Příběhy

Moderátor: Tara

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 09. led 2016 11:49:32

Jeden sultán měl čtyři ženy. Ze všech nejvíc miloval tu čtvrtou, nejmladší a nejlaskavější. Dával jí nádherné šaty, drahocenné klenoty, pečoval o ni a hýčkal ji.

Velmi rád měl i svoji třetí ženu, výjimečnou krasavici. Když cestoval do jiné země, vždycky ji bral s sebou, aby všichni viděli, jak je krásná a vždycky se bál, že jednoho dne ho zavrhne a uteče k jinému.

Také svou druhou ženu měl sultán ve veliké lásce. Byla chytrá a vtipná, zkušená v intrikách. Byla jeho důvěrnicí, vždycky moudrá, vždycky přející a trpělivá. Když měl sultán problémy, svěřoval se své druhé ženě a ona mu pomáhala dostat se z obtížné situace a přežít těžký čas.

První žena byla ze všech nejstarší. Byla svému muži velmi oddána, dělala všechno, co mohla, pro uchování a rozmnožení bohatství sultánova i celé země a velmi se jí v tom dařilo. Sultán však bez ohledu na to svou první ženu nemiloval a to, že ona ho měla tak hluboce ráda, jako by se ho netýkalo. Vůbec si jí nevšímal.


Jednou sultán onemocněl. Vzpomínal na svůj život, plný přepychu a pomyslel si: „Teď mám čtyři ženy, ale až umřu, zůstanu sám“. A požádal svou čtvrtou ženu:

– Miloval jsem tě víc než ty ostatní. Dával jsem ti to nejlepší, co jsem měl, chránil jsem tě jako poklad. Teď, když umírám, jsi ochotna následovat mě do říše mrtvých?

– Na to zapomeň! – odpověděla mu čtvrtá žena a bez jediného dalšího slova odešla z komnaty. Její slova byla jako kinžál vražený muži do srdce.

Zesmutnělý sultán se tázal své třetí ženy:

– Zbožňoval jsem tě celý život. Teď, když umírám, jsi ochotna jít se mnou do království stínů?

– To ne! – odpověděla mu třetí žena. – Život je tak krásný! Až zemřeš, chci se znovu vdát

Sultán byl velmi sklíčený. Takovou bolest jeho srdce dosud nepoznalo. Tehdy oslovil svou druhou ženu:

– Vždycky jsem se k tobě obracel o pomoc. Vždycky jsi mi pomohla, bylas mi tím nejlepším rádcem. Teď, když umírám, budeš ochotna jít se mnou tam, kde naříkají bledé stíny a prosí vládce duší o slitování?

– Velmi lituji, že tentokrát ti nemohu pomoci, – odpověděla mu druhá žena. – To největší, co pro tebe mohu udělat, je s poctami tě pohřbít.


Její odpověď působila na sultána jako tisíc hromů a tisíc blesků. V tu chvíli uslyšel hlas:

– Půjdu s tebou a budu tě následovat až do konce!

Sultán pohlédl směrem toho hlasu a uviděl svou první ženu, uvadlou téměř k nepoznání. Cely ohromený pronesl:

– Měl jsem být k tobě pozornější, dokud jsem mohl!

Každý z nás má své čtyři ženy. Čtvrtá žena je naše tělo; je jedno, kolik času a péče mu věnujeme, aby vypadalo dobře; až zemřeme, nechá nás na holičkách. Naše třetí žena, to je kariéra, peníze, postavení, bohatství. Až zemřeme, získají je jiní. Druhou ženou je rodina a příbuzní. Není důležité, jak nám pomáhali, dokud jsme tu byli. Až zemřeme, bude to největší, co pro nás budou moci udělat – doprovodit nás do hrobu.

Naší první ženou je duše. Často ji ignorujeme, když se honíme za úspěchy, za mocí, bohatstvím a potěšením. Bez ohledu na to zůstává duše tím jediným, kdo jde a půjde s námi všude tam, kam půjdeme my. Budeme-li o ni pečovat, budeme-li ji chránit a rozvíjet, můžeme tím dát světu i sobě samým ten nejkrásnější dar.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 27. bře 2016 10:59:16

ŽIVÝ, NESMRTELNÝ - A ÚPLNĚ JAKO JEŽÍŠ!

„Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Jan 11:25

Devítiletému Filipovi se děti v nedělní škole smály, že je jiný. V neděli před Velikonocemi dal učitel všem plastové vajíčko, do nějž měly děti dát symboly nového života, např. semínka a lístky, o velikonoční neděli vajíčko otevřít a povídat si o tom, co našly. Děti přišly s pestrou sbírkou: s kvítky, motýlky, kamínky – ale ve Filipově vajíčku nebylo vůbec nic. Jedno dítě řeklo: „To není poctivé, Filip to neudělal správně!“ Ale Filip zatahal učitele za rukáv: „Udělal jsem to správně. Vajíčko je prázdné – jako je prázdný hrob. Proto máme věčný život.“ Třída užasla. Přijali ho s úctou mezi sebe. Ale rodina věděla, že Filip má namále, měl příliš mnoho problémů na tak malé tělo. V létě zemřel. Osmileté děti, konfrontované se smrtí, šly ve sboru dopředu, ale ne s květy: každý, i učitel, dal na malou rakev prázdné umělé vajíčko. Proč je Ježíšovo vzkříšení tak důležité? Jeho zmrtvýchvstání je zárukou tvého – a způsobí-li ti bolest smrt někoho drahého, Velikonoce jsou příslibem, že se s ním opět setkáš. Bude živý, nesmrtelný – a úplně jako Ježíš!
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 06. dub 2016 12:29:36

Je mi 16. Před pěti měsíci mi lékaři diagnostikovali terminální stádium rakoviny.

Docela brzo mi došlo, že nijak nezáleží na tom, jestli umřu za deset let nebo za dva měsíce. Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj.

Můžete dojít k nevyhnutelnému a podivuhodně útěšnému závěru, že stejně všichni umřeme. Já, vy a také všichni ostatní. Smiřte se s tím.

celý článek: http://www.umirani.cz/clanky/je-mi-16-p ... m-rakoviny
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 27. dub 2016 11:06:16

Převzato z FB:

„Já vám můžu říct takovou pohádku. Pan Kostka si najde paní Krychlovou a mají spolu miminko. Narodí se jim malá, krásná Kulička. Je taková živá, koulí se kolem dokola a oni si to užívají. Ale maminka ji vychovává a pořád za ní musí běhat – aby se jí miminko někam nezakutálelo. Maminka ale také potřebuje uvařit, nakoupit, zařídit spoustu věcí. Nemá na to své kulaté děťátko moc času. A děťátko se tu zakutálí málem pod auto, tu se málem skutálí z kopce, támhle převrhne květináč. Až to maminka jednou nevydrží a řekne: ‚Prosím tě, ty malá kuličko, už si konečně na chvilku sedni. Udělej si placičku – jen se podívej, jak je táta pěkně hranatej – a buď chvilku na místě.‘ Takže Kulička udělá ‚plesk!‘ a udělá si první placku. Pak přijde do školky, do školy, a slyší: Tady budeš sedět v lavici.‘ Plesk. Budeš nás pěkně poslouchat.‘ Plesk, plesk. Už se začíná pěkně tvarovat, hranatit. V práci musí být taky hranatá – chodí do fabriky a tam s sebou musí kydnout a celý den něco dělat. Je to logické – z kuliček stát nic nepostaví, všichni by se mu rozkutáleli. Aby se z nich dalo dobře stavět, musí být všichni hranatí.“

„Takže Kulička už je v podstatě hranatá a žije svůj těžký život. Převaluje se přes ty své hrany, stojí ji to spoustu energie. Plahočí se světem a vzpomíná na to, jaké to bylo krásné, když ještě byla kulatá. Jak se jí tehdy žilo snadno, zlehka. Snaží se k tomu vrátit zpátky. Jednoho dne najde kouzelného dědečka a svěří se mu, co ji trápí. Dědeček říká: ‚Dobře, já ti pomůžu. Já ti proti každé ploše, kterou máš na sobě vytvořenou, nastavím zrcadlo. A ty si budeš moci uvědomit, co to je za plochu, jak ti byla způsobená a pak za to zrcadlo zajdeš. V tu chvíli ta plocha zmizí.‘ Ona na tom tedy mnoho let pracuje, až ji zmizí všechny plochy. Přijde zpátky za kouzelným dědečkem a říká mu: ‚Podívej se, už jsem celá kulatá! Vidím to tady v tom zrcadle!‘ Dědeček jí ale vysvětlí, že nejtěžší je zajít za tu poslední plochu, tu, skrz kterou se v tom zrcadle prohlíží. Až tehdy totiž přestane přemýšlet o tom, jaká je anebo není. Už nepotřebuje žádná zrcadla. Prostě jenom ‚je‘.“

„Vy jste fotograf. Je to, jako když se podíváte na nějakou historickou fotku a zkusíte si představit: A teď bych na tom místě byl. Najednou bych se tam objevil. Co byste dělal? Já bych tedy akorát stál a koukal, vnímal to prostředí. Protože tam najednou nemáte žádnou osobní minulost, žádný předem daný vztah k věcem okolo vás, k tomu místu. Jen to všechno pozorujete. A teď se zkuste do takového stavu dostat bez té fotografie, teď a tady. Žít tak, jako byste se tady najednou objevil.“
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » pon 09. kvě 2016 18:09:45

z FB:

Smrtící efekt vztahové projekce

Adam v ní viděl bohyni. Hned na první pohled. Na nic nemusel čekat. Žádné námluvy a opatrné poznávání. Žádný váhavý výběr. Chtěl ji hned teď. Byla krásná, vtipná, inteligentní a okouzlující charismatická. Magická žena. Byl v ní nadobro lapen a pohlcen. Už pro něj nebyla cesty zpět.

Ale nebyla to jen ona, která ho přitahovala, bylo to něco většího a silnějšího. Něco intenzivnějšího. Nechápal a nerozuměl. Ani po tom nepátral. Koupal se v opojné božské extázi. Teď už to Adam ví … když sedí v prázdném bytě a dívá se na zeď, kde ještě včera visel jejich společný obraz s Evou.

Samota a prázdnota – nic jiného nezbylo. Tedy skoro nic. Zůstalo mu ještě přelomové uvědomění. Nemiloval svou ženu, ale projekci kterou v ní viděl. Nemiloval herečku, ale jen roli, kterou jí přisoudil. Dokud v ní viděl to, co chtěl vidět, vše šlapalo jak na drátkách, jakmile se ale projekce začala hroutit, začala se hroutit i láska a vztah.

Jak projekce vzniká?

Jako kluk vyrůstal Adam jenom s mámou, která to měla fakt těžký. Na všechno byla sama a Adam cítil, jak moc se trápí. Jak moc ji život bolí. Nemohl tomu jen tak nečinně přihlížet, musel konat. V té době pro něj máma znamenala všechno. Vydal se na osudovou cestu ji zachránit. Ponořit se do její temnoty a zázračně ji pomoci. Oděl se do blyštivého brnění, nasadil helmici a do ruky vzal královský meč a vydal se porazit draka do temné sluje.

A tady tvrdě narazil. Nejenže ji pomoci nedokázal a draka neporazil (stejně jako každé jiné dítě, které se vydá spasit rodiče), ale ona ani pomoci nechtěla a draka si ještě hýčkala. Čekala na jinačejšího prince. A přesně takhle vznikl předobraz všech budoucích žen, po kterých Adam toužil. S takovými ženami chtěl Adam vstupovat do vztahu s naivní podvědomou představou, že teď už ji určitě zachrání. Byly to ženy uvnitř zraněné, osamělé, uzavřené a podvědomě toužící po záchraně, ale jakýkoli náznak pomoci hrdě odmítající. Přesně jako Adamovo máma.

Na takové dámy měl Adam čuch, mezi 1000 by si bezpečně vybral přesně takovou. Vyrovnané a pohodové míjel bez povšimnutí.

Jak Eva Adamovi pomohla …

Eva nebyla výjimka, byla stejná. Dokud byla zraněná, avšak pomoc odmítající, byla ztělesněním jeho mámy, kterou tak toužil zachránit. Byl k ní tudíž nadpozemsky přitahován (stejně jako syn k matce) a projekce krásně fungovala. Jenže pak se něco “pokazilo” a bohyně si pomoci nechala. Poprvé se k němu otočila čelem a chtěla zachránit. To byl konec. Konec projekce. Konec přitažlivosti i vztahu. Najednou v ní už neviděl mámu, ale toho, kým byla ve skutečnosti – ublíženou a zklamanou malou holku. No a s tou rozhodně nechtěl mít nic společného. Jeho mise byla přece zachránit mámu a ne nějakou malou holčičku.

Podobný scénář se mnohokrát opakoval, ale až s Evou si uvědomil, proč a co se vlastně děje. Právě bolestivá krize mu otevřela oči. Byl to první krok k vystoupení z role rytíře zachránce. Ve finále to nebyla cesta krátká ani vždy úplně snadná, ale stálo to za to. Když Adam brnění sundal, sesedl z válečného koně a odhodil meč, otevřel se mu nevídaný a nepoznaný svět, ve kterém se z čista jasna zjevily jiné ženy. Ženy celkem šťastné a spokojené, které nechtěli zachránit.

Konec Krista spasitele …

S koncem životní role “Krista spasitele”, skončila i jeho velká životní etapa vztahové frustrace. To co následovalo, bylo sladké probuzení. Bez brnění a mysli obtěžkané nesplnitelným úkolem se mu po světě kráčelo o mnoho lehčeji a radostněji.

Žena, která nechtěla spasit, ale žít, bavit se a milovat, na sebe nenechala dlouho čekat … ale to by byl začátek už trochu jiné pohádky.

Pokud se i Vám nedaří najít správného partnera a opakují se Vám podobné nepříjemné situace nebo nejste zcela spokojeni ve vztahu, podívejte se do své minulosti. Do dětství na to jak vypadal vztah Vašich rodičů, jak se vztahovali oni k Vám a Vy k nim. Co jste si z této doby odnesli?

Podívejte se, jak dobře a správně rodiče své role plnili a pokud ne, kdo začal chybějící roli vyplňovat a suplovat. Pokud jste to byli Vy, odhalte roli, kterou jste převzali a poznejte ji – jen tak ji budete moci ze svého života propustit. Už samotné uvědomění může být léčivé a vytvořit místo pro partnerství sdílené lásky a harmonie.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » úte 12. črc 2016 21:09:19

Proč na sebe křičíme


Podle jednoho příběhu se starý mudrc zeptal svých žáků:

„Proč na sebe lidé křičí, když jsou rozzlobení?“

Lidé se zamysleli a odvětili: „Ztrácíme klid,“ řekl jeden, „a proto křičíme.“

„Ale proč křičíš, když druhý člověk stojí vedle tebe?“ zeptal se stařec. „Není možné s ním mluvit potichu? Proč na druhého člověka křičíš, když se zlobíš?“

Lidé mu dali různé odpovědi, ale ani jedna z nich mudrce neuspokojila.

Nakonec jim vysvětlil:

„Když jsou dva lidé rozzlobení, jejich srdce se od sebe velmi vzdálí. A tak se snaží tuto vzdálenost překonat a křičí, aby se vzájemně slyšeli. Čím více se zlobíte, o to víc na sebe musíte křičet, abyste se navzdory velké vzdálenosti slyšeli.“

Potom se mudrc zeptal: „Co se stane, když se do sebe dva zamilují? Nekřičí, ale mluví spolu mírně. Proč? Jejich srdce jsou si blízká. Vzdálenost mezi nimi je nepatrná.“

A moudrý muž pokračoval: „Když se zamilují ještě více, co se stane? Nemluví, jen šeptají, protože láska je k sobě ještě přiblížila. A potom už ani nemusí šeptat, pouze se na sebe dívají. Tak blízko jsou si dva lidé, když se milují.“

Pak dodal: „Když se hádáte, nedovolte, aby se vaše srdce od sebe vzdálila, nepronášejte slova, která vás ještě více vzdálí. Jinak jednou nastane chvíle, kdy vzdálenost mezi vámi bude tak velká, že k sobě nenajdete cestu zpět.“
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » pon 07. lis 2016 0:17:20

Ze života tesaře

Vstávám v šest hodin, budík už poněkolikáté mručí vedle mé ruky. Otevřu oči a potichu se vykradu z ložnice, abych nevzbudil svou milovanou ženu. Kouknu z okna a vidím ty, kteří už dávno vstali a ve svých myšlenkách už šlapou a jedou do práce. Někdy i zahlídnu pár veselých studentů vracejících se po oslavě další zkoušky nebo jen oslavě života.

Tělo bolí po včerejším běhání po střeše, hlavně kotníky. Sednu si na chvíli do pracovny a nechám vše plynout, ranní dávka bytí mi dodá vnitřní sílu. Snídaně velká, aby síla neopustila svaly.

Nasedám do auta a vyjíždím vstříc dalšímu dni na střeše. Dalšímu dni práce. Cestou plánuji, co udělám, a poslouchám muziku. Občas se snažím vyčíst z obličejů kolemjdoucích jejich rozpoložení. Jsou šťastni, co vnímají, budou dnes žít, nebo hudrovat, neumřou?

Vystupuji z auta a vítám se s klukama. Někteří jsou jen v modrácích, někteří se ze svátečního převlékají až na půdě. Po schodech nahoru je pozoruji a říkám si, že pravidlo „kdyby ses líp učil“ na ně neplatí. Několika z nich bych svěřil i řízení letadla, i když mají na sobě modráky a na rukou mozoly.

Už stojíme na střeše a práce se rozjíždí. Nosíme, klepeme, vrtáme, střiháme, řežeme. Občas se smějeme, občas každý sám makáme, občas se čertíme. Každý pracuje opatrně. Dole chodí lidi.

Cítím práci na svých rukou, svaly se pohybují a čúrky potu mi stékají po zádech. Dýchám z plných plic. Občas se zastavím a pokochám se. Máme se ale dobře, zní mi v uších. Pracuji dál.

Oběd. Očekávaná slavnost všech pracantů. Dobrá nálada je cítit a cestou na jídlo řešíme další postup v práci a fakturaci. Dnes jdeme do vegetariánské, sice všichni nejsme vegetariáni, ale i ostatní si dají občas pauzu. Ve vegetariánské restauraci není zvykem přivítat veselou partu kluků ze střechy se špinavýma rukama. Ale najíme se dobře a po obědě si dáme ještě palačinku s tvarohem.

Cestou zpátky se stavím v antikvariátu. „Dobrý den,“ povídám. Ne moc laskavá odpověď mě nezaskočí. I ve špinavých modrácích se cítím dobře. „Máte Fráňu Drtikola?“ „Prosím?“ „Jestli máte Fráňu Drtikola,“ opakuji. Pan prodavač si poposadí brýle, nervózně na mě hodí pohled a povídá: „Myslíte Františka Drtikola, ne? To jsem ještě neslyšel!“

Trochu překvapen, že pán i přes můj pracovní zevnějšek nerozpoznal můj autentický zájem o velkého mystika, učitele a slavného fotografa, odpovídám laskavě: „No vidíte, dnes to slyšíte poprvé.“ „Nemám!“ odvětí.

Slušně pozdravím a vyjdu na ulici, mířím zpátky na střechu a přemýšlím, je-li v dnešní době člověk v modrácích, s mozoly na rukou, s tričkem zpoceným od tvrdé práce něčím k zaujmutí? Nebo knihy, zájem o lidskost, tlukot srdce života mu nepatří? Jdu dál, neupadám do šedi normálního dne a říkám si, že když je člověk šťastný a spokojený, je jedno, co dělá. Může být řidič autobusu, ředitel banky nebo tesař jako já.

Knihu koupím jinde. Po práci rozloučení s partou, dobře jsme dnes zamakali, kluci byli skvělí.

Jízda domů. Tváře kolemjdoucích se obměnily. Stále mě však napadá: Jsou šťastni? Co vnímají, budou dnes žít, nebo hudrovat? Neumřou?
Doma již čeká má žena s večeří. Jako vždy vypráví své zážitky a starosti z práce. Trpělivě ji poslouchám a občas něco pronesu. Naše chvilka bytí i v ložnici teprve přijde! A když ne dnes, přijde zítra.

Odkládám knihu a zavírám oči. Další den za námi a kolik před námi? Žádný není stejný.

Usínám s pocitem uspokojení a s myšlenkou radovat se z maličkostí, vytrvat v životě, trpělivě snášet útrapy a uvolnit se ze sevření konceptů, jak žít a kolik.

Jan Trylč, tesař

https://www.respekt.cz/tydenik/2016/45/ze-zivota-tesare
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 21. pro 2016 13:00:41

Rozmluva dvou andělů

Starší anděl se přísně díval na podřízeného.

– Tak referuj. Dvěma slovy.

– Žije. Chodí do práce. V něco doufá.

– V co?

– Těžko říct. Dvakrát jsem mu seslal šťastný sen – ale neviděl ho. Tvrdí, že je moc unavený z práce.

– A jak to má v práci?

– No, jako všichni. Vedení, honička, kuřárna, drby.

– Šéfové jsou tvrdí?

– Šéfstvo jako šéfstvo. Jsou stejní jako všude. Ale on se jich nevím proč bojí.

– Obavy jsi rozháněl?

– Samozřejmě. Už cestou do práce. Mával jsem mu křídly nad hlavou. Rozehnal jsem i mraky. Musel jsem ho ale pohladit křídlem po uchu, aby si vůbec všiml, že svítí sluníčko.

– A co ta pěkná slečna, co má potkávat? Na jehlách. S tím dráždivým parfémem..?

– No dovolte… V metru jsem mu ji přistrčil až pod nos!!

– No a?

– A nic. „Promiňte“ – a dál si myslel na to svoje.

– A co po práci?

– Nákup. Televize. Nádobí. Internet. A spát.

– Televizi jsi mu rozhasil?

– No jasně. Jenže on si koupil novou.

– Vypnul jsi mu internet?

– Pět dní po sobě! Tak zkrátka zůstal v práci. Až do nevím kolika hodin. Mají to povolené.

– Hm. A co víkendy?

– Spí do oběda. Uklízí. Večer kamarádi, hovory o ničem, alkohol. Domů kolem půlnoci. Ráno kocovina, buď pod peřinou, nebo u televizoru, nebo u počítače.

– A ona?

– Je docela blízko. Ob tři domy. Chodí do stejného supermarketu.

– No a – dal jsi je dohromady ve frontě?

– Všechno podle příkazu. A ještě víckrát – na zastávce autobusu, tuhle o svátcích…

– Prověřil jsi dráhy osudu?

– Ty se jasně kříží! V tom je ten problém… Je to stejné město… Stejný způsob života… Ale nic víc s tím zkrátka nejde udělat, je to nesplnitelný úkol!

– Řečičky! Kde máš svůj seznam silně působících prostředků?

– Tady, šéfe. Chřipka, vysoká horečka, blouznění. Podvrtnutí, zlomenina. Autohavárie. Bankrot. Požár. Výtržnosti na ulicích. Finanční krize… občanská válka.

– Stačí. Ve jménu Lásky pokládej přijetí mimořádných opatření za schválené. Ovšem vyber jen jedno. Tak do toho!

Rozkaz!

Poučení: Nepropaste žádnou z možností, které vám život nabízí, aby se váš anděl nemusel muset uchylovat k mimořádným opatřením!
Přílohy
img.obrazky.cz.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 02. úno 2017 15:23:44

Hodiny klavíru

Tento příběh píši na naléhání svých přátel. Jmenuji se Mildred Honor. Jsem bývalá učitelka hudby na základní škole v Des Moines ve státě Iowa. Vždycky jsem si přivydělávala výukou hry na klavír. Dělala jsem to tak přes 30 let. Během těchto let jsem zjistila, že děti mají mnoho úrovní muzikálního nadání.

Přestože jsem se nikdy nesetkala se zázračným dítětem, učila jsem několik velmi talentovaných studentů. Měla jsem ale i žáky, kterým muzikální nadání naprosto chybělo. Jedním z takových žáků byl Robby. Bylo mu 11 let, když ho jeho matka (samoživitelka) přivedla na jeho první hodinu klavíru.

Mám raději, když studenti (zejména chlapci) začínají v mladším věku, což jsem také vysvětlila Robbymu. Ale Robby mi řekl, že to byl odjakživa sen jeho matky slyšet ho hrát na klavír. A tak jsem ho přijala.

Na konci každé hodiny, kterou jsme měli každý týden, vždycky říkal: „Maminka si mě jednou přijde poslechnout.“ Mně to ale připadalo beznadějné, protože on prostě neměl žádné vrozené nadání. Jeho matku jsem znala jen od vidění, když přivezla Robbyho nebo když na něj čekala ve svém starém autě. Vždycky zamávala, usmála se, ale nikdy nepřišla dovnitř.

Pak jednoho dne Robby přestal na hodiny docházet. Chtěla jsem mu zavolat, ale usoudila jsem, že se kvůli nedostatku nadání rozhodl věnovat něčemu jinému. Byla jsem i ráda, že přestal chodit. Byl pro mou výuku špatnou reklamou!

Za několik týdnů potom jsem poslala studentům pozvánku na recitál. K mému překvapení mě Robby (který dostal pozvánku) požádal, jestli by se mohl recitálu zúčastnit. Řekla jsem mu, že recitál je jen pro stávající studenty a jelikož on odešel, nemůže se zúčastnit.

Řekl mi, že jeho matka byla nemocná a nemohla ho na hodiny klavíru vozit, ale on že po tu dobu cvičil. „Prosím, slečno Honor, já prostě musím hrát,“ naléhal. Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem mu dovolila na recitálu vystoupit – možná to byla jeho neústupnost, nebo možná mi něco uvnitř říkalo, že to bude v pořádku. Nadešel večer recitálu a tělocvična střední školy byla plná rodičů, příbuzných a přátel.

Zařadila jsem Robbyho na konec programu, těsně před své vystoupení, kdy jsem měla poděkovat všem studentům a zahrát závěrečnou skladbu. Říkala jsem si, že pokud by to nějak pokazil, bude to až na konci programu a já svým závěrečným vystoupením budu moci zachránit jeho špatný výkon. Reciál proběhl hladce. Bylo vidět, že se na něj studenti připravovali. Pak přišel na pódium Robby.

Měl zmačkané šaty a jeho vlasy vypadaly jako by si je učesal kuchyňským šlehačem. „Proč nebyl oblečen jako ostatní studenti?“ pomyslela jsem si. „Proč mu matka pro tento výjimečný večer alespoň neučesala vlasy?“ Robby si odsunul stoličku a já byla překvapená, když oznámil, že bude hrát Mozartův Koncert č. 21 C-dur.

To, co jsem pak slyšela, mě vyvedlo z míry. Jeho prsty se zlehka pohybovaly po klávesách, dokonce po nich hbitě tančily. Přecházel z pianissima do fortissima, z allegra to virtuosa; jeho suspendované akordy, které interpretace Mozarta vyžadovala, byly úžasné! Nikdy jsem neslyšela někoho v jeho věku tak dobře zahrát Mozarta. Po šesti a půl minutě skončil velkým crescendem a všichni stáli a zuřivě tleskali!!!

Ohromená a v slzách jsem vyběhla na pódium a ve velké radosti jsem Robbyho objala. „Robby, nikdy jsem tě neslyšela takhle hrát, jak jsi to dokázal?“ Robby to vysvětlil do mikrofonu: „Víte, slečno Honor, pamatujete si, jak jsem vám říkal, že moje maminka je nemocná?

Měla rakovinu a dnes ráno zemřela. A víte… ona se narodila hluchá a dnes večer to bylo vůbec poprvé, co mě slyšela hrát. A já jsem chtěl, aby to bylo výjimečné.“ Ten večer nezůstalo v sále jediné oko suché. Když lidé ze sociální služby odváděli Robbyho z pódia, aby ho umístili do Fosterova ústavu, všimla jsem si, že i jejich oči byly červené a opuchlé.

Pomyslela jsem si, o kolik se můj život obohatil tím, že jsem přijala Robbyho za svého žáka. Ne, nikdy jsem neučila zázračné dítě, ale tento večer jsem se já stala zázračným studentem … Robbyho.

On byl učitelem a já byla žákyní, protože mě naučil, co je vytrvalost, láska a důvěra v sebe sama. A možná taky jak na někoho vsadit, i když nevíte proč.
O několik let později přišel Robby o život při nesmyslném bombovém útoku Alfreda P. v Murray Federal Building v Oklahoma City v dubnu 1995.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 11. úno 2017 12:10:34

Byl jeden král a to byl velký vztekloun. Uměl se hněvat, až se všechno třáslo. Královnu všichni lidé milovali, ale krále neměl v celé zemi nikdo rád. A tak si král připadal strašně osamělý a vztekal se ještě víc. Jednoho dne si už opravdu nevěděl rady a šel se zeptat královny: "Proč mne všichni tolik nenávidí? Král má přece právo vztekat se a zuřit. Ty se přece taky někdy hněváš! V čem to vězí? Proč tebe mají lidé rádi a mě ne?"

"Víš, to máš tak," řekla královna. "Já mám pod šaty takovou kapsu a v ní nosím hněv. Určitě je někdy potřeba se hněvat. Vytáhnu hněv z kapsy, ukážu ho, pustím trochu hrůzy - a pak ho zase strčím do kapsy. A v srdci mám stále jen lásku, i pro ty, na které se hněvám. Ale ty nosíš hněv v srdci. V tom to je. Měj třeba plné kapsy hněvu a zlob se, kdy se ti jen zachce. Ale srdce si nech volné pro lásku k lidem."

(podle Daniely Fischerové: Duhová jiskra)
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1853
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

PředchozíDalší

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník