Šienšanský mudrc

Moderátor: Tara

Šienšanský mudrc

Nový příspěvekod Tara » sob 06. pro 2014 10:32:48

Šienšanský mudrc

Nakladatelství Unitaria, vydání první, březen 1992

I. TAO

II. UMĚNÍ

III. LÁSKA

------------------------------------------------------------------------------

I.

TAO

Dlouho, dlouho jsem hledal v chrámech a klášterech na břehu Čínského moře, v okolí přístavního města Chaj-tchou, toho, kdo by mi dokázal povědět o čínském náboženství víc, než jsem se jen dočetl v dostupných pramenech. Avšak setkával jsem se stále pouze s kněžími, klečícími před modlami, obrazy a sochami a nechápajícími poselství, které ony symbolizovaly. Odříkávali mechanicky verše, jimž se naučili nazpaměť a nerozuměli přitom jejich obsahu. Má víra v setkání se skutečným zasvěcencem, u něhož bych získal poučení, se rozplývala s prchajícím časem stále víc a více. Téměř jsem se již vzdával naděje, když jakýsi stařec mi začal vyprávět o Šienšanském mudrci, o němž se dozvěděl však také jen z doslechu. Ač jsem zažil už mnohá zklamání, rozhodl jsem se najít tohoto svatého muže.

Dlouho jsem neuvažoval a přeplul na malý ostrov, kde mým cílem byl chrám Šienšan.
Tento ostrov nevítá často návštěvníky, jen občas na krátkou dobu se stává útočištěm rybářů při jejich útěku před tajfunem, když už nemohou doplout do přístavu Chaj-tchou. Také cizinci přicházejí na ostrov jen zřídka. Samotný chrám se přimyká k vysoké skále pod ochranou starých rozkošatělých buddhových stromů. Proč byl zde postaven, v takové samotě, neumí dnes už nikdo vysvětlit.

Svou velikostí se chrám neliší od jiných, které jsem navštívil. Na jeho schodištích se povalovalo několik kněží ve špinavě šedivých šatech. Vítali mne s úsměvem, jenž prozrazoval jejich omezený duševní svět. Sochy "Kuan-jin", "Šákjamuniho" a "San-pao-fo" zářily po nedávné obnově a jejich lesk hrál pestrými křiklavými barvami, z nichž se poztrácela původní krása. Chrámová půda se topila ve smetí a špíně, válely se na ní slupky z pomerančů a kousky cukrové třtiny. Dech vstupujícího byl sevřen těžce páchnoucím vzduchem, směsí prachu a zatuchlosti.

Jednomu z kněží jsem řekl příčinu své návštěvy:
"Přicházím, protože chci spatřit svatého starce, který tu žije. Je mezi vámi opravdu Šienšanský mudrc?"
Na tváři kněze byl při odpovědi údiv:
"Ten žije v nejvyšší poustevně na skále. Ale nechce mluvit s barbary."
Pokračoval jsem:
"Dovedl bys mě k němu za dobrou odměnu?"
I když jsem v jeho očích viděl lačnost, pohyb jeho hlavy byl odmítavý:
"K tomu nemám dost odvahy, budeš si ho muset najít sám."
Jeho druzi mi s úsměvem nabízeli čaj, s nadějí, že se dočkají odměny.

-------------------------------------------------------------------------------

Nezbylo než vystupovat po skále nahoru. Již za půl hodiny jsem však stál na vrcholu před malou poustevnou. Po mém zaklepání se otevřely dveře a moudrý stařec stál přede mnou.
Okamžitě mě zaujala neobyčejnost jeho zjevu.
Zdálo se mi, že se dívám do světla, do velkého zdroje světla. Byl vysoký a přímého vzrůstu. V tváři měl klid, s jakým se setkáváme pod korunami stromů v měsíční noci. Jeho postava byla ztělesněním vznešenosti přírody. Byl obklopen svatostí, kterou cítíme v krajině, když si soumrak s večerem předávají vládu a citlivost naší mysli se dostává nad prašnou všednost.
Cítil jsem, jak se jeho oči propalují do mého nitra. Pojala mne neznámá úzkost a obraz mého vlastního života vyvstával přede mnou jako ubohý a nicotný. Nebyl jsem schopen slova a přitom mnou prolínala zvláštní síla a blaženost.
Způsob, jakým mi podal ruku, byl plný ušlechtilosti, z jeho slov zářila upřímnost.
"Buď zdráv, co Tě ke mně přivádí?"
Odpověděl jsem mu s výrazem úcty:
"Hledám učitele, který by mi pomohl poznat správnou cestu k vytouženému cíli - být dobrým člověkem. Dlouho po ní pátrám, dlouho zatím marně putuji v této pohostinné zemi. Přečetl jsem mnoho knih, ptal se mnoha učených mužů, ale nenašel jsem doposud hledanou odpověď a zůstávám bez ní chudý."
On se pousmál a řekl na má slova:
"Nejednáš zcela správně. Touha stát se příliš dobrým není nutná. Musíš znát míru i v této věci. Kdybys ji překročil, zahradíš si sám cestu k opravdové moudrosti. Poslouchej, jak Žlutý císař znovu našel svou zázračnou perlu, kterou už pokládal za ztracenou. Povím ti to.
Bylo to v době, kdy Žlutý císař (legendární panovník, vládl kolem roku 2700 před našim letopočtem) dlel na severním pobřeží Červeného moře a vyšel si na vrcholky Kunlinského pohoří. Při zpáteční cestě zjistil však ztrátu své zázračné perly. Přikázal svému rozumu, aby ji vyhledal, ale nepodařilo se to. Dal příkaz vlastnímu zraku ji vypátrat, ale bez úspěchu. Zavelel proto svým slovům, aby ji našla, i to však bylo bezvýsledné. Když pak dal stejný úkol NICOTĚ, stalo se neuvěřitelné. NIC to dokázalo a přineslo perlu nazpět. Žlutý císař se velmi podivil, že právě to NIC to dokázalo.
Rozumíš mi dobře?"
Odpověděl jsem:
"Vidím, že tou perlou byla jeho duše; myslím, že vědění, které nejde k jádru věci, činnost smyslů a slova duši spíše zatemňují, než aby jí přinášely světlo. Teprve úplný a dokonalý klid dal duši sílu zjevit vědomí tohoto císaře.
Mám pravdu, Mistře?"
"Ano. Tvůj cit ti dal pochopit podstatný význam všeho. Víš, kdo je autorem tohoto krásného podobenství?"
"Jsem ještě příliš mladý a nevím o tom mnoho."
"Autorem tohoto příběhu je Čuang-c, žák Lao-c´ův. Nebyli to ani Kchung-c´(Konfucius), ani Meng-c´(Mencius), kdo byli hlasateli nejčistší moudrosti v této zemi, ale Lao-c´, který byl z nich největší. A Čuang-c´byl nositelem jeho poselství. Vím, že Lao-c´je obdivován i v cizině, ale málokdo vůbec tuší, že Lao-c´byl jedním z nejvznešenějších lidí vůbec.
Prostudoval jsi Tao-te-ťing a zamyslel ses nad tím, co znamená tao?"
"Přiznám se, že toho, co vím, je málo."

"Proto tě mohu poučit. Již dlouho jsem neměl žáka, a navíc z tvých očí nemluví pouhá zvědavost, ale čistá touha po nalezení moudrosti. Slyš tedy, že Tao neznamená nic jiného než u vás, cizinců, Bůh.
Tao je ono jediné, první počátek i konec všeho; Tao rozvíjí a obsahuje všechno a všechno se k němu zase vrací.
Lao-c´vložil do začátku své knihy znak Taa. Ale ono Nejvyšší, nad vším vládnoucí a Jediné nemůže mít žádné jméno, a nemůže je vyjádřit ani zvukem. Stejně tak nemůže mít tvůj Bůh jméno.
Wu - nic je Tao. Chápeš?
Tao je jediné reálné, jediné skutečné - nemá počátek ani konec, je tím, co nemůžeme pochopit, co pro nás tedy neexistuje a v tomto smyslu není ničím.
Tao, co umíme pochopit, co je pro nás podmíněně skutečné, je v podstatě jen zdánlivé. Je to následek plynoucí z onoho absolutně reálného, neboť vše z této skutečnosti vyšlo a vše se k ní zase vrací. Věci pro nás zdánlivě skutečné jsou samy o sobě neskutečné. Námi nazývané "bytí" je vlastně "nebytí", to znamená však právě bytí, jsoucnost. Z toho vyplývá, že žijeme ve velké temnotě. Co sami máme za reálné, skutečné, není skutečné, i když vychází ze skutečného, protože ono skutečné je všechno.
Jedině reálné je Tao...
Stále však měj na paměti, že Tao je pouhé znění slova, které jsi řekl, pravé Tao je nevyslovitelné. Nic z věcí, které poznáváš smysly, není reálné, skutečné.
Tao je počátkem nebes i země. Jedno zrodilo dvě, dvě trojici, ta zase milióny. Milióny věcí se vracejí k jedinému.
Pokud jsi toto pochopil, vstoupils prvními branami moudrosti. Už víš, že Tao znamená původ všeho - stromů, květů i ptactva; moří, pouští i skal; světla i tmy, tepla i chladu, dne i noci; léta i zimy i tvého vlastního žití. Světy zanikají a oceány se vytrácejí v parách v průběhu věčnosti. Člověk vystoupí z temna, jeho úsměv bleskne v klamném světle a opět mizí. Ve všech těchto proměnách je přítomno ono Jediné. Ve všem je Tao. I tvá duše ve svém nejryzejším já je Tao.
- "Pohleď na svět před sebou!"
Vznešeným pohybem ukázal při těch slovech k moři. Po obou stranách se tyčila pohoří uchvacující svou velikostí. Zmenšovala se potom do dálky v jemnějších siluetách a ztrácela se v mizejícím obzoru. Na jednom blízkém vrcholku bylo vidět osamělý stromek, jeho lístky se chvěly v přívalu světla. A v nastávajícím večeru přicházely z výše klid a vlídnost.
Příliv mořských vln se pomalu blížil, tiše, jako by nezvučným plynutím, v obrazech přibližující se neskutečnosti. Po hladině plula loďka se zlatě zářící plachtou, malá na nedozírném moři, bez obav, nesena důvěrou a láskou. Všude čisto, ani náznak špatnosti.
Vzrušen a rozradostněn jsem řekl:
"Teď to, Mistře, cítím! Všude nacházím, co jsem hledal. Všechno je najednou tak blízko, u mne. Všude je co hledám, co jsem i já sám, co je i má duše. Všechno je najednou tolik spřízněné, tak známé, přímo mé vlastní já. Všude je Bůh. Tao je skutečně ve všem!"
Chvíli bylo ticho a potom mě ten moudrý muž odpověděl:
"Ano, pochopils to, měj se však na pozoru, abys neupadl do zmatků a omylů. V tom, co vidíš, je Tao; avšak Tao není to, co vidíš. Bylo by chybou se domnívat, že Tao bys mohl vidět vlastníma očima. Ani to, co cítíš, není Tao. Tao nepodnítí ani radost v tvém srdci a nevznese slzy do tvých očí. Všechny tvé pocity a dojmy jsou relativní a ne-skutečné.
Nemohu ti říci ještě všechno najednou. Nepochopil bys to. Stojíš teprve u první brány a vnímáš zatím jen úsvit dne. Tvá znalost o přítomnosti Taa ve všem znamená však sama již mnoho. Tvůj život se stává přirozenějším, smysluplnějším...
Věř, že jsi spočinul v objetí Taa s takovou jistotou jako v náručí matky. Jdi jen po této cestě, s vážností a rozmyslem a budeš se cítit všude posvátněji než zbožný kněz pod klenbou chrámu. Nebude ti hrozit už ani zmatek pramenící z proměn věcí, života a smrti, protože poznals, že život a smrt vycházejí z Taa. A Tao, které tě v životě naplňuje a obklopuje, bude i po smrti věčně v tobě a v tvé blízkosti.
Jen pohlédni na krajinu před sebou, cítíš, jak jsou stromy, pohoří, moře s tebou spřízněny a sbratřeny, stejně jako vzduch a světlo?"
Bylo chvíli ticho, jeho hlas dozníval v šumění moře. Potom však dodal:
"Všichni, všichni lidé mají otevřenou cestu k tomu, aby se stali pravými lidmi. Je však třeba, aby nechali plynout žití samo sebou podle příkladu vlnícího se moře i podle prosté krásy květiny, v jejímž květu se zrcadlí Tao."

------------------------------------------------------------------------------

„A nyní ti řeknu něco o wu-wej, o nejednání, o samojití dechem pohybu, který má původ v Tau.
Wu-wej znamená nepůsobení, ale i nejvyšší konání, je tedy nečinnost nebo netečnost. Wu-wej je nečinnost zvrácených nebo nepřirozených hnutí; to znamená vášní a žádostí. Činnost přirozeného pohybu však pochází z Taa. Veškerá příroda vzniká přirozeným pohybem, který z Taa vychází.
Také každý člověk je podněcován k pohybu, podnět vychází z Taa, chce člověka přivést k Tau nazpět. U lidí však často dochází k ovlivnění a zaslepení vlastními žádostmi a vášněmi. Objevuje se u nich chtivost, závist a nenávist. Touha po rozkoši, slávě, mamonu. Jsou to hnutí prudká jako bouře. Narušující a neomalené vystupování a zase prudký pád. Připoutávají se pevně ke všemu, co není skutečné. Touží po mnohém a ne po onom jediném. Chtějí mnoho vědět. Chtějí být považováni za ctnostné, dobré a moudré. Ale jedinou cestou ke spáse je návrat k původu.
Tao je v nás. A Tao je klid.
Vyrovnanosti můžeme dosáhnout jen tehdy, když po ničem nebažíme, ani po mimořádném dobru, ani po moudrosti.
Tolik je žádostí lidí dozvědět se, co je Tao! Tolik je bloudění nad výrazy, jak se ptát, a jak to vyslovit!
Opravdu moudrý člověk následuje učení beze slov, které zůstává nevysloveno, jak je psáno v Tao-te-ťingu. Zůstává otázkou, kdo a kdy je bude moci vyslovit. Ti, kteří vědí, co je Tao, to nevyslovují; naopak ti, co to vyslovují, nemají o tom vědomosti. Také já ti neřeknu, co je Tao. Je na tobě, abys to našel sám. Cesta vede přes odřeknutí se všech vášní, všech zvláštních tužeb a žádostí. Znamená to žít sám sebou, bez nepřirozených chtění. Cesta tě musí vést k Tau mírně, plynule a pokojně, jako postupuje oceán ve své velikosti a šíři. Jeho pohyb není vyvoláván chtěním po pohybu, ale vědomím, že je moudré a užitečné pohybovat se. Pohybuje se sám sebou. Tak se i ty vzneseš při návratu k Tau a staneš se sám Taem.“
Stařec se odmlčel a v jeho pohledu byla vážnost.
Oslovil jsem ho:
„Otče, to, co mi říkáš, je krásné a hluboké, zdá se mi to prosté jako příroda sama. Ale pro lidi už není tak snadné povznést se k Tau klidným nejednáním.“
Řekl mi, abych nezaměňoval nesprávně slova a významy.
„Za nejednání, wu-wej, nepovažoval Lao-c´obyčejnou nečinnost, pouhou lenost při přivřených víčkách očí. Měl na mysli potlačení přízemních podnětů, umlčení žádostí a tužeb po neskutečných věcech. A požadoval aktivitu, snahu v reálném. Silné a účinné podněty duše, která musí být vyproštěna z temného těla jako pták z klece. Poskytnutí volnosti niterným vznětům a oddanost těm cílům, které jsou nám osudově dány a které pomohou naší duši znovu se vrátit k Tau. Věř, že tento pohyb je zrovna tak přirozený jako když pluje obláček po nebi nad námi…“
V blankytu nad námi ozařoval zlatý svit vznášející se oblaky. Postupovaly pomalu k moři v obdivuhodné skvělosti. Potichu, zcela neslyšně stoupaly výš.
Potom pokračoval:
„Za chvilku zcela zmizí v nezměrné ploše nebe a neuvidíš nic jiného, než nekonečnou modř. Tak se stane i s tvou duší v Tau.“
Namítl jsem:
„V mém životě je tolik nepravostí, jako bych byl obtížen temnými touhami. A podobně smutní jsou i mně blízcí lidé. Jak by se mohl takový život povznést k Tau v takové záři, v tak čisté esenci, když jej tolik tíží zlo?“
Stařec však řekl:
„Tak nesmíš smýšlet! Tomu nevěř!“
Mile se na mě usmíval a z jeho tváře vyzařovalo pochopení:
„Nikdo z lidí nemá sílu Tao zničit, ve všech září duše v nezničitelném lesku. Nepovažuji lidskou špatnost ani za tak velkou, ani za tak špatnou. Ve všech lidech je nesmrtelné Tao; v mudrci i v básníkovi stejně jako ve vrahovi a cizoložníkovi. Ve všech je nezničitelný poklad, nikdo není lepší než druhý. Bylo by nespravedlivé mít jednoho raději než druhého; právě tak není možné jednoho vychvalovat a druhého zatracovat. Jsme ve své podstatě stejní jako dvě zrnka písku na této skále. Nikdo nebude věčně vyloučen z Taa; všichni nosíme Boha v sobě. Jejich viny klamou, podobají se stínům a mlžným oparům. Jejich skutky mohou vyvolávat mylné představy a jejich slova se rozplynou jako efemérnost snů. Nemohou být ani špatní ani dobří. Jsou mocně přitahováni k Tau jako krůpěje pod námi k rozlehlému moři. Je možné, že u některého to bude trvat delší dobu než u jiného. Ale co je řada století ve srovnání s Nekonečnem?

Nešťastný příteli! Vzbuzují tvé chyby v tobě tolik obav? Považoval jsi vlastní nedostatky za silnější než Tao? Zdál se ti lidský hřích silnější než Tao? Toužil jsi být příliš dobrý a proto ti i lidská špatnost připadala jako přílišná. I lidi jsi chtěl vidět jako příliš dobré a proto tě naopak tak rozesmutněla jejich špatnost. To všechno je však pouhé zdání. Tao není dobré a Tao není špatné. Tao je jediné, jedině reálné, jedině skutečné, jedině Tao existuje. Naproti tomu všechny neskutečné věci žijí jen zdánlivý život kontrastů a vztahů, ale neexistují samy o sobě.
Není proto třeba, abys chtěl být příliš dobrý, ani aby ses pokládal za tak špatného. Tvou snahou by mělo být wu-wej, nejednající a samovolně jdoucí, ne špatný, ne dobrý, ani malý, ani velký, ani nízký ani vysoký. Až se oprostíš od zdánlivých představ, od všech tužeb a žádostí, tvůj pohyb bude sebou samým a vzlétneš k Tau světlým pohybem, který považuj za vlastní a opravdu skutečný životní princip, tak jasně a tiše, jako ten zlatým třpytem ozářený obláček nad tvou hlavou na nebi.“
V té chvíli jsem cítil v sobě mnohem větší volnost než dříve. Ne radost, ne štěstí, ale cosi se ve mně rozepjalo, obzor se rozšířil.
Poděkoval jsem moudrému muži a řekl jsem:
„Tvá slova, naplněna Taem, mi dávají podněty, které si nedovedu vysvětlit, ale jsem jimi jakoby unášen. Jak smysluplné je Tao! Dalo mi, co jsem dosud nenacházel při hledání pravdy a tišení žízně po vědění!“
Mistr mne znovu napomenul, abych nemluvil tolik o své touze po poznání:
„Nechtěj znát příliš mnoho. Dojdeš k poznání sám sebou; poznání dosažené nepřirozenou metodou od Taa odvádí. Není dobře znát všechno o lidech a věcech ve svém okolí, zejména o vztazích a rozdílech mezi nimi. Zdravá není ani přílišná touha po štěstí ani obavy z neštěstí; žádné z nich nepatří mezi reálné záležitosti. Ani radost ani bol nejsou skutečné. Představa o Tau jako přirozeném nebo nepřirozeném, o štěstí nebo neštěstí, by znamenala, že to není Tao. Tao je jediné a nemůže mít protiklady! Čuang-c´to vyjádřil jednoduše: „Největší štěstí není štěstí.“ Také bolest se pro tebe vytratí. Nevěř, že bolest je skutečná, podstatný princip života. I bolest od tebe zmizí, jako se vytratí mlhy z hor. Jednou poznáš, že všechno, co ti připadalo jako kalné a temné, stane se wu-wej, nic. Neboť vše je z Taa, všechno je plod velké soustavy, vycházející z jednoho principu.
Pak nebude nic, co by tě zarmoutilo nebo potěšilo. Nebude ti do smíchu ani do pláče. Vidím, že se teď na mne díváš a pochybuješ, a zdá se, že mne pokládáš za nadmíru chladného, za bezcitného. Ale až se dostaneš ve svém poznání dále, poznáš, že je tomu tak. Když uvidíš utrpení, budeš vědět, že někdy musí přijít, protože není skutečné, a při pohledu na veselí poznáš, že je to také jen prostá radost a její trvání je zdánlivé jako protiklad ke smutku. Když vidíš milého člověka, pokládáš za zcela přirozené, že je takový, jaký je. A napadne tě přitom, oč bude jednou lepší, až už nebude ani milý ani dobrý, protože bude nad tím povznesen? A stejně pohlédneš na zlého člověka, klidně, bez odporu a nenávisti. V Tau je totiž i on tobě roven a také žádná z jeho vin nemůže v něm zničit Tao. Až dosáhneš schopnosti být wu-wej – nejsoucí, v tom prostém, lidském slova smyslu, pak teprve začneš opravdově být a vstoupíš do pravého jsoucna. Půjdeš svým životem klidný a sám sebou jistý, jak to dělá ve své nedohlednosti moře před námi. Nic nenaruší tvůj klid. Ve všem uvidíš Tao; vytvoříš jednotu se vším existujícím a na všechnu přírodu kolem sebe budeš hledět jako na milou, blízkou bytost, jako na sebe samotného. V klidném chápání proměn dne i noci, života i smrti budeš sám procházet těmito změnami a vstoupíš jednou ve svůj vlastní původ, v Tao, které je už bez proměn.

----------------------------------------------------------------------------------


Byla to velká slova a v tu chvíli se mi zdála tak prostá a jednoduchá, že jsem jim musel uvěřit. Přece jsem však řekl:
„Ano, ale ještě něco nemohu pochopit. Jsem tak naplněn láskou k životu, že mě děsí smrt. Je mi smutno při představě smrti přátel, mé ženy, mého dítěte. Smrt mi připadá temná a smutná, naproti tomu je pro mne světlý a jasný život se svitem slunce a zelenou přírodou plnou květin.“
A Mistr vysvětloval:
„To pramení z toho, že zatím ještě necítíš, jak přirozená je i smrt, jak je sama sebou, zrovna tak jako život. Myslíš mnoho na nicotné tělo, které skončí ve studené zemi. To se však rovná pocitu vězně, pro kterého se blíží svoboda, a on se rmoutí, že má opustit temný žalář, kde žil tak dlouho. Pro tebe je smrt zlá ve srovnání se životem, ale ani jedno, ani druhé není skutečné, oboje je jenom zdání. Tvá duše přeplouvá ve chvíli smrti ze známého jezera do neznámého, zapomenutého moře. Tvá duše, představující to jediné trvající v tobě, nemůže být nikdy zničena a ona sama se toho také neobává. Tohoto strachu se musíš jednou provždy zbavit. Ale… „ – a nyní se trochu pousmál – „až budeš trochu starší, tak přirozeně, z podnětu Taa, nebudeš mít už obavy ze smrti. Nebudeš se ani trápit pro ty, kteří odešli dříve nežli ty, protože se povzneseš nad protiklad loučení.“
Ten moudrý muž mluvil tak, jako by to bylo všechno přirozené a rozumělo se samo sebou, ve mně však nebylo ještě všechno jasné. Řekl jsem:
„Taková moudrost je strašná a téměř mne děsí! Život by se mi zdál chladný a prázdný, kdyby právě v tomto měla spočívat moudrost!“
Stařec odpovídal stále stejně klidně:
„Ano, život je i studený a prázdný. Je a přece není. Je málo těch, kdo jsou schopni rozlousknout tuto hádanku a poznat sama sebe. Je život skutečný nebo není…“
Odpověď zůstala slovy nevyřčena a přece tu vlastně byla. Zadíval jsem se do večerní krajiny. Zdálo se mi, že hory v mlžném šeru spí. Objímal je zvláštní jemný, modravý svit a spočívaly jako děti přituleny pod rozlohou širého nebe. Kdesi dole mihotala malá červená světla. Rozechvělé tóny flétny byly doprovodem vzdálenému monotonímu zpěvu. Moře se rozlévalo monumentálně a hluboce do noční tmy a šumění dálky připomínalo nekonečno.
Mé oči zalila silná lítost a prudké rozechvění vyvolalo mou další otázku:
„Ale co se potom stane s láskou a přátelstvím?“
Mistrovi se při odpovědi rozzářily oči zvláštním svitem. Jeho slova zněla s opravdovou jemností.
„Láska a přátelství jsou největšími hodnotami života. Jsou průvodci prvního podnětu Taa k tobě. Jednou je však nebudeš vnímat, stejně jako řeka necítí proudění mezi břehy, když vstoupí do nedohledného moře. Nechci tě navádět, abys vyhnal lásku ze svého srdce, to by bylo v rozporu s Taem. Miluj, co máš rád a nepřipouštěj si myšlenku, že láska by mohla být překážkou, která by tě měla v područí. Kdybys vypudil ze srdce lásku, jednal bys nerozumně a byl bys Tau vzdálenější než dříve. Jenom věz, že láska odejde sama sebou, neboť Tao, jediné skutečné, není láska.
Měj na paměti, že hovoříme o nanejvýš vznešených záležitostech. Kdybych mluvil o životě a o lidech, pak bys ode mne slyšel: Láska je nejvyšší ze všeho. Pro toho, kdo se však znovu zrodil v Tau, je i láska jen slovo, které jednou bude i v tobě patřit minulosti…
Připozdívá se však a já tě nechci zatěžovat najednou tolika myšlenkami. Určitě budeš chtít přespat v chrámu; zařídím ti tam nocleh. Doprovoď mě teď dolů.“

----------------------------------------------------------------------------------

Zapálil malé světlo a vzal mne za ruku, aby mne mohl bezpečně vést. Šli jsme pomalu, krok za krokem. Staral se o mne, jako bych byl jeho dítě; kde bylo příkré místo, posvítil mi napřed a při pozorném vedení sledoval ostražitě každý můj pohyb. Po sestupu dolů mne uvedl do malého pokoje, používaného pro mandariny, a sám mi donesl pokrývku a polštář.
Poděkoval jsem mu srdečně a ptal jsem se ho, kdy budu zase já moci jeho pohostinství oplatit.
Vlídně se na mě podíval a s úsměvem odcházel.

-----------------------------------------------------------------------------------

II.

UMĚNÍ


Zeptal jsem se moudrého muže, co je umění.
Seděli jsme právě na výšině pod ochranou skal. Před námi se prostíral oceán, lesknoucí se do nekonečna ve sluneční záři. Na jeho hladině zvolna pluly plachetnice a nad nimi se míhali v ušlechtilém letu rackové. Do azuru oblohy narůstaly velké bílé mraky jak nedotčený sníh a přibližovaly se v mohutném šiku.
Pokračoval jsem:
„Co je poezie?“
Moudrý muž odpověděl:
„Překvapí tě, jak je to prosté a přirozené, jako moře, jako ptáci i jako obloha. Pochopíš to jistě snadněji a jistěji než Tao. Podívej se jen všude kolem sebe, po zemi, po vodstvu, po vzduchu.
Poezie existuje stejně dlouho jako nebesa a země.
Zároveň s nebem a zemí byla totiž zrozena i nejvyšší krása. Slunce a měsíc nasvěcují mraky a zrůžovělý ranní i večerní opar, přitom tu není určitá barva, která by jimi pronikala, jako je tomu u jiných látek, a přece tvoří tak obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to velké, „viditelné“ pod oblohou.
Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. Jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností; kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noci.
Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy….
Velký a prostý musí být i básník, jeho motivace je podobná moři, podle pohybu vycházejícího z Taa, kterým se musí dát unášet tiše, bez vlastních impulsů, poslušný jako dítě! Veliké je moře, veliký je básník. Ale ještě větší je Tao, které není velké.“
Stařec domluvil a zaposlouchal se do zvuku moře. Bylo znát, jak ho hudba naplňuje.

Dlouho jsem přemýšlel o tom, co říkal o Tau, pojal mě strach, že jeho vznešená filozofie zavrhuje umění, a naopak, budu-li se chovat podle jeho moudrých rad, nedokáži dál sdílet čistotu vzplanutí básníka, že ztratím schopnost čisté dětské radosti při setkání s krásou.
Ale on tu stál uchvácen a s jasem v očích poslouchal hudbu vln, jako by viděl moře ponejprv.

Po chvíli se opět ozval:
„Což to není krása, opravdový div, ten zvuk vycházející z Taa? Světlo mající pramen v Tau, který je zdánlivě beze svitu? A verše, melodie slov, vydávané z Taa, jež se zdá nemluvné. Cožpak nežijeme ve věčném tajemství, v kterém objevíme jednou prostou, ale absolutní pravdu?
Dlouho jsem mlčel. Ale stále jsem ještě nebyl schopen správně vše pochopit. Všechno bylo jednoduché, pro mne až příliš jednoduché. Moje pochyby vyvolaly novou otázku:
„Je možné, že být básníkem a zpívat verše je opravdu tak prosté? Tvorba nemůže být přece tak snadná jako když se potok řítí přes skálu. Cožpak není nutné napřed se učit a zkoušet poznaný tvar veršů? Psaní poezie je přece opravdové vlastní konání, ne samovolný postup.“
Odpověď přišla bez váhání.
„Pro posouzení toho, co je poezie, je důležité, má-li autor v sobě pramen, vřídlo, z něhož verše plynou. Má-li v sobě prosté a čisté podněty, vycházející z Taa, nebo zda jeho životní zásady postrádají tak prostou krásu. Má-li v sobě takový pramen, je to básník, bez něho básníkem není.
Mohli bychom snad říci, že všichni lidé jsou v podstatě básníky. Ve všech je přece původní a základní pohyb z Taa a zpět k Tau. Ale jen u zcela výjimečných osob je tento pohyb tak rozvinutý a vytváří tak silné napětí, že se stávají schopnými spatřit a vyjádřit vznešenou krásu. Mnozí lidé připomínají často vodu bez pohybu, v bahnité krajině, kde se rostlinám málo daří; básníci jsou však průzračné řeky proudící k širému oceánu mezi bujně porostlými břehy, jejich nádhera uchvacuje. Ale nebudu ti kreslit slovy tak mnoho obrazů…
Možná bys chtěl vědět, zda básník, skutečný básník musí se dál zdokonalovat ve svém umění nebo je-li jeho vývoj samovolný, jak je dopřáno přírodě. To druhé je pravda. Mladý poeta, který se po určitou dobu učí zvládnout různé formy poezie, cítí je pojednou tak přirozené, jako sama sebe. Pohyb jeho veršů v tvarech krásy je samovolný a on už nezná jiný pohyb. V tom je rozdíl mezi básníkem a diletantem. Básník píše své verše tak, jak mu z nitra tryskají. Teprve potom si napsané ověřuje, zda jsou správné ve všech myšlenkách a rytmu. Diletant naproti tomu si určí vždy nejprve osnovu, kterou se pak snaží vyplňovat nic neříkajícími slovy… Slova skutečného básníka mají ducha, plynou sama od sebe, právě proto, že duch jim dává sílu.
Budeš-li o tom přemýšlet, dojdeš k poznání o neexistenci pevných forem verše a literárních zákonů, protože verš, který vlastní silou vylétl z pramene, právě touto silou se také pohybuje a nechová se podle zákona předem daného lidmi. Jediný zákon tu platí, že zde žádný zákon vůbec není.
Možná se ti to zdá trochu opovážlivé co říkám, ale moje zdůvodnění vychází z vyššího poznání. A potom – také počet opravdových básníků, které znám, je nepatrný. Málokdy se setkáváme s člověkem tak ryzí povahy a vnitřní čistoty, jakou má příroda. Domníváš se snad, že potkáváš mnoho takových lidí ve vlasti?“
Měl jsem divný pocit při této otázce, neboť jsem ji nečekal a netušil jsem, kam s ní míří. Místo odpovědi, která se mi zdála nesnadná, jsem zvolil ještě jiný dotaz:
„Mistře, to ti nedokáži říci, dokud mě ještě nepoučíš. Jaký důvod má básník k napsání básně?“
Vyjádřil nad touto otázkou podivení a ptal se mě, jako by mým slovům nerozuměl:
„Ptáš se proč básník píše verše?“
„Ano, Mistře, proč to dělá.“
Řekl pak s mírným úsměvem:
„Proč šumí moře? Proč zpívají ptáci? Víš to snad?“
„Mistře, protože jinak nemohou, musí to dělat, je to přece jejich přirozené poslání.“
„Zcela správně! Proč by to mělo být u básníka jinak?“

Zamyslel jsem se, ale stále jsem si nedokázal odpovědět.
„Ano, může to být jinak. Poeta může zpívat s úmyslem tvořit a rozvíjet literaturu, zejména tam, kde dosud chybí, nebo zaniká. Ale jsou i básníci, kteří zpívají, aby se ověnčili vavřínem, dosáhli slávy a přízně.“
„Tvoje slova nejsou pořád ještě zcela přesná, vyhni se zneužívání slov, která jsou pro jiné lidi posvátná. Básníci, kteří píší pro slávu, nejsou opravdovými básníky. A básník nemůže zpívat s pevným záměrem, ani podle nějakého předem vykalkulovaného záměru. A dělá-li to, není opravdovým básníkem, ale jen řemeslníkem.“
Namítli jsem:
„Ale Mistře, proč by se neměl básník, který zpívá jako ptáci, čistě, radovat z vavřínů a růží? Je špatné, když žárlí na nositele vavřínového věnce, který jej dostal neprávem? Proč by se neměl považovat za lepšího než ostatní? A nesmí nenávidět lidi, kteří jej připravují o básnickou korunu a posmívají se mu? Jaké vysvětlení mi můžeš dát? Jaká jsou to přirovnání s malým ptákem a rozlehlým oceánem!“
A mudrc mi odpověděl:
„Tvé otázky, mladý příteli, jsou jen odpovědí na mou otázku, protože tvá snaha pochopit toto všechno dokazuje, že v tvé zemi nemáte mnoho básníků. Já cítím slovo básník v jeho nejopravdovějším a nejvyšším významu…
Opravdový básník může žít jen pro své umění, které miluje jako takové, a ne jako cestu k získání nějakých pozemských výhod. Opravdový básník vidí lidi a věci v jejich nejprostší souvislosti a podstatě a tím se přibližuje k Tau. Naproti tomu ti druzí vidí všechno zamlžené a nejasné.
Z toho usuzuj, zda básník pak může čekat, že jeho prostota a jednoduchost budou zřejmé lidem obklopeným mraky? Může ale nenávidět a upadat do smutku, když není chápán? Chápej všechno jako čtvero ročních dob. Nehledej v tom zvláštnost, ale zcela přirozený běh věcí. Básník nemá důvod ke smutku, nenachází-li ohlas, ani k jásotu, je-li slaven. Sleduje nálady lidu a chápe je jako zcela přirozené následky, protože zná jejich příčiny. Úsudek publika mu není ani lhostejný ani nelhostejný, protože pro něj neexistuje. Zcela mu uniká, jak se dívají lidé na jeho dílo, neví ani, je-li slavný nebo zapomínaný. Protože největší slávou pro něho je nebýt slavný.
Díváš se na mne jako bych ti vyprávěl o divech… Já však mluvím o základních pravdách, tak prostých a přirozených, jako jsou krajina nebo moře. Žil jsi dosud v narušeném prostředí lidí vlastní země, nepoznal jsi proto pravou jednoduchost. Příliš dlouho nevnímal tvůj sluch nic jiného než řeči o „zásluhách“, „slávě“, „cti“ a podobně. Považoval jsi proto všechno za skutečné a pro člověka stejně nepostradatelné jako je vzduch, který dýcháme, ale to vše je jen zdání a klam.
Viděl jsi možná i básníky dobré, ale pobloudilé a vzdálené základnímu principu Taa. Básníky, kteří nedokázali zůstat tím, čím byli. Jsou v činech rovni většině lidí, ale tím, že konají s větší silou, zdají se být titany. To poznávám z tvých otázek. Ale takoví už nejsou básníky a nezpívají čistě… I sebemenší odchylka od původního směru pohybu stačí k narušení pravé poezie.
Existuje jen jediná přímá cesta – prostá a čistá, bez poskvrny, a neúprosná jako přímá čára. Tato přímka je ono samo sebou existující. Mimo ni jde každé nepravé jednání: stezka ke slávě, moci a mamonu. Přímka pokračuje sama od sebe, neodchyluje se a bez zvláštního směru jde k nekonečnu.
Nemluvím tu pochopitelně jen o básnících, ale o umělcích vůbec. Pojď se mnou, ukáži ti dílo umělce, kterého si cením jako ryzího a prostého člověka a přitom velkého umělce.“
Vedl mne do svého domku, do jednoduše zařízené síňky, otevřel dvířka ve stěně a vyzvedl odtud dřevěnou truhlici. Vzal z ní menší skříňku z červenohnědého dřeva a postavil ji na stůl. Řekl:
„Podívej se nejdříve na tuto krásnou skříňku. Krásná věc musí mít přiměřenou schránku, která by ji skryla před nehodnými zraky.“
Potom jsem otevřel obě křídla pouzdra. Vnitřek byl vyložen světlomodrým hedvábím a v jeho středu byla soška. Zářila zvláštním třpytem, jako by sama byla zdrojem světla. Byl to „Buddha Kuan-jin“ (symbol „Druhé osoby“ Božské trojice), seděl na květu lotosu, jehož stonek se zvedal z rozbouřeného moře.
„Vidíš tu krásu?,“ zeptal se hlasem plným pohnutí.
„Vnímáš to ztělesnění klidné vznešenosti… Jak je milá ta jasná tvář, a přece tak vážná, kolik podivuhodného je v jeho očích hledících do dálky Nekonečna! Ta linie těla! Kolik nezměřitelné lásky a soucítění je ve sklánějící se pravé ruce a zase taková posvátnost v gestu pozdvižené levice, jejíž vztyčené dva prsty vyjadřují čas věnovaný učení! Kolik je krásy ve zkřížených nohou, lehce spočívajících na lotosovém květu… Cítíš tu esenci buddhismu v jediném obrazu? Kdybys o buddhismu nic nečetl, tady cítíš jeho nejniternější základ.
Všimni si látky, z které je soška vytvořená! Jak dlouho se takový umělec musel snažit, aby získal tak čistý materiál podle vlastních představ? Hrubá hmota, pokrytá nečistým prachem, by nemohla posloužit k dokonale plastickému zpodobení ideje vznešeného klidu. Umělec zvolil různé, zdánlivě všední materiály, jako hlínu a písek, a jejich harmonickým spojením s perletí a drahými kameny proměnil je v dokonale drahocennou substanci. Tak se dostalo dílu hmoty, která je důstojným tělem pro vznešenou myšlenku.
Záměrem umělce bylo symbolizovat jitřní červánky, které národům Východu zazářily při Buddhově zjevení. Jemnou bělost porcelánu nechal prodchnout růžovým nádechem, jaký lemuje ranní oblaka před východem slunce. Právě to tušené světlo je působivější než světlo samotné. Jeho bělost prozařuje jasný nach, tíha hmoty je téměř setřena… Jaký to zázrak!“

Moje pohnutí mně chvíli nedovolilo promluvit. Měl jsem pocit, že půvab tohoto umění ještě mocněji než moudrost starého muže zušlechťuje mé nitro. Pak jsem se tichounce zeptal:
„Kdo je původcem tohoto divu? Chtěl bych to vědět, abych mohl vzdát úctu jeho jménu, právě tak jako tvému.“
Stařec však odpověděl:
„To není důležité, můj mladý příteli! Duše tohoto umělce se přiblížila jen zase více k Tau, právě tam, kam se i ty sám jednou dostaneš. Jeho tělesná schránka zanikla jako odchází listí stromu a jako i tvá jednou zanikne. Co pro nás tedy znamená jeho jméno? – Chci ti je však povědět: jmenoval se Tan-Wej (Tan-Wej je jedno z jmen, která jsou znalcům známá. O umělcích toho jména však nic bližšího nevíme. Stali se slavnými až po své smrti, neznáme však ani jejich rodiště, protože žili skromně a pracovali v tajnosti), vryl je krásnými znaky na zadní část sošky, jak to bylo zvykem… Zajímá tě, jaké měl povolání?
Byl to prostý člověk, který ani netušil, jak velkým umělcem je, nechtěl se vyvyšovat nad ostatní lidi, neměl ani představu, že jeho dílo má tak velký půvab. Hleděl jistě často na oblohu, měl rád nekonečnost moře, miloval krajiny a květiny; bez těchto předpokladů by v něm nebylo tolik citu. Tak prosté linie a jasné barvy mohl najít jen v přírodě. Nebyl ověnčen slávou, jeho jméno nebylo zapsáno do historie. Nevím ani odkud pocházel, jaký byl běh jeho života a jakého věku se dožil. Podle mých vědomostí byly takové sochy vytvořeny asi před osmi sty lety a podle názoru znalců umění pochází tato soška asi z počátku vlády dynastie Ming… Umělec zůstal s největší pravděpodobností neznámý, jeho jméno se uchovalo jen díky této sošce, neboť právě ona přetrvala v plné kráse.
Takové umění nemůže být pomíjející, ale promlouvá k nám věčně… Bude tu i tehdy, až i naše děti a vnuci odejdou ze života!“

Ještě delší dobu jsme hleděli na toto dílo beze slova. Potom stařec položil opatrně ruku na schránku. Řekl přitom:
„Všechno je tak jemné, že bych si ani netroufal postavit sošku na denní světlo, které mi pro takovou jemnost připadá příliš drsné – vše je tak vzdušné jako duše.“
Položil pak schránku zpátky do truhlice a zavřel ji. Vyšel jsem za ním ze stavení a usedli jsme spolu zase pod klenbu skalního převisu.
Náhle jsem zvolal:
„Jak by bylo krásné, kdyby každý člověk vytvářel taková díla… Jak jinak by vypadalo prostředí kolem nás!“

„Říkáš, všichni lidé, ale to by snad bylo příliš! Bylo však v minulosti období, kdy tato velká říše byla podobná překrásnému chrámu umění. Doklady o tom můžeš ještě v Číně najít. Většina obyvatel vytvářela prosté umění. Všechno v jejich okolí bylo plné půvabu, věci nejmenší i největší, chrámy, zahrady, nábytek i nádobí. Všimni si třeba jen misky na čaj nebo malých kadidelniček z těch dob! I velmi chudý dělník jedl z mísy stejně dokonalé jako má soška „Kuan-jin“. Vše, co lidé vyráběli, bylo krásné už samo sebou. Dokonalost věcí pramenila z prostoty a poctivosti všech lidí. Bylo to tehdy tak přirozené, jako dnes je obvyklé, že většině vyráběných předmětů chybí krása.
Příčinou poklesu čínského umění na tak nízký stupeň je zlá sociální situace.
To je znakem úpadku této velké říše, protože úroveň umění je přímo závislá na rozvoji země. Ztráta krásy života je dokladem zchudnutí celé země. Nejde mi o politické, ale mravní důvody, neboť opravdu morální a prostí lidé jsou sami sebou zárukou silného a dobrého umění…
Ano, co jsi řekl, je skutečně pravda: jak by se zlepšil život lidí, kdyby si dokázali vybudovat lepší prostředí. Přírodu přece mají vždy a všude kolem sebe.“


Jemný šum moře se pod námi ozýval v nekonečné čistotě. Oblaka plula po nebi lehce a volně v plné sluneční záři. Stíny zlehka vstupovaly na obrysy vrcholů a s pohybem mraků se opět ztrácely. Všude bylo plno světla a hry barev.
Mudrc hleděl do nekonečně se rozšiřující krásy kolem sebe, klidný a láskyplný. Jak jsme splývali s celou krajinou… Pravděpodobně vytušil mé myšlenky, když řekl:
„Je v nás stejná prostota uprostřed krásy kolem nás. Jsme nyní stejně prostí jako strom nebo hora. Bude-li nám dopřáno takto setrvat, dá nám to pocit sounáležitosti se stálým a mocným pohybem soustavy světa.
Tolik už bylo řečeno a napsáno o lidském životě, až i učenci začali bloudit.
A přece je všechno tak prosté, v té nejniternější podstatě, jako sama příroda. Není nic, co by bylo jednodušší a nic není v chaosu, i když se to tak jeví. Pohyb všeho je přirozený a bezpečný, stejně jako to vidíme na moři.“
V jeho hlasu se spojila síla básnické vize s vyrovnanou jistotou učence, když prohlašuje nevyvratitelnou pravdu.
Po chvíli se mne vlídně zeptal:
„Jsi nyní spokojen a pomohl jsem ti alespoň trochu na cestě kupředu?“
Odpověděl jsem mu:
„Otče, v tvé moudrosti je poezie a v tvé poezii moudrost. Jak je to možné?“
„Začínáš se na to dívat správně“ – řekl. „Dojdeš jistě k poznání, že všechna slova jsou jen zdánlivými obrazy. Všechno se vrací do Jediného.
Jak je to jednoduché, když to víš.
Všechno je Tao.“

--------------------------------------------------------------------------------------

III.

LÁSKA


Byl opět večer. Seděli jsme na lesnatém svahu a hleděli do kraje v tichu nastávajícího soumraku. Zdálo se, jako by vrchy táhnoucí se do daleka, poklekly pokorně pod oblohou a snášela se na ně pohoda nočního klidu. Stromy o samotě roztroušené podél vrchů byly v klidu jako osoby ponořené do zamyšlení. Šumot moře přicházející z daleka se ztrácel ve vlastní šíři. Všude byl klid a jen jemné zvuky z nejrůznějších stran připomínaly ozvěnu tiché modlitby večera.
Vše se nořilo do vlastního já, blíže k nejniternější, jediné podstatě.
Stařec působil ve své důstojnosti jako chrám.
Přišel jsem k němu znovu s dalšími otázkami. Neměl jsem v nitru klid a byl jsem silně rozechvěn. Když jsem však stanul u něho, těžko jsem hledal slova; připadalo mi, že všechno je jasné samo sebou, že další otázky už nejsou potřeba. Co jsem v závěru odcházejícího dne viděl kolem sebe, bylo tak prosté a dobré, zrcadlilo se v tom mé nejvlastnější já.
Ale překonal jsem tyto pocity a odvážil jsem se narušit velebné ticho.
Řekl jsem trochu posmutněle:
„Otče, vše, co jsi mi řekl, rezonuje v mém nitru, tvá slova působí léčivě na mou duši; pojednou jsem jiný než dříve. Připadá mi, jako bych snad zemřel, a nerozumím tomu, co se ve mne každý den a každou noc děje. Cítím se tak svobodný a pociťuji stále větší jas a volnost ve svém vlastním nitru. Vím, že je to Tao, že je v tom zánik a obrození, ale zdá se mi, že v tom chybí láska a Tao bez lásky by přece jen bylo smutným klamem.“

Mudrc se díval do postupujícího šera a s vlídným úsměvem se zeptal:
„Zdalipak víš, co je láska?“

Odpověděl jsem:
„Právě proto, že to nevím, vidím v ní svrchované blaho. Dovol, abych se přesněji vyjádřil: Přemýšlím o lásce k dívce, o lásce k ženě. Pamatuji se, co se po mém dospívání ve mně dělo, když jsem uviděl velmi půvabnou dívku a mé nitro bylo prvně láskou zaplaveno. Přirovnal bych to k moři, k šíři nebe. Najednou tu bylo světlo a já jsem měl dojem, že jsem byl dříve slepý. Pojal mě zvláštní smutek, tep srdce byl prudší, v očích jsem cítil palčivost. Svět se proměnil v oheň, věci dostávaly zvláštní charakter a začaly ožívat. V mém srdci vyšlehl silný plamen. Byla v tom tíseň, ale přece to bylo tak líbezné a nádherně silné. Mistře, mám dokonce dojem, že to bylo dokonce silnější než Tao!“

„Vím, co to bylo.“ – zněla odpověď.
„Beztvará podoba Taa na zemi, půvab, krása, které vzbuzují pohyb, jenž i tobě dá možnost zrodit se v Tau. Ale podobný pocit bys mohl mít i jindy. Mohl by na tebe stejně působit krásný květ nebo mocný jev některého ze živlů. Protože však žiješ jako člověk v žádostech a touhách, mohl ti zprostředkovat poznání jen jiný člověk – žena. A protože tvá touha po slasti ti neumožnila čistý pohled, pohyb v tvém nitru se proměnil v divokou bouři, v rozlícené moře, které nemá potuchy, kam se jeho vlny ženou. Ale nejpodstatnější myšlenkou pohnutí tvého ducha bylo Tao.“
Klid starce ve mně vyvolal netrpělivost. Má roztrpčenost nad jeho slovy vedla k mé vyhrocené odpovědi:
„Teorie se ti vykládá lehce a protože jsi sám lásku sotva kdy poznal, je pro tebe obtížné vysvětlit její podstatu jiným.“
Položil mi soucitně ruku na rameno a řekl:
„Bylo by to nešetrné, kdybys takhle mluvil k někomu jinému, synu!
Poznal jsem lásku dávno před tvým zrozením. Poznal jsem dívku tak půvabnou, jako by byla zrozena z Taa. Byl jsem přesvědčen, že právě ona je světem a všechno kolem ní jsem nepovažoval za nic. Viděl jsem jenom ji. Kromě ní neexistovali jiní lidé, ani nebesa, ani země. Když na mě pohlédla, zaplavila mě nevyslovitelná blaženost. Působila na mne silněji než tento večer, přitom však byla pro mne vzdálena více než vrcholy pohoří na obzoru.
Nebudu ti vyprávět, co se přihodilo. Bylo to však trýznivější nad peklo, ale nebyla v tom skutečnost, a dnes všechno vidím jako bouři, která odzněla v dálce. Myslel jsem si, že musím zemřít, chtěl jsem řešit svůj zármutek smrtí. Jen zvláštní okolnosti přispěly k tomu, že jsem si v posledním okamžiku uvědomil, že jsem se mýlil a má duše dostala světlo. Vše bylo najednou jasné a pochopitelné… Nedalo se mluvit o ztrátě všeho. Všechno se vrátilo do původního stavu. Krása, kterou jsem považoval za ztracenou, zůstávala v mém nitru stále zcela čistá. Protože ne s tou ženou, ale s podstatou mé duše byla ta krása ve spojení a já jsem ji uviděl všude kolem v nezničitelné záři. Moc vyšší lásky zaplavila mé nitro a mé já stoupalo jejím pohybem k věčnému Tau.“

Jeho klid mi dodal odvahu k dalším slovům:
„Má milovaná dívka zemřela, otče, nestala se mou průvodkyní životem. Nyní mám za choť jinou milou a dobrou ženu. Oceňuji její ryzost, přece však nemohu na tu první zapomenout. Moje choť je mi drahá, protože přispěla svým půvabem a ušlechtilostí k mému povznesení, ale často pociťuji smutek nad odchodem mrtvé. Jak bys mi to vysvětlil?“
„Zamysli se znovu nad mými slovy, která jsem ti pravil. Vždyť ty miluješ, třebaže ještě nevíš, co láska opravdu znamená. Řeknu ti to: láska je rytmem Taa. Řekl jsem ti přece – z Taa jsi přišel a k Tau, které je jediné a věčné, se vrátíš. Dokud však bude tvá duše v přítmí, budeš se trýznit z otřesu každého hnutí mysli a citu. Upoutá tě žena a všechno tě pudí k ní. Ale když tu ženu získáš a tvé srdce se rozechvěje spolu s jejím, nezůstaneš stát, ale najednou pocítíš, že jakýsi rytmus buší v tobě znovu a ty pochopíš, že tvým úkolem je jít dál, vždy dál a dál, a totéž se děje i v tom druhém člověku. Jste-li si souzeni, stisknete si ruce jako přátelé a řízeni pohybem zrozeným z Taa, začnete putovat životem za společným cílem.
Chceš-li, nazývej to láskou. Ale tato láska nesměřuje k žádnému předmětu. Co je vůbec jméno? Nazývám to rytmem, pohybem Taa. A duše milujících jsou podobné bílým obláčkům, které plují vedle sebe a poháněny stejným poryvem větru se ztrácejí v azurovém blankytu.“
Odpověděl jsem takto:
„Takovou lásku nemám na mysli. Nejde mi o to vidět, jak se milovaná žena rodí z Taa; má láska zosobňuje přání neustále s ní být. Je to silná touha, aby naše duše splynuly v jednu, palčivé chtění spojit se s ní v společném dechu a slastném blahu. Vždy mám představu milované ženy samotné, ne ve společnosti jiných, ne spolu s přírodou. Kdybych se zrodil v Tau, ztratil bych štěstí jednou provždy. Chci zůstat na této pohostinné zemi u své věrné lásky. Je to pro mne tak jasné a přesvědčivé, zatímco Tao je pro mne dosud plné záhad a tajemství.“
Pousmál se a odpověděl mně s mírností jemu vlastní:
„I nejžhavější touha ztratí žár. I tělo tvé milované ženy povadne a změní se v prach. Tak hyne listí stromů v jeseni a vadnoucí květiny se pokládají k zemi. Jak můžeš mít tak silnou lásku k tomu, čemu hrozí zánik? Neznáš dosud, jak miluješ, neznáš předmět své lásky. Půvab ženy je pouze míjivým odleskem krásy Taa, která nemá tvar. Podnět v tvé mysli roznítil ten příliv citu, který stupňuje tvou touhu vznést se s milovanou osobou nad obzory do krajiny štěstí. To vše není nic jiného než rytmus Taa; pouze ty o něm nevíš. Podobáš se tak vodnímu toku, ten zná jen své lesknoucí se břehy a nemá potuchy o síle, která ho žene, ale který se jednou nutně spojí se širým mořem…
Proč tedy toužit po lidském štěstí, které proletí mžikem a opět zmizí? Čuang-c´přece řekl: „Největší štěstí není štěstí“… A nyní uvaž, jak je malicherné a ubohoučké na okamžik vzplanout s vědomím budoucího zmaru a opětného vstávání. To vrávoravé a bezmocné chtění… Nepožaduj štěstí na ženě! Ona je přece pro tebe radostnou zvěstovatelkou Taa. V ní hledej nejčistší tvar v celé přírodě. Právě ta něžná síla je podnětem, který v tobě vzbuzuje onen rytmus. Ona sama je však ubohé stvoření jako ty sám a ty naopak jsi pro ni nositelem stejně radostné zprávy Božství.
Básník, kterého zaujala krása ženy, je prolnut rytmem Taa. Vidí pak půvab milované bytosti všude kolem sebe, v květinách, v horách, v dalekém horizontu. Krása ženy i přírody je totožná. Je formou Taa, které samo je ve své velikosti netělesné.
To, po čem tvá duše touží, ten veliký podivuhodný pocit není nic jiného než splynutí s tímto půvabem a se zrodem té krásy – s Taem. Podobně je tomu i u tvé ženy. Jste pro sebe navzájem anděly, provázíte se spolu k Tau, i když o tom nemáte ani tušení.“

Chvíli jsem přemýšlel beze slov. Blednoucí barvy a ticho večerní chvíle obestíral těžko vyjádřitelný smutek. Úzký pás na horizontu byl prozářen mdlou červení a tento jev dojímal jako mizející vzpomínka na minulou radost.
Zeptal jsem se v té chvíli moudrého muže:
„Z čeho pramení ta tesklivá nálada v přírodě kolem nás? Jakoby v soumraku se celá krajina nořila do smutku v palčivé touze. Vyjadřuje smutek skomírajícími barvami na obloze i vadnoucími stvoly květin. Jako by se samotné přírodě stýskalo po milované osobě, všude se rozprostřel stín smutku, na moři, kolem nás i na nebi.“
Mudrc řekl:
„Je to stejná bolest, jakou cítí lidé v srdcích. Stejná touha, která tě v nitru pálí, rozechvívá i přírodu. Je to stesk po domově. Tvá duše postrádá Tao, s nímž byla kdysi v jednotě a znovu se chce s ním spojit. Jen v Tau je dokonalé spojení bytostí, které se milují. Je to možnost vstoupit v ono věčné – Jediné – jako vrcholu lásky a být tak plně s milovanou ženou, že ty jsi jí a ona tebou, plně a bez konce tak, že ani smrt nemůže zničit vaši jistotu, ale současně tak čistě a pokojně, že žádná další touha se už v tobě neprobouzí, protože jste dosáhli nejvroucnějšího blaha a ve všem neposkvrněný a věčný mír. Neboť Tao je jediná, věčná, všeobjímající duše. Není to čistší než tělesná láska, posmutnělá láska, v níž můžeš jen sledovat, jak denodenně je čistota duše zraňována temnou a krvavou vášní?
Jen když jsi našel zrod v Tau, jsi na věky a bez poskvrny spojen s duší své milované ženy, s duší všech lidí – bratrů a s duší přírody.
Několik málo prchavých dnů štěstí, které milenci na zemi prožívají, jak jsou nicotné ve srovnání s nesmírností blaha, kdy duše milujících se rodí v Tau a stanou se v nejvyšší čistotě jedinou věčností…“
V té chvíli zazářil přede mnou jako plamen svět blaha, ve větší šíři než jakou má délka moře a do větší výšky, než kterou mají nebesa.
Zvolal jsem zcela uchvácen tímto prožitkem:
„Otče, je možné, že všechno, všechno může být tak posvátné? Škoda, že jsem to dříve neznal! Jak velké utrpení mi působila touha, jaké strasti! Pronásledovaly mne obavy a děsila mne smrt! Měl jsem pochybnosti o tom, že všechno mohlo být dobré, když jsem kolem sebe viděl tolik bolesti. Zdálo se mi, že mi hrozí zatracení pro zběsilou sílu vášní, pro tělesnou žádostivost, která ve mně žhnula a ze mne plápolala, k níž jsem pociťoval odpor, ale které jsem byl bezmezně a bezradně poddán. Mé srdce trpělo představou, že tělo mé milované bytosti musí uvadnout a rozpadnout se v prach pod tíhou země. Bál jsem se, že už bych nikdy neprožil překrásnou radost při pohledu do jejich očí, které byly vždy nevýslovně pravdivým zrcadlem její duše.
Bylo to tenkrát opravdu Tao ve mně na stráži a bylo to Tao, co jsem viděl v záři jejich očí? Bylo to Tao ve všem, co bylo kolem mne. Je nejniternější základ země a nebe také nejniternější podstatou mé milované i mé duše? Proto ve mně hoří ta podivná touha, kterou jsem nemohl pochopit a která mne hnala neustále v nepokoji dál a dál? Bál jsem se, že je tu snaha oddálit mne od milované bytosti a že bych pak i já ztratil lásku k ní… Byl to tedy opravdu rytmus pohybu daný Taem, rytmus, který prostupuje celou přírodou, kterým žila má milovaná žena, rytmus, který řídí jasné slunce a hvězdy ve vesmírném prostoru?-
Pak je pochopitelně všechno svaté, protože ve všem je Tao, i v mém nitru… Začínám všechno jasněji chápat, tuším, co se stane v budoucím čase. Posvátným impulzem prochází celý svět, všechno kolem nás se jím rozechvívá a má duše je naplněna přílivem blaha, neboť nyní poznala, co je láska.“

-------------------------------------------------------------------------------------------

Pak bylo ticho, v tichém zamyšlení jsem odpočíval beze slov. Zdálo se mi, že splývám s duší moudrého učitele i s přírodou. Nic jsem nevnímal, ani zrakem, ani sluchem; nebyly ve mně ani myšlenky ani přání. Zcela jsem se ponořil do klidu… Probudil mne až malý úder, jak za námi spadlo ovoce se stromu, a když jsem znovu pozvedl zrak, před mýma očima se třpytila záře měsíce. Svatý muž stál nedaleko a skláněl se s laskavostí jemu vlastní nade mnou.
„Příliš jsi namáhal svého ducha, příteli! Příliš velký úkol sis předsevzal splnit v tak krátké době. Není proto divu, že tě přemohla únava. I moře už šlo spát; podívej se, ani vlnka už nečechrá jeho hladinu, bez pohybu podřimuje pod stříbřitou záclonou, ale ty se musíš přece probudit. Je čas jít, člun je připraven. Vím, že tě tvá milovaná netrpělivě očekává.“
Odpovídal jsem mu ještě napůl ve snění:
„Tolik rád bych setrval! Dovol mi, abych k tobě znovu přijel se svou ženou a mohl tu trvale žít. Nechce se mi mezi lidi jako dříve. Jde na mne už teď mráz při představě jejich jízlivých poznámek. Nedovedu si představit, že uprostřed hrubého davu si dokážu uchovat tak jasné a jemné stavy duše. Což je možné ukrýt je v úsměvné tváři nebo v dobře volené řeči, aby to nepoznali a nestíhali mne urážlivým výsměchem?
Na ta slova vložil ruku na mé rameno a řekl:
„Poslouchej dobře, příteli, co ti teď řeknu. Návrat do života a mezi lidi je tvou povinností. Velmi mnoho jsme už spolu prohovořili. Možná, že jsem ti prozradil i více než bylo třeba. Ty jsi nyní povinen dále růst a pokračovat v cestě za poznáním. Zůstaneš-li prostý, jak jsem tě učil, najdeš všechnu pravdu sám sebou jako květina světlo. V této chvíli pociťuješ pravdu mých slov v celé hloubce a prožíváš přítomný okamžik jako nejušlechtilejší v celém dosavadním životě. Ale nemáš doposud takovou sílu, aby ses udržel v takové výši poznání. Budeš klesat a pocit v duši se prolne znovu do pouhých slov a teorie. Až po čase, zase zvolna, krok za krokem, se znovu propracuješ tak daleko, že se ti vrátí ryzí cítění, a jednou bude už trvalé. Dokážeš-li to, budeš mít právo sem znovu přijít a pak bude také dobře, když se rozhodneš tu trvale zůstat; ale v té době mne tu už nenajdeš.
Tvůj růst se může odehrát jen uprostřed žití a ne v samotě. Zatím nejsi ještě dost vyzrálý, aby ses dokázal povznést nad pozemský život. Teď jsi byl v čistém prostředí, brzy však dojde k obratu. Lidí se nesmíš stranit. Jsou ti rovni, i když nemají schopnost vnímat vše v takové čistotě jako ty. Můžeš se s nimi přátelsky stýkat jako jejich druh, ale nedovol pohled do vlastního nitra těm, kdož jsou příliš zpozdilí. Přineslo by ti to nesnáze a hořkost, ani ne tak ze zlé vůle lidí jako z jejich nedokonalého přesvědčení. Uvědomují si vlastní ubohost, to, že jim chybí cit a poznání, i vlastní vzdálenost od všech posvátných impulzů, které tobě už utvářejí život, a to je činí zlými. Lidé vidí, že mamon a prchavé požitky jim způsobují četná zklamání a málo spokojenosti, vědí, že by měli usilovat o něco jiného, netuší však, co by to mělo být a nebo jim k tomu chybí vůle. Jejich neznalost je přitom vede stále více k nízkým hodnotám života a tím více plýtvají svými silami k dosažení věcí a cílů, které jim nejsou k prospěchu. Jejich pachtění po jmění a slasti samo nelze označovat za zkaženost, ale je následkem podnětu, který člověka neustále navádí k dosažení hodnot vyšších a lepších. Od tebe to vyžaduje jistotu v poznání a pevnou vůli, že překonáš všechny překážky. Takovou jistotu dosáhneš po řadě trpkých zápasů. Ale ze strastí vyroste tvá síla a cestou zkoušek dojdeš klidu.
Hlavně měj stále na paměti, že Tao je v tobě a všude kolem tebe; Tao tě nikdy neopustí a ochraňuje tě. Pečuje o tebe s láskou, která je nekonečná…
Vše je posvěceno prapodstatou z Taa, která je přítomna ve všem.“

Řeč tohoto svatého muže byla tak klidná a přesvědčivá, že jsem marně hledal slova pro odpověď. Šel jsem s ním k břehu, kde spočíval můj člun na mořské hladině a převozník mne už očekával.
Řekl ke mně klidně a laskavě:
„Buď zdráv, příteli! Žij blaze! Měj na paměti všechno, co jsem ti pověděl!“
Nedalo mi to, jen tak odejít, Napadlo mne, v jakém osamocení tu žije, zmocnil se mne soucit a vzal jsem ho za ruku.
„Otče, pojeď se mnou. Budu se s mou ženou o tebe starat; budeš mít u nás všechno, a kdybys onemocněl, budeme tě ošetřovat. Nezůstávej tu v takové samotě, bez lásky,, kterou bychom tě zahrnuli!“
Mírně se usmál, potřásl hlavou po způsobu otce nad nápadem dítěte a v jeho hlase hřála dobrota:
„Zase ses už dostal do starého stavu. Chápeš teď, že je tvým úkolem ještě zůstat ve vnějším životě. Nedávno jsem ti přece říkal, jak mnoho lásky mne obklopuje – a ty mi teď říkáš, v jaké jsem tu samotě a opuštěnosti… Můj domov je tady. Vím, že to myslíš se mnou dobře, ale potřebuješ získat ještě více moudrosti, mnohem více moudrosti! Děkuji ti za upřímný cit, ale neboj se o mne. Nezapomínej, jaký máš úkol a řiď se mými radami! Věř, že všechno, co jsem ti na cestě k poznání pověděl, ti prospěje. Žij blaze! V loďce najdeš něco, co ti bude připomínat tvůj pobyt tady u mne.“

Beze slov jsem se sklonil k jeho ruce a vděčně jsem ji políbil. Připadalo mi, že se zachvěla. Když jsem opět vzhlédl, na jeho tváři byl však klid a jas. Usedl jsem do člunu, který veslař poháněl rychlým tempem po hladině.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Už jsme byli dosti daleko od přístaviště, když má noha zakopla o předmět na dně člunu. Vzpomněl jsem si na dar, o kterém moudrý muž mluvil. Našel jsem dřevěnou skříňku. Když jsem uvolnil víko, zazářila ve svitu měsíce nádherná soška Kuan-jin, umělecký poklad, na kterém mi vysvětloval podstatu umění a která byla jeho jediným cenným majetkem.
Nelze vylíčit dojem při pohledu na vzácný překrásný symbol božské moudrosti. Dech se mi zatajil při myšlence, jaký dar jsem dostal. Vzal jsem bílý šátek a máváním jsem chtěl vyjádřit své díky. Svatý muž stál bez pohnutí a hleděl ke mně. Čekal jsem na znamení jeho odpovědi, ale marně. Nepohnul se. Hleděl ke mně? Nebo vnímal jen moře? Když jsem položil skříňku vedle sebe, měl jsem dojem, že si odnáším jeho lásku. Vytušil jsem, když mi dal tak drahocenný poklad, že jsem mu byl milý a blízký, ale přesto mne jeho nehybnost bolela. Byl jsem smutný, že mi ještě alespoň jednou nezamával.
Vzdálenost mezi loďkou a ostrovem se prodlužovala, postava muže se stávala neurčitou, až se ztratila úplně.
Stál tam, sám, uprostřed přírody, zcela osamělý, nekonečný, bez lásky lidí, ale blízko u srdce velkého Taa. A já se vracel do života mezi lidi, mezi své bratry sobě rovné, v jejichž duších žije Tao, věčně a prvotně.
V dáli už blikotala světla přístavu a s nimi se postupně přibližoval hukot a ruch velkoměsta.
Pocítil jsem ve vlastním nitru zvláštní sílu a žádal jsem převozníka o rychlejší plavbu. Cítil jsem, že jsem připraven…
Věděl jsem: tržištěm světa i po tichých stezkách, na zemi i na moři mne provází a bude vždy provázet Tao, prapodstata všeho. Ve všem a všude je přítomno, neboť všude a všechno je láska. Celý svět je velkým chrámem a je bezpečně chráněn a dobře spravován, jako bytelný a pěkný dům.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1955
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron