O věčnosti

O věčnosti

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 09. led 2016 12:20:21

Náš život probíhá v čase, pokud vědomím probíhají série různých zkušeností, po sobě jdoucích myšlenek a měnících se představ. Toto neustálé a nekonečné trvání času není věčností, tou může být pouze bezčasovost. Žádný okamžik v životě není tak důležitý jako okamžik, kdy člověk zažívá význam bezčasovosti. V takovém okamžiku zažíváme jen bytí, neexistuje v něm žádná minulost, kterou pamatujeme, žádná budoucnost, kterou předvídáme, žádné následování okamžiků v přítomnosti. Zatímco v čase je naše zkušenost zlomkovitá, v bytí zkušenost dosahuje celistvosti a úplnosti.

V čase zažíváme neustálé stávání se. Trvání je prodloužením minulosti, přítomnosti a budoucnosti ega. Věčnost je jejich rozpuštění v extatickém bytí bez ega. Ti, kteří sní o hmotné nesmrtelnosti, chtějí aby ego pokračovalo trvale a bez konce. Přestože si přejí, aby pokračovala jen ta lepší stránka ega, přejí si, aby toto nepravé jáství bylo zvěčněno a přitom ponechávají bez povšimnutí skutečné bytí, jehož stínem ego je. Hranice bezčasovosti nelze překročit, dokud mentální schopnost pracuje v čase. Jakmile je čas odstraněn, historie se vytratí a člověk, který vstupuje do tohoto druhu vědomí, nalézá mír existence, ve kterém se nevyskytují žádné události.

Během hlubokého spánku beze snů nepociťujeme absolutně žádnou existenci času, jsme ve věčnosti.
Pokud se dokonale přesvědčíme o iluzornosti času a stane se to pro nás trvalým postojem, věčnost se sama odhalí i během bdělého stavu. Myšlenky a čas se objevují společně, což způsobuje, že jsou lidé v zajetí sledu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Na základě této zkušenosti se domnívají, že to je jediná forma, kterou na sebe bere vědomí. Ve skutečnosti je možné získat i jinou zkušenost. Prostřednictvím jógy nebo filozofickým přemýšlením se objeví tichost mysli a čas zmizí.

Idea věčnosti jako prodloužení času není stejná jako idea Věčného Nyní, která je bez času. Představa o věčnosti jako o dlouhé době probíhající milióny let brání pochopení pravého významu duchovnosti. Rozdíl mezi věčností a bezčasovostí je v druhu a ne v rozsahu. Věčnost netvoří souhrn minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nahromaděné zkušenosti netvoří věčné vědomí, ale pouze připravují nezbytnou podmínku pro jeho přijetí. Mystická zkušenost bezčasovosti není pochopitelná intelektem ani zdravým rozumem. Přemýšlením o ní, můžeme získat jen pouhý nejasný pojem. Věčné Nyní je něco, co je nezměnitelně stejné, na rozdíl od věčného trvání, které je něčím, co se neustále mění.

Vzpomínky na minulost a představy očekávání budoucnosti nám nedávají nekonečné, věčné bytí. Pouze zatěžují naši mysl. Skutečnost nemá nic společného s minulostí nebo budoucností, protože se nenachází v čase ale v mysli. Přítomnost se rychle stává minulostí, budoucnost a minulost jsou spolu také propojeny. Z toho plyne, že čas je jedinou neporušenou linií. Oddělování minulosti, přítomnosti a budoucnosti je pouhou iluzí, ze které se můžeme osvobodit pouze zažitím a pochopením bezčasovosti. Realita, kterou přikládáme pouze přítomnosti a odpíráme minulosti i budoucnosti, je již v naší mysli, ale v její nejhlubší úrovni. Tato nejhlubší úroveň mysli je spojena s bezčasovostí, protože ta je tou skutečností v nás.

Jakmile prožíváme nepřetržitě jedinou zkušenost, když vědomí nezná žádnou minulost ani budoucnost, pak je náš život osvobozený ve věčnosti. Všechny prožitky v čase, všechna setkání a události, které k nám byly vnější, to vše přestává existovat. Zjišťujeme, že jsme byli vrženi na břeh věčnosti. Tato zkušenost je šťastná a povznášející. To je život v Nadjá, který poskytuje dokonalý mír. Ve své podstatě jsme vždy v bezčasovosti, ale individualita může do času vstupovat a z něj vystupovat. Jakákoliv existence v čase je iluzorní, skutečný život je ve věčnosti.

Ke zkušenostem v čase nás poutají emoce ega. Pohyb mysli v čase nemůže vést k nalezení věčnosti. Cokoli, co vykonáme v čase, nemůže samo od sebe odhalit Bezčasovost, která vše překračuje, která vždy byla a bude. Nadjá se nenachází v čase, ono je bez začátku a bez konce. Tichost Nadjá je pravda, která nás osvobozuje v bezčasovosti. Intelekt, který se pohybuje v čase od jedné události ke druhé, pokládá bytí v bezčasovosti za něco těžko pochopitelného a tajemného. Jakmile v meditaci cítíme, jako bychom v ní byli vždy, dotkli jsme se věčnosti, bezčasovosti. Jakmile se čas zastaví, pocítíme, že jsme nalezli své vyšší jáství, které se nikdy nemění, zatímco nižší jáství se během let mění.

Pro běžnou mysl se může zdát nemožné, abychom zažili všechny formy času jako je minulost, přítomnost a budoucnost současně. Přesto je možné tuto zkušenost obdržet v přímém vhledu do podstaty Nadjá – v insightu. ,,Nyní“ osvíceného člověka je zcela jiné než pomíjející a přechodné ,,nyní“ zažívané egem. Existence věčného nyní patří metafyzickému a mystickému světu. Veškerý čas je v Nyní, v kruhu věčnosti, který sám sebe uzavírá. Přestože přítomnost neustále mění svou formu, je stále s námi, protože naše nejvnitřnější skutečné bytí beze změn, je vždy s námi. Vznešená zkušenost Věčného nyní je nejlepším svědkem existence bezčasovosti.

Zkušenost nám říká, že přítomný okamžik má svou realitu, ale správně a metafyzicky použitý rozum nám sděluje, že čas není opravdu skutečný. Žádný okamžik v čase nelze převést do věčného Nyní, které je věčné, míruplné a vznešeně nadřazené. Okamžitá přítomnost se zdá mnohem skutečnější než opuštěná minulost nebo vzdálená budoucnost, protože vědomí, jehož prostřednictvím poznáváme přítomnost, existuje ve své konečné povaze v bezčasém Nyní. Myšlení může pronikat do stále vyšších veličin, a přesto stále zůstává omezeno časem.

Nejvyšší stanovisko nauky relativity odhaluje, že minulost přítomnost a budoucnost jsou současné a ne posloupné. Proto neexistuje žádný pevně stanovený čas mezi dvěma událostmi v životě člověka ani mezi epochami existence planet. Naše osobní vědomí se zdá být připoutáno časem k tomuto krátkému životu v těle. Jako lidé žijeme uvnitř času, ale skutečný Život je mimo čas. Existuje skutečná přítomnost, ale existuje také iluzorní přítomnost. Žít v minulosti znamená vzpomínat, žít v budoucnosti znamená snít, ale žít ve skutečné přítomnosti znamená být probuzený, být osvícený.

Věčnost je klidné Nyní. Přítomný okamžik je také věčným nyní, a když je správně pochopen, nikdy se nemění. Pochopení pravého významu a vnitřního smyslu přítomného okamžiku je stejné jako pochopení věčnosti, protože přítomnost plyne a noří se do věčnosti, jako dešťová kapka plyne a noří se do oceánu. Vše pomíjivé není jen přítokem do věčnosti, ale je v realitě. Bezčasé nyní je pozadím všech okamžiků v čase. Nic nezačíná, nic nekončí. Pojmy času z minulosti nebo budoucnosti se zdají neurčité, když se stahují do Věčného Nyní.

,,Věčné nyní nesmí být zaměňováno za dočasnou přítomnost. V dočasné přítomnosti ,,já“ jsem aktivním činitelem. Ve věčném Nyní je ,,já“ pasívním objektem. V dočasné přítomnosti si ,,já“ stojí ve svém vlastním světle a naříká na temnotu. Ve věčném Nyní,, já“ uhne z cesty a to, co je, je odhaleno.“


http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek81
Návštěvník
 

Re: O věčnosti

Nový příspěvekod jaosiva1 » sob 09. led 2016 14:31:48

Jednou po marihuanovem caji...jsem zazil, jak ma minulost...tj to, co bylo ulozeno v pameti...kdo jsem, kde jsem, co tam delam...vse zmizelo
A stejne tak zmizela budoucnost...kam smeruju, co sem chtel delat, co bude za 5 min...
Zustal jen nepatrny okamzik pritomnosti: stojim ....a poulim oci...

Dost neprijemny stav bez budoucnosti a minulosti trval dve hodiny, nez sem to trochu rozchodil...

...x...
jaosiva1
 
Příspěvky: 263
Registrován: úte 14. led 2014 21:55:05

Re: O věčnosti

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. čer 2016 19:41:22

O intuici


Paul Brunton: ,,Intuitivní vedení nemusí přijít, když je hledáme, ale přijde tehdy, když je vyžaduje bezprostřední situace. Obvykle nepřichází, dokud to není skutečně nutné. Intelekt jako část ega, je bude často hledat ještě dříve, než k události dojde, neboť může být hnán úzkostí, strachem, touhou nebo předtuchou. Takové předčasné hledání je bezvýsledné.“

Zápisky Paula Bruntona – Svazek 14. INSPIRACE A NADJÁ

Duchovní odhalení nemůže být dosaženo intelektuálně, citově ani fyzicky. Lze ho dosáhnout jedině intuitivně. Ve středu srdce existuje něco, čemu můžeme v tichu předávat problémy našeho života a trpělivě čekat na intuitivní sdělení. U materiálně zaměřeného člověka není intuitivní část lidské psýchy činná, na rozdíl od mysticky zaměřeného člověka, kde činná je. Nejsme schopni chápat Nekonečno, posuzovat je nebo vnímat, ale máme schopnost vyciťovat jeho přítomnost intuitivně. Schopnost intuice nás spojuje s vyšším řádem bytí. Jsou to poselství získaná z nekonečna pro naše požehnání a vedení, musíme rozpoznat jejich hodnotu a ocenit jejich zdroj.

Intuice je v podstatě přenos informací z hlubší úrovně mysli a patří mezi nejvyšší schopnosti člověka. Je ze všech lidských schopností nejméně pěstována a nejméně činná. Intuici nelze přivolat, ona se sama objeví, až nastane její čas a přichází-li sama od sebe, může se nejvíce přiblížit pravdě. Její poselství se mohou ve vědomé mysli náhle vynořit nebo postupně vyjasňovat. Je to hlas, který nás stále přivolává k vyšší úrovni. Pokud budeme při rozvíjení intuice dostatečně trpěliví a dostatečně ochotni se jí řídit, může nás dovést k odhalení, že Nadjá vždy existuje. Pravá intuice nemá povahu myšlení a citu, ona je vnitřním světlem mysli. Takovéto intuitivní pocity nám sdělují, že v základě našeho běžného vědomí existuje hlubší druh bytí.

Pro každého, kdo kráčí duchovní cestou, se stane nutností překročit intelekt a čerpat z intuice. Protože pouze samotný intelekt pro hledání vyšších pravd nestačí, je nutné k němu přidat intuici. Intuitivní sdělení nám říká, co dělat a rozum napoví, jak to dělat. Intuice není opozicí vůči intelektu, ona je nad ním. Když intuice vede a osvětluje intelekt, objevuje se pravá inteligence. Intelekt se nemůže dotknout Skutečnosti, ale intuice a inspirace může. Můžeme jej přesvědčit o existenci duše, ale jediným skutečně přiměřeným důkazem je její intuitivní osobní zkušenost. Zatímco intelekt hladoví po pravdě, intuice ji již zná a vyciťuje ji. Intelekt dospěje k názoru díky vnější zkušenosti, intuice zná pravdu z vlastního jáství, z nitra. Intelekt váhavě argumentuje, ale intuice vždy ví. S intuicí přichází to, co nemůže intelekt zachytit.

Pokud chce intelekt dojít k nějakému závěru, je nucen nejdříve shromáždit data a patřičné argumenty. Obtížné problémy, které intelekt bez pomoci nemůže řešit, mohou být osvíceny a snadno rozřešeny, pokud pro jejich řešní použijeme intuici. Neměli bychom chtít, aby řešila problémy, které mohou být snadno vyřešeny rozumem. Pokud připojíme k intelektu intuici, získáme inteligenci. Intuice dochází k závěru přímo, bez potřeby logického myšlení. Pro každého duchovně zaměřeného člověka je dříve či později zcela přirozené čerpat z intuice nebo hledat inspiraci. Otázky o životě a jeho významu nám klade intelekt, ale přiměřeně je zodpovědět může jen intuice.

Intuice pracuje mimo čas a nad myšlením. Dochází k závěru okamžitě, bez pomoci logického myšlení. Pokud není intuitivní idea pokřivena nebo zakalena samotným člověkem, je vždy spolehlivá. Největší moudrost nepřichází z pronikavosti myšlení, ale z hlubiny intuice. Musíme se naučit rozpoznat první slabé příchody ,,intuitivní nálady“ a zanechat všeho, když zpozorujeme její příchod. Intuitivní pocity jsou často přehlušeny činností těla, vášněmi, emocemi nebo intelektem. Proto je musíme ochránit a posílit jejich záměrným pěstováním. Své problémy musíme položit k nohám Vyššího Jáství a trpělivě čekat na odpověď. Intuice sílí, pokud ji používáme a posloucháme. Je možné ji záměrně pěstovat a vědomě rozvíjet.

Rozvíjení intuice začíná cvičením rozpoznání slabého začátku intuitivní nálady a soustředění se na její příchod. Dále ji můžeme rozvíjet také pronikáním do hloubky mysli a tišením myšlenek. Intuitivní pocity jsou často přehlušeny vnější činností, vášněmi, emocemi a intelektem. Posílit ji může jedině záměrné pěstování. Intuice nemusí být zpočátku příliš jasná a může přicházet v podobě slabých záblesků. Jasnost a intenzita intuice je dána stupněm našeho duchovního vývoje. Ona přichází z Nadjá a k němu nás také vede. Intuice by neměla být použita k tomu, aby řešila problémy, které mohou být snadno vyřešeny jiným způsobem. Musíme také počítat s tím, že intuitivní sdělení nás může vést jiným směrem, než bychom chtěli jít.

Pokud je před námi nějaké důležité rozhodnutí a my váháme a nevíme, jak se správně rozhodnout, je důležité předat svůj problém k řešení Nadjá. Odpověď v podobě intuice se může objevit v následujících hodinách stejně tak jako v příštích dnech. Je třeba jen klidně a trpělivě čekat na výsledek. Intuice nemusí přijít, když ji požadujeme, ale objeví se, když jí bude vyžadovat určitá situace a až to bude skutečně nutné. Přicházející intuici je nutné věnovat celou svou pozornost, což může vyžadovat i ukončení činnosti, kterou právě vykonáváme. Je to mystická schopnost, jejíž poselství se mohou vědomé mysli pomalu vyjasňovat nebo se náhle vynořit. Ona vzrůstá a sílí s jejím používáním a pokud se jí řídíme.

Intuice podněcuje myšlení a proniká citem, ale její pravá povaha je jiná než je povaha myšlení a citu. Je něčím, co je hlubší než myšlení a odlišné od běžných citů. Vznik intuice je umožněn určitou formou spojení osoby a Nadjá.Vstupuje do mysli jakoby náhodně a neočekávaně. Jsme intuitivně vedeni nebo zlepšováni ve všech svých lidských schopnostech a jejich prostřednictvím jednáme, pracujeme, myslíme, mluvíme a rozhodujeme, jako kdybychom tak činili úplně sami. Ve skutečnosti ale reagujeme na Nadjá, na účinky jeho přítomnosti, nyní neomezované naším egem. Vedle běžného způsobu poznávání prostřednictvím smyslů nebo myšlenek existuje způsob, který lze nalézt jedině ztišením mysli a zklidněním emocí.

Insight (přímý vhled) se liší od intuice tím, že se nezabývá světskými záležitostmi, nýbrž jen tím, co je mimo naše časoprostorové dimenze. Intuice by měla být právem pokládána za nejvyšší schopnost člověka. Měla by jej vždy vést nebo řídit, protože jejím prostřednictvím lze získat fakta týkající se přirozenosti člověka, jeho celkového předurčení a duchovního vývoje. Intuice se objevuje nepřímo v estetické extázi a intelektuální tvořivosti, ve výčitce svědomí, v touze po osvobození od úzkostí nebo po míru mysli. Přímo se dostavuje pouze v mystické realizaci. Přichází z Nadjá a vede k Nadjá. Síla intuice je dána stupněm našeho duchovního vývoje.

Moudrost člověka nepřichází z jeho myšlení ale z hloubky intuice. Intuice je pravda získaná z nitra od vyššího jáství, ať je to pravda praktická nebo duchovní. Intuici si nemůžeme vynutit, protože se jedná o něco, co k nám přichází. Bývá většinou přehlédnuta, protože lidé dávají přednost vedení ega. Pokud ucítíme první slabý intuitivní pocit, musíme se dokonale uvolnit a být pasivní. Jedině tak můžeme sledovat intuitivní podnět stále hlouběji do nitra a ten bude stále silnější a stále jasnější. Pro přijetí a proniknutí intuitivních pocitů je nutné navodit vnitřní pasivitu, kterou nejvíce podporuje meditace.

Někdy se intuice projevuje jako nejasný rádce, který nás pronásleduje a nemůžeme ho setřást. Pokud nebudeme naslouchat tomuto hlasu Nadjá, budeme tápat životem a dělat nekonečné chyby. Pokud bychom věnovali pozornost svým intuicím stejně jako ji věnujeme svým touhám, osvícení by na sebe nenechalo dlouho čekat. Intuitivní pokyny Nadjá mohou být někdy ve prospěch našich vlastních osobních zájmů, jindy mohou být s nimi v rozporu. Pokud nám je vnitřním hlasem sdělováno to, co neradi slyšíme, máme tendence to ignorovat. Do správného přijímání intuice zasahují nejen naše přání a naděje, ale také naše obavy a podezření.

Intuitivní podněty se občas objevují u všech lidí, ale jen několik z nich je má trvale. Vzácností je ale její čistý příjem a správné pochopení. Přitom nejlepší a nejbezpečnější rada je ta, která k nám přichází z nitra prostřednictvím intuice. Ta je nadřazená všem ostatním lidským schopnostem. Varuje nás před nesprávnými směry a často poradí ty správné. Intuitivní mysl je nerozdělená. Nemusí vybírat jednu ze dvou alternativ, volit mezi protichůdnými city nebo váhavými úsudky. Intuitivní vedení nám umožní změnit postoj za nepříznivých okolností, dá nám sílu jednat v klidu, nevzrušeně a správně. Intuice nám dává okamžité pochopení, které nepotřebuje přemýšlení ani prověření toho, co víme.

Intuice nás ochraňuje před neštěstím, kterému se dá vyhnout nebo před ztrátou, které lze zabránit. Svým varováním chrání naše tělo před zbytečným onemocněním, když porušujeme určité zákonitosti. Život může být méně obtížný a výrazně šťastnější, když rozum řídí tělo a intuice řídí rozum. Jednat podle intuitivní moudrosti znamená vyhnout se mnohým nepříjemnostem a těžkostem osudu a ty, které budou nevyhnutelné, nakonec povedou k určitému užitku nebo odhalení skrytého významu. Správně rozvinutá intuice je tou nejcennější vlastností mezi všemi silami mysli, jakou kdy člověk může mít, protože získat důkaz o existenci duše je možno pouze intuitivní osobní zkušeností.

http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek56
Návštěvník
 

O štěstí

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 14. črc 2016 18:28:13

O štěstí

Asi jen stěží bychom hledali člověka, který dosáhl plného uspokojení všech svých potřeb včetně přání a tužeb. Pokud se nad tím zamyslíme, zjistíme, že štěstí se vyhýbá téměř všem lidem navzdory tomu, že je stále hledají. Na zemi žije necelých sedm miliard lidí, ale kolik z nich prožívá mír Nadjá a těší se z jeho štěstí? Vyhledávání nadměrného množství zábavy svědčí o nedostatku štěstí a o snaze na to zapomenout. Každý by chtěl být trvale šťastný, ale skutečné štěstí nelze hromadit, je nutné se o ně podělit. To není jen povinnost, ale také radost.

Procházení tolika obměnami útrap a zároveň tolika obměnami štěstí je součástí světové ideje. Jejím záměrem je, že musíme procházet událostmi přinášejícími utrpení i událostmi přinášejícími štěstí. Je zřejmé, že málokdo se těší ze skutečného štěstí, aniž by to vyrovnával nějaký zdroj neštěstí. Pokud v pokročilejším věku pohlédneme zpět, můžeme si povšimnout krátkosti našich šťastných období v porovnání s délkou období ponurých nebo zoufalých. Úsilí o sebepovznesení může přinášet a udržovat radost v srdci stejně intenzivní, jako když pochází ze zevních věcí a přitom bude trvalejší.

Prostřednictvím našich smyslů, věcí a lidí mimo nás můžeme získat pouze pomíjivé potěšení. Naše přání se velmi často naplní jen proto, abychom zjistili, že jsme nedosáhli svého štěstí. Nemůžeme ve svém životě dosáhnout úplného štěstí, pokud bude založeno na věcech a osobách, na něčem, co je mimo nás a co je pomíjivé. Ať už získáme cokoli při své honbě za štěstím, bude to jen náhražkou za skutečné štěstí, proto s ním jednoho dne budeme nespokojeni nebo znuděni. Lidská existence je z pohledu dokonalého a trvalého uspokojení nakonec do značné míry jen určitým druhem zklamání, protože je tolik věcí, po kterých lidé touží, ale které nemohou mít.

Okolnosti, které provázejí naše životy, neumožňují existenci skutečného štěstí. Vlastní zkušeností nakonec dojdeme k závěru, že vše v tomto světě podléhá změně a pomíjivosti. Proto také nikdo nemůže nalézt trvalé a neměnné světské štěstí, založené na zevních věcech. Pokud nás za štěstím vede naše ego, můžeme získat přechodné uspokojení, ale nikdy trvalé štěstí. Pocit štěstí, který se může dostavit po zisku určité věci nebo osoby vlastně vzniká osvobozením od přání nebo touhy. Tím, že získáme to, po čem jsme toužili, napětí opadá a je nastolen vnitřní mír. Ten bude trvat ale pouze přechodnou dobu a to do té doby, než vzniknou nové situace, které budou tomuto stavu odporovat, zmenšovat jej, nebo ho odstraňovat a ničit.

V lidském životě se objevuje zármutek i radost, přestože se člověk snaží vyhnout tomu prvému a zajistit si to druhé. Tím, že se jich obou citově vzdá, může nalézt dokonalý klid. Životní zkušenost by nás měla naučit, že není bezpečné být příliš šťastný, že není možné se nechat pohltit výšinami štěstí na příliš dlouhou dobu. Není bezpečné příliš jásat nad dobrým osudem, aniž bychom zapomínali na období špatného osudu, které se také objevují. Pouze klid nám může pomoci přijímat oboje tak, jak to život přináší. Necháme-li se unášet příjemnými stavy ega, budeme pravděpodobně zdrceni, když osud přinese i určité utrpení. Pokud jsme vnímaví k tomu, co se děje ve světě, nemůžeme být zcela šťastní, ale můžeme být vyrovnaně klidní.

Není problémem vlastnit věci pro svou potřebu a mít z nich i určité potěšení, ale je třeba mít na paměti, že nejsou nezbytně nutné pro naše štěstí. Není na tom nic špatného přijímat příjemné věci života, když nám přijdou do cesty. Neměli bychom ale po nich toužit anebo být nešťastni, když nikdy nepřijdou. Mladé duše hledají štěstí, ty starší mír, klid a vyrovnanost. Předpoklad štěstí založeného na fyzické existenci, blízkosti a citové přízně jediného člověka je riskantní. Pokud se něco nepříznivě změní, změní se tím i štěstí. To, co nás z počátku uspokojovalo, nás také může později začít nudit.

Je určitě nesprávné a přehnané vidět všude pouze rozklad a utrpení. Stejně tak je nesprávné vidět všude jen růst a radost, což bývá součástí některých moderních kultů. Zdůrazňovat pouze jeden aspekt existence znamená vnímat svět neúplně a zaujatě. Důležité je uvědomění, že utrpení i pomíjivé radosti se týkají pouze života v egu a člověk se stane celistvým pouze realizací života v Nadjá s pokořeným a podřízeným egem. Pouze ve vyšší existenci můžeme nalézt zdroj pravé radosti, hlubokého míru a klidu. Ten, kdo zná a pociťuje jasné světlo a dobrotivou lásku Nadjá, nemůže chodit trvale zamračený a podléhat pesimismu ve svých myšlenkách.

Dokud není nalezen hluboký vnitřní mír, pak dříve nebo později budou vládnout nálady radostného vzrušení a ty budou následovány náladami deprese. Napříč měnícími se okolnostmi a událostmi, je lidská bytost zmítána v emocích. Po dosažení trvalého štěstí, nebudeme postrádat žádná potěšení smyslů, ale nebude nám ani vadit když se objeví. Potěšení a radosti, které přicházejí z vnějšku prostřednictvím smyslů, nejsou totéž co trvalé štěstí, které přichází z nitra. Pokud nejsme vnitřně svobodni, nemůžeme být ani vnitřně šťastni. Pravé a trvalé štěstí nenalezneme v zevním hledání, ale v hlubším pronikání do sebe sama.

Mnoho lidí přichází k Hledání jen kvůli utrpení. Začínají chápat, že v životě se střídá radost a utrpení, a uvědomují si, že pokud získají určité poznatky o Vyšší síle, budou moci obdržet určitou úroveň trvalého vnitřního míru. Pokud tento mír bude skutečný a nezávislý na citových náladách a změnách štěstěny, pak může být právem nazýván ,,filosofické štěstí“. Jedná se o klidný druh štěstí, jiný než ten nevázaný a emotivní. Je daleko pevnější a trvalejší, proto je také mnohem cennější. Nejedná se o bouřlivý srdečný optimismus nebo divokou radost, ale o tichý vnímavý klid. Je to klidné, nádherné a vyrovnané štěstí pronikající myslí, která se bez úsilí udržuje v rovnováze.

Zdrojem našeho skutečného štěstí je cosi nehmotného a nezachytitelného a závisí pouze na nás. Pokud mysl může dosáhnout stavu, ve kterém je osvobozena od vlastních idejí, představ a přání, může dosáhnout pravého štěstí. Nestačí ale jen dosáhnout klidu mysli. Musíme proniknout ještě hlouběji do Skutečna a dosáhnout radosti srdce. V tichém středu své bytosti nalezneme jen štěstí. Ale na povrchu své bytosti štěstí nikdy nenalezneme, protože zde je mysl neustále v pohybu, neklidná a rozptýlená.

Ve chvílích, kdy se dotýkáme tichého středu ve své bytosti, zapomínáme na své trápení a těšíme se ze štěstí tohoto středu. To naznačuje směr do nitra, kterým se má ubírat naše hledání skutečného štěstí. Skutečně šťastni můžeme být jedině tehdy, pokud přestaneme hledat pouze egem a dovolíme, aby hledání bylo vedeno do nitra vyšším Já. Jedině tehdy můžeme nalézt skutečné štěstí bez vad a nedostatků, Nejvyšší Dobro, které je nekonečným pramenem uspokojení a míru. Nakonec zjistíme, že žádnému utrpení nebo neštěstí nemusíme dovolit, aby nás připravilo o naše štěstí.

Štěstí není pouhým pomíjivým citovým stavem, ale trvalou vnitřní živoucí zkušeností. Je ukryto v životě každého člověka a čeká jen na to, až je začne hledat a o ně usilovat. Plně uspokojující radost, kterou hledáme ve věcech, na nás stále čeká hluboko uvnitř nejhlubšího ticha srdce. Přicházíme k němu ale až tehdy, kdy nás vše ostatní zklamalo. Život vlastně není nic jiného než pátrání po přítomnosti Nadjá. Člověk to činí zcela bezděčně přesvědčen, že hledá štěstí.

Paul Brunton: „Potřeba hledat štěstí bude vždy přítomná, pokud nebude přítomno vědomí Nadjá. Jakmile je však nalezeno, tato potřeba zmizí. Neboť pak jsme tím, co jsme hledali – hledající, hledání a objekt splynou v jedno“.

Podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 5. EMOCE A ETIKA * INTELEKT
Návštěvník
 

Re: O věčnosti

Nový příspěvekod Jana » čtv 20. říj 2016 19:44:46

O MENTALISMU I. Část

Obrázek

Člověk se stále snaží odhalit tajemství stvoření vesmíru i všeho, co je vněm obsaženo a pokouší se vysvětlit svůj vztah ke světu, ve kterém žije. Díky tomu se často objevují různé představy a spekulace o vzniku hmoty a jemnohmotných úrovní, o simulaci na bázi matrixu, virtuální realitě a dokonce i o holografické matrici. Problém je v tom, že náš názor na to, co vytváří realitu, je většinou nesprávně omezen na svět pěti smyslů. Správné odpovědi přitom můžeme nalézt ve studiu mentalismu, který byl základem starobylých nauk a filosofií. Již před tisíci lety byl vyučován ve starobylém Angkoru a byl také součástí pradávných mystérií. Mentalismus se zabývá studiem Mysli a jejích myšlenek. Jedná se o nauku, která šokuje zdravý rozum a dostává se do rozporu s jednoduchou zkušeností.

Svět kolem nás vnímáme prostřednictvím našich pěti smyslů. Ale schopnost vidět, slyšet, hmatat, chutnat nebo čichat není součástí těla, ale naší mysli. Smyslové vjemy ze světa kolem nás jsou během procesu vnímání nějakým způsobem přeměněny na mentální stavy neboli ideje. Proto nikdy nevnímáme svět sám, ale pouze ideje. Naše smysly nás nepřivádějí do styku se světem, ale spíše s vjemy tohoto světa neboli ideami. Jsou stejně mentální jako kterékoli jiné vjemy. Lidé se omezují pouze na to, co jim zprostředkují jejich smysly, přestože vše, co mohou získat, je pouze jejich představa o tom, co je skutečné, ale nikdy nemají žádný kontakt se skutečným světem samotným. To, co zažívají ve své mysli, se promítá ven do prostoru, přestože si ve své nevědomosti myslí, že se děje pravý opak.

Vše, co v tomto světě vnímáme prostřednictvím našich pěti smyslů, skutečně existuje. Nejedná se však o existenci materiální, ale mentální. Smyslová skušenost se odehrává v našem vědomí, fyzické smysly tuto zkušenost netvoří, ale omezují ji, usměrňují a promítají ven. Vjemy jako tvrdost, barva, tvar a tak dále nejsou přijímány z vnějšku mysli, ale přicházejí všechny z nitra našeho vědomí. To proto, že jsou přijímány z dominantní představy Světové Mysli v nás. Předměty, které vnímáme, nejsou odlišné od činnosti poznávání. Svět tedy existuje v našich myšlenkách o něm. Můžeme poznávat jen představu věci a nikoli věc samotnou. Vnímání předmětů je dosaženo vědomím, které pozoruje a vykládá reakce smyslových orgánů.

Podléháme sugestivnímu dojmu našich smyslů, když jsme přesvědčeni o tom, že to, čeho se dotýkáme, je skutečně pevnou hmotou. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného, než o mentální vjem. Samotné fyzické smysly k uvědomování si světa nestačí, musí zde nutně být ještě mysl, která si vjemy uvědomuje. I když jsou smyslové fyzické orgány prostředníkem pro naše vnímání, nejsou pro ně bezpodmíněčně nutné. Dokazují to naše sny, stavy hypnotismu a náměsíčnosti. Z toho vyplývá, že naše smysly musí být nejdříve mentálně aktivní, pokud máme vůbec něco vnímat. Vědomí musí přijmout do svého zorného pole fyzické smyslové orgány, jinak nedojde k procesu vnímání. Důkazem je například roztržitost nebo nepozornost, která způsobí, že nevnímáme někoho, kdo na nás mluví, pokud mu nevěnujeme pozornost a ze stejného důvodu nemusíme vidět to, co máme přímo před očima.

Atomová fyzika nám podává důkaz o tom, že svět je značně odlišný od toho, co nás zdánlivě obklopuje. Bylo vypočítáno, že i tak hutný kov jako platina, by byl zredukován na jednu tisícinu miliontiny svého původního objemu, pokud by její molekuly mohly být sraženy k sobě tak těsně, že by se nemohly pohybovat. Z toho plyne, že i ta nejhutnější hmota je z velké většiny prázdný prostor. Pokud bychom důkladně prozkoumali hmotu z hlediska jejich nejmenších částic, dojdeme k závěru, že se v podstatě jedná pouze o pulzující energii. Někteří vědci se blíží názoru, že svět je jen myšlenkou v mysli. Vědecké objevy v oblasti kvantové fyziky nakonec nevyhnutelně povedou k úplnému obhájení mentalismu. Věda se již velice přiblížila pochopení Skutečnosti, ale pokud chce dojít ke konečnému názoru, musí vzít v úvahu znalosti z metafyziky, parapsychologie a filosofie.

Mentalismus nepochybuje o pevnosti půdy pod našima nohama nebo o hudbě, kterou slyšíme, ale ví, že dosáhly našeho vědomí proto, že jsme je mysleli. Mysl má schopnost dát zevní tvar té věci, kterou si právě představuje. Vytváří si své vlastní pojmy a svůj vlastní prostor a čas, do kterého je zasazuje a pak je pozoruje jako od sebe odlišné a vnější. Tím vytváří určitou iluzi. Pocity tvrdosti nebo váhy, myšlenky o barvě, vůni nebo zvuku, přestože nám pro nás udávají existenci, nejsou ničím jiným než našimi pocity nebo myšlenkami. Naše zkušenost určité věci je získávána prostřednictvím tělesných smyslů a získané vjemy pro nás vytvářejí onu věc. Nemohly by vzniknout, kdyby se jim nepodařilo dosáhnout vědomí formou myšlenky. Ve skutečnosti žádné smyslové vjemy nikdy neprobíhají, ale vyšší Já o nich pouze promítá myšlenky, které vnímáme podobně jako fatamorgánu.

Mysl je nadsmyslová a přesto je základní hybnou silou, která uvádí v činnost všechny smyslové skušenosti. Mysl je poznávajícím činitelem i poznávaným objektem. Není zde nic vnějšího, co bychom poznávali. Vnímaný objekt, fyzické smysly i samotný akt vnímání, to vše je součástí mentálního výtvoru, vše jsou to ideje. Žádné vjemy bychom nemohli vnímat, kdybychom byli zcela osamoceni. My jsme ale malinkým kruhem mysli zakotveným ve větším kruhu Světové Ideje, která je sama výrazem Světové Mysli. Z tohoto základu veškerého Bytí získává naše osobnost své vlastní vědomí. Nacházíme se přímo v Bohu, ale vytrvale se držíme své malosti.

Každý tvar existoval v minulosti v prostoru a čase, ale mnohé z nich existují jen ve vzpomínce, to jest jako myšlenka. Mentalismus nám říká: ,,Byly vždy jen myšlenkou“. Naše zkušenost je zcela omezena na to, co nám poskytuje našich pět smyslů. To, že vše považujeme za oddělené a nezávisle existující hmotné objekty, je pouhou domněnkou. Existuje v nás něco, co je promítá tak aby vypadaly jako vnější, což je ovládáno podmínkami prostoru a času. Svět prostě nexistuje vně naší mysli. Můžeme se domnívat, že existence světa je důkazem existence božského stvořitele, ale ona je spíš důkazem tvořivé schopnosti mysli.

Díky smyslovému vnímání jsme naprosto ztotožněni s našim tělem, ale mentalismus dokazuje, že tento pocit vzniká, protože ve skutečnosti se jedná o projev našeho vlastního vědomí, o myšlenky v naší mysli. Není to tělo ani mozek, co nás informuje o své existenci, ale je to vědomí, co odhaluje jejich přítomnost. Člověk si je vědom toho, co dělá a cítí, proto je plným právem vědomou bytostí – myslí, oddělenou do tělesného tvaru, byť je s ním sebevíce propojen. Z hlediska fyziologie víme, že práce mysli je potřebná k završení aktu vidění. Ale filosofie nám říká, že práce mysli je nutná i pro samotný začátek aktu vidění. Vše, co zahrnuje naši zkušenost prostřednictvím smyslů, je, že existuje, když ji myslíme.

Filosofie nestaví proti sobě ducha a hmotu, ale snaží se najít skutečný pravdivý vztah mezi nimi. Pokud by duch a hmota byly dvě oddělené samostatně existující substance, nemohly by být uvedeny v soulad ani by nemohly na sebe vzájemně působit. Stejně tak je tomu s myslí a hmotou. Tím, že si uvědomujeme, svět způsobuje objektivizaci a jeho domnělé zhmotnění. Nesprávně chápeme vlastní zkušenost, když jsme přesvědčeni, že svět je hmotný. To, co zažíváme, je mentálnost světa. Svět je současně zkušeností v mysli i představou v mysli. Důkazem je náš sen, ve kterém také zažíváme zkušenosti ve hmotném světě prostřednictvím našich fyzických smyslů. Po probuzení ale zjistíme, že se jednalo pouze o mentální zkušenost, kterou nám zprostředkovala naše mysl.

Mentalismus nepopírá existenci a pevnost hmotného světa, ale říká nám, že svět je uvnitř mysli a jeho pevnost existuje také jen v mysli. Můžeme pravdivě prohlásit, že představa světa je přítomná v našem vědomí. Pokud tvrdíme, že skutečný svět, který této ideji odpovídá, je vně nás, nezávislý a oddělený, pronášíme domněnku. Pevnost věcí nás svádí k víře ve ,,hmotu“. Pevnost je dostatečně skutečná, ale ,,hmota“ nikoli. Nikdy jsme ze zevního světa neviděli nic víc, než svou vlastní představu o něm, nikdy jsme nepoznali jeho fyzickou přirozenost, která je naší vlastní představou nebo mentální projekcí. Každá zkušenost světa předpokládá myšlení o něm. Myšlenky vznikají, nebo se objevují ve Vědomí.

Neexistuje žádný oddělený, nezávislý svět mimo vědomí, neboť idea je tím světem. To, že je nějaký předmět vně nás, je pouhou dedukcí, kterou vytváříme bezděčně, protože jedinou zkušenost kterou o něm máme, nám zprostředkují smysly, které jsou činností v mysli. Takže to, co vidíme vně nás, je něco mentálního, neboť jeho hmotná existence je vydedukována z mentální zkušenosti. Proto nemůžeme něco odděleného, nezávislého, zevního a hmotného vidět bezprostředně. Idealismus nám říká: ,,Je nepopiratelné, že existuje svět, kterého jsme si vědomi, ale je sporné, že tento svět je svou přirozeností hmotný“.

Náš běžný postoj je takový, že přijímáme okamžitě a jako samozřejmost, že přítomnost nějakého vjemu v našem uvědomování naznačuje přítomnost zevní hmotné věci. Současná věda nemůže uspokojivě vysvětlit smyslovou zkušenost člověka aniž by přijala názor, že fyzický svět je jen aspektem mentálního. Pokud chceme dojít k uspokojivému vysvětlení vzniku světa a existenci hmoty musíme nejdříve vyřešit záhadu mysli. Mentálnost celé existence není teorie nebo víra, je to nepopíratelná skutečnost.

Paul Brunton: „Veškerá zkušenost je zkušeností – myšlenkou. To, co známe jako svět, je řada myšlenek, nikoli určitý počet hmotných věcí plus určitý počet mentálních myšlenek. Vědomí je všechny prostupuje jako jejich společný základ: vznikají v něm, existují v něm a ono existuje dále, i když ony mizí.“

Zápisky Paula Bruntona sv.13. RELATIVITA * FILOZOFIE * MYSL
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: O věčnosti

Nový příspěvekod Jana » čtv 20. říj 2016 19:46:14

O mentalismu II. část

Základním principem mentalismu je skutečnost, že nemůže existovat žádný kontakt se světem mimo vědomí. Svět, ve kterém žijeme, je vytvářen naší myslí a existuje pouze na mentální úrovni. Pokud máme pochopit podstatu tohoto vesmíru a jeho vznik, musíme přestat uvažovat v rámci fyzikálních procesů a svou pozornost zaměřit k mysli. Vlastní zkušeností si můžeme ověřit, že vesmír ve své současné podobě je skutečný pouze našim tělesným smyslům, které by nám byly k ničemu, pokud by jejich podněty nevyhodnotila naše mysl. Pokud od nich osvobodíme svou mysl, bere na sebe zcela odlišnou podobu, při čemž ta původní podoba nemá vůbec žádnou další existenci. Ten, kdo svět vnímá, musí být proto odlišen od nástroje vnímání.

Svět se nachází uvnitř vědomí, nikoli vně něho. Žádná věc neexistuje odděleně od mysli. Podrobným studiem mentalismu dojdeme nakonec k závěru, že uvědomování si světa k nám nepřichází díky fyzickým smyslům, ale přichází opravdu z nitra a nějakým trikem mysli se zdá, že přichází zvenčí. Pro naši zkušenost neexistují žádné předměty nezávislé na myšlenkách o nich. Celý mentalismus lze shrnout do jediné věty: ,,Svět je myšlenkou v Kosmické Mysli“. Jediný svět, který známe a jediný, který můžeme poznat je svět v naší mysli. Prvním důkazem toho je fakt, že když mysl opouští svět v hlubokém spánku, přestává pro nás svět úplně existovat. Druhým důkazem je, že když při probouzení svět do mysli znovu vstupuje, objevují se i smyslové vjemy, které nám sdělují jeho existenci.

Lidský rozum na své nejvyšší úrovni, zaměřen sám na sebe, vede k přesvědčivému názoru, že celá zkušenost tohoto světa není nic jiného než konečný produkt práce lidské mysli. Celý vesmír je nakonec projevem mysli, tedy ideou. Náš sen je důkazem o tom, že pouhá práce myšlení postačí k tomu, aby vytvářela nádherný svět v poli našeho vědomí. Je mylnou představou myslet si, že duchovní svět je něčím na časoprostorové úrovni, jen daleko jemnější než je fyzický svět, něco mimo nás, co čeká, až do něj vstoupíme. On je ale stejně tak jako všechny světy snů neoddělitelný od naší mysli, pouze s tím rozdílem, že je osvobozen od časoprostorových charakteristik, které jsou neodmyslitelné od současné úrovně mentální zkušenosti. Žijeme ve světě Mysli. Všechny hmotné tvary, které pozorujeme, mají pouze mentální existenci.

Může se nám zdát, že všichni lidé na světě sdílejí stejnou zkušenost existence, jako je ta naše. Ve skutečnosti je ale existence každého jednotlivce zcela individuální a prožívána jen v něm samém, v jeho vědomí. Žádné objekty nemohou existovat zevně samy o sobě. To, co je promítá ven do prostoru, je mysl a protože i samotný prostor je v mysli, je jejich nezávislá existence pouhou iluzí. Hmota je skutečně něčím, co je předkládáno našemu vědomí v podobě idejí, i když vyvolává dojem něčeho vnějšího. Jakákoliv věc, která je viděna, cítěna, slyšena, pociťována a chutnána a stejně tak každá symbolizující myšlenka, idea, jméno nebo představa, jsou zcela mentální.

Pokud tvrdíme, že svět není skutečný, míníme tím, že mu chybí skutečná realita, neboť je pouhou ideou v nějaké mysli, pouhým zdáním.Na mentální úrovni svět rozhodně existuje podobně jako sen, ale není to nejvyšší druh existence. Mentalismus nepopírá existenci světa, který tak důvěrně zažíváme, ale popírá, že je zažíván nezávisle na mysli nebo mimo ni. Existence světa musí být chápána jako projev Mysli a ne jako iluze. Svět je ideou v Univerzální Mysli a ta pracuje v lidské mysli a skrze ni. To, co předkládá v podobě idejí, je společné všem lidem, i když díky individuální jedinečnosti není idea pro všecny stejná, ale je jakoby určitým aspektem. Svět známe a vnímáme prostřednictvím našich myšlenek a pocitů o něm, ale nevíme, jak vypadá bez těchto vjemů.

Největším omylem materialismu je názor, že hmota je prvotní a vědomí samotné je pouze jejím produktem. Mnozí lidé dokonce zastávají názor, že myšlenky jsou vysílány do prostoru a že se druzí lidé na ně naladí. To se zakládá na iluzorní představě, že mysl je v těle nebo mozku, přestože opak je pravdou. Samotná představa světa včetně našeho těla je uvnitř vlastní mysli. Mezi myšlenkami a myslitelem není větší vzdálenost, než je mezi snem a snícím. Nemáme jiný způsob kontaktu se světem než prostřednictvím svých vlastních myšlenek. Pokud chceme vysvětlit hmotný svět, musíme se nejdříve zmínit o mysli, která nám říká, že svět existuje. Svět se stane zcela bezvýznamný, pokud se pokusíme jej oddělit od někoho nebo něčeho, kdo by ho vnímal nebo pociťoval.

Prvotní činností mysli je tvoření představ, což je schopnost, kterou lze vyvolat záměrně a dobrovolně, jak to často děláme v bdělém stavu nebo živelně a nedobrovolně, jak se to děje během snů. Když se mysl vynoří z hlubokého spánku, začne si představovat bdělý svět. Přijmout tuto pravdu není jednoduché, protože naše myšlení je svázáno mylnou představou o podstatě hmoty, prostoru, času a většinou také člověk nemá zkušenosti s duchovními procesy, které mentalisnus potvrzují. K pravdě mentalismu je možno dojít hlubokým intelektuálním myšlením a také mystickým zážitkem Skutečnosti. Vládu mentality ilustruje mentálnost světa a nadřazená skutečnost Mysli. Filosofie učí konečnou a nevyvratitelnou pravdu, že neexistuje nic mimo mysl.

Rušné ulice velkoměst i překrásné horské scenérie jsou bez výjimky pouhými výtvory obrazotvorné schopnosti. Vše kolem nás i v nás, každý kousíček přírody a každý tvor, zkušenost života ve fyzickém těle a zkušenost smrti – všechno jsou jen tvary vědomí. Důkaz o tom, jak síla mysli dokáže ztvárnit svůj vlastní svět, nám poskytuje umění hypnózy, ve které subjekt může vnímat to, co je mu hypnotickou sugescí přikázáno. Tak je možno proměnit chlad v horko, pohyb v ochrnutí, nebo vyvolat obrazové vjemy. Tyto změny existují pouze v představě, ale pro oběť hypnózy jsou naprosto reálné. Mysl vytváří obrazy svou vlastní silou a jejich souhrn tvoří vesmír její zkušenosti.

Mysl a hmota jsou neslučitelné veličiny. Mysl může poznávat a přijímat pouze ideje, protože mají stejnou přirozenost jako ona a nejsou od ní odlišné. Odhalit mystérium Mysli znamená odhalit mystérium vesmíru. Naše fyzické smysly nám říkají, že tento svět je opravdu skutečný, ale naše intelektuální úvaha a intuitivní zkušenost říkají, že je podobný snu. Život je jako sen, který můžeme snít i vědomě. Jakmile se probudíme ze snu, začneme chápat jeho význam. Do té doby jím můžeme být zcela klamáni. Až se probudíme ze snu materialismu, začneme chápat, jak dokonale nás klamal. Představa, že život je jako sen a že svět je pouze myšlenkovou formou, může být filosofickou disciplinou proměněna ve skutečnost. Pravda mentalismu může být intelektuálně přesvědčivá, ale pochybnosti vznikají tak dlouho, dokud není vnesena do srdce a hluboce pocítěna jako živoucí věc.

Za naší individuální myslí existuje ještě jiná, rozsáhlejší Mysl, která vtiskuje totožnou představu světa všem, takže ji všichni vidí a žijí v ní. Mysl člověka vnímá představu světa, kterou vytváří a udržuje Světová Mysl tím, že se jí spoluúčastní. Kromě toho jsou ještě všichni promítáni touto Myslí, takže tato představa není pro ně o nic méně skutečná, než jejich vlastní jáství.Ve skutečnosti my ani vesmír, nejsme subjekty ani objekty, ale mentálními projekcemi. Každý objekt lidské zkušenosti je jen ideou v lidské mysli a všechny objekty, včetně všech lidských bytostí, tvoří jedinou ideu v Božské Mysli – Světovou ideu. Pokud by člověk tvořil svět svou individuální myslí podle svého přání, byl by to svět chaosu a disharmonie. Naštěstí je jeho schopnost při tvorbě světa značně omezena.

Pochopení mentální podstaty veškeré naší zkušenosti světa otevírá cestu k odstranění vrozeného materialismu, který je nám vnucován smysly a myšlenkami s nimi spojenými. Pokud nahradíme výraz mysl a vědomí výrazem duch, uvědomíme si, že je skutečnou věcí, která existuje svým vlastním plným právem a tak je každá zkušenost nepřerušenou duchovní zkušeností. Pokud člověk nepochopí, že jeho smyslová zkušenost je zkušeností mentální, zůstane pravda o duchovním bytí před ním skryta. Všechny duchovní nauky, které uznávají existenci Ducha stejně tak jako skutečnost hmoty, budou muset nakonec pokročit k mentalismu, aby se mohla plně uskutečnit dematerializace lidské víry. Až se zbavíme omylu materialismu, až pochopíme mentalismus, bude nám otevřena cesta ke skutečnému pokroku.

Mentalismus nepopírá skutečnost, živoucí přítomnost všeho, co v každém okamžiku prožíváme. Ale kdybychom analyzovali skutečnost všech zkušeností, jejich počátek a konec, jejich existenci a kontinuitu, objevili bychom, že jejich základem je vědomí, a že toto vědomí může být odděleno od svých projekcí – myšlenek, scén, objektů a událostí,lidí a světa – zkrátka, že vše, včetně nás, je v mysli. Věci existují proto, že je myslíme, i když nedobrovolně. Poznávání je pouze myšlenkami v mysli, celý vesmír není ničím jiným než ohromnou myšlenkou uvnitř vlastní mysli člověka. Pomoci intelektuálního rozlišování a pomocí intuice můžeme odhalit pravdu o mentální existenci vesmíru i člověka. Pokud však nechceme podstoupit úsilí, které je k tomu nutno vynaložit, můžeme pohodlně přijímat zdání věcí a žít pouze v pohodlí iluze.

Kdo nauku o mentalismu skutečně chápe, uzná její pravdivost. I když se nám základní mentalistická nauka může zdát příliš odvážná a neuvěřitelná, podporovalo ji mnoho slavných osobností naší historie. Například – Platón, Sokrates, Spinoza, Konfucius, A. France, Chuang-c´, R. W. Emerson, W. Shakespeare, R. Mahariši a mnoho dalších. Žijeme v době překotného technologického rozvoje, ale přechod od materialismu k mentalismu bude pravděpodobně velmi pozvolný. Pochopení a přijetí mentalismu povede k odstranění bezvýhlednosti materialismu. Mentalismus bývá nejdříve pochopen intelektuálně a později potvrzen v mystických intuicích a hluboké meditaci. Úplné Intelektuální pochopení mentalismu je předzvěstí duchovního probuzení. Pro mnohé je mentalismus jen fantastickou a šokující ideou, ale pro člověka hledajícího pravdu je nezbytným milníkem na duchovní cestě.

Paul Brunton: „Je-li minulost vzpomínkou a budoucnost snem, pak jsou obě myšlenkami. A byla-li minulost jednou přítomností a budoucnost jí jednoho dne také bude, co jiného může být přítomnost dnešního dne než také myšlenkou?“

Zápisky Paula Bruntona sv.13. RELATIVITA * FILOZOFIE * MYSL
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 12 návštevníků