Příběhy

Moderátor: Tara

Příběhy

Nový příspěvekod Tara » ned 24. lis 2013 15:28:26

Na kraji oázy sedí starý muž. Přišel k němu poutník a povídá: „Ještě nikdy jsem tu nebyl, jací tu jsou lidé?“ Stařec povídá: „Jací lidé byli tam, kde jsi žil?“ „Sobečtí z zlí.“ „I tady jsou sobečtí a zlí,“ odpověděl stařec.
Později přišel druhý poutník a podal starci stejnou otázku. Stařec se ho otázal: „Jací lidé byli tam, kde jsi žil?“ „Dobří a štědří, měl jsem tam spoustu přátel.“ „I zdejší lidé jsou dobří a štědří,“ odpověděl stařec.
Oba rozhovory uslyšel obchodník, který stál poblíž a nedalo mu to: „Jak můžeš na tu samou otázku odpovědět pokaždé jinak?“ „Synu můj,“ řekl stařec, „každý nosí svůj svět v srdci. Kdo nenajde nic dobrého na minulosti, nenajde nic ani tady. A kdo měl přátelé v jiném městě, udělá si je i zde. Víš, lidé jsou takoví, jaké je vidíme."
Přílohy
945809_10152539486652334_948742801_n.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 27. lis 2013 12:21:42

Jednoho dne procházel Siddharta Gautama vesnicí. Mladý muž k němu s hněvem přišel a začal ho napadat:

"Nemáš právo nikoho učit, jsi stejně hloupý jako všichni ostatní, vše co říkáš je čistá lež!"

Siddharta se nenechal vyvést ze svého klidu a položil muži otázku:

"Pověz mi, když někomu koupíš dar a obdarovaný ho odmítne. Komu dar patří?"

Mladý muž byl otázkou překvapen a odpověděl:

"No přeci mně, když jsem ho koupil já."

Siddharta se usmál a řekl:

"Máš pravdu a naprosto stejně je to s tvým hněvem. Když se na někoho hněváš a hněv není přijat, tak padá zpět na tebe. Ty jsi tím, kdo zůstává nešťastný, ne já. Vše co se stane je, že zraňuješ sám sebe."
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 11. pro 2013 20:33:24

JSME LVI, CO UVĚŘILI TOMU, ŽE JSOU OVCE

Byl jednou pastýř, který vodil své stádo na zelené louky. Hrával na píšťalu a odpoledne odpočíval a na chvíli usínal ve stínu stromu. Jednoho dne se na stádo z blízké džungle vrhla hladová lvice a ovce se rozutekly na všechny strany. Lvice byla březí a když udělala příliš velký skok, bylo to nad její síly. Padla mrtva k zemi.

V té chvíli se narodilo malé lvíče. Pasák se ujal lvíčete a choval je se svým stádem ovcí. Ono rostlo a žilo jako ovce. Žralo trávu a naučilo se mečet jako ovce. Den za dnem rostlo a brzy z něho byl statný lev. Jednoho horkého dne vystoupil z blízké džungle opět divoký statný lev, vrhl se na stádo a ukojil svůj hlad. Ovce divoce prchaly a s nimi mečící lev. Lev z džungle objevil ke svému velkému úžasu utíkajícího a mečícího lva. Popadl jej a řekl mu: „Bratře, proč mečíš? Co se stalo s tvým ušlechtilým hlasem?“ Ovčí lev však snažně prosil celý ustrašený: „Oh, jsem jen malá ovce, neubližuj mně!“ „Ty nejsi ovce, tys mocný lev,“ řekl lev z džungle. Strachem se třesa a žalostně meče opět prosil ovčí lev, že by nerad zemřel, že je ještě tak mlád a tak malý, že by nechtěl být sežrán. Tu se chopil lev z džungle hloupého lva, zavedl ho k hluboké studni a pravil: „Pohlédni na svůj obraz ve vodě a poznej, kým jsi.“ Ustrašeně a váhavě se naklonil přes okraj studně a očekával ten třesoucí se tvor, že uzří malou ovci, ale ke svému velkému překvapení nebyla tam ovce, nýbrž mocná hlava lva, ještě mohutnější než ta divokého z džungle. Tu v něm začala narůstat radost a štěstím chtěl mečet - ale tu slyší a žasne: vyšlo z něho mocně zařvání, před kterým se třásla celá džungle. A brzy na to lev zmizel ve své nekonečné vlasti - v pralese.


Mějte stále na mysli tuto malou indickou legendu! Když nás těžké problémy tísní a téměř deprimují, myslíme-li si, že jsme malí a ubozí tvorové, nemáme-li odvahu ubírat se kupředu, cítíme-li se závislí na pomoci jiných, sedíme-li v tmavém sklepě nevědomosti, uvědomme si, že všechno je to pouze chováním ovce, nevědomé malé ovce.

Za takových okolností svírá bolest naše srdce jen proto, abychom se dověděli pravdu, a neopouští nás, dokud neučiníme všechno, abychom se vyprostili z bědného, námi samými navozeného stavu. Hoře nás nutí vejít do samoty sebepozorování, kde musíme obrátit své oči dovnitř, abychom nalezli svou pravou tvář obrazící se v srdci. Pak procitneme a poznáme, kým a čím jsme. Jak často jdeme sami a necháme jiné šlapat po naší lidské důstojnosti. Jednáme-li tak, trpíme ponížením do té míry, že jsme nakonec nuceni vlastním úsilím zanechat bolesti, kterou jsme si sami způsobili. Nakonec nás pak nevyhnutelná nutnost nutí k tomu, že zničíme svou slabost a uskutečníme to, čím ve skutečnosti jsme. A čím jsme? Jsme nejen tělem podléhajícím veškerým proměnám, nikoliv jen duší, která se kymácí sem a tam mezi radostí a žalem, nýbrž jsme Já, které se nemění, neumírá a nemůže být zničeno. Nechť je večer při usínání naší poslední myšlenkou: „Jsem Já, věčné, nepomíjející, nesmrtelné Já.“ A první myšlenkou ráno nechť je opět: „Jsem Já, věčné, nepomíjející, nesmrtelné Já.“ Pozdvihujme tímto způsobem den za dnem, hodinu za hodinou vědomí naší pravé přirozenosti. Ta nám pomůže, abychom se stále lépe poznávali, abychom věděli, kým jsme a čím jsme. Kéž uskutečníme své pravé Já a jsme šťastni!



Vy božstva na zemi! Hříšníci?

Je hříchem tak nazývat člověka, je to potupení lidské přirozenosti.

Povstaňte, vy lvové, a setřeste ze sebe klam, že jste ovcemi.

Vy nejste hmotou.

Vy nejste těly.

Hmota je vaším sluhou, vy nejste sluhy hmoty!

(Vivekananda)



Úryvek z knihy: SEBEVÝCHOVA JÓGOU, autoři: Selvarajan Yesudian a Elisabeth Haich, překlad: Karel Makoň. http://www.makon.cz/dilo.html

Kniha nikdy v ČR nevyšla. Lze ji pouze stáhnout:

http://ulozto.cz/xFVtyHv/selvarajan-yes ... -jogou-pdf
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » pon 23. pro 2013 11:54:31

Pro dobrou náladu :)

Pěkné Vánoce všem Obrázek


Dvě jeptišky, sestra Logika (SL) a sestra Matematika (SM)

Byly na cestě domů, do svého kláštera

.

SM: Všimla sis, že nás už 38 minut pronásleduje nějaký muž? Ptám se,co asi chce?

SL: To je přeci logické - chce nás znásilnit.

SM: Proboha! Při této rychlosti a vzdálenosti nás nejpozději

do 15 minut dožene. Co budeme dělat?

SL: To jediné co je logické: půjdeme rychleji.

SM: To nefunguje.

SL: Přirozeně, že to nefunguje! Ten muž udělá také to jediné co je logické: Půjde rychleji.

SM: Tak co tedy uděláme? Při této rychlosti nás už za minutu dohoní.

SL: To jediné co je logické: Rozdělíme se. Já půjdou jednou cestou a ty tou druhou.
Nemůže nás pronásledovat obě.

Muž pronásledoval Sestru Logiku. Sestra Matematika došla do kláštera a měla obavy o sestru Logiku. Konečně dorazila i Sestra Logika.

SM: Sestro Logiko! Zaplať Pán Bůh, že už jsi tady. Pověz mi, co se stalo!

SL: To je přeci logické. Začal utíkat také co nejrychleji, jak jen uměl.

SM: No a co pak?

SL: Stalo se to, co se stát muselo. Dohonil mne.

SM: Chudáčku, co jsi pak udělala?

SL: To jediné co je logické: Vyhrnula jsem si sukni nahoru.

SM: ÓÓÓ! Sestro! A co udělal ten muž?

SL: To jediné co je logické: Spustil si dolů kalhoty.

SM: Ó ne! A co se stalo potom?

SL: Není to přeci logické? Sestro? Jeptiška s vyhrnutou sukní může přeci utíkat rychleji než muž se spuštěnými kalhotami!

Vy všichni, kteří jste si mysleli, že bude následovat neslušná událost, pomodlete se dvakrát Zdrávas Maria! ...
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » sob 04. led 2014 11:56:52

Mistr Jü a mistr Sang byli přátelé. A stalo se, že po deset dní nepřestalo pršet a mistr Jü si řekl, že je s jeho přítelem nejspíše zle. Zabalil trochu rýže a vydal se za ním. Když se přiblížil ke dveřím Sangova domku, zdálo se mu, jakoby v domě někdo zpíval nebo naříkal. Uslyšel rytmické údery na citeru a poznával slova:
"Ó, otče!
Ó, matko!
Ó, nebe!
Ó, lidé!"
Zpívající ani trochu nedbal na přednes, vypadalo to, jako by spěchal, aby co nejnaléhavěji vyslovil to, co chtěl svým popěvkem říci. Mistr Jü vstoupil: "Co je to za divnou píseň, již tu zpíváte, příteli?"
"Přemítal jsem, kdo mne to vlastně dostal do těchto konců, a nemohu na to přijít. Můj otec ani matka si jistě nepřáli mít ze mne chuďasa, nebe se klene nad všemi stejně a nikomu nestraní, takže nevidím důvodu, proč by nebe a země zbídačily zrovna mne. Hledám, kdo to učinil, a nenacházím jej. A přece jsem takto skončil, přece jsem tu. Ó, osude!"
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » čtv 09. led 2014 18:18:06

Samuraj chytil v řece rybu a právě si ji chtěl připravit k jídlu, když z houští vyskočila kočka a úlovek mu ukradla. S velkou zlostí samuraj vytasil meč, mohutným skokem dostihl kočku a rozsekl ji vedví.

Ještě však rybu ani nedojedl a už ho začaly trápit výčitky svědomí, protože jako buddhista usmrtil živého tvora. Když se samuraj vydal na cestu domů, zpíval vítr ve větvích stromů "mňau". Ve zvuku jeho kroků zaznívalo "mňau". Lidé, kteří šli proti němu, jako by na něj volali "mňau". Slova jeho manželky byla "mňau". V pohledu jeho dětí se zračilo "mňau", v noci se mu o něm zdálo. Ve dne se nakonec každý tón, každá myšlenka, každý počin proměňovaly v mňoukání. Nakonec sám sebe cítil jako jedno jediné "mňau". Šlo to s ním rychle z kopce. Bez přestání a všude ho trýznilo mňoukání, a tak se vydal k jednomu starému zenovému mistrovi a prosil ho o pomoc.

Samuraj líčil, v jakém strašném stavu se nachází. Zenový mistr vážně pravil: "Jste samuraj, jak jste jen mohl tak hluboko klesnout?" Jestliže všechno to mňoukání nedokážete ovládnout, nezasloužíte si nic jiného než smrt. Nemáte jinou volbu, než zde a nyní provést harakiri. Jako buddhista cítím s vámi, a až si začnete rozparovat břicho, useknu vám mečem hlavu, abych zkrátil vaše muka." Samuraj měl před očima mistrovu autoritu a bezvýchodnost své situace - a souhlasil. Nehleděl na strach ze smrti, klesl na kolena, uchopil oběma rukama svou dýku a namířil si ji na břicho. Za ním stál mistr a vytasil svůj meč: "Pravý okamžik je tu, začněte!"

Samuraj si nasadil hrot dýky na břicho a skoro už ji vbodl dovnitř, když tu k jeho sluchu dolehl mistrův hlas: "Co je teď s vaším mňoukáním? Pořád ještě slyšíte "mňau"? "Ne," odpověděl samuraj užasle, "nic neslyším. Vůbec nic." "No tak když už nic nemňouká," řekl mistr, "není už ani nutné umírat."
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » pon 03. úno 2014 20:16:16

Jak se loví měsíc?

Býval kdysi jeden krásný hluboký les, v němž žil v míru opičí národ. Té noci se kulatý a jasný měsíc v úplňku odrážel na hladině jezera uprostřed lesa. Byl letní večer, pofukoval vlahý větřík a ve vzduchu se vznášela omamná vůně divokých květů.
Vtom jeden velký opičák seskočil z větve a začal svolávat ostatní:
„Bratříčci, sestřičky, stalo se hrozné neštěstí!“
Seběhlo se sedm nebo osm vyděšených opic.
„Co se stalo, starší bratře?“
„Pojďte se mnou!“ zavelel statný opičák.
Opičky běžely za ním se srdcem sevřeným strachy. Všichni dorazili na břeh velkého jezera uprostřed lesa. Shromáždili se ve větvích stromu a velký opičák zvolal:
„Bratři a sestry, postihla nás pohroma! Jak vidíte, měsíc spadl do vody! Určitě se utopí!“
„Bohužel,“ řekl jeden opičák, velmi snaživý dvořan, „bohužel, od nynějška bude na zemi panovat tma!“
„Až budu večer hledat maminku, v té tmě ji nenajdu!“ bědovala nejmladší opička.
Velký opičák si vzal slovo:
„Milí moji! Pomyslete na zajíce a králíky, na vydry, lasičky a ondatry, na všechny obyvatele lesa, kteří se napříště nebudou moci řídit měsíčním svitem! Povinnost a dobré srdce nám velí, abychom jim pomohli!“
„Co je třeba udělat?“ zeptala se opička, která se tolik bála, že ve tmě nenajde svou maminku.
„Měsíc vylovíme!“
Prohlášení se setkalo s uctivým tichem.
„Budeme postupovat následovně,“ velel velký opičák. „Já se pověsím tady za tu větev a svěsím ocas, další z vás se za něj chytí a tak dále, a až se poslední z vás dotkne vody, měsíc vyloví!“
Všichni poslechli. Ve chvíli, kdy se opička, která se bála, že ve tmě nenajde maminku, měla zavěsit jako poslední, zvolala:
„Starší bratře! Větev, za kterou se držíš, začíná praskat! Bojím se, že se ulomí!“
„Babské řeči! Zbabělče!“ rozčiloval se velký opičák. „Zaujmi své místo a zbytečně se nevymlouvej!“
Opice, které již visely v řadě za sebou a nacházely se tudíž ve značně nepohodlné pozici, se sborově přidaly:
„Poseroutko, strašpytle! Ihned jdi na své místo a nevykrucuj se!“
Jejich povykování opičku nakonec přinutilo, že se spustila dolů, a když se přiblížila k hladině, natáhla pracku a už už měsíc držela, větev se zlomila. Ozvalo se mocné šplouchnutí. Všechny opice spadly do jezera a utopily se.

***

Sebeobětování, ušlechtilost, trpělivost, dobré srdce a touha sloužit ostatním bez zbytečného rozumování a mudrování, to jsou cenné vlastnosti pro „život v milosti“. Někdy však stačí jasnozřivě přijmout skutečnost a vnímat čistou průzračnost okamžiku.

***

Tato ukázka z knihy Oceán v kapce rosy, kterou sestavil francouzský odborník na zen Henri Brunel ze zenových příběhů, ale i pohádek a bajek z Dálného východu, živě ukazuje podstatu všech zbytečných bojů, kdy převáží hloupost, plynoucí z pocitu namyšlenosti nebo malosti nad moudrostí srdce.
Přílohy
1828071_opice.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 05. úno 2014 19:23:12

"Znal to. Přišlo to z hlubiny, ze které všichni pocházíme. Nic na světě nebylo, nýbrž jen něco znamenalo. Viditelné bylo pouze kulisou, duše dramatu byla jedinou skutečností. Když se člověk do ní ponořil, pak se staly všechny drobné jednotlivosti krásnými."



z nedávno vydané knihy Vykoupení pastora Nema, Anker Larsen

(zde zatím za bezkonkurenční cenu: http://www.levneucebnice.cz/p/vykoupeni-pastora-nema/)
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » úte 11. úno 2014 10:34:00

Byl jeden král a to byl velký vztekloun. Uměl se hněvat, až se všechno třáslo. Královnu všichni lidé milovali, ale krále neměl v celé zemi nikdo rád. A tak si král připadal strašně osamělý a vztekal se ještě víc. Jednoho dne si už opravdu nevěděl rady a šel se zeptat královny: "Proč mne všichni tolik nenávidí? Král má přece právo vztekat se a zuřit. Ty se přece taky někdy hněváš! V čem to vězí? Proč tebe mají lidé rádi a mě ne?"

"Víš, to máš tak," řekla královna. "Já mám pod šaty takovou kapsu a v ní nosím hněv. Určitě je někdy potřeba se hněvat. Vytáhnu hněv z kapsy, ukážu ho, pustím trochu hrůzy - a pak ho zase strčím do kapsy. A v srdci mám stále jen lásku, i pro ty, na které se hněvám. Ale ty nosíš hněv v srdci. V tom to je. Měj třeba plné kapsy hněvu a zlob se, kdy se ti jen zachce. Ale srdce si nech volné pro lásku k lidem."

(podle Daniely Fischerové: Duhová jiskra)
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Příběhy

Nový příspěvekod Tara » stř 19. úno 2014 20:19:23

Jedného dňa sa americký Indián, ktorý bol na návšteve v New Yorku, obrátil na rušnom námestí na svojho priateľa, naklonil hlavu a povedal "Počujem svrčka".
"Si blázon!" odpovedal priateľ.
"Nie, počujem ho." odpovedal Čerokéz.
Priateľ namietal: "Je dopravná špička. Mesto je plné hluku a ty si myslíš, že počuješ svrčka? To je nezmysel!"

"Áno," povedal návštevník, prešiel k veľkému betónovému priestranstvu pred budovou, pohrabal sa v lístí pod ním a vytiahol svrčka. Obrátiac sa k priateľovi povedal: "Všetko závisí od toho, na čo sú Tvoje uši naladené. Ukážem Ti niečo."

Z vrecka vybral za hrsť drobných mincí, pustil ich na chodník a okamžite sa každá hlava do pol ulice otočila.
"Vidíš?" povedal. "Všetko záleží na tom čo počúvaš."
Přílohy
1896953_769990936361683_1249045251_n.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Další

Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník