K zamyšlení

Moderátor: Tara

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » stř 17. srp 2016 16:13:06

LÉČENÍ PODLE EDUARDA TOMÁŠE

Bolí tě něco? Můžeš se vyléčit srze haru. Hara je malá čakra, dva a půl centimetru pod manipurou (pupkem). Soustředí se v ní denně spousta prány (životní energie). Chceš li si vyléčit kterékoliv bolavé či nemocné místo v těle, jdi do přírody nebo alespoň do parku či k otevřenému oknu, otoč se směrem ke slunci ( i kdyby bylo za mraky) a nadechuj hlubokými nádechy nosem ze slunce pránu do hary. Tím nabíjíš tuto malou čakru pránou jako akumulátor. Sedm až jednadvacet dechů postačí. Můžeš si ji představit jako křišťálově bílé léčivé světlo.
Slunce má prány nepřeberné množství a vysílá ji všude do vesmíru. Ty z toho nyní část použiješ. Nadechuj a vydechuj klidně dál. Po každém nádechu, klidném a hlubokém, zadržíš dvě až tři vteřiny dech v haře a pak jej mocně vydechneš na bolávé či nemocné místo v těle. Takto můžeš nadchovat i vydechovat neomezeně dlouho, zdravím se člověk nepřesytí.
Pro větší účinnost provázej výdechy vnitřním zvukem pranavy - OM nebo AUM. Stejně můžeš s pomocí Boží zapůsobit i na jiné lidi, jakkoliv vzdálené. Výsledek si ale nikdy nepřivlastňuj, je Boží, ne tvůj. Nakonec poděkuj slunci za uzdravování či uzdravení. Je to skvělý reprezentant Boží síly a moci ve vesmíru.
Můžeš se pokusit, jak už jsem řekl, pomáhat tímto způsobem k uzdravení i jiným lidem, ale pozor!
Důrazně opakuji: jen s Boží pomocí. Proto bys bezpodmínečně musel prosit Nadjá o tuto pomoc, prosit ho dlouho a opakovaně, nejlépe formou filozofické modlitby, a být si jasně vědom toho, že pomoc ve skutečnosti neposkytuješ ty, ale Nadjá skrze tebe. Bude li to ovšem jeho svatá vůle. Tu se nesmíš ani pokusit ovlivnit. Musíš pracovat naprosto pasivně, skutečně jen jako pouhý z milosti Boží použitý nástroj. Nakonec poděkuj Nadjá za to, že tě použilo.
Ještě mnohem účinnější bude pomoc Nadjá , požádáš li ho o ni těsně po samádhi nebo po jiné hluboké meditaci. V každém případě je však základní podmínkou tvoje vlastní víra v kladné a hluboké působení jak prány ze slunce tak Nadjá. Léčení nemusí zapůsobit bezprostředně po provedení, a je proto velmi výhodné je opakovat po několik týdnů i měsíců, zejména jde li o případ úporný nebo se často opakující. Pak zapůsobí naprosto jistě.
Přílohy
13925004_1329344123759692_3769290904581480422_n.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » čtv 08. zář 2016 11:17:53

Ano, vnímá to stejně. Je na každém z nás zda se zapojí. Přesně to koresponduje s tím, co už před lety napsala ve své knize Kerstin Simoné: Projekt lidstvo - viz níže. Je jasné, že změna musí začít zespoda. Ti co jsou nahoře pro to nebudou mít žádné pochopení ...

Ti, kdož vám vládnou, však nad vámi ztrácejí sílu a moc v okamžiku, kdy si uvědomíte sami sebe, a začnete jednat beze strachu, bez starostí a pochybností.

Jejich moc nad vámi má své hranice a končí v momentě, kdy se probudíte z polospánku a nahlédnete za oponu dění.

A to se právě teď děje.

Nyní máte v rukou všechny možnosti, abyste prokoukli jejich hru a odebrali jim vládu nad vaším životem!

Umíte si vůbec představit, jak se bojí, že vás ztratí?

Obávají se toho, že lidská rasa jednoho dne pozná pravdu!

Bez energií vašeho strachu a otrockého chování totiž nemohou existovat – byl by to jejich konec.

Pokud jim seberete jeviště, odeberete jim i životní základnu.

Složte růžové brýle zapomnění a podívejte se událostem přímo do očí. Vnímejte, uvědomujte si, poznávejte sami sebe; a položte si otázku: Kdo vlastně jsem?

Tehdy se život kolem vás postupně změní a vy ho budete zvládat stále snadněji. Vydejte se cestou odhodlání a poznejte věci do hloubky.

Tato cesta vás přivede na svobodu. Prostřednictvím těchto textů vám nabízím možnost, abyste poznávali, učili se, rostli a vysvobodili se z pout úrovně bytí, v níž jste uvízli.

Ať se má slova dotknou vašich srdcí a ať vás zaplaví božské energie, abyste v sobě odhalili cestu pravdy!

Ať se tak stane!

V hluboké lásce

Thovt
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » čtv 08. zář 2016 18:19:32

Každý člověk má vše, doslova vše v sobě.
V sobě najde, co potřebuje, a řídí-li se podle někoho, tu žije cizí život, a ne svůj, stane se loutkou.
Když pak umře, a před jeho zrakem vystoupí celý život, tu s hrůzou pozná, jak sám sobě lhal, jak sám sebe mystifikoval.
A tu nezbývá pro něj nic jiného, než se vrátit a začít znovu.

~ František Drtikol
Přílohy
14199213_1352462108114560_4561746293598112230_n.jpg
14199213_1352462108114560_4561746293598112230_n.jpg (16.62 KiB) Zobrazeno 368 krát
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » úte 04. říj 2016 20:22:31

"Vaše skutečné JÁ pochází ze samoty.


Jste neklidní, nervózní nebo dokonce v depresi, když jste sami? Přistihnete se při tom, že v takové situaci obvoláváte přátele, píšete jim, díváte se na televizi nebo bezcílně bloudíte po sociálních sítích?

Jestli je vaše odpověď ano, pak trpíte osamělostí. Dobrá zpráva je, že tento druh utrpení je jenom alarm, nebo připomínka vašeho skutečného vnitřního Já, které prosí o vaší pozornost. Pravdou je, že vaše skutečné Já pochází ze samoty.

Pocházíme ze samoty?
Jen se nad tím zamyslete - když jste byli v mámině bříšku, byli jste sami. Byli jste šťastní, spokojení a ve stavu blaženosti. Pak jste se narodili, čímž jste byli vytrženi z tohoto stavu. Když přijde smrt - opět odejdete do samoty.

Velcí duchovní Mistři nás učí, že hledání osvícení je silná touha našeho bytí po původním stavu blažené samoty. Přestali jsme si to uvědomovat díky podmínkám a nastavením, které na nás přenáší společnost a rodina.

Jak jste vyrůstali, začali jste mít mnoho rolí - syna, dcery, matky, bratra, zaměstnance, šéfa atd. Pomalu jste se začali hluboce ztotožňovat s těmito rolemi a začali jste si myslet, že tyto role jste VY SAMI. Je to jako kdyby se obsah balíčku mylně domníval, že to co je uvnitř, určují štítky nalepené na obalu.

Když identifikujete sebe sami jako své role, zrodí se vaše osobnost. Tato osobnost je čistě společenská. Tato osobnost je utvářena hodnocením lidí z vnějšího světa a situacemi. Hledá život a energii v různých typech vztahů a získává pozornost v různých formách. Naše pravá přirozenost je to, že jsme čistá, intelingentní energie. Ale protože jsme zapomněli kdo jsme, hledáme tuto energii vně, u ostatních, i když je to negativní nebo destruktivní.

Někdy coby agresivní osobnost získáte pozornost druhých. A někdy i jako submisivní osoba také dosáhnete ocenění a uznání. Ať už je vaše "osobnost" jakákoliv - žije a mohutní ve vztazích ve vnějším světě.

Ale mezitím se vašemu skutečnému Já, které je jedinečné, nedostává pozornosti. Je potlačované, ale nepřechází to mlčením. Nepřestává na vás křičet a když to dělá - říká se tomu bolest osamění."

Sri Nithyananda Swami
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » úte 18. říj 2016 18:34:43

Jsem-li schopen pozorovat proces samotný a nerozvíjet jeho protiklad, pak je zde možnost jej řešit. Mohu-li pozorovat strach a nepěstovat v sobě odvahu, pak si mohu se strachem poradit. To znamená, že pokud znám to, co je a neřeším "to, co by mělo být", mohu řešit to, co je. Většina z nás nevidí to, co je, protože se zajímá o "to, co by mělo být". Ono "mělo by být" tvoří dualitu, zapříčiňuje konflikt.

~ Jiddu Krishnamurti
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » pon 24. říj 2016 13:21:50

Proč nestačí JENOM Přijmout? Co způsobuje Přijetí, BEZ NÁSLEDNÉHO Pochopení?

Kdysi jeden chytrý člověk řekl: "Nemusíš to chápat, stačí to přijmout". Chytrost a moudrost, jsou vzájemné opaky. Na druhou stranu, moudrost mi ukázala, že právě proto, že člověk něco přijme doopravdy, tak má Příležitost to poznat a právě proto také, potom pochopit. Představte si, že máte zájem milovat VŠE, jako osvícené bytosti = Lidi, zvířata, přírodu, planety, Bytí, Svobodu čili Bezmeznost, Dualitu, Singularitu, VŠECHNO BYTÍ. Jenže v tom případě, to obsahuje také Lidi, kteří vyvolávají války, ubližují Lidem nebo zvířatům. Tedy i to, jací Lidé jsou, jejich volby, Bezmeznost, svobodnou vůli, nevědomí, omyly, temnou stránku neznalosti... Když toto člověk bude chtít přijmout (tak jak ZATÍM chápe přijetí), tak v překladu, bude na sobě samém, páchat nátlak. Zkrátka to nebude přirozený proces a právě proto, to nebude doopravdy fungovat, protože nepůjde o skutečný význam přijetí. JAK to udělat BEZ nátlaku na sebe? A co dál?

Zkuste si to na svém příkladu, na svém zážitku, který jste v životě potkali. Něco, na co jste řekli, že je odporné a nikdy to neskousnete. Je jedno, zda šlo o vraždu živého tvora, nebo o týrání, o ničení přírody, o zradu ve vztahu, v rodině, cokoli. A teď si představte, že byste zažili stejný stav, který by vás dovedl ke stejnému chování. Stav zoufalosti z pohledu rozumu a z pohledu emočních výkyvů (vzteků, bolesti, bezradnosti, bezvýchodnosti, utrpení, atd.) něco vyřešit nebo si ulevit, cokoli. Mimochodem, to je jeden z největších důvodů, proč se tolik Lidí obává skutečného sebepoznání do hloubky, protože se obávají zjistit, že někdy udělali něco "ošklivého" či "hrozného". Což je jeden z mnoha důvodů, proč je tu natolik rozšířené nepřijetí sebe samého, zcela a bezezbytku a stejně tak i druhých Lidí, života, světa, všeho.

JENŽE, když se na to člověk podívá upřímně, tak zjistí, že každý z nás, kdysi udělal něco, za co se stydí a někteří se za to dokonce nenávidí. Jak se říká, ten, kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Tento příklad (že každý udělal kdysi něco, za co se stydí), dost trefně ukazuje například film "Atlas mraků". Vývoj šesti duší, v jejich dalších několika inkarnacích. Na rovinu, pokud by člověk nespáchal něco podobného, co si nechce přiznat, za co potají odsuzuje sebe samého na úrovni nevědomí, podvědomí, tak by ho nerozhodilo stejné či podobné chování kohokoli druhého. V okamžiku, kdy takové chování člověk pochopí do hloubky a vcelku, zná všechny příčiny +prvotní příčiny, tak už takové chování nemá důvod kritizovat, odsuzovat, posuzovat. Naopak vůči takovému chování, cítí pak soucit a hluboké porozumění.

Lidé si totiž myslí, že něco přijmout, znamená souhlasit. Vůbec ne. Neznamená to, ani smířit se s tím prvotně. Ono to totiž ani nejde, tedy tak, aby to bylo přirozené, v souladu se svým nitrem. ANO, jsou věci, o kterých také říkám, berte to stejně, jako fakt, že tráva je zelená, protože tak se můžeme jít POTOM podívat na TO, PROČ je zelená. Přijmout, tedy znamená akceptovat, připustit, jenom proto, aby nám to umožnilo se s tím seznámit a otevřelo pak dveře k porozumění celého příběhu, se všemi důvody, souvislosti. Pokud budete pouze akceptovat, či připustíte, že jste například někoho podvedli, třeba ve svých 17 letech, tak DOKUD se nepůjdete seznámit s tím (poznat), co vás k tomu vedlo, o co vám šlo, co bylo PŘED TÍM, POD TÍM, co bylo skutečným původním záměrem, než jste došli k rozhodnutí podvádět, tak vás to může strašit z podvědomí celý život. No a ono se to taky děje, mnoha Lidem.

Jenže celé je to zbytečné. A přitom je to podobné, jako připustit, že existuje abeceda, ovšem už se s ní neseznámit a pak se celý život trápit tím, že nemáte vždy někoho po ruce, kdo by vám přečetl pracovní smlouvu nebo výplatní pásku, abyste věděli, co znamená to či ono. Jinak řečeno, přijetí čili akceptování, je pouze "odložení" odporu, odmítnutí, "odložení" kličkování, "odložení" vyhýbání se = PROTO, aby člověk udělal další kroky. Seznámil se s potřebným a zjistil, že díky tomuto poznání, se mu nejen uleví, ale také už nebude potkávat události na toto téma. Jednoduše proto, že už jeho řídící myšlenka, nebude vysílat kolem sebe vykřičníky odporu a tím i volání o seznámení se s příčinami svého konkrétního chování (třeba podvodu), které člověk dělá vůči sobě samému.

Ještě jednou. Pokud člověk POUZE něco přijme (rozumem) a nedopřeje si dostatek času pro další kroky, poznání, pochopení, uvědomění až po úlevu, pak jedná jako stroj (počítač). Něco do něj vložíš a podle toho chrlí výsledky. Jenže proto, že člověk stroj není, tak prožívá pocity a emoční výkyvy. Funguje to tak, že nejdříve dojde k vnitřnímu konfliktu se svoji podstatou (což je opak rozumu). Jinak řečeno, mysl si myslí, že je potřeba udělat to či ono, což protiřečí podstatě člověka (srdci, Vědomí, Přítomnosti, Bytí, Lásce Bytí = čili intuici). Jakmile udělá opak toho, co mu říká intuice, dojde k vnitřnímu konfliktu. Pak se pospojují různé poznatky z PAMĚTI (toho, co člověk ZATÍM ví) a začnou se stavět na obě strany, pro a proti. Tento proces, ovšem chvíli trvá a proto nedochází k prožívání emočních výkyvů hned, proto nedochází k uvědomění si, k všimnutí si tohoto konfliktu, nýbrž s různě dlouhým zpožděním. Člověk by si toho mohl všimnout leda tehdy, pokud by pobýval v Přítomnosti Vědomí. Anebo aspoň ve vnímavosti svého nitra.

V okamžiku, kdy dojde k projevu tohoto vnitřního konfliktu, tak už člověk mezitím NEVÍ, čeho se to týká. A proto, že mysl, vždy vytahuje jakékoli domněnky, aby si to okecala, tak vytáhne jakoukoli domněnku, kterou má po ruce. Člověk pak reaguje tak, že je mu jasné, že je to proto a proto... A přitom to s tím vůbec nesouvisí. Souvisí to s nátlakem, který si způsobil třeba před týdnem, před měsícem, nebo před několika lety. To záleží na tom, jak dlouho člověk odkládá vnitřní konflikty a kolik si jich vyrobil. A ono si člověk vyrobí jeden vnitřní konflikt, který si nevšimne a díky tomu se odstartuje řetězová reakce, dominový efekt, mnoha dalších vnitřních rozporů. Po nějaké době, takto člověk dokáže vytvořit i několik vnitřních konfliktů, rozporů, během týdne anebo i během jednoho dne. A to je pak stav, který už většinou, sám nerozmotá a pouze se veze na této řetězové reakci, mnoha různých rozporů, v nějaké oblasti života anebo ve více oblastech života.

Takže pokud člověk provozuje přístup "Nemusíš to chápat, stačí to přijmout", pak vytváří v sobě vnitřní konflikt, nevědomky. Nejde o to, aby to člověk pochopil hned a rychle. Jde pouze o to, dívat se, poslouchat, vnímat, tak dlouho, dokud člověk nespatří smysl, dokud neuslyší vše a dokud nepocítí úlevu, hluboké porozumění. Dokud nenastane Stav, kdy už není co odpouštět = sobě samému, že si svým chováním k sobě samému, člověk přitáhl stejné chování druhých. V tom okamžiku, nastane PŘIROZENÉ a naprosté smíření, soucit a uvědomění si (poučení), čeho si všímat nejdřív, aby si člověk nezpůsobil (nevědomky) podobné chování vůči sobě. Všímat si vnímání svého nitra, z úcty a z lásky k sobě samému a dělat to celý den, průběžně, před každou činností, před každým rozhodnutím. Tím si člověk ušetří mnoho "boulí", trápení, či nepohodlí. Ne všechno, protože uvnitř podvědomí, máme všichni mnoho vnitřních konfliktů. Ovšem díky navigaci, skrze vnímání své podstaty, moudrost naší intuice VÍ, jak je zvládnout nejdříve hladce. Pokud neslyšíme, tak ukázky jsou více vidět, slyšet a cítit. Říkám tomu, větší "cihla" do hlavy, abychom si toho konečně všimli. A moudrost našeho Bytí, to dělá opět z Lásky a z úcty k nám.

Posílám porozumění a objetí od Lásky Vědomé Přítomnosti,
Arcana Viva

http://arcana-v.sweb.cz/201602-02-PROC- ... OPENI.html
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » úte 25. říj 2016 11:17:06

Žena, která se pokouší vykonat mužovu emocionální práci za něj, se rozhodla hrát roli jeho matky

Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně běžná hra vášní je na programu tehdy, když se muž, který nikdy opravdu nedospěl, zamiluje do ženy, která si myslí, že z něj možná dokáže udělat dospělého člověka.
Žena, která se pokouší vykonat mužovu emocionální práci za něj, se rozhodla hrát roli jeho matky. Myšlenka, že udělá ve vztahu všechnu partnerovu duševní práci, může být pro ženu velmi lákavá, dokud ovšem nezjistí, že to za prvé nejde, a za druhé, i kdyby to šlo, pokud by byla sama dospělá, rozhodně by to dělat nechtěla. Hýčkáním muže samozřejmě potlačujeme jeho mužství a posilujeme jeho dysfunkci. Neschopnost dospělého muže odpovídat za vlastní myšlenky, pocity a činy je totiž projevem neurózy a žena, která se snaží vyvážit jeho nedostatky tím, že mu bude ještě více pomáhat, se chová stejně neuroticky jako on.
Jestliže jej jeho matka neuvolnila z vazby na sebe ve chvíli, kdy měla, nevyřešíte to tím, že ho budete vodit za ručičku vy. Řešení spočívá v tom, že ho teď musí někdo pustit. Dokud se muž nerozloučí zásadním způsobem s dětstvím, nebude mít sílu na skutečné mužství ani skutečnou lásku. Nebude vědět, jak se natáhnout dostatečně daleko, aby dosáhl na lásku, a ženy kolem něj to bude zase pořád svádět k tomu, aby mu příliš vycházely vstříc. To bude pro obě strany znamenat emocionální pohromu.
Žena nemůže vyhrát tím, že bude o muže pečovat, protože muž nechce spát s vlastní matkou. Žena, která za muže příliš emocionálně dře, jej vždycky nakonec ztratí.
"Ale když to za něj neudělám-když mu nezavolám, jakmile přestane volat on, když ho nedonutím, aby mluvil o svých pocitech, a neukážu mu, co způsobuje, když mu nevysvětlím, co dělá ve vztahu špatně, protože on o tom nemá samozřejmě ani páru-pak se ten vztah rozpadne! Pak bude konec!" říkají některé ženy.
A i když je to možná smutné, přesně o to jde. Když vám muž, kterého chcete, nevychází vstříc, pak možná nastal čas truchlit, ale rozhodně ne tahat ho za klopy zpátky. Nevychází vám vstříc z jednoho prostého důvodu: protože nechce. Když jej svádíte, když s ním manipulujete, když strategizujete nebo se jinak snažíte dosáhnout něčeho, co by on sám ze sebe neinicioval, pak dojde k jedné z těchto věcí: Za prvé, neuspějete, takže se nakonec budete cítit ponížená, odmítnutá, zostuzená.
Také budete ještě více šetřit odvahou ve chvílích, kdy byste odvážná být měla, protože bude nutné uklidit nepořádek, který vám tento vztah nadělá ve vztazích, jež teprve přijdou. Nebo, za druhé, uspějete, ale určitě to bude Pyrrhovo vítězství. Jednoho dne mu dojde, co jste udělala, a to mezi vámi zničí nezbytnou důvěru. Pokud mu to dojde na vědomé úrovni, rozzlobí se a odejde. Pokud to, co se stalo, zaznamená pouze na nevědomé úrovni, bude také naštvaný, ale nebude vědět proč- a opustí vás citově.
Neboť v tom případě k vám nepřišel dobrovolně, jako muž, ale jen se podvoloval vaší umíněnosti. neodevzdal vám své srdce doopravdy. Nezískala jste jeho lásku; jen jste jej dočasně přechytračila. Když si to uvědomí, dá si srdce zpátky do kapsy a je dost nepravděpodobné, že by vám je ještě někdy svěřil do rukou.
Proč se žena pokouší přesvědčit muže, aby ji miloval?
V podstatě proto, že je zoufalá. Chce prožít v životě velkou, vášnivou lásku, což chceme všichni. tato možnost je vtisknuta v našich duších a každý z nás bloudí po zemi a hledá ji ode dne, kdy se narodil. Na tomto přání není nic špatného. Špatné je ale podvádět, abychom dosáhli jejího naplnění. Lásku nám zadarmo poskytuje vesmír, ale dobrý vztah si musíme zasloužit. Láska sama o sobě je volně plynoucí energií, ale vztah je její pozemskou nádobou. Vztah musí být vybudován z poctivosti, spravedlnosti a soucitu, jinak se tato energie mění v destruktivní. Poškození sebe nebo druhých vesmír zaznamenává a ihned s karmickou přesností posílá zpátky odesílateli.
Psychologický imperativ pro muže, který se zajímá o nějakou ženu, je naprosto odlišný od toho, jak se má chovat žena zajímající se o nějakého muže. Pokud vás žena nezarazí, je vhodné jí připomínat, jak jste zavěsil měsíc na oblohu a jak vkusně jste na ni pověsil hvězdy. Většině žen zní v hlavě refrén z My Fair Lady: "Jestli mě miluješ, projev mi to."
Ale zamilovaná žena se musí vyvarovat pokušení chovat se jako muž. Snaha přesvědčit muže, že jste ženou jeho snů, nefunguje.
Flirtovat, to ano; ale intrikovat ne. Když žena intrikuje, ještě nepochopila, že pokud vlak nezastaví v její stanici, jednoduše to není její vlak. Zběsile mává na strojvedoucího a snaží se ho přesvědčit, aby zastavil, i když mu jeho mapa říká, že by měl jet dál. Tato žena bohužel nechápe, že se k ní snaží dostat jiný vlak, který ale nemůže vjet do stanice, protože v ní uvízl nesprávný vlak, zadržovaný její úporností.
Někdy vám muž nevychází vstříc ne proto, že vás nemiluje, ale protože neví jak. Nebo je příliš bázlivý. To může být tím pravým a smutným důvodem; ale pokud máte být jeho partnerkou, nemůžete být jeho opatrovnicí. Rozhodujícím faktorem v lásce není to, zda vás někdo miluje, ale zda si vás vybere.
Druhou největší chybou- hned po chování připomínajícím mužovu matku - je chovat se jako jeho učitelka. Když v lásce vytvoříme posvátné, uctivé a ohleduplné prostředí, pak skutečně můžeme přijmout různé role, které dohromady tvoří všechny aspekty lásky. Rodič, učitel, milenec a přítel mohou být všichni součástí jedné citové mozaiky lásky. Ale pokud se všechny tyto role projeví příliš brzy, mohou způsobit zmatek a oslabit sílu lásky. Dominantní psychická komunikace dvou lidí je stanovena hned na začátku vztahu, a i když snad role otce a učitele mohla v raných fázích vztahu někoho přitahovat, později jej bude zcela jistě odpuzovat.
Koho poučujeme, vychováváme nebo komu příliš pomáháme, toho zdánlivě ovládáme. To je jeden z důvodů, proč jsou tyto role tak lákavé pro ty z nás, kteří se sami bojí skutečné intimity. Pokud ale podlehneme tomuto pokušení, je jisté, že se to jednoho dne obrátí proti vám - dopadnete jako profesor Higgins, od kterého se Eliza nakonec také nakonec odpoutala. přirozený řád věcí zaručuje, že všichni nakonec dospějeme a nalezneme svou vlastní sílu.
Naše duše jsou ve vztahu proto, aby rostly, ne aby se růstu vyhýbaly. Něco v nás všech to ví a přeje si tento růst víc než cokoli jiného. Právě proto nás nakonec nejvíc přitahují lidé, kteří s námi nebudou hrát naše hry.
Mužský princip iniciuje a ženský přijímá. Ženy i muži v sobě mají mužskou i ženskou energii, ale ve vztahu platí, že tu či onu roli hraje hlavně jeden z partnerů. Mužské a ženské se nevědomě přitahuje, ale dva ženské principy -stejně jako dva mužské -se navzájem anulují. To platí jak v homosexuálních, tak v heterosexuálních vztazích.
Pokud hraje žena ve vztahu roli iniciátora- mužskou agresivní roli-pak muži nezbývá, než na úkor vlastního mužství operovat v prostoru, který mu vymezila. Pokud podlehne jejím psychologickým požadavkům, začne hrát ženský protějšek k její mužské roli. I když je ochoten přizpůsobit se, aby jí vyhověl, žena si většinou muže, který přihopsal k jejím dveřím jako oddané štěně, příliš neváží.
Když se vám podaří ulovit muže, pak ten, koho získáte, není chlap, ale chlapec.
Jen žena, která, která odmítá i pouhý pokus chytit jej do lasa, je ta jediná, která má skutečně šanci někdy jej získat. Není moc pravděpodobné, že by se jí pak zeptal: "Proč jsi nezatáhla, když jsem upustil svůj kus provazu? Jsem zvyklý, že mi ženy pomáhají!" Odpověď od té ženy by zněla: "Protože jsem nechtěla. Já hraji jen s dospělými muži."
V této chvíli si některé ženy možná pomyslí: "Ano, ale můj muž neví, jak být mužem!" Přesně tak! Jen žena, která má vysoké požadavky a nezajímá ji nic jiného než ta nejdospělejší interakce mezi mužem a ženou, může inspirovat partnera k tomu, aby se naučil chovat se jako chlap. Muže nebude přitahovat - nebo alespoň ne dlouhodobě - žena, která se emocionálně snaží vykonat jeho práci za něj, protože to, po čem ve svém srdci nejvíce touží, je prožít pocit vlastního mužství. Podvědomě hledá zasvěcení do nových sfér mužské síly a žádná žena, která toleruje jeho dětinské chování, mu nemůže toto zasvěcení zprostředkovat.
To, co nakonec muže i ženy přitahuje nejvíce, je oheň zasvěcení, nevědomé kouzlo situace, která přestavuje další stádium našeho osobního růstu. Ale učit ostatní můžeme jedině tak, že se budeme v jejich přítomnosti svědomitě pochopit své vlastní lekce. Nalézt a žít svou vlastní pravdu - ne říkat ostatním, jaká by měla být ta jejich - je ten největší dar, který můžeme druhým dát. Z psychologického hlediska je důležité, abychom se ve vztahu drželi na své straně sítě, dělali svou vlastní práci a soustředili se na to, jak sami reagujeme. Jestliže k nám ten druhý nenatáhne ruku, musíme se smířit s tím, že tu ve skutečnosti o žádnou hru nejde.
Muž, který vás právě teď nechce, pro vás právě teď není tím vhodným mužem.
Snaha přetvořit ho, aby se jím stal, vytváří ve vztahu negativní smyčku. A jak se z ní dostat? Jedině tak, že se ji rozhodnete přetnout. Uvědomte si, že vaše negativní myšlenky a emoce jsou návykovými schématy, založenými spíše na dětských dramatech než na realitě nynějšího okamžiku. Nepodceňujte moc vaší sebenenávisti a její zákeřné schopnosti stáhnout vás do temnoty, o níž se tolik chcete osvobodit. Padněte na kolena. Požádejte Boha, aby vám pomohl.
Zkušený doktor dokáže rychleji diagnostikovat chorobu, se kterou se už setkal. Pokud muž ze začátku vztahu projevuje silný zájem - ale stáhne se hned, jakmile ucítí, že dostává to, co chtěl - dává najevo, že ještě není připravený na lásku. Oznamte mu, ževy připravena jste, ne tím, že mu budete nedůstojně vysvětlovat to, čemu nerozumí, nebo že se ho budete snažit znovu vzrušit a zaujmout. Dejte vesmíru najevo, že jste připravena na dospělejší vztah, ne však tak, že se budete zlobit na někoho, kdo se jako dospělý ještě nechová.
Zlobit se na muže, že se ve věcech lásky chová jako chlapec, je stejně pošetilé jako se zlobit na šestileté dítě za to, že si neumí zavázat kravatu.
Nechovala jste se snad sama dětinsky, když jste přispěchala se srdcem na dlani ještě předtím, než jste si ověřila, že se jedná o duševně a citově vyspělou situaci? Vždycky je dobré uvědomit si, že naše těla dospívají velice brzy, ale naše srdce, mysl a duše mohou pokulhávat daleko za nimi. Jeden můj přítel kdysi poznamenal: "Ženy chtějí lásku jako životní styl, ale muži ji chtějí jako dovolenou." Rozhodně si nemyslím, že to platí pro všechny muže, ale přesto je to zajímavý výrok. Mnohokrát jsou muži obviňováni z toho, že nepodnikli výlet, na který se přitom vůbec nepřihlásili.
Muži obvykle nelžou, pokud jsme jim ovšem neukázaly, že v nás pravda probouzí hysterii. Když se muže zeptáte, co od vztahu chce, nastane překvapivá věc: většinou vám to poví. A pokud to, co řekne, znamená přibližně: "Nic moc, jen se trochu pobavit," často si pomyslíme: " On to tak ve skutečnosti nemyslí," nebo "To můžu změnit".
Kdepak. Pravděpodobně to tak myslel.
Jak úžasná je to příležitost, aby se dva lidé poučili. On začne vyrůstat ze situací, v nichž se nechoval natolik dospěle, a přijme to, co sám způsobil, a postupně se vyléčí z chronického návyku něco naznačovat a pak zbaběle vyklidit pole. Ona začne přijímat zodpovědnost za svůj zlozvyk dávat srdce mužům, kteří nikdy opravdu neřekli, že o ně stojí.
Málokdy se své lekce naučíme od lidí, kteří nás kritizují nebo obviňují. Když se například muž citově přiblížil k ženě, ale nedokázal mít respekt k hloubce jejich společného prožitku, pak mu ženina zloba nijak nepomůže pochopit, v čem se zachoval špatně. Ale velmi jasně pochopí svou lekci od ženy, která jej nepovažuje ani tak za prevíta, jako spíše řekněme za slabocha.
To, že je v lásce tak nezralý, jí možná přijde trochu mrzuté, ale nakonec vlastně spíš legrační. Ouvej! Taková žena může muže něco naučit - ne proto, že by se o to snažila, ale jednoduše proto, že se sama o čemsi poučila. Každý muž podvědomě hledá další fázi zasvěcení. Žena, která toleruje, nebo dokonce trestá jeho dětinské chování, mu ji zprostředkovat nemůže.
Určité lekce se naučíme jedině tak, že něco provedeme, a když pochopíme, co jsme udělali, hluboce se zastydíme. Pak začneme objevovat zcela novou úroveň pokory a posléze i dospělosti.


(Z knihy Marianne Wiliamson Kouzelná láska)
zdroj: https://elizabehtin.wordpress.com

http://slunecnikvet-anna.blog.cz/1610/z ... jeho-matky
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » stř 02. lis 2016 22:20:46

Někdy si na rakev sedne motýl

Před dvaadvaceti lety jí zazvonil telefon, který změnil její život. Zenith Virago si dnes říká deathwalker, tedy něco jako průvodce smrtí, a v rodné Austrálii patří k vyhledávaným organizátorům pohřebních obřadů. O umírání, smrti a roli rituálů v lidském životě učí na celém světě, letos přijela i do Prahy.

Často se říká, že dnešní společnost smrt a umírání vytěsňuje. Proč vlastně?

Protože ji v dětství nezažíváme, a není tedy součástí naší zkušenosti. Před lety lidé žili, pak onemocněli, zeslábli a zemřeli. Zpravidla v době, kdy měli malá vnoučata. Dnes je to díky lékařské péči jinak. Lidé zestárnou, onemocní, pak se jim udělá líp, zase hůř, líp... Smrt jako konec života se posunula někam dál. A nevnímáme ji jako přirozenou součást života, ale jako selhání, což je dobře vidět na všech těch výrazech jako „prohrál bitvu s rakovinou“. Jako by to byla válka, kterou bychom měli vyhrát.
Takže jako děti smrt nezažíváme kolem sebe?

Ano. Dřív lidé viděli smrt od dětství. Umírala zvířata, prarodiče, znali to dřív, než vyrostli. Já si myslím, že je to součást role prarodičů – učit vnoučata, co znamená, když člověk zestárne a zemře. Ale protože dnes lidé žijí déle, tohle se přirozeně neděje. Děti nevidí nikoho umírat, jsou většinou už mladí dospělí, když se se smrtí setkají. A když jim třeba náhodou zemře vrstevník při nějaké nehodě, nevědí, jak tu zkušenost pojmout. Když u nás v Byron Bay děláme obřad, máme při něm otevřenou rakev. Míváme ho venku, takže děti k rakvi chodí, dívají se na nebožtíka a povídají si o tom: „Myslíš si, že je opravdu mrtvej? A co to vlastně znamená bejt mrtvej?“ Dospělí s nimi v takovou chvíli mluví otevřeně a smrt se stává součástí jejich životní zkušenosti.
Mnoho lidí v Evropě děti v takových chvílích drží stranou, aby je ušetřili zármutku.

To je pro ně ale nezdravé. Myslím, že naše společnost, alespoň v anglosaském světě, kde to znám, klade příliš velký důraz na zármutek jako hlavní emoci spojenou se smrtí. Smrt ale není jenom špatná, je to přirozený přechodový rituál pro toho, kdo umírá, i pro toho, kdo ho doprovází.
Jaké jiné emoce se s ní tedy pojí?

Představte si to jako trajektorii kyvadla – na jednom pólu je zármutek, na druhém radost a někde uprostřed smutek. Při jakékoli ztrátě se většina lidí pohybuje mezi těmito póly. Když někdo zemře po dobrém životě a v pokročilém věku, každý nemusí být smutný. Lidé cítí vděčnost, inspiraci, respekt, někdy úlevu nebo to berou jako příležitost k zamyšlení. Smutek je přirozený, ale není nutné se cítit zoufalý. Každá smrt je jiná a zažila jsem i rodiny, kterým zemřelo dítě, a přijaly to jako situaci, z níž se mohou učit. Takhle to dřív přirozeně bylo, naše kultura nám příliš podsouvá, jak se máme cítit.
Říkáte, že pohřební rituál je klíč k dobrému vypořádání se se smrtí. Jak to funguje?

Jednoduše. Obřad transformuje pocity. Vidíte tělo naposledy a necháváte ho odejít. Nezaklíníte se do té situace. A k tomu potřebujete rituál, což církev vždycky dobře věděla. Ale všechny ty vnější projevy jako ozdoby, hudba nebo slova jsou jen podporou vnitřní transformace, kdy se bolest mění v přijetí, a to vám umožní se posunout do další fáze života. Samozřejmě, když zemře někdo hodně blízký, člověk bude žít s takovou vnitřní jizvou. Ale dobrá ceremonie umožňuje, aby se jizva mohla hojit a třeba časem mizet.
Říká se, že občas se na pohřbech stanou neobvyklé věci.

Ano, někdy přiletí motýl a sedne si na rakev. Někdy se objeví v oceánu velryby a začnou skákat. Nemusíte nic říkat, všichni v tu chvíli rozumí. Ale důležité okamžiky můžete i vytvářet. Jednou jsme třeba měli pohřeb desetiletého chlapce, přišli všichni jeho spolužáci a rodiče mě požádali, zda bych po církevním obřadu neudělala ceremonii pouze pro děti. Takže když kněz skončil, přenesli jsme rakev do školní haly a děti pak vyprávěly své příběhy o tom chlapci. Jedna vzpomínka byla velmi vtipná, popisovala, jak ten kluk vzdoroval a skočil do bazénu, aby pocákal své rodiče. Všichni se smáli a já jsem řekla: „Tak tenhle smích si teď všichni spojte se vzpomínkou Matthewa.“ Rozdala jsem pak dětem zlaté nálepky ve tvaru hvězdičky a řekla jim, že mu je všichni společně přilepíme na rakev. Děti běžely a polepily černou rakev, až vypadala jako noční obloha. A pak utíkaly pryč si hrát. Podívala jsem se na rodiče a všichni plakali. Ne kvůli té tragické smrti, plakali vděčností, že se jejich děti cítí dobře. Že si neodnesou hrůzu, ale radost a opravdovost. Tohle je to vnitřní zhoupnutí, které rituál dokáže udělat.

https://www.respekt.cz/tydenik/2016/44/ ... eId=100143
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » sob 12. lis 2016 21:59:16

Leonard Cohen o konci života

*Přepis zvukového záznamu rozhovoru z léta 2016

Když jsem Leonarda navštívil v Los Angeles, měl rakovinu. Snažil se však zachovat si soukromí a tuto zprávu nezveřejňoval. Trpěl velkou bolestí z hloubkových zlomenin v páteři a musel většinu času sedět ve velkém, modrém lékařském křesle, aby si od té bolesti aspoň trochu ulevil. Už v té době ztratil hodně váhy, vážil možná 50 kg. Ale musím říct, že byl v úžasném rozpoložení na to, v jaké fázi života se právě nacházel. Měl jsem pocit, že přesně ví, kam jeho život právě směřuje a jakoby tam i tak trochu spěchal. A při tom všem byl neuvěřitelně laskavým hostitelem. Tím nejlaskavějším hostitelem, s jakým jsem se setkal - hned po mé matce.

LC: "Dal byste si trochu džusu a pár oliv?"
DR: "Ne, děkuji."
LC: "Nic Vám nechybí?"

Leonard právě dokončil své nové album, které už je v prodeji s názvem 'You want it darker' (Chceš to těžší / hustší / tmavší ?). Natočil ho téměř celé právě tady, v tomto zdravotnickém křesle ve svém obývacím pokoji, který je skutečně skromným prostorem s pár jeho kytarami, nějakým nahrávacím zařízením, klávesami. A i z tohoto alba je cítit, že velmi dobře ví, kam směřuje - v jeho humoru s typickou drsnou sebekritikou.

Leonard vyrostl v Montreálu, ve významné, dobře zavedené židovské rodině, která vlastnila továrnu na výrobu oblečení. A jako by z pocty ke své rodině, Leonard dokonce i v 60. letech nosil nádherné, skvěle ušité obleky.

Když bylo Cohenovi 9 let, zemřel mu otec. Tato událost ho hluboce zasáhla a pravděpodobně byla počátkem jeho kariéry spisovatele, nebo někoho, kdo vnímal psaní jako něco téměř posvátného.

LC: "Otcův pohřeb byl u nás doma. Sešli jsme dolů po schodech a jeho rakev byla v obývacím pokoji. Byla otevřená. Bylo to v zimě. Šel jsem ven, na místo, kde měl být pohřbený. Potom jsem se vrátil zpátky do domu a šel jsem do jeho skříně. Našel jsem tam motýlka. Ustříhnul jsem jedno s křídel toho motýlka a něco jsem na něj napsal. Myslím, že to byl vzkaz mému otci na rozloučenou, ale už si nepamatuji, co jsem přesně napsal. Pohřbil jsem ten kousek jeho motýlku se vzkazem na zahradě za domem. Něco ve mě cítilo potřebu takového rituálu, ve kterém bych vyjádřil úctu k této nepochopitelné události."

​Jeho poslední album 'You want it darker' je plné myšlenek na smrt, na konec. Ale tato velká témata tam u Cohena byla vždy, už od začátku - smrt, Bůh, láska, sex, a vždy řezané jazykem ostrým jako břitva. Cohen chtěl být už v mládí ze všeho nejvíce spisovatelem, básníkem. V tomto směru si za vzor bral především Allena Ginsberga nebo Franka O'Haru.

Hlas LC z historického záznamu veřejného čtení z doby před 50 lety: "Jeho krev na mé paži byla teplá jako pták. Jeho srdce v mé dlani bylo těžké jako olovo. Jeho oči skrze mé oči svítily jasněji než láska. Zahlédl jsem havrana nad jezerem..."

V té době si Cohen začal uvědomovat, že se jako spisovatel nejspíš nikdy neuživí. Žil v té době v New Yorku, obklopen mnoha umělci a talenty, jako např. Lou Reed, Judy Collins nebo Patti Smith. Tehdy napsal svou první píseň a nahrál svou první skladbu. Vyšla v roce 1967. Tak, jako ti nejlepší básníci, i Cohen čerpal při psaní přímo ze svého osobního života, i ze života, který vnímal kolem sebe. Kdo s ním tehdy vyrůstal v Montreálu, v písních jako byla např. 'Susan' poznával místa i konkrétní lidi. Zdálo se, že nikdo jiný ve svých textech neměl tolik přesnosti i ironie.

Co však pro Cohena bylo složité, bylo vystupování. Vystoupit na pódium mu někdy přišlo až nevhodné. Sám říkal, že se na pódiu někdy cítil jako papoušek spoutaný řetězy. A že stát ve světlech reflektorů s pohledem všech diváků je někdy až paralyzující.

Hlas LC z historického záznamu: "Jsem vždycky trochu vyděšený a pokaždé, když začnete tleskat, si říkám si, co se asi stalo."

Jednou si prý musel před vystoupením dát 3 lahve vína. Alkohol prý šel vcelku dobře dohromady s hudbou, ale ani alkohol, ani drogy nepomáhaly s jeho úzkostmi. V Izraeli v roce 1972 odešel z pódia uprostřed vystoupení, protože měl pocit, že koncert nestojí za moc. Šel do šatny a dal si LSD. A pak zaslechl, jak diváci začali zpívat jeho písně. Jako by je zpívali jemu.

LC: "Myslím, že tenkrát diváci cítili, že jsem zklamaný. A bylo to od nich neuvěřitelně laskavé, že začali oni zpívat mě mé písně. A já to slyšel až do šatny, jak mi zpívají. A tak jsem se tam vrátil a začal jsem zpívat 'So Long Marianne'."

To byla jedna z jeho nejslavnějších písní. Mezitím začalo působit LSD, přišly halucinace.

LC: "Viděl jsem Marianne přímo přede mnou. Začal jsem plakat. Otočil jsem se, a viděl jsem, že kapela taky pláče. A pak se to změnilo v něco poměrně komického. Celé obecenstvo se proměnilo v jednoho Žida. A ten řekl 'Co mi ještě můžeš ukázat, chlapče? Už jsem toho hodně viděl, ale tohle me fakt nebere.' Byl v tom ten známý skepticismus naší tradice. (Směje se.) Celé to obecenstvo se proměnilo v jednu gigantickou bytost, která mě posuzovala. Ten pocit ztráty hodnoty a významu jsem vnímal jako skutečný. Byly to pocity, které vždy kolovaly mou osobností. Vždy jsem sám sebe zpytoval - kým jsem, odkud jsem se vzal, z jaké zkušenosti vlastně mluvím, jaký význam to všechno má. Máš vůbec co říct? Komukoliv? A právě tyto otázky mě vždy vedly k tomu, abych se hlouběji ponořil do své praxe. Abych to hlouběji prozkoumal, ať už to bylo cokoliv. Abych to bral vážně."

Bob Dylan jednou řekl Cohenovi, že jeho písně jsou jako modlitby. A je pravda, že mnohé texty Cohenových písní a básní se výrazně odvolávají na Bibli, a zároveň se také často zmiňují o amerických hrdinech v lidové hudbě. Během našeho rozhovoru se mnou ale Cohen nechtěl o těchto duchovních aspektech jeho tvorby mluvit. Vůbec nechtěl připustit nebo jakkoliv rozvíjet představu, že by jeho tvorba měla nějaký duchovní / spirituální význam či smysl. A to i přesto, že mnozí jeho fanoušci ho vnímali jako velmi duchovní osobnost.

LC: "Nechci, aby mě kdokoliv spojoval s židovskou duchovností. Zároveň vím, že hluboko uvnitř jsem tou tradicí velmi ovlivněn. Jednou z hlavních idejí kabalistického přístupu je, že hlavním záměrem židovství je obnova Boha. Bůh se při tvorbě světa rozptýlil. Stvoření světa je katastrofou. A jeho kousky jsou úplně všude a ve všem. A specifickým úkolem Žida je opravit / obnovit tvář Boha. Modlitby nám připomínají, že kdysi dávno bylo vše v harmonické jednotě."

DR: "Když se podíváte na svou tvorbu řekněme posledních deseti let, řekl byste, že je hodně sebe-vědomá?"

LC: "Není o vědomí sebe. Jediné, co vím, že když napíšu dostatek veršů, a když seškrtám všechny fráze - malé i velké - tak se z toho něco vynoří, co ponese to poselství. Často jsem říkal, že jeden z důvodů, proč mi trvá tak dlouho, než napíšu text, je fakt, že potřebuji nejdřív dopsat verš, než jej vyhodím."

DR: "Ano, někde jsem se dočetl, že na 3 - 4 hotové verše jich bylo někdy až 60 seškrtáno."

LC: "Někdy i tolik. Ale obvykle asi 20."

Jako mnoho umělců té doby, byl Cohen hledačem. Zkusil snad všechno, od scientologie po tanec s Hare Krishna komunitou. Byl ale výjimečný tím, jak ke každé duchovní zkušenosti přistupoval. Nikdy to pro něj nebyl jen koníček, vždy to bral velmi vážně. Strávil dlouhá období v zenovém klášteře v horách poblíž Los Angeles pod vedením učitele Joshu Sasaki Rošiho, jehož studenti žili v asketických podmínkách, jaké si člověk jen těžko představuje. Když jsem mu připomněl jeho pověst miláčka žen, začal vyprávět o tisícovkách nocí a dní strávených odhazováním sněhu, vařením, uklízením a meditací v klášteře na vrcholku hory.

LC: "Měl jsem s Rošim hluboké spojení více než 40 let. Dodnes toho o buddhismu moc nevím a nevím ani o formálním buddhistickém výcviku. Znám jen Rošiho přístup a systém, který - jak jsem pochopil - poněkud vybočuje. Na povrchu působí jako výcvikový tábor, avšak jeho jediným záměrem je, aby člověk přestal naříkat a litovat se. Ukáže člověku, že naříkání je tou nejméně adekvátní odezvou na utrpení či bolest."

Cohen se v jednu chvíli svého života vrátil ze zenového kláštera a zjistil, že jeho manažer vykradl jeho bankovní účty. Soudil se s ním, ale bez úspěchu. Peníze byly pryč a Cohen se ve svých 60 letech ocitl bez prostředků a úspor - jak na svůj důchod, tak pro své děti a vnoučata. Neměl na výběr, musel se vrátit zpět do práce. Poprvé po 20leté přestávce vydal sbírku básní. Vydal se také na tour, která trvala více-méně 4 roky. Po klášterní zkušenosti byla jeho jevištní vystoupení jiná. Bylo v nich více humoru, lehkosti, živosti a možná snad poprvé vypadal, že je šťastný.

Hlas LC ze zvukového záznamu: "Mluvil jsem s kluky z kapely. Někteří z nich jsou 'za horizontem'. Mluvili jsme o různých fázích v životě, kterými muži prochází. Především ve vztahu k opačnému pohlaví. Začínáme jako neodolatelní. Potom se stáváme odolatelnými. Potom se stáváme průhlednými. Ne vysloveně neviditelnými. Jako byste se dívali přes kus starého plastu. A nakonec se skutečně stanete neviditelnými. A potom - a to je asi ta nejúžasnější proměna - se stanete odpuzujícími. (Diváci bouřlivě tleskají.) Ale to není konec příběhu. Po fázi odpuzujícího se stanete roztomilým. (Diváci se nadšeně smějí.). A tam se teď nacházím. (Výbuch smíchu publika.)"

Zachytil jsem tento koncert na stanici Radio City Musical a musím říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy v životě viděl. Na pódiu byl Cohen - chlápek, oblečený do obleku a fedory (židovského klobouku), zas a znovu šel až téměř na kolena s obdivem a úctou k publiku, které zpívalo společně s ním. Cohen byl v nejlepší kondici, měl skvělou kapelu a tour měla neuvěřitelný ohlas.

Když jsme se nakonec potkali, Cohen už byl nemocný, měl diagnostikovanou rakovinu, trpěl velkými bolestmi zad. Navíc měl alergii na většinu léků, které by mu bývaly mohly ulevit od bolesti. Celé ty roky meditace mu najednou přišly náramně vhod ve zcela nečekané a nové podobě.

LC: "Naneštěstí se musím vyhýbat alkoholu a podobným věcem. Naštěstí mám hodně zkušeností s tím, co by se dalo nazvat 'práce s myslí'. Je to požehnání, že mysl funguje dobře. Vlastně díky tomu
přichází do mého života mnohem méně rušivých elementů než tomu bylo v jiných obdobích života. Při práci se můžu lépe soustředit a to, co dělám, je mnohem plynulejší. Jediné, co omezuje či nějak negativně ovlivňuje úplné fungování je stav mého těla. Jsou chvíle, kdy jediné, co mohu udělat, je lehnout si."

DR: "Určitě nám řekněte, až si budete chtít odpočinout."
LC: "Jsem v pořádku. Ale co vy? Dáte si něco k jídlu?"

Byl neuvěřitelně vřelý a pohostinný. Místo, aby si udělal pauzu nebo nás požádal, abychom přišli jindy, poslal svou asistentku, aby nám všem donesla jídlo. Mezitím jsme si dál povídali.
Cohen mi řekl, že dál slyší hlas Boha. V tu chvíli se ze sousedního bytu ozval zvuk nějakého nářadí, ale Cohen zmínil, že hlas Boha teď zní jinak než dřív. Už to není ten hlas, který ho posuzuje, a který slýchal, když byl mladší.

LC: "Někdy ten hlas jen říká 'Ztrácíš příliš mnoho energie, Cohene. Umíráš, ale nemusíš spolupracovat s takovým entuziasmem. Jen s tím buď. Nemusíš se např. nutit něco sníst." A jindy zase řekne, 'Jen dál dělej to, co cítíš, že potřebuješ udělat.' Ten hlas je velmi soucitný a laskavý. Mnohem víc, než kdykoliv dřív v mém životě. Už mi neříká, že jsem to posral. A to je úžasné požehnání, opravdu ohromné požehnání. Jsem připravený zemřít. Duchovní věci, Baruch Hashem - Díky Bohu - našly ve mně své místo a za to jsem hluboce vděčný."

Leonard Cohen pracoval až do poslední chvíle. Snažil se udělat cokoliv, co ještě mohl dělat doma. Psal, nahrával, sbíral, dokončoval staré básně. Pro mě to byl téměř vzor toho, jak prožít poslední dny, je-li to jen trochu možné.

​LC: "Rád bych vše dokončil. Zní to jako klišé, ale mám pocit, že je to podceňováno, podobně jako užívání analgetik. Dát do pořádku dům, uklidit své věci, má-li na to člověk ještě sílu, je jednou z nejvíce uklidňujících věcí, která člověku na konci cesty dodává pokoj. Navíc věřím, že to má i nevyčíslitelnou hodnotu. Ještě jsem nevytřídil 50 nebo 60 nevydaných básní. Jsou písně, které jsou na půl napsané a nejsou špatné. 'Naslouchej kolibříkovi, jehož křídla nelze vidět. Naslouchej kolibříkovi, ne mně. Naslouchej motýlovi, jemuž zbývají tři dny. Naslouchej motýlovi, ne mně. Naslouchej Boží mysli, která nepotřebuje být. Naslouchej Boží mysli, ne mně.' Jsou tu písně, které jsou napůl napsané. Ale nemyslím si, že je ještě budu schopen všechny dopsat... Možná v druhém kole...'"

Zní píseň:
"Nepotřebuji zdůvodňovat
kým jsem se stal.
Mám spoustu výmluv,
ale všechny jsou unavené a pokulhávají.
Nepotřebuji, aby mi někdo dával rozhřešení, ne, ne.
Nezůstal nikdo, koho by bylo možné vinit.
Odcházím od stolu,
opouštím hru.
..."

http://www.dharmalight.cz/texty/leonard ... nci-zivota
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: K zamyšlení

Nový příspěvekod Tara » čtv 24. lis 2016 14:00:34

... jedno parte ...
Přílohy
Výstřižek 2.PNG
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1508
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

PředchozíDalší

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 1 návštěvník

cron