Příběhy

Moderátor: Tara

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 21. zář 2017 10:22:19

Dnes jsem přebíral jídlo, které nám přinesli z vesnice. Přinesla ho krásná dívka kolem šestnácti sedmnácti let s matkou. Poprvé jsem se krátce zastyděl za to, jak vypadám a zalitoval, že jsem ostříhaný dohola a oblečený jako všichni tady okolo.
Přijmul jsem, že na mně není nic zajímavého, že je ničím nezaujmu. Přeberu jídlo a odejdu.

Když jsem zvednul koš a narovnal se, podíval jsem se na dívku, která se usmívala. Měla krásnou pleť. Krátce jsem se usmál a lehce uklonil. Pak jsem se podíval na její maminku. Dívala se na mě jasnýma očima a já pochopil rčení o hlubokém pohledu. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejích. Bylo tam vše. Ucítil jsem tu lásku. Pochopil jsem, že krása člověka je uvnitř, že ona to ví, cítí. Viděl jsem, že ženy mají k tomuto pochopení blíž než muži. Viděl jsem, že nejsou potřeba krásné vlasy, zajímavé oblečení, aby člověk zaujal ženu a ona ho mohla milovat. Viděl jsem krásnou ženu a viděl jsem, že ona vidí krásného člověka. Neřekla ani slovo, ale pro mě to byl ten největší dar. Poděkoval jsem s dlouhou a pomalou poklonou, abych nenarušil ten zážitek.
Dcera si asi myslela, jaký to slušný mladík, že tak uctivě děkuje za jídlo. Myslím, že maminka viděla víc.

Nedávno jsem říkal mistrovi, že zůstanu v klášteře. Že tu mám vše co potřebuji, že je tu klid a nikam jinam nechci. Mistr mi říkal, že tady pro mě není místo, až bude čas budu muset jít. Prosil jsem ho a přemlouval, sliboval jsem práci zadarmo, že budu třeba jen uklízet. Nechtěl nic slyšet, opakoval, že tady není moje místo a že mě tu není potřeba. Tehdy mě to rozčílilo a zklamalo.
Dnes jsem se rozhodl, že až bude čas odejdu. Je to tak v pořádku. Vše je jak má být. Asi jsem zapomněl na hluboký ženský pohled. Na krásu světa a života. Na sebe. A na své místo v srdci. Děkuji. Děkuji mistrovi. Děkuji mamince té dívky. A děkuji sobě.

(Karel Kadlec - Pod horou - 2017)
Přílohy
21616507_10207716010098190_1382711107370348114_n.jpg
21616507_10207716010098190_1382711107370348114_n.jpg (8.5 KiB) Zobrazeno 300 krát
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » úte 13. úno 2018 20:50:43

Z knihy Cesta pokojného bojovníka

Hněv je silnější než strach a silnější než lítost. Tvůj duch roste. Jsi zralý pro meč.

Čekal jsem. Přišla půlnoc a brzo po ní Sokrates. Sotva jsme se usadili v kanceláři, začal jsem kýchat a musel jsem se vysmrkat. Měl jsem lehkou rýmu. Sokrates postavil na čaj a já jsem podle svého zvyku začal otázkou: "Sokrate, jak můžu zastavit své myšlenky nebo svou mysl jinak, než tím, že si vypěstuju smysl pro humor?"


"Nejdříve musíš poznat, odkud se tvé myšlenky berou, jak vznikají. Teď máš například rýmu; její fyzické symptomy ti sdělují, že tvé tělo musí znovu získat rovnováhu, že si musí znovu vybudovat vztah ke slunci, čerstvému vzduchu, prosté stravě; že se musí znovu začlenit do svého prostředí."

"Co to má společného s mou myslí?"

"Všechno. Nahodilé myšlenky, které tě ruší a rozptylují, jsou také symptomy tvé neshody s prostředím. Když se mysl brání životu - přicházejí myšlenky. Když se přihodí něco, co je v rozporu s nějakou vírou, propukne zmatek. Myšlenka je podvědomá reakce na život."

Před stanici předjelo auto, na předních sedadlech seděla starší dvojice ve večerním oblečení jako pár vycpaných panáků. "Pojď se mnou." poručil Sokrates. Odložil větrovku i bavlněnou košili a odhalil nahá prsa a ramena se štíhlými svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou, průsvitnou kůží.

Přistoupil k autu na řidičově straně a usmál se na šokovanou dvojici. "Co pro vás můžu udělat, lidičky? Benzín jako palivo pro vašeho ducha? Nebo snad olej na zvláčnění drsných okamžiků vašeho dne? A co takhle novou baterii, aby dodala vašemu životu špetku energie?" Zřetelně na ně mrknul a ani se nepohnul; usmíval se, když vůz vyrazil a rychle ujížděl od stanice. Podrbal se za uchem. "Třeba si vzpomněli, že nechali doma téct vodu."

Když jsme zas pohodlně seděli v kanceláři a pili čaj, vysvětloval mi Sokrates svou dnešní lekci: "Viděls, jak se ten mužský a ta ženská bránili něčemu, co pro ně byla neobvyklá situace. Dali se tak ovládnout svými hodnotami a svými úzkostmi, že už neumějí být spontánní. Mohl jsem být vyvrcholením jejich dne! Víš, Dane, když se bráníš tomu, co přichází, začne tvá mysl uhánět jako o závod; myšlenky, které na tebe útočí, sis sám vytvořil."

"A vaše mysl funguje jiným způsobem?"

"Má mysl je jako nezčeřený rybník. Tvá je naproti tomu plná vln, protože ti připadá, že jsi od neplánovaných a nevítaných událostí oddělen a často jimi dokonce ohrožen. Tvá mysl je jako rybník, do kterého právě někdo vhodil balvan. Budeš muset udělat dost velký pokrok v uvědomění. Musíš si uvědomit, že vlny v tvé mysli s tebou nemají nic společného. To se ti podaří, až uvidíš, co je jejich příčinou; pak se na ně budeš jen nezúčastněně dívat a nebudeš už nucen přehnaně reagovat, kdykoli do vody spadne oblázek. Od vírů světa budeš osvobozen, jakmile uklidníš své myšlenky. Pamatuj si: Kdykoli budeš zmaten, zažeň myšlenky a zabývej se svou myslí."

"Ale jak, Sokrate?"

"To není tak špatná otázka!" zvolal. "Jak víš ze svého atletického tréninku, skoky v gymnastice - a stejně tak i v uvědomění - se nepovedou hned napoprvé; vyžadují čas a cvičení. A cvičení, které ti umožní vidět zdroj vlastního vlnění - je meditace."

Po tomto velkém prohlášení se omluvil a odešel do koupelny. Teď byla chvíle, abych vyrukoval se svým překvapením. Křičel jsem na pohovce, aby mě v koupelně slyšel: "O krok jsem vás předešel, Sokrate. Před týdnem jsem vstoupil do meditačního kroužku. Řekl jsem si, že musím něco udělat s tou svou pitomou myslí," vysvětloval jsem. "Každý večer společně půl hodiny sedíme. Už se začínám víc uvolňovat a trochu kontrolovat své myšlenky. Nevšiml jste si, že jsem klidnější? A vy, Soku, meditaci cvičíte? Jestli ne, můžu vám ukázat, co jsem se nau..."

Dveře koupelny se rozlétly a s výkřikem, při němž stydla krev, se na mne řítil Sokrates a nad hlavou třímal lesknoucí se samurajský meč! Než jsem se stačil pohnout, zasvištěl meč kolem mne, tiše rozřízl vzduch a zastavil se několik centimetrů nad mou hlavou. Podíval jsem se nahoru na meč a pak na Sokrata. Křenil se na mne.

"Tomu tedy říkám dokonalý vstup na scénu! Málem jsem se podělal leknutím," sípal jsem.

Ostří meče se pomalu zvedalo. Klidně se zastavilo nad mou hlavou a zdálo se, že zachycuje a zesiluje všechno světlo v místnosti. Svítilo mi do očí, až jsem musel mžourat. Rozhodl jsem se, že budu raději držet jazyk za zuby.

Ale Sokrates si jen klekl na podlahu naproti mně, opatrně položil meč mezi nás, zavřel oči, zhluboka se nadechl a zůstal úplně klidně sedět. Chvíli jsem se na něho díval a uvažoval jsem, jestli se ten spící tygr probudí a vrhne se na mne, kdybych sebou hnul. Uplynulo deset minut a pak dalších dvacet. Napadlo mne, že třeba chce, abych také meditoval, a tak jsem zavřel oči a seděl tak půl hodiny. Když jsem otevřel oči, stále tam seděl jako Buddha. Začal jsem sebou vrtět, pak jsem tiše vstal a šel se napít vody. Když jsem si ji naléval do hrnku, položil mi ruku na rameno. Škubl jsem sebou a polil si boty.

"Sokrate, byl bych rád, kdybyste se za mnou takhle neplížil. Nemůžete dělat trochu rámus?"

Usmál se a řekl: "Ticho je umění bojovníka - a meditace jeho meč. To je vnitřní zbraň, kterou rozsekneš své iluze. Ale pochop jednu věc: užitečnost meče závisí na šermíři. Zatím nevíš, jak se zbraní zacházet a tak se v tvých rukou může stát nebezpečným, matoucím nebo neužitečným nástrojem. Zpočátku ti meditace může pomoci s relaxací. Stavíš svůj meč na odiv; pyšně ho ukazuješ svým přátelům. Lesk meče odvádí mnoho meditujících k dalším iluzím, dokud ho nakonec neopustí, aby hledali jinou, vnitřní alternativu.

Bojovník naproti tomu používá meč zručně a s hlubokým porozuměním. Rozseká jím svou mysl na cucky, proseká se myšlenkami a odhalí, do jaké míry jim chybí podstata. Musíš se naučit rozsekat uzly ve své mysli - mečem meditace. Dokud jednoho dne nepřekonáš potřebu jakékoli zbraně."

Právě v té chvíli dorazil k čerpadlům starý mikrobus s novým bílým nátěrem a duhou, namalovanou na bočních dveřích. Sedělo v něm šest stěží rozeznatelných osob. Když jsme přišli blíž, viděli jsme, že jsou to dvě ženy a čtyři muži, všichni měli na sobě stejná modrá roucha. Poznal jsem, že to jsou členové jedné z mnoha nových duchovních skupin v oblasti Zálivu. Všech šest nás samolibě nebralo vůbec na vědomí, jako kdyby je naše světskost mohla nakazit.

Sokrates byl ovšem na výši situace a hned začal předstírat, že kulhá a šišlá, škrábal se po celém těle a vypadal jako dokonalý Quasimodo. "Hej, Jacku," řekl řidiči, který měl nejdelší vousy, jaké jsem kdy viděl, "chceš benzín, nebo co vlastně?"

"Ano, chceme benzín," odpověděl hlasem, měkkým jako stolní olej.

Sokrates pohlédl na obě ženy na zadních sedadlech, strčil hlavu do okénka a hlasitým šeptem se zeptal: "Vy snad meditujete?" Řekl to takovým tónem, jako by mluvil o nějakém způsobu sexuálního uspokojení.

"Ano, meditujeme," řekl řidič a z jeho hlasu kapala kosmická nadřazenost. "A teď kdybyste nám mohl načerpat benzín."

Sokrates mi pokynul, abych naplnil nádrž a mezitím dál řidiče popichoval: "Vy totiž v tom hábitu vypadáte tak trošku jako holka, člověče - ne abyste mi špatně rozuměl, je to opravdu moc hezký. A pročpak se neoholíte, copak to asi skrýváte pod tím vousiskem?"

Mezitím, co jsem čerpal do nádrže benzín, byl Sokrates čím dál dotěrnější. Jedné z těch ženských se zeptal: "Tenhle chlápek je váš šamstr?" a druhému muži na předním sedadle řekl: "Děláte to vůbec někdy, nebo si to šetříte, jak o tom psali v Národním zpravodaji?"

Tím tomu nasadil korunu. Zatím co jim Sokrates dával neobvykle pomalu nazpět drobné, dusil jsem se smíchy, kdežto naši cestovatelé se třásli vzteky. Řidič hrábl po drobných a vyrazil od čerpadla nepříliš zbožným způsobem. Když odjížděli, Sokrates na ně zahulákal: "Meditace vám udělá dobře. Jen nepolevujte ve cvičení!"

Sotva jsme se vrátili do kanceláře, už stál před čerpadlem obrovský chevrolet. Ozval se zvonek a hned nato troubení hudebního klaksonu. Vyšel jsem se Sokratem, abych mu pomohl.

Za volantem seděl čtyřicetiletý "teenager", vyoblékaný do lesklého saténu, na hlavě měl safari klobouk s pery. Byl hrozně nervózní a neustále poklepával na volant. Vedle něj se přes umělé řasy dívala do zpětného zrcátka žena neurčitého věku a pudrovala si nos.

Z nějakého důvodu mě uráželi. Vypadali kreténsky. Měl jsem sto chutí jim říct: "Proč se nechováte podle svého věku?", ale jen sem se díval a čekal.

"Máte tu taky automat na cigarety?" zeptal se ten hyperaktivní řidič.

Sokrates přerušil práci a s laskavým úsměvem mu řekl: "Nikoli pane, ale kousek dál po silnici je supermarket s celonočním provozem." Pak se vrátil ke kontrole oleje a věnoval tomu plnou pozornost. Drobné vracel způsobem, jakým by asi servíroval čaj samému císaři.

Když auto odjelo, zůstali jsme stát u čerpadla a dýchali noční vzduch. "K těmhle lidem jste byl tak zdvořilý, ale k našim duchovním adeptům v modrých hábitech jste se choval vyloženě protivně, ačkoli byli zřejmě na vyšším stupni vývoje. Jak tomu mám rozumět?"

Pro jednou mi dal prostou a přímou odpověď: "Jediná úroveň, která by tě měla zajímat, je ta moje - a tvoje," řekl s úsměvem. "Tihle lidé potřebovali laskavost. Kdežto ti duchovní adepti potřebovali něco jiného, něco, o čem by mohli přemýšlet."

"A co potřebuji já?" vyhrkl jsem.

"Víc cviku," odpověděl rychle. "Tvé týdenní cvičení v meditaci ti nepomohlo, abys zachoval klid, když jsem se na tebe řítil s mečem, ani nepomohlo našim přátelům v modrých hábitech, když jsem si z nich trochu utahoval.

Řeknu ti to takhle: Kotrmelec dopředu ještě není celá gymnastika. Technika meditace není celá cesta bojovníka. Jestliže se ti nepodaří pochopit věc jako celek, dožiješ se zklamání; když budeš celý život dělat jen kotrmelce dopředu - nebo jen meditovat - budeš mít z tréninku jen nepatrný užitek.

Abys zůstal ve správné stopě, potřebuješ speciální mapu, která zachytí celý terén, který máš prozkoumat. Pak si uvědomíš, k čemu je meditace dobrá - a jaké jsou její meze. A ptám se tě, kde seženeš dobrou mapu? "

"Samozřejmě u benzínového čerpadla!"

"Tak tedy račte vstoupit do kanceláře, pane, a já dám vám přesně tu mapu, kterou potřebujete."


Z knihy Cesta pokojného bojovníka, Dan Millman
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » úte 13. úno 2018 20:52:11

Mlčeli jsme a Sokrates začal připravovat jeden ze svých křupavých salátů. Napadla mě otázka: "Sokrate, jak to mám udělat? Jak se mám otevřít světlu uvědomění?"


Odpověděl mi otázkou: "A jak to děláš, když chceš vidět?"

Zasmál jsem se: "Prostě se dívám! Vy ale máte asi na mysli meditaci."

"Jo, a v tom právě leží jádro věci," řekl, když dokrájel zeleninu. "Jsou to dva souběžné procesy. Jeden je nahlížení - vůle k pozornosti, usměrnění procesu uvědomění přesně na to, co chceš vidět. Druhý proces je odříkání - opuštění všech vynořujících se myšlenek. To je skutečná meditace, tak se osvobodíš od své mysli. Znám o tom náhodou pěkný příběh."

Jeden adept meditace seděl s malou skupinou meditujících žáků v hlubokém tichu. Vyděšen vidinou krve, smrti a démonů vstal, přistoupil k učiteli a řekl: "Roši, měl jsem právě strašlivé vidění."

"Pusť to z hlavy," řekl učitel.

O několik dní později se žák radoval z fantastických erotických fantazií, z nahlédnutí do smyslu života s anděly a s kosmickými krásami a ze všeho, co k tomu patří.

"Pusť to z hlavy," řekl učitel, který k němu zezadu přistoupil a uhodil ho holí.

Zasmál jsem se tomu příběhu a řekl jsem: "Víte, Sokrate, myslím si..." Sokrates mě uhodil do hlavy mrkví a řekl: "Pusť to z hlavy!"

Jedli jsme. Nabíral jsem zeleninu vidličkou; on bral každé malé sousto do jídelních hůlek, klidně dýchal a žvýkal. Nikdy nesáhl po dalším soustu, dokud úplně neskončil s předchozím, jako by každé sousto bylo samostatným chodem. Hltavě jsem žvýkal dál a při tom jsem jeho způsob jídla trochu obdivoval.Skončil jsem první, pohodlně jsem se usadil a prohlásil jsem: "Mám dojem, že jsem připraven pokusit se o opravdovou meditaci."

"No ovšem." Odložil hůlky. "Chceš zvítězit nad svou myslí. Jen kdybys o to stál."

"Stojím o to! Chci dosáhnout sebeuvědomění. Proto jsem tady."

"Stojíš o sebezobrazení, ne o sebeuvědomění. A jsi tu proto, že nemáš lepší alternativu."

"Ale já se chci zbavit své hlučné mysli," protestoval jsem.

"To je největší z tvých iluzí, Dane. Jsi jako člověk, který odmítá nosit brýle a přitom trvá na tom, že noviny jsou špatně vytištěné."

"To není pravda," řekl jsem a prudce jsem zavrtěl hlavou.

"Neočekávám, že bys tu pravdu pochopil, ale potřebuješ ji slyšet."

"Kam míříte?" zeptal jsem se netrpělivě a má pozornost začala těkat.

Sokrates promluvil hlasem, který mou pozornost pevně upoutal: "Potíž je v tom, že se ztotožňuješ se svými malichernými, nudnými, zcela zmatenými představami a myšlenkami; myslíš si, že tvé myšlenky jsi ty sám."

"To je nesmysl!"

"Tvé tvrdohlavé iluze jsou jako potápějící se loď, třeťáku. Radím ti, abys je pustil z hlavy, než bude pozdě."

Potlačil jsem svůj vzkypělý vztek. "Jak můžete vy vědět, že se já ztotožňuju se svou myslí?"

"Tak dobře," vzdychl. "Dokážu ti to. Co máš na mysli, když řekneš: Jdu do svého domu" Nechceš tím říct, že jsi oddělen od domu, do kterého jdeš?"

"Samozřejmě. Co je to za blbost?"

Nevšímal si mě a pokračoval: "A co máš na mysli, když řekneš: Dnes mě bolí tělo.? Kdo je tím "já", odděleným od těla, o němž toto "já" mluví jako o svém vlastnictví?"

Musel jsem se smát. "To je sémantika, Sokrate. Nějak se to říct musí."

"To je pravda, ale konvence řeči odhalují, jak vidíme svět. Ve skutečnosti se chováš, jao bys byl mysl nebo něco jemného uvnitř těla."

"Proč bych to měl dělat?"

"Protože ze všeho nejvíc se bojíš smrti a ze všeho nejvíc toužíš po přežití. Potřebuješ nějaké Navždy, nějakou Věčnost. Ve svém klamném přesvědčení, že ty sám jsi mysl, duch nebo duše nacházíš únikovou cestu ze své smlouvy se smrtelností. Jako mysl budeš moci třeba vylétnout z těla, až tělo zemře, co ty na to?"

"To je nápad!" zamračil jsem se.

"Přesně tak, Dane, nápad o nic skutečnější než stín stínu. Pravda je taková: vědomí není v těle, to spíš tělo je ve vědomí. A ty jsi toto vědomí, ne strašidlo mysli, které tě tak mate. Ty jsi tělo, ale jsi také všechno ostatní. Jen mysl je zklamána a ohrožena změnou. takže když se bezstarostně uvolníš ve svém těle, budeš šťastný, spokojený a svobodný a nebudeš cítit žádné oddělení. Nesmrtelnosti jsi už dosáhl, ale ne tak, jak si to představuješ, nebo jak v to doufáš. Byl jsi nesmrtelný dávno předtím, než ses narodil a budeš nesmrtelný dlouho poté, co se rozpadne tvé tělo. Tělo je vědomí, je nesmrtelné. Jen se mění. Jen mysl - tvoje osobní názory, tvůj příběh a tvoje totožnost - je smrtelná, tak kdo by o ni stál?"

Sokrates se pohodlně opřel ve svém křesle a zpečetil tak své prohlášení.

"Sokrate," řekl jsem, nejsem si jist, že jsem všemu porozuměl."

"Ovšem že ne," zubil se. "Slova v každém případě mnoho neznamenají, dokud si sám pravdu neuvědomíš. Pak budeš konečně svobodný a bezmocně spadneš do věčnosti."

"To zní moc pěkně."

Zasmál se. "Taky bych řekl, že je to moc pěkné. Teď ale kladu teprve základy toho, co přijde potom."

"A co tedy jsem, Sokrate, když nejsem totožný se svými myšlenkami?"

Podíval se na mne, jako kdyby právě ukončil výklad o tom, že jedna a jedna jsou dvě a já se zeptal: "Dobře, a teď mi řekněte, kolik je jedna a jedna?" Sáhl do ledničky, vytáhl cibuli a hodil mi ji. "Oloupej ji - vrstvu po vrstvě," poručil. Začal jsem loupat. "Co nacházíš?"

"Další vrstvu."

"Pokračuj."

Odloupl jsem několik dalších vrstev: "Pořád další vrstvy, Soku."

"Pokračuj, dokud nebudou všechny vrstvy oloupané. Co jsi našel?"

"Nic tam nebylo."

"Něco tam přece zbylo."

"A co to je?"

"No přece vesmír. Uvažuj o tom, až půjdeš cestou domů."

Podíval jsem se z okna; už skoro svítalo.


z knihy Cesta pokojného bojovníka, Dan Millman
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 03. kvě 2018 11:45:33

Fa-jen se ptal svého žáka, proč mu nikdy nepoložil otázku o Zenu. Žák vysvětloval, že již dostal uspokojivou odpověď od bývalého mistra. Fa-jen naléhal, aby prozradil jakou, a žák mu na to odpověděl:

"Ptal jsem se mistra, co je Buddha, a ten řekl: Bůh ohně si jde pro oheň."

"Výborná odpověď," poznamenal Fa-jen, "jsem si však jist, že jsi ji nepochopil."

"Ale přece bůh ohně nepotřebuje hledat oheň, ten ho stále má! A to je totéž, jako kdybych se já pokoušel hledat nějakého Buddhu, zatímco jím odjakživa jsem."

"Přesně, jak jsem předpokládal, rozesmál se Fa-jen, "jsi vedle."

Žák se urazil a opustil klášter. Po jisté době mu to však nedalo a vrátil se. Omluvil se mistru Fa-jenovi a pokorně žádal o poučení.

"Tedy přistup a polož otázku," svolil Fa-jen.

"Co je Buddha?," zašeptal žák.

"Bůh ohně si jde pro oheň!"


http://www.lampa.cz/zenpovidky/procchoditproohen.html
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Předchozí

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník