Volnost, která neví - Krishnamurti

Moderátor: Tara

Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:47:07

I
Lidské hledání - Pokřivená mysl - Tradiční přístup Přizpůsobivost a její past - Osoba a lidská bytost
Existenční boj - Základní lidská přirozenost Odpovědnost - Pravda - Sebeproměna - Plýtvání energií
Autorita a svoboda.



Po staletí člověk hledá něco nad sebou a nad hmotným světem, něco, čemu říkáme pravda, Bůh, nejvyšší skuteč¬nost, věčnost - něco, co nemůže zrušit žádná okolnost, myšlenka ani lidská prodejnost.
Člověk si vždycky kladl otázku: K čemu to všechno tady je? Jaký má život smysl? Vidí kolem sebe nesmírnou život¬ní změť, surové revolty, války, nekončící náboženské, ideo¬logické a národnostní rozbroje, a s pocitem trvalého hlu¬bokého znechucení se ptá, co s tím a co je to vůbec život, a zdali existuje něco za ním.
A protože to bezejmenné o tisíci jménech nenachází, dal se na pěstování víry - víry ve spasitele nebo v ideál - a víra s sebou nutně přináší násilí.
Při tomto neustávajícím boji, kterému říkáme život, si ukládáme určitá pravidla. Odpovídají společnosti, do níž jsme se narodili (ať už to byla komunistická společnost, anebo společnost takzvaná svobodná), a přijaté modely chování pak dotvářejí naši tradici: křesťanskou, hinduistickou, muslimskou apod. Zároveň se ohlížíme po někom, kdo by nám řekl, jaké jednání je správné a které myšlenky jsou dobré nebo špatné, a užíváním takových směrnic se myšlení a jednání stávají samočinnými a naše odpovědi mechanickými. To lze na sobě pozorovat celkem snadno.
Po staletí nás ovlivňuje autorita našich učitelů, světců a knih. Chceme od nich, aby nám sdělili i to, co leží za horami a lesy na konci světa, a protože se většinou spoko¬jíme s popisem, pobýváme v pouhých slovech a náš život je povrchní a prázdný. Jsme lidé z druhé ruky: žijeme tím, co nám řekli jiní, a unášeni svými touhami a sklony přijí¬máme daný stav - ať už dobrovolně, anebo přinuceni prostředím a okolnostmi. Jsme výsledek vlivů všeho druhu a není v nás nic nového. Nic, co bychom objevili sami, nic původního, svěžího a jasného.
Od okamžiku, kam paměť sahá, nás ujišťovali nejrůz¬nější náboženští vůdcové, že dodržením určitých sakrálních úkonů, opakováním modliteb, osvojením si dobrých zvyk¬lostí (kontroly myšlení, žádostí a vášní) a sublimací se¬xuálních tužeb se nám podaří - po dostatečném potrápení ducha i těla - dospět k tomu, co leží za naším nepříliš významným životem. Od nepaměti se o to pokoušejí celé zástupy takzvaných náboženských lidí. Buď o samotě -když odejdou na poušť, do horských jeskyň, případně na pouť od vesnice k vesnici s žebráckou holí - anebo pospolu v nějakém klášteře, kde své myšlení podřizují stanoveným předpisům. Avšak pokřivená mysl, která se snaží vyhnout vlastním zmatkům odmítnutím vnějšího světa a která otu-pěla rozkazy a poslušností, taková mysl, ať hledá, jak chce dlouho, může najít pouze to, co odpovídá jejímu pokřivení.
Takže abychom zjistili, zda je skutečně ještě něco za naší prabídnou existencí plnou strachu, zápasů a vin, je myslím zapotřebí úplně jiný přístup. Tradiční směr vede zvnějšku dovnitř: k vnitřnímu rozkvětu, kráse a lásce máme údajně dospět postupně, krok za krokem, pomocí času, cvičení a odříkání. Ve skutečnosti se to však hodí jen k tomu, abychom zcela znicotněli. Tradiční představa říká: Odlupuj jednu slupku za druhou, dej si načas, jednou určitě k cíli dojdeš, zítra anebo v příštím životě. A když člověk konečně dospěje k oné bájné komnatě, zjišťuje, že v ní nic není, neboť jeho mysl v mezičase zhloupla a rozpadla se.
Jakmile to člověk pochopí, bez ohledu na tradici se sama sebe zeptá: Neexistuje nějaký jiný přístup? Nebylo by možné začít zkoumat od středu?
Základní příčinou vnitřního zmatku je usilování o věci, které nám někdo nasliboval. Je opravdu pozoruhodné, jak většina z nás zavrhuje diktaturu a politický útlak, vnitřně však diktaturu - svých autorit - bez protestu přijímáme, přestože to podkopává naše myšlení i vitalitu. A pokud jsme snad duchovní autority - ceremonie, rituály, dogmata - odmítli (a to nejen rozumově, nýbrž do hloubky), jsme najednou sami a dostáváme se do konfliktu se společností: stáváme se podezřelými lidmi. Jenže přizpůsobivý člověk se skutečnosti, nekonečnu a nezměrnosti nikdy nepřiblíží.
Na počátku je tedy odmítnutí tradičního přístupu jako něčeho naprosto falešného. Jde-li však o pouhou reakci na to, co slyšíte, přijímáte jenom nový vzorec jednání, který se nutně změní v past. Když odmítnete jen rozumem, jemuž to vyznělo docela dobře, a neuděláte nic dalšího, nebude vám to stejně nic platné. Pokud jste však pochopili hlou¬post a nedospělost takového počínání a inteligentně jste zavrhli všechny tradiční návyky, jste volní a nebojíte se. Způsobíte si tím sice dost problémů a kolem sebe mnohou nepřístojnost, ale osvobodili jste se ze zajetí ve své při¬způsobivosti. A náhle zjistíte, že už nehledáte. Je to první věc, kterou je třeba se naučit: nehledat. Dokud hledáte, bloumáte jen kolem výkladních skříní.
Otázku zda je Bůh, Pravda nebo nějaká Vyšší skuteč¬nost, či jak se tomu říká, vám nemohou zodpovědět ani knihy, ani knězi, ani filozofové ani spasitelé. Odpověď mů¬žete najít jen vy sami, nikdo jiný. Proto je nutné sebe sama poznat. Nedospělost je nedostatečné sebepoznání. Počátek moudrosti leží v sebeporozumění.
Co je to já, osobní já? Je myslím rozdíl mezi osobou a lidskou bytostí. Osoba je místní tvor žijící v určité zemi, patřící k jisté kultuře a společnosti, k jistému náboženství.
Lidská bytost není záležitost místní; je všude. Osoba jedná kdesi v koutku obrovského životního pole a její činy nemají s celkem světa mnoho společného. Je však nutné mít na zřeteli, že běží právě o celek, a ne pouze o nějakou jeho část, protože menší je obsaženo ve větším, a naopak to neplatí. Osoba je malý, ubohý, závislý, nešťastný, zklama¬ný tvor, uspokojený svými bezvýznamnými zvyklostmi a bohy, kdežto lidská bytost se zabývá prospěchem světa, jeho rozvráceností a nouzí.
My lidé jsme to, co už po milióny let - jsme neskutečně chtiví, závistiví, agresivní, žárliví, bojácní a nešťastní tvoro¬vé - s občasnými záblesky radosti a laskavosti. Jsme po¬divná směs nenávisti, strachu a něhy, jsme násilí i mír. Na¬venek pokrok dospěl od selského vozu k tryskovému leta¬dlu, ale psychicky se člověk nezměnil. Vytvořil všude po světě nejrůznější společenství, která jsou výsledkem jeho vnitřního uspořádání, daného zase naopak jeho mezilid¬skými vztahy. Jsme tedy výsledkem všech dosavadních lidských zkušeností, jednání a vědění a skladištěm veškeré minulosti. Každý jednotlivec je tedy celé lidstvo a historie lidstva je zapsána v každém z nás.
Jen si všimněte, co se právě ve vás a kolem vás odehrá¬vá; v soupeřivé společnosti ženoucí se za mocí, úspěchem a postavením, za uznáním a vlivem. Pozorujte, čeho jste dosáhli a na co jste tak hrdí, celé to pole nazývané život, kde většina mezilidských vztahů znamená spory, vzrůstají¬cí nenávist, odpor, brutalitu a nekončící války. Toto pole, tento život je vše, co známe, a protože nejsme schopni tu nezměrnou existenční bitvu pochopit, přirozeně se jí bojí¬me a hledáme z ní únik nejpodivnějšími způsoby. Součas-ně se bojíme i toho, co neznáme: smrti, zítřka, pozítřka. Máme tedy strach ze známého i neznámého, a takhle bez-útěšný je každý náš den. Naše náboženské koncepty a filozofie jsou při tom pouhým útěkem z dané skutečnosti toho, co je.
Vnější změny způsobené válkami, revolucemi, reforma¬mi, zákonodárstvím a ideologiemi zásadně neuspěly ve snaze změnit základní přirozenost člověka - a tedy ani lid¬skou společnost. Jako ti, kdo v této situaci žijí, se nicméně zeptejme: Může vzájemné potírání, surovost a strach, na nichž je společnost založena, ustát? Ne v pouhé rozumové představě, ani jako záblesk naděje, nýbrž fakticky, aby se naše mysl obnovila, stala se čerstvou a nevinnou a umož¬nila svět po všech stránkách odlišný. Snad by k tomu mohlo dojít, kdybychom nahlédli základní skutečnost, že jako osoby, jako lidské bytosti - ať už jsme se narodili na kterémkoli místě zeměkoule a do jakéhokoli kulturního okruhu - jsme plně odpovědni za stav světa. Za každou probíhající válku je zodpovědný každý z nás: agresivitou svého života, svým nacionalismem a egoismem, svými bo¬hy, předsudky, ideály, vším, co nás rozděluje. A jen když nám bude úplně zřejmé (nejen rozumově, nýbrž tak sku¬tečně, jako je nám zřejmý vlastní hlad anebo bolest), že vy i já opravdu odpovídáme za současný chaos a útrapy ko¬lem nás, a že k nim svým denním životem přispíváme jako příslušníci lidského společenství, chtivě pěstujícího hrůzné brutální ohavnosti, pak teprve budeme jednat.
Co s tím může lidská bytost udělat - co můžete udělat vy a já pro to, abychom vytvořili úplně jinou společnost? Tohle je nesmírně závažná otázka. Dá se vůbec něco dělat? Můžeme udělat něco my? A řekne nám to někdo? - Už řekli: už nám to řekli takzvaní duchovní vůdcové, kteří prý věcem rozumějí lépe než my. Pokoušeli se nás přitom zfor¬movat a ohnout podle určitého vzoru -jenže moc daleko to nevedlo. Své nám řekli i světaznalí vzdělanci - ale ani to nepomohlo. Slyšeli jsme například, že k pravdě vedou všecky cesty - jeden prý má cestu jako buddhista, druhý jako křesťan, třetí zase jako muslim, ale nakonec se prý sejdeme u jedněch dveří - což je, když se na to podíváte, přímo absurdní. Pravda nemá cestu, v tom je její krása. Je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíte, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá pevné místo a nelze to nalézt ani v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, a že vás k tomu nepřivede církev ani učitel, ani filozof, pak také zjistíte, že tato živá věc je to, co jste vy: vaše zlost, násilí, křeč, zoufalství a starosti, se kterými žijete. Pravda je v porozumění tomu všemu. A po¬rozumět je možné, jenom když víte, jak se dívat na věci svého života. Brýlemi ideologií a sítěmi slov to nelze, a stejně tak ne s nadějí a strachem.
Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my - náš vztah k ostatnímu světu - a dál už nic. Když to pochopíte, vyvolá to ve vás buď hořkost a cynismus, anebo tváří v tvář fak¬tu zodpovědnosti za vlastní myšlení, cítění a jednání vaše zoufalství zmizí.
Jenže běžná reakce je svést všechno na jiné - což je druh sebelítosti.
Můžeme tedy - vy i já - v samém jádru své bytosti, bez vnějšího vlivu a bez donucení, beze strachu a bez obav z následků, v sobě uskutečnit obrat, psychickou mutaci, po níž bychom přestali být útoční, násilní, hrubí, bojácní, chtiví, závistiví a to všechno, co je projevem lidské povahy, která zformovala shnilou společnost, v níž každodenně ži¬jeme?
Je myslím důležité pochopit od samého začátku, že tu nevytváříme žádnou filozofii ani teologickou stavbu z myš¬lenkových konceptů. Domnívám se dokonce, že ideologie jsou hloupost. Co je důležité, nejsou životní filozofie, nýbrž sledování toho, co se fakticky denně děje. Jestliže to sle¬dujete a zkoumáte zblízka, zjišťujete, jak silně je vše zalo¬ženo na určitém myšlenkovém pojetí. Jenže myšlení ne¬představuje celé životní pole, nýbrž jen jeho část, pouhý zlomek - ač třeba umně seskupený, úctyhodný a všeobec¬ně ceněný -, a vy máte co dělat s celkem věcí, s životem v jeho úplnosti.
Když tedy pozorujete, co se ve světě odehrává, začínáte chápat, že tu neprobíhá žádné vnější a vnitřní dění, nýbrž jedno jediné: celkový pohyb veškerenstva, vnitřní hnutí, projevující se navenek, a vnější, které odpovídá dějům ve¬vnitř. Podle mého soudu je schopnost tohle spatřit praktic¬ky všechno, co je třeba. Když víte, jak se dívat, věci se vám vyjeví samy a nemusíte k nim mít ani učitele, ani filozofy. Jak se dívat, k tomu vás nemusí nikdo nabádat. Prostě se díváte.
Nyní se tedy díváte, a pokud nevidíte jen slova, bylo by možné, abyste se jednoduše, spontánně změnili? To je náš hlavní bod: Je možné v lidské psýché uskutečnit naprostý obrat?
Zajímalo by mě, jak by zněla vaše odpověď. Možná si říkáte, že žádnou změnu nechcete. Tak je tomu u velké většiny lidí a zvlášť u těch, kteří jsou hospodářsky a spo¬lečensky zajištěni anebo se drží nějaké pevné víry a jsou v podstatě se sebou spokojeni. Jejich zájmem jsou nanej¬výš změny velmi nepatrné - ale těmito lidmi se tu nezabý¬váme. Anebo byste mohli odpovědět mírněji, i když po¬dobně: Tohle je moc těžké a nejspíš nic pro mě. Tím byste se ovšem předem zablokovali, zkoumání by se přerušilo a nemělo by smysl vydávat se dál. Vaše odpověď by také mohla znít: Je mi jasné, že je nutná změna, ale jak ji pro¬vést? Ukaž mi, jak na to, pomoz mi. Jestliže odpovídáte tímhle způsobem, nezabýváte se vůbec daným problémem a zásadní vnitřní obrat vás nezajímá: hledáte pouze určitou metodu, popřípadě systém.
Kdybych byl dostatečný blázen, abych vám nějaký sys¬tém nabídl, a vy dostateční šílenci, abyste se podle něj řídili, pouze byste něco napodobovali a kopírovali, něčemu se podřizovali, cosi akceptovali. Pokud to uděláte, ustavíte nad sebou autoritu někoho druhého a mezi touto autoritou a vámi bude okamžitě rozpor. Pokusíte se uskutečnit, co vám bylo řečeno, a zjistíte, že toho například nejste schop¬ni. Máte své zvláštní sklony, puzení a tendence, které ne¬jsou v souladu s přejatým systémem, a hned je z toho kon-flikt. Čeká vás dvojaký život mezi ideologií systému a vaší každodenní existencí. Ve snaze ideologii vyhovět potlačíte sebe sama, jenomže pravdou není ideologie, nýbrž to, co jste. Kdo se chce učit poznávat sebe sama od druhých, zůstane člověkem z druhé ruky.
Kdo říká, chci se změnit, pověz mi jak na to, se zdá být opravdovým, vážným člověkem. Ale není. Žádá si pouze vyšší autoritu, aby v něm nastolila pořádek. A copak je to možné, když pořádek ustavený zvnějšku plodí zásadně ne¬soulad? - Jestli je vám tohle jasné, nešel by vyvodit závěr, že vaše mysl si už nikdy žádnou vyšší autoritu nevytvoří (ať už autoritu svaté knihy, duchovní skupiny, učitele, man¬žela, rodičů, přátel)? Lidé totiž zásadně funguji v rámci nějaké autoritativní formule a ideologie. Ale v okamžiku, kdy zřetelně vidíte, že otázka Jak se mám změnit" ustavuje autoritu, skončili jste s tím jednou provždy.
Shrňme to: Vidím, že se musím změnit od samého koře¬ne své bytosti. Mění možné záviset na tradici, neboť s sebou nese obrovskou lenost, poslušnost a přežívání daného sta¬vu. A navrch si nelze přizvat pomoc - žádného guru, žád¬ného boha, žádnou víru ani systém, nic, co by mě ovlivňo¬valo a zvnějšku k čemukoliv nutilo.
Co se stane pak? Především: dokázali jste se svých au¬torit opravdu zbavit? Jestli ano, znamená to, že se už nebo¬jíte. Takže co se stane, když odhodíte balast, který jste s sebou vláčeli celé generace? Co se stane, když odsunete něco nesmyslného? Máte víc energie, že? Máte víc schop¬ností, více elánu, větší sílu a vitalitu. Jestliže je necítíte, neodhodili jste ještě nic a dosud s sebou vláčíte mrtvou zátěž.
A jestli jste ji odhodili, je ve vás energie, která nemá z ničeho strach - ani z vlastních chyb, ani z toho, že uděláte něco špatně. A není už tato energie proměnou? Této ener¬gie je nesmírně zapotřebí, jenže vy většinu té své vyplýtváte strachem. Když se však tato energie po odhození balastu projeví, uskuteční ve vás zásadní vnitřní obrat - o který se vy sami nemusíte vůbec pokoušet!
Jste tedy ponecháni sami sobě - to je skutečná situace člověka, který se těmito věcmi vážně zabývá. A protože nečekáte od nikoho pomoc, jste volní - svobodní, abyste objevovali. Kde je svoboda, tam je velký energetický ná-boj. A svoboda nemůže nic pokazit. Mimochodem: svobo¬da znamená něco úplně jiného než to, čeho lze dosáhnout tzv. osvobozeneckým bojem. A kde je svoboda, neexistuje dobré ani špatné jednání. Jste prostě volní, a z tohoto pro¬storu jednáte. Pro strach v něm není místo. A mysl, která nemá strach, je schopna veliké lásky. A láska může, co chce.
Poznávat sebe sama se nenaučíte ani ode mne, ani od psychoanalytiků nebo filozofů - to byste se naučili něco o nich, a ne, co jste vy sami.
Jestliže jste tedy pochopili, jak je nutná vnější nezávis¬lost, aby v samém jádru lidské psýché došlo k proměně, máte před sebou další, daleko větší potíž: vnitřní autoritu -autoritu omezených osobních zkušeností a nashromáždě¬ných názorů, autoritu svých znalostí, myšlenek a ideálů. Včera jste udělali jistou zkušenost, z níž jste si vzali pona¬učení - a tato autorita včerejška je stejně destruktivní jako každá jiná, stará třeba tisíc let. Ale ani té není k sebeporozumění zapotřebí, jelikož jste živí tvorové: bez přestání a bez "odpočinku v pohybu. Kdo se na sebe dívá přes mrtvý včerejšek, nikdy tomuto živoucímu rytmu, jeho kráse a hodnotě, neporozumí.
Zbavit se autority, vlastní i cizí, znamená zemřít vůči všemu, co bylo, takže mysl je neustále svěží, stále mladá, nevinná, plná nadšení a života. Pouze v takovém rozpolo¬žení má člověk schopnost učit se a dívat. Musí ale být velmi pozorný, uvědomovat si, co se odehrává uvnitř, aniž by přitom cokoliv opravoval anebo si nařizoval, co v něm má anebo nemá být. Protože ve chvíli, kdy se začnete opravovat, uvedete na scénu další autoritu - svůj dozor.
Od příště tedy budeme zkoumat společně - ne tak, že jeden vysvětluje a druhý naslouchá a potom souhlasí nebo nesouhlasí s použitými slovy, nýbrž tak, že se vydáme na společnou pouť, na výzkumnou cestu do nejtajnějších kou¬tů lidské mysli. Na takovou cestu je třeba vyjít nalehko, bez zátěže názorů, předsudků a závěrů - toho starého haram¬pádí, které jsme posbírali za poslední dva nebo čtyři tisíce let. Zapomeňme tu, co o sobě víme. Začněme, jako by¬chom nevěděli nic.
Dnes v noci pršelo a teď se nebe začíná jasnit. Je nový svěží den. Vyjděme mu vstříc, jako by byl jediný. Vyjděme na společnou cestu tak, že všechny připomínky včerejška necháme za sebou - a začneme si poprvé rozumět.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:48:51

II
Poznání sebe sama - Jednoduchost a pokora Podmíněnost



Jestli se domníváte, že poznat sebe sama je důležité jen proto, že to tvrdím já anebo někdo jiný, pak naše komuni¬kace bohužel končí. Shodujeme-li se však, že sebepoznání je životně důležité, pak je náš vztah úplně jiný a můžeme se vydat na výzkum s pozornou inteligentní zvídavostí.
Nežádám tu po vás, abyste něčemu věřili, nestavím se před vás jako odborník. Nemám nic, čemu bych vás naučil - ani novou filozofii, ani systém, ani cestu ke skutečnosti -k níž stejně žádná nevede, tak jako nevede ani k pravdě. Autorita, zvláště na poli myšlení a chápání, je něco ne¬smírně škodlivého a zhoubného. Vůdcové ničí své stou¬pence a stoupenci své vůdce. Proto musíte být sami sobě učitelem i žákem a pochybovat o všem, co člověk přijal jako potřebné a cenné.
Když nemáte nikoho, za kým jít, cítíte se osamělí. Buďte osamělí! Proč se toho bojíte? Protože se ocitáte tváří v tvář sobě a shledáváte, že jste prázdní, otupělí, hloupí, nepěkní, zoufalí a plní vin - malí zakomplexovaní tvorové z druhé ruky? Podívejte se té pravdě do očí! Pozorujte ji, neodvracejte se od ní. Ve chvíli, kdy jste se odvrátíte, dostaví se strach.
Při zkoumání sebe samých se nelze oddělit od zbytku světa, nebyl by to zdravý přístup. Všude na světě jsou lidé lapeni v týchž denních potížích jako vy. Sebezkoumání ne¬znamená, že se neuroticky do sebe uzavřete, protože mezi jednotlivcem a společenstvím není ve skutečnosti rozdíl. Já sám jsem svět, který jsem vytvořil, a nemá proto smysl ztrácet se ve sporech mezi celkem a jeho částí.
Musím si uvědomit celé pole vlastního já, které je vědo¬mím jak jednotlivce, tak společnosti. Když mysl překoná
toto osobní a společenské vědomí, stane se sama sobě světlem, které nehasne.
Kde však sebepoznání začíná? Tady jsem - ale kde mám začít, jakým způsobem mám sledovat, co se děje uvnitř?
Zkoumat lze pouze ve vztahu k něčemu, neboť život jsou naše vztahy. Nemá význam usednout do kouta a tam si meditovat: není možné být jen pro sebe. Existuji pouze svými vztahy k lidem, věcem a myšlenkám a začnu ro¬zumět teprve studiem těchto vztahů. Všechny ostatní druhy chápání jsou pouhé abstrakce, kterými sotva čemu poro¬zumím, protože sám žádná abstrakce nejsem. Musím se učit poznávat, jaký jsem ve skutečnosti.
Chápání není intelektuální proces. Získávat o sobě zna¬losti a studovat se jsou dvě rozdílné věci, protože nasbírané znalosti jsou vždycky z minula a mysl zatíženou minulostí je nutno nejvýš politovat. Učit se poznávat sebe sama není jako učit se cizímu jazyku, řemeslu nebo vědecké discip¬líně - tam pochopitelně musím sbírat vědomosti a dbát souvislostí. Bylo by absurdní začínat pokaždé od nuly. Chci-li se však něco naučit o vlastní psýché, můžu tak učinit pouze v přítomnosti, zatímco znalosti představují po¬každé minulost.
Většina z nás žije v minulosti - přináší nám to uspokoje¬ní -, a proto jsou pro nás znalosti neobyčejně důležité. Z toho důvodu také velice ctíme vzdělané, chytré a světa¬znalé lidi. Když se však učíte neustále, každou minutu, pozorujete, nasloucháte, díváte se a jednáte, pak shledáte, že učení je trvalý postoj, který nezná minulost.
Domníváte-li se, že k sebepoznání musí docházet po¬stupně, kousek po kousku, přidáváním dalších a dalších prvků, pak nemáte na zřeteli, jací jste teď. Učit se zahrnuje velkou citlivost. Ta zmizí, jakmile určitá myšlenka - tedy minulost - ovládne vaši současnost. Mysl okamžitě ztratí na bystrosti, pružnosti a schopnosti rychlého náhledu.

Většina lidí už nemá ani dostatečnou tělesnou citlivost. Přejídají se a nelámou si hlavu s rozumnou výživou, kouří a pijí. Tělo tuční, přestává fungovat a jeho vrozená inteli¬gence mizí. A jak může mysl reagovat jemně a bystře, když je náš tělesný organismus ztěžklý? Dost možná, že jsme citliví vůči věcem, které se nás týkají osobně, ale být citlivý ke všemu, co s sebou přináší život, vyžaduje nemít v sobě žádnou přehradu mezi tělesným organismem a psýché, které jsou součástí jediného mohutného pohybu.
Nějaké záležitosti porozumět znamená s ní pobývat: sle¬dovat, poznávat její složení, její podstatu, příčinu a obsah. Zkusili jste být někdy sami se sebou? Když se o to pokusí¬te, začnete zjišťovat, že vaše „já" není nic statického. Je živé a proměnlivé. Takže má-li mysl sledovat něco živoucí¬ho, musí být živá taky ona - nezahlcená názory, soudy a hodnoceními.
Abyste dokázali pozorovat hnutí ve svém nitru, musí se vaše mysl zdržet souhlasu i nesouhlasu, musí se přestat přít a přiklánět na jednu či druhou stranu, nesmí se tahat o slovíčka. Dívejte se s úmyslem porozumět (přestože je to velmi těžké). Většina lidí vůbec neví, jak na svou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni slyšet vítr v korunách stromů. Když například něco soudíme anebo bráníme, nemůžeme to vidět zřetelně. A stejně tak, když si mysl pořád sama se sebou vypráví. Jakmile je zaměstnaná, nevidíme, co je. Vidíme jenom své projekce a obrazy, o nichž se domnívá¬me, že jimi jsme anebo bychom jimi měli být. Nevidíme skutečnost.
Jednou z nejtěžších věcí na světě je vidět jednoduše; naše mysli jsou velmi komplikované. Zcela jsme ztratili prostotu a jednoduchost. Nemám na mysli prostotu v jídle a oblékání, nošení jednoduchého hávu, schopnost lámat rekordy v držení půstu ani ostatní dětské nesmysly pěsto¬vané takzvanými svatými muži. Jde mi o jednoduchost, která je schopna vidět přímo, bez obav a nepokřiveně, jak
toto osobní a společenské vědomí, stane se sama sobě světlem, které nehasne.
Kde však sebepoznání začíná? Tady jsem - ale kde mám začít, jakým způsobem mám sledovat, co se děje uvnitř?
Zkoumat lze pouze ve vztahu k něčemu, neboť život jsou naše vztahy. Nemá význam usednout do kouta a tam si meditovat: není možné být jen pro sebe. Existuji pouze svými vztahy k lidem, věcem a myšlenkám a začnu ro¬zumět teprve studiem těchto vztahů. Všechny ostatní druhy chápání jsou pouhé abstrakce, kterými sotva čemu poro¬zumím, protože sám žádná abstrakce nejsem. Musím se učit poznávat, jaký jsem ve skutečnosti.
Chápání není intelektuální proces. Získávat o sobě zna¬losti a studovat se jsou dvě rozdílné věci, protože nasbírané znalosti jsou vždycky z minula a mysl zatíženou minulostí je nutno nejvýš politovat. Učit se poznávat sebe sama není jako učit se cizímu jazyku, řemeslu nebo vědecké discip¬líně - tam pochopitelně musím sbírat vědomosti a dbát souvislostí. Bylo by absurdní začínat pokaždé od nuly. Chci-li se však něco naučit o vlastní psýché, můžu tak učinit pouze v přítomnosti, zatímco znalosti představují po¬každé minulost.
Většina z nás žije v minulosti - přináší nám to uspokoje¬ní -, a proto jsou pro nás znalosti neobyčejně důležité. Z toho důvodu také velice ctíme vzdělané, chytré a světa¬znalé lidi. Když se však učíte neustále, každou minutu, pozorujete, nasloucháte, díváte se a jednáte, pak shledáte, že učení je trvalý postoj, který nezná minulost.
Domníváte-li se, že k sebepoznání musí docházet po¬stupně, kousek po kousku, přidáváním dalších a dalších prvků, pak nemáte na zřeteli, jací jste teď. Učit se zahrnuje velkou citlivost. Ta zmizí, jakmile určitá myšlenka - tedy minulost - ovládne vaši současnost. Mysl okamžitě ztratí na bystrosti, pružnosti a schopnosti rychlého náhledu.

Většina lidí už nemá ani dostatečnou tělesnou citlivost. Přejídají se a nelámou si hlavu s rozumnou výživou, kouří a pijí. Tělo tuční, přestává fungovat a jeho vrozená inteli¬gence mizí. A jak může mysl reagovat jemně a bystře, když je náš tělesný organismus ztěžklý? Dost možná, že jsme citliví vůči věcem, které se nás týkají osobně, ale být citlivý ke všemu, co s sebou přináší život, vyžaduje nemít v sobě žádnou přehradu mezi tělesným organismem a psýché, které jsou součástí jediného mohutného pohybu.
Nějaké záležitosti porozumět znamená s ní pobývat: sle¬dovat, poznávat její složení, její podstatu, příčinu a obsah. Zkusili jste být někdy sami se sebou? Když se o to pokusí¬te, začnete zjišťovat, že vaše „já" není nic statického. Je živé a proměnlivé. Takže má-li mysl sledovat něco živoucí¬ho, musí být živá taky ona - nezahlcená názory, soudy a hodnoceními.
Abyste dokázali pozorovat hnutí ve svém nitru, musí se vaše mysl zdržet souhlasu i nesouhlasu, musí se přestat přít a přiklánět na jednu či druhou stranu, nesmí se tahat o slovíčka. Dívejte se s úmyslem porozumět (přestože je to velmi těžké). Většina lidí vůbec neví, jak na svou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni slyšet vítr v korunách stromů. Když například něco soudíme anebo bráníme, nemůžeme to vidět zřetelně. A stejně tak, když si mysl pořád sama se sebou vypráví. Jakmile je zaměstnaná, nevidíme, co je. Vidíme jenom své projekce a obrazy, o nichž se domnívá¬me, že jimi jsme anebo bychom jimi měli být. Nevidíme skutečnost.
Jednou z nejtěžších věcí na světě je vidět jednoduše; naše mysli jsou velmi komplikované. Zcela jsme ztratili prostotu a jednoduchost. Nemám na mysli prostotu v jídle a oblékání, nošení jednoduchého hávu, schopnost lámat rekordy v držení půstu ani ostatní dětské nesmysly pěsto¬vané takzvanými svatými muži. Jde mi o jednoduchost, která je schopna vidět přímo, bez obav a nepokřiveně, jak se věci mají. Když zjistím, že lžu, přiznám si to; nic si nezakrývám, ani od toho neutíkám.
Porozumět sobě samému vyžaduje velkou pokoru. Začnete-li tvrzením, že se znáte, už jste se učit přestali. Anebo když řeknete, že já je pouze kupa vzpomínek, myšlenek, zkušeností a zvyklostí, takže o moc nejde, pak také ve¬škeré učení skončilo. Když něčeho dosáhnete, ztrácíte rys pokory a nevinnosti. Jakmile dojdete k nějakému závěru, anebo zkoumáte prostřednictvím svých znalostí, jste v koncích: měníte čerstvé, živé věci za staré a mrtvé. Pou¬ze když nemáte žádnou jistotu ani oporu a ničeho jste ne-dosáhli, jste volní a můžete se dívat a postupovat od jedné věci ke druhé. Váš pohled je svobodný, všechno je napořád nové. Kdo si je jist, je mrtvý člověk.
Jak se však mohu rozhlížet a učit svobodně, když je má mysl od narození vtlačována do úzkého rámce „já"? Všich¬ni jsme přece podmíněni svou národností, kastou, spo¬lečenskou třídou, tradicí, náboženstvím, jazykem, vzděla¬ností, literaturou, uměním, svými zvyklostmi, konvencemi, propagandou všeho druhu, hospodářským tlakem, potra¬vou, klimatickými podmínkami, rodinným prostředím, přá¬teli, zkušenostmi - všemi myslitelnými i nemyslitelnými vlivy.
Především: Jste si opravdu vědomi, že jste podmíněni? To je první otázka, kterou si musíte položit - a ne jakým způsobem se máte osvobodit. Třeba se nikdy neosvobodíte! Když prohlásíte, „z téhle podmíněnosti se musím vyma¬nit," upadáte možná do pasti dalšího podmínění. Takže, jste si svého podmínění vědomi? Když se díváte na strom a říkáte „tohle je dub," nebo „to je palma" - je vám jasné, že pojmenování a botanické vědění podmínilo vaši mysl natolik, že se to slovo staví mezi vás a skutečné vidění stromu? Pravý kontakt se stromem vyžaduje možná položit na něj i ruce - ale to slovy nelze.

Jak vlastně víte, že jste podmíněni? Kdo vám to řekl? Jak jste přišli na to, že jste hladoví - ne teoreticky, nýbrž že máte opravdový hlad? A stejným způsobem: Jak objevíte skutečnost, že jste po všech stránkách podmíněni? Pouze svou reakcí na určitý problém, který je pro vás výzvou. Reagujete podle toho, jak jste podmíněni. A protože vaše podmínění nikdy plně neodpovídá dané situaci, vaše reak¬ce je pokaždé nepřiměřená.
Jestliže si to uvědomujete, nenapadá vás, že nábožen¬ská, rasová a kulturní podmíněnost je vězením? Vezměte si například svou národnost a buďte si jí se vší vážností a be¬ze zbytku vědomi, ať už je vám příjemná, anebo jste proti ní zaujati. A pokud proti ní něco máte, zjistěte, zda se chcete zbavit jenom jí, anebo veškeré podmíněnosti. Jste-li totiž s něčím spokojeni, samozřejmě s tím nebudete hýbat. Jestliže však spokojeni nejste, napadne vás možná, že ne¬ní, co byste kdy učinili nepodmíněně. Naprosto nic! Žijete pod jednou střechou s mrtvolou minulosti.
Vlastní podmínění si většinou uvědomíte, jakmile se pře¬ruší některé vaše potěšení anebo úsilí vyhnout se záležitos¬tem, které jsou bolestivé. Dokud všechno běží hladce, manželka vás miluje a vy ji, máte pěkný dům a hodně peněz, pak si svou podmíněnost neuvědomujete. Jak je tomu konec - manželka se zahledí do jiného, peníze dojdou anebo na vás dolehne válka a jiné zlé či znepokojivé udá¬losti - poznáte, že jste podmíněni. Zjišťujete to při zápolení s něčím rušivým anebo při obraně před vnějším či vnitřním ohrožením. A jelikož většina z nás je znepokojena po větši¬nu času, ať už zjevně, anebo hluboko uvnitř, je toto znepo¬kojení ukazatelem naší podmíněnosti. Dokud je zvířátko hlazeno, reaguje spokojeně. Ale když se mu něco postaví do cesty, ukáže se všechna jeho násilná povaha.
Znepokojení o němž mluvíme, se týká jak našeho osob¬ního života, tak obecné politické a hospodářské situace -
krutosti a utrpení kolem nás i v nás. Jejich prostřednictvím ale též chápeme, jak moc jsme svým podmíněním oslabo¬váni. A přirozeně se ptáme, co s ním. Přijmout svá znepo¬kojení a žít s nimi - jako to dělá většina lidí? Zvyknout si, jako si někdo zvykne na bolení hlavy? Se vším se smířit?
Tendence zvyknout si a svádět všechno na vnější okol¬nosti skutečně existuje. Jak často si namlouváme, že kdy¬by věci fungovaly správně, určitě bychom na tom byli lip. Jak často uvažujeme, „kdybych dostal příležitost, to byste viděli, co ve mně je." Jak často vzdycháme, že nespravedl¬nost světa nám vyráží dech. A tak svádíme všechny své nedostatky na druhé, na své prostředí, na hospodářskou situaci.
Přivykne-li však člověk tomu, co ho znepokojuje - jako přivykne i krásné krajině a brzy ji přestává vnímat -, zna¬mená to, že jeho mysl otupěla. Zlhostejněla, ztvrdla, ztratila cit, je čím dál hloupější a ochablejší. A pokud si člověk nezvykl, pokouší se většinou o únik: prostřednictvím drog, vstupem do politického hnutí, pokřikem, psaním, ná¬vštěvami fotbalu, chrámu nebo církevního sboru atd.
Proč utíkáme od daných faktů? Když se například bojím smrti, ihned si začnu vymýšlet teorie, naděje a víry, abych svůj strach překryl - ale smrt je tu pořád. Kdo chce něja¬kému faktu porozumět, nesmí od něho uhnout. Většina z nás se však bojí nejen smrti, ale i života. Bojíme se o svou rodinu, máme obavu, co o nás lidé řeknou, děsíme se ztrá¬ty zaměstnání a zabezpečení a stovek dalších věcí. Jedno¬duchým faktem je, že se bojíme (ne, že se bojíme toho nebo onoho!). Proč se tomu nepodívat do tváře?
Tváří v tvář faktu se lze ocitnout jen v přítomnosti. Když od faktu prcháme, nedovolí nám to, abychom se mu posta¬vili zpříma. Problém ovšem je, že jsme si vytvořili celou síť úniků a že jsme tímto návykem spoutáni.

Pokud je ve vás trochu citlivosti a vážnosti, uvědomujete si nyní nejen svoji podmíněnost, nýbrž i nebezpečí, které z ní vyplývá: brutalitu a nenávist. Ale proč nejednáte, když vidíte nebezpečí? Z lenosti - která je nedostatkem energie? Ale ta vám nechybí, když jste bezprostředně ohroženi: když máte před sebou jedovatého hada, sráznou propast anebo požár. Proč tedy nejednáte, když jste v nebezpečí, kte¬ré s sebou nese vaše podmínění? Kdybyste viděli, že jste ohroženi nacionalismem, nejednali byste?
Odpověď zní, že to ve skutečnosti nevidíte. Rozumem jste možná zjistili, že nacionalismus vede k sebezničení, ale vaše zjištění nemá citovou náplň. Ožili byste, kdyby v tom bylo kus citu.
Pouhá rozumová představa znamená, že nic neuděláte. Mezi ní a příslušným činem je rozpor a konflikt, který vám bere energii. Čin se dostavuje, teprve když vidíte podmí¬něnost plus její nebezpečí, a to bezprostředně jako rozevře¬nou propast. Vidět a jednat je jedno a totéž.
Většina z nás jde životem nepozorně a reaguje bezmy¬šlenkovitě podle toho, v jakém prostředí jsme byli vycho¬váni. Ale takové reakce nás svazují a podmiňují stále víc. Jedině když svému podmínění věnujeme plnou pozornost, zjistíme, že jsme svobodní od vší minulosti - že od nás úplně přirozeně odpadla.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:50:01

III
Vědomí - Celek života - Jiný rozměr



Když si všimnete své podmíněnosti, pochopíte své vědomí jako celek. Vědomí je široké pole, ve kterém funguje mysl a existuje každý vztah. Nalézají se v něm všechny důvody, úmysly, přání, rozkoše, obavy, inspirace, touhy, naděje, starosti a radosti. Lidé se však rozhodli rozdělit vědomí na činné a spící, horní a spodní: naše denní myšlenky, pocity a činnosti jsou prý na povrchu a pod nimi leží takzvané podvědomí, záležitosti, s nimiž nejsme obeznámeni a které se příležitostně projevují určitými příznaky, intuicemi a sny.
Lidé používají jen malou část vědomí, která jim repre¬zentuje většinu života. O zbývající části, nazývané pod¬vědomí a zahrnující nejrůznější vnitřní obavy, tlaky, rodové a dědičné vlastnosti, toho příliš nevíme. A ještě méně tuší¬me, jak se k ní přiblížit. Nicméně se ptám: Existuje vůbec něco jako podvědomí? Užíváme to slovo dosti bezděčně, přijali jsme je jako skutečnost a psychoanalytické fráze a žargon vnikly do našeho jazyka. Existuje podvědomí vů¬bec? A proč mu pak přikládáte takovou důležitost? Zdá se koneckonců stejně omezené a bezvýznamné jako vědo¬má mysl - ustrašené, úzkoprsé, chtivé a věčně ochotné se blýsknout.
Takže, bylo by možné uvědomit si celé pole vědomí, a ne pouze jeho zlomek nebo nepatrnou část? Jakmile si uvědomujeme celek, je v činnosti celá naše pozornost, ne¬jen její část. Tomu je důležité porozumět. Neboť obsáhneme-li celek, zmizí všecky vnitřní rozpory, vzniklé tříštěním vědomí - které je veškerým myšlením, cítěním a jednáním.
Roztříštění, ve kterém žijeme, dobře znáte: něco před¬stavujete v práci, něco jiného doma; mluvíte o demokracii, ale podstatou jste diktátoři; říkáte „miluj bližního svého" a v konkurenci ho klidně zničíte.
Jedna část vašeho vědomí pracuje a dívá se bez účasti druhé. Víte o této své rozlomené existenci? A bylo by mož¬né, aby si mozek, žijící v roztříštění, uvědomil celé pole vědomí? Bylo by možné spatřit je beze zbytku a stát se celistvou lidskou bytostí?
Jestliže se pokusíte porozumět struktuře lidského „já" a její mimořádné složitosti postupně, krok za krokem, jed¬né vrstvě za druhou, zkoumáním každé jednotlivé myšlen¬ky, pohnutky a pocitu, zabřednete do takové analýzy na celé týdny, měsíce, ba roky. Ale když sem vpustíte čas, nutně se objeví i různá zkreslení, jelikož „já" má mnoho tváří a je po celou dobu v pohybu: pořád něco chce ne¬bo odmítá pod tlakem různých vlivů, které neustále mění jeho tvář. To ovšem znamená, že analýza není nejspráv¬nější cestou, je třeba se na sebe podívat bezprostředně a mimo čas. Celek vlastního „já" lze spatřit jen s neroztříštěnou myslí. A co spatříte celé, je pravda.
Dokázali byste to? Většinou ne, protože nepřistupujete k problému dost vážně. Zatím jste tak neučinili ani jednou. Stále jen dáváte vinu druhým a máte kdejakou výmluvu -a strach. Ale kdybyste se podívali celistvě a dali ze se¬be všechno - svou veškerou pozornost, oči, uši, nervy -, pak byste v náhlém sebezapomnění zpozorněli a pro strach a rozpor by ve vás nebylo místa. Vaše konflikty by zčis¬tajasna zmizely.
Pozornost není totéž co soustředění. Soustředění vyluču¬je. Pozornost je naprosté uvědomění, které nevylučuje nic. Většina z nás si neuvědomuje plno věcí. Ani o čem tu ve skutečnosti hovoříme, ani podobu okolního světa: lidi, bar¬vy, tvary stromů, plující oblaka, plynutí vody v řece. Je tomu tak proto, že jsme zaměstnáni sami sebou, svými trapně malými myšlenkami a problémy, svými potěcha¬mi, zásadami a snahami. A tak nevíme, co se děje kolem, i když o tom vydatně mluvíme.
Jednou jsem v Indii cestoval autem. Seděl jsem vedle řidiče a vzadu další dva pánové. Diskutovali o problému uvědomování a kladli mi časté otázky. Najednou se šofér zadíval asi někam jinam a nešťastně přejel zaběhlou kozu - a ti pánové dál a dál mluvili o uvědomování a pozornosti, aniž by si byli čehokoli všimli. Když jsem jim o tom řekl, hrozně se divili.
O většiny z nás je tomu podobně. Nejsme si vědomi ani věcí vnějších, ani vnitřních. Když chcete porozumět kráse nějakého zvířete, hmyzu nebo listu, anebo povaze nějaké osoby s jejími složitostmi, musíte napnout celou svou po¬zornost. A pozorní jste jen tehdy, když máte o věci zájem, když jim rádi rozumíte. Pak jim dáváte celé své myšlení a celé své srdce.
Být takto při vědomí je jako žít pod jednou střechou s jedovatým hadem. Dáváte si pozor na jakýkoli pohyb, jste nesmírně citliví na sebemenší šelest. Tento druh pozor¬nosti je veškerou energií. Při ní se vám celek vašeho „já" vyjeví v jediném okamžiku.
Pokud jste se na sebe podívali s vážností, je možné jít ještě hlouběji; přičemž slovo „hlouběji" tu neznamená srov¬nání. Myšlení srovnává: hluboce i povrchně, šťastně i nešťastně - a neustále poměřuje. Existuje však něco jako povrchní a hluboké? Když řeknu: moje mysl je povrchní, mdlá, slabá, omezená - jak to vím? Jen proto, že jsem ji porovnal s vaší myslí, která je mnohem chytřejší, obsáhlej¬ší, inteligentnější a probuzenější. Šlo by však vlastní ne¬dostatečnost rozpoznat bez srovnávání? Když mám hlad, neporovnávám jej přece s hladem, který jsem měl včera; včerejší hlad je pouhá myšlenka, vzpomínka.
Když se s vámi měřím a snažím se být jako vy, odmítám, co ve skutečnosti jsem, a vytvářím si o sobě iluze. Jakmile však pochopím, že srovnávání vede do světa chimér a do vnitřní bídy, a stejný výsledek že s sebou nese věčná sebeanalýza a identifikace s čímkoli, ať už je to stát, spasitel nebo ideologie, když se mi ujasní, že mě to zavádí jenom do konformismu, a proto do nových a nových konfliktů -pak to od sebe okamžitě odmrštím. Mysl tak přestane hle¬dat (to je velice důležité pochopit), netápe už a po ničem se neshání. To neznamená, že je se vším spokojena, nýbrž že nepodléhá iluzím. A proto se pohybuje v jiné dimenzi. Běžný rozměr každodenního života - naše požitky, utrpení, obavy - lidskou mysl velice podmínil a zničil její přiroze¬nost. Jakmile to pomine (což vůbec neznamená konec radosti, která je ostatně něco úplně jiného nežli požitek), okamžitě se mysli otevře nový prostor, který nezná rozpory ani pocity „jinakosti".
Slovy lze dojít jenom sem: co leží dál, nelze vyjádřit, protože slova jsou něco jiného než to, o čem hovoří. Je možné do nekonečna popisovat a vysvětlovat, ale slova a vysvětlení nemohou otevřít ony zvláštní dveře. Otevře je každodenní pozornost a uvědomování - pozornost vůči to¬mu, co myslíme a říkáme a jak se pohybujeme ve světě. Je to, jako když si uklidíte byt a udržujete jej v čistotě.
To je opravdu důležité. Ale jen v určitém smyslu. V Ji¬ném smyslu je to bezvýznamné. Je samozřejmě zapotřebí mít ve svém „příbytku" pořádek, jenže dveře ani okno se tím neotevřou: žádost a vůle tu nejsou nic platné. To, co je jiné, nemůžete dovnitř povolat, lze pouze „udržovat pořá¬dek". Mít v sobě ctnosti pro ně samé, a ne pro to, co vám vynesou. Mít zdravý pohled a rozum, mít v sobě řád. Tepr¬ve potom - když budete mít štěstí - se to okno možná otevře a dovnitř svěže zavane. Anebo nezavane. Záleží na stavu vaší mysli, které můžete porozumět jenom vy sami. Jejím sledováním, aniž přitom souhlasíte nebo dáváte ně¬čemu přednost. Aniž se snažíte svou mysl formovat, soudit, přijímat nebo zavrhovat. Znamená to pozorovat a nevybírat si. Má základě takovéhoto uvědomění se možná jednou ty zvláštní dveře otevřou a vy poznáte životní rozměr, ve kte¬rém není konflikt ani čas.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:51:23

IV
Honba za požitkem - Žádostivost - Pokřivené myšlení Paměť - Radost



Minule jsme řekli, že radost je něco jiného než požitek. Měli bychom se tedy podívat, co všecko požitek obsahuje a zda by nebylo možné mít spíše smysl pro radost a blaho. Vy¬hledáváním požitků v té či oné formě se zaobírají všichni. Jsou požitky intelektuální, smyslové, kulturní. Existuje po¬žitek z reforem, z poroučení druhým, z odstraňování spo¬lečenských zlořádů i z konání dobrých skutků. Všichni zná¬te požitek z vědění a z fyzického uspokojení, z větší životní zkušenosti a z různých skvělých dovedností mysli - a nej¬vyšší je samozřejmě požitek z boha.
Má požitcích je postavena celá společnost, ženeme se za nimi od narození do smrti: se samozřejmostí a chytrostí, otevřeně i tajně. Ale ať už jsou jakéhokoli druhu, myslím, že bychom měli mít kolem nich jasno, protože utvářejí a řídí lidský život. Je tedy důležité podívat se na ně zblízka, beze spěchu a do detailu. Neboť honba za požitky, snaha živit je a nepřijít o ně je základním životním požadavkem, a jsou-li nám odepřeny, naše existence se stává bezbarvou a nudnou, osamělou a jakoby zbytečnou.
Můžete namítnout, proč se tedy jimi nemáme nechat vést? Z jednoduchého důvodu: protože požitek s sebou nutně přináší bolest, frustraci, soužení a strach - a ze stra¬chu vzniká násilí. Jestli tím způsobem chcete žít, je to vaše věc: většina světa tak koneckonců žije. Ale chcete-li se svého soužení zbavit, je třeba pochopit, z čeho se požitky skládají.
Pochopit neznamená odmítat ani soudit. Netvrdíme tu, že požitek je něco špatného nebo naopak dobrého. Pouze až se za nějakým vydáme, udělejme to s otevřenýma oči¬ma a s vědomím, že mysl, která vyhledává požitky, musí
nevyhnutelně zakusit i jejich stín - utrpení. Tahle dvojčata nelze od sebe oddělit.
Proč mysl neustále vyžaduje uspokojení? Proč je spod¬ním proudem našich vznešených i méně vznešených činů? Jak to, že jsme ochotni pro ně trpět a obětovat se? Co je to vlastně požitek a jak vzniká? Zajímalo by mě, jestli si někdo z vás kdy položil takové otázky a zda si dal na ně vyčerpávající odpověď.
Požitek vzniká ve čtyřech etapách: postřeh, dojem, styk, žádost. Zahlédnu například nádherný automobil: ten po¬hled ve mně vyvolá určitý dojem, který je reakcí na to, co vidím; pak se auta dotknu a představím si, že v něm sedím za volantem, a už je tu žádost, abych vůz vlastnil a jel se v něm předvést. - Anebo vidím překrásný oblak nebo horu jasně proti nebi, čerstvý lístek, který se právě rozvinul, hluboké horské údolí plné kouzla a jasu, anebo úžasný západ slunce či krásnou tvář, živou a inteligentní (ještě ne rozpačitě sebezahleděnou, z níž krása rychle prchá). Na to všechno hledím s intenzívním potěšením, a náhle neexistu¬je žádný pozorovatel, nýbrž pouze krása, která je láskou. Na okamžik tu nejsem, ani mé problémy a úzkosti, jenom nádhera. Raduji se z ní a v příštím okamžiku dokážu zapo¬menout. - Popřípadě do toho vstoupí mysl, a hned vyvsta¬ne problém. Přemítá, co viděla. Uvažuje, jak to bylo krásné, slibuje si, že si to musí dopřát ještě mnohokrát. Začíná srovnávat, soudit a uvažovat o zítřku. Přetrvání zážitku, který člověku přinesl několik vteřin štěstí, je dílem naší mysli.
Tak je tomu u sexuální žádosti a u všech ostatních. Žá¬dost není nic špatného, reagovat je naprosto normální. (Když mě píchnete špendlíkem a já nejsem ochromený, samozřejmě reaguji.) Jenže mysl se věcí zabývá tak dlou-ho, až ten krásný zážitek změní v požitek. Přeje si zkuše¬nost zopakovat, a čím víc něco opakuje, tím se stává mechaničtější. A čím víc o zkušenosti uvažuje, tím je požitek silnější. Mysl jej vytváří a udržuje skrze žádost a způsobuje i jeho trvání. Překrucuje přirozenou reakci vůči nějaké pěk¬né věci: mění ji ve vzpomínku a paměť, kterou živí dalším a dalším přemítáním.
Má určité rovině mysli má paměť svoje přirozené místo. V každodenním životě by bez ní nic nešlo, a je proto zapo¬třebí, aby byla zdatná a účinná. Existuje však rovina, kde paměť nemá co dělat. Mysl je svobodná, jenom když jí není ochromena.
Všimli jste si někdy, že když zareagujete zcela bez rezerv, zůstane ve vás jenom nepatrná vzpomínka? A naopak když neodpovíte plně, začnete zápasit, což charakterizuje poži¬tek nebo bolest. Nastalý zmatek se vám zapíše do paměti, rozšiřující se stále novými záznamy tohoto druhu, které reagují zase na další podněty. A všecko, co paměť vytvoří, je vždycky staré, a proto nikdy svobodné. Takzvaná svobo¬da myšlení je holý nesmysl.
Myšlenka není nikdy nová, neboť je reakcí paměti, zku¬šenosti a znalostí. To, na co jste se dívali s úžasným poci¬tem štěstí, myšlenka změní v něco starého. Požitek vzniká pokaždé z nějakého už uplynulého zážitku, nikdy z něčeho nového. V tom, co je nové, není čas.
Jestliže se tedy dokážete dívat, aniž by se vám do toho vždy připlížila poživačná touha (ať už vidíte pěkný obličej, nádherně zbarvené sárí, ušlechtilé zvíře, úžasnou vodní plochu lesknoucí se v slunci či cokoliv jiného, co vám dává pocit štěstí), a když si nebudete přát, abyste to měli zase, pak vaše obavy a utrpení zmizí a bude ve vás nesmírná radost.
Snaha, aby se nějaký krásný pocit opakoval a trval, se nutně mění v utrpení - pozorujte to na sobě. Utrpením je už sama tato snaha, protože podruhé to už nikdy není ono: usilujete o stejné estetické potěšení a stejné myšlenkové rozpoložení jako minule a jste rozčarováni a roztrpčeni, že napodruhé k nim už nedošlo.
Pozorovali jste někdy, co se s vámi děje, když je vám odmítnuto sebemenší potěšení? Když nedostanete, co chcete, jste zoufalí, závistiví, plní nenávisti. Všimli jste si, jaké prožíváte roztrpčení, když je vám odmítnuta například potěcha z pití, kouření nebo sexu? Je to určitý druh stra¬chu, že? Bojíte se, že nedostanete co chcete, anebo že něco ztratíte. Když něco otřese vaší vírou, které jste se po léta drželi, když o ni přijdete, nemáte snad strach, že jste se octli sami? Roky vám poskytovala útočiště a uspokojení a ve chvíli, kdy vám ji někdo vzal, se cítíte jako kůl v plotě. Zbyl vám strach - aspoň do chvíle, dokud si nenajdete jiné potěšení anebo novou víru.
Zdá se to tak prosté, a protože to opravdu prosté je, odmítáme tuto jednoduchost vidět - rádi věci komplikuje¬me. Ale když se od vás odvrátí manželka, nejste snad žárliví? Nemáte zlost? Nepociťujete nenávist k člověku, který se jí zalíbil? A co jiného to je nežli obava ze ztráty něčeho, co vám přinášelo vlastnické uspokojení, partner¬ství a zajištění?
Pokud jste porozuměli, že honba za uspokojením nutně znamená i bolest, žijte tak, jestli chcete, jen proboha do toho nepadejte mechanicky. A budete-li s tím chtít skončit - a tedy i s utrpením -, bude nutné, abyste věnovali svou pozornost tomu, jak jsou vaše požitky utvářeny. Nejde o to, abyste je od sebe odřízli po způsobu mnichů a sanjásinů, kteří nepohlédnou na ženu, aby nezhřešili (a snižují tak živost svého porozumění světu), nýbrž o to, abyste viděli působení požitků a jejich dopad. Potom ve vás bude neko¬nečná radost ze života, která je cosi bezprostředního (do¬kud o ní nezačnete přemítat, protože pak se změní v poži¬tek). Život v přítomnosti znamená vidět krásu daného oka¬mžiku, aniž v něm hledáte uspokojení.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:52:54

V.
Prestiž a postavení - Strach - Rozlomené myšlení Konec strachu



Než půjdeme dál, rád bych se vás zeptal, co vás v životě nejvíc zajímá? Když ponecháte stranou neupřímné odpo¬vědi a vypořádáte se s otázkou čestně a bez oklik, jaká bude vaše odpověď? Co vy na to?
Nejste to vy sami? Buď jak buď, musela by to potvrdit většina z vás, kdybyste odpověděli pravdivě: „Zajímá mě můj úspěch v povolání, má rodina a maličký prostor, kde žiji. Chci získat co nejvyšší postavení, prestiž a moc nad lidmi atd." Mělo by myslím svou logiku, kdybychom si přiznali: „Na prvním místě stojím já!"
Někteří možná namítnou, že není správné zajímat se hlavně o sebe. Co je však na tom špatného? (Kromě toho, že se k tomu zřídkakdy poctivě přiznáme - a pokud ano, hned se za to stydíme.) Takže pravda je, že člověk se zají¬má především o sebe a z různých tradičních a ideologic¬kých důvodů zastává názor, že to není zcela v pořádku. Ale jaký názor zastáváme, není důležité. A proč vůbec tvrdíme, že to tak není správné? Jde o pouhou myšlenku. Fakt je, že člověk se předně zajímá o sebe.
Řeknete možná, že větší uspokojení skýtá pomoc dru¬hým. Jenže jaký je v tom rozdíl? I tehdy běží v prvé řadě o vás. Když vás uspokojuje pomáhat druhým, jde přece o vaše uspokojení. Proč zavádíme ideologické představy a dvojaké myšlení? Proč jednoduše neřekneme: „Co ve skutečnosti chci, je uspokojení - ať už sexuální, anebo z to¬ho, že pomáhám lidem anebo že se snažím, abych se stal světcem, vědcem nebo politikem." Postup je pokaždé stej¬ný. Nebo snad ne?
Jde nám o více či méně zřejmá uspokojení všeho druhu. Tvrdím-li, že chci svobodu, pak jenom kvůli domněnce, že to bude něco velmi potěšitelného. A vůbec nejvyšší uspo¬kojení mi nabízí podivuhodná myšlenka takzvané seberea¬lizace. Co však opravdu hledám, je uspokojení, v němž by nebyl stín nelibosti.
Mnozí z vás touží po dobrém společenském postavení, protože máte strach nebýt nikým. Společnost je uspořádá¬na tak, že lidem z vyšších kruhů vycházejí všichni vstříc, zatímco člověka z ulice každý odbyde. A tak všude na svě¬tě touží být lidé na výsluní - ať už v politice, v rodině anebo zasednutím po pravici boží. A jejich postavení musí být uznáváno, jinak nic neznamená: naší neustálou potřebou je sedět na jakémsi trůnu. Uvnitř jsme směsí bídy a nejrůz¬nějších neplech, a proto uznání, že jsem významný člověk, mi dává velké zadostiučinění.
Touha získat významné postavení, prestiž a moc a být uznáván jako něco extra je v podstatě přání ovládat druhé. Je to druh agrese. Světec, jemuž jde o postavení odpoví¬dající jeho svatosti, je stejně agresivní jako slepice klovající na dvorku kolem sebe. Co je příčina této agresivity? Strach, že?
Strach je jedním z největších životních problémů. Mysl, která je jím spoutána, žije v konfliktech a zmatku, je násil¬ná a pokřivená a neodvažuje se uhnout ze svého způsobu myšlení - což je příčinou pokrytectví. Když se nevymaníte ze strachu, můžete zlézat nejvyšší hory a vymýšlet si bohy všeho druhu, a přesto budete žít jako v temnotách.
V narušené a nesmyslně zařízené lidské společnosti, která vychovává k dravé konkurenci a současně ke stálým obavám z ní, jsme všichni nakaženi určitým druhem stra¬chu. To nás pokřivuje, znehybňuje a rozleptává každý náš den. Existuje zaprvé fyzický strach: zděděná živočišná re¬akce. Nás ale nejdřív zajímá psychický strach: pochopíme--li do hloubky, kde koření, budeme schopni vypořádat se i se svým živočišným strachem. Kdybychom začali jím, nepomohlo by nám to porozumět strachu psychickému.
Každý člověk se něčeho bojí. Neexistuje však žádný abstraktní strach. Každý strach se k něčemu vztahuje. Však je znáte: strach ze ztráty zaměstnání, z toho, že nebu¬dete mít peníze a co jíst, strach z toho, co si o vás pomyslí sousedé a okolí, strach z neúspěchu, ze ztráty společen¬ského postavení, strach, že se vám vysmějí nebo vámi po¬hrdnou, strach z bolesti a nemoci a z toho, že vás někdo ovládne, strach, že nikdy nepoznáte lásku a co je to být zamilovaný, strach ze ztráty partnera a dětí, strach ze smrti a ze života ve světě, který je jako smrt, strach z nudy či z toho, že nedostojíte představě, kterou si o vás druzí vy¬tvořili, strach ze ztráty víry - a tak dále, víte přece, o čem mluvím.
Jak se svým strachem obyčejně nakládáte? Utíkáte od něj, že, anebo ho překrýváte různými myšlenkami a před¬stavami - ale útěkem se strach ještě zvětší. Jednou z nej¬důležitějších příčin strachu je skutečnost, že se nechceme podívat do tváře tomu, co jsme. Musíme tedy prozkoumat i rozvětvenou síť únikových chodeb, které jsme vybudova¬li, abychom se strachu vyhnuli. Když se mysl (do níž za¬hrnuji všechny mozkové pochody) snaží strach překonat, uhlídat, udržet pod kontrolou anebo jej v cosi proměnit, dochází k určitému tření - k rozporu, který znamená ztrátu energie. Především se tedy musím zeptat, jak vlastně strach vyvstává a co to vůbec je. Co mám tím slovem na mysli? Ptám se proto, co je to strach - a nikoli čeho se bojím.
Určitým způsobem žiji a myslím. Mám svou víru, která má pevné články, a nepřeji si, aby mou existenční předlohu cokoliv narušilo. Zapustil jsem v ní kořeny a nemám proto zapotřebí, aby je něco nahlodalo. Uvedlo by mě to do stavu nevědění, který nemám rád. A tak se raději od všeho ruši¬vého odvracím. Vím totiž své a mám pevná přesvědčení. Chci mít dostatečnou jistotu, kam jdu a jak se věci mají.

Mozkové buňky si vytvořily vzorce, podle nichž fungují, a odmítají všechno, co je nejisté.
To, co nazýváme strach, je pohyb od jistoty k nejistotě. V tomto okamžiku se nebojím a nic se mi neděje, nemám žádné obavy, nikdo mě neohrožuje ani se mi nesnaží nic vzít. Ale kdesi pod přítomným okamžikem mysl vědomě či nevědomě přemítá, co by se mohlo stát v budoucnosti anebo by se na mě mohlo vyhrnout z minulosti. Bojím se tedy minulosti i budoucnosti, na které jsem rozdělil čas. Mysl mě nabádá: „Dávej si pozor, ať se tamto už neopaku-je. Buď napříště připraven. Budoucnost může být nebezpe¬čná. V současnosti jsi na tom jakžtakž, ale co zítra? Také můžeš každou chvíli umřít. A co když ti uteče žena? A dej si pozor, ať neztratíš zaměstnání. Můžeš zůstat sám a nikdo po tobě ani neštěkne. Mysli na zadní kolečka..."
Vezměte si nyní svůj osobní strach, podívejte se na něj a sledujte své reakce. Dokázali byste se na tento strach dívat, aniž byste ho potlačovali, ospravedlňovali nebo od¬suzovali? Uměli byste se podívat například na smrt bez tohoto slova, vyvolávajícího strach, že zemřete? Slovo smrt s sebou nese určitý obraz a s ním spojený záchvěv (jiný záchvěv má zase například slovo láska). A teď dávejte pozor: Je to tenhle záchvěv - který právě máte v mysli a jenž vznikl vzpomínkou na řadu smrtí, které šly kolem vás -, je to tenhle obraz, co ve vás vytváří strach? Anebo se děsíte, že zrovna teď je se vším konec? Je příčinou vašeho strachu slovo smrt a představa s ní spojená, anebo právě se blížící konec života? Pokud je příčinou slovo, pak to vůbec není strach.
Řekněme, že jste byli přede dvěma roky nemocní. Zbyla ve vás vzpomínka na tehdejší bolest a vaše paměť vás nyní nabádá: „Dávej si pozor, ať zase neonemocníš..." Takže paměť se svými asociacemi ve vás vzbudila strach, který vůbec neodpovídá dané skutečnosti, protože se zrovna t쬚íte nejlepšímu zdraví. Myšlenka, která je vždy stará (neboť je reakcí paměti, a co si pamatujete, je staré), vyvolává – v čase - pocit, že se bojíte, ale s pravou skutečností to nemá nic společného. Skutečností je, že se cítíte dobře a jen zkušenost, která vám zůstala v mysli coby vzpomín¬ka, ve vás s obavou říká: „Pozor, ať zas nejsi nemocný!"
Vidíme tedy, že určitý druh strachu vzbuzuje myšlenka. Ale je vůbec ještě nějaký jiný strach? Zjistili jsme, že se bojíme smrti. Přijde někdy zítra nebo pozítří; tedy v čase, který je vzdáleností mezi dnešní skutečností a tím, co jed¬nou bude. Mysl však o existenci smrti ví, a tak si říká: i já umřu. Obavy ze smrti vyvolává naše myšlení. A pokud je nevyvolá, existuje ještě nějaký strach?
Není strach vždycky důsledek myšlení? Jestli ano, pak ale platí: myšlenka je vždycky stará, a proto je starý i strach. Už jsme myslím řekli, že nová myšlenka neexistu¬je. Ve chvíli, kdy ji rozpoznáme, už je stará. Takže to, čeho se bojíme, je opakování starého. Bojíme se myšlenky na to, co bylo, promítnuté do budoucnosti. Za naše obavy je zod¬povědné myšlení. Že tomu tak opravdu je, si může zjistit každý.
Když jste s něčím bezprostředně konfrontováni, strach neexistuje. Dostaví se ve chvíli, kdy do hry vstoupí myšle¬ní. Takže se ptám: Je možné, aby mysl žila zcela v pří¬tomnosti? Protože pouze taková mysl se nebojí.
Abyste to pochopili, musíte porozumět struktuře myšle¬ní, paměti a času, a tímto porozuměním - porozuměním srdcem, mozkem, břichem (a ne pouze intelektem a slovy) - se ze strachu vymaníte. Potom dokážete myslet, aniž to vyvolalo strach.
Myšlení stejně jako paměť jsou k dennímu životu bez¬podmínečně zapotřebí. Je to nástroj vzájemné komunika¬ce, bez něhož bychom nemohli vykonávat svá zaměstnání apod. Myšlenka je reakcí paměti, která se rozšiřuje zkuše-nostmi, dovednostmi, tradicí a časem - a my z tohoto pa¬měťového pozadí reagujeme myšlenkami. Na určitých rovinách je tedy myšlení něco zcela základního. Ale jakmile se začne promítat ve tvaru „já" coby jeho budoucnost a mi¬nulost - a vytvářet požitek a strach -, obrovské schopnosti mysli se oslabí a zabydlí se v nás nemohoucnost.
Ptám se tedy sám sebe: Proč pořád uvažuji o budouc¬nosti a minulosti a reaguji v pojmech potěšení a bolesti, když vím, že to vyvolává strach? Nebylo by možné, aby se takové myšlení zastavilo? Protože jinak můj strach nikdy neskončí.
Pro lidskou mysl je charakteristické, že se pořád něčím zabývá, že je celý čas do něčeho ponořena. Děláme to proto, abychom nezjistili, jací skutečně jsme. Bojíme se být prázdní, protože se bojíme pohlédnout na svůj strach.
O mnohých svých obavách samozřejmě víme. Ale zná¬me i ty, které leží hlouběji pod povrchem? A jakým způso¬bem tyto tajné zasuté strachy odkrýt? Jejich rozdělením na vědomé a podvědomé? To je myslím důležitá otázka. Spe¬cialisté, analytici a psychologové, rozlišují povrchové a hlubině vrstvy vědomí a strachu, jenže když se budete držet toho, co říkají psychologové anebo já, pochopíte možná nějaké teorie, dogmata a znalosti, ale ne sebe. Sobě samým nelze porozumět podle Freuda, ani podle Junga, ani podle mě. Teorie druhých lidí jsou nedůležité. Vy si musíte položit otázku, jestli je správné rozdělit strach na vědomý a podvědomý, anebo zda náhodou nejde o jeden jediný strach, který se projevuje různými způsoby. Je pou¬ze jedna žádost: vy si něčeho žádáte. Předměty se mění, ale žádost je stále táž. A tak možná existuje i jenom jeden strach. Bojíte se spousty věcí, ale strach je pořád tentýž.
Když vám dojde, že strach nelze dělit, zmizí i celý pro¬blém tzv. podvědomí, který tolik zajímá psychology. Jak¬mile pochopíte, že strach je jediné hnutí, které se projevuje rozličnými formami, a když spatříte celé toto hnutí - a ne předměty, k nimž spěje -, pak stanete tváří v tvář nesmírné otázce: Jak se dívat jinak nežli útržkovitým způsobem běžné lidské mysli?
Existuje pouze jeden nedělitelný strach. Dokáže však rozštěpená, útržkovitá mysl tento celek opravdu spatřit? Je vůbec něco takového možné? Žijeme roztříštěným životem a nedělitelný strach vnímáme prostřednictvím fragmentárního myšlení. Zaběhlý způsob fungování mysli je rozdělit věci na rozličné prvky: miluji tě, nenávidím tě; jsi můj pří¬tel, jsi můj nepřítel; tohle se mi líbí, tamto ne; moje země, tvoje země, moje zaměstnání, moje postavení, moje pres¬tiž; můj bůh, tvůj bůh. To všechno je fragmentární myšlení. A když se toto myšlení pokusí zahlédnout celek strachu, nutně ho rozloží na všelijaké částice. Z toho je zřejmé, že celek strachu lze spatřit jen tehdy, když se mysl ani nehne.
Uměli byste pozorovat strach bez úsudků a bez vměšo¬vání vědomostí, které jste o něm získali? Jestliže ne, pak pozorujete minulost a nikoli strach; jestli ano, pak se popr¬vé díváte bez vměšování minulosti.
Pozorovat lze, jen když je mysl tichá. Naslouchat do¬kážete jen tehdy, když mlčíte a nevedete vnitřní rozhovor. Uměli byste se tímto způsobem podívat na strach? Zname¬nalo by to, že se ho nepokusíte zbavit, ani nebudete usilo-vat o jeho opak, tedy o odvahu. Zkuste to. Zkuste se dívat a neutíkat. Pokud si ovšem řeknete, že svůj strach musíte nejdříve pochopit, zbavit se ho anebo udržet pod kontrolou, bude to pokus o únik.
Oblak, strom nebo proudění řeky dokážete jistě pozoro¬vat s celkem klidnou myslí, protože to pro vás není příliš důležité. Ale u sebe sama to jde mnohem tíž. Mysl má nejrůznější zájmy a reakce na ně se objevují velmi rychle. Takže dokázali byste se v konfrontaci se strachem (anebo zoufalstvím, samotou, žárlivostí či jiným nepříjemným vnitřním stavem) dívat tak intenzivně, aby se vaše mysl zcela zklidnila a celou záležitost prohlédla se vším všudy?
Zvládli byste vnímat strach jako takový, a ne pouze jeho formy, vnímat veškerý strach, a nejen to, čeho se bojíte? Když si budete hledět pouhých detailů anebo se pokusíte zbavit se svých strachů postupně - jeden po druhém -nedostanete se nikdy k hlavnímu bodu, kterým je: naučit se se strachem žít.
Žít s něčím tak živým, jako je strach, vyžaduje mimo¬řádně citlivou mysl a srdce, které si nedělají předem hoto¬vé závěry, a jsou proto schopné sledovat každé vnitřní hnu¬tí. Když svůj strach pozorujete a žijete s ním - a nemusí to trvat dny, jeho povahu lze rozpoznat v jedné minutě, ba dokonce v jedné vteřině -, když s ním takhle naprosto žije¬te, jistě ve vás vyvstane otázka: Kdo je vlastně ten, co se tu právě dívá a pobývá se strachem? Kdo pozoruje pohyby a formy strachu, a současně si je vědom základního faktu strachu? Je tento „pozorovatel", který o sobě získal množ¬ství vědomostí a informací, něčím nehybným? Co to je vlastně za bytost, která tu strnule pozoruje každé hnutí mysli? Je tento pozorovatel minulost, anebo je to něco živého? Jaká je vaše odpověď? Neodpovídejte mně, nýbrž sobě. Je pozorovatel - vy - mrtvá figura pozorující živé, nebo je to živá bytost pozorující něco živého? (Anebo jsou v pozorovateli oba tyto stavy?)
Pozorovatel je cenzor, který si nepřeje strach. Pozorova¬tel je suma svých vlastních zkušeností se strachem. Je čímsi odděleným od toho, co nazývá slovem strach; mezi oběma existuje proluka. A pozorovatel se neustále snaží tu druhou věc překonat, nebo se jí vymknout, což je příčinou věčného boje mezi ním a strachem. A tato bitva je obrov¬skou ztrátou energie.
Během pozorování zjistíte, že pozorovatel je pouhý sva¬zek idejí a vzpomínek bez jakékoli platnosti a podstaty, za¬tímco strach je něco faktického. Tento fakt se snažíte ucho¬pit a ovládnout pomocí čehosi abstraktního. Ale to nejde.
Je však pozorovatel, který říká, že se bojí, něčím rozdílným od toho, co pozoruje - tedy od strachu? Ne, pozorovatel je strach. Když se vám tohle ozřejmí, přestanete plýtvat ener¬gií ve snaze zbavit se strachu a časoprostorový interval mezi pozorovatelem a pozorovaným zmizí. Jakmile na¬hlédnete, že jste součástí strachu, a ne něčím od něj od¬děleným, že jste strach, pak s ním nemůžete vůbec nic dělat - a veškerý strach skončí.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:53:59

VI.
Násilí - Zlost - Odsudky a omluvy - Ideál a skutečnost



Strach, požitek, bolest, myšlení a násilí jsou navzájem pro¬vázány. Většina z nás však nalézá požitek v násilí, v nechu¬ti vůči lidem, v nenávisti k nějaké rase nebo sociální sku¬pině, v nepřátelských pocitech vůči druhým. V mysli, v níž tohle ustane, je radost, která se velice liší od potěchy z ná¬silí a jeho zvráceností, obav a nenávistí.
Bylo by možné dojít až na sám kořen násilí a vymanit se z něj? Jinak budeme napořád ve vzájemné válce. Pokud tak ovšem chcete žít - a zdá se, že většina lidí ano -, pak do toho. A pokud zastáváte názor, že násilí stejně nikdy neskončí, pak není prostředku, abychom se mezi sebou domluvili - zablokovali jste se předem. Zní-li však vaše odpověď, že třeba lze žít jinak, pak snad najdeme společ¬nou řeč.
Proberme si tedy - alespoň ti z nás, kteří máme o tako¬vou domluvu zájem -, zda by bylo možné ukončit v sobě násilí, a přesto žít v tomhle nesmírně brutálním světě. Do¬mnívám se, že to možné je: nemít v sobě ani stín nenávisti, žárlivosti, zoufalství a strachu, být se světem v naprostém míru. Což neznamená, že chci umřít. Chci žít na této neko¬nečně bohaté, nádherné zemi. Chci se rozhlížet, vidět stro¬my, květiny, řeky, louky, ženy, děvčata, kluky a cítit mír v sobě a kolem sebe. Co pro to mohu udělat?
Kdybychom věděli, jak nahlédnout do podstaty násilí, a to nejen vnějšího, v podobě válek, výtržností, národnost¬ních třenic, třídních konfliktů, nýbrž také na násilí uvnitř, tedy v nás samých, pak by se nám možná podařilo z toho všeho vystoupit.
Máme tedy před sebou neobyčejně složitý problém: sto¬letí za stoletím žil člověk násilným způsobem. Veškerá ná¬boženství, co jich po světě bylo a je, se jej v tom pokoušela krotit, ale žádné neuspělo. Máme-li se tedy touto otázkou zabývat, zdá se mi, že se k ní musíme postavit trochu vážněji, protože nás to zavede do úplně nového prostoru; zahrávat si s ní pro pouhé intelektuální potěšení by nás nepřivedlo daleko.
Někteří možná namítnete, že byste se tímto problémem rádi zabývali, ale co že je to platné: dokud jej nebudou brát vážně i všichni ostatní, nedá se stejně nic dělat. Mě ale nezajímá, jak se na to dívají ostatní. Já sám to vážně beru a to stačí. Nejsem hlídačem druhých. Pro mě, jakožto lid¬skou bytost, je otázka násilí neobyčejně důležitá a pouštím se do ní, abych s násilím provždy skončil. Nemohu za ně¬kým jít a říct mu: Hele, přestaň s tím násilím! To nemá význam. Význam má, zda to chcete vy. Jestli vy sami si přejete porozumět problému násilí, pokračujme ve společ¬ném zkoumání.
Je problém násilí někde „tam", anebo přímo zde? Jde vám o to, vyřešit násilí v okolním světě, anebo je zkoumá¬te, jak existuje ve vás? Součástí toho všeho se zdá být i věčně kladená otázka: „Jak mám žít nenásilně ve světě plném krutosti, chtivosti, hrabivosti a závisti? Vždyť mě to zničí!" Kladete-li šiji i vy, obávám se, že stále ještě nežijete v míru. Až k tomu dojde, problém zmizí. Sice vás možná zavřou, až nebudete chtít vstoupit do armády, anebo vás za to dokonce zastřelí - ale to nebude problém. Prostě vás zastřelí. Tohle pochopit je nesmírně důležité.
Násilí je nutné chápat jako fakt, a ne jako představu; jako fakt, který existuje v lidské bytosti - a já jsem lidská bytost. Abych se s problémem vypořádal, musím být pře¬devším otevřený a naprosto zranitelný. Musím se sám před sebou rozevřít (ne však nutně před vámi, které to možná vůbec nezajímá) a moje mysl musí být v takovém rozpolo¬žení, aby vyžadovala projít tím vším až do konce. Nesmí se
zastavit někde v polovině cesty a prohlásit, že dál se jí už nechce.
Pak mi musí být jasné, že jsem násilná bytost. Zažil jsem násilí v podobě zlosti a žárlivosti, v podobě svých sexuál¬ních choutek a jako svou zlobu a nepřátelství, která jsem vyvolal. To všechno jsem zažil, znám to a říkám si: Celý ten problém chci pochopit, a nejen jeho část, která se projevu¬je například válkou, nýbrž veškerou svou agresivitu včetně té, kterou se vyznačují zvířata - k nimž patřím.
Násilí není jenom zabíjení druhých. Je i v ostré mluvě, v gestu, jímž jsme někoho smetli, a také v tom, když jsem pěkně poslušný, protože se bojím. Násilí nejsou jen orga¬nizovaná jatka ve jménu boha, národa anebo státu. Násilí je něco mnohem subtilnějšího a hlubšího a mně jde o to, abych prozkoumat jeho hlubiny.
Když se nazýváte Indy, muslimy, křesťany, Evropany apod., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na podkladě víry, národnosti anebo tradice vydělíte, znamená to násilí. Člo-věk, který se tohle všechno snaží pochopit, nepatří proto žádné zemi, žádnému náboženství, žádné politické straně ani systému: jde mu o pochopení všeho lidského.
V otázce násilí existují v podstatě dvě názorová hledis¬ka. Jedno tvrdí, že je člověku vrozeno, druhé říká, že je to výsledek společenského a kulturního dědictví, kterým člo¬věk žije. Nás však nezajímá, ke kterému z těchto hledisek patříme - názorová hlediska nejsou vůbec důležitá. Důleži¬tý je fakt, že jsme násilní, a ne nějaké důvody.
Jedním z nejčastějších výrazů násilí je zlost. Napadne-li někdo mou ženu nebo sestru, jsem přesvědčen, že jsem se na něj rozzuřil oprávněně. Když někdo napadne mou zemi, můj postoj, můj způsob života, považuji svou zlobu za správnou, a stejně tak, když někdo napadne mé zvyky ne¬bo mé nicotné názory. Šlápl jsi mi na palec, urazil jsi mě - jsem na tebe rozezlený; utekla mi s tebou žena - žárlím; a moje žárlivost je namístě, protože to je moje žena. A svou zlobu považuji za morálně opodstatněnou, a stejně tak za¬bíjení pro vlast. Když tedy mluvíme o zlosti - která je sou¬částí násilí -, sledujeme ji v pojmech oprávněnosti a ne¬oprávněnosti, anebo pouze vidíme, že jde o zlost? Je vůbec možná oprávněná zlost? Dobrý nebo špatný vliv neexistuje, pouze vliv. Špatný vliv se tomu říká tehdy, když vás někdo ovlivní způsobem, který se nehodí.
V okamžiku, kdy bráníte svou rodinu, svou zemi, kus obarvené látky, jemuž říkáte vlajka, svou víru, ideu, dog¬ma, věc, kterou si přejete anebo vlastníte, tato vaše obrana vyjadřuje zlobu. Takže, uměli byste se na tuto svou zlobu podívat bez vysvětlování a ospravedlňování, bez tvrzení, že svého boha přece bránit musíte, že jste se rozzlobili správ¬ně, anebo naopak, že vaše zloba byla hloupost? Dokázali byste se podívat na zlost jako takovou? Dokážete na ni pohlédnout zcela objektivně, bez bránění nebo odsuzování čehokoliv?
Mohu vůbec druhého vidět, když jsem s ním ve sporu, anebo když si myslím, že je úžasný člověk? Dokážu to jen tehdy, když se dívám s péčí, která nezahrnuje žádné před¬stavy a zájmy. A mohl bych se - teď - podívat stejným způsobem na zlobu? Znamenalo by to, že jsem vůči problé¬mu zranitelný, nebráním se mu a pozoruji ten podivuhod¬ný úkaz bez jakékoliv reakce.
Je ovšem těžké podívat se vlastní zlost bez vášně, pro¬tože je součástí mne sama. Ale přesně o to se tady pokou¬šíme. Tady jsem: násilná lidská bytost, ať už je moje pleť černá, hnědá, bílá nebo růžová; nezajímá mně, jestli jsem svou násilnost a zlobu zdědil anebo ji ve mně vytvořila společnost; zajímá mě, zda je možné se jí zbavit. Vymanit se z ní je pro mne vším. Je to důležitější než sex, jídlo, postavení, protože násilí mě deformuje, ničí mě i svět, a já mu chci porozumět a dostat se z něj. Cítím se za násilí ve světě odpovědný. Můj pocit odpovědnosti není žádná vidi-
na. Říkám si: něco s tím dokážu jen tehdy, když se sám dostanu mimo zlobu, mimo násilí, mimo národnost. Cítění, že toto všechno musím v sobě pochopit, s sebou přináší nesmírnou vitalitu a vášnivou potřebu problém vyřešit.
Abych se dostal mimo násilí, nemohu je pouze popřít a potlačit, ani prohlásit, že je to něco lidského, anebo že s tím nechci nic mít. Musím se mu podívat do očí, musím násilí studovat, musím se s ním sblížit. A to nelze, když je zavrhnu anebo odsoudím. My však odsuzujeme a zavrhuje¬me neustále. Nechme toho aspoň na chvíli.
Jestliže chcete, aby se násilí zastavilo, aby skončily vál¬ky, kolik ze sebe sama, kolik své životní energie jste tomu ochotni obětovat? Je pro vás bez významu, že zabíjejí vaše děti, že vaši synové půjdou do armády, kde je budou šika¬novat, aby je odtamtud poslali na lidská jatka? Nezajímá vás to? Proboha, a co vás pak zajímá? Nahrabat si peníze? Mít se dobře? Drogy? Nevidíte, že násilí ve vás ničí vaše děti? Nebo to vidíte jenom abstraktně?
Pokud vás to -jak říkáte - zajímá, dávejte pozor. Vložte do svého zkoumání celé své myšlení a srdce. Neusazujte se pohodlné s tím, že vám teď všechno řeknu. Ukázal jsem, že na zlobu a násilí se nelze dívat očima, které je odsuzují nebo ospravedlňují, a že když násilí pro vás není palčivý problém, nepohnete s ním ani o milimetr. Takže se nejdříve musíte naučit vidět svou vlastní zlobu, naučit se dívat na vlastního muže, ženu, děti; naslouchat svým politikům, chápat, proč váš pohled není objektivní, proč v jednom případě odsuzujete a jindy máte okamžitě připravenou omluvu. Musíte se poučit, že soudíte a omlouváte, protože je to součást společenských pravidel, součást vašeho pod¬mínění jakožto Němce, Inda, černocha, Američana či od¬kud všichni pocházíte, a musíte vidět i zhloupnutí, které to s sebou nese. Abyste něco objevili a něčemu se naučili, musíte získat schopnost přijít věcem na kloub. Je-li však nástroj, který na to máte, otupělý, mdlý, nedostanete se moc hluboko. Nyní tedy ostříme svůj nástroj, kterým je naše mysl - mysl, která se otupila odsudky a ospravedlňo¬váním. Do hloubky věcí proniknete jen tehdy, bude-li vaše myšlení ostré jako jehla a pevné jako skála.
Nedělá dobře sedět v pohodlí a klást si otázku: Jak ta¬kového myšlení dosáhnu? Je nutné to chtít, jako chcete své jídlo. Abyste takového myšlení dosáhli, je zapotřebí spatřit, že vaši mysl otupilo úsilí nenechat se zranit, které kolem ní vystavělo zeď, jejíž součástí jsou odsudky a omlu¬vy. Dokáže-li se toho mysl zbavit, pak se můžete rozhlížet, studovat, pronikat stále hloub. A třeba přitom vznikne roz¬položení, kdy si mysl celý problém plně uvědomí.
Vraťme se však k hlavnímu bodu: je možné v sobě doposledka vyhladit násilí? Kdybych řekl: Vy jste se nikdy ne¬změnili, proč?, byl by v tom určitý druh násilí. Ale to ne¬udělám. Nejde mi ani trochu o to, abych vás o čemkoli přesvědčil. Je to váš život, ne můj. Jak žijete, je vaše záležitost. Moje otázka zní, zda je možné, aby se lidská bytost - žijící v jakékoli společnosti - vnitřně očistila od veškerého násilí. Jestliže to možné je, pak to do světa vnese nový způsob života.
Většina z nás přijala násilí za svůj životní výraz. Dvě strašné války nás nenaučily nic, nanejvýš budovat větší a větší bariéry mezi lidmi - mezi tebou a mnou. Ale jak to mají udělat ti z nás, kteří se chtějí násilí zbavit? - Nemys-lím, že lze někam dospět analýzou, ať už vlastní, anebo odbornou. Ta třeba něco trochu posune, zklidníme se mož¬ná anebo získáme určitou citlivost - celistvé pochopení to však nepřinese. Rozebrat svůj problém ovšem musím umět, aby se moje mysl během takového rozboru dosta¬tečně zbystřila, protože teprve bystrost, pozornost a vឬnost umožňuje vnímat celistvě. Běžný člověk nedovede přehlédnout věci jedním pohledem, tak jasný zrak má jen
tehdy, když je schopen zahlédnout i všechny detaily. Pak lze skočit.
Někteří z nás, aby se násilí zbavili, se chopili představy nenásilnosti a domnívají se, že tímto ideálem - stojícím v opozici vůči faktu násilí - se lze faktu, tj. skutečnosti, zbavit. Ale to možné není. Ideálů jsme měli bezpočet, tak¬zvané posvátné knihy jsou jich plné, ale násilí je tu pořád. Proč tedy konečně neodsunout slova a nezabývat se nási¬lím přímo?
Kdo chce porozumět skutečnosti, musí jí dát svou veš¬kerou pozornost, veškerou energii. Pozornost a energie se okamžitě rozptýlí, když si vytvoříte fiktivní, ideální svět. Jste schopni zbavit se vlastních ideálů? Opravdu vážný člověk, který má touhu najít pravdu a lásku, nežije v před¬stavách. Žije pouze tím, co je.
Při zkoumání faktu vlastní zloby nelze vynášet soudy, neboť ve chvíli, kdy utvoříte opak, už jste daný fakt zatratili, a proto jej nevidíte takový, jaký je. Prohlásíte-li, že někoho nemáte rád, že ho přímo nenávidíte, je to skutečnost, ačko¬li to zní hrozně. Když se však na věc podíváte a dojdete na její kořen, zmizí. Pakliže si však řeknete, „nesmím nená¬vidět, musím mít v srdci lásku," jste pokrytec žijící v dvo¬jakém světě. Žít plně v tomto okamžiku znamená žít tím, co je, tím, co se právě odehrává - bez náznaku odsudku nebo ospravedlnění. Potom rozumíte každému problému tak naprosto, že pro vás okamžitě skončí. Jakmile vidíte jasně, je problém vyřešen.
Nyní naplno pozorujete tvář násilí, které není jenom vnější, ale také ne pouze uvnitř. Jestliže ji vidíte, znamená to, že jste se z násilí vymanili. Nepřipustili jste žádnou ideo¬logii, aby vás násilí zbavila. To vyžaduje hlubokou meditaci - nejen slovní souhlas nebo nesouhlas.
Slyšeli jste tu řadu tvrzení. Porozuměli jste jim? Vaše podmíněná mysl, váš způsob života, uspořádání společnosti, v níž žijete, vám brání podívat se na fakta zpříma a okamžitě se s nimi vyrovnávat. Vaše odpověď proto po-většinou zní: Budu o tom přemýšlet, zauvažuji nad tím, zkusím to. Zkusím to, je jedno z nejstrašnějších prohlášení. „Zkusím" nebo „vynasnažím se" neexistuje. Buď to ihned provedete, anebo je to pryč.
Ale vy si dáváte načas, zatímco váš dům hoří. Hoří důsledkem násilí ve vás a po celém světě. Vy však tvrdíte: Popřemýšlím o tom - která idea hasí nejlíp? Ale když je dům v plamenech, diskutujete o účesu člověka, který při-běhl s vodou?
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:55:08

VII.
Vztahy a konflikty - Společnost - Chudoba - Drogy Závislost - Srovnávání - Chtění - Ideály - Přetvářka



Ukončení násilí, o němž jsme uvažovali, nezahrnuje nutně stav mysli, která žije v míru se sebou, a tedy i s ostatními.
Vztahy mezi lidmi jsou založeny na představách, jejichž tvoření je součástí obranného mechanismu. Manželka má představu o svém muži - možná ne zcela vědomou -, a ten zase o své ženě. Máme představy o sobě, o druhých lidech i o vlastní zemi, neustále je posilujeme a dodáváme k nim nový materiál. Vstupují pak na našem místě do vzájem¬ných vztahů a výsledkem je, že opravdový poměr mezi lidmi neexistuje.
Vztahy založené na představách se samozřejmě nemo¬hou odehrávat v míru, protože jsou něčím fiktivním a ve fikcích žít nelze. Přesto tím způsobem žijeme všichni: po¬býváme v idejích, teoriích, symbolech a imaginacích, které jsme si o sobě a o druhých vytvořili, a které nemají nic společného se skutečností. Dokud budou naše vztahy k majetku, myšlenkám nebo lidem založeny na těchto zá¬kladech, konflikty mezi lidmi neskončí.
Jak to však zařídit, abychom měli mír v sobě i mezi sebou? Život je koneckonců pohyb ve vztazích, bez nich neexistuje. A pokud stojí na idejích a fikcích nebo na spe¬kulativních předpokladech, pak se takové naše abstraktní žití mění v bitevní pole. Bylo by tedy možné, abychom žili vnitřně velice uspořádaně, bez podřízenosti a napodobová¬ní, bez sebepotlačování nebo sublimování, a ustavili v sobě řád, který by byl živou hodnotou a ne něčím, co se odehrá¬vá v uzoučkém myšlenkovém rámci? Bylo by možné v sobě najít nezrušitelný vnitřní klid, který by nebyl kamsi odvráceným mýticko-fantastickým světem, nýbrž prostře¬dím každodenního života s domovem a prací?
Myslím, že tuto otázku bychom měli probrat velmi po-zorně, protože v lidském vědomí není místečko, jehož by se nedotklo nějaké střetnutí. Nacházíme je ve všech svých vztazích - ať už intimních, sousedských nebo společen¬ských - v podobě rozporů, dělítek, separací a dvojakostí. Když pozorujeme sami sebe a svůj poměr ke společnosti, vidíme, že tu jsou na všech rovinách menší či větší konflik¬ty, které s sebou nesou velmi povrchní reakce s důsledky, které jsou drtivé.
Člověk přijal konflikt jako neodvratnou součást každo¬denního života, protože si osvojil konkurenční myšlení, žár¬livost, chtivost, útočnost a hrabivost jakožto přirozený způ¬sob existence. S nimi přejímá běžnou společenskou struk¬turu s jejím modelem počestnosti, v němž je většina z nás lapena: naší velkou touhou je počestná úctyhodnost. Když ale prostudujeme svou mysl a cítění, to, jakým způsobem myslíme, vnímáme a jednáme, zpozorujeme, že dokud se budeme podřizovat společenským vzorům, život musí nut¬ně připomínat bitevní pole. Vymanit se psychicky z takové¬ho společenského uspořádání lze jen tím, že nic takového nepřijmeme - koneckonců žádná náboženská bytost ne¬může akceptovat společnost tohoto druhu.
Většina z nás přímo oplývá statky, které nám dalo do vínku naše okolí i my sami. Jsou to hamižnost, závist, zloba, nenávist, žárlivost, utrpení. Na tohle jsme velice bo¬hatí - zatímco nejrůznější náboženství všude po světě hlá¬sají chudobu a prostotu. Mnich oblékne sutanu, změní si jméno, nechá si oholit hlavu a poté, co se zřekl majetku, začne pobývat v cele se závazkem cudnosti (na Východě jí pouze jednou denně a jako oděv má jediný kus látky) a my mu za to projevujeme úctu. Ale tito lidé, kteří na sebe vzali úděl chudých, mají ve svém nitru, psychicky, značné spo¬lečenské jmění, protože nadále usilují o postavení a pres¬tiž: patří k tomu nebo onomu řádu, k tomu nebo onomu
náboženství, nadále žijí v rozdělení kulturou a tradicí. Tohle není ani chudoba, ani prostota. Žít prostě znamená být společensky volný. Jestli přitom vlastníte nějaké šatstvo navíc a jíte víckrát denně, koho to proboha zajímá? Ale většina lidí má naneštěstí sklony k exhibicionismu.
Chudoba je nádherná věc, pokud je mysl naprosto svo¬bodná. Člověk musí vnitřně zchudnout a oprostit se, pak v něm není ani hledání, ani přání, ani žádost - nic! Pouze tahle vnitřní prostota dokáže vidět pravdu života, v němž neexistuje nejmenší rozpor, a takový život je požehnáním, které není možné získat v žádném kostele ani chrámu.
Jak se však vymanit z psychiky společnosti, a tedy z vlastní podstaty konfliktů? Přistřihnout některým z nich křídla není příliš těžké. Nám však jde o to, zda je možné žít v úplném vnitřním, a proto i vnějším míru, čímž nemyslím pouhé přežívání a stagnaci, naopak: jde o to, být dynamic¬ký, plný života a energie.
Abychom pochopili jakýkoliv problém a vymanili se z něj, potřebujeme veliké množství vášnivé, trvalé energie - nejen fyzické a intelektuální -, nýbrž takové, kterou ne¬může vyvinout žádné předsevzetí ani duševní vzpruha, ani žádná droga. Staneme-li se závislými na povzbuzení jakéhokoliv druhu, mysl se vzápětí otupí a ztratí citlivost. Vlivem drogy se může načas dostavit nával energie, takže na chvíli vidíme věci zřetelně. Jenže původní stav se zase vrátí a my se postupně staneme závislými. Všechny vzpruhy, ať už alkoholem, drogami, náboženskými ceremoniemi či na¬psanými a přednesenými slovy, s sebou nutně přinášejí zá¬vislost, která nám brání vidět jasně za sebe sama, a mít proto dostatek životní energie.
Naneštěstí jsme všichni na něčem závislí. Proč vlastně? Proč upadáme do závislostí? Prosím vás, tuto cestu podni¬káme společně; nečekejte, že vám prozradím každou příči¬nu. Když budeme zkoumat společně, objevíme ji vy i já, a co přitom objevíte, bude vaše. A protože to bude vaše, dá vám to energii.
Jednoho krásného dne například zjistím, že jsem na ně¬čem závislý - na posluchačstvu například, které mě velmi podněcuje. Z toho, že mluvím k velkému množství lidí, zís¬kávám určitý náboj, a proto jsou pro mne posluchači ne¬postradatelní, ať už se mnou souhlasí anebo nesouhlasí. Čím víc nesouhlasí, tím více energie mi dávají; pokud sou¬hlasí příliš, působí to nezajímavě a banálně. Zjišťuji tedy, že mám svých posluchačů zapotřebí, protože je podnětné je oslovovat. Nyní si říkám, proč? Proč jsem takto závislý? Protože jsem mělký a nic v sobě nemám, žádný čerstvý, bohatý pramen plný života a pohybu? Jsem tedy závislý a objevil jsem dokonce příčinu.
Ale osvobodí mě, že jsem odkryl příčinu? Odkryl jsem ji pouze intelektem - který mě ovšem z ničeho nevyváže. Přijmu-li rozumově nějaký závěr anebo si citově osvojím určitou ideologii, neuvolní to mou mysl ze závislosti na vzpruze, o kterou tolik stojím. K vysvobození dojde tehdy, když mysl prohlédne, jaká je podstata a jaké jsou důsledky každé závislosti, jak závislost mou mysl otupuje, brzdí a či¬ní netečnou.
Musím proto zkoumat, co znamená spatřit něco celistvě a plně. Dokud se dívám na život pouze z určitého úhlu anebo přes určitou zkušenost, která je mi drahá, anebo skrze znalosti, kterých jsem nabyl - a to všechno tvoří moji životní výbavu, moje „já" - nemohu vidět věci v jejich cel¬ku. Intelektem, analýzou, slovně jsem sice našel příčinu své závislosti, ale cokoli má mysl vyzkoumá, je nutně čás¬tečné. Naplno vidím jen tehdy, když nejsem zablokován myšlenkami.
Pak teprve vidím fakt své závislosti; vidím, co zrovna je. Vidím ji, aniž si říkám, že se mi líbí nebo nelíbí. Nechci se jí ani zbavit, ani odstranit její příčinu. Pouze svou závislost pozoruji, a když to konám tímhle způsobem, vidím celý její obraz - tedy nejen jeho část. A kde mysl vidí celý obraz,
tam je i svoboda. Shledávám tedy, že roztříštěnost je plýtvaní energie. A našel jsem i prapočátek jejího plýtvání.
vám
Možná vás dosud vůbec nenapadlo, že napodobovat druhé, přijmout autoritu, zavázat se víře a knězi, akcepto¬vat dogmata a rituály je plýtvání energie. Když však svůj život zasvětíte jisté ideologii, ať už dobré nebo špatné, sva¬té nebo nesvaté, vznikne tříštění a konflikt, které neusta¬nou, dokud bude vedle sebe existovat co má být a co je -což vždycky znamená ztrácení energie.
Pokud si tedy kladete otázku, jak se vymanit ze svých konfliktů, přidáváte k mnoha svým problémům další. Ale když své rozpory spatříte jako fakt - jako předmět ležící jasně a zřetelně přímo před vámi -, pak do základu pocho¬píte pravdu života bez konfliktů.
Zkusme to říci jiným způsobem. My lidé neustále srov¬náváme to, co jsme, s tím, čím bychom být měli. Tohle „bychom" je projekcí naší domněnky, že máme být takoví a takoví. Každý rozpor jde ruku v ruce se srovnáváním -nejen s něčím nebo s někým, ale třeba i s vlastním vče¬rejškem. „Co je", je pouze tehdy, když nic nesrovnáváte. A žít s tím, „co je", znamená žít v míru. Pak tomu, co je ve vás, můžete věnovat celou svou pozornost, aniž vás cokoli rozptyluje. A i když se jedná o utrpení, brutalitu, strach, zoufalství či osamělost, dokážete s tím být tak naprosto, že nevzniká žádný rozpor a celá záležitost zmizí.
Jenže my se bez přestání srovnáváme s někým, kdo je bohatší nebo skvělejší, intelektuálnější, citovější nebo slav¬nější než my a má čehosi navíc. „Víc" hraje v našem životě mimořádně důležitou roli. Jednou ze základních příčin na¬šich rozporů je neustálé sebepoměřování.
K čemu to slouží? Z jakého důvodu to děláme? Jsme tak vychováni od útlého dětství. V každé škole poměřují žáka X s žákem Y, a Y se pak pokouší být jako X. Kdyby tohle přestalo, kdyby člověk odsunul každý ideál, každý opak a všechno, co vytváří dvojakost - co by se ve vás udalo? Když přestanete vytvářet protějšek, mysl se stane velmi citlivou a inteligentní, schopnou velké vášnivosti, kterou jste ztratili úsilím „být jako on". Ale bez této vášnivé ener¬gie nikam nedojdete.
Když se přestanete srovnávat, jste tím, čím jste. Až do¬sud jste doufali, že poměřování vám umožní, abyste se rozvinuli, vyrostli, získali na inteligenci nebo na kráse. Mohlo k tomu ale dojít? Fakt je, co jste, a srovnáváním tento fakt rozdrolujete, což je plýtvání silami. Jakmile spat¬říte, co jste, dá to vašemu pohledu obrovskou energii. Smíte-li se na sebe dívat, aniž byste se zároveň měřili a srov¬návali, neznamená to, že vaše mysl upadne do sebeuspo¬kojení. Je jí pouze od základu zřejmé, jakým způsobem dochází ke ztrátám energie, které je tolik zapotřebí k po¬chopení života.
Nejde mi o to, abych se dozvěděl, s kým jsem v konflik¬tu; nezajímají mě vnější spory. Chci vědět, proč k nim má vůbec docházet. Ve chvíli, kdy si takovou otázku kladu, mám před sebou něco základního. Nejde mi tedy o pouhé vyřešení vnějších problémů, ale zabývám se otázkou ústřední. Vidím - a vy možná také -, že dokud neporozu¬mím povaze žádostivosti, nemohu se vymanit z konfliktů.
Žádost vždycky zahrnuje rozpor: toužím po věcech, kte¬ré jsou ve vzájemném střetu. Neznamená to, že svou žádost musím potlačit, popřít, udržet pod kontrolou anebo sublimovat. Vidím jen, že žádost vždycky znamená rozpor. Ne její předměty, nýbrž povaha. Než budu tedy schopen poro¬zumět svým konfliktům, musím rozumět povaze žádosti¬vosti. V mém nitru totiž přetrvává rozporný stav způsobený žádostmi, čímž se myslí úsilí o potěchu a snahu vyhnout se bolesti - jak jsme už o tom mluvili.
Je tedy zřejmé, že kořen našich rozporů leží právě v žá¬dosti - v chtění a nechtění -, v dvojakosti. Když něco dělá¬me s radostí, není zapotřebí úsilí, že? Žádost s sebou přinᬚí bolest, a hned zase snahu vyhnout se jí. Proč je v nás tahle dvojakost? Dvojakost určitého druhu v přírodě exis¬tuje: muž-žena, světlo-stín, noc-den; proč ale existuje vnitřně, psychicky? - Prosím vás, proberme to společně. Nečekejte, až vám sdělím výsledek. Abyste něco zjistili, musíte se tomu plně věnovat. Moje slova jsou pouhé zrcad¬lo, kde se lze spatřit.
Proč je v nás psychická dvojakost? Proto, že jsme byli vychováni, abychom neustále srovnávali co je a co by mělo být, a jsme podmíněni tím, co je údajně správné a špatné, morální a nemorální? Ověřili jsme, že úvahy o opaku závis¬ti, násilí, žárlivosti a ničemnosti nám pomohou zbavit se těchto nepříjemných věcí? Je opak kyjem, jímž chceme rozdrtit, co je? Je to únik ze skutečnosti?
Nepoužíváme opaku jako prostředku, kterým se chce¬me vyhnout skutečnosti, o níž nevíme, jak s ní naložit, a také proto, že tisíciletá výchovná propaganda nás pře¬svědčila, že ke zvládnutí daného stavu si musíme vytvořit ideál: opak toho, „co je"? Člověk plný ideálů se domnívá, že se jejich pomocí zbaví skutečnosti. Jenže to nelze. Může¬te do konce života kázat nenásilnost, a přesto budete zaší¬vat násilí na každém kroku.
Zatímco jste plni představ, jací byste měli být a jak byste měli jednat, ve skutečnosti se chováte úplně jinak. Z to¬ho je zřejmé, že ideály, principy a víry vedou k přetvářce a k nepoctivému životu. Ideál vytváří opak toho, co je. Když však víte, jak být s tím, co je, pak ho není třeba.
Snaha být jako někdo jiný anebo jako moje ideální před¬stava, je jednou z hlavních příčin lidských rozporů, rozepří a zmatků. Ale zmatená mysl, ať dělá co dělá, zůstane, jaká je, a její činnost povede pouze do dalších zmatků. Vidím to velmi jasně, tak jasně jako bezprostřední fyzické nebezpečí. Takže co se stalo? Přestal jsem jednat v pojmech zmat¬ku. Celistvé jednání je nejednání.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:56:06

VIII.
Svoboda - Vzpoura - Samota - Nevinnost - Žít se sebou



Utrpení z potlačených tužeb ani tvrdá kázeň, s níž se podři¬zujeme svým vzorům, nás nedovedly k pravdě. Dojít k pravdě vyžaduje nepokřivenou, svobodnou mysl.
Zeptejme se však nejdřív, jestli svobodu opravdu chce¬me. Zajímá nás naprostá svoboda, anebo jen vysvobození z nepohodlných a nepříjemných okolností? Rádi bychom se osvobodili od nevlídných a bolestivých vzpomínek, od zlých zkušeností, ale stejně tak rádi bychom si podrželi své útěšné teorie, hesla a vztahy, které nám přinášejí uspoko¬jení. Ale jak jsme už viděli, podržet si jedno a zbavit se druhého není možné, protože potěšení a bolest jsou od sebe neoddělitelné.
Je tedy záležitost každého z nás, jestli chce nebo nechce být naprosto volný. Pokud ano, pak je třeba porozumět, co svoboda obnáší a v čem vlastně tkví její povaha.
Když se z něčeho vyvléknu nebo vymaním - například z psychické bolesti -, je to svoboda? Anebo to slovo zna¬mená něco úplně jiného? Jistě se lze například vymanit z žárlivosti. Ale nebude to pouhá reakce, která nemá s vol¬ností mnoho společné? Vymanit se z určitých názorů na základě rozumové úvahy lze celkem snadno. Ale důvod k tomuto „osvobození" je pouhou reakcí, protože mé přání zbavit se svých názorů způsobila skutečnost, že se mi staly například nepohodlnými anebo vyšly z módy. Nacionalistou nejsem třeba jen proto, že věřím v internacionalismus, anebo že z ekonomických důvodů nepovažuji za rozumné zaobírat se hloupostmi, jako jsou státní znak nebo vlajka, a tak jsem to hodil za hlavu. Anebo jsem se třeba konečně vyvlékl z vlivu nějakého duchovního či politického vůdce, který lidem slíbil svobodu, jakmile vyhraje volby a nastolí pořádek. Má však rozumová úvaha a logický závěr něco společného s volností?
Prohlásíte-li, že jste volní tím, že jste se něčeho zbavili, šlo o pouhou odezvu, ze které hned vzejde podřízenost vůči něčemu dalšímu, co vás znovu ovládne. Tímhle způsobem dochází k celé řadě reakcí, z nichž každou by šlo nazvat volností či svobodou, ale s opravdovou volností to nemá pranic společného: je to pouhá obměna nadále přetrváva¬jící minulosti, k níž naše myšlení neustále tíhne.
Současní mladí lidé se bouří, jako všichni mladí lidé, proti dnešní společnosti - což samo o sobě není nic špat¬ného. Ale vzpoura neznamená svobodu, protože je pouhou odezvou vytvářející vzory, jimiž se zase necháte spoutat. Máte sice dojem, že vytváříte něco nového, ale není tomu tak. Jsou to jen staré věci v novém balení. Každá společen¬ská anebo politická revolta se nutně zvrhne ve staré známé měšťáctví.
Svoboda přichází, když vidíte a jednáte - ne když se bouříte. Vidět a jednat je totéž. Děje se okamžitě, jako když jste zahlédli nebezpečí. Pak není co váhat, přemítat a roz¬važovat. Nebezpečí vás strhne k jednání. Vidět proto zna¬mená jednat - a být volný.
Svoboda je stav mysli - není to osvobození od něčeho, nýbrž pocit volnosti - volnosti pochybovat, klást otázky, a mít proto v sobě pořádný kus činorodosti a bdělosti, kte¬ré jsou s to odvrhnout každou závislost, podřízenost a při¬způsobivé služebnictví. Svoboda znamená stát úplně sám. Může k ní však dospět mysl vychovaná v prostředí závis¬losti na okolí a na vlastních sklonech, jestliže svoboda zna¬mená naprostou samotu a není v ní místo pro vůdce, tradi¬ci ani autoritu?
Samota je rozpoložení, v němž jste nezávisí na vnějších
podnětech a na vědomostech. Není výsledkem zkušeností ani myšlenkových závěrů. Většina lidí není nikdy vnitřně sama. Je ovšem rozdíl mezi samotou, tedy schopností stát sám, a mezi izolací, oddělením se ode všech. Všichni víte, co znamená stáhnout se do izolace: vytvořit kolem sebe hradbu, aby se vás nic nedotklo, aby vás nikdo nemohl zranit; vypěstovat si netečnou lhostejnost (která je pouze určitým druhem zoufalství); žít v myšlenkách, ve snové věži ze slonoviny.
Samota je něco jiného. Vy však nejste nikdy sami, pro¬tože v sobě nosíte množství vzpomínek - usazenin vče¬rejška -, horu věcí, které vás podmiňují. Vaše mysl se nikdy nezbavila nastřádaných zbytečností. K tomu, abyste byli sami, musíte umřít všemu minulému. Kdo je sám, zcela sám, nepatří ani rodině, ani národu, ani kultuře, ani žádné¬mu světadílu. Je čímsi jako outsiderem. Člověk, který je sám, je nevinný - a nevinnost zbavuje utrpení.
Člověk s sebou po celý život vláčí náklady slov, tisíckrát vyslovených jinými lidmi, a k tomu vzpomínky na své úspěchy a neúspěchy. Být naprosto sám, znamená odhodit to všechno a mít tak mysl nejen nevinnou, ale i mladou: ne časově, věkem, nýbrž mladou, nevinnou a živou v jakém¬koli věku. Taková mysl dokáže vidět, co je pravda a co je nezměřitelné slovy.
V této samotě začnete chápat, že je třeba žít tak, jak jste, a ne jak jste byli anebo byste si přáli být. Zjistěte proto, nakolik jste schopni podívat se na sebe bez uhýbání, bez falešné skromnosti, beze strachu, bez odsudků a ospra¬vedlňování, a žijte se sebou, jak ve skutečnosti jste.
Rozumět začnete pouze tehdy, když s něčím žijete v těs¬né blízkosti. Ve chvíli, kdy si zvyknete - na své trápení, na svou závist nebo cokoliv jiného -, už s tím nežijete. Kdo bydlí u řeky, zakrátko přestává slyšet její šumění, podobně jako už po týdnu nevnímáte obraz, který jste si pověsili do pokoje. A takhle přestáváte vidět hory, údolí a stromy..., manžela, rodinu, děti. Abyste však žili s něčím, jako je žárlivost, závist a vlastní vnitřní bída, nesmíte si zvyknout, nesmíte to jen tak přijmout. Je třeba si toho hledět, jako si hledíte právě zasazeného stromu, který chráníte před suchem a nepohodou. Musíte se dívat, nesoudit, neospra¬vedlňovat; začít to mít rád. Když si něčeho hledíte, určitě si to oblíbíte. Ne že pak milujete svou závist anebo utrpení (i když i takových lidí je spousta). Záleží vám prostě na tom, abyste sledovali projevy života.
Bylo by tedy možné, abychom - vy a já - doopravdy žili s tím, co jsme: se svou otupělostí, závistí, ustrašeností, lhostejností (která si nalhává velikou ohleduplnost a citli¬vost), se svou nudou a snadnou zranitelností, se svou tou¬hou po uznání a chvále? Bylo by možné, abychom s tím vším žili, aniž bychom to přijali anebo odmítali? Bylo by možné, abyste to všechno pozorovali beze smutku, cynis¬mu anebo pýchy?
A položme si ještě otázku: Je tato svoboda, tato samota, toto navázání kontaktu se vším, čím jsme uvnitř své bytos¬ti, záležitostí času? Čili, lze dojít volnosti postupně? Samo¬zřejmě že ne, protože ve chvíli, kdy sem vpustíte čas, ještě víc se zotročíte. Volným se nelze stát krok za krokem. Svobody nelze dosahovat.
Další otázka zní: Můžeme si být svobody vědomi? Když řeknete, já jsem volný, určitě nejste. Je to jako když člověk tvrdí, že je šťastný: když to vyslovuje, žije už ve vzpomínce na to, co bylo. Svoboda se dostavuje sama sebou - ne na přání ani s touhou anebo chtěním. Nezjeví se, když si vy¬tvoříte představu, jak má vypadat. Dospět k ní znamená učit se pozorovat život - který je obrovským pohybem bez pout času, protože svoboda je někde zcela jinde nežli pole vědomí.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:57:10

IX
Čas - Utrpení - Smrt



Chtěl bych tu zopakovat vyprávění o velkém adeptovi, kte¬rý přišel k bohu a žádal si poznat pravdu. A dobrý bůh mu řekl: „Příteli, je horký den, mám žízeň, dones mi pohár vody." Žák vyšel a zaklepal na dveře nejbližšího domu. Otevřela mu mladá dívka - tak krásná, že se mladík oka¬mžitě zamiloval. Slovo dalo slovo, byla svatba, narodily se děti... Jednoho dne se silně rozpršelo a liják neustával po celé týdny. Řeka vystoupila z břehů, vnikla do ulic, proudy vody strhávaly, co jim stálo v cestě. S ženou po boku, s dětmi na ramenou se náš hrdina marně snaží vyprostit ze smrtelného nebezpečí. Když je nejhůř, začne zoufale volat: „Bože, zachraň mě." A tu zaslechne hlas: „Kde je pohár vody, o který jsem tě požádal?"
Je to docela dobré vyprávění, neboť většina z nás myslí v pojmech času. Člověk žije časem. Představovat si bu¬doucnost je odjakživa naší nejoblíbenější únikovou hrou.
Domníváme se totiž, že změny v naší psýché se mohou uskutečnit v čase, že řád do našeho nitra lze nastolovat postupně, krok za krokem, den po dni. Ale čas nám nedá ani rád, ani vnitřní klid, a proto je nutné přestat uvažovat v posloupnostech. Plyne z toho, že zítřek, kdy údajně na¬jdeme mír, neexistuje. Řád ve svém nitru je zapotřebí na¬stolit ihned.
Všimli jste si, že při bezprostředním nebezpečí čas mizí a jednání se dostavuje okamžitě? My však u většiny svých problémů nebezpečí nevidíme, a proto je pro nás čas pro¬středkem k jejich překonání. Jenže čas je velký podvodník, protože k tomu, abychom se uvnitř změnili, nijak nepřispí¬vá. Je pohybem, který člověk rozdělil na minulost, přítom¬nost a budoucnost. A dokud s tím nepřestane, bude se potácet v trvalých vnitřních sporech.
Je učení záležitost času? Za tisíce let jsme se konec¬konců nenaučili žít jinak nežli v nenávisti a vzájemném vyvražďování. Máme-li však v životě - který jsme napomohli učinit tak nestvůrným a bezvýznamným - vyřešit jeho pro-blémy, je velmi důležité pochopit problém času.
První věcí při tom je, že na čas musíme pohlížet s čistou, nevinnou myslí (jak jsme o tom už mluvili). My však máme zmatek v tolika věcech, že si připadáme ztraceni. Když se člověk ztratí v lese, co udělá nejdřív? Zastaví se, že! Zastaví se a rozhlédne se kolem. Co však děláme? Čím jsme zma-tenější a ztracenější, tím víc se za něčím ženeme: hledáme, žádáme si, toužíme, žebráme... Smím-li tedy něco navrh¬nout, pak zaprvé to, abyste se vnitřně zastavili. Když se psychicky zastavíte, mysl se rozjasní a zklidní. A my se budeme moci podívat na otázku času.
Lidské problémy existují pouze v čase, tehdy, když se ke svým záležitostem stavíme neúplně. Vznikají naším nedo¬statečným a nesprávným přístupem, a my jim čelíme pou¬ze částečně a nepozorně, anebo se jim snažíme vyhnout. Ale vzniklý problém trvá, dokud se mu nevěnuje patřičná pozornost a dokud věříme, že se vyřeší až někdy příště.
Jestlipak víte, co je to čas? Ne na hodinkách, ne chro¬nologický čas, nýbrž psychický čas. Je to interval mezi představou a jednáním. Představa je sebezáchovná zále¬žitost, jde jí o bezpečí. Jednání je něco bezprostředního. Není v minulosti ani v budoucnosti, může se odehrát jen teď. A protože v sobě obsahuje nejistotu a pocit ohrožení, oddáváme se raději svým představám, o nichž věříme, že nám zajistí bezpečí.
Pozorujte to na sobě. Narazíte například na představy, co je dobré a co je zlé, anebo co jste vy a co společnost. Jsou to vodítka vašeho jednání. Podřizujete se jim a přeje¬te si, aby jim vaše jednání odpovídalo. Vznikají tak neustálé spory. Je tu představa - interval - jednání... a v tom inter¬valu je zaklíněno celé pole psychického času. Tento inter¬val je svou podstatou myšlenka. Myslíte-li si, že jednou
například budete šťastní, máte obraz sebe sama dosahují¬cího časem určitého výsledku. Na základě toho, co mysl někde zahlédla, a na základě vaší touhy, jejího přetrvávání a živení dalšími myšlenkami, vaše mysl říká: Jednou budu mít úspěch, dosáhnu štěstí, svět bude nádherný. Tento interval - čas - je vytvářen naším myšlením.
A my se teď ptáme: Je možné tento čas zastavit? Je možné žít tak plně, aby mysl nepřemítala o zítřku? Protože psychický čas je utrpení. Například včera nebo před tisíci včerejšky jste někoho milovali, měli jste partnera, který odešel, ale vzpomínka zůstává a vy si nadále připomínáte radosti a bolesti s ním spojené a hledíte zpátky s lítostí, všelijakými přáními a touhami. Myšlení, jehož prostřednic¬tvím si takhle znovu a znovu počínáte, ve vás živí něco, čemu se říká utrpení. A zároveň umožňuje psychickému času, aby přežíval.
Dokud je zde časový interval udržovaný myšlením, vaše utrpení musí trvat, a s ním i strach. Člověk se tedy sám sebe ptá: Může tento interval skončit? Jenže když tuhle otázku položíte způsobem, zda vůbec někdy skončí, pak to bude znovu pouhá idea - něco, čeho byste si přáli dosáh¬nout - a časový interval je tu znovu a vy jste mu padli do pasti.
Vezměme si nyní otázku smrti, která je pro většinu lidí obrovský problém. Víte přece, co to je: kráčí den za dnem po vašem boku. Dokázali byste jí čelit tak, aby pro vás už nikdy neznamenala problém? Postavit se smrti plně zna-mená skončit se všemi vírami, nadějemi a strachy, jinak k té úžasné záležitosti budete přistupovat na základě svých závěrů, představ a úzkostných předtuch - tedy s časem.
Čas je interval mezi pozorovatelem a pozorovaným. To znamená: pozorovatel, vy, se bojí čelit záležitosti nazývané smrt. Co ta smrt znamená, sice nevíte, ale máte o ní celou řadu teorií, spojených s nadějí: věříte ve znovuzrození, zmrtvýchvstání, anebo v cosi, čemu říkáte duše, átman -v jakousi bezčasou duchovní bytost, které dáváte nejrůz¬nější jména. Avšak přesvědčili jste se - vy sami -, že duše existuje? Nebo se jedná o myšlenku, kterou jste odkudsi převzali? Existuje opravdu něco stálého a trvalého za hra¬nicemi myšlení? Když se mysl může něčím zabývat, pak to pořád ještě leží v jejím poli, a není to nic trvalého, protože v mysli nic trvalého nenajdete. Objevit, že v ní není nic stálého, je nesmírně důležité. Pak teprve je mysl volná a vy se můžete dívat, a je v tom obrovská radost.
Neznámého se nemůžete bát, protože nevíte, co to ne¬známé je, takže není žádný důvod k obavám. Smrt je slovo, představa, a jen ty v nás vyvolávají strach. Takže dokázali byste se podívat na smrt bez představy o smrti? Dokud ve vás bude představa, z níž se rodí myšlenka, bude ve vaší mysli i strach ze smrti. Vy se jej pokusíte ovládnout buď rozumovou úvahou, bránící se zuby nehty čemusi neod¬vratnému, anebo začnete vyznávávat některé z nespočet¬ných věr a pověr. Mezi vámi a věcí, které se bojíte, se tak vytvoří předěl - určitý časoprostorový interval - značící konflikt, který se projeví jako strach, zoufalství a sebelítost. A myšlení, které strach ze smrti vytváří, řekne: „Snažme se ji oddálit, vyhnout sejí, nejlepší je vůbec na ni nemyslet..." Jenže právě tím na ni myslíte, a když řeknete, nehodlám o smrti přemýšlet, už jste přemýšleli, jak se jí vyhnout. Bojíte se, protože jste ji vytěsnili.
Lidé oddělili život od smrti a interval mezi nimi je strach. A tento interval, tento čas, je vytvořen strachem. Naším životem je každodenní trápení, každodenní ponížení, sta¬rosti a zmatky - s občasným nahlédnutím do čarovných vod. A tomu říkáme život. Přitom se bojíme smrti, která tu bídu skončí. Než abychom stanuli tváří v tvář neznámému, tíhneme raději ke známému. K němu patří náš domov, nábytek, rodina, naše povaha, práce, znalosti, náš věhlas,
osamělost, naši bohové - naše trapná malost, která se bez přestání točí kolem sebe v zužující nahořklé zaběhlosti.
Domníváme se, že teď je život, a smrt nás čeká někde ve vzdáleném čase. Ale nepoložili jsme si otázku, zda ten¬hle každodenní zápas je opravdu život. Chceme znát prav¬du o převtělování duší a mít důkazy o své nesmrtelnosti, zabýváme se tvrzeními jasnovidců a výsledky psycholo¬gických bádání, avšak nikdy, nikdy se neptáme, jak žít -jak žít každý den s potěšením, v okouzlení a kráse. Přijali jsme jako nevyhnutné bolest a utrpení, přivykli jsme jim a smrt bereme jako něco, čemu je třeba se opatrně vy¬hnout. Ale smrt je úžasná jako život - když víte, jak žít. Pak bez ní nemůžete být. Nemůžete žít, aniž byste vnitřně neze¬mřeli každou minutu. To není intelektuální hříčka. Zít kaž¬dodenně plně a celistvě, jako by všechno bylo novou roz¬koší, vyžaduje umřít vůči všemu včerejšímu. Jinak pouze mechanicky přežíváte a mechanická mysl nikdy nepozná, co je to láska a volnost.
Většina z nás se smrti bojí, protože nevíme, co je to žít. Nevíme, jak žít, a proto nevíme, ani jak umřít. Dokud se budeme bát života, budeme se bát i jí. Člověk, který nemá strach ze života, nebojí se být nejistý, protože rozumí, že vnitřně, psychicky, žádná jistota neexistuje. Jakmile není jistoty, je jenom nekonečný pohyb, a život a smrt jsou pak jedno a totéž. Člověk žijící bez konfliktu v lásce a kráse se žádné smrti nebojí, protože milovat znamená umírat.
Když umřete všemu, co znáte: své rodině, své paměti, všemu, co jste kdy cítili, potom je smrt procesem očištění a omládnutí, který s sebou přináší nevinnost. A jenom ten, kdo je nevinný, má v sobě vášnivou naléhavost, neznámou lidem pouze věřícím a hloubajícím, co bude po smrti.
Abyste zjistili, co se stane, až umřete, musíte umřít. To není vtip. Musíte umřít - ne fyzicky, nýbrž psychicky, vnitř¬ně - umřít všemu, co vám bylo drahé, i všemu, co vám přineslo hořkost. Když umřete některému svému potěšení, nepatrnému anebo velkému - a to přirozeně, bez nátlaku a odůvodňování -, pak pochopíte, co je to skutečně umřít. Umřít znamená mít mysl zcela vyprázdněnou od „já", od všech každodenních tužeb, potěšení a trápení. Smrt je ob¬nova - proměna, na které se nepodílí myšlení, protože každá myšlenka je vždycky stará. Smrt je ale něco napros¬to nového. Je osvobozením od všeho, co jste poznali. S ní teprve žijete.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Volnost, která neví - Krishnamurti

Nový příspěvekod Tara » čtv 05. bře 2015 18:58:29

X
Láska



Snaha o jistotu ve vztahu k druhým s sebou přináší utrpení a strach. Hledání jistoty vyvolává nejistotu. Našli jste snad někdy ve svých vztazích jistotu? Opravdovou? Většina z nás hledá jistotu v lásce k nějakému člověku. Je to však láska, když usilujeme o vlastní naplnění a zabezpečení? A protože neumíme mít rádi, nemilují nás ani druzí.
Co je to láska? Lidé to slovo tolik zkorumpovali a nale¬pili na ně tolik nesmyslů, že se mi je nechce ani používat. Omílají je donekonečna hory novin a časopisů, o lásce mluví kdejaký misionář. Jednou jde o lásku k vlasti nebo o lásku ke králi, jindy o lásku ke knihám, k horám, k man¬želce, k bohu. Je láska pouhá idea? Jestliže ano, pak je možné ji pěstovat, živit, chránit, přemísťovat a nakládat s ní podle libosti. Když například tvrdíte, že milujete boha, co to znamená? Znamená to, že milujete svou představu, projekci sebe sama, zabalenou do určité počestné formule toho, co je podle vás vznešené a svaté. Tvrzení, že milujete boha, je naprostý nesmysl. Kdo uctívá boha, uctívá sebe sama - a to není láska.
Jelikož nevíme, co si počít s tím, čemu říkáme láska, utíkáme se k abstrakcím. Láska však může být řešením všech lidských těžkostí, problémů a zápasů. Takže jak vlastně zjistíte, co je to láska? Pouhou definicí? Jistým způsobem ji chápe církev, jinak zase společnost, a z těchto definic se za léta zrodila spousta nejrůznějších obměn a zkomolenin. Je to láska, když někoho obdivujeme nebo s někým spíme? Myslíme slovem láska spolužití a citovou výměnu? Tak zní totiž běžná norma a pokaždé to značí něco velice osobního, smyslového a ohraničeného, takže se ihned ozývají nejrůznější církevní sdružení, která tvrdí, že láska je mnohem víc, a hovoří o takzvané lidské lásce -k níž počítají rozkoš, řevnivost, žárlivost, přání druhého ovládnout, udržet si ho a vtisknout mu vlastní názor -, a je¬likož si uvědomují dopad toho všeho, mluví o potřebě jiné lásky: božské, netknuté, zářné a nezneuctěné.
Takzvaní světci, co jich po světě bylo a je, odjakživa tvrdili, že pohlédnout na ženu je něco špatného, a kdo se oddává sexu, nikdy prý nedospěje k bohu. Z toho důvodu sex potlačili, ale on se v nich nepřestal hlásit. Je to, jako kdybyste chtěli popřít krásu země a vypíchli si oči - takže srdce a mozky těchto lidí jsou vyprahlé. Odehnali od sebe krásu, kterou si spojili s ženou.
Lze však lásku dělit na posvátnou a světskou, lidskou a božskou? Anebo je pouze láska? Je možné, aby láska směřovala jen k jednomu člověku a druhému se vyhýbala? Když řeknete „miluji tě", vylučuje to lásku k druhým? Je láska osobní, anebo neosobní? Smrtelná, nebo nesmrtel¬ná? Je láska morální a nemorální? Rodinná a nerodinná? Když milujete lidstvo, jak je to s láskou k jednotlivci? Je láska pocit, vzrušení, touha, potěšení? - Tyto otázky na¬značují, jak rozličná jsou naše pojetí a představy vytvořené kulturami, v kterých žijeme.
Abychom tedy zjistili, co je to láska, musíme ji nejdříve zbavit nánosů staletí a odsunout veškeré ideologie a před¬stavy, jak by láska měla anebo neměla vypadat. Dělit věci podle toho, jaké by měly nebo neměly být, je asi nejzrád-nější způsob, jak nakládat se životem.
Jak tedy objevím, co je to za plamen, kterému se říká láska? Moje otázka nezní, jakým způsobem lásku vyjádřit, nýbrž co vlastně znamená. V každém případě nejdříve od¬mítnu, co tvrdí církve, společnost, rodiče či přátelé, a co o ní řekli různí lidé a knihy, protože jí chci porozumět sám za sebe. Jde o nesmírný problém, který se týká celého
lidstva, a existuje tisíce definic a pojetí, jimiž jsem poután podle toho, co se mi na nich líbí anebo jaký je zrovna můj zájem. Takže mám-li porozumět, neměl bych se nejprve osvobodit od svých předsudků a sklonů? Zjistil jsem, že jsem z toho všeho zmaten a navíc jsem ovládán žádostmi. A tak si říkám: Především se musíš zbavit vlastního zmat¬ku. Co je to láska, pochopíš třeba z toho, co láska zaručeně není.
Vláda mi nařizuje: Běž a pro lásku k vlasti zabíjej. Je tohle láska? Církev tvrdí: Vzdej se pro lásku k bohu sexu. Je to láska? Je láska žádost? Neříkejte, že není, protože pro většinu z nás znamená právě smyslovou potěchu ze sexu¬álního uspokojení a vztahu. Nejsem proti sexu, ale všim¬něte si, co s sebou nese: chvilku sebezapomnění, a jste zase zpátky ve své známé vnitřní vřavě. Proto si znovu a znovu přejete, aby se zopakoval stav, kdy jste necítili žádné starosti a problémy - žádné „já". Vaše tvrzení, že milujete svou ženu, v sobě zahrnuje sexuální potěšení a útěchu, že máte doma někoho, kdo se stará o domácnost a o děti. A jste tudíž na ní závislý. Dala vám své tělo, city, svou podporu a jistou pohodu a zabezpečení. Pak se najed¬nou od vás odvrátí - z nudy anebo proto, že se jí líbí někdo jiný - a vaše citová rovnováha je tatam.
Rozrušení, které následuje a vůbec se vám nelíbí - se nazývá žárlivost. Znamená bolest, zoufalství, nenávist a násilí. V podstatě máte na mysli: „Miluji tě, dokud mi patříš. V opačném případě tě nenávidím. Pokud se budu moci spolehnout, že uspokojíš mé žádosti - sexuální a další -, budu tě milovat i nadále. Když mi však přestaneš dávat, co po tobě chci, je konec." Vznikne mezi vámi rozpor a od¬loučení a pro lásku nebude nejmenšího místa.
Pokud byste však dokázali se svou ženou žít, aniž by vaše mysl vytvářela všechny ty rozporuplné stavy a hádky ve vašem nitru, potom byste možná - možná - pochopili, co to láskaje. Pak jste totiž naprosto svobodní, a stejně tak váš muž nebo žena. Pokud jste z důvodů svých žádostí závislí, jste pouhý otrok. Když milujete, musí tu být svobo¬da. Nejen vůči druhému, nýbrž i vůči sobě.
Druhému patřit, přijímat od něho duševní posilu, záviset na něm, to všecko nutně zahrnuje úzkost, strach, řevnivost, pocity viny - a kde je strach, není láska. Nepozná ji ani mysl zavalená starostmi. Nemá s ní nic společného ani citovost a sentimentalita, a už vůbec ne žádostivost a po¬těcha.
Láska není produkt myšlení, které vždycky náleží minu¬losti. Lásku nelze myšlením pěstovat. Není obklopena ani provázena žárlivostí, protože i ta patří minulosti, zatímco láska vychází z činné přítomnosti. Neexistuje budu milo¬vat, ani miloval jsem. Kdo tohle chápe, nikdy nikoho nená¬sleduje. Láska nezná poslušnost a uctivé vzhlížení, ani je¬jich opak.
Skutečně nevíte, co to je někoho opravdu milovat - bez nenávisti, nevraživosti a zloby, beze snahy ovlivnit něčí úmysly a činy, bez odsuzování a srovnávání? Copak je to láska, když někoho porovnáváte s jinými? Když někoho milujete celým svým srdcem, celou myslí, celým tělem, celou svou bytostí, copak je při tom místo pro srovnávání? Když dáte lásce ze sebe všechno, není nic než ona.
A patří k lásce povinnosti a závazky? Ožila by láska vů¬bec taková slova? Když něco děláte povinně, děje se tak s láskou? Jistěže ne. Síť povinností, do níž je člověk lapen, ho v pravém slova smyslu ničí. Jste-li nuceni dělat něco povinně, nemůžete to mít rádi. A zase naopak: kde je lás¬ka, neexistuje závazek ani povinnost.
Většina rodičů si bohužel myslí, že mají závazky vůči svým dětem a vyčerpávají je tím, že jim přikazují, co mají a nemají dělat, čím se mají nebo nemají stát, a zajímá je pouze to, aby jejich děti byly dobře zabezpečené. Co pova¬žují za svůj závazek, je součástí společenské počestnosti, kterou lidé velmi ctí. Kde však sídlí počestnost, nenajdete řád. Zdá se mi, že většinu rodičů zajímá jenom dokonalé měšťáctví. Vychovávají své děti pouze tak, aby se přizpůsobily dané společnosti, čímž rozmnožují války, obecné roz-pory a násilí. Tomu říkáte láska a péče?
Opravdová péče se podobá pečování o rostlinu anebo strom, které člověk pravidelně zalévá, zkoumá jejich potře¬by, dává jim nejlepší půdu a dohlíží na ně s něžnou starost¬livostí. Když však své děti vedete, aby pouze dobře zapadly do společnosti, připravujete je na to, aby byly vražděny. Kdybyste své děti opravdu milovali, nebylo by ve světě válek.
A když ztratíte ty, které jste milovali, pláčete. Jsou to však slzy za mrtvými? Naříkáte pro ně, anebo kvůli sobě? Plakali jste vůbec někdy pro jiného? Plakali jste pro syna, který padl na bojišti? Možná ano. Byly to však slzy sebelí¬tosti, nebo slzy za mrtvou lidskou bytostí? Jestliže to bylo pouhé sebelitování, váš pláč byl naprosto bezvýznamný, protože jste se zabývali jen sami sebou.
Pokud naříkáte, že vám byl vzat člověk, do něhož jste investovali plno svých citů, pak nešlo o city skutečné. Když oplakáváte svého mrtvého bratra, plačte pro něho. Naříkat kvůli sobě je velmi snadné, ale vaše sebelítost vás pouze zatvrdí, uzavře světu a otupí.
Je láska sebelítost a nářek, že mě někdo opustil a že jsem zůstal sám? Že mě zbavili moci a potkal mě trpký úděl, pročež si stěžuji na okolní svět? Je láska já, které trpí? Jestli tohle pochopíte, jako byste to uchopili (jako lze uchopit větev, kámen anebo ruku), pak také zjistíte, že si své strasti vytváříte vždycky jen sami a že strast se rodí z myšlení a je důsledkem času: před třemi lety jsem měl ještě bratra, nyní je mrtev; zůstal jsem bolestně sám a na¬blízku nikdo, kdo by mě těšil a dělal mi společnost - a pro¬to mám v očích slzy.
Jakým způsobem se tohle ve vašem nitru odehrává, můžete vidět, pokud bedlivě pozorujete. Vidět to lze plně, celistvě a naráz, pouze když dovnitř nevpustíte čas. Povahu a celkovou stavbu té nicotné věci nazývané „já" je možné spatřit v jediné vteřině - veškeré „moje" slzy, „moje" rodina, „můj" národ, „moje" víra, „moje" náboženství - všech¬na tahle ošklivost je ve vás. Když to zahlédnete nikoli svou myslí, nýbrž srdcem, když to spatříte opravdu z hloubi, pak máte v ruce klíč, aby všechna vaše trápení navždy skonči¬la.
Strast a láska nemohou jít spolu, přestože v křesťan¬ském světě je utrpení idealizováno a uctíváno coby přibité na kříž a zároveň se nám tvrdí, že mu lze uniknout jen jedinými dveřmi - což vám jasně ukazuje vyděračskou podstatu církevních spolků.
Ptáte-li se tedy, co je to láska, je možné, že se zároveň obáváte najít odpověď. Mohla by znamenat naprostý pře¬vrat. Mohla by rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že nemilujete svou ženu, muže, své děti (a milujete je?). Tře¬ba byste už nikdy nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.
Ale jestli stále ještě budete chtít zkoumat, pak zjistíte, že strach ani závislost nejsou láska, a není jí ani žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opak nenávisti, jako pokora není opak pýchy. Jestliže se dokážete toho všeho zbavit -ne přinutit se k tomu, nýbrž smýt to ze sebe, jako když déšť smývá dlouho usazený prach -, pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždycky toužil.
Protože pokud ve vás nebude - a nemluvím o pár kap¬kách, nýbrž o hojnosti lásky -, když jí nebudete plní, svět se zřítí do zkázy. Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém? Láska přece není něčí vyprávění. Copak lze říci: „Budu se v lásce cvičit. Každý den si sednu, abych o ní hloubal. Vynasnažím se, abych byl milý a vy¬zařoval sympatii. Přinutím se být pozorný k druhým." Je
snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle? Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Na základě metod a umění milovat získáte možná jistou galantní zběhlost, naučíte se příjemnému vystupování anebo začnete vyzná¬vat nenásilnost. Ale to nemá s láskou nic společného.
V tomto světě proměňovaném v poušť není lásky, proto¬že největší roli v něm hrají potěcha a žádost. Jenže bez lásky nemá váš každodenní život smysl. A lásku nelze mít tam, kde není krása. Krása není něco, co vidíte. Není ve skvostném obrazu ani v pohledu na nádherný strom, není v úžasné stavbě ani v půvabné ženě. Je tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska. Bez lásky a krásy tohoto druhu neexistuje ctnost, a vy už víte, že ať se snažíte jakkoli zlepšit svět a nakrmit chudé, vzejde z toho jen další zma¬tek, neboť bez lásky má člověk v mysli a v srdci jenom ošklivost a bídu. A naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku. Kdo miluje, může dělat co chce, protože láska řeší úplně všechno.
Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela , a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozžali západ slunce?
Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí „já".
Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému. Je jako květina, k níž lze přivonět anebo ji pominout. Je tu pro každého a pro toho, kdo si dá námahu na ni pohlédnout a s potěšením ji do sebe vdech¬ne. Jestli je jí kdo nablízku nebo ne, znamená pro ni totéž. Je plná vůně, a proto se o ni dělí s každým.
Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá vče¬rejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není. Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hle¬dal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k své¬mu přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu.
Mohli byste se zeptat: Když takovou lásku najdu, co se stane s mou ženou, dětmi, s mojí rodinou? Je přece nutné je zabezpečit. -Jestliže si kladete takovou otázku, pak jste nestanuli mimo pole myšlení, mimo pole vědomí. Kdo tam stanul, ten se takto neptá, protože ví, co je láska, v níž není myšlenka, a proto ani čas. Možná že vás tyto věty okouzlují nebo hypnotizují, ale dojít opravdu za myšlení a čas - tedy za všecky starosti - znamená být si vědom toho, že existuje ničemu nepodobná dimenze nazývaná láska.
Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte? Když nevíte, neuděláte přece nic. Napros¬to nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat. Je láska.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Další

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron