři muži, všichni měli na sobě stejná modrá roucha. Poznal jsem, že to jsou členové jedné z mnoha nových duchovních skupin v oblasti Zálivu. Všech šest nás samolibě nebralo vůbec na vědomí, jako kdyby je naše světskost mohla nakazit.

Sokrates byl ovšem na výši situace a hned začal předstírat, že kulhá a šišlá, škrábal se po celém těle a vypadal jako dokonalý Quasimodo. "Hej, Jacku," řekl řidiči, který měl nejdelší vousy, jaké jsem kdy viděl, "chceš benzín, nebo co vlastně?"

"Ano, chceme benzín," odpověděl hlasem, měkkým jako stolní olej.

Sokrates pohlédl na obě ženy na zadních sedadlech, strčil hlavu do okénka a hlasitým šeptem se zeptal: "Vy snad meditujete?" Řekl to takovým tónem, jako by mluvil o nějakém způsobu sexuálního uspokojení.

"Ano, meditujeme," řekl řidič a z jeho hlasu kapala kosmická nadřazenost. "A teď kdybyste nám mohl načerpat benzín."

Sokrates mi pokynul, abych naplnil nádrž a mezitím dál řidiče popichoval: "Vy totiž v tom hábitu vypadáte tak trošku jako holka, člověče - ne abyste mi špatně rozuměl, je to opravdu moc hezký. A pročpak se neoholíte, copak to asi skrýváte pod tím vousiskem?"

Mezitím, co jsem čerpal do nádrže benzín, byl Sokrates čím dál dotěrnější. Jedné z těch ženských se zeptal: "Tenhle chlápek je váš šamstr?" a druhému muži na předním sedadle řekl: "Děláte to vůbec někdy, nebo si to šetříte, jak o tom psali v Národním zpravodaji?"

Tím tomu nasadil korunu. Zatím co jim Sokrates dával neobvykle pomalu nazpět drobné, dusil jsem se smíchy, kdežto naši cestovatelé se třásli vzteky. Řidič hrábl po drobných a vyrazil od čerpadla nepříliš zbožným způsobem. Když odjížděli, Sokrates na ně zahulákal: "Meditace vám udělá dobře. Jen nepolevujte ve cvičení!"

Sotva jsme se vrátili do kanceláře, už stál před čerpadlem obrovský chevrolet. Ozval se zvonek a hned nato troubení hudebního klaksonu. Vyšel jsem se Sokratem, abych mu pomohl.

Za volantem seděl čtyřicetiletý "teenager", vyoblékaný do lesklého saténu, na hlavě měl safari klobouk s pery. Byl hrozně nervózní a neustále poklepával na volant. Vedle něj se přes umělé řasy dívala do zpětného zrcátka žena neurčitého věku a pudrovala si nos.

Z nějakého důvodu mě uráželi. Vypadali kreténsky. Měl jsem sto chutí jim říct: "Proč se nechováte podle svého věku?", ale jen sem se díval a čekal.

"Máte tu taky automat na cigarety?" zeptal se ten hyperaktivní řidič.

Sokrates přerušil práci a s laskavým úsměvem mu řekl: "Nikoli pane, ale kousek dál po silnici je supermarket s celonočním provozem." Pak se vrátil ke kontrole oleje a věnoval tomu plnou pozornost. Drobné vracel způsobem, jakým by asi servíroval čaj samému císaři.

Když auto odjelo, zůstali jsme stát u čerpadla a dýchali noční vzduch. "K těmhle lidem jste byl tak zdvořilý, ale k našim duchovním adeptům v modrých hábitech jste se choval vyloženě protivně, ačkoli byli zřejmě na vyšším stupni vývoje. Jak tomu mám rozumět?"

Pro jednou mi dal prostou a přímou odpověď: "Jediná úroveň, která by tě měla zajímat, je ta moje - a tvoje," řekl s úsměvem. "Tihle lidé potřebovali laskavost. Kdežto ti duchovní adepti potřebovali něco jiného, něco, o čem by mohli přemýšlet."

"A co potřebuji já?" vyhrkl jsem.

"Víc cviku," odpověděl rychle. "Tvé týdenní cvičení v meditaci ti nepomohlo, abys zachoval klid, když jsem se na tebe řítil s mečem, ani nepomohlo našim přátelům v modrých hábitech, když jsem si z nich trochu utahoval.

Řeknu ti to takhle: Kotrmelec dopředu ještě není celá gymnastika. Technika meditace není celá cesta bojovníka. Jestliže se ti nepodaří pochopit věc jako celek, dožiješ se zklamání; když budeš celý život dělat jen kotrmelce dopředu - nebo jen meditovat - budeš mít z tréninku jen nepatrný užitek.

Abys zůstal ve správné stopě, potřebuješ speciální mapu, která zachytí celý terén, který máš prozkoumat. Pak si uvědomíš, k čemu je meditace dobrá - a jaké jsou její meze. A ptám se tě, kde seženeš dobrou mapu? "

"Samozřejmě u benzínového čerpadla!"

"Tak tedy račte vstoupit do kanceláře, pane, a já dám vám přesně tu mapu, kterou potřebujete."


Z knihy Cesta pokojného bojovníka, Dan Millman
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 14. lis 2019 18:01:43

Ze Sokratova deníku


Mlčeli jsme a Sokrates začal připravovat jeden ze svých křupavých salátů. Napadla mě otázka: "Sokrate, jak to mám udělat? Jak se mám otevřít světlu uvědomění?"


Odpověděl mi otázkou: "A jak to děláš, když chceš vidět?"

Zasmál jsem se: "Prostě se dívám! Vy ale máte asi na mysli meditaci."

"Jo, a v tom právě leží jádro věci," řekl, když dokrájel zeleninu. "Jsou to dva souběžné procesy. Jeden je nahlížení - vůle k pozornosti, usměrnění procesu uvědomění přesně na to, co chceš vidět. Druhá proces je odříkání - opuštění všech vynořujících se myšlenek. To je skutečná meditace, tak se osvobodíš od své mysli. Znám o tom náhodou pěkný příběh."

Jeden adept meditace seděl s malou skupinou meditujících žáků v hlubokém tichu. Vyděšen vidinou krve, smrti a démonů vstal, přistoupil k učiteli a řekl: "Roši, měl jsem právě strašlivé vidění."

"Pusť to z hlavy," řekl učitel.

O několik dní později se žák radoval z fantastických erotických fantazií, z nahlédnutí do smyslu života s anděly a s kosmickými krásami a ze všeho, co k tomu patří.

"Pusť to z hlavy," řekl učitel, který k němu zezadu přistoupil a uhodil ho holí.

Zasmál jsem se tomu příběhu a řekl jsem: "Víte, Sokrate, myslím si..." Sokrates mě uhodil do hlavy mrkví a řekl: "Pusť to z hlavy!"

Jedli jsme. Nabíral jsem zeleninu vidličkou; on bral každé malé sousto do jídelních hůlek, klidně dýchal a žvýkal. Nikdy nesáhl po dalším soustu, dokud úplně neskončil s předchozím, jako by každé sousto bylo samostatným chodem. Hltavě jsem žvýkal dál a při tom jsem jeho způsob jídla trochu obdivoval.Skončil jsem první, pohodlně jsem se usadil a prohlásil jsem: "Mám dojem, že jsem připraven pokusit se o opravdovou meditaci."

"No ovšem." Odložil hůlky. "Chceš zvítězit nad svou myslí. Jen kdybys o to stál."

"Stojím o to! Chci dosáhnout sebeuvědomění. Proto jsem tady."

"Stojíš o sebezobrazení, ne o sebeuvědomění. A jsi tu proto, že nemáš lepší alternativu."

"Ale já se chci zbavit své hlučné mysli," protestoval jsem.

"To je největší z tvých iluzí, Dane. Jsi jako člověk, který odmítá nosit brýle a přitom trvá na tom, že noviny jsou špatně vytištěné."

"To není pravda," řekl jsem a prudce jsem zavrtěl hlavou.

"Neočekávám, že bys tu pravdu pochopil, ale potřebuješ ji slyšet."

"Kam míříte?" zeptal jsem se netrpělivě a má pozornost začala těkat.

Sokrates promluvil hlasem, který mou pozornost pevně upoutal: "Potíž je v tom, že se ztotožňuješ se svými malichernými, nudnými, zcela zmatenými představami a myšlenkami; myslíš si, že tvé myšlenky jsi ty sám."

"To je nesmysl!"

"Tvé tvrdohlavé iluze jsou jako potápějící se loď, třeťáku. Radím ti, abys je pustil z hlavy, než bude pozdě."

Potlačil jsem svůj vzkypělý vztek. "Jak můžete vy vědět, že se já ztotožňuju se svou myslí?"

"Tak dobře," vzdychl. "Dokážu ti to. Co máš na mysli, když řekneš: Jdu do svého domu" Nechceš tím říct, že jsi oddělen od domu, do kterého jdeš?"

"Samozřejmě. Co je to za blbost?"

Nevšímal si mě a pokračoval: "A co máš na mysli, když řekneš: Dnes mě bolí tělo.? Kdo je tím "já", odděleným od těla, o němž toto "já" mluví jako o svém vlastnictví?"

Musel jsem se smát. "To je sémantika, Sokrate. Nějak se to říct musí."

"To je pravda, ale konvence řeči odhalují, jak vidíme svět. Ve skutečnosti se chováš, jao bys byl mysl nebo něco jemného uvnitř těla."

"Proč bych to měl dělat?"

"Protože ze všeho nejvíc se bojíš smrti a ze všeho nejvíc toužíš po přežití. Potřebuješ nějaké Navždy, nějakou Věčnost. Ve svém klamném přesvědčení, že ty sám jsi mysl, duch nebo duše nacházíš únikovou cestu ze své smlouvy se smrtelností. Jako mysl budeš moci třeba vylétnout z těla, až tělo zemře, co ty na to?"

"To je nápad!" zamračil jsem se.

"Přesně tak, Dane, nápad o nic skutečnější než stín stínu. Pravda je taková: vědomí není v těle, to spíš tělo je ve vědomí. A ty jsi toto vědomí, ne strašidlo mysli, které tě tak mate. Ty jsi tělo, ale jsi také všechno ostatní. Jen mysl je zklamána a ohrožena změnou. takže když se bezstarostně uvolníš ve svém těle, budeš šťastný, spokojený a svobodný a nebudeš cítit žádné oddělení. Nesmrtelnosti jsi už dosáhl, ale ne tak, jak si to představuješ, nebo jak v to doufáš. Byl jsi nesmrtelný dávno předtím, než ses narodil a budeš nesmrtelný dlouho poté, co se rozpadne tvé tělo. Tělo je vědomí, je nesmrtelné. Jen se mění. Jen mysl - tvoje osobní názory, tvůj příběh a tvoje totožnost - je smrtelná, tak kdo by o ni stál?"

Sokrates se pohodlně opřel ve svém křesle a zpečetil tak své prohlášení.

"Sokrate," řekl jsem, nejsem si jist, že jsem všemu porozuměl."

"Ovšem že ne," zubil se. "Slova v každém případě mnoho neznamenají, dokud si sám pravdu neuvědomíš. Pak budeš konečně svobodný a bezmocně spadneš do věčnosti."

"To zní moc pěkně."

Zasmál se. "Taky bych řekl, že je to moc pěkné. Teď ale kladu teprve základy toho, co přijde potom."

"A co tedy jsem, Sokrate, když nejsem totožný se svými myšlenkami?"

Podíval se na mne, jako kdyby právě ukončil výklad o tom, že jedna a jedna jsou dvě a já se zeptal: "Dobře, a teď mi řekněte, kolik je jedna a jedna?" Sáhl do ledničky, vytáhl cibuli a hodil mi ji. "Oloupej ji - vrstvu po vrstvě," poručil. Začal jsem loupat. "Co nacházíš?"

"Další vrstvu."

"Pokračuj."

Odloupl jsem několik dalších vrstev: "Pořád další vrstvy, Soku."

"Pokračuj, dokud nebudou všechny vrstvy oloupané. Co jsi našel?"

"Nic tam nebylo."

"Něco tam přece zbylo."

"A co to je?"

"No přece vesmír. Uvažuj o tom, až půjdeš cestou domů."

Podíval jsem se z okna; už skoro svítalo.


z knihy Cesta pokojného bojovníka, Dan Millman
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1126
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22


Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník