Volnost, která neví - Krishnamurti

Moderátor: Tara

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:59:17

XI
Dívat se a naslouchat - Umění - Krása - Odříkání Představy - Odstup



Snažili jsme se proniknout do povahy lásky a přišli jsme myslím k bodu, odkud je zapotřebí proniknout ještě hlou¬běji. Zjistili jsme, že láska pro většinu lidí znamená pohodlí, bezpečnost a zajištěné citové uspokojení pro zbytek života. Pak ale přijde někdo jako já a řekne: Je tohle láska? Přitom začne klást otázky a navrhne vám, abyste se do sebe po¬dívali. Tomu se ovšem pokusíte vyhnout, protože vás to ruší. Mnohem raději byste hovořili o duši anebo o politické či hospodářské situaci. Ale když jste zahnáni do kouta a podívat se musíte, zjišťujete, že jste až dosud pokládali za lásku něco, co láska vůbec není. Je to jen vzájemné uspo¬kojování a vykořisťování.
Když řeknu „láska nemá včerejšek ani zítřek" nebo „kde není střed, je láska", je to pro mne něco skutečného. Ale ne pro vás. Budete to možná citovat nebo si z toho uděláte planou formulku, ale nic vám to nepomůže. Je nutné, aby¬ste to viděli sami za sebe. A musí to být pohled svobodný, zbavený soudů a zatracování, souhlasů i nesouhlasů.
Dívat se je nejtěžší věc v životě - a taky naslouchat. Dívat se a naslouchat představuje totéž. Jakmile jsou vaše oči zamženy starostmi, nevšimnete si ani nádhery zapa¬dajícího slunce. Většina z nás tak ztratila kontakt s příro-dou. Civilizace směřuje ke stále větším sídlům. Stávají se z nás převážně městští lidé, přespávající v přeplněných by¬tech, odkud není možné zahlédnout večerní ani ranní nebe. Vytrácí se tak dotyk s velikou krásou. Povšimli jste si, jak málo stojí lidem za to spatřit východ nebo západ slunce anebo odraz měsíčního světla na vodní hladině?
Tím, že jsme ztratili styk s přírodou, usilujeme přirozeně o rozvinutí svých intelektuálních schopností. Čteme spous¬ty knih, navštěvujeme množství koncertů a výstav, díváme se na televizi a dopřáváme si nesčetné zábavy. Doneko¬nečna citujeme myšlenky jiných lidí a debatujeme o umě¬ní. Proč jsme na něm tolik závislí? Je to určitý únik? Po¬vzbuzující prostředek? Když jste v přímém kontaktu s pří¬rodou - sledujete ptáky za letu, krásu stále se měnícího nebe, stíny kopců anebo tvář druhého člověka -, myslíte, že vás to příliš táhne do galerií? Možná že se k nim utíkáte jako k droze, protože se neumíte dívat a obrazy vás pod¬něcují k intenzivnějšímu vidění.
Slyšel jsem historku o náboženském učiteli, který pro¬mlouval každé ráno ke svým žákům. Jednou si sedl na své místo a chtěl začít hovořit, a tu náhle slétlo na okenní římsu ptáče a začalo zpívat a zpívat zplna svého malého srdce. Když přestalo a odletělo, učitel pouze řekl: Dnešní rozprava je u konce.
Myslím, že jednou z nejtěžších věcí je vidět opravdu jas¬ně. A to nejen vnější svět, nýbrž i vnitřní život. Když se díváte na květinu nebo osobu, vidíte je opravdu, anebo jen pouhou svoji představu, kterou stvořilo slovo? Když se díváte na strom nebo na podvečerní mračno plné kouzel¬ného světla, opravdu je vidíte? Tedy nejen očima a rozu¬mem, nýbrž celistvě a úplně?
Zkusili jste někdy podívat na něco vnějšího - například strom - bez svého vědění o něm, jež jste získali kdysi před¬tím? Prohlédli jste si jej kdy bez úsudku a předsudku, beze slov, která se promítají mezi vás a strom a nedovolují, aby¬ste jej opravdu viděli? Zkuste to a zjistěte, co se stane, když se podíváte celou svou bytostí a vložíte do toho veškerou svou energii. Při takové intenzitě zjistíte, že pozorovatel neexistuje, pouze pozornost. Pozorovatel a pozorované tu jsou jen při nepozornosti. Když se na něco díváte bedlivě,
pak při tom není místa pro koncepty, formule a připomín¬ky. To je důležité pochopit, protože se budeme zabývat něčím, co vyžaduje velice pečlivé zkoumání.
Co je krása, ví pouze mysl, která se dovede podívat na stromy, hvězdy nebo třpytící se vodní pláň s úplným zřeknutím sama sebe. Teprve když tímto způsobem opravdu vidíme, existujeme v lásce. Krásu obyčejně shledáváme za pomoci srovnání anebo prostřednictvím věcí, které vytvořil člověk: přičítáme ji tedy něčemu vnějšímu. Vidím napří¬klad cosi, co považuji za krásnou budovu. Toto ocenění mi umožnili moje znalosti architektury a to, že jsem si dům srovnal se stavbami, které jsem viděl předtím. Teď se však ptám: Existuje krása, která by se nevztahovala k určitému objektu? V přítomnosti pozorovatele, uvažujícího cenzora, bytosti, která cosi zakouší, krása prchá. Je čímsi vnějším, co si prohlíží a posuzuje pozorovatel v nás. Když pozo¬rovatel neexistuje - což vyžaduje velkou dávku zkoumání a meditace -, pak je krása, která je bezpředmětná.
Krása spočívá v naprostém odsunutí pozorovatele i po¬zorovaného. To je možné jen naprostým sebeoproštěním, jež není sebezapřením mnicha s jeho přísností, zákazy, pra¬vidly a poslušností, ani zvláštním způsobem myšlení, cho¬vání, oblékání a stravy, nýbrž sebeoproštěním, které je jed¬noduchostí a pokorou. Nejde o dosažení a zdolání pře¬depsaných spirituálních stupňů, nýbrž o stupeň jediný -jednou provždy.
Řekněme, že se procházíte s přítelem - a najednou jste přestali mluvit. Jste obklopeni podzimní přírodou. Není tu hluk projíždějících aut ani psí štěkot, ba ani ptačí švitoření. Jste velmi tiší a stejně tak vaše okolí. V tomto stavu není pozorovatel ani pozorované. To, co pozorujete, nepřekládá žádný pozorovatel do myšlenek. V tomto tichu je odlišný druh krásy. Je to stav mysli, která je zcela sama. Ne v izo¬laci. Sama v tichu, které je krásou. Když milujete, existuje pozorovatel? Jen tehdy, když svou láskou myslíme po-těchu a žádost. Jakmile o ně nejde, je intenzívní láska, která Je podobně jako krása pořád něčím novým. Jak už jsme řekli, nemá včerejšek ani dnešek.
V přímém styku se životem jsme jenom tehdy, když v nás nejsou předsudky a když si o něm nevytváříme před¬stavy. Všechny naše běžné vztahy jsou pouze pomyslné: jsou postavené na obrazech, které vytvořilo myšlení. Mám--li o vás jistou představu a vy zase o mně, přirozeně se nevidíme takoví, jací skutečně jsme. Vidíme jenom je, což nám brání, abychom se k sobě přiblížili - a proto naše vzájemné vztahy nefungují.
Když řeknu, že vás znám, myslím tím, že jsem vás znal včera, ale neznám vás teď. Znám pouze svoji představu, obraz složený z toho, co jste řekl v můj prospěch nebo neprospěch a co jste mi udělal - obraz sestavený ze vzpo¬mínek, které na vás mám. A váš obraz o mně je vytvořen stejným způsobem a do vzájemného poměru pak vstupují pouze tyto obrazy, které nedovolují, abychom spolu něco sdíleli.
Opravdové vzájemnosti a součinnosti, k nimž nelze do¬spět představami, symboly a ideologickými zásadami, bu¬deme schopni teprve tehdy, až nahlédneme do podstaty lidského soužití a porozumíme, co je skutečný lidský vztah, jemuž stále stojí v cestě naše projekce. Proto je tolik důle¬žité, abyste pochopili, jakým způsobem jste si vytvořili představu o své ženě a o svém muži, dítěti nebo sousedovi, o své zemi a svých vůdcích, o svých politicích a bozích. A musíte to pochopit nejen rozumem, nýbrž ve svém den¬ním životě, protože v sobě nemáte nic jiného než představy, které vytvářejí věčný odstup mezi vámi a tím, s čím se dostáváte do kontaktu.
Proto teď budeme společně zkoumat, zda je možné se tohoto odstupu, existujícího uvnitř i navenek, zbavit, jelikož nás navzájem odděluje. Energií k vyřešení tohoto problé¬mu je pozornost, kterou mu věnujeme. Když něčemu dáte
celou svou pozornost - všechno, co ve vás je -, neexistuje pozorovatel. Je pouze bdělost, která je veškerou energií a výsostnou inteligencí. Mysl ovšem musí být v naprostém tichu, které není výsledkem nacvičeného zklidňování, ný¬brž dílem pozornosti. Naprosté ticho, v němž není pozoro¬vatel ani pozorované, je nejvyšší výraz náboženské mysli. Co se v ní odehrává, nelze pojmenovat, protože slova jsou něco jiného než skutečnost. Abyste pochopili, musíte jím sami projít.
Každý náš problém je spojený se všemi ostatními. Když dokážete zcela vyřešit jediný problém, ať už jakýkoliv, zjis¬títe, že jste schopni čelit všem dalším a vyřešit je (mluvíme samozřejmě o psychologických problémech). Už jsme vi¬děli, že tyto problémy existují pouze v čase, tj. tehdy, když nějakou záležitost neřešíme v jejím celku. Takže si musíme uvědomit nejen povahu a složení problému a vidět jej celý, nýbrž jít mu vstříc, jakmile se objeví, a vyřešit ho, než zapustí v mysli kořeny. Jestliže člověk dovolí, aby nějaký problém trval měsíc anebo jen den, ba i několik minut, pak to nutně naruší jeho mysl. Bylo by tedy možné postavit se každému problému bezprostředně a okamžitě, aby nás ne-nahlodal a nezůstával v mysli jako připomínka?
Takovéto připomínky jsou představy, které s sebou ne¬ustále vláčíme a které se pak setkávají s tou zvláštní věcí nazývanou život. Kvůli nim jsou v nás všechny rozpory, způsobující vnější i vnitřní konflikty. Život není nic abstrakt¬ního, je naopak velmi skutečný. Jdeme-li mu vstříc obtíže¬ni představami, máme problémy na každém kroku.
Bylo by možné, abychom se každé záležitosti postavili bez časoprostorového intervalu, bez odstupu mezi sebou a tím, čeho se člověk například obává? Lze to jen tehdy, nemá-li pozorovatel v našem nitru trvání: pozorovatel, kte¬rý je tvůrcem vnitřních obrazů, sbírkou vzpomínek, idejí a snůškou nejrůznějších abstrakcí.
Když v noci pozorujete jasnou oblohu a nebe je rozzáře¬né, vzduch chladný, jste při tom coby pozorovatel a mysli¬tel, který to všechno zakouší: vy, se svým bolavým srdcem, vy, coby střed vytvářející prostor mezi vámi a hvězdami na obloze. V roli pozorovatele tento prostor nikdy nepochopí¬te, a neporozumíte proto ani prostoru mezi vámi a vaší ženou nebo mužem, přítelem či sousedem. Nikdy jste se totiž nepodívali jinak nežli sítem svých představ, a proto nevíte, co je to krása a láska. Mluvíte sice o nich, píšete o tom všem, ale nepoznali jste to jinak nežli ve zřídkavých okamžicích sebezapomnění. Dokud ve vás bude existovat střed, vytvářející kolem sebe prostor, nepoznáte z toho nic. Láska je pouze tam, kde neexistuje střed ani obvod. Když milujete, jste sami krásou.
Pohled od středu - když se například díváte na něčí obličej (ale i na něco ve vás) - vytváří mezi lidmi odstup, a proto jsou jejich životy pusté a prázdné. Lásku ani krásu nelze vypěstovat, tak jako si nelze vymyslet pravdu. Ale když jste si neustále vědomi toho, co děláte, zrodí se ve vás bdělost, ze které začnete vidět: podstatu potěchy, žádosti a utrpení, povahu svého osamění a nudy. A zároveň začne¬te nahlížet i to, co tu nazýváme „odstup". Když existuje, nedostává se lásky, a bez ní se můžete jakkoliv pokoušet měnit svět a společenské uspořádání, anebo donekonečna mluvit o nejrůznějších zlepšeních: nevzejde z toho nic než nové utrpení. Takže záleží na vás. Není vůdce ani učitele, není tu nikdo, kdo by vám řekl, co máte dělat. Jste sami v úděsném, šíleném světě.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 19:00:11

XII
Pozorovatel a pozorované



Pojďte se mnou, prosím, o kus dál. Může to být trochu složité a nesnadno postižitelné, ale přesto, prosím, pojďte se mnou.
Když si o vás, anebo o něčem jiném, vytvořím obrázek, jsem schopen tuto svou představu vnímat, takže je tu na jedné straně můj obraz a na druhé pozorovatel. Vidím na¬příklad na někom červenou košili a mou bezprostřední re¬akcí je, že se mi líbí nebo nelíbí. Líbení či nelíbeni je důsle-dek mého vkusu, mého vychování, mých asociací a sklo¬nů, mé získané a zděděné povahy. Z tohoto středu pozoruji a soudím, a pozorovatel je od pozorované věci oddělený.
Pozorovatel si je však vědom víc než jedné představy. Vytváří jich tisíce. Jsou však něčím jiným než on sám? Není on také jakousi živou představou: neustále něco přidávající a ubírající, neustále cosi zvažující a srovnávající, předsta¬vou, která se skládá z jeho znalostí a výpočtů a pořád mění pod tlaky a vlivy zvenčí i zevnitř? Prohlédnete-li si pozoro¬vatele - jímž jste vy sám - bedlivě, zjistíte, že ho tvoří vzpomínky, zkušenosti, události, ovlivnění, tradice a mno¬há rozličná trápení: celá vaše minulost. Pozorovatel je tedy přítomnost i minulost a jeho součást tvoří i zítřek, který na něho teprve čeká. Je tedy napůl živý a napůl mrtvý, a vy ruku v ruce s touto smrtí a životem pozorujete, a tento stav mysli, zakořeněné v poli času, se dívá na žárlivost, strach, válku anebo na rodinu (na ten ošklivý uzavřený spolek nazývaný rodina) a tyto pozorované uzly, které jsou problé¬mem i výzvou a pokaždé něčím novým, se pozorovatel snaží rozmotat. Jenomže při tom tyto nové výzvy obléká znovu a znovu do starých šatů, a vy se proto potácíte v ne¬končících konfliktech.
Pozorovatel, coby jedna představa, pozoruje kolem sebe a v Sobě tucty dalších a říká, „tahle se mi líbí, proto si ji ponechám; tamta se mi nelíbí, tedy se jí zbavím". Jenomže on sám se skládá z nejrůznějších představ vzniklých reakcí na ostatní. Přicházíme tedy k bodu, kdy můžeme říci: Po¬zorovatel je také představa, vydělená z jiných, které pozo¬ruje. Vznikl z nejrůznějších obrazů a myslí si o sobě, že je čímsi stálým, takže mezi ním a představami, které si vy¬tvořil, je předěl - časový interval. To vytváří rozkol mezi ním a ostatními představami, o nichž věří, že jsou příčinou jeho potíží. Říká tedy, že se jich musí zbavit. Ale už toto přání produkuje novou představu.
Zvážení tohoto všeho - což je opravdová meditace -ukázalo, že v nás existuje ústřední představa, složená z mnoha dalších. Tahle ústřední představa - pozorovatel -je cenzorem, který zakouší a hodnotí, a vládcem, který se snaží panovat všem dalším představám, anebo je odstra¬nit. Všechny ostatní představy jsou produktem pozorovate¬lových úsudků, názorů a závěrů - zatímco on je složen z nich. Pozorovatel je pozorované.
Pozornost nám tedy odkryla stav naší mysli. Poukázala na nejrůznější představy a rozpory mezi nimi. Odhalila z to¬ho vznikající konflikty a naše zoufalství, že nejsme schopni patřičně s nimi naložit. Odkryla také nejrůznější pokusy o únik. Provedla to s obezřetnou, zjitřelou bdělostí, v níž se uskutečnilo prozření, že pozorovatel je pozorované. Nezafungovala tedy žádná nadřízená instance, aby nás probudi¬la, ani žádné „vyšší já", nýbrž naše bdělost odkryla to¬tožnost pozorovatele a pozorovaného. Nadřízené instance a „vyšší já" jsou iluze a smyšlenky.
Když si položíte určitou otázku, která bytost ve vás při¬jme odpověď? A která ji bude hledat? Pokud je součástí vědomí, součástí myšlení, pak není schopna náhledu do podstaty. To dokáže pouze bdělost. Jakmile se však objeví
bytost, která se domnívá, že musí dosáhnout stavu bdělosti a cvičit se v ní, pak běží znovu o pouhou představu.
Nahlédnutí, že pozorovatel je pozorované, není sebe-identifikací s pozorovaným. Identifikovat se je celkem snadné a děláme to skoro všichni. Identifikujeme se s rodi¬nou, manželem nebo manželkou, se svým národem a způsobuje to velká neštěstí a strašlivé války. Nám jde však o něco úplně jiného. A je třeba pochopit nikoli slovy, nýbrž v samém jádru a u kořene nás samých.
Ve staré Číně než umělec začal malovat například strom, sedával před ním celé dny, měsíce, ba roky. Nebylo důleži¬té, jak dlouho. Malíř se s tím stromem neidentifikoval. Se¬dával tam, až se jím stal, až jím byl, až mezi ním a stromem neexistoval odstup. Až mezi pozorovatelem a pozorova¬ným nebyl prostor. Nebylo nikoho, kdo zakoušel krásu, pohyb, stín, hloubku listoví, kvalitu barev. Malíř tím stro¬mem zcela byl. A jen v tomto stavu pro něj bylo možné malovat.
Každý pohyb na straně pozorovatele - dokud nepocho¬pil, že je pozorované - vytváří pouze sérii představ, do nichž znovu a znovu upadá. Co se však stane, když zjistí, že pozorovatel je pozorované? Postupujte pomalu, velice po¬malu, protože věc, kterou se zabýváme, je dosti složitá. Co se stane? Pozorovatel naprosto přestane jednat. Předtím pokaždé říkal, „musím s těmi představami něco udělat; potlačit je anebo jim dát nějakou jinou podobu." Byl vůči pozorovanému neustále aktivní, plný vášnivých skutků ne¬bo nedbalých reakcí, a toto souhlasné a nesouhlasné re¬agování ze své strany považoval za pozitivní čin: „Tohle se mi líbí, a proto si to podržím, jiného se naopak zbavím." Jakmile však pozorovatel pochopí, že věc, s níž manipulu-je, je on sám, pak mezi ním a jeho představou končí veške¬rý rozpor. On sám je tato představa! Není vůbec od ní oddělen. Předtím s ní pořád něco prováděl, anebo se o to alespoň pokoušel. Jakmile však pochopí, že on sám je tato představa, pak v něm už není místo pro souhlas nebo ne¬souhlas a konflikt ustává.
Jak také jinak? Když jste něco vy sám, co s tím můžete dělat? Proti tomu se nelze bouřit, nelze tomu uniknout, ba ani to přijmout. Je to prostě tu. A tak pozorovatelovo jed¬nání, které vycházelo ze souhlasu či nesouhlasu, skončilo.
A vy zjistíte, že je ve vás nádherná živá bedlivost, která není vázána na žádnou ústřední bytost ani žádnou jinou představu. Z této bedlivé intenzity vyvstává nový druh po¬zornosti. Na jejím základě se mysl, která je bedlivostí, stává nesmírně citlivou a vysoce inteligentní.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 19:00:55

XIII
Co je myšlení - Myšlenky a jednání - Výzva - Hmota Počátek myšlenky



Položme si nyní otázku, co je to myšlení - v čem je význam myšlení, které už kvůli naší každodenní činnosti musí být pečlivé, logické a zdravé - a jaké myšlení nemá žádný vý¬znam. Dokud tyto dva druhy myšlení nepochopíme, nepo¬rozumíme věcem mnohem hlubším, jimž se myšlením ne¬lze přiblížit. Pokusme se tedy porozumět celé jeho složité stavbě, tomu, co je paměť, jak myšlení vzniká a jak pod¬miňuje naše jednání. Porozumíme-li tomu všemu, možná se při tom setkáme i s něčím, co nám myšlení nikdy ne¬otevřelo, ba ani nepoodkrylo.
Proč se myšlení stalo něčím tak důležitým v našem ži¬votě - ideje, které jsou odpovědí na vzpomínky nashromឬděné v mozkových buňkách? Mnozí z vás jste si možná takovou otázku nikdy nepoložili, a pokud ano, třeba jste si vzápětí řekli: Ale není to zas tak důležité. Důležitější jsou city. (Nechápu ovšem, jak lze tuhle dvojici od sebe oddělo¬vat: když myšlenka nepropůjčí citům trvání, umírají velmi brzy.)
Takže proč v našem denním životě, v našich třenicích, nudě a neustálých obavách, má myšlení tak mimořádnou důležitost? Zeptejte se sami sebe - tak jako se ptám já -, proč je člověk otrokem myšlení: bystrého, vynalézavého, vychytralého, schopného organizovat, pouštět se do úžas¬ných věcí, vrhat se do stále nových válek, způsobovat bolest a nezměrné zoufalství, vytvářet nekonečný řetěz představ, točit se kolem sebe jako pejsek za oháňkou, promítat do přítomnosti a budoucnosti včerejší potěšení, být neustále v pohybu, sestavovat, mluvit a mluvit, před¬pokládat, přidávat, ubírat?
Ideje se pro nás staly mnohem důležitější než jednání - ideje nejrůznějšího druhu, myšlenky rafinovaně přednese¬né v knihách sepsaných intelektuály. Čím chytřejší a sub¬tilnější jsou podané myšlenky, tím více uctíváme knihy, které je obsahují. Jsme jimi nesmírně podmíněni - jsme tyto knihy. Ideje, ideály a dialekticky vyjadřované názory jsou stálým předmětem našich diskusí. Každé náboženství má své dogma, svou formuli, svoje lešení, po němž je nám uloženo vyšplhat se k bohu. Při svém zkoumání, jak my¬šlenky vyvstávají, však bereme tuto ideovou stavbu v po¬taz. Člověk od sebe oddělil jednání a myšlení, protože my¬šlenky jsou pokaždé něčím z minula, jednání se však ode¬hrává nyní, a žití je tedy vždycky přítomnost. Jenže my máme ze života strach. A tak je minulost - ideje - pro nás něčím velice závažným.
Je opravdu mimořádně zajímavé sledovat průběh vlast¬ního myšlení - sledovat, jakým způsobem přemýšlíme a odkud vychází reakce, které říkáme myšlenka. Odkud vychází? Pochopitelně z paměti. Existuje tedy počátek my¬šlenky? Jestliže ano, mohli bychom jej (a tedy i počátek paměti) najít? Kdybychom neměli paměť, mysleli bychom?
Na jiném místě jsme viděli, jak myšlení živí a propůjčuje trvání potěše, kterou jsme měli včera. (A živí i její opak, kterým je strach a utrpení.) Viděli jsme také, že myslitel, který to v nás zakouší, je potěcha a bolest, a současně i ten, kdo tuto dvojici udržuje při životě způsobem, že je od sebe odděluje a nevidí, že sama touha po potěše s sebou nutně nese také strach a bolest.
V lidských vztazích si myšlení neustále žádá potěchu. Překrývá ji ovšem různými jmény, jako věrnost, nápomoc, podpora nebo služba. Mě by opravdu zajímalo, proč chce člověk tolik sloužit. Služby nabízí každá benzínová stanice. Co vlastně znamená pomoc, podpora, služba? K čemu to je? Říká snad květina plná barev, světla a kouzla „já dá-
vám, pomáhám, sloužím"? Květiny prostě jsou! A protože se o nic nepokoušejí, zaplavují svět krásou.
Myšlení je tak dovedné a vychytralé, že si vždycky všechno převrátí podle toho, jak se mu to hodí. Ale zároveň se svou touhou po potěše svazuje a vnáší do našich vztahů dvojí metr. Agresivita, která v nás je, s sebou nese určitý druh potěšení, ale i přání mít v sobě mír, laskavost a do¬brotu. A takhle je tomu v našem životě napořád. Myšlení živí nejen dvojakost a rozpor, ale hromadí v nás nesčetné vzpomínky na radostné a bolestné události a z nich se také vždycky znovu rodí. Jak jsem už řekl: myšlení je minulost. Je vždycky staré.
Tím, že jdeme všemu vstříc uhranuti minulostí, zatímco prožívané situace jsou pokaždé nové, naše konfrontace s nimi jim nikdy neodpovídá. Vznikají z toho všechna trá¬pení, která člověk má. Ať běží o cokoliv, náš maličký mo-zek je stále s něčím ve sporu. I kdyby šel jen a jen s prou¬dem, napodoboval druhé a potlačoval sama sebe, anebo o něco usiloval, cosi sublimoval a třebas i bral drogy, aby si takzvaně rozšířil obzor, bude žít prese všecko v nepře¬stávajících konfliktech.
Lidé, kteří mnoho myslí, jsou velice materialističtí, pro¬tože myšlení je hmota - stejně jako schody, zdi nebo tele¬fon. Energie fungující podle určitého vzorce přechází v hmotu. Jsou energie a hmota, a jimi je dán život. Může¬me se sladce domnívat, že myšlenka nemůže být hmotou, ale je. Myšlení je hmota, a tedy i všechny naše ideologie. Kde je energie, přechází v hmotu. Jsou spolu skrznaskrz propojeny. Jedna bez druhé nemůže být. Čím větší je mezi nimi soulad, tím lepší je jejich rovnováha a tím aktivnější jsou i naše mozkové buňky. Zajetý vzorec potěchy, bolesti a strachu - fungující po tisíciletí - byl ustaven myšlením, které jej tedy nemůže zlomit.
Myšlením není možné nahlédnout nic nového. Může později něco slovně vyjádří, novou skutečnost však nechopí a nikdy nevyřeší žádný psychologický problém. Ať jsou jeho konstrukce jakkoliv vzdělané a chytré - jako například ve vědě anebo ve výpočetní technice -, ať jedná z potřeby anebo z donucení, myšlení nebude nikdy nové. A proto nedokáže odpovědět na žádnou velikou otázku: náš starý mozek nevyřeší obrovský problém žití.
Myšlení je velký podvodník, který může vynalézt coko¬liv, předvést nejúžasnější triky, vidět věci, které nejsou, a není proto možné na něm záviset. Když ale porozumíte struktuře toho, jakým způsobem myslíte, proč myslíte, jak volíte slova, jak jednáte v každodenním životě, jak mluvíte s lidmi a proč s nimi zacházíte určitým způsobem anebo proč máte právě takovou chůzi a jíte to a ne ono - pak vás mysl přestane podvádět, protože v ní nebude nic k podvá¬dění. A přestane být tím, kdo si pořád něco žádá nebo si podrobuje. Stane se úžasně tichou, pružnou, citlivou a sto¬jící sama o sobě. V takovém stavu pak neexistuje klam.
Všimli jste si někdy, že za naprosté pozornosti tu není žádný pozorovatel ani myslitel, a že střed - „já" - se vytrácí a mizí spolu s myšlením? Když chce člověk něco jasně vidět, musí být jeho mysl tichá, bez předsudků a samo-mluv, bez představ, obrazů a vnitřních hovorů. Aby bylo možné se dívat, musí být tohle všecko odsunuto stranou. Počátek myšlenky můžete zahlédnout jen v tichu, a ne když pořád něco hledáte, kladete otázky anebo očekáváte odpověď. Pouze když se v celé vaší bytosti rozhostí mlčení poté, co jste se zeptali „co je počátek myšlenky?", spatřu¬jete z tohoto ticha, jak myšlenka nabývá tvar.
Je-li pozornost bedlivá, není důvod, abyste svou mysl jakkoli vedli. Velké množství času a energie ztratíme a vy-plýtváme - a to nejen ve škole - svou snahou o myšlenko¬vou kontrolu: Tamto je dobré, musím o tom popřemýšlet, tohle je ošklivé a je třeba to v sobě potlačit. Mezi jednou a druhou myšlenkou tak trvá neustálá válka, jedno přání vytlačuje druhé a třetí potěšení chce ovládnout všechny
ostatní. Ale když bedlivě vnímáte, jak myšlenka vyvstává, pak v mysli neexistuje žádný rozpor.
Když tu slyšíte prohlášení jako „myšlení je vždycky sta¬ré" anebo „čas je utrpení", vaše mysl si je ihned začne překládat a vykládat podle svého. Tenhle překlad však vychází z vašich znalostí a včerejších zkušeností, takže od¬povídá pouze tomu, čím jste podmíněni. Když se ale na takové prohlášení podíváte, aniž si jej jakkoli vykládáte, a jenom mu věnujete plnou pozornost (nikoli koncentraci), shledáte, že tu není ani pozorovatel, ani pozorované, ani ten, kdo myslí, ba ani žádná myšlenka. Neptejte se mě, co z nich bylo dřív. Tahle hádanka nikam nevede. V sobě sa¬mých můžete vypozorovat, že dokud ve vás nevyvstane myšlenka (což vůbec neznamená, že „máte okno" nebo „vymazanou hlavu"), myšlenka, která je vždycky reakcí paměti, zkušenosti a znalosti, a tedy minulosti, pak tu není ani „myslitel". Tohle není filozofie ani mystika. Zabýváme se fakty, a pokud jste došli takhle daleko, zjistili jste, že životním výzvám již nejdete vstříc se svým starým moz¬kem, nýbrž se zcela novým.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 19:02:04

XIV
Závaží včerejška - Tichá mysl - Vzájemná komunikace



Dosahování výsledků - Disciplina - Mlčení - Pravda
a skutečnost
V životě, který obyčejně vedeme, je velmi málo samoty, l když jsme sami, naše životy jsou přeplněny množstvím vlivů, znalostí, vzpomínek - množstvím zkušeností, zoufal¬stvím, utrpením a spory -, takže se mysl stává těžší a ne¬citlivější a funguje pouze v monotónní rutině. Jsme vůbec někdy sami? Anebo s sebou neustále vláčíme závaží vče¬rejška?
Existuje jedno pěkné vyprávění o dvou mniších putují¬cích od vesnice k vesnici, kteří na břehu řeky potkali plačí¬cí děvče. Jeden z nich se zeptá:
„Sestro, proč pláčeš?"
„Vidíte na druhé straně ten dům?" vzlyká dívka. „Vyšla jsem odtamtud dnes ráno a řeku nebylo těžké přebrodit. Mezitím se však rozvodnila, a protože tu není přívoz a já neumím plavat, nevím, jak se vrátit domů."
„To přece nic není," povídá mnich. Pozvedne dívku a opatrně s ní řeku přebrodí. Uplyne nějaký čas, a náhle řekne druhý mnich:
„Bratře, víš, že ses dnes dopustil velikého hříchu? Přísa¬hali jsme přece, že se nikdy nedotkneme ženy!"
A ten mu odpoví:
„Já tu dívku zanechal za sebou před několika hodinami, ale ty ji neseš ještě pořád."
Něco podobného děláme všichni. Napořád s sebou vlá¬číme náklady, které neodkládáme, nikdy jim neumíráme. Samota existuje jen tehdy, když všem svým problémům věnujeme plnou pozornost a ihned je řešíme (a nepone-cháváme si nic ani na příští den, ani na příští minutu). Potom, i kdybychom žili s mnoha lidmi v jednom domě
anebo cestovali v přeplněném vlaku, budeme sami. Tako¬vá samota poukazuje na čistou, nevinnou mysl.
Mít v sobě samotu a prostor je velmi důležité, neboť to zahrnuje volnost být, kráčet, působit, rozlétnout se. Dobro může vzejít pouze z nich, stejně jako každá ctnost rozkvétá pouze ve svobodě. Možná že nám byla dána politická svo¬boda, uvnitř však volní nejsme a prostor chybí. Bez něho a bez vnitřního ticha nemůže působit ani se rozrůst nic cenného, protože nové lze potkat jen tehdy, když je mysl sama - neovlivněná, nenacvičená, nespoutaná množstvím zkušeností.
Není těžké vidět, že jasno lze mít jen tehdy, když mysl ztichne. Účelem východních meditací je navodit právě ta¬kový stav mysli. A to kontrolou. Například neustálým opa¬kováním nějaké modlitby, s nadějí, že se tím mysl zklidní a že mi to umožní pochopit nějaký problém. Ale dokud člověk nepoloží pevný základ - nezbaví se strachu, starostí, bolestí a dalších pastí, které na sebe nastražil -, nevidím možnost, aby se mysl doopravdy zklidnila. Jenže tohle sdělit je jednou z nejtěžších věcí. Vzájemná komunikace znamená, nejenže rozumíme použitým slovům, nýbrž i to, že se - vy i já - setkáváme s touže intenzitou, v tutéž dobu (tedy ani s předstihem, ani se zpožděním) a na stejné ro¬vině. To však není možné, pokud má slova vnímáte filtrem svých vědomostí, názorů a zálib, anebo když usilujete, aby-ste mě pochopili.
Zdá se mi, že jedním z největších kamenů úrazu v lid¬ském životě je naše neustálá snaha něco docílit, dosáhnout či získat. Jsme k tomu vychováváni od dětství. Tento vzo¬rec vytvářejí a vyžadují samy naše mozkové buňky, a to za účelem psychické jistoty, které na poli zisku nelze dosáh¬nout. Přesto o ni usilujeme ve všech svých vztazích, posto-jích a činnostech - ale jak už jsme viděli, nic takového jako jistota ve skutečnosti neexistuje. Zjištění, že v našich vzta¬zích není jistoty a že psychicky není nic stálého, s sebou přináší úplně jiný přístup k životu. Je samozřejmě nutné, abychom měli vnější jistotu - jídlo, ošacení a střechu nad hlavou - tu však znemožňuje právě naše snaha o psychic¬kou jistotu.
K překročení úzkých hranic vědomí je zapotřebí prosto¬ru a ticha, ale jak může ztichnout mysl, která bez přestání prosazuje nějaký zájem? Člověk se může snažit ji zkrotit, ztvárnit a vycvičit, ale takové násilné zásahy jí na klidu nedodají, pouze ji otupí. Pouhá honba za ideálem ztichlé mysli zřetelně nemá cenu: čím víc ji nutíte, tím bude těžko¬pádnější a omezenější. Kontrola mysli v jakékoli formě, stejně jako její potlačování, v ní způsobí pouze konflikt. Proto je každá vnější disciplína k ničemu. Ale stejně nulo¬vou hodnotu má neukázněný život.
Většina z nás navenek vyvíjí značnou kázeň, kterou vy¬žaduje společnost, rodina anebo kterou jsme na sebe vzali na základě svých bolestí a zkušeností a pod tlakem ideolo¬gických nebo praktických zvyklostí. Jenže tento druh káz¬ně nás znehybňuje. Disciplína nesmí znamenat sebekont¬rolu a sebepotlačování, nesmí v sobě obsahovat žádnou formu strachu. Ale jak k ní dospět? Určitě ne tak, že jako první přijde kázeň a pak se dostaví svoboda. Svoboda je na samém počátku, ne na konci. Disciplína spočívá v jejím porozumění, ale nemá nic společného s ukázněnou při¬způsobivostí. Je jí sám akt učení (ukazuje to i kořen slova disciplína, jehož význam je učit se), které je projasněním. Porozumět tomu, co v sobě zahrnuje kontrola, sebepotla-čování a naše zalíbení v nich, vyžaduje pozornost. Učit se neznamená, že na sebe uvalíme tvrdou kázeň, nýbrž to že sám akt učení obsahuje vlastní disciplínu, která s nucením nemá nic společné.
Abychom byli schopni odmítnout každou autoritu (mlu¬víme o autoritě psychické, nikoli zákonné - o autoritě ná¬boženských organizací, tradic, zkušeností atd.), musíme se podívat a doopravdy studovat, proč je vlastně člověk tak strašně poslušný. Současně je ovšem zapotřebí zbavit se všeho odsuzování a ospravedlňování, všech souhlasných a nesouhlasných názorů. Přijmout něčí autoritu a současně ji studovat nelze. Má to je třeba svobody. Když zkoumáme vnitřní autoritu, odmítáme celou její strukturu, a už samo toto odmítnutí je světlem mysli, která je volná - protože bez autority. Bedlivé studium zahrnuje negaci všeho, co bylo považováno za hodnotné, jako je například vnější kázeň, vůdcovství anebo idealismus. Naše studium není tedy ulo¬ženou disciplínou, nýbrž jejím opakem. Negace se stává pozitivním aktem. Když odmítneme vše, co je považováno za psychicky důležité, mysl se neobyčejně zklidní.
Vidíme tedy, že k uklidnění mysli nepřispívá její kontrola ani ponor do něčeho, v čem se ztratí jako děcko, které dostalo zajímavou hračku: načas je pokoj, ale vemte mu ji, a začne vyvádět jako předtím. Hračky podobného druhu máme všichni. Vtahují nás do sebe a my si myslíme, že díky nim máme v sobě klid. Ale kdo se své činnosti oddává tímto způsobem - a může jít o cokoliv, o vědu či o literatu¬ru -, je pouze absorbován svou hračkou a to nemá nic společného s vnitřním klidem.
Jediné zmlknutí, které známe, nastává, když na chvíli ustane šumot myšlení. Ale to není mlčení. Mlčení je něco úplně jiného - cosi jako krása a láska. Není to výsledek zklidněné mysli, není to dílo mozkových buněk, které něco pochopily a naléhají, abyste proboha už byli zticha. Pak by šlo pouze o jejich výplod. Mlčení se nedostaví, ani když nám svitne, že pozorovatel je pozorované. Vnitřní tření sice ustane, ale není to ještě mlčení.
Čekáte teď asi, že vám popíši, co mlčení je, abyste o tom popřemýšleli, doma si to s něčím to srovnali - a pak to pohrbili. Jenomže je to nepopsatelné. Popsat lze pouze to, co víme. Volnost, která neví, se otevírá, když každo¬denně umíráte vůči všemu, co jste poznali: vůči ránám i lichotkám, vůči představám, které v sobě nosíte - vůči všem svým zkušenostem. Když takhle pokaždé znovu umřete, vaše mozkové buňky jsou stále čerstvé, mladé - nevinné. Ale ani tato nevinnost, mladost a jakási něha netvoří ještě nádheru mlčení.
A mlčení, které není pouhým ukončením hluku, je pouze malý začátek. Je to jako když nepatrným otvorem zahléd¬nete obrovitý, kypící oceán, jeho nezměrnost a bezčasí. Těmto slovům neporozumíte, pokud jste nepochopili struk¬turu vědomí a podstatu utrpení, zoufalství a potěchy a po¬kud se vaše mozkové buňky nezharmonizovaly. Pak teprve byste se možná přiblížili mystériu, které nikdo nemůže po¬odhrnout za vás - a které nikdo nemůže ani zničit. Mysl, která je živá, je bezestředným tichem. Nemá prostor ani čas; je bez hranic. Je jedinou pravdou a jedinou skuteč¬ností.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 19:02:47

XV
Zkušenost - Uspokojení - Dvojakost - Meditace



Každý z nás si přeje získat nejrůznější zkušenosti: mystic¬ké, náboženské, sexuální, zkušenost velkého množství pe¬něz, moci, vysokého postavení, zkušenost vlády nad jiný¬mi. S věkem nás opouštějí některé tělesné touhy, pak si však přejeme zakusit něco hlubšího a významnějšího a snažíme se nejrůznějšími způsoby rozšířit své vědomí, což je zvláštní počínání, ponejvíce spojené s užíváním drog. Za tím je starý trik, známý odjakživa: rozžvýkáte určitý list - anebo experimentujete s nejnovější chemickou substancí - a při tom dojde k jisté dočasné změně prová¬zanosti mozkových buněk a k citlivějšímu vnímání, které se zdá být vlastní.
Touha po nových a nových zkušenostech však poukazu¬je na vnitřní chudobu. Domníváme se, že díky jim unikne¬me sami sobě, ale všechny zkušenosti jsou podmíněny tím, co už jsme. Je-li vaše mysl malicherná, žárlivá, plná stra¬chu, můžete sáhnout po nejrafinovanější droze, ale spatříte jen její vlastní malé výtvory a bezvýznamné projekce sebe sama.
Většina z nás by chtěla určitou trvalou a plně uspokoji¬vou zkušenost, kterou by nemohla rozrušit žádná myšlen¬ka. Za tímto přáním je touha po uspokojení, takže nejdřív musíme porozumět jak procesu uspokojování, tak i proce¬su zakoušení.
Velké uspokojení je nesmírně útěšné. Čím déle trvá a čím je náš zážitek širší a hlubší, tím větší potěšení přináší. A tak nám potěšení diktuje nejenom druh vytoužené zku¬šenosti, ale je i kritérium, podle něhož ji pak budeme po-měřovat. Všechno měřitelné se však nachází v hranicích myšlení a má tendenci vytvářet iluze. Lze mít nejúžasnější zkušenosti, a přece může běžet o klam. Všechny vaše vize budou nutně odpovídat tomu, čím jste podmíněni, ať už se vám zjeví Kristus, Buddha či cokoliv jiného, v co shodou okolností věříte. A čím silněji věříte, tím silnější budou za¬koušené vize - projekce vašich žádostí a tužeb.
Takže při hledání něčeho základního - například pravdy -je vaším měřítkem potěšení, které určuje, jak vlastně má vaše zkušenost vypadat. Z toho důvodu je každá už pře¬dem bezcenná.
Zkušenost - co tím myslíte? Znamená vůbec něco pů¬vodního a nového? Zkušenost je kupa vzpomínek, odpoví¬dajících na určitou výzvu podle toho, co máte za sebou. Čím jste zběhlejší, tím víc je takovýchto odpovědí. Takže je nutné vzít v potaz nejen zkušenosti druhých, ale i své vlast¬ní. A jestliže svoji zkušenost nerozeznáte, pak jste ji ani neměli. Každá zkušenost už byla zakoušena, jinak byste ji vůbec neidentifikovali. Zkušenost dobra, zla, krásy, svatos¬ti atd. zakoušíte na základě toho, čím jste podmíněni. Ro¬zeznání a uznání zkušenosti je proto nutně něco starého.
Pokud si přejeme zažít něco opravdového (a kdo by ne¬chtěl), pak o tom už předem musíme vědět. Když to roze¬známe, je to naše projekce na plátno myšlení a času (a te¬dy nic opravdového). Co myšlení považuje za skutečné, není skutečné. Nová zkušenost není možná, nelze ji totiž rozpoznat. Rozpoznat lze pouze to, co jsme předtím už znali. Tvrdíme-li, že jsme zakusili něco nového, neběží vů¬bec o nic nového. Hledání nových a nových zkušeností roz¬šířením vědomí (jak se to děje například pomocí nejrůz¬nějších psychidelických drog) se odehrává stále na poli vědomí. Proto se jedná o něco velice omezeného.
Objevili jsme tedy základní pravdu, že mysl, která hledá a touží po širších a hlubších zkušenostech, je velmi po-
vrchní a hloupá, protože neustále žije v pouhých vzpomín¬kách.
Co by se vlastně stalo, kdybychom neměli vůbec žádnou zkušenost? Jsme přece na zkušenostech a výzvách závislí, udržují nás v určité bdělosti. Kdyby v nás nebyly konflikty, změny, kdyby nás pořád něco nerušilo, upadali bychom do ospalosti. Takže vnější výzvy jsou nezbytné pro většinu z nás. Domníváme se, že bez nich by naše mysl ztěžkla a znehybněla, a jsme proto na nich závislí. Mají nám dodat více vzruchu, více intenzivních prožitků a zbystřit naše vní¬mání. Ve skutečnosti však závislost na výzvách a zážitcích - jež mají navodit ostražitost - člověka otupuje, bdělost se nekoná. Ptám se tedy, zda by bylo možné být bdělý nejen napovrch a v několika málo oblastech, nýbrž naprosto -a to bez jakýchkoli výzev a zkušeností. Něco takového vy¬žaduje velkou citlivost, fyzickou i psychickou; znamená to nebýt poután svým chtěním, neboť ve chvíli, kdy se mi něčeho zachce, budu pouze zakoušet. Vyvázat se z žádostí a z potřeby jejich uspokojení znamená bedlivě zkoumat a porozumět přitom, z čeho se skládají (z čeho se skládají žádosti, které jsem já sám!).
Žádost se rodí z dvojakosti: jsem nešťastný, a toužím být šťastný. Pocit, že jsem nešťastný, je daný žádostí být šťast¬ný. Když se člověk snaží být dobrý, pak je v jeho dobrotě obsažen i její opak - zlo. Všechno kladné v sobě obsahuje i svůj zápor. Úsilí o překonání tohoto záporu jej přímo po¬siluje. Toužíte-li zažít pravou skutečnost, pak vaše touha vzešla z nespokojenosti s tím, co je. Vytváříte jeho opak, ve kterém je skryto, co bylo. Nevymaníte-li se z tohoto me¬chanismu, bloudění dvojakostmi nikdy neskončí. Musíte poznat sebe sama natolik, že mysl přestane hledat.
Taková mysl netouží po zážitcích a nezná výzvy. Nemá jich zapotřebí. Nezjišťuje, že před chvílí nebyla bdělá, a teď už zas ano. Je zcela tím, čím je. To pouze povrchní, frust¬rovaná, podmíněná a omezená mysl chce pořád něco na¬víc. Bylo by tedy možné žít v tomto světě a nechtít - psychicky - pořád víc a víc - žít tak, aniž bychom se neustále srovnávali? Říkáte, že to jistě možné je? Jenže dojít k tomu musí každý sám.
Zkoumání celé této otázky je meditací. To slovo používá jak Východ tak Západ, a to velmi nešťastným způsobem. Existují nejrůznější školy, systémy a způsoby meditace. Jsou školy, které nabádají: Pozoruj bez přestání palec u no¬hy. Jiný způsob zase vyžaduje sedět v určité pozici, pravi¬delně dýchat a cvičit se v bdělosti. Ale to je něco zcela mechanického. Podle jiné metody zas dostanete určité slo¬vo a po vás se vyžaduje, abyste je neustále opakovali. Za to prý docílíte jistou mimořádnou, transcendentní zkuše¬nost. Je to naprostý nesmysl, druh sebehypnózy. Když bu¬dete donekonečna opakovat amen, óm anebo coca-cola, určitý zážitek to samozřejmě přinese, jelikož to neustálé opakování mysl trochu zklidní. Jde o dobře známý úkaz, který byl v Indii užíván už před mnoha tisíci lety, říká se tomu mantra-jóga. Tímto způsobem je možné mysl uvolnit a vytříbit, zůstane však i nadále sevřená a omezená. Je to stejně neplodné, jako když zvednete na zahradě hezký kou¬sek dřeva, položíte na čestné místo a každý den jej ozdobí¬te čerstvou květinou: za měsíc tu bezcennou věcičku bude¬te uctívat, a kdybyste jednou zapomněli, budete mít vzá¬pětí špatné svědomí.
Meditace není následování nějakého systému; není to žádné věčné opakování a napodobování, není to ani kon¬centrace. Jedním z oblíbených tahů učitelů meditace je vést žáky k tomu, aby se koncentrovali - zaměřili se na jednu myšlenku a odehnali ostatní. Je to nechutné. Poznali jsme to už jako školou povinné děti, když nás pořád do něčeho nutili a my neustále bojovali mezi tím, co se po nás požadovalo, a mezi věcmi, které nás přitom napadaly. (Místo aby nám řekli: Všímej si každého hnutí mysli; když poletuje, znamená to, že tě zajímá něco jiného.)
Meditace vyžaduje mysl mimořádně probuzenou, která chápe všechny životní složky a nepůsobí přitom tříštivě: není to kontrola myšlení. Kontrola vnáší do mysli konflikt. Když ale porozumíte původu a povaze mysli, pak vám ne¬budou myšlenky na překážku. Chápání její povahy usta¬vuje v mysli kázeň a rád, které jsou jí vlastní. To je medita¬ce.
Meditace znamená uvědomit si každou myšlenku a kaž¬dý pocit, aniž přitom soudíte, jestli jsou dobré nebo špatné. Mysl je pouze pozoruje a pohybuje se s nimi. Začíná ro¬zumět vlastním myšlenkovým a pocitovým hnutím. Z to-hoto uvědomění vyvstává ticho. Je-li však navozeno něja¬kým trikem, znamená stagnaci a smrt. Když ale myšlení spatří svůj vlastní počátek, svou přirozenost a to, že žádná myšlenka není svobodná, protože je vždycky stará, pak je ticho meditací, v níž neexistuje „meditátor": mysl se zbavila veškeré své minulosti.
Když zde bedlivě nasloucháte, je to meditace. Pokud si odtud chcete pouze odnést pár idejí a slov, abyste o nich později popřemýšleli, pak to meditace není. Meditace je stav mysli, která se dívá s pozorností, jež není jenom čás-tečná. A nikdo vám nemůže říct, jakým způsobem máte být pozorní. Když se o to pokusíte na základě nějakého meditačního systému, který jste si vybrali a nyní se k němu upínáte - pak to vůbec není pozornost.
Meditace je jedno z největších životních umění - možná opravdu největší. A jeho krása spočívá v tom, že se mu nelze naučit od druhých. Nemá techniku a nezná autoritu. Chcete-li se něco o sobě dozvědět, sledujte. Sledujte způ-sob, jak chodíte, jak jíte, jak mluvíte, jak pomlouváte dru¬hé, jak nenávidíte a žárlíte. Budete-li si toho všeho vědomi, aniž byste si vybírali a cokoliv upřednostňovali, bude to součást meditace.
K meditaci může dojít za jízdy autobusem a na procház¬ce lesem plným světla a stínů, při naslouchání ptačímu zpěvu anebo při pohledu do tváře kolemjdoucím. A v tom, co při ní chápete, je láska. Láska není výsledek systémů, zvyklostí a praktik. Nelze ji pěstovat myšlením. Může se dostavit jenom v naprostém tichu. V tichu, jemuž není pří¬tomen „meditátor". Mysl utichá, pouze když začne rozumět vlastním hnutím ve formě myšlenek a citů. Aby jim ro¬zuměla, nesmi je soudit. Její pozorování obsahuje vnitřní disciplínu, která je proměnlivá i svobodná, a tedy nikomu a ničemu nepodřízená.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 19:03:58

XVI
Všestranná revoluce - Náboženská mysl - Energie - Vášeň



V našich hovorech nám jde o to, změnit svůj život natolik, aby se zrodila společnost, která by se vůbec nepodobala dnešní. Dnešní společnost je otřesná, plná násilí a neustá¬lých válek, ať už útočných nebo obranných. Místo nich je však zapotřebí revoluce v naší vlastní psýché, jelikož prob¬lém našich vztahů nemůže vyřešit současný starý lidský mozek. Dnešní lidský mozek je asijský, evropský, americ¬ký anebo africký, a my se ptáme, zda by byla možná změ¬na v samých mozkových buňkách.
Poté, co jsme tu došli k určitému sebepoznání, se tedy znovu zeptejme, zda je možné, aby u člověka - žijícího běžným každodenním životem v tomto tvrdém a stále ná¬silnějším, bezohlednějším a ukrutnějším světě - došlo k zá-sadní proměně, a to nejen na poli vnějších vztahů, nýbrž i v myšlení, cítění, reagování a chování.
Den co den kolem sebe vidíme úděsné věci, které jsou důsledkem lidského násilí. Třeba na to říkáte, že se s tím nedá nic dělat, anebo že sami přece nemůžete ovlivnit chod světa. Myslím si však, že jej můžete ovlivnit nesmírně, když sami nejste násilní a když namísto dravosti, ctižádosti a zá-visti je ve vás mír, nerozmnožující lidské utrpení. Pak se z malé jiskry rozhoří úžasný plamen. Současný chaos vznikl naší předpojatostí, sebestředným jednáním, nená¬vistí a nacionalismem, a když tvrdíme, že se s tím nedá nic dělat, vyhlašujeme svůj vnitřní zmatek za nezměnitelný. Rozložili jsme život na nejrůznější prvky, ale znamená to, že k němu máme i rozložený vztah. A tak jen když dokážeme jednat, a to opravdově a celistvě, pak náš poměr k světu projde skutečnou proměnou.
Koneckonců každé hnutí, které má cenu, každé jednání, které má mít hlubší význam, může začít pouze v nás sa-
mých. První se musím změnit já; musím nahlédnout, jakým způsobem a jakými vazbami se uskutečňuje můj poměr k okolí, a teprve tento náhled se stane jednáním. S ním -coby lidská bytost - vnáším do života novou hodnotu, která je hodnotou náboženské mysli.
Náboženská mysl je něco jiného nežli mysl upjatá k ně¬jakému náboženství. Nelze být náboženským člověkem a být přitom hinduista, muslim, křesťan nebo buddhista. Náboženská mysl nehledá a neexperimentuje s pravdou. Pravda není něco, co nám diktuje potěšení a bolest anebo podmíněnost křesťanstvím či kteroukoliv jinou vírou, k níž se shodou okolností hlásíme. Náboženská mysl znamená, že v ní není strach, a tedy ani víra, nýbrž pouze to, co je, co skutečně je.
V náboženské mysli je rozměr ticha, o němž jsme zjistili, že není výslednicí myšlení, nýbrž důsledkem pozornosti, která je meditací v nepřítomnosti „meditátora". Ticho je energetický stav neznající konflikt. Energie je pohyb a jed¬nání. Veškeré jednání je pohyb, vyžadující energii. Žádost je energie, cítění a myšlení jsou energie. Energií je všechen život. Kde má energie možnost procházet bez odporu, kon¬fliktu a tření, tam je nekonečná a neomezená. Když nedo¬chází k tření, nezná energie hranic. Je zmenšována pouze jím. Jestliže to chápeme, proč bychom měli dopouštět, aby jakékoliv tření brzdilo pohyb nazývaný život? Proč vůbec dovolujeme, aby vzniklo? Anebo je čistá, nekonečná ener¬gie pouhá idea?
Energie je zapotřebí nejen k tomu, abychom se změnili, nýbrž i k tomu, abychom dokázali zkoumat, dívat se a jed¬nat. Dokud bude v našich vztazích tření, a to jakéhokoliv druhu - třenice v manželství, různice mezi lidmi a sociální¬mi skupinami, rozpory mezi státy, národy a ideologiemi -,
a dokud k nim bude docházet uvnitř anebo i jakkoliv nená¬padně navenek, bude to známkou zbytečného plýtvání energie. A stejně tak, dokud bude odstup mezi pozorovate¬lem a pozorovaným. V plné míře je energie dostupná jen tehdy, když mezi pozorovatelem a pozorovaným není časoprostorový předěl, když jsou jedno a totéž. Pak je tu energie neznající pohnutek, jelikož přestalo existovat „já", a tato energie si pokaždé najde přiměřený způsob jednání.
K pochopení zmatku, v němž žijeme, je energie zapotře¬bí v obrovském množství. Životní sílu k tomu potřebnou získáme zjištěním, že tento obrovský problém musíme po¬chopit. Hledání a odkrývání však zahrnuje čas. Ale viděli jsme už, že postupná změna podmíněné mysli není to pra¬vé: čas tu není k ničemu. Ať jsme mladí či staří, do jiného životního rozměru lze vejít jenom teď.
Stejně tak zbytečné je úsilí o opak toho, co jsme, a nic nesvede ani vnější kázeň, kterou se nám snaží vnutit různé duchovní systémy, učitelé, filozofové a kazatelé. To všech¬no je velmi dětinské. Jestliže jsme tohle pochopili, nutně si klademe otázku, jak tedy prorazit naším mnoha tisíciletým podmíněním ihned a nezabřednout přitom do jiného. Zda je možné se osvobodit tak, aby se naše mysl zcela obnovila, otevřela, stala se naléhavou a citlivě chápavou. Jiný prob¬lém pak už neexistuje, protože obnovená mysl žádné další problémy nemá a je schopna řešit cokoliv. Tohle je tedy jediná otázka, kterou si musíme položit.
Ale myji neklademe a odpovědi chceme od jiných. Jed¬ním z nejpodivuhodnějších znaků naší mysli je věčné přání, aby nám někdo všechno vysvětlil. Jsme tak výtvorem tisí¬cileté propagandy a usilujeme, aby naše myšlení vždycky někdo potvrdil. Jenže položit nějakou otázku znamená po¬ložit ji sobě samému.
Co vám tu říkám, je ale skoro bez významu. V okamžiku, kdy odtud odejdete, stejně na všechno zapomenete. Anebo mě budete citovat a porovnávat s jinými autory - a vlast¬nímu životu se do tváře nepodíváte. Ale jediné, co má význam, je váš vlastní život: vaše malichernost, povrchnost a hádavost, nátlak, který vykonáváte na druhé, vaše chti¬vost, ublíženost a každodenní nekončící strach. Jedině to je nutné pochopit. A nikdo na zemi ani na nebi vás z toho nevytáhne. Jenom vy sami.
Když vidíte, co se v životě odehrává, při vaší každodenní činnosti včetně mluvení, psaní, řízení auta anebo za osa¬mělých procházek lesem, dokázali byste jednoduše a jed¬ním dechem rozpoznat, jací ve skutečnosti jste? Když to dokážete, pochopíte běh všeho lidského snažení s jeho přetvářkami, hledáním a klamy. K tomu je však zapotřebí naprosté otevřenosti a upřímnosti: přiznat si nepoctivost, když jednáte například podle jistých zásad, neboť to, co byste na jejich základě chtěli anebo měli být, není, co jste. Ideje tohoto druhu jsou hrozná věc; pakliže v sobě nosíte různé zásady a přesvědčení, nejste schopni pohlédnout na věci zpříma. Bylo by tedy možné být naprosto ztichlý a od¬mítavý, bez myšlenek a obav - a přitom plný vášně?
Takový stav, v němž je nemožné o cokoliv usilovat, je pravá náboženská mysl. Teprve skrze ni je možné dospět k tomu, co se nazývá pravda, skutečnost, blaženost - ane¬bo bůh, krása a láska. Tento stav nelze vyvolat. Pochopte prosím tenhle jednoduchý fakt. Nelze vyvolat ani docílit. Lidská mysl je nepatrná a temná, naše city velice ploché a běžný způsob života přespříliš zmatený, aby bylo možné do tohoto těsného, zaneřáděného domku přizvat něco tak obrovského a on aby to dokázal pojmout. Moci to přizvat, by znamenalo znát to - což není možné. Kdo o sobě tvrdí, že zná - nezná. Řeknete-li, že jste k něčemu takovému dospěli, nebude to pravda. Kdo vypráví, že to zažil, nezažil z toho nic. Taková povídání jsou pouze k vykořisťování druhých - přátel i nepřátel.
Člověk se pak nutně ptá, zda by bylo možné k té věci dospět, aniž by ji hledal, aniž by ji přivolával a pokoušel se
o ni. Zda by nemohla přijít jako závan větru do otevřeného okna. Závan větru přizvat nelze. Je však možné otevřít okno - a nic při tom nečekat. Byl by to jen další sebeklam.
Neptáte se někdy, proč vlastně se člověku té věci nedo¬stává? Lidé spolu mají děti a sexuální vztahy, zažívají urči¬tou něhu, vzájemnost, sounáležitost a přátelství. Ale proč v nich není tamto? Nepodivili jste se někdy, když jste měli méně práce a procházeli jste se zanedbanými ulicemi ane¬bo seděli v autobuse, který vás vezl na výlet k řece či do lesa plného ptačího zpěvu, nepřišlo vám někdy na mysl, proč vlastně člověk, který tu žije stovky tisíc let, tu věc -tu květinu, která neuvadá - nedostal? Proč lidé jako vy, schopní a bystří, bojovní a soupeřiví, mající k dispozici po¬čítače a úžasnou techniku, se kterou dosáhli hvězd a pod¬zemních a podmořských hlubin -, proč nikdy nedošli téhle jedné věci, na níž opravdu záleží? Nevím, nakolik jste se kdy vážně postavili otázce, proč jsou vaše srdce prázdná.
Pokud si ji položíte, jaká bude vaše odpověď - přímá odpověď bez vytáček a předstírání? Bude úměrná intenzitě a naléhavosti vašeho tázání. Vám však naléhavost chybí, jelikož se vám nedostává energie. Energie, která je zápa-lem pro věc, bez něhož nelze dojít pravdy; energie, která je vášní, za níž se neukrývá žádost. Lidé se však většinou vášně bojí. Člověk nikdy neví, kam ho dovede.
Takže je to asi ze strachu, že se vám nedostává energie, která je vášní objevit, proč ve vás není náboj lásky, proč se ve vašem srdci nerozhořel zázračný plamen. Prozkoumáte-li svou mysl a srdce hodně zblízka, pochopíte, proč to ve vás není. A bude-li přitom s vámi i vášnivý zápal, najednou poznáte, že to tu je. To, čemu se říká láska, se dostaví pouze ve stavu naprostého odmítnutí, které je nejvyšší for¬mou vášně.
Lásku - podobně jako pokoru - nelze pěstovat. Pokora vstupuje do života ve chvíli, kdy končí domýšlivost. Co
však pokora je, přitom ale nebudete vědět. Ví to jen člověk, který je pyšný. A stejně tak: když dáte celou svou mysl, srdce, nervy, oči - celou svou bytost -, abyste zjistili, jak žít a vidět, co je, a dospějete i za to, co je, a zcela a napros¬to odmítnete své dosavadní životní způsoby, pak tímto od¬mítnutím čehosi ohavného se vyjeví to druhé. Ani tohle však nebudete vědět. Člověk, který ví, že mlčí anebo že miluje, nepoznal ani lásku, ani mlčení.


**************
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Předchozí

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron