volnost, která neví

volnost, která neví

Nový příspěvekod vostálník » sob 11. čer 2016 16:39:57

Volnost, která neví
Kapitola I - Lidské hledání. Pokřivená mysl. Tradiční přístup Přizpůsobivost a její past. Osoba a lidská bytost. Existenční boj. Základní lidská přirozenost Odpovědnost. Pravda. Sebeproměna. Plýtvání energií. Autorita a svoboda.
Kapitola II - Poznání sebe sama. Jednoduchost a pokora. Podmíněnost.
Kapitola III - Vědomí. Celek života. Jiný rozměr.
Kapitola IV - Honba za požitkem. Žádostivost. Pokřivené myšlení. Paměť. Radost.
Kapitola V - Prestiž a postavení. Strach. Rozlomené myšlení. Konec strachu.
Kapitola VI - Násilí. Zlost. Odsudky a omluvy. Ideál a skutečnost.
Kapitola VII - Vztahy a konflikty. Společnost. Chudoba. Drogy. Závislost. Srovnávání. Chtění. Ideály. Přetvářka.
Kapitola VIII - Svoboda. Vzpoura. Samota. Nevinnost. Žít se sebou.
Kapitola IX - Čas. Utrpení. Smrt.
Kapitola X - Láska.
Kapitola XI - Dívat se a naslouchat. Umění. Krása. Odříkání. Představy. Odstup.
Kapitola XII - Pozorovatel a pozorované.
Kapitola XIII - Co je myšlení. Myšlenky a jednání. Výzva. Hmota. Počátek myšlenky.
Kapitola XIV - Závaží včerejška. Tichá mysl. Vzájemná komunikace. Dosahování výsledků. Disciplina. Mlčení. Pravda a skutečnost.
Kapitola XV - Zkušenost. Uspokojení. Dvojakost. Meditace.
Kapitola XVI - Všestranná revoluce. Náboženská mysl. Energie. Vášeň.
Jiddu Krishnamurti, Volnost, která neví - Freedom From The Known, Krišnamurti.



Krishnamurti stránky hledání >>>
Volnost, která neví: Kapitola XV
Zkušenost. Uspokojení. Dvojakost. Meditace.

Každý z nás si přeje získat nejrůznější zkušenosti: mystické, náboženské, sexuální, zkušenost velkého množství peněz, moci, vysokého postavení, zkušenost vlády nad jinými. S věkem nás opouštějí některé tělesné touhy, pak si však přejeme zakusit něco hlubšího a významnějšího a snažíme se nejrůznějšími způsoby rozšířit své vědomí, což je zvláštní počínání, ponejvíce spojené s užíváním drog. Za tím je starý trik, známý odjakživa: rozžvýkáte určitý list - anebo experimentujete s nejnovější chemickou substancí - a při tom dojde k jisté dočasné změně provázanosti mozkových buněk a k citlivějšímu vnímání, které se zdá být vlastní.

Touha po nových a nových zkušenostech však poukazuje na vnitřní chudobu. Domníváme se, že díky jim unikneme sami sobě, ale všechny zkušenosti jsou podmíněny tím, co už jsme. Je-li vaše mysl malicherná, žárlivá, plná strachu, můžete sáhnout po nejrafinovanější droze, ale spatříte jen její vlastní malé výtvory a bezvýznamné projekce sebe sama.

Většina z nás by chtěla určitou trvalou a plně uspokojivou zkušenost, kterou by nemohla rozrušit žádná myšlenka. Za tímto přáním je touha po uspokojení, takže nejdřív musíme porozumět jak procesu uspokojování, tak i procesu zakoušení.

Velké uspokojení je nesmírně útěšné. Čím déle trvá a čím je náš zážitek širší a hlubší, tím větší potěšení přináší. A tak nám potěšení diktuje nejenom druh vytoužené zkušenosti, ale je i kritérium, podle něhož ji pak budeme poměřovat. Všechno měřitelné se však nachází v hranicích myšlení a má tendenci vytvářet iluze. Lze mít nejúžasnější zkušenosti, a přece může běžet o klam. Všechny vaše vize budou nutně odpovídat tomu, čím jste podmíněni, ať už se vám zjeví Kristus, Buddha či cokoliv jiného, v co shodou okolností věříte. A čím silněji věříte, tím silnější budou zakoušené vize - projekce vašich žádostí a tužeb.

Takže při hledání něčeho základního - například pravdy -je vaším měřítkem potěšení, které určuje, jak vlastně má vaše zkušenost vypadat. Z toho důvodu je každá už předem bezcenná.

Zkušenost - co tím myslíte? Znamená vůbec něco původního a nového? Zkušenost je kupa vzpomínek, odpovídajících na určitou výzvu podle toho, co máte za sebou. Čím jste zběhlejší, tím víc je takovýchto odpovědí. Takže je nutné vzít v potaz nejen zkušenosti druhých, ale i své vlastní. A jestliže svoji zkušenost nerozeznáte, pak jste ji ani neměli. Každá zkušenost už byla zakoušena, jinak byste ji vůbec neidentifikovali. Zkušenost dobra, zla, krásy, svatosti atd. zakoušíte na základě toho, čím jste podmíněni. Rozeznání a uznání zkušenosti je proto nutně něco starého.

Pokud si přejeme zažít něco opravdového (a kdo by nechtěl), pak o tom už předem musíme vědět. Když to rozeznáme, je to naše projekce na plátno myšlení a času (a tedy nic opravdového). Co myšlení považuje za skutečné, není skutečné. Nová zkušenost není možná, nelze ji totiž rozpoznat. Rozpoznat lze pouze to, co jsme předtím už znali. Tvrdíme-li, že jsme zakusili něco nového, neběží vůbec o nic nového. Hledání nových a nových zkušeností rozšířením vědomí (jak se to děje například pomocí nejrůznějších psychidelických drog) se odehrává stále na poli vědomí. Proto se jedná o něco velice omezeného.

Objevili jsme tedy základní pravdu, že mysl, která hledá a touží po širších a hlubších zkušenostech, je velmi povrchní a hloupá, protože neustále žije v pouhých vzpomínkách.

Co by se vlastně stalo, kdybychom neměli vůbec žádnou zkušenost? Jsme přece na zkušenostech a výzvách závislí, udržují nás v určité bdělosti. Kdyby v nás nebyly konflikty, změny, kdyby nás pořád něco nerušilo, upadali bychom do ospalosti. Takže vnější výzvy jsou nezbytné pro většinu z nás. Domníváme se, že bez nich by naše mysl ztěžkla a znehybněla, a jsme proto na nich závislí. Mají nám dodat více vzruchu, více intenzivních prožitků a zbystřit naše vnímání. Ve skutečnosti však závislost na výzvách a zážitcích - jež mají navodit ostražitost - člověka otupuje, bdělost se nekoná. Ptám se tedy, zda by bylo možné být bdělý nejen napovrch a v několika málo oblastech, nýbrž naprosto -a to bez jakýchkoli výzev a zkušeností. Něco takového vyžaduje velkou citlivost, fyzickou i psychickou; znamená to nebýt poután svým chtěním, neboť ve chvíli, kdy se mi něčeho zachce, budu pouze zakoušet. Vyvázat se z žádostí a z potřeby jejich uspokojení znamená bedlivě zkoumat a porozumět přitom, z čeho se skládají (z čeho se skládají žádosti, které jsem já sám!).

Žádost se rodí z dvojakosti: jsem nešťastný, a toužím být šťastný. Pocit, že jsem nešťastný, je daný žádostí být šťastný. Když se člověk snaží být dobrý, pak je v jeho dobrotě obsažen i její opak - zlo. Všechno kladné v sobě obsahuje i svůj zápor. Úsilí o překonání tohoto záporu jej přímo posiluje. Toužíte-li zažít pravou skutečnost, pak vaše touha vzešla z nespokojenosti s tím, co je. Vytváříte jeho opak, ve kterém je skryto, co bylo. Nevymaníte-li se z tohoto mechanismu, bloudění dvojakostmi nikdy neskončí. Musíte poznat sebe sama natolik, že mysl přestane hledat.

Taková mysl netouží po zážitcích a nezná výzvy. Nemá jich zapotřebí. Nezjišťuje, že před chvílí nebyla bdělá, a teď už zas ano. Je zcela tím, čím je. To pouze povrchní, frustrovaná, podmíněná a omezená mysl chce pořád něco navíc. Bylo by tedy možné žít v tomto světě a nechtít - psychicky - pořád víc a víc - žít tak, aniž bychom se neustále srovnávali? Říkáte, že to jistě možné je? Jenže dojít k tomu musí každý sám.

Zkoumání celé této otázky je meditací. To slovo používá jak Východ tak Západ, a to velmi nešťastným způsobem. Existují nejrůznější školy, systémy a způsoby meditace. Jsou školy, které nabádají: Pozoruj bez přestání palec u nohy. Jiný způsob zase vyžaduje sedět v určité pozici, pravidelně dýchat a cvičit se v bdělosti. Ale to je něco zcela mechanického. Podle jiné metody zas dostanete určité slovo a po vás se vyžaduje, abyste je neustále opakovali. Za to prý docílíte jistou mimořádnou, transcendentní zkušenost. Je to naprostý nesmysl, druh sebehypnózy. Když budete donekonečna opakovat amen, óm anebo coca-cola, určitý zážitek to samozřejmě přinese, jelikož to neustálé opakování mysl trochu zklidní. Jde o dobře známý úkaz, který byl v Indii užíván už před mnoha tisíci lety, říká se tomu mantra-jóga. Tímto způsobem je možné mysl uvolnit a vytříbit, zůstane však i nadále sevřená a omezená. Je to stejně neplodné, jako když zvednete na zahradě hezký kousek dřeva, položíte na čestné místo a každý den jej ozdobíte čerstvou květinou: za měsíc tu bezcennou věcičku budete uctívat, a kdybyste jednou zapomněli, budete mít vzápětí špatné svědomí.

Meditace není následování nějakého systému; není to žádné věčné opakování a napodobování, není to ani koncentrace. Jedním z oblíbených tahů učitelů meditace je vést žáky k tomu, aby se koncentrovali - zaměřili se na jednu myšlenku a odehnali ostatní. Je to nechutné. Poznali jsme to už jako školou povinné děti, když nás pořád do něčeho nutili a my neustále bojovali mezi tím, co se po nás požadovalo, a mezi věcmi, které nás přitom napadaly. (Místo aby nám řekli: Všímej si každého hnutí mysli; když poletuje, znamená to, že tě zajímá něco jiného.)

Meditace vyžaduje mysl mimořádně probuzenou, která chápe všechny životní složky a nepůsobí přitom tříštivě: není to kontrola myšlení. Kontrola vnáší do mysli konflikt. Když ale porozumíte původu a povaze mysli, pak vám nebudou myšlenky na překážku. Chápání její povahy ustavuje v mysli kázeň a rád, které jsou jí vlastní. To je meditace.

Meditace znamená uvědomit si každou myšlenku a každý pocit, aniž přitom soudíte, jestli jsou dobré nebo špatné. Mysl je pouze pozoruje a pohybuje se s nimi. Začíná rozumět vlastním myšlenkovým a pocitovým hnutím. Z tohoto uvědomění vyvstává ticho. Je-li však navozeno nějakým trikem, znamená stagnaci a smrt. Když ale myšlení spatří svůj vlastní počátek, svou přirozenost a to, že žádná myšlenka není svobodná, protože je vždycky stará, pak je ticho meditací, v níž neexistuje „meditátor": mysl se zbavila veškeré své minulosti.

Když zde bedlivě nasloucháte, je to meditace. Pokud si odtud chcete pouze odnést pár idejí a slov, abyste o nich později popřemýšleli, pak to meditace není. Meditace je stav mysli, která se dívá s pozorností, jež není jenom částečná. A nikdo vám nemůže říct, jakým způsobem máte být pozorní. Když se o to pokusíte na základě nějakého meditačního systému, který jste si vybrali a nyní se k němu upínáte - pak to vůbec není pozornost.

Meditace je jedno z největších životních umění - možná opravdu největší. A jeho krása spočívá v tom, že se mu nelze naučit od druhých. Nemá techniku a nezná autoritu. Chcete-li se něco o sobě dozvědět, sledujte. Sledujte způsob, jak chodíte, jak jíte, jak mluvíte, jak pomlouváte druhé, jak nenávidíte a žárlíte. Budete-li si toho všeho vědomi, aniž byste si vybírali a cokoliv upřednostňovali, bude to součást meditace.

K meditaci může dojít za jízdy autobusem a na procházce lesem plným světla a stínů, při naslouchání ptačímu zpěvu anebo při pohledu do tváře kolemjdoucím. A v tom, co při ní chápete, je láska. Láska není výsledek systémů, zvyklostí a praktik. Nelze ji pěstovat myšlením. Může se dostavit jenom v naprostém tichu. V tichu, jemuž není přítomen „meditátor". Mysl utichá, pouze když začne rozumět vlastním hnutím ve formě myšlenek a citů. Aby jim rozuměla, nesmi je soudit. Její pozorování obsahuje vnitřní disciplínu, která je proměnlivá i svobodná, a tedy nikomu a ničemu nepodřízená.
vostálník
 

Re: volnost, která neví

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 21. čer 2016 6:20:26

Našim dalším problémem je vědění

Je vědění nutné, abychom porozuměli pravdě? Řeknu-li "já vím", značí to, že je tu poznání, ale může taková mysl být sto bádat, hledat, co je skutečnost? Ostatně co je to co známe, na co jsme tak hrdi? Vpravdě, co víme? Máme informace, jsme plní informací a zkušeností, založených na naší podmíněnosti, na naší paměti a schopnostech. Když řeknete "já vím", co to značí? Buď toto poznání je poznáním nějakého fakta, nějaké informace, nebo je to zkušenost, zážitek, který jste měli. Stálé hromadění informací, získávání určitých informací, to vše tvoří ujištění "já vím" a začnete překládat co jste četli, co slyšíte podle tohoto vašeho pozadí, dle vašeho přání, vaší zkušenosti. Vaše vědění znalosti je věcí, v níž se odehrává podobný proces jako když přání je v činnosti. Místo víry dosazujeme znalost " já vím, to já znám, taková je moje zkušenost, na ni spoléhám". Půjdete-li však za toto prohlášení, budete-li své vědění analyzovat, shledáte, že již samotné rčení "já vím" není novou zdí, jež nás dělí, vás ode mne. Za tou stěnou pak hledáte útulek, pohodlí, bezpečnost. A proto čím více znalostí a vědění zatěžuje mysl, tím méně je schopna porozumění.

Já nevím, zda jste někdy přemýšleli o tomto nabývání vědomostí - zda nakonec naše znalosti nám pomohou lásce, k odstranění oněch našich vlastností, které vytvářejí v nás samých i v našich sousedech konflikty, zda-li vědění kdy osvobodilo mysl od ctižádostivosti. Tudíž ctižádostivost je konečně jedna z oněch vlastností, které ničí vztahy mezi lidmi a staví je proti sobě. Chceme-li žít mezi sebou v míru, pak ctižádost, osobní prestiž musí skončit a to nejen politická, hospodářská a sociální ctižádost, ale též ona jemnější a zhoubnější ctižádost duchovní - něčím být. Je to vůbec možné, aby mysl se oprostila od touhy po poznání, od hromadění vědomostí?

Je velmi zajímavé, jakou mimořádně mocnou úlohu hrají oba tyto jevy - vědění a víra. Pohleďte, jak se klaníme těm, kteří mají velké vědomosti, těm, kteří jsou učení. Chápete, co tím míním? Kdybyste chtěli najít něco nového, prožít něco co není promítnutím vaši fantazie, představy, tu vaše mysl musí být svobodná, že? Musí být schopná vidět něco nového. Bohužel vždy, když se setkáte s něčím novým, přivedete všechny informace, které již znáte, celé své vědění, všechny své vzpomínky, pak přirozeně nelze vám vidět něco nového, něco, co není již staré. Prosím, nepředstavujte si při tom hned něco detailního. Nevím-li kudy domů, jsem ztracen. Nevím-li, jak uvést stroj do chodu, jsem málo platný. To je jiná záležitost - o tom zde nemluvíme. Hovoříme tu o vědění, které je použito jako prostředek k získání vnitřní psychologické jistoty, jako přání něčím být. A co získáváme věděním? Autoritu znalosti, váhu vědění, pocit důležitosti, důstojnosti, pocit vitality a kdož ví co ještě. Člověk, který řekne "já vím", zcela jistě přestal myslet, přestal sledovat onen proces, který je za přáním.

Náš problém tedy je, jak se mne zdá, že nás vědění a víra omezuje a zatěžuje, ale je možné, aby mysl byla prosta včerejška, prosta všech těch věr, které v průběhu včerejška získala? Chápete to? Je to možné, abychom vy i já, jakožto jedinci, žili v této společnosti a přece byli prosti všech dogmat, v nichž jsme byli vychování? Je možno, aby se mysl osvobodila ode všeho vědění, vší autority? Čteme různá Písma, náboženské knihy. V nich je podrobně napsáno, co je třeba činit, čeho se varovat, jak dosáhnout cíle a co s tím cílem je a co je Bůh. Znáte to zpaměti a následovali jste to. Je to ono, co jste se naučili, co jste získali a podle čeho se řídíte. Zřejmě to, co hledáte , to též naleznete. Avšak je to skutečné? Či je to jen projekce vašich vědomostí? Ne, to není skutečnost. Ale - je možno uvědomit si to teď, ne až zítra, ale nyní a říci: "vidím pravdu toho" a jít dál, takže vaše mysl by nebyla deformována procesem představy, procesem promítání?

Je mysl schopna osvobodit se od víry? Lze se od ní osvobodit, jen porozumíme-li vnitřní povaze příčin, jež vás k ní váží, nejen uvědomělé důvody, ale i motivy podvědomí, jež ho činí věřícím. Vždyť my nejsme pouze jen povrchní bytostí, činnou na vědomé úrovni. Můžeme poznat ony hlubší, vědomé i podvědomé činnosti poskytneme-li naší podvědomé mysli možnost dáti odpověď, neboť ta je rychlejší k odpovědi než naše mysl vědomá. Zatím co vaše vědomá mysl klidně přemýšlí, naslouchá a pozoruje, podvědomí je daleko činnější, bystřejší, pozornější a mnohem vnímavější, proto může dosáhnout odpovědi... Či může být schopna volného myšlení mysl, jež byla ujařmena, zastrašena a ovládnuta vírou? Může taková mysl zřít něco nového, novým způsobem a odstranit tu dělící příčku mezi vámi a ostatními? Prosím, neříkejte, že víra svádí lidi dohromady. Zřejmě to není pravda. Žádné organizované náboženství to nikdy neučinilo. Pohleďte na své vlastní poměry! Jste všichni věřící, ale jste jednotni? Vy sami víte, že nejste. Jste rozděleni mezi mnoho malých tříd, skupin a kast. A tak je tomu na celém světě - na východě i na západě, křesťané ničí křesťany, zabíjejíce se pro malichernosti, vhánějíce lidi do táborů cvičných nebo trestných, a pak ta hrůza válek! Víra tedy nesjednocuje lidi. To je jasné, jenže potíž je v tom, že většina z nás to nevidí, protože nejsme schopni pohledět tváří v tvář té vnitřní nejistotě, vnitřnímu pocitu, býti sám. Chceme něco, oč bychom se mohli opřít, ať je to stát, třída, nacionalismus, spasitel, mistr či někdo jiný. Když uvidíme nepravdu toho všeho, pak teprve je mysl schopna - byť by to bylo jen na vteřinu - uvidět pravdu. Ale i toto dočasné zahlédnutí postačí. I když letmý okamžik, je to dost, neboť pak uvidíte neobyčejnou věc. Nevědomo je činno - i když vědomí to zamítá. Není to vteřina s pokračováním, ale je to to jediné a bude to mít své vlastní výsledky i když vědomí bude proti tomu.

Tak naše otázka zní: "Je možné, aby naše mysl byla prosta vědění a víry? Což není mysl vytvořena právě věděním a vírou? Netvoří právě ony její strukturu? Víra a vědění jsou procesem poznávání, středem mysli. Ten proces je uzavírací, vědomý jako nevědomý. Může se mysl osvobodit od své vlastní struktury? Může mysl přestat býti činnou? To je problém. Mysl tak, jak ji známe, má za sebou víru, vědění, pud zabezpečovací shromažďováním síly. Jestliže při vší moci a nadřazenosti naší nemůžeme myslit zcela samostatně, pak nemůže být míru ve světě. Můžete o míru hovořit, organizovat politické strany a řvát demagogicky, ale nebude tu míru, jelikož je tu mysl, jejíž vlastní základ vytváří protivy, jež izolují a rozdělují. Člověk míru, vážný, nemůže se izolovat a ještě mluvit o bratrství a míru. Pak je to jen hra politická nebo náboženská, ve smyslu dosažení a ctižádosti. Ale kdo jde za tím opravdu vážně, kdo chce objevit, musí přímo vyřešit svůj problém vědění a víry, musí se dostat k objevení procesu touhy po zajištění.

Mysl, která by mohla spatřit nové, ať už je to pravda či Bůh, musí skončit se získáváním, shromažďováním, musí odložit všechno vědění, mysl obtížena věděním nemůže pochopit to, co je skutečné, neměřitelné.

JIDDU KRISHNAMURTI - NEJVYŠŠÍ SVODODA
Návštěvník
 

Re: volnost, která neví

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 11. lis 2017 8:43:39



Jiddu Krishnamurti - Vědomí bez volby
Návštěvník
 

Re: volnost, která neví

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 22. lis 2017 9:26:22

"Žádost se rodí z dvojakosti: jsem nešťastný, a toužím být šťastný. Pocit, že jsem nešťastný, je daný žádostí být šťastný. Když se člověk snaží být dobrý, pak je v jeho dobrotě obsažen i její opak - zlo."
"A nikdo vám nemůže říct, jakým způsobem máte být pozorní. Když se o to pokusíte na základě nějakého meditačního systému, který jste si vybrali a nyní se k němu upínáte - pak to vůbec není pozornost."
To je strašný.

"Meditace je jedno z největších životních umění - možná opravdu největší. A jeho krása spočívá v tom, že se mu nelze naučit od druhých. Nemá techniku a nezná autoritu. Chcete-li se něco o sobě dozvědět, sledujte. Sledujte způsob, jak chodíte, jak jíte, jak mluvíte, jak pomlouváte druhé, jak nenávidíte a žárlíte. Budete-li si toho všeho vědomi, aniž byste si vybírali a cokoliv upřednostňovali, bude to součást meditace."
"Mysl utichá, pouze když začne rozumět vlastním hnutím ve formě myšlenek a citů. Aby jim rozuměla, nesmí je soudit."
Nesmí je soudit, a co když se objevují soudící myšlenky? Jak nesoudit, když si nesmím vybírat nesouzení?
Návštěvník
 


Zpět na Krishnamurthi

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník