Šienšanský mudrc
Nakladatelství Unitaria, vydání první, březen 1992
I. TAO
II. UMĚNÍ
III. LÁSKA
------------------------------------------------------------------------------
I.
TAO
Dlouho, dlouho jsem hledal v chrámech a klášterech na břehu Čínského moře, v okolí přístavního města Chaj-tchou, toho, kdo by mi dokázal povědět o čínském náboženství víc, než jsem se jen dočetl v dostupných pramenech. Avšak setkával jsem se stále pouze s kněžími, klečícími před modlami, obrazy a sochami a nechápajícími poselství, které ony symbolizovaly. Odříkávali mechanicky verše, jimž se naučili nazpaměť a nerozuměli přitom jejich obsahu. Má víra v setkání se skutečným zasvěcencem, u něhož bych získal poučení, se rozplývala s prchajícím časem stále víc a více. Téměř jsem se již vzdával naděje, když jakýsi stařec mi začal vyprávět o Šienšanském mudrci, o němž se dozvěděl však také jen z doslechu. Ač jsem zažil už mnohá zklamání, rozhodl jsem se najít tohoto svatého muže.
Dlouho jsem neuvažoval a přeplul na malý ostrov, kde mým cílem byl chrám Šienšan.
Tento ostrov nevítá často návštěvníky, jen občas na krátkou dobu se stává útočištěm rybářů při jejich útěku před tajfunem, když už nemohou doplout do přístavu Chaj-tchou. Také cizinci přicházejí na ostrov jen zřídka. Samotný chrám se přimyká k vysoké skále pod ochranou starých rozkošatělých buddhových stromů. Proč byl zde postaven, v takové samotě, neumí dnes už nikdo vysvětlit.
Svou velikostí se chrám neliší od jiných, které jsem navštívil. Na jeho schodištích se povalovalo několik kněží ve špinavě šedivých šatech. Vítali mne s úsměvem, jenž prozrazoval jejich omezený duševní svět. Sochy "Kuan-jin", "Šákjamuniho" a "San-pao-fo" zářily po nedávné obnově a jejich lesk hrál pestrými křiklavými barvami, z nichž se poztrácela původní krása. Chrámová půda se topila ve smetí a špíně, válely se na ní slupky z pomerančů a kousky cukrové třtiny. Dech vstupujícího byl sevřen těžce páchnoucím vzduchem, směsí prachu a zatuchlosti.
Jednomu z kněží jsem řekl příčinu své návštěvy:
"Přicházím, protože chci spatřit svatého starce, který tu žije. Je mezi vámi opravdu Šienšanský mudrc?"
Na tváři kněze byl při odpovědi údiv:
"Ten žije v nejvyšší poustevně na skále. Ale nechce mluvit s barbary."
Pokračoval jsem:
"Dovedl bys mě k němu za dobrou odměnu?"
I když jsem v jeho očích viděl lačnost, pohyb jeho hlavy byl odmítavý:
"K tomu nemám dost odvahy, budeš si ho muset najít sám."
Jeho druzi mi s úsměvem nabízeli čaj, s nadějí, že se dočkají odměny.
-------------------------------------------------------------------------------
Nezbylo než vystupovat po skále nahoru. Již za půl hodiny jsem však stál na vrcholu před malou poustevnou. Po mém zaklepání se otevřely dveře a moudrý stařec stál přede mnou.
Okamžitě mě zaujala neobyčejnost jeho zjevu.
Zdálo se mi, že se dívám do světla, do velkého zdroje světla. Byl vysoký a přímého vzrůstu. V tváři měl klid, s jakým se setkáváme pod korunami stromů v měsíční noci. Jeho postava byla ztělesněním vznešenosti přírody. Byl obklopen svatostí, kterou cítíme v krajině, když si soumrak s večerem předávají vládu a citlivost naší mysli se dostává nad prašnou všednost.
Cítil jsem, jak se jeho oči propalují do mého nitra. Pojala mne neznámá úzkost a obraz mého vlastního života vyvstával přede mnou jako ubohý a nicotný. Nebyl jsem schopen slova a přitom mnou prolínala zvláštní síla a blaženost.
Způsob, jakým mi podal ruku, byl plný ušlechtilosti, z jeho slov zářila upřímnost.
"Buď zdráv, co Tě ke mně přivádí?"
Odpověděl jsem mu s výrazem úcty:
"Hledám učitele, který by mi pomohl poznat správnou cestu k vytouženému cíli - být dobrým člověkem. Dlouho po ní pátrám, dlouho zatím marně putuji v této pohostinné zemi. Přečetl jsem mnoho knih, ptal se mnoha učených mužů, ale nenašel jsem doposud hledanou odpověď a zůstávám bez ní chudý."
On se pousmál a řekl na má slova:
"Nejednáš zcela správně. Touha stát se příliš dobrým není nutná. Musíš znát míru i v této věci. Kdybys ji překročil, zahradíš si sám cestu k opravdové moudrosti. Poslouchej, jak Žlutý císař znovu našel svou zázračnou perlu, kterou už pokládal za ztracenou. Povím ti to.
Bylo to v době, kdy Žlutý císař (legendární panovník, vládl kolem roku 2700 před našim letopočtem) dlel na severním pobřeží Červeného moře a vyšel si na vrcholky Kunlinského pohoří. Při zpáteční cestě zjistil však ztrátu své zázračné perly. Přikázal svému rozumu, aby ji vyhledal, ale nepodařilo se to. Dal příkaz vlastnímu zraku ji vypátrat, ale bez úspěchu. Zavelel proto svým slovům, aby ji našla, i to však bylo bezvýsledné. Když pak dal stejný úkol NICOTĚ, stalo se neuvěřitelné. NIC to dokázalo a přineslo perlu nazpět. Žlutý císař se velmi podivil, že právě to NIC to dokázalo.
Rozumíš mi dobře?"
Odpověděl jsem:
"Vidím, že tou perlou byla jeho duše; myslím, že vědění, které nejde k jádru věci, činnost smyslů a slova duši spíše zatemňují, než aby jí přinášely světlo. Teprve úplný a dokonalý klid dal duši sílu zjevit vědomí tohoto císaře.
Mám pravdu, Mistře?"
"Ano. Tvůj cit ti dal pochopit podstatný význam všeho. Víš, kdo je autorem tohoto krásného podobenství?"
"Jsem ještě příliš mladý a nevím o tom mnoho."
"Autorem tohoto příběhu je Čuang-c, žák Lao-c´ův. Nebyli to ani Kchung-c´(Konfucius), ani Meng-c´(Mencius), kdo byli hlasateli nejčistší moudrosti v této zemi, ale Lao-c´, který byl z nich největší. A Čuang-c´byl nositelem jeho poselství. Vím, že Lao-c´je obdivován i v cizině, ale málokdo vůbec tuší, že Lao-c´byl jedním z nejvznešenějších lidí vůbec.
Prostudoval jsi Tao-te-ťing a zamyslel ses nad tím, co znamená tao?"
"Přiznám se, že toho, co vím, je málo."
"Proto tě mohu poučit. Již dlouho jsem neměl žáka, a navíc z tvých očí nemluví pouhá zvědavost, ale čistá touha po nalezení moudrosti. Slyš tedy, že Tao neznamená nic jiného než u vás, cizinců, Bůh.
Tao je ono jediné, první počátek i konec všeho; Tao rozvíjí a obsahuje všechno a všechno se k němu zase vrací.
Lao-c´vložil do začátku své knihy znak Taa. Ale ono Nejvyšší, nad vším vládnoucí a Jediné nemůže mít žádné jméno, a nemůže je vyjádřit ani zvukem. Stejně tak nemůže mít tvůj Bůh jméno.
Wu - nic je Tao. Chápeš?
Tao je jediné reálné, jediné skutečné - nemá počátek ani konec, je tím, co nemůžeme pochopit, co pro nás tedy neexistuje a v tomto smyslu není ničím.
Tao, co umíme pochopit, co je pro nás podmíněně skutečné, je v podstatě jen zdánlivé. Je to následek plynoucí z onoho absolutně reálného, neboť vše z této skutečnosti vyšlo a vše se k ní zase vrací. Věci pro nás zdánlivě skutečné jsou samy o sobě neskutečné. Námi nazývané "bytí" je vlastně "nebytí", to znamená však právě bytí, jsoucnost. Z toho vyplývá, že žijeme ve velké temnotě. Co sami máme za reálné, skutečné, není skutečné, i když vychází ze skutečného, protože ono skutečné je všechno.
Jedině reálné je Tao...
Stále však měj na paměti, že Tao je pouhé znění slova, které jsi řekl, pravé Tao je nevyslovitelné. Nic z věcí, které poznáváš smysly, není reálné, skutečné.
Tao je počátkem nebes i země. Jedno zrodilo dvě, dvě trojici, ta zase milióny. Milióny věcí se vracejí k jedinému.
Pokud jsi toto pochopil, vstoupils prvními branami moudrosti. Už víš, že Tao znamená původ všeho - stromů, květů i ptactva; moří, pouští i skal; světla i tmy, tepla i chladu, dne i noci; léta i zimy i tvého vlastního žití. Světy zanikají a oceány se vytrácejí v parách v průběhu věčnosti. Člověk vystoupí z temna, jeho úsměv bleskne v klamném světle a opět mizí. Ve všech těchto proměnách je přítomno ono Jediné. Ve všem je Tao. I tvá duše ve svém nejryzejším já je Tao.
- "Pohleď na svět před sebou!"
Vznešeným pohybem ukázal při těch slovech k moři. Po obou stranách se tyčila pohoří uchvacující svou velikostí. Zmenšovala se potom do dálky v jemnějších siluetách a ztrácela se v mizejícím obzoru. Na jednom blízkém vrcholku bylo vidět osamělý stromek, jeho lístky se chvěly v přívalu světla. A v nastávajícím večeru přicházely z výše klid a vlídnost.
Příliv mořských vln se pomalu blížil, tiše, jako by nezvučným plynutím, v obrazech přibližující se neskutečnosti. Po hladině plula loďka se zlatě zářící plachtou, malá na nedozírném moři, bez obav, nesena důvěrou a láskou. Všude čisto, ani náznak špatnosti.
Vzrušen a rozradostněn jsem řekl:
"Teď to, Mistře, cítím! Všude nacházím, co jsem hledal. Všechno je najednou tak blízko, u mne. Všude je co hledám, co jsem i já sám, co je i má duše. Všechno je najednou tolik spřízněné, tak známé, přímo mé vlastní já. Všude je Bůh. Tao je skutečně ve všem!"
Chvíli bylo ticho a potom mě ten moudrý muž odpověděl:
"Ano, pochopils to, měj se však na pozoru, abys neupadl do zmatků a omylů. V tom, co vidíš, je Tao; avšak Tao není to, co vidíš. Bylo by chybou se domnívat, že Tao bys mohl vidět vlastníma očima. Ani to, co cítíš, není Tao. Tao nepodnítí ani radost v tvém srdci a nevznese slzy do tvých očí. Všechny tvé pocity a dojmy jsou relativní a ne-skutečné.
Nemohu ti říci ještě všechno najednou. Nepochopil bys to. Stojíš teprve u první brány a vnímáš zatím jen úsvit dne. Tvá znalost o přítomnosti Taa ve všem znamená však sama již mnoho. Tvůj život se stává přirozenějším, smysluplnějším...
Věř, že jsi spočinul v objetí Taa s takovou jistotou jako v náručí matky. Jdi jen po této cestě, s vážností a rozmyslem a budeš se cítit všude posvátněji než zbožný kněz pod klenbou chrámu. Nebude ti hrozit už ani zmatek pramenící z proměn věcí, života a smrti, protože poznals, že život a smrt vycházejí z Taa. A Tao, které tě v životě naplňuje a obklopuje, bude i po smrti věčně v tobě a v tvé blízkosti.
Jen pohlédni na krajinu před sebou, cítíš, jak jsou stromy, pohoří, moře s tebou spřízněny a sbratřeny, stejně jako vzduch a světlo?"
Bylo chvíli ticho, jeho hlas dozníval v šumění moře. Potom však dodal:
"Všichni, všichni lidé mají otevřenou cestu k tomu, aby se stali pravými lidmi. Je však třeba, aby nechali plynout žití samo sebou podle příkladu vlnícího se moře i podle prosté krásy květiny, v jejímž květu se zrcadlí Tao."
------------------------------------------------------------------------------
„A nyní ti řeknu něco o wu-wej, o nejednání, o samojití dechem pohybu, který má původ v Tau.
Wu-wej znamená nepůsobení, ale i nejvyšší konání, je tedy nečinnost nebo netečnost. Wu-wej je nečinnost zvrácených nebo nepřirozených hnutí; to znamená vášní a žádostí. Činnost přirozeného pohybu však pochází z Taa. Veškerá příroda vzniká přirozeným pohybem, který z Taa vychází.
Také každý člověk je podněcován k pohybu, podnět vychází z Taa, chce člověka přivést k Tau nazpět. U lidí však často dochází k ovlivnění a zaslepení vlastními žádostmi a vášněmi. Objevuje se u nich chtivost, závist a nenávist. Touha po rozkoši, slávě, mamonu. Jsou to hnutí prudká jako bouře. Narušující a neomalené vystupování a zase prudký pád. Připoutávají se pevně ke všemu, co není skutečné. Touží po mnohém a ne po onom jediném. Chtějí mnoho vědět. Chtějí být považováni za ctnostné, dobré a moudré. Ale jedinou cestou ke spáse je návrat k původu.
Tao je v nás. A Tao je klid.
Vyrovnanosti můžeme dosáhnout jen tehdy, když po ničem nebažíme, ani po mimořádném dobru, ani po moudrosti.
Tolik je žádostí lidí dozvědět se, co je Tao! Tolik je bloudění nad výrazy, jak se ptát, a jak to vyslovit!
Opravdu moudrý člověk následuje učení beze slov, které zůstává nevysloveno, jak je psáno v Tao-te-ťingu. Zůstává otázkou, kdo a kdy je bude moci vyslovit. Ti, kteří vědí, co je Tao, to nevyslovují; naopak ti, co to vyslovují, nemají o tom vědomosti. Také já ti neřeknu, co je Tao. Je na tobě, abys to našel sám. Cesta vede přes odřeknutí se všech vášní, všech zvláštních tužeb a žádostí. Znamená to žít sám sebou, bez nepřirozených chtění. Cesta tě musí vést k Tau mírně, plynule a pokojně, jako postupuje oceán ve své velikosti a šíři. Jeho pohyb není vyvoláván chtěním po pohybu, ale vědomím, že je moudré a užitečné pohybovat se. Pohybuje se sám sebou. Tak se i ty vzneseš při návratu k Tau a staneš se sám Taem.“
Stařec se odmlčel a v jeho pohledu byla vážnost.
Oslovil jsem ho:
„Otče, to, co mi říkáš, je krásné a hluboké, zdá se mi to prosté jako příroda sama. Ale pro lidi už není tak snadné povznést se k Tau klidným nejednáním.“
Řekl mi, abych nezaměňoval nesprávně slova a významy.
„Za nejednání, wu-wej, nepovažoval Lao-c´obyčejnou nečinnost, pouhou lenost při přivřených víčkách očí. Měl na mysli potlačení přízemních podnětů, umlčení žádostí a tužeb po neskutečných věcech. A požadoval aktivitu, snahu v reálném. Silné a účinné podněty duše, která musí být vyproštěna z temného těla jako pták z klece. Poskytnutí volnosti niterným vznětům a oddanost těm cílům, které jsou nám osudově dány a které pomohou naší duši znovu se vrátit k Tau. Věř, že tento pohyb je zrovna tak přirozený jako když pluje obláček po nebi nad námi…“
V blankytu nad námi ozařoval zlatý svit vznášející se oblaky. Postupovaly pomalu k moři v obdivuhodné skvělosti. Potichu, zcela neslyšně stoupaly výš.
Potom pokračoval:
„Za chvilku zcela zmizí v nezměrné ploše nebe a neuvidíš nic jiného, než nekonečnou modř. Tak se stane i s tvou duší v Tau.“
Namítl jsem:
„V mém životě je tolik nepravostí, jako bych byl obtížen temnými touhami. A podobně smutní jsou i mně blízcí lidé. Jak by se mohl takový život povznést k Tau v takové záři, v tak čisté esenci, když jej tolik tíží zlo?“
Stařec však řekl:
„Tak nesmíš smýšlet! Tomu nevěř!“
Mile se na mě usmíval a z jeho tváře vyzařovalo pochopení:
„Nikdo z lidí nemá sílu Tao zničit, ve všech září duše v nezničitelném lesku. Nepovažuji lidskou špatnost ani za tak velkou, ani za tak špatnou. Ve všech lidech je nesmrtelné Tao; v mudrci i v básníkovi stejně jako ve vrahovi a cizoložníkovi. Ve všech je nezničitelný poklad, nikdo není lepší než druhý. Bylo by nespravedlivé mít jednoho raději než druhého; právě tak není možné jednoho vychvalovat a druhého zatracovat. Jsme ve své podstatě stejní jako dvě zrnka písku na této skále. Nikdo nebude věčně vyloučen z Taa; všichni nosíme Boha v sobě. Jejich viny klamou, podobají se stínům a mlžným oparům. Jejich skutky mohou vyvolávat mylné představy a jejich slova se rozplynou jako efemérnost snů. Nemohou být ani špatní ani dobří. Jsou mocně přitahováni k Tau jako krůpěje pod námi k rozlehlému moři. Je možné, že u některého to bude trvat delší dobu než u jiného. Ale co je řada století ve srovnání s Nekonečnem?
Nešťastný příteli! Vzbuzují tvé chyby v tobě tolik obav? Považoval jsi vlastní nedostatky za silnější než Tao? Zdál se ti lidský hřích silnější než Tao? Toužil jsi být příliš dobrý a proto ti i lidská špatnost připadala jako přílišná. I lidi jsi chtěl vidět jako příliš dobré a proto tě naopak tak rozesmutněla jejich špatnost. To všechno je však pouhé zdání. Tao není dobré a Tao není špatné. Tao je jediné, jedině reálné, jedině skutečné, jedině Tao existuje. Naproti tomu všechny neskutečné věci žijí jen zdánlivý život kontrastů a vztahů, ale neexistují samy o sobě.
Není proto třeba, abys chtěl být příliš dobrý, ani aby ses pokládal za tak špatného. Tvou snahou by mělo být wu-wej, nejednající a samovolně jdoucí, ne špatný, ne dobrý, ani malý, ani velký, ani nízký ani vysoký. Až se oprostíš od zdánlivých představ, od všech tužeb a žádostí, tvůj pohyb bude sebou samým a vzlétneš k Tau světlým pohybem, který považuj za vlastní a opravdu skutečný životní princip, tak jasně a tiše, jako ten zlatým třpytem ozářený obláček nad tvou hlavou na nebi.“
V té chvíli jsem cítil v sobě mnohem větší volnost než dříve. Ne radost, ne štěstí, ale cosi se ve mně rozepjalo, obzor se rozšířil.
Poděkoval jsem moudrému muži a řekl jsem:
„Tvá slova, naplněna Taem, mi dávají podněty, které si nedovedu vysvětlit, ale jsem jimi jakoby unášen. Jak smysluplné je Tao! Dalo mi, co jsem dosud nenacházel při hledání pravdy a tišení žízně po vědění!“
Mistr mne znovu napomenul, abych nemluvil tolik o své touze po poznání:
„Nechtěj znát příliš mnoho. Dojdeš k poznání sám sebou; poznání dosažené nepřirozenou metodou od Taa odvádí. Není dobře znát všechno o lidech a věcech ve svém okolí, zejména o vztazích a rozdílech mezi nimi. Zdravá není ani přílišná touha po štěstí ani obavy z neštěstí; žádné z nich nepatří mezi reálné záležitosti. Ani radost ani bol nejsou skutečné. Představa o Tau jako přirozeném nebo nepřirozeném, o štěstí nebo neštěstí, by znamenala, že to není Tao. Tao je jediné a nemůže mít protiklady! Čuang-c´to vyjádřil jednoduše: „Největší štěstí není štěstí.“ Také bolest se pro tebe vytratí. Nevěř, že bolest je skutečná, podstatný princip života. I bolest od tebe zmizí, jako se vytratí mlhy z hor. Jednou poznáš, že všechno, co ti připadalo jako kalné a temné, stane se wu-wej, nic. Neboť vše je z Taa, všechno je plod velké soustavy, vycházející z jednoho principu.
Pak nebude nic, co by tě zarmoutilo nebo potěšilo. Nebude ti do smíchu ani do pláče. Vidím, že se teď na mne díváš a pochybuješ, a zdá se, že mne pokládáš za nadmíru chladného, za bezcitného. Ale až se dostaneš ve svém poznání dále, poznáš, že je tomu tak. Když uvidíš utrpení, budeš vědět, že někdy musí přijít, protože není skutečné, a při pohledu na veselí poznáš, že je to také jen prostá radost a její trvání je zdánlivé jako protiklad ke smutku. Když vidíš milého člověka, pokládáš za zcela přirozené, že je takový, jaký je. A napadne tě přitom, oč bude jednou lepší, až už nebude ani milý ani dobrý, protože bude nad tím povznesen? A stejně pohlédneš na zlého člověka, klidně, bez odporu a nenávisti. V Tau je totiž i on tobě roven a také žádná z jeho vin nemůže v něm zničit Tao. Až dosáhneš schopnosti být wu-wej – nejsoucí, v tom prostém, lidském slova smyslu, pak teprve začneš opravdově být a vstoupíš do pravého jsoucna. Půjdeš svým životem klidný a sám sebou jistý, jak to dělá ve své nedohlednosti moře před námi. Nic nenaruší tvůj klid. Ve všem uvidíš Tao; vytvoříš jednotu se vším existujícím a na všechnu přírodu kolem sebe budeš hledět jako na milou, blízkou bytost, jako na sebe samotného. V klidném chápání proměn dne i noci, života i smrti budeš sám procházet těmito změnami a vstoupíš jednou ve svůj vlastní původ, v Tao, které je už bez proměn.
----------------------------------------------------------------------------------
Byla to velká slova a v tu chvíli se mi zdála tak prostá a jednoduchá, že jsem jim musel uvěřit. Přece jsem však řekl:
„Ano, ale ještě něco nemohu pochopit. Jsem tak naplněn láskou k životu, že mě děsí smrt. Je mi smutno při představě smrti přátel, mé ženy, mého dítěte. Smrt mi připadá temná a smutná, naproti tomu je pro mne světlý a jasný život se svitem slunce a zelenou přírodou plnou květin.“
A Mistr vysvětloval:
„To pramení z toho, že zatím ještě necítíš, jak přirozená je i smrt, jak je sama sebou, zrovna tak jako život. Myslíš mnoho na nicotné tělo, které skončí ve studené zemi. To se však rovná pocitu vězně, pro kterého se blíží svoboda, a on se rmoutí, že má opustit temný žalář, kde žil tak dlouho. Pro tebe je smrt zlá ve srovnání se životem, ale ani jedno, ani druhé není skutečné, oboje je jenom zdání. Tvá duše přeplouvá ve chvíli smrti ze známého jezera do neznámého, zapomenutého moře. Tvá duše, představující to jediné trvající v tobě, nemůže být nikdy zničena a ona sama se toho také neobává. Tohoto strachu se musíš jednou provždy zbavit. Ale… „ – a nyní se trochu pousmál – „až budeš trochu starší, tak přirozeně, z podnětu Taa, nebudeš mít už obavy ze smrti. Nebudeš se ani trápit pro ty, kteří odešli dříve nežli ty, protože se povzneseš nad protiklad loučení.“
Ten moudrý muž mluvil tak, jako by to bylo všechno přirozené a rozumělo se samo sebou, ve mně však nebylo ještě všechno jasné. Řekl jsem:
„Taková moudrost je strašná a téměř mne děsí! Život by se mi zdál chladný a prázdný, kdyby právě v tomto měla spočívat moudrost!“
Stařec odpovídal stále stejně klidně:
„Ano, život je i studený a prázdný. Je a přece není. Je málo těch, kdo jsou schopni rozlousknout tuto hádanku a poznat sama sebe. Je život skutečný nebo není…“
Odpověď zůstala slovy nevyřčena a přece tu vlastně byla. Zadíval jsem se do večerní krajiny. Zdálo se mi, že hory v mlžném šeru spí. Objímal je zvláštní jemný, modravý svit a spočívaly jako děti přituleny pod rozlohou širého nebe. Kdesi dole mihotala malá červená světla. Rozechvělé tóny flétny byly doprovodem vzdálenému monotonímu zpěvu. Moře se rozlévalo monumentálně a hluboce do noční tmy a šumění dálky připomínalo nekonečno.
Mé oči zalila silná lítost a prudké rozechvění vyvolalo mou další otázku:
„Ale co se potom stane s láskou a přátelstvím?“
Mistrovi se při odpovědi rozzářily oči zvláštním svitem. Jeho slova zněla s opravdovou jemností.
„Láska a přátelství jsou největšími hodnotami života. Jsou průvodci prvního podnětu Taa k tobě. Jednou je však nebudeš vnímat, stejně jako řeka necítí proudění mezi břehy, když vstoupí do nedohledného moře. Nechci tě navádět, abys vyhnal lásku ze svého srdce, to by bylo v rozporu s Taem. Miluj, co máš rád a nepřipouštěj si myšlenku, že láska by mohla být překážkou, která by tě měla v područí. Kdybys vypudil ze srdce lásku, jednal bys nerozumně a byl bys Tau vzdálenější než dříve. Jenom věz, že láska odejde sama sebou, neboť Tao, jediné skutečné, není láska.
Měj na paměti, že hovoříme o nanejvýš vznešených záležitostech. Kdybych mluvil o životě a o lidech, pak bys ode mne slyšel: Láska je nejvyšší ze všeho. Pro toho, kdo se však znovu zrodil v Tau, je i láska jen slovo, které jednou bude i v tobě patřit minulosti…
Připozdívá se však a já tě nechci zatěžovat najednou tolika myšlenkami. Určitě budeš chtít přespat v chrámu; zařídím ti tam nocleh. Doprovoď mě teď dolů.“
----------------------------------------------------------------------------------
Zapálil malé světlo a vzal mne za ruku, aby mne mohl bezpečně vést. Šli jsme pomalu, krok za krokem. Staral se o mne, jako bych byl jeho dítě; kde bylo příkré místo, posvítil mi napřed a při pozorném vedení sledoval ostražitě každý můj pohyb. Po sestupu dolů mne uvedl do malého pokoje, používaného pro mandariny, a sám mi donesl pokrývku a polštář.
Poděkoval jsem mu srdečně a ptal jsem se ho, kdy budu zase já moci jeho pohostinství oplatit.
Vlídně se na mě podíval a s úsměvem odcházel.