Pro Miroslava

[Tara]

[miroslav]

Láska a role spolu dohromady nejdou. Láska si nepředstavuje jaký by měl ten druhý být nebo jakou by měl nebo neměl hrát roli.
Pokud jsou ve hře kriteria na milovaného, tak to spolehlivě není láska.
Pak je to při nejlepším jen momentální zamilovanost

tedy čistě ve stylu

Zahla tam, zahla sem,
svého srdce za hlasem



Chtivost a netrpělivost srdce...

[Tara]

ok.

[miroslav]

Realita není jen tady dole, ale i nahoře. To, co je, je realita.
Co není reálné, je jen iluze. Ale i sama iluze a tendence vytvářet si iluze je realitou. Jinak by nebyla.

[Hmla]

Láska, laskat, laskavost... Milenci se laskají, z důvodu že chtěj vidět svou vášeň. Když zestárnou, bývá to spíš o zvyku. Láska je jinde - ve vytržení z fádnosti - bleskem udeřícím mezi dvěma stejně nenasycenýma.. a tou zemí promoklou je ty proudy zasáhnou. Tohle je loterie, kde hlavní výhra je doživotní nerozdělitelné pouto. A přece ne svazující. Protože, co vlastně nesvazuje? Rádoby nezávislost? Říká kdo? :-) Já, které by to neřeklo, nebýt závislé na mnoha funkcích, jenž mu toto vyjádření umožňují. A proto láska netkví v nezávislosti na čemkoliv, ale o tom že jsme spolu ponořeni v sou-cit. Nezávislá je psk ta komunikace mezi námi (milenci) - tam už pak nemůže ani "ďábel" ani "bůh". A tak se to pozná (jako šafránu, jako šafránu), že to je nedotknutelné.

[miroslav]

Tohle je loterie, kde hlavní výhra je doživotní nerozdělitelné pouto. A přece ne svazující.

Dispozice k hluboké lásce mezi dvěma bytostmi je tak vzácné koření, že když se dva takoví řízením osudu najdou, rozhoří se mezi nimi oheň, který přejde v požár, který spálí jejich sebestředné zlozvyky. Zažívají skutečnou, hlubokou krásu a ta jen přilévá olej do ohně. Není tedy nejmenší důvod k rozdělení, hledání něčeho jiného. Naopak.
Překročí-li "přitažlivost" určitou kritickou mez, může pak obrazně řečeno taková láska fungovat jako černá díra, která vše vnější jen pohlcuje a proměňuje. Není z ní už úniku kvůli její velké přitažlivosti. Co taková láska "schvátí", nikdy nenavrátí. :-)

To je to svobodné "pouto" a nemusí být jen doživotní.

[Tara]

Tohle je loterie, kde hlavní výhra je doživotní nerozdělitelné pouto. A přece ne svazující.

Dispozice k hluboké lásce mezi dvěma bytostmi je tak vzácné koření, že když se dva takoví řízením osudu najdou, rozhoří se mezi nimi oheň, který přejde v požár, který spálí jejich sebestředné zlozvyky. Zažívají skutečnou, hlubokou krásu a ta jen přilévá olej do ohně. Není tedy nejmenší důvod k rozdělení, hledání něčeho jiného. Naopak.
Překročí-li "přitažlivost" určitou kritickou mez, může pak obrazně řečeno taková láska fungovat jako černá díra, která vše vnější jen pohlcuje a proměňuje. Není z ní už úniku kvůli její velké přitažlivosti. Co taková láska "schvátí", nikdy nenavrátí. :-)

To je to svobodné "pouto" a nemusí být jen doživotní.

Toto podle mne je scifi a lákání zase na udičku. Nevím, jestli kdo kdy žil takový vztah, který popisuješ a řekla bych, že z místního osazenstva nikdo. Když pátrám v paměti o životech známých, řekněme duchovních lidí, ani tady nenacházím příběh, o kterém píšeš.
Vlastně akorát jeden. http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Příběh Šrí Laksmany a Mathru Šrí Sárady.
A to je jeden z milonů za kdoví kolik století :-)

Většina z nás to, o čem píšeš, nezná a asi i těžko chápe = věří :-), ale co už, jako pohádka pro snění, proč ne.

[Hmla]

Troška poezie od Džibrána:

Můj milý, odcházím do luk duší, ale na tento svět se vrátím. Neboť Aštarta přivádí zpět na tento svět duše milenců, kteří odešli na věčnost dříve, než mohli ochutnat požitků lásky a radosti mládí… Znovu se setkáme, Nátane, a společně budeme pít ranní rosu z kalichu narcisů a radovat se na slunci s polními ptáky…

[Tara]

Troška poezie od Džibrána:

Můj milý, odcházím do luk duší, ale na tento svět se vrátím. Neboť Aštarta přivádí zpět na tento svět duše milenců, kteří odešli na věčnost dříve, než mohli ochutnat požitků lásky a radosti mládí… Znovu se setkáme, Nátane, a společně budeme pít ranní rosu z kalichu narcisů a radovat se na slunci s polními ptáky…

Já tu su v němém úžasu, jak to ten Vesmír má všechno ve svých rukou... a "pracuje" všemi možnými i nemožnými směry k Tomu... :-)

Miroslav, Vostál, teď ty, do tohoto ten, kdo nevím, kdo je, kdo ví, že jsme spojeni a předurčeni být spolu, třeba v příštím životě, ale já k sakru fakt nejsem trpělivá a Miroslav prdí na mé city, jen si z nich dělá srandu a kope do nich.
To už je lepší sledovat Esmeraldu, tam víš, že to jednou skončí a že díly dokoukáš. Dá-li Bůh :-)

Hmlo, díky za připomenutí, tys jediný z té povedené partije, kterému jeho slova věřím, protože tě znám, básníku duše :-)

[miroslav]

já k sakru fakt nejsem trpělivá a Miroslav prdí na mé city, jen si z nich dělá srandu a kope do nich.

"Vadí tomu dvě věci. Jednou je právě to zapasování do role učitele a druhá věc, z něj nemluví duše, jeho srdce není otevřeno tak, aby z něj promlouvala přímo duše (to poznáme podle poetičnosti "zpěvu"), u něj to jde převážně jen z hlavy, proto to jsou jen slova, slova, slova. "

Chápu to tak, že bych asi měl být jiný než jsem. Ale já jsem takový, jaký jsem. Stejně ty jsi taková, jaká jsi.

"Asi jsem sólista, nevím, jak bych akceptovala nějakého učitele, zvlášť, pokud by se stavěl do role učitele a ne přítele, důvěrníka, kamaráda. To by asi nefungovalo. A taky by mi musel vonět po Pravdě, stříbrném větru, .... ááááách, úplně jsem nasála tu vůůůůůni :-)

No a kde brát, když není :-) No já vím, že to je přesně tak, jak si zasloužím :-) a že se mnou by to neměl jednoduché, tak se možná někde bojí, a já se mu svým způsobem nedivím :-)
To by bylo asi o přežití jednoho, nebo druhého :-)"

[Tara]

Prosím tě, hlavně se neměň a neříkej mi, kdo jsi. ♥

[Tara]

Ta terapie vnitřního dítěte mi přijde u Vás jako úkrok stranou. Skoro jako nezdravý přístup k životu. Když mluvíte o vnitřní holčičce, působí to na mne trochu až odpudivě. Jako náhražka vztahu k vlastnímu dítěti či náhrada lásky s někým druhým či náhrada zdravého přístupu k životu. Náhražka sebeuvědomění, náhražka vstupu do života sama za sebe, vstupu do života takového, jaký je. Žádná malá holčička ve Vás ve skutečnosti není. Jste jenom Vy. A Vy jste cenná lidská bytost. Když se nebudete rozdělovat na sebe a nějakou vnitřní holčičku, tak Vás teprve může mít někdo opravdu rád a Vy jeho. Celou duší a celým svým srdcem.

Nemáme tady žádný úkol, jedině že bychom si ho zadali sami.
Jak jsme seli a sejeme, tak sklízíme a budeme sklízet.

Podle mne je dobré směřovat k hlubšímu poznání sebe a toho všeho, které osvobozuje, než se vznášet na vlnách sebestředných iluzí, které nakonec vedou k utrpení a ještě větší nevědomosti a větší neschopnosti se z toho všeho dostat. Ani fyzická smrt nepomůže.

Ale vždyt mu taky hodně znamenáš, at už si to přizná nebo ne. Jste ve spojení, to se dá poznat. Potřebuje tvoji lásku, jinak by se k tobě neprojevoval a dal by ti tak možnost, aby ses odmilovala popř. zamilovala do někoho jiného (nebo do nikoho, což by bylo smutnější). A je mu důležité, aby se ti dobře dařilo, proto reaguje, když se trápíš.
Láska má vždy smysl - obohacuje, i když někdy může bolet.
Už tě do drží hodně let, takže nepodcenovat. Třeba jste partneří na úrovni duší (Seelenpartner) a tohle je příprava pro další život, kde se setkáte a budete spolu - kdo ví. Kdyby jste se setkali už ted, tak by ses třeba rychle odmilovala a z budoucího krásného setkáni v dalším životě by nebylo nic, protože v tomto životě by nebyla dokončena příprava. Možná jde o to trénovat trpělivost, která bude v dalším životě potřeba.
Život je plný kouzel a zázraků, nejen šedi a prázdnoty.

Nic jako vnitřní dítě neexistuje, stejně jako minulé životy, plány duše nebo budoucí životy.
Jsem jen já, jsi jen ty, jako cenná bytost. Když se nebudeme rozdělovat na sebe a nějaké vnitřní dítě, nebudeme žít minulostí ani plány (duše) do budoucnosti, budeme zcela autentičtí, opravdoví, teprve pak nás bude mít někdo rád a my jeho, takové, jací jsme. Celou duší a celým svým srdcem.

A přece, bráno z jiného úhlu pohledu, nás minulost, její zkušenosti ovlivňuje, stejně jako to vnitřní dítě, které obrazně je ta část nás, kde se ukládají nezpracované = nepochopené emoce nás samotných, které se rozechvějí, rozezvučí vždy, když je stisknut "spínač", podobná situace, byť s jinými kulisami a herci. Ovlivňuje chování, vysvětluje naše tendence, ne že ne.

Zkušenosti, které jsme nasbírali, resp. naše duše nasbírala v minulých životem, dává duši zrát. Zrát ve smyslu chápat, zrát ve smyslu směřovat k moudrosti, k lásce. K Celku, jednotě Bytí.

Takže nevylívala bych vaničku i s dítětem, že vnitřní dítě neexistuje, stejně tak že není nic takového jako plán duše, minulé životy, budoucí životy. V jistém náhledu se vše prolíná, (ne že neexistuje), to ano a jen Přítomnost, ale ne absolutně..., Přítomnost je vyústěním, momentálním stavem, podmíněným zkušenostmi z minulosti a tvořitelem nebo jak to napsat, budoucnosti...

[Tara]

Je to stejně necitelné, jako když Jana říká, že neexistuje nic jiného, než Láska, Já atd.

:-)

A je to stejně necitelné, když reaguješ na videa, která sdílím plná lásky, jako že je to o sebestřednosti, chtivosti, pouhé zamilovanosti . :-)

[miroslav]

Takže nevylívala bych vaničku i s dítětem, že vnitřní dítě neexistuje, stejně tak že není nic takového jako plán duše, minulé životy, budoucí životy. V jistém náhledu se vše prolíná, (ne že neexistuje), to ano a jen Přítomnost, ale ne absolutně..., Přítomnost je vyústěním, momentálním stavem, podmíněným zkušenostmi z minulosti a tvořitelem nebo jak to napsat, budoucnosti...

Minulé a budoucí životy v čase a prostoru existují stejně jako náš současný život. S tou existencí plánů duše se mi to ale moc nezdá.

Vnitřní dítě je pracovní označení jedné složky osobnosti. Pokud si ale tuto složku naší bytosti personifikujeme a mluvíme si s ní, jako to předvádí na videu ta "terapeutka" Borovská, tak je to patologický přístup.
Lépe je patologičnost personifikace složek naší osobnosti vidět na příkladu, kdy si někdo personifikuje strach. Mluví s ním, smlouvá s ním, odmítá ho atd. Takto si v sobě vytváří démona. Neuvědomuje si pak už "já se bojím" a nemůže už přijít na to proč se bojí a něco s tím reálně dělat. Místo toho pro něj existuje strach, který k němu jako vnitřní osoba přichází a trápí ho. Spojení s příčinou strachu = s realitou se tím ztratí. Je zaděláno na duševní poruchu.

Na webu jsem našel příklad takové personifikace strachu (nedoporučuji následovat !):

Rutina k eliminaci strachu

Prožitek strachu nepřispívá ke kvalitě života.
Od určitého stupně je žádoucí učit se strach eliminovat.
Nahlédneme-li, že cílem strachu není zlepšovat kvalitu našeho života, získáme k jeho eliminaci použitelný motiv.
Prvním krokem k eliminaci strachu je překonání myšlenky, že strach je přítel, který to s námi myslí dobře, a proto nás v předstihu varuje.
Druhým krokem k eliminaci strachu je připuštění možnosti, že to dokážeme. V tom je práh použitelnosti této rutiny.
Vlastní eliminace je tím snazší, čím dříve ji provedeme.
Démon strachu obvykle přichází s nabídkou: „Je tu pro tebe špatná správa. Chceš ji slyšet?“ nebo: „Máš problém. Zajímá tě to?“ V tuto chvíli stačí k vítězství odpověď: „NE, DĚKUJI“.
Strach reaguje na eliminaci se zpožděním, obvykle odejde o trochu později, než by stačilo k vytvoření reflexní kladné zpětné vazby.
Pokud nevyužijeme úvodní fáze a ze zvyku pozveme démona strachu dovnitř, doporučuje se normálně ten strach sníst – překonat ho, přiblížit se k němu, nasoukat ho do pusy, rozkousat a spolknout. Naše trávení se už automaticky postará o to, aby v odpovídající formě skončil na odpovídajících místech.
Ostýcháme-li se strach jíst, pomůže nám myšlenka, že pokud teď nesníme my jeho, pravděpodobně začne jíst on nás.
Zároveň s eliminací strachu se vyplatí pozvat do sebe světlý vliv shůry, například pomocí mantry.
I světlý vliv obvykle reaguje na naše pozvání o trochu později, než by stačilo k vytvoření reflexní kladné zpětné vazby. Znamená to, že při obvyklé nepozornosti si ani nemusíme všimnout, že jsme byli úspěšní.
Neúspěchy na cestě nácviku eliminace strachu mohou stimulovat odhodlání až k umanutosti. Od určité míry umanutosti se eliminace strachu může dařit na sto procent.

[Tara]

Tohle beru. A souhlasím. To video jsem neotvírala, od pohledu mi ta žena není sympatická, spíš opačně...

[Návštěvník]

Takže nevylívala bych vaničku i s dítětem, že vnitřní dítě neexistuje, stejně tak že není nic takového jako plán duše, minulé životy, budoucí životy. V jistém náhledu se vše prolíná, (ne že neexistuje), to ano a jen Přítomnost, ale ne absolutně..., Přítomnost je vyústěním, momentálním stavem, podmíněným zkušenostmi z minulosti a tvořitelem nebo jak to napsat, budoucnosti...

Minulé a budoucí životy v čase a prostoru existují stejně jako náš současný život. S tou existencí plánů duše se mi to ale moc nezdá.

Vnitřní dítě je pracovní označení jedné složky osobnosti. Pokud si ale tuto složku naší bytosti personifikujeme a mluvíme si s ní, jako to předvádí na videu ta "terapeutka" Borovská, tak je to patologický přístup.

To budeš mít zřejmě pravdu.
Při jedné vizy se ukázalo, že jedna část mé osobnosti je zavírána do klece. Žádná komunikace s toutou částí nenastala, prostě se přestala zavírat do klece. Pohoda.

[Tara]

Proč teda teplouši tak bojují za to aby mohli mít mezi sebou něco jako manželství?
Měli by se asi podívat na toto video pana Havelky a třeba by je to přešlo.

Takto by se asi pan Tomáš nikdy nevyjádřil, ani jáčko...
Mám mezi svými přáteli hodně gayů a jsou to všichni jemní a citliví muži a teploušem je nazvat, je podle mě urážlivé.
Skutečně nevím, co se s tebou v poslední době děje, možná jen začíná na povrch vyplouvat tvá skutečná tvář....

[miroslav]

Pan Tomáš by zvolil odborný název z latiny Homosexuál.
Myslím, že by ani nevěděl, co to je "gay".
České lidové označení je teplouš. Není na tom nic hanlivého.
Akorát si vždy uvědomím kam ti gayové strkají ten penis nebo kam si ho nechají strkat a cítí se při tom nejspíš sexuálně realizováni. Je to náhražka plnohodnotného spojení.
Možná se to dnes už ani nesmí říkat, ale je to nepřirozené

[miroslav]

Mezi muži je přirozeným a cenným spojením přátelství. Stejně tak mezi rodiči a jejich dětmi mateřství a otcovství. Jak se do toho zaplete erotika, celé se to tím deformuje.
Ta má přirozené místo mezi dospělým mužem a ženou.

[miroslav]

Dispozice k hluboké lásce mezi dvěma bytostmi je tak vzácné koření, že když se dva takoví řízením osudu najdou, rozhoří se mezi nimi oheň, který přejde v požár, který spálí jejich sebestředné zlozvyky. Zažívají skutečnou, hlubokou krásu a ta jen přilévá olej do ohně. Není tedy nejmenší důvod k rozdělení, hledání něčeho jiného. Naopak.
Překročí-li "přitažlivost" určitou kritickou mez, může pak obrazně řečeno taková láska fungovat jako černá díra, která vše vnější jen pohlcuje a proměňuje. Není z ní už úniku kvůli její velké přitažlivosti. Co taková láska "schvátí", nikdy nenavrátí. :-)

Většina z nás to, o čem píšeš, nezná a asi i těžko chápe = věří :-), ale co už, jako pohádka pro snění, proč ne.

"Abychom se tedy ve vztahu přiblížili k tomu nejlepšímu co je v nás, potřebujeme určitou alchymii – zbavit se svých podmíněných obraných vzorců. Dobrá zpráva je, že tato alchymie, která se vytvoří mezi dvěma lidmi, pokračuje pak jako ještě větší alchymie v každém z nich. To je příležitost ke spojení a integraci dvou pólů lidské existence: nebe, toho obrovského prostoru dokonalé a nepodmíněné otevřenosti, a země, naší nedokonalé a omezené lidské formy, formované světskými příčinami a podmínkami. Jak se bránící a řídící ego vaří a taví pod vlivem lásky, začne se objevovat nádherný evoluční výsledek – ryzí osoba jako ztělesnění kvalit velmi lidského chování, transparentní k otevřené upřímné bytosti, přímo uprostřed omezující pozemské podmíněnosti."

"Každý máme jakousi představu, spíš karikaturu, o blaženosti vztahu. Měl by zajišťovt trvalé bezpečí a útěchu, abychom nemuseli čelit drsnému, bolestivému a obtížnému životu. Představujeme si, že nalezení té správné osoby, nebo manželství s ní, nás zachrání od osamělosti, zklamání, zoufalství, hrůzy nebo dezintegrace. Každý, kdo byl delší čas v manželství, ví asi něco o té pohřebištní vlastnosti vztahu – těla všude okolo a toulající se šakali a supi, se snahou ukořistit nejlepší kus masa. Trungpa rinpoče říká, že když pracujeme s tou “drsnou a syrovou situací” pohřebiště, objeví se “jiskra sympatie a soucitu, odevzdání se, nebo otevřenosti. Chaos v naší neuróze je jediným místem, kde můžeme budovat mandalu probuzení.” To je silné vyjádření, protože říká, že se můžeme probudit, jenom když čelíme chaosu svých neurotických vzorců. To je ale často to poslední, čím se chceme ve vztahu zabývat."

https://www.cestyksobe.cz/intimni-vztah-jako-zkouska-ohnem/12787