Dnes jsem si s překvapením uvědomila jednu věc...zajímavé je, že proč ne dříve, ale prostě... uvědomila jsem si, že v reálném životě pro mě hodně znamenají muži, kteří jsou křestním jménem zvaní Jiří. Vůbec nevím, proč to tak je, vůbec jsem o to nijak neusilovala, ale je to tak... jsou to muži, bytosti, s kterými jsme spojeni na té hlubší vlně sdílení, žití...ať už se jedná o příbuzné v rodině, nebo v práci, nebo kamarády... Ať vezmu jednoho Jiřího nebo druhého, cítím to spojení, pochopení, hlubší propojení, laskavost...
A právě ta laskavost, pochopení je tím, co je, alespoň pro mne, tím nejdůležitějším, tím "šémem", který dokáže měnit stav...
Jiří, jméno Jiří, jestli se nepletu, je Henri..., tak byl, je pojmenován Ježíš..., který je pro mne symbolem lásky, kristovství.....
Kde chybí laskavost, byť by projev nesl známky nebývalé inteligence, vědění, atd., tam je to prázdné a o ničem...
Zamyšlení v souvislosti s Vánocemi, s přáním všeobecně, třeba k narozeninám nebo k svátku...
Přejeme si navzájem, v rodině, mezi kamarády, v práci kolegům a je to takové, jakoby samozřejmé, samozřejmý projev dobré vůle, pozornosti, možná i z velké části ze zvyku.... nepopřát, zapomenout popřát bychom většina brali jako osobní selhání, projev nepozornosti, nevděku, sobectví..., kdyby nám někdo nepopřál, mohl by se objevit projev sebe lítosti, pocit smutku, nedostatku pozornosti, projev nevděčnosti atd... Ale je zajímavé, že ne u všech... a se všemi... Přijde mi, že u těch, s kterými jsme spojeni na té hlubší úrovni, že si ani přát není třeba, ba bylo by to navíc, něco jako znesvěcení posvátné půdy našim "krokem".... S některými přáteli to tak máme, že si nepotřebujeme přát k narozeninám nebo k Vánocům, protože je samozřejmé (oba, obě to víme), že si vždy přejeme pro toho "druhého" to nejlepší, vždy, bez ohledu na nějaké datum.
Před pár lety jsme byli s manželem a snachou na představení Jardy Duška Pátá dohoda. S Jardou Duškem je to vždy jízda :-), jízda Přítomnosti, přítomného okamžiku, pravdivosti, každý pochopí v tu chvíli, co může a vezme si, co může, umí, díky za takového člověka... co chci říct, představení (blbé slovo) :-) skončilo a Jarda se klaněl a lidi vstávali a tleskali a tleskali.... ten tleskot je taky taková stopa do posvátné půdy, otisk směrem ven a vnímám ho jako navíc, co znesvěcuje to posvátno,to spojení.... A vnímal, vnímá to stejně i J. Dušek, přiložil si prst na ústa ve smyslu vybídnutí k tichu a položil si ruce na srdce a všichni v hledišti udělali totéž..... poděkování v tichu, tichem, tolik plné vděčné radosti v Setkání...
Dnes mě potěšilo jedno setkání a zároveň I překvapilo. V jednom horském hotelu v Beskydech nás obsluhovalo při večeři děvče, no žena, která se mě zeptala, jestli nejsem ze Studénky, že ty (moje) oči odněkud zná. A jestli nemáme dva syny, že jsem je vodila do školky. Je stejně stará, jako náš starší syn, ročník 1982. Prý ty oči mám pořád stejné a jsem to pořád já. To potěší, I když se člověk někdy cítí na sto let. :-D
Tuto orchidej, darovanou, jsem chtěla asi před rokem vyhodit, byla odkvetlá, dva ubohé lístky, nicméně jsem ji nevyhodila, nešlo to, od jara do podzimu byla namáčená v dešťové vodě a koukala na svět z parapetu. Za chvíli asi rozkvete, daří se jí dobře, což je důkaz toho, že i "stará vrba" dokáže vegetovat, když ji někdo věnuje péči a lásku...
Toto video, vložené Miroslavem, :-), ve mě vyvolalo vzpomínku na den, večer, kdy se ve mě něco zlomilo, přeměnilo, vyvěralo, nevím, jak to lépe popsat. Dlouho jsem žila spokojeným životem manželky, matky, kolegyně, kamarádky, které nic nechybělo - byla spokojená tím, čím žila, jak žila, žádné skryté otázky, skryté touhy, nic takového, děti se večer uložily, televize, spát, ráno do práce přes školku, školu, práce, obchod, odpolední činnost, večeře, večer, ukládání dětí, televize, spát atd. Dlouho to tak bylo a z nynějšího pohledu jsem byla v té době asi fakt spokojená, žila jsem tím, co role manželky, matky, zaměstnankyně, kamarádky přinášely...
Pak se mi v 36 letech narodila dcera a já začala žít život jiný, vypadla jsem z práce na tři, vlastně čtyři roky a začala jsem život jiný, kvalitativně jiný - bez práce, myšlenky, péče, těšení se, následně užívání si znovuobjevené role matky v pozdním věku, to vše mě proměnilo, zkrásnilo i zevnitř, jak mi řekla kolegyně, která mě potkala už s kočárkem...
Když byly dceři 3 roky, náhodou :-) mě zaujal v časopise článek o Modré Alfě, semináři, prožitkovém, kde zjednodušeně hledáme své kořeny, učíme se najít spojitosti, které stojí za našimi žitými, ne vždy šťastnými vztahy.... hodně mě to oslovilo... až tak, že jsem se v krátké době tohoto víkendového setkání účastnila... a následovaly další semináře, knížky, atd., ale hlavně se "to" žilo..., ne vždy to bylo radostné, ale bylo to nutné...
Ale chtěla jsem psát o něčem jiném, o jiném okamžiku, byl to skutečně "okamžik" ve smyslu přelomu, něco jako když se z kukly najednou vylíhne motýl...., i když do motýla to u mne ještě není a nevím, jestli kdy bude, spíše se cítím jako něco, nebo někdo, kdo má pochroumané tělo, duši a neumí lítat, jen tak se vleče, těžce životem...
K té chvíli.... bylo to jednou večer. Všichni doma šli spát, manžel, děti ulehli a já měla PROSTOR jen pro sebe, svou duši, pro to být konečně!!! sama sebou, sama se sebou, bez role, povinností, sama...., jako by, obrazně, mé tělo, duše začalo dýchat, zhluboka, toužebně, poháněno zevnitř nějakým přáním (ale jakým????), touhou (ale za čím????), voláním (ale koho, čeho?????), ta chvíle se projevila nebo přeměnila v čin - pozdě večer, v noci jsem si šla uvařit do malinkatého nádherného šálku kávu, voňavou a užívala jsem si okamžik s ní, vůůůůni, teplo, chuuuuuť, nádheru okamžiku PROŽITKU....
Od tohoto večera to se mnou šlo z kopce :-), jako bych byla jednou nohou ve světě světském, kde se ode mne očekává role manželky, matky, zaměstnankyně, atd., povinnosti, normální, které náleží k životu a jednou nohou jsem ve světě jakoby snu??? Hruď se dme, duše ví, že toto, co žijeme, není to jediné a vše a touží...., po čem to vlastně touží..., po lásce??? Po jaké lásce? Po jaké??? Vše je tak pomíjivé a neskutečné...., v důsledku bolestivé..., tolik vzletů a tolik propadů.... a přece se stále srdce ozývá a žije.... uf, slzy, jediné vysvobození je a bude ve Smrti, nelze jinak...
Tož Miroslave, děkuji za brnkání na strunu, snad už to brzy skončí, bo nevím, i to fyzické postižení, které je čím dál tím fatálnější, vše k tomu směřuje... :-)
Kdysi jsem bývala velká bojovnice, modří vědí, ale už dlouho nejsem (bojovnice)..., nevím, jestli je to tak dobře nebo není, a kdo by to chtěl soudit...
Umřela nám potkaní babička, Angie. Dožila se úctyhodného věku dvou a půl let. Tak už nemáme doma žádné zvířátko. Dcera nám oznámila, že se bude stěhovat do podnájmu s přítelem, na sídliště. A k tomu je úplněk.
"Babí, můžu se tě na něco zeptat?" "Ano, můžeš." "Ty jsi panna?" "Co jestli jsem?" "Panna." "Myslíš, jako znamení, jako ty jsi býk?" "Ano." "Ano, jsem panna." "A děda?" "No ten je beran." Děda sedící vedle: "Beránek!" "Tak dík, to je všechno, co jsem potřebovala."
Kdysi jsem byla na sebepoznávacím víkendu, ... a tam mimo jiné se lektorka zeptala, jak si představujeme něhu...., někdo řekl, že jako malinké, heboučké koťátko v dlani....
"Nikdy nezapomenu na to, co jsem zažívala, kdy umíral a já byla s ním. Na jeho odvahu. Jeho vnitřní pokoj. Na jeho přijetí toho, co je. Byla to pro mě obrovská zkušenost a prožitek. Naprosto změnil můj další život způsobem, který bych nikdy nečekala. Čekala jsem, že budu smutná, ztracená a osamělá. Namísto toho jsem cítila přesný opak. Vyjádřeno slovy 'Páni, tak takhle to je. Toto je všechno, co máme. Právě teď a tady. Proto dávej pozor a buď při tom, ne někde jinde.'"
~ Laurie Anderson o bytí s Lou Reedem v jeho posledních chvílích
"Měli jsme možnost zažít fungování různých politických uskupení, vlád a režimů. Každý dnes již musí být unavený ze všech těch lží, kterým jsme již tak dlouho vystaveni. Lidé už jsou připraveni přijmout plnou pravdu. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou musíme neustále dělat, spočívá ve vytváření jednotné lidské komunity. Vždy existuje velmi mnoho různých ideologií, které se mezi sebou přou. To je v pořádku, neboť těžko můžeme očekávat situaci, že bychom všichni vzájemně jen souhlasně kývali hlavami. Ale přes to všechno existuje jediná věc, na které se musíme všichni shodnout, a to je to, že všichni budeme chtít úplné zveřejnění pravdy. Ano musíme chtít znát úplnou pravdu! Jakmile se soustředíme na tuto jedinou věc, co nás spojuje, dokážeme úžasné věci."
„Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Galatským 3:28
Pokud se omezíš pouze na lidi, kteří smýšlejí stejně jako ty, tvá osobnost nikdy nevyroste nebo nedosáhneš toho, co pro tebe Bůh zamýšlí. Potřebuješ lidi, kteří mají stoprocentní vidění tam, kde ty máš slepá místa. Řešením, jak vyrovnat svá slabá místa, je být schopný spolupracovat s lidmi, kteří jsou v těchto oblastech silní. Místo toho, abys vyhledával lidi, kteří odpovídají tvým názorům, potřebuješ někoho, kdo tě miluje natolik, že čas od času tvé názory zpochybní. Proč? Protože se musíš ještě hodně učit a růst! Zamysli se nad lidmi, které si vybral Ježíš. Lukáš byl lékař, Petr a Jan rybáři. Kdybys chtěl udělat dobrý dojem, koho by sis vybral? Ježíš je potřeboval všechny, aby mohl dokončit své poslání. Věděl, že potřebujeme lidi, kteří nás doplňují, ne kopírují. Odhaduje se, že i kdybys měl Einsteinovu genialitu, stále bys věděl méně než jedno procento všeho, co potřebuješ vědět. A i kdybys byl extrémně talentovaný, byl bys schopný dosáhnout pouze méně než jednoho procenta z toho, čeho může být dosaženo. Ano, potřebujeme soulad. Je ale rozdíl mezi harmonií, která vzniká smíšením dvou nebo více různých tónů, a unisonem, kdy je stejný tón vytvářen současně více hlasy. Harmonie lahodí uchu mnohem více než unisono. Takže tvé vztahy by měly být harmonické bez unisona. Zamysli se nad tím – jsi jedinečně rozdílný od ostatních. Takže jestli chceš, aby tě ostatní milovali a přijímali, začni milovat a přijímat je. Největší moudrost je v rozmanitosti, ne v přizpůsobení se.
• Nemám zájem přitahovat stovky lidí, hledačů zvláštností, dávat semináře nebo nechat přijít lidi aby na mě koukali. Zajímá mě jen těch pár lidí kteří mají dost života na tomto světě coby těla, protože cítí že jsou Úplnou Skutečností, že jsou čiré Vědomí, že jsou Nirvana, že jsou čirá Inteligence a jsou připraveni jít celou cestu aby došli cíle. Ač, nemají ve svých myslích žádný cíl. Žijou spontáně v důvěře a vesmír se bude vždy zdát se o ně starat. Oprostí svou mysl od těla, a mysl se stane slabší a slabší, dokud nejsou ve stavu bez mysli.
Když není mysl, není Já. Když není Já, není tělo. Když není tělo, není svět. Když není svět, není vesmír. Když není vesmír, není osud, nejsou zlozvyky, nejsou minulé životy, není reinkarnace, není Bůh. Je pouze Bytí, Jsoucno ~ a Tím Jsi. *Robert Adams
I am not interested in attracting hundreds of people, curiosity seekers, giving seminars, or letting people come and look at me. I am only interested in those few people who are tired of living in this world as a body, because they have a feeling that they are absolute reality, they are pure awareness, they are nirvana, they are pure intelligence, and they are ready to go all the way in order to meet the goal. Yet they do not have a goal on their mind. They live spontaneously in faith, and the universe will always appear to take care of them. They take their minds off the body, and the mind becomes weaker and weaker, until they are in the state of no-mind. . When there is no mind, there is no I. When there's no I, there's no body. When there's no body, there's no world. When there's no world, there's no universe. When there's no universe, there's no karma, there are no samskaras, there are no past lives, there is no reincarnation, there's no God. There is only the Self, and you are that. . ❤ Robert Adams
Květiny mi připomínají zpřítomnění božské krásy do projevu. Miluji krásu a poznávám, že krása miluje mne. Zaměřte se na ně s opravdovou, hlubokou láskou. Tak se můžete s čímkoli sjednotit, nejen s květinami. Láska a krása jsou mostem do jednoty.
"O své smrti rozhodujeme my sami, a to na úrovni podvědomí, tedy neviditelné duše, kde probíhají ty nejzásadnější životní impulsy. Naše podvědomí řídí téměř vše. A tak se může stát, že někdo má pocit dokončené cesty, touží se dál vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi, a proto si na úrovni duše nastaví takové okolnosti, které ho ke smrti dovedou. Ze své každodenní zkušenosti mohu potvrdit, že člověk zemře skutečně teprve tehdy, až když si to sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne."
(Malíř a léčitel Vladimír Kafka) ❤️ Více v listopadovém Fénixu. Nováková Irena
Moji milí, přemýšlím, co ještě dodat k letošnímu roku. I závěrečné dny jsou nabité událostmi, ale já moc nejsem ten pečlivý finalizační typ, co dotáhne i poslední aspekt každého cyklu do zdárného zaklapnutí. Daleko spíš jsem to, čemu moje maminka říká „hop na krávu, už je tele“ (a není to její oblíbený model), zkrátka rozjížděč a startér, takže tady už bych to zabalila a pojďme nakouknout za roh do nového roku! Na druhou stranu jsem neurotický systematik, takže navzdory svému cukání vykašlat se na to a rovnou vlítnout do 2020, si to shrneme, pro pořádek … v tom Kozorohu to ani jinak nejde.
Tak tedy, zatímco jsme si užívali odlehčení tíhy s Lunou ve Vodnáři (a Luna už je v Rybách, píšu to od včerejška, ale pod vahou úkolů nestíhám), přestoupil do Kozoroha i Merkur ze Střelce, čímž se nám nálož zeminy zase kvalitně zahustila. Nebudu se o něm rozepisovat, však ho znáte – je to ten, co fakt, fakt neumí vyprávět vtipy: suchý, nudný, precizní a tak trochu pesimista, což rozhodně nejsou charakteristiky břitkého autora svěžích konverzačních komedií. Ale nejspíš si ho vyberete do týmu pro jeho spolehlivost, zodpovědnost, důkladnost, systematičnost, pro jeho trpělivost, praktičnost, pragmatismus a přirozenou ochotu respektovat autoritu. A teď očekávám pravidelnou každoroční dávku fakticky podložených stížnosti přítomných Merkurů v Kozorohu na téma „my smysl pro humor máme, to jen vy mu nerozumíte“. No jo, to je život. Merkur se ale hned po vstupu do Kozoroha váže trigonem k Uranu v Býku, takže si může dovolit zasmát se narážce do vlastních řad, dokonce snad může přijít s myšlenkou, která opatrně (opatrně!) vybočuje z normy a z historií prověřené tradice. Velmi odvážné! Viz Strana mírného pokroku v mezích zákona (Jaroslav Hašek , Merkur sice v Býku, ale nalepený na Saturn, no a Uran si z těch dvou dělá šoufky trigonem z Panny … BTW, zrovna Hašek se mi bude hodit k tématu Pluto + Saturn, zejména díky tomu, co mi o něm právě sdělil můj syn).
Tak jo, co tu máme dál: opomenutý, ale vlastně už delší čas zkoušený Chiron. Díky své pozici na začátku Berana pod postupnou palbou všech planet procházejících znamením Kozoroha. Má za sebou náročné období, kdy v krátkém sledu dostal zabrat díky kvadrátu Jupitera (13.prosince a pár dní okolo), Slunce (rovnou na Štědrý den) a právě teď i Merkuru. Kam se člověk podívá, všichni na pohotovosti nebo na ATB, staré rány se ozývají, chronické nemoci probouzí, téma bezmoci a omezení v určitém slova smyslu potkal zřejmě každý. Zatím se teda Jupiter moc nevytáhl. Navzdory luxusní vánoční konstelaci ve spojení se Sluncem to vypadá, jako by veškerou svou energii investoval do zvětšení a zviditelnění existujících problémů a nafouknutí našich bolestí. Striktně vymezené prostory Kozoroha jsou pro něj po svobodném, expanzivním a ničím neohraničeném pobytu ve Střelci zřejmě opravdu stísňující. Dobrodruh upoutaný na lůžko zoufale chrastí ortézami. Pohrůžkou umlčený filosof bije hlavou o zeď. Úvodní kontakt s Chironem na téma autentického vyjádření v rámci pravidel systému, který je schopen tolerovat svobodný rozlet jen v přesně vymezené míře. I přesto, že to trvá neskutečně dlouho a je to hrozná otrava, pořád věřím, že jde o už zmiňované růstové bolesti, kdy si Jupiter osahává zdi svého nového příbytku a snaží se pochopit, proč tu jsou, vymyslet, jak se s nimi popasuje, připustit, že snad mají nějaký význam a hodnotu, a zejména naplánovat si, jak uplatní svůj vývojový potenciál v tak nečekaně limitujících podmínkách. A přijde na to, samozřejmě. Řešením bude zúžit fokus, přepnut z modu vyzařování do všech stran do režimu koncentrace energie zacílené k jedinému zvolenému tématu. Prozření přijde brzy, hned v prvních dnech nového roku. A Chiron? Ten zatím počká bokem, jeho čas znovu přijde, od poloviny února do konce března. K tomu dojdeme.
Nějak se z toho nemůžu vymotat, že? Dobře, takže úkrok stranou a pojďme k tomu novému roku. Bude průlomový. Silný a intenzivní. Dost pravděpodobně nám všem přinese dopis s modrým pruhem a v něm naléhavé předvolání ke komisi, která má za úkol zásadním způsobem restrukturovat skelet našeho života. Něco končí a něco začíná. Já vím, tak je tomu vždycky a prakticky v kterékoliv minutě, ale tady nepůjde o kosmetické úpravy, spíš o posun tektonických desek, o přenastavení systému od základů, o vynucené přijetí nových pravidel. Někoho se rekonstrukce dotkne okrajově, někoho drasticky. Jakkoliv všechny změny jsou ve finále dobré, protože umožňují potřebný vývoj, v rovině subjektivního prožívání to asi nebude žádná hitparáda. Ale víte co? Je to tranzit a je dočasný. A krom toho, už jsme ho všichni nejednou zažili. A přežili. Posunul nás dál z místa, které bychom dobrovolně nikdy neopustili. A věřím, že většina z přítomných by se při ohlédnutí zpět už vrátit nechtěla, jakkoliv se tehdy zdálo, že si nepřejeme nic jiného, než aby věci zůstaly při starém. Nezůstaly. Nezůstanou ani teď. Protože život je živý, a aby se nové mohlo rodit, staré umírá. Znovu a znovu.
Přeju nám všem, abychom si tohle uvědomění dokázali udržet a s vírou v sílu života a moudrost osudu udělali z roku 2020 rok dobrý a přínosný!
Dávno před východem slunce, když ještě vládlo ticho a nejezdila žádná auta, byla meditace pohybem v požehnání. Tento pohyb plynul do odlišnosti, která se zpřítomnila v místnosti, plnil ji a přetékal z ní ven a do dálky bez konce. Byla v ní nepředstavitelná hloubka a nesmírnost a byl tu mír. Takový mír nezná konflikt a je neposkvrněný myšlenkou a časem. Nebyl to mír nejzazší konečnosti, bylo to cosi strašlivě a nebezpečně živého a bezbranného.
Každá forma odporu je násilím a je jím i ustupování.
Nebyl to mír, který plodí konflikt, byl mimo veškeré konflikty a jejich protiklady. Nebyl plodem uspokojení ani nespokojenosti, v nichž jsou semena úpadku.
Bylo to před svítáním, nikde žádný hluk a město ještě spalo, když se procitající mozek utišil přítomností odlišnosti. Vstoupila tiše, s váhavou opatrností, protože oči byly ještě ospalé, ale byla zde velká radost - radost z nesmírné prostoty a čistoty......
Přílohy
84702189_1468725493308682_2072959020452282368_n.jpg (22.03 KiB) Zobrazeno 21367 krát