Chogyam Trungpa

Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:37:26

výpisky z knihy Protnutí duchovního materialismu

"Proslul jako meditační mistr, učitel a umělec tradičních tibetských umění kaligrafie, poesie, tance a maleb nástěnných obrazů.. Je autorem mnoha knih o buddhismu a meditaci, z nichž nejvýznamnější jsou, krom této knihy, Mýtus svobody a Meditace v akci. Narodil se ve východním Tibetu. Jako inkarnovaný držitel linií tibetského buddhismu Kagyu a Nyingma se stal hlavním opatem kláštera Surmang.

Po čínské invazi do Tibetu v roce 1959 uprchl do Indie, kde jej Dalajlama jmenoval duchovním poradcem ve škole mladých lamů. V roce 1968 odcestoval do Anglie, kde studoval psychologii, filosofii, náboženství a umění na Oxfordské univerzitě. Za dva roky na to byl pozván do USA, kdo se usídlil v Boulderu v Coloradu. Intenzivně cestoval a vyučoval, založit rozsáhlou síť více než 100 meditačních center v USA, Kanadě a Evropě. Aktivitu těchto center koordinuje společenství meditačních center tibetského buddhismu Vadžradhatu. V roce 1976 založil Trungpa Rinpoče světskou meditační tradici Shambhala, v roce 1986 přesídlil do kanadského Halifaxu, kde 4. dubna následujícího roku zemřel.

V ČR existuje několik studijních skupin dharmy Vadžradhatu v Praze, Jablonci nad Nisou a v Brně.

Následující série rozhovorů byla odpřednášena v Coloradu v Boulderu 1970 – 1971. Trungpa Rinpoče reaguje na skutečnost, že většina studentů se upřímně snaží kráčet duchovní cestou, zároveň si ale sebou přinášejí mnoho zmatku, nepochopení a očekávání. Proto shledává, že je nutno jim ukázat přehled celé cesty a varovat je před nebezpečími, která se na ní vyskytují."


Obrázek
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:37:52

"Kráčet po duchovní cestě správně je velice jemná záležitost. Je zde mnoho odboček, které vedou k pokřivené, egocentrické verzi duchovnosti. Můžeme žít v sebeklamu, že se duchovně rozvíjíme, a místo toho různými duchovními technikami posilujeme svoji egocentričnost. Tuto odchylku můžeme nazvat „duchovním materialismem.“

„Podle buddhistické tradice je duchovní cesta procesem protínání našich zmatků a odkrývání probuzeného stavu mysli. Když je probuzený stav mysli zastíněn egem a je doprovázen vztahovačností, bere na sebe podobu skrytého instinktu. Takže celá věc nespočívá v tom, že bychom nějaký probuzený stav mysli vytvářeli, ale spíše pálíme naše zmatky, které probuzený stav mysli zastiňují. Během pálení těchto zmatků objevujeme osvícení. Kdyby tomu bylo jinak, probuzený stav mysli by byl produktem závislým na příčině a následku, a podléhal by proto zániku. Vše, co je stvořené, musí dříve či později zemřít. Kdyby osvícení bylo vytvářeno takovým způsobem, byla by zde neustále možnost prosazení ega, což by způsobilo návrat do zmateného stavu. Osvícení je stálé, protože jsme je nevytvořili, pouze je objevili. Meditační praxí se rozplývá zmatek ega, a tak může dojít k záblesku probuzeného stavu. Nepřítomnost nevědomosti, která nás paranoicky tísní, nám otevírá úžasný pohled na život. Člověk objevuje zcela odlišný způsob bytí.“

„Praxe meditace obsahuje v sobě nechat být, proto zkoušíme jít s touto charakteristikou, energií a rychlostí. Takto se naučíme, jak máme s těmito prvky pracovat, jak s nimi můžeme mít kontakt, avšak ne v tom smyslu, že bychom způsobili jejich zrání dle svých představ, ale že je poznáváme takové, jaké jsou, a s jejich charakteristikou pracujeme.

Známý je příběh o Buddhovi, v kterém se vypráví, jak učí slavného hráče na sitár, který chtěl studovat meditaci. Hudebník se ptal: „Měl bych kontrolovat svou mysl, nebo bych ji měl nechat úplně běžet?“ a Buddha mu odpověděl: „Protože jsi velký hudebník, řekni mě, jak bys naladil struny na svém nástroji.“ Hudebník odpověděl: „Ani bych je příliš nenapjal, ani bych je nenechal příliš volné.“ „Stejně tak,“ pravil Buddha, „ve své meditační praxi bys neměl příliš násilně svou mysl držet, ani bys ji neměl příliš nechat toulat.“ Učení spočívá v tom, že mysl necháme být velice otevřeným způsobem, cítíme tok energie, aniž bychom se ji pokoušeli podmanit, a současně, aniž bychom ztráceli nad ní kontrolu, plyneme spolu s energetickou charakteristikou mysli. To je meditační praxe.“

„Zkoumáním svých vlastních emocí, pojmů a ostatních činností mysli Buddha zjistil, že není zapotřebí bojovat, abychom dokázali svoji existenci a že nemusíme podléhat třem vládcům materialismu.“ (viz str. 9 – vládce tvaru, vládce řeči a vládce mysli). Není zapotřebí bojovat, abychom byli svobodní. Nepřítomnost boje je sama o sobě svobodou.“

„Proces proměny materiálu mysli meditační technikou, ze stavu, kdy je výrazem ctižádosti ega, až ke stavu, kdy je výrazem základního duševního zdraví a osvícení – je možné nazvat pravou duchovní cestou."
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:38:21

"Duchovní materialismus

„…ego může všechno obrátit ve svůj prospěch, a to dokonce i spiritualitu. Ego se neustále snaží ovládnout duchovní učení a použít je ve svůj prospěch. Učení se chápe jako nějaká vnější věc, vnější vzhledem ke „mně“, jako filosofie, kterou je třeba napodobit. Ve skutečnosti se nechce s učením ztotožnit nebo se jím stát. Takže když náš učitel hovoří o vzdání se ega, snažíme se toto vzdání se ega napodobit. Jenom povrchově provádíme náležitá gesta, ale ve skutečnosti nechceme obětovat žádnou část našeho způsobu života. Stávám se obratnými herci, před pravým významem učení si hrajeme na hluchoněmé a nacházíme určité pohodlí v tom, že předstíráme, jak sledujeme cestu. Kdykoliv začneme pociťovat nějakou nesrovnalost nebo konflikt mezi svou aktivitou a učením, okamžitě pojmeme situaci takovým způsobem, že je konflikt zahlazen. Vykladačem je ego v roli duchovního rádce. Situace je podobná zemím, kde je církev oddělena od státu. Jestliže politika státu se odcizuje učení církve, pak téměř automatická reakce krále spočívá v tom, že jde k hlavě církve, ke svému duchovnímu rádci, a požádá ho o požehnání. Hlava církve pak vypracuje nějaké ospravedlnění státní politiky a dá jí svoje požehnání pod záminkou, že král je ochránce víry. Individuální mysl pracuje tímto způsobem velice hladce, neboť ego je obojím, jak králem, tak hlavou církve.“

„Je důležité vidět, že hlavní prvek každé duchovní praxe je vykročení mimo byrokracii našeho ega. Znamená to vykročení mimo neustálou touhu našeho ega po vyšším, duchovnějším, transcendentálnějším poznání, po spokojenosti, náboženství, síle, soudnosti a po čemkoliv jiném, zvláštním, co ego hledá. Musíme z duchovního materialismu vykročit ven. Když z něho nevykročíme, když jej ve skutečnosti praktikujeme, tak nakonec zjistíme, že jsme ovládáni obrovskou sbírkou duchovních cest. Můžeme mít pocit, že tyto duchovní sbírky jsou velice cenné. Vždyť jsem tolik studovali.“

„Něco jsme se naučili a něčeho jsme dosáhli, věříme, že jsme nashromáždili spoustu poznání. Ale přesto, když jsme tím prošli, je zde pořád něco, čeho bychom se měli vzdát. Je to úplně nepochopitelné. Jak se to mohlo stát ? To je zcela nemožné! Ale naštěstí je to tak. Naše obrovské sbírky znalostí a zkušeností jsou pouze součástí předvádění se našeho ega, ukázkou velkolepé kvality ega. Ukazujeme a chlubíme se světu, a když to děláme, tak utvrzujeme sami sebe, že existujeme zdravě a bezpečně, jako „duchovní lidé“.

„Otázka: Proč si myslíte, že lidé tak chrání ego? Proč je tak obtížné svoje ego nechat jít?

Odpověď: Lidé se bojí prázdnoty prostoru nebo nepřítomnosti společnosti, nepřítomnosti stínu. Mohla by to být děsivá zkušenost, nemít nikoho a nemít nic, k čemu bychom měli vztah. Taková představa může být velmi děsivá, ačkoliv to není opravdová zkušenost. Obecně je to strach z prostoru, strach z toho, že nebudeme schopni zakotvit u nějakého pevného místa, že ztratíme totožnost jako pevnou, danou a určitou věc. To může být velmi děsivé.“
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:38:56

"Odevzdání

„V tuto chvíli bychom mohli dojít k rozhodnutí, že celou hru duchovního materialismu opustíme. Znamená to, že bychom se měli vzdát pokusu bránit se a zdokonalovat se. Mohli jsme zahlédnout, že celý náš boj je marný, mohli jsme si přát vzdát se a úplně upustit od snahy bránit se. Ale kolik z nás by bylo schopno to skutečně udělat?“

„…probereme odevzdání, zvláště co se týče vztahu mezi prací na neurotickém stavu mysli a prací s osobním guruem nebo učitelem. Odevzdání se učiteli, „guruovi“, může znamenat otevření naší mysli životním situacím, stejně tak jako individuálnímu učiteli. Jestliže způsob života a inspirace rozvíjí mysl, pak téměř jistě najdeme také osobního gurua. Proto v dalším rozhovoru zdůrazníme vztah k osobnímu učiteli.“

„Jedna z obtíží při odevzdání se guruovi spočívá v našich předsudcích týkajících se jak jeho osoby, tak našeho očekávání, co s ním bude probíhat.“

„Když hledáme gurua nebo učitele, očekáváme, že bude svatý, mírumilovný, klidný, prostý a navíc moudrý člověk. Když zjistíme, že našim představám neodpovídá, jsme zklamáni a začínáme pochybovat.

Abychom byli schopni navázat opravdový vztah ve smyslu učitel – žák, je nezbytné se vzdát všech předpojatostí týkajících se tohoto vztahu a podmínek pro odevzdání a otevření. „Odevzdání“ znamená, že se úplně otevřeme a pokusíme se jít za okouzlení a očekávání.“

„Sebehodnocení a sebekritičnost jsou v základě neurotické tendence, které vyplývají z toho, že nemáme dost důvěry v sebe. „Důvěra“ zde znamená, že jsme schopni vidět, co jsme, poznat, co jsme a víme, že si můžeme dovolit se otevřít. Můžeme si dovolit vzdát se těchto syrových a drsně neurotických kvalit svého já a vykročíme tak z okouzlení a ze svých předpojatých představ.

Musíme se vzdát svých nadějí, očekávání a stejně tak i svých strachů a musíme vykročit přímo ke zklamání, s tímto zklamáním pracovat, prožít je a učinit z něj způsob svého života. To je velice těžké provést. „

„Zklamání je nejlepší vůz, který můžeme použít na cestě dharmy. Nepotvrzuje existenci našeho ega a jeho snů. Ale když jsme zaujati duchovním materialismem, když považujeme duchovnost za součást svého shromažďování a ctnosti, když se duchovnost stává způsobem jak se zdokonalit, pak je ovšem celý proces odevzdání pokřivený. Jestliže považujeme duchovnost za způsob jak si udělat pohodlí, pak kdykoliv zakoušíme něco nepříjemného, nějaké zklamání, snažíme se to racionalizovat:“Toto ovšem musí být ze strany gurua moudrý čin, protože já vím a jsem si zcela jist, že guru nic škodlivého nečiní. Gurudži je dokonalá bytost a cokoliv dělá, je správné. Cokoliv gurudži dělá, je pro mne, protože on je na mé straně. Proto si mohu dovolit se otevřít. Mohu se bezpečně odevzdat. Vím, že kráčím po správné cestě.“ Na takovém postoji není něco v pořádku. V nejlepším případě je to prostomyslné a naivní. Uchvátil nás aspekt gurua, který vzbuzuje úctu, je inspirující, důstojný a barvitý.“

„Můžeme se držet zpátky ještě jinak, opravdu se neodevzdáme, protože se cítíme příliš vznešenými, vzdělanými a důstojnými lidmi.“

„Odevzdání však neobsahuje přípravu na měkké přistání: znamená to přistání na tvrdou, zcela běžnou půdu, ve skalnaté divoké krajině. Když se otevřeme, tak přistaneme na tom, co je.“

„Současně se otevřeme a plně se odevzdáme tím, že se ztotožníme s nejnižším z nízkých, uznávaje tak svoje drsné a syrové kvality. „ „...nezbývá nic, co bychom se obávali ztratit. Takovou praxí se připravujeme k tomu, abychom se stali prázdnou nádobou, schopnou přijmout učení.“

„Hledám útočiště v Buddhovi, jako příkladu odevzdání, jako příkladu uznání negativity za součást své povahy a otevření se jí. Hledám útočiště v dharmě, v „zákonu existence“, v životě takovém, jaký je. Znamená to, že jsem ochoten otevřít oči životě, životním okolnostem takovým, jaké jsou. Nevidím je jako duchovní nebo mystické, ale jsem ochoten vidět životní situace takové, jaké ve skutečnosti jsou. Hledám útočiště v sangze. Sangha zde znamená společenství lidí na duchovní cestě, „společníky“. Jsem ochoten sdílet zkušenosti celého životního prostředí se svými souputníky, spoluhledači, s těmi, se kterými spolu kráčím. Ale přitom se o ně nechci opírat, abych získal oporu. Chci s nimi pouze jít.“ „Prostě jdeme vedle sebe, bok po boku, rameno u ramene, pracujeme jeden s druhým, kráčíme jeden s druhým. Tento přístup k odevzdání, tato myšlenka hledání útočiště, je velice hluboká.“

„Chybný způsob při hledání útočiště spočívá v tom, že hledáme úkryt – zbožňujeme hory, sluneční božstva, měsíční božstva, božstva jakéhokoliv druhu,a to prostě proto, že se zdají větší než my. Tento způsob hledání útočiště je podobný reakci malého dítěte, které říká: “Když mne budeš bít, řeknu to mamince.“ „Dítě věří, že matka jej může ochránit, že je to jediná osoba, která jej může spasit.“

„Otázka odevzdání nespočívá v tom, že jsme dole a hloupí, nebo v tom, že chceme být povzneseni a chceme být hluboce duchovní.“ „Odevzdáváme se proto, že bychom rádi komunikovali se světem „takovým, jaký je“. Nemusíme se označovat za znalce nebo nevědomce. Víme, kde stojíme a proto vytváříme gesto odevzdání, otevření, což znamená komunikaci, spojení, přímou komunikaci s objektem našeho odevzdání.“

„Otevření se a odevzdání jsou tedy nutné přípravy pro spolupráci s duchovním přítelem. Spíše oceňujeme svou základní bohatost, než abychom truchlili nad představou své chudé bytosti.“
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:39:25

"Guru

„Lidé vždy přicházejí ke studiu duchovnosti s utkvělými představami ve své mysli o tom, co chtějí dostat a jak jednat s osobou, o které si myslí, že to od ní dostanou. Samotná představa, že něco od gurua dostaneme – štěstí, klid mysli, moudrost nebo cokoliv jiného, co hledáme – to je jeden z nejhorších předsudků.“

„Dříve než můžeme hovořit o vztahu mezi žákem a učitelem, musíme probrat odevzdání, otevření se a vzdání se všeho očekávání. Místo, abychom se představovali učiteli jako cenní žáci, je důležité se odevzdat, otevřít se, ukázat to, co jsme.“ Musíme udělat skutečný závazek, a to ten, že budeme ke svému učiteli otevření. Musíme být ochotni se vzdát všech svých předsudků.“ „…místo guru … bylo by lepší hovořit o „duchovním příteli“, protože se tak zdůrazní vzájemné setkání dvou myslí. Jde spíše o vzájemnou komunikaci než o vztah mistr – služebník, vztah mezi bytostí vyspělou a bytostí zmatenou, ubohou.“

„Rozhodující je, zda jsme skutečně schopni navázat s touto osobou přímou a úplnou komunikaci.“ „Chceme-li navázat s duchovním přítelem přátelství, musíme ho navazovat prostě a otevřeně, takže kontakt se odehrává mezi sobě rovnými, nijak se nesnažíme získat mistra na svou stranu.

Aby nás mohl guru přijmout jako přítele, musíme se sobě plně otevřít. Abych se mohli otevřít, budeme pravděpodobně muset projít testy svého duchovního přítele a životními situacemi všeobecně. Všechny tyto testy mají podobu zklamání. V určitém stádiu pochybujeme, zda má náš duchovní přítel vůbec nějaký cit, zda má s námi alespoň trochu soucitu. Začneme tak pracovat s vlastním pokrytectvím. Pokrytectví, předstírání, základní podvádění a kličkování ega jsou velmi tvrdošíjné, mají velice tuhou kůži. Jsme zvyklí nosit brnění jedno na druhém. Pokrytectví je tak nekonečné a mnohaúrovňové, že jakmile odstraníme jednu vrstvu brnění, nalezneme pod ní druhou. Doufáme, že se nebudeme muset úplně vysvléct, děláme si naději, že odložení několika vrstev nás již učiní dostatečně přijatelnými. Objevíme se pak v novém brnění s velice sympatickým, milým vzezřením, avšak náš duchovní přítel nenosí vůbec žádné brnění …“

„Z minulosti je známo mnoho příběhů o vztahu mezi učitelem a žákem, kdy žák musel vykonat dlouhou cestu a vydržet mnoho útrap, dokud se jeho okouzlení a nutkavé podněty nezačaly vyčerpávat..“ „Když se tyto podněty opotřebují a zmizí, tak se objeví naše základní nahota a setkání dvou myslí začne probíhat.“

„Říká se, že první období setkání s duchovním přítelem se podobá tomu, jako když jdeme do supermarketu. Jsme vzrušeni a sníme o všech možných věcech, které chceme koupit, o bohatosti svého duchovního přítele, o barvitých vlastnostech jeho osoby. Druhé období našeho vztahu se podobá tomu, jako když jsme zločinci a jdeme k soudu. Nejsme schopni uspokojit požadavky svého přítele, začneme si více uvědomovat sama sebe, protože víme, že on o nás ví tolik, jako my o sobě, což je velmi trapné a nepříjemné. Když přicházíme v třetím období navštívit svého duchovního přítele, je to, jako bychom viděli krávu, která se pokojně pase na louce. Obdivujeme její mírnost, krajinu, a pak jdeme dál. Konečné, čtvrté období s našim duchovním přítelem se podobá tomu, jako když míjíme kámen na cestě. Dokonce mu ani nevěnujeme pozornost, pouze ho mineme a jdeme dál.

Na začátku probíhá ve vztahu ke guruovi něco jako namlouvání, jako milostný vztah. Zjišťujeme, nakolik jsme schopni si tuto osobu naklonit, získat. Máme snahu být svému duchovnímu příteli co nejblíže, protože opravdu chceme studovat. Cítíme k němu veliký obdiv, ale současně nás děsí a odpozuje." ..."Rozvíjí se v nás vztah lásky a nenávisti, určitý druh odevzdání a snaha utéct. ..."Když se ke svému duchovnímu příteli přiblížíme příliš blízko, tak začneme cítit, že nás přemáhá. Podobně to říká staré tibetské přísloví: "Guru je jako oheň, když se přiblížíš příliš blízko, spálíš se, když zůstaneš příliš daleko, nezahřeješ se." Tento druh namlouvání probíhá ze strany žáka. Máme sklon se příliš k učiteli přibližovat, ale jednou když to uděláme, spálíme se. Pak chcemu utéct nadobro.

Nakonec se vztah začne měnit, stane se pevnějším a opravdovějším. Začneme si uvědomovat, že snaha být svému guruovi blízko a opět být od něj daleko, je prostě naše vlastní hra. Nemá to nic společného se skutečnou situací, je to jednoduše naše vlastní halucinace. Guru nebo duchovní učitel zde hoří neustále, je zde jako oheň života. Můžeme si vybrat, zda s ním budeme hrát hru či ne.

Pak se vztah s našim duchovním přítelem začne rozvíjet velice tvořivým způsobem. Přijímáme situace, v kterých nás přemáhá, i ty, v kterých jsme od něj vzdáleni. Jestliže se rozhodne hrát roli chladné, ledové vody, tak ji přijmeme a jestliže se rozhodne hrát roli živoucího ohně, tak ji přijmeme také. Naprosto nic s námi nedokáže otřást, až s ním dojdeme ke smíření.

Poté, když jsme přijali vše, co náš duchovní přítel může udělat, začínáme v dalším období ztrácet vlastní nápady a inspiraci, protože jsme se úplně podvolili a úplně odevzdali. Cítíme, že jsme se zmenšili na zrnko prachu.“ „Začínáme cítit, že jediný svět který existuje, je svět duchovního přítele, gurua.“ „Guru je jediná osoba na světě, která existuje a kypí životem. Smysl našeho života závisí na něm. Když zemře, zemřeme pro něj. Když bude žít, tak žijeme dál pro něj, jinak jsme bezvýznamní."
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:39:51

"Nicméně temto milostný vztah s naším duchovním přítelem nemůže trvat věčně.“ „A tak se do našeho pohledu dostává rovněž princip „univerzálního gurua“. „Kdykoliv prožíváme nějaké těžkosti, slyšíme slovo svého gurua. To je chvíle, kdy začínáme získávat svou nezávislost na guruovi jako na milenci, neboť každá situace se stává výrazem učení. Nejdříve jsme se svému duchovnímu příteli odevzdali, pak s ním udržujeme spojení a hrajeme s ním hry a nyní jsme se dostali do stavu úplné otevřenosti. Výsledkem této otevřenosti je, že začínáme vidět vlastnosti gurua v každé životní situaci, všechny životní situace se pro nás stávají příležitostí být otevřenými tak jako s guruem. A tak se všechny věci mohou stát guruem.“

„Duchovní přítel se stává kromě individuální, vnější osoby, také součástí nás samotných. Guru vnější i vnitřní hraje velice důležitou roli v pronikání a obnažování našeho pokrytectví. Guru může být osoba, která slouží jako zrcadlo a zobrazuje nás, jinak úlohu duchovního přítele na sebe může vzít naše vlastní základní inteligence. Když začne pracovat vnitřní guru, pak již nemůžeme uniknout požadovanému otevření. Základní inteligence nás provází všude, nemůžeme uniknout vlastnímu stínu.“

„Celou věc můžeme pojímat dvěma odlišnými způsoby. Mohli bychom vidět gurua jako přízrak, který nás znepokojuje a pošklebuje se nám za naše pokrytectví. V takovém uvědomění toho, co jsme, by mohly být obsaženy jisté démonické kvality. Ale jsou zde vždy i tvůrčí kvality duchovního přítele, které jsou také naší součástí. Základní inteligence je v životních situacích neustále přítomná. V určitém období je tak ostrá a pronikající, že ačkoli se jí chceme zbavit, tak nemůžeme. Někdy má přísný výraz a někdy podněcuje k úsměvu.“

„V učení se opakovaně uvádí: „Lépe je nezačínat. Když jednou začneme, tak je lépe to dokončit.“ Když jsme však jednou na cestu vykročili, musíme ji uskutečnit, nemůžeme se vrátit. Není zde žádná možnost úniku.“
Návštěvník
 

Re: Chogyam Trungpa

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 14:40:21

"Iniciace

„Opravdová iniciace, abhišeka se rodí z odevzdání. Otevřeme se situaci takové, jaká je a pak skutečně navážeme komunikaci s učitelem. V každé situaci je guru s námi vždy ve stavu otevřenosti. Když se otevřeme a jsme ochotni se vzdát svých sbírek, pak může iniciace proběhnout. Žádný „posvátný“ obřad není nutný. Považovat iniciaci za „posvátnou“ znamená ve skutečnosti určitý svod, který buddhisté označují jako „dcery Márovy“. Mára, který představuje neurotické sklony mysli, nevyrovnané stavy, nám posílá svoje dcery, aby nás svedly.“ „Slyšíme hlasy Márových dcer, jak nám blahopřejí, že jsme byli schopni vykonat tak posvátnou věc. Tančí kolem nás, hrají hudbu, přičemž předstírají, že nás při této sváteční příležitosti uctívají.

Setkání dvou myslí probíhá ve skutečnosti velice přirozeně. Instruktor a student se setkávají ve stavu otevřenosti, při kterém si uvědomí, že otevřenost je ta nejbezvýznamnější věc na celém světě. Je zcela bezvýznamná, opravdu obyčejná, absolutně nicotná. Když jsem schopni vidět sebe a svět tímto způsobem, tak přenesení proběhne přímo. V tibetské tradici se tento způsob vidění věcí nazývá „obyčejná mysl“, thamal-gjišépa.“

Otázka: Zdá se mi, že se nemohu zbavit pokusů ochránit se. Co bych měl dělat?

Odpověď: Chcete se tolik chránit, že představa o pokusu nechránit se je jen hrou, velkým žertem a způsobem, jak se chránit. Jste velmi zaměstnán sebepozorováním, pozorováním svého sebepozorování a pozorováním toho, jak pozorujete svoje sebepozorování. A tak to pokračuje dál a dál. Je to zcela běžný jev.

Opravdu potřebuje se přestat úplně starat a ztratit veškerý zájem. Musí se odstranit všechny překrývající se komplikace, sestrojování velmi jemných detektorů lži a rovněž detektory hledající detektory lži. Všechny takové složité struktury musí zmizet. Pokoušíme se chránit a když dosáhneme bezpečnosti, tak se ji rovněž snažíme zabezpečit. Takové opevňování může být nekonečné.“ „Proto je zcela nutné upustit od myšlenky na bezpečnost, je třeba vidět ironii našich pokusů, kterými se snažíme ochránit, ironii zbytečných bezpečnostních systémů. Musíme se vzdát pozorovatele, jenž sleduje pozorovatele, který sleduje dalšího pozorovatele. Abychom to mohli udělat, musíme upustit od prvního pozorovatele, od snahy ochránit se.“
Návštěvník
 


Zpět na Trungpa

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník