Příběhy

Moderátor: Tara

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 09. kvě 2015 16:25:42

Dva muži, oba vážně nemocní, leželi v tomtéž nemocničním pokoji.

Jednomu z nich bylo dovoleno si každý den na hodinu sednout, aby mu odtekla z plic nahromaděná tekutina. Jeho postel byla hned vedle okna.

Druhý muž strávil celou dobu ležením na zádech.

Muži spolu mluvili celé hodiny.

Mluvili o svých manželkách, domovech, práci, službě v armádě, kde všude byli na dovolené…

Každé odpoledne, když si muž ležící u okna mohl sednout, strávil čas vyprávěním svému spolubydlícímu o všem, co se dělo za oknem.

Muž v druhé posteli vždy během té jedné hodiny denně ožíval, když se jeho svět rozšířil a ožil o všechny ty aktivity a barvy vnějšího světa.

Za oknem se nacházel park s krásným jezírkem. Kachny a labutě si hrály na hladině, děti si na ní pouštěli své modely lodiček. Mladé zamilované páry se procházely držíc se za ruce uprostřed záhonů květin hýřícími všemi barvami a v dálce bylo možné shlédnout siluetu města.

Zatímco muž sedící u okna to vše do detailů popisoval, muž sedící na opačné straně pokoje měl přivřené oči a představoval si celou tu malebnou scenérii.

Během jednoho teplého odpoledne muž u okna popisoval průvod, který právě jel kolem.

I když druhý muž neslyšel žádné zvuky kapely, dokázal si to ve své mysli velmi živě celé představit.

Dny, týdny a měsíce ubíhaly.

Jednoho ráno přišla zdravotní sestra, aby pro muže donesla vodu na koupání. V posteli u okna však už našla jen nehybné tělo muže. Skonal v klidu během spánku.

Celá smutná přivolala další zaměstnance nemocnice, aby tělo odnesli.

Hned, jak to bylo vhodné, ji druhý muž poprosil, jestli by ho nemohla přesunout na místo u okna. Sestra mu velmi ráda vyhověla.

Po tom, když si byla jistá, že se na novém místě cítí v pohodlí, odešla a nechala ho samotného.

Pomalu, s bolestmi se natáhl na jeden loket, aby poprvé uviděl reálný svět venku. Byl nucen se pomaličku natočit, aby tam dohlédl.

Čelil však pohledu, který vůbec nečekal. Viděl je prázdnou bílou zeď.

Muž se později zeptal zdravotní sestry, co mohlo přimět jeho zesnulého spolubydlícího k popisu takových nádherných věcí za oknem.

Sestra odpověděla, že ten muž byl slepý a ani nemohl tu zeď vidět.

Dále řekla: „Možná vás chtěl jen povzbudit.“

Závěrem..

Existuje extrémní štěstí v dělání jiných lidí šťastných, navzdory vlastní špatné situaci. Sdílený smutek je polovina neštěstí, no a sdílené štěstí a radost se navzájem násobí.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 16. kvě 2015 10:26:15

Král, který se bál smrti

Jednoho dne přišel do města král, který se velmi bál smrti. Všichni věděli, že je pyšný a velice rád se nechá opíjet krásou světských věcí všeho druhu, jenom aby nemusel myslet na smrt. Vybudoval překrásnou krajinu, ale neváhal krutě potrestat každého, kdo mu jakkoliv připomene smrt.

Ve městě toho času žil starý mistr sochař. Jeho díla byla velkolepá stejně jako moudrost, kterou se vyrovnal velkým filozofům všech dob. Měl mysl génia, i když jeho způsoby vyjádření byly lidem často považovány za šílené. Jako jediný zůstal v tento velký den doma a pokračoval ve své práci jako obvykle. Královi po lidech odkázal, že zná tajemství věčnosti, a když bude chtít, může mu ho prozradit ještě dnes.

Na náměstí se v tento slavnostní den sešli všichni lidé, aby vzdali úctu panovníkovi. Netrvalo dlouho a král se dozvěděl o neúčasti starého sochaře a také o odkaze, který mu poslal. Nezvykl věnovat pozornost obyčejným prostým lidem a v podobných situacích obvykle mávnutím ruky rozhodl o ukončení jejich života. Jméno a um tohohle starce však bylo známé široko daleko. Rozhodl se, že pojede starce navštívit a pohovoří s ním osobně. Nebylo po vůli přizpůsobit se bláznivým rozmachům svého poddaného, nedokázal však ovládnout zvědavost, která v něm rozkvetla při slově věčnost…

Hned po příjezdu mu přísným hlasem pohrozil, že ho dá zabít za neúčast na slavnosti, jestli nebude jeho tajemství dostatečně uspokojující. Stařec ho bez slov zavedl do své dílny, přistoupil k jedné ze soch a krátkým trhnutím z něj stáhl bílou plachtu. Zjevila se překrásná podoba krále v životní velikosti, vytesaná do nejmenších detailů. Socha tak krásná a vznešená, že i král zůstal v němém úžase ze starcova umění.

Ještě nikdy neviděl takovou nádhernou podobu sebe samého. Nesmírně se těšil, že zůstane zvěčněný tímto mistrovským způsobem a smrt bude moci snášet o cosi líp.

„Tak to byl ten důvod? Vždyť to je úžasné! Proč jsi mi to neřekl dřív, ty starý blázne? Je to skutečný skvost, navrhuji vyjmenovat tě za mého dvorního sochaře!“ Rozplýval se s úsměvem nad velkolepým dílem, chodil okolo a bláznivě objímal každičký kousek.

„Chcete- li se dozvědět tajemství, které jsem vám slíbil?“ Zeptal se nečekaně sochař. Král zůstal zaskočen. Myslel, že právě socha má být ztělesněním jeho věčnosti. Domníval se, že přesně pochopil důvtip starce.

„Byl jsem si zcela jistý, že socha mi řekla všechno, ale jak vidím, mýlil jsem se. Nuž, řekni mi tajemství věčnosti, řekl s neskrývanou zvědavostí v očích.“ Sochař nezaváhal ani chvíli, vzal největší kladivo, jaké v dílně měl a plnou silou s ním udeřil do sochy. Během několika chvil zbyl z krásného díla pouze prach. Všichni přítomní, společně s králem, jenom nehybně stáli jako opaření. Toho, čeho byli právě svědky nemohli svou logikou pochopit, ať se snažili jakkoliv.

Král to už dále nevydržel a v hrůzostrašném záchvatu začal křičet na stráže, aby odvedli a zabili starce. Nedokázal uvěřit tomu, co viděl. Zničit jeho překrásnou sochu, to se nemohlo obejít bez přísného potrestání!
„Co jsi to udělal, ty hlupáku! Úplně ses zbláznil?“ Křičel a kopal do prachu na zemi, zatímco stráže svazovali starcovi ruce.
„Zabil jsem sochu, nebo krále?“

Zeptal se pokojným hlasem. Král dal rukou pokyn, aby na chvíli zastavili a nechali starce pokračovat. Samému to bylo divné, kde se v něm bere ta trpělivost se starým bláznem. „Král přece žije dál!“ Zvolal stařec sebejistě.

„S krásnou sochou, nebo bez ní, král bude žít dál. Ta socha není skutečným králem, ať je jakkoliv nádherná. A když zabijete mé tělo, je to stejné, jako byste zničili další sochu. Nikdy nemůžete zabít toho, kým ve skutečnosti jsem, kým ve skutečnosti jste i vy, kým jsme všichni. Ještě dřív než přišla na svět naše těla, ON je. A když naše těla odejdou, ON je. Nikdy nemůže ON zabít JEHO. On je vším co je, co bylo a co může být. Zničením sochy jsem jenom chtěl poukázat na pominutelnost všeho, čím nejsme a na věčnost toho, kým skutečně jsme. Nešlo mi o to urazit vás. Jak se přestanete ztotožňovat se svým tělem a s pominutelností, rozpoznáte věčnost už teď. Nabídněte krátkou vlnu a získáte oceán!“

Říká se, že po chvíli ticha král nařídil nechat starce na pokoji a se skloněnou hlavou odešel sám do lesů, kde dlouhé noci a dny přemýšlel nad tím, co mu řekl. Poprvé byla velkolepá krajina bez panovníka, který by jí vlád. Nevědě, jestli na něj zapůsobila nebojácnost starce. Jisté však je, že už nikdy nebyl takový jako dřív.

Když se po dlouhém čase vrátil z hor, otrhaný a špinavý jako největší žebrák, kráčel rovnou za starcem.

Neřekli si ani slovo, jenom se smáli, objímali a tancovali. Šťastní jak malí kluci až dokud se jich sochy nerozpadly na prach. Poprvé se potkali pod jednou střechou, ve skutečném Domově. Z krále se stal žebrák a z žebráka král. Nebylo nikoho, kdo by žil, nikoho kdo by umíral.

http://www.seberizeni.cz/kratky-pribeh- ... bal-smrti/
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 16. kvě 2015 10:47:48

z FB

DNES nám dal ŽIVOT dar v podobě + - 86400 sekund...
Jak s nimi naložíme? Kým se dnes rozhodneme být?

V každé sekundě píšeme historii svého rodu. Skládáme příčky žebříku DNA...slovy. Skutky.

Nevidíme na konec a nedohlédneme ani na začátek a přeci dnes je další den, který na žebřík přidá další stupínek. A jaký bude to je jen na nás.

Ať máme dnes odvahu být lidmi, kteří i po staletích budou zářit ze vzpomínek ostatních. Ať je naše voda živá a zalévá druhé, aby náš rodový STROM byl statný a krásný.

"Pamatuješ, jak naše máma vdycky ráno chystala palačinky?"
"Miloval jsem vůni linoucí se z kuchyně. Mívala rozpuštěné vlasy a v očích hvězdičky!"
"Ano..."

"Můj fotr? Ani se neptej. Ten se o nás nikdá nezajímal. Hlavně práce, jó to bylo jeho a všechno podle něj. Já si přišel jako kus nábytku."

"Babička měla velkou zahradu. Vždycky nám na cestu natrhala koš jablek. Tak křupala jen jablíčka z její starý jablůňky. Moc mi chybí ty ruce ztvrdlý prací na poli."

"No tak to moje máma...nevzpomínám si, že by s náma jen tak šaškovala. Byla strašně vážná. Hlavně se muselo uklidit. My pořád jen uklízeli snad."

"Naši? Vždycky mě podporovali. Cítil jsem se jako pod baldachýnem lásky. V bezpečí. Bylo fajn jezdit s nima na vodu, i když už mi bylo dvacet. Byla s nima sranda."

...střípky ze skutečných příběhů mých pocestných...

Miluju dětské oči...oči, které neumí lhát, které ještě věří ve starou magii, oči ve kterých se odráží nekonečno možností...a ony každý den, znovu a znovu každou sekundu volí LÁSKU, která nedává ultimáta, nevyhrožuje, nevydírá, je bez podmínek AŽ a ALE...oči, které když se dívají vidí skřítky a víly, kouzelný svět radosti a objevů...a nás...
Vzhlíží k nám a řeknou: "Jednou budu jako táta!"

Tak ať dnes máme Sílu být Člověkem, který se dívá dětskýma očima sám na sebe i na ostatní. Člověkem, který zázraky tvoří...ne aby je bořil a přesvědčoval ostatní, že neexistují.

Láska není jen slovo. Je to Život sám.

Protože jednou naše děti budou my. Je to nevyhnutelné. A máme-li odvahu dívat se na sebe upřímně, pak se často zastavíme a řekneme si: Chci takhle vstoupit do vzpomínek? Jako uječená hysterka, co je pro ní kus porcelánu důležitější než syn? Chci aby si děti pamatovaly jen neviditelnýho tátu?

Nebo se už sakra rozhodnu žít tak, abych jednou pohlédl na svoje děti a nemusel kroutit hlavou "Po kom to dítě je?"...po nás!
Emotikona wink

Shabbat shalom
Mír a pokoj
Přílohy
10501788_851326968249141_696228215927961267_n.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » úte 26. kvě 2015 16:41:38

Tento muž má 80 rokov a každé ráno nosí raňajky svojej manželke. Keď sa ho opýtali, prečo je jeho manželka v domove dôchodcov, odpovedal: ,,Pretože má Alzheimera." Ďalej sa pýtali: ,,Vaša manželka sa bojí, že príde deň, keď jej raňajky neprinesiete?" ,,Ona si nepamätá.. Nevie ani kto som ja, už je to 5 rokov, čo ma nepoznáva..." Prekvapení sa teda pýtali ďalej: ,,Aké úžasné! Takže vy jej nosíte raňajky, aj keď si vás vôbec nepamätá?" Muž sa usmial, pozrel sa jej do očí a chytil ju za ruku. Potom povedal: ,,Ona nevie kto som ja, ale ja viem, kto je ona..."
Přílohy
11350659_10203463328578966_3363827905483564615_n.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 21. čer 2015 10:55:39

Příběh o naplnění: Co ti chybí?

Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz “Co ti chybí bratře?”.

Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl “Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla, abyste ze mě to prokletí sejmuli.” Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. “Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný aby tě proklel, jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu.” Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:

„Co ti chybí?“

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí, čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak, jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to co říkáváš vždy nebo opakovat to co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť, když konáš v souladu se sebou samým, pak svých činů nelituješ, udělal jsi to, co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to jak je přijímáš.

Chybí ti partner? Myslíš, že bys byl s někým šťastný, když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom že jej máš, takže bys v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš, zda někoho opravdu chceš.

Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach, abys o to nepřišel, a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost, která uvěřila tomu, že někdo může být víc než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek abys něčím byl, v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš nato, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat, co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice, ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdyby ses setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš, jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny, když neznají odpověď, založí ruce, když jsou nejistí, nebo přimhouří oči, když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak jak se naučila nebo tak jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit, aby ses cítil špatně, a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš, že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
Farin: Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?
Farin: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva, aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme, kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
Poutník: A jak tedy docílit toho aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
Farin: Ty jsi tvoje mysl? Ta, která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
Poutník: … no … to nejsem.
Farin: Dobře, jsi svoje tělo?
Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…
Farin: Čím myslíš?
Poutník: Myslí
Farin: Jakou?
Poutník: Mojí myslí
Farin: Aha a co je toto?
Poutník: Tělo, moje tělo.
Farin: Čí?
Poutník: …
Farin: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to, čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo, bez toho, aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.

Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly, že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.

Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.

Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťastný bratře….

(zdroj internet)
Přílohy
WEB22e84b_dreamstime_3065357.jpg
WEB22e84b_dreamstime_3065357.jpg (25.69 KiB) Zobrazeno 369 krát
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 16. črc 2015 21:38:19

Přisedl si ke mně v čekárně u lékaře. Čekala jsem strašně dlouho, číst se ve špatně osvětlené chodbě nedalo a už jsem byla opravdu vyšťavená.
— Čekáte dlouho?

— Dlouho, – оdpověděla jsem. – Už víc než dvě hodiny.

— Copak nemáte ten lísteček?

— Mám, – řekla jsem sklíčeně. – Jenomže pořád berou někoho mimo pořadí.

— Tak se ozvěte, – navrhl mi.

— Na to nemám sílu, abych se s nima hádala, – přiznala jsem. – I tak jsem sem sotva dolezla.

Pozorně se na mě zadíval a pak se soucitně zeptal:

— Dárce?

— Proč „dárce“, divila jsem se. — Žádný dárce nejsem…

— Ale ano, jste dárce! Vždyť to vidím…

— Ale prosím vás, to je nesmysl! Krev jsem darovala jednou jedinkrát v životě, ještě na škole. Omdlela jsem při tom a od té doby by mě tam nikdo nedostal.

— Často se vám stává, že omdlíte?

— Ne… No, někdy se to stane. Z ničeho nic někdy upadnu. Jdu a seknu sebou. Nebo i vsedě. Spadnu ze židle. Nebo prostě usnu… To se mi fakt stalo.

— Není se co divit. Nezůstala vám téměř žádná životní síla. Máte zdroje na nule.

— Co mám na nule?

— Zdroj životní energie, opakoval trpělivě.

V tu chvíli jsem si ho opravdu pozorně prohlédla. Byl to sympaťák, ale bylo na něm něco zvláštního. Vypadal jako mladý člověk, určitě ne víc než třicet, ale ty oči! Byly to oči moudré želvy, zdálo se, že ty oči září a bylo v nich tolik porozumění a soucitu, že jsem doslova oněměla.

— Jste často nemocná? – ptal se.

— Ne, ani ne! Málokdy marodím. Jsem docela odolná. Jen jsem trochu mrňavá a hubená, no.

— Vztahy s rodiči asi nic moc, co?

— Hm, to je tedy fakt, přiznala jsem mu. Tátu si vlastně moc nepamatuju, rozešli se s mámou už dávno. No a s ní… ta mě doteď má za malou, pořád mě nutí žít podle jejího a něco vyžaduje, vyžaduje a vyžaduje…

— А co vy?

— Když na to mám, tak se s ní hádám. A když ne, tak prostě brečím.

— A je vám pak líp?

— To tedy moc ne. Vždycky až do příští hádky.Nemyslete, že je to snad každý den. Jednou, dvakrát do týdne… někdy třikrát.

— A zkoušela jste prostě jí nedávat energii?

— Jakou energii? Jak nedávat? – nechápala jsem.

— No – podívejte. Vaše matka vyvolá scénu. Vy se do toho zapojíte. Všimněte si toho slova: – „zapojíte se“. Jako nějaký elektrický přístroj. A matka se napájí vaší energií. Když scéna skončí, ona se cítí dobře a vy pod psa. Je to tak?

— No je, musela jsem mu dát za pravdu. Ale co s tím mám dělat?

— Nezapojujte se, poradil mi. Jiná cesta není.

— Jak se nemám zapojit, když mi nedá pokoj a pořád na mě doráží? – rozčilila jsem se. Zná mě jako svý boty, všechna má slabá místa!

— To je právě ono… Slabá místa – ta jsou jako tlačítka. Stiskne tlačítko – zapojíte se. A když to „probíjí“, dochází k úniku energie. To se učí ve škole při fyzice.

— Hm, něco takového si pamatuju…

— Fyzikální zákony platí pro všechna tělesa, víte? Pro člověka taky. Jenomže ve Škole života hrozně často propadáme a chodíme za školu.

— Jak člověk může chodit za Školu života?

— Úplně snadno! Život vám dá nějakou lekci, vám se ji nechce učit, tak zdrhnete.

— Cha! Docela ráda bych někdy zdrhla. Pořád mi to v životě nějak nejde.

— Tak to bývá. Dokud lekci nezvládnete, dostáváte ji k učení znovu a znovu. Život je dobrý učitel. Vždycky stoprocentně úspěšný!

— Já tedy nemám sílu na těch jeho lekcích vysedávat. Dneska už jsem musela k doktorovi, jak se cítím. Sotva táhnu nohy.

— A to je pořád?

— To ne. Ale někdy to na mě padne. A minulý týden byl takový celý.

— Co se vám stalo minulý týden?

— Nejlepší na tom je, že vlastně nic zvláštního! Obvyklá rutina.

— Tak mi o té rutině povězte. Jestli se vám tedy chce.

— Co by ne? Říkám, samé hlouposti. Samozřejmě, párkrát jsem se chytla s mámou. Jako vždycky. V práci se nic zvláštního nedělo, žádná honička. Trochu jsem se porafala se směnařkou, ale nijak zvlášť. Ani doma večer jsem nic nepřeháněla, pravda, dost jsem visela na telefonu, pomáhala jsem rozmotat jednu situaci… Ale cítím se, jako bych celý týden skládala uhlí!

— No, možná, že jste skládala, ani jste si toho vlastně nevšimla. Jakou situaci jste to rozmotávala po telefonu?

— Ale, to je opravdu hloupost. Kamarádka má problémy, víte, potřebovala se zkrátka vypovídat. Tak jsem jí nastavila ucho, no.

— A vypovídala se?

— No zdali! Každý večer půldruhé hodiny, to by se vypovídal každý!

— A vy?

— Co já?

— Vy jste se taky vypovídala?

— Ale ne, já jsem ji přece poslouchala! Tak samozřejmě, utěšovala jsem ji, snažila se ji podržet, dávala všelijaké moudré rady. Ale sama jsem si jí nestěžovala, ta teď na mě nemá pomyšlení, má svých starostí dost.

— Něco vám řeknu: nedělala jste jí žádné velké ucho, ale docela obyčejný kýbl na špínu. Vylila si u vás všechno negativní a vy jste jí za to poslala všechnu svou pozitivní energii formou rad a podpory. A sama jste si přitom nijak nepomohla!

— Přátelé se přece musí navzájem podporovat, ne!?

— No právě že: navzájem. Jenomže u vás ta podpora běží jen jedním směrem. Vy jí podpoříte, ale ona vás ne.

— To nevím… Copak jí můžu odepřít pomoc? Vždyť jsme přítelkyně!

— Ty vy jste její přítelkyně. A ona vás jen využívá. Když chcete, věřte, když nechcete, tak si to prověřte. Hned prvním slovem rozhovoru si jí schválně začněte stěžovat na svoje problémy a sledujte, co bude. Budete se divit, kolik vám tahle metoda ušetří energie.

— No, tak to by nebylo špatné. Tedy pokud jde o tu energii, trochu víc bych jí brala, to ano.

— Říkáte, že by to nebylo špatné… ale vždyť sama svou energií strašlivě plýtváte!

— Já jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Z tohohle úhlu pohledu jako… I když teď, jak vás poslouchám, je to přesně tak. Vždycky s ní mluvím… a pak se cítím, jako bych na nádraží nakládala vagóny.

— Spíš ona naložila vás. A vy jste ten její náklad beze všeho vzala na sebe.Máte to zapotřebí?

— No jasně, že nemám… Mám svého dost. Problémů až po střechu.

— Jaké?

— Ale různé. Například můj muž. Teda – bývalý. Mám ho ráda. Čistě jako člověka, chápete. Možná i o něco víc. On už dnes má jinou rodinu. A nejde jim to. Ona ho doslova rozhodila. A mě je ho líto, je to hodný člověk. A přece jenom – blízký…

— A když se takhle nad tím trápíte, máte z toho radost?

— Co vás to napadá! Jakou radost??? Je to hrozné trápení! Pořád jen přemýšlím, jak bych mu pomohla, ale nevím jak …

— Kolik je mu let?

— Je o něco starší, než já. Ale to přece není důležité!

— Je to důležité. Dospělý člověk si přece umí své problémy řešit sám! Pokud tedy chce, samozřejmě. Pokud si nezvykl přenášet je na druhé. Mluvíte s ním někdy?

— No jistě! Chodí za dětmi. A popovídat si. Postěžovat, jak je mu těžko.

— A vy ho litujete, co?

— To dá rozum, že ho lituju! Trhá mi to srdce. Trápí se…

— Zatímco vy se máte dobře.

— Ale ne, já se taky trápím.

— Tak se nad tím zamyslete. Čím mu asi tak můžete pomoci? Že k jeho trápení přidáte to svoje?

— Ne, to ne! Ale najde u mě to, co doma nemá. Porozumění… podporu… laskavost…

— А co vy za to máte?

— Nevím. Snad vděčnost..?

— Aha. Takže on vám dá najevo vděčnost a odnáší si do té druhé rodiny to, co vy jste mu poskytla. Tam to od něj očekávají a on k tomu žádné svou vlastní dispozice nemá. Takže si to všechno nabere u vás. Víte, proč jste tak vyčerpaná?

— Ne. Vždyť proto jdu sem k tomu doktorovi, aby mi to řekl.

— Nic vám neřekne. Doktor léčí příznaky. Napíše vám vitamíny a možná nějakou masáž. A to je vše. Ale příčiny, ty zůstanou!

— Jaké příčiny?

— Vy se nemáte ráda. Pokoušíte se milovat druhé bez toho, abyste nejprve měla ráda sebe. To je neuvěřitelně energeticky vyčerpávající a nehospodárné. Proto se cítíte jako zmlácená.

— A co mám dělat?

— Radil bych vám konečně se podívat sama na sebe. A zamyslet se, jestli se musíte tak vydávat ze sil, jen aby druhým bylo dobře. A to na účet vaší vlastní životní energie! Shoďte je ze hřbetu! Přestaňte být dárcem. Aspoň na nějaký čas! A začněte se mít konečně ráda, začněte se hýčkat, začněte nabíjet sama sebe. Uvidíte, že za nějakou dobu, až se dobijete, začnete přímo zářit! Jako žárovka! Budou vám svítit oči. Srdce se zalije teplem. Uvidíte sama!

Mluvil zaníceně, oči mu plály a já jsem si pomyslela, že je to opravdu zajímavý člověk. Jak moudrý! Kde ten asi pracuje?

— Vy mě tu učíte žít a sám jste taky nemocný, uvědomila jsem si najednou.

— Ale ne, já nejsem marod. Jsem elektrikář. Mám zrovna polední přestávku. A ta už končí, jak vidím… Tamhle jde parťák se štaflema, budeme měnit žárovky. Tak nashle a ať jste zdravá! Hlavně si to srovnejte duševně! Nechte dárcovství!

Zůstala jsem tam sedět s otevřenou pusou a jen jsem se dívala, jak vyskočil a přidal se k staršímu muži, který opravdu přicházel chodbou se štaflemi na rameni. No tohle, vůbec jsem si předtím nevšimla, že má na sobě montérky! Za tím nejspíš byly ty jeho oči – nemohla jsem se od nich odtrhnout.

Najednou jsem cítila za hrudní kostí takové příjemné teplo, jako kdyby se do mě vlila nějaká životodárná síla. A dokonce jsem cítila, jak se mi opravdu síla navrací. Fyzikální zákony platí pro všechna tělesa – i pro člověka – tak to přece říkal. Náhle jsem si jasně vybavila, jak nám ve fyzice kantor předváděl pokus se spojenými nádobami. Když se kapalina dolévala do jedné, zvedala se její hladina i v té druhé. A naopak. Zatímco jsme spolu mluvili, ten zvláštní elektrikář se se mnou podělil o něco, co v něm bylo – o životní energii, to je ono! A její úroveň v mém organismu se zvýšila. To znamená, že mi ji dal – a já jsem si ji od něho vzala.

Vyskočila jsem z lavice a řítila jsem se chodbou, abych elektrikáře dohonila.

— Počkejte! A jak je to s vámi? Znamená to, že vy jste taky dárce?

— Dárce, usmál se. Jenomže narozdíl od vás, já se o svou energii dělím dobrovolně, protože jí mám nadbytek!

— A jak to, že jí máte tolik? Je v tom nějaké tajemství?

— Je. Docela jednoduché. Nikdy nikomu nedovolím, aby mě vysál až do dna, aby mačkal tlačítka a zapojoval mě do něčeho, co není mou součástí. To je všechno.

Zašli s parťákem do nějaké kanceláře, aby tam seřídili světlo. Pomalu jsem šla chodbou zpátky a přemítala o tom, že stejně chci být dárcem. Ale nejdřív dočerpám tolik Lásky, aby se můj zdroj životní energie dobil až po okraj. A taky se naučím přinášet lidem světlo, jako ten zvláštní elektrikář s moudrýma očima.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 18. črc 2015 23:55:54

– Neodpustím – řekla. – Budu si to pamatovat.
– Odpusť, – prosil ji Anděl. – Odpusť a bude ti lehčeji.
– Ani za nic, – stiskla umíněně rty. – To odpustit nejde. Nikdy.
– Chceš se snad mstít? – zeptal se Anděl polekaně.
– Mstít se nehodlám. Nad to se povznesu.
– Toužíš po nějakém krutém trestu…?
– Nevím, jaký trest by byl dostatečný.
– Všichni musejí platit za svá rozhodnutí. Dříve nebo později, ale zaplatit musejí všichni… – řekl potichu Anděl. – To je nezvratné.
– Já vím.
– No tak odpusť! Zbav se té zátěže. Vždyť teď už jsou ti, co ti ublížili, daleko.
– To nemůžu. Ani nechci. Pro ně žádné odpuštění není.
– Dobře, je to tvoje věc, – povzdechl si Anděl – Kde chceš uchovávat tu křivdu?
– Tady a tady, – dotkla se hlavy a srdce.
– Jen buď prosím tě opatrná, – žádal ji Anděl. – Jed křivdy je velmi nebezpečný. Může jako kámen táhnout ke dnu a dokáže jako zuřivý plamen spálit všechno živé.
– Ten Kámen je Paměť a ta zuřivost je Ušlechtilá zuřivost, – přerušila ho. – Ty jsou na mojí straně.
A tak se křivda usídlila tam, kde řekla: v hlavě i srdci.
Byla mladá a zdravá, zařizovala se v životě, žilami jí proudila horká krev a plíce naplno vdechovaly vzduch svobody. Pak se vdala, měla děti, přátele. Někdy se na ně samozřejmě zlobila, ale zase odpouštěla. Jindy se rozzlobila a pohádala a pak zase oni odpouštěli jí. V životě ji potkalo leccos. Na svou křivdu se snažila nevzpomínat.
Uběhlo mnoho let, než znovu uslyšela to nenáviděné slovo: „odpustit“.
– Podvedl mě muž. S dětmi se ustavičně hádám. Peníze mě nějak nemají rády. Co mám dělat? – zeptala se staršího psychologa. Pozorně jí naslouchal, mnohé si upřesňoval, bůhví proč ji stále žádal, aby mu vyprávěla o svém dětství. To ji zlobilo, převáděla řeč do současnosti, ale on ji znovu vracel k jejím dětským létům. Zdálo se jí, že nakukuje do tajných zákoutí její paměti, že se snaží uvidět a vytáhnout na světlo tu dávnou křivdu. Ale to ona nechtěla, kladla mu odpor. Jenže ten hloubavý doktor na to stejně přišel.
– Musíte se očistit, – shrnul to nakonec. – Vaše křivdy se rozrostly. Přidaly se k nim další, pozdější, přilepily se jako polypy na korálový útes. Ten útes blokuje proud vaší životní energie. Proto máte v osobním životě problémy, proto vám nevycházejí peníze. Útes má ostré okraje, ty zraňují vaši jemnou duši. Uvnitř útesu se usadily a všelijak propletly různé emoce, ty vám otravují krev samým balastem a tím k sobě přitahují další, podobné.
– Nojo, něco takového já cítím, – přikývla žena. – Občas jsem nervózní, jindy zas propadnu depresi, pak bych zas nejraději všechny pozabíjela… Dobře, mám se očistit. Ale jak?
– Odpusťte tu první, tu nejhlavnější křivdu, – poradil jí psycholog. – Zmizí základna a útes se rozpadne, rozplyne.
– Ani za nic! – vzplanula žena. – To je spravedlivý hněv, vždyť to všechno se mi stalo! Mám právo cítit se ukřivděná!
– Chcete mít právo, nebo štěstí? – zeptal se jí psycholog. Ale žena mu neodpověděla. Prostě vstala a odešla. Svůj korálový útes si odnášela s sebou.
– Uběhlo několik dalších let. Žena znovu seděla v ordinaci, tentokrát už u lékaře. Ten prohlížel snímky, listoval ve výsledcích laboratoře, mračil se a kousal se do rtu.
– Co je se mnou, pane doktore? – nevydržela žena.
– Máte příbuzné? – zeptal se lékař.
– Rodiče zemřeli, s manželem se rozvádím, mám děti a vnuky. Ale proč se ptáte na příbuzné?
– No, víte, je tam nádor. Tady – ukázal jí lékař snímek lebky. – Podle laboratoře to vypadá, že je maligní. Vysvětluje to ty časté bolesti hlavy, nespavost, že se rychle unavíte… Nejhorší je, že jak se zdá, je to novotvar s tendencí k rychlému růstu. Zvětšuje se, což je špatné.
– Tak to musím na operaci? – ptala se a krev jí stydla představou, co hrozného ji čeká.
.. to ne, – a lékař se zachmuřil ještě víc. – Tady mám vaše kardiogramy za poslední rok. Máte velmi slabé srdce, bohužel. Je tam nějak podivně stísněné, nedokáže pracovat na plný výkon. Takže operaci by nemuselo vydržet. Proto musíme nejdřív léčit srdce a teprve pak…
Nedořekl a žena pochopila, že ono „pak“ nemusí vůbec nastat. Buď nevydrží srdce, nebo ji zabije nádor.
– Krevní obraz taky není nic moc. Máte nízký hemoglobin, vysoké leukocyty… Předepíšu vám léky, – řekl. – Ale sama na sobě taky pracujte. Musíte organismus dostat do nějakého relativního pořádku a zároveň se morálně připravovat na operaci.
– Аle jak?
– Kladné emoce, dobré vztahy, kontakt s blízkými lidmi. Třeba se zamilujte, proč ne? Prolistujte si album, zavzpomínejte na šťastné dětství.
Žena se jen křivě uchechtla.
– Zkuste všem odpustit, zejména rodičům, – pohlédl na ni pozorně lékař. – Člověku se tím udělá lehko na duši. Měl jsem v praxi případy, kdy právě odpuštění způsobilo zázrak.
– Neříkejte? – zeptala se ironicky žena.
– Představte si, že ano. Medicína má hodně různých pomocných nástrojů. Kvalitní péče například… Nebo starost. A taky odpuštění se může stát lékem, dokonce bezplatně a bez receptu.
Odpustit. Nebo zemřít. Odpustit, nebo zemřít? Zemřít, ale neodpustit? Je-li volba otázkou života a smrti, je třeba se jen rozhodnout, na kterou stranu se dívat.
Bolívala ji hlava. U srdce cítila tlak. «Kde chceš uchovávat tu křivdu?». «Tady a tady». Teď ji to tam bolelo. Asi se tam křivda moc rozrostla a chtěla by ještě víc. Řekla si, že se zbaví své paní a sama ovládne celé tělo. Hloupá křivda nechápe, že to tělo nevydrží, že zemře.
Vzpomněla si na ty, kdo jí tak ublížili. Na ty hlavní, v dětství. Otce a matku, kteří buď pracovali nebo se hádali. Neměli ji rádi tak, jak by si bývala přála. Nic jí nepomohlo, ani jedničky, ani čestná uznání, ani plnění veškerých jejich příkazů, ani protesty, ani otevřená vzpoura. Nakonec se rozešli a každý měl novou rodinu, kde pro ni nebylo místo. V šestnácti ji zapsali na průmyslovku s internátem, strčili jí do ruky lístek, kufr s oblečením a tři tisíce pro první dobu… Od té doby byla samostatným člověkem. A tenkrát se také rozhodla: „Neodpustím!“ Nosila tu křivdu v sobě po celý život, zapřisáhla se, že s ní také umře… a jak to tak vypadá, to se jí splní.
Ale měla děti, byla tu vnoučata, kolega v práci, který se neobratně snažil se jí dvořit… nechtělo se jí umřít. A taky – proč by měla umírat tak brzo? „Musím odpustit“, rozhodla se. „Aspoň to zkusím.“
– Rodiče, všechno vám odpouštím,- řekla nejistě. Slova zazněla uboze a nepřesvědčivě. Vzala tedy tužku a napsala: Vážení rodiče! Milí rodiče! Už se na vás nezlobím. Všechno vám odpouštím.
– V ústech měla hořko, srdce se jí sevřelo a hlava bolela ještě úporněji. Ale přesto stiskla tužku pevněji a vytrvale, znovu a znovu psala: «Odpouštím vám. Odpouštím vám.». Žádné ulehčení nepocítila, jen její podráždění se zvýšilo.
– Tak ne, – pošeptal jí Anděl. – Řeka vždycky teče jedním směrem. Oni jsou starší, ty jsi mladší. Oni tu byli dřív, ty až potom. Tys je neporodila, to oni tě přivedli na svět. Oni ti dali možnost tady být. Tak buď vděčná!
– Já jsem vděčná, – řekla žena. A opravdu jim chci odpustit.
– Děti nemají právo soudit své rodiče. Rodičům nemáš co odpouštět. To ty je musíš žádat o odpuštění.
– Za co? – zeptala se. – Copak já jsem jim udělala něco špatného?
– Sobě jsi udělala něco špatného. Proč jsi v sobě přechovávala tu křivdu? Z čeho tě bolí hlava? Jaký kámen nosíš na prsou? Co ti otravuje krev? Proč se tvůj život nevalí jako řeka, ale všelijak protéká ubohými stružkami? Chceš mít právo, nebo zdraví?
– Copak to všechno je kvůli tomu, že jsem cítila rodičovskou křivdu? To mi tak ublížilo?
– Varoval jsem tě, – připomněl jí Anděl. – Andělé vždycky varují: nehromaďte, nenoste v sobě, neotravujte sami sebe pocitem ublíženosti a křivdy. Kvasí a bobtná ve vás, otravuje všechno živé kolem sebe. Varujeme. Ale když se člověk rozhodne si svou křivdu uchovat, nesmíme mu bránit. Až když se rozhodne odpustit, musíme mu pomoci.
– A můžu ještě rozbít ten korálový útes? Nebo už je pozdě?
– Nikdy není pozdě to zkusit, – laskavě řekl Anděl.
– Ale vždyť oni už dávno umřeli! Nemám koho prosit o odpuštění, jak to mám udělat?
– Jen pros. Oni tě uslyší. Možná taky, že neuslyší. Konec konců, neděláš to pro ně, děláš to pro sebe.
– Milí rodiče, – začala. – Odpusťte mi prosím vás, jestli jsem ve všem nebyla tak akorát… A vůbec všechno mi odpusťte.
Nějakou chvíli mluvila, pak ztichla a zaposlouchala se. Žádné zázraky nevnímala. Srdce naříká, hlava bolí, nic zvláštního necítila, všechno bylo jako vždycky.
– Sama sobě nevěřím, – přiznala se. – Tolik let… je to dávno.
– Zkus to jinak, – poradil jí Anděl. – Staň se znovu dítětem.
– Jak?
– Klekni si a oslov je, jako když jsi byla malá: tatínku, maminko.
Žena trochu zaváhala, pak si klekla. Přitiskla dlaně k sobě, obrátila tvář vzhůru a řekla: „Maminko. Tatínku.“ A ještě jednou: „Maminko, tatínku.“ Oči se jí rozšířily a začaly se zalévat slzami. A znovu: „Maminko, tatínku… to jsem já, vaše dcerka… odpusťte mi… odpusťte mi!“ Otřásala se vzlyky a slzy se jí hrnuly po tvářích. A celou dobu jen opakovala: „Odpusťte, odpusťte mi, neměla jsem právo vás soudit. Maminko, tatínku…“.
Bylo potřeba nemálo času, než proud slz vyschnul. Úplně vysílená seděla na podlaze a opírala se o gauč.
– Jak je ti? – zeptal se Anděl.
– Nevím. Nic nechápu. Zdá se mi, že jsem úplně prázdná.
– Opakuj to každý den, čtyřicet dnů po sobě, – řekl jí Anděl. Jako léčebný proces. Jako chemoterapii. Nebo jestli chceš, místo chemoterapie.
– Dobře. Ano. Budu to čtyřicet dnů opakovat.
V hrudi jí cosi pulzovalo a zalévalo ji horkými vlnami.
Možná to byly úlomky toho útesu.
A poprvé po velmi dlouhé době ji z ničeho nic přestala bolet hlava…
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 20. srp 2015 21:47:38

Klenotník seděl u svého stolku a roztržitě hleděl na ulici výkladem malého elegantního obchodu který mu patřil. Před výkladem se zastavila holčička a přitiskla nos na sklo.

Oči modré jako nebe se jí rozzářily, když uviděla jeden z vystavených šperků. Rozhodně otevřela dveře a ukázala na nádherný tyrkysový náhrdelník. "Chci ho pro sestru jako dárek. Můžete mi ho pěkně zabalit?" Klenotník se na svou zákaznici nevěřícně zadíval: "Kolik máš peněz?"

Děvčátko si bez zaváhání stouplo na špičky a vysypalo na pult plechovou pokladničku. Vypadlo z nípár drobných bankovek, hrst mincí, několik mušliček a kovových figurek.

"Bude to stačit?" zeptala se hrdě. "Chtěla bych koupit dárek starší sestře. Co umřela maminka, se o nás stará ona a nikdy nemá ani chvilku pro sebe. Dneska má narozeniny a z tohohle dárku bude mít jistě velkou radost. Ten kámen má stejnou barvu jako její oči."

Muž odešel do zadní části obchodu a za chvilku se vrátil s krásným červeně a zlatě zdobeným dárkovým papírem, do kterého pečlivě zabalil krabičku z náhrdelníkem. "Tady ho máš," řekl holčičce. "A dej na něj pozor." Děvčátko hrdě vykročilo, jako by si neslo poklad.

Hodinu poté vešla do klenotnictví krásná dívka. Měla nádherné modré oči a vlasy barvy medu. Položila na pult před klenotníka balíček, který on předtím s takovou péčí připravoval. "Ten náhrdelník byl koupený u vás?" "Ano, slečno." "Kolik stál?" "To je věc dohody mezi zákazníkem a mnou. Tato informace je důvěrná." "

Ale moje sestra měla jen pár drobných! Nikdy by si takový náhrdelník nemohla dovolit koupit!" Klenotník zvedl pouzdro s náhrdelníkem, zavřel ho, znovu pečlivě zabalil a podal dívce. "Vaše sestra ho zaplatila.

Dala za něj víc, než by dal kdokoli jiný - dala všechno, co měla."
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 07. říj 2015 22:14:39

Jedna z ústřic promluvila ke své sousedce: »Nesu v sobě velkou bolest. Je tak těžká a kulatá a já velmi trpím.«
Druhá ústřice odpověděla s povýšeneckým sebeuspokojením: »Budiž pochváleno nebe i moře, neboť já nemám žádné bolesti. Je mi dobře, uvnitř i navenek.«
Právě v tomto okamžiku kolem nich procházel rak a obě ústřice zaslechl. Nato pronesl k ústřici, která byla nedotčena uvnitř i navenek: »Ano, zdá se, že se ti daří dobře; avšak bolest, kterou v sobě nosí tvá sousedka, je ve skutečnosti perlou o nebývalé kráse.«

-- Chalíla Džibrán, Poutník
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 03. pro 2015 22:35:01

Zdánlivě sentimentální příběh, zdánlivě...


Chci vám vyprávět příběh o jedné dívce...

Jmenuje se Emma, je jí přes padesát, žije se svými rodiči, má ráda fotbal a dobré jídlo... A je to pošťák.

Přes den roznáší poštu a dělá všechny ty věci, které lidé dělávají. Emma ale žije dvojí život. Ve dne jako muž. A po soumraku jako žena. Miluje vůni šminek a nosí černou dámskou paruku a taky podvazky, punčochy a krajkovaný korzet. Používá moc ráda výraznou rudou rtěnku a někdy nalepovací řasy. A s námi děvčaty to umí pořádně roztočit! Někdy jsme si s Emmou zalezly do postele a chichotaly se jako malé. Jindy jsme tančily. Nikdy jsem nezapomněla Emmě říct, že v těch punčochách má opravdu nádherné nohy a že tyrkysové prádlo jí jde k barvě očí. Zářila štěstím. A když jsme se objímaly a loučily, Emmě se většinou v očích leskly slzy. Čas návratu do světa, který netuší, že Emma existuje, byl pro ni vždycky bolestivý. Když se dveře zaklaply z Emmy byl zase jen obyčejný stárnoucí pošťák s utrápenou tváří a hlubokýma vráskama smutku kolem očí, který rychle utíkal schovat svou igelitku s "výbavou pro slečnu" do uzamykatelné skříňky na nádraží.

Emma je možná také právě váš syn.

Pohlavní identita je předmětem mnoha vědních oborů a odborníci si s ním lámou hlavu už řadu let. Zkoumají ji a snaží se jí nějak porozumět.

Při studiu "prenatální péče" orientálních národů jsem se dostala k nádherné knížce "Queen Jin's Handbook of pregnancy", ve které se dozvídáme o vztahu mezi matkou a jejím ještě nenarozeným dítětem něco víc než jen z hlediska jeho fyzického vývoje. Knížka se věnuje hluboké spiritualitě těhotné ženy a její zodpovědnosti vůči vyvíjejícímu se dítěti zejména z duchovního hlediska. Maminka svůj vyvíjející se plod ovlivňuje nejenom tím, co jí, ale také tím na co myslí, co se jí zdá, co poslouchá za hudbu, s kým se stýká, je-li milována...důraz je kladen na pečlivou přípravu, sledování snů a seznamování se s "esencí" dítěte ještě předtím než maminka vůbec dítě počne, což by neměl nikdy být akt "náhody", ale plně vědomý čin prodchnutý vděčností a láskou. Pro mnoho z nás čirá utopie.

Maminka Emmy tuhle knížku nikdy číst nemohla. Emma se totiž nenarodila z lásky a z vědomého rozhodnutí. Narodila se jako plod jednoho bujarého večera, kdy jak se kdysi v Čechách říkalo "tatínkovi uklouzly nohy". Těhotenství provázely obtíže a matka se svým miminkem neuměla navázat vztah, protože těhotenství jí udělalo čáru přes rozpočet v době studií na vysoké škole. Proti malé Emmě se tenkrát spikl celý svět. A ačkoliv byla chlapcem...maminka si ze všeho nejvíc tajně přála holčičku. Jenže tatínek chtěl hlavně chlapce, aby pokračoval v rodinné tradici a byl vojákem. Její zklamání, když se jí narodil kluk nebralo konce. Otec to ale zapíjel tři dny. Emma se zoufale snažila maminku upozornit na to, že něco není v pořádku a tak celé první měsíce proplakala, když ji maminka s odporem navlékala do těch modrých dupaček. Jak šel čas Emma byla čím dál uzavřenější, smutnější a "náročnější" a také zmatenější. Bylo to dítě, které všem lezlo na nervy, protože si s ním nikdo nevěděl rady. A když jednoho večera maminka našla Emmu, jak si zkouší její šaty...bylo zle. Maminka ani tenhle vzkaz neuměla přečíst...a tatínek synem opovrhoval, protože byl "baba" a né ten vysněný vojáček, co bude mít svaly jako Pepek námořník a půjde do armády.

Trpěla maminka. Trpěla Emma. A trpěli i tatínek, který pil ještě častěji než předtím. Jak by se všem ulevilo kdyby se maminka /i tatínek/ uměla podívat hluboko do svého nitra, ke svým nejtajnějším pohnutkám a skrytým vzpomínkám a vrátila se v čase, kdy v jejím břiše rostl nový, zcela osobitý živůtek...možná by pak přišla na to, že se jí skutečně narodila ta vysněná holčička, i když měla penis. Přestala by pak Emmu odmítat a nastoupila by bolestivou, ale krásnou cestu k uzdravení jejich vzájemného vztahu. Emma už by se nemusela po nocích trmácet po laciných kabaretech a žít se stejnými "vyhnanci", ale zažila by jaké to je, když si lásku nemusí kupovat za peníze, ale je skutečně milována TAKOVÁ, JAKÁ JE. Nemusela by se bát udělat svůj "coming out", na který byla zoufale sama, ale měla by podporu své rodiny, která by konečně přiznala BARVU a ta by nebyla modrá, ale krásně růžová.

Na dětských hrách je něco úžasného...jsou hluboce léčivé. Proto když si moje děti hrají "na doktora", "maminku a miminko", "ty budeš holka! A já kluk!"...nikdy do jejich her nevstupuji a jen sedím opodál jako tichý svědek. Děti totiž nemají předsudky!
Neumí ještě nad sebou vynášet hrůzostrašné soudy alá "Já jsem ale nemehlo!", to se naučí až mnohem mnohem později ze způsobu, jakým s nimi mluvíme /a to i mimosmyslově!!/.

Jste-li právě těhotné a v měkkém bezpečí vaší dělohy roste nový život, udělejte pro mě něco, prosím. Řekněte mu, že je v pořádku být sám sebou a že toho malého vesmírného cestovatele milujete právě takového, jaký je. Pohlaďte za mě bříško a pošlete malým lidem vzkaz, že láska existuje a že právě z ní přicházejí, i když to máma a táta ještě nevědí, protože to byla "náhoda" nebo se mamince nechtělo vracet do práce. Mluvte se svými dětmi a vždycky jim říkejte pravdu. Mají na to právo. Říkejte jim všechno, protože neexistuje nic čemu by nedokázaly porozumět.

A jestli se vaše děti rády převlékají, nemusí to ještě znamenat, že jsou to translidé, ale stojí za to BÝT U TOHO a cítit to, co cítí ony. Poznáte to. Budete to vědět, když otevřete svoje srdce a budete se dívat na to, co je skutečné. Možná si pak dokážete dát dohromady chování svých dětí...se svými nejniternějšími přáními. Děti se totiž ze všeho nejvíc touží rodičům zavděčit a učinit je šťastnými...ale neskutečně trpí jde-li to proti jejich přirozenosti. A pak přesně jako Emma...musí vyslechnout volání své duše a utíkat do světa, kde je v pořádku nosit dámské spodní prádlo a malovat si rty rudou rtěnkou. Nebo odjet do Indie, udělat si dredy, pokérovat se od hlavy až k patě...zkrátka..

...aspoň na chvíli být sami sebou!

Už je čas přestat se na své děti zlobit...už je čas vnímat a vidět, KDO SKUTEČNĚ NAŠE DĚTI JSOU A TAKÉ JE TAKOVÉ MILOVAT.

Co myslíte? Chcete opravdu chtít už konečně odhodit tu zatuchlou duchnu plnou lží?
Protože vaše děti vás potřebují.
Tak Kdo, když ne vy?
Kdy, když ne TEĎ?

PS: Můj tatínek měl celý život pocit, že je "nevlastní", ale bylo to rodinné tabu, o kterém se nahlas moc nemluvilo. Ze všech těch náznaků a z chování druhých k němu si to ale odvodil a také si matně vzpomínal, jen to neuměl pojmenovat. Odmítané nemilované dítě, které chránila jen máma, která ho musela na první tři roky života dát k prarodičům rostlo s tichou křivdou. Nikdo mu nikdy ale neřekl pravdu. Můj tatínek zakysl a stal se z něj nerudný, věčně podrážděný člověk, plný vnitřní zloby a vzteku. Babička zemřela jako když foukneš do plamene svíčky a své tajemství si vzala do hrobu. Jedině ona mohla mého tatínka uzdravit. Jedině ona mohla uhasit ten žár, který v něm jen narůstá. Společně mohli najít SMÍŘENÍ. Nedovolte, aby vaše děti trpěli jen proto, protože máte strach.
Není se čeho bát...my lidé máme srdce ze zlata a umíme odpouštět...jsme přeci voda...a ta umí rozpustit každou bolest. A i když je skála sebetvrdší...voda si v ní nakonec vždycky najde cestu, i kdyby to trvalo tisíc let.
Emotikona wink

Ale tolik času my nemáme! Tak prosím, udělejte to teď!
Protože Emma už možná své utrpení nedokáže unést a chvíle strávené ve světě červených luceren nedávají útěchu na dlouho. A Emma má v té skříňce na nádraží také nabitou zbraň, kterou si koupila proto, aby jednou ukončila to strašné utrpení v životě bez lásky! Prosím, nedovolte, aby to Emma udělala...protože ona pořád věří, že láska existuje! Dokažte to! Protože jinak budete brzy kupovat růže na její hrob a budete v pláči a v zoufalství plakat nad životem svého dítěte, který jste mohli zachránit už dávno...

Díky Emmo, že jsi mi byla průvodcem do prenatálního světa translidí a naučila mě milovat vás. Jste báječní! Jste jedineční! A nezapomeň, že i když už se nikdy neuvidíme, v mém srdci máš vždycky dveře otevřené! A nezapomeň jim tam nahoře ukázat, jak nádherné máš nohy. Hobluj holka, hobluj!
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1969
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

PředchozíDalší

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník