Paul Brunton

Re: Jak žít ?

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 03. bře 2013 17:54:27

Přišla hodina, kdy musíme přijmout dva zákony: zákon vyrovnání a zákon vývoje. Svůj běžný způsob života můžeme založit na sobeckých zájmech, na dmoucích se citech, na vypočítavé lstivosti nebo se nechat lenivě hnát proudem okolností. Výsledkem bude, že můžeme nalézt okamžitý prospěch, nikoli však trvalý. Nebo můžeme svůj život založit na filozofii. Jestliže to uděláme, opustíme starou hru zkoušek, omylů a utrpení a začneme žít s pochopením. V tom případě to, co se nám přihodí, nebude nečekané, ale očekávané. Když se člověk dokáže dívat na svůj přítomný život neosobně a svůj minulý život analyzovat, začne se v něm rodit chápání, které později přejde v ovládání. Pro koho je sledování mravní dokonalosti a praktické moudrosti něco více než pouhá fráze, nalezne jak v životním štěstí, tak i v neštěstí pomoc k dosažení svých cílů. Uvidí chyby, které dělal, psychologické příčiny, které k nim vedly, i zevní následky, které přivodily; a když to uvidí, bude trpět. Jestliže toto utrpení vtiskne jeho mysli nový vyšší postoj, pak nemá být posuzováno jako něco, čemu by se měl vyhnout, ale jako něco, co by měl přijmout. Když to pochopí, bude vědomě a svobodně spolupracovat v tomto plodném přerodu a zvítězí nad ním. Ze správně vyhodnoceného utrpení načerpá větší sílu pro ovládání svého nižšího já a lepší schopnost utrpení pochopit. Každá nová zkušenost pak bude jako olej pro plamen jeho rostoucího chápání.

Tento výsledek se dostaví jako reakce na to, že změnil svůj postoj na postoj žáka, který dychtí po poučení a který odmítá sobecký výklad života a nahrazuje jej výkladem neosobním. U ostatních vyvolává utrpení jen otupění, ale jemu přinese údobí nového vzrůstu. Kdykoliv do jeho života vstoupí krutý bol, který způsobí náhlou ztrátu štěstí, nebo nepředvídaná starost z nečekaných událostí, nebo křivda způsobená někým druhým, nebo tragická událost sdělená dopisem, bolestná nemoc nebo velký nezdar, instinktivně si položí otázku: "Proč se to stalo?", nebo "Proč vstoupila tato osoba do mého života?" a pak uvažuje nezúčastněně, chladně a pomalu, dokud neodhalí zevní nebo vnitřní význam události. Neboť život by mu tyto zkušenosti nepřinesl, kdyby mu nepatřila, to znamená, kdyby si ji nezasloužil nebo ji nepotřeboval. Takováto filozofická analýza mu často ukáže, že vnitřní příčiny zodpovídají za mnoho zevních událostí. Člověk, kterého utrpení probudilo a který odstraňuje chyby a pěstuje potřebné vlastnosti, se zlepšuje a utrpení přeměňuje v zisk. Vidí, že každá chyba v charakteru nebo v úsudku nakonec vede ke ztrátě štěstí. Problém správně volit nebo se moudře rozhodnout není snadný.

Lidé mohou běh svého života učinit snazším, když změní svou povahu, inteligenci a sklony, sílu, zdravotní stav a podmínky svého těla. Jestliže se netečně spokojí s tím, jací jsou, musí také přijmout naplnění svého osudu. Když jim zákon vyrovnání předloží osud v Tvrdých životních podmínkách nebo v nežádoucích nehodách, naříkají nad jeho přísností. Kdyby místo snahy zmírnit podmínky nebo zbavit se neštěstí odevzdaně přijali zákon jako zákon spravedlivý, prokázali by moudrost a zkrátili by dobu utrpení.

Když trpící člověk shledá, že nemůže změnit nepříjemné okolí nebo se nemůže vyprostit z pout zlé karmy, měl by změnit způsob, jak na ně pohlíží. Když nemůže rychle urovnat své vnější okolnosti, může a musí přizpůsobit sama sebe, své já. Když se nemůže rychle vymanit z disharmonického prostředí přes veškerou usilovnou snahu a inspirovanou představivost, musí se naučit dívat se na toto okolí jinýma očima. Cena utrpení pro žáka je určena hodnotou, kterou z něho vyzíská. S poznáním, že je trestán vlastními chybami a klamán vlastními slabostmi, s moudrým a neosobním postojem - nechť jsou jeho city jakékoliv - je může změnit v kladné hodnoty. Ale připustí-li, aby ho tyto city strhly do trpkosti, nenávisti, zlosti, zášti, strachu nebo sobectví, stanou se složkami zápornými. Není to jen bezohledné chování a ubližování druhým, co přináší odplatu. Hořké myšlenky a mstivé city, negativní myšlenky a nevyrovnané emoce ovlivňují nejen kvalitu lidského charakteru, ale jsou-li dosti mocné a trvají-li dosti dlouho, působí i na jeho štěstí. Mohou ho potkat potíže, které by jinak nenastaly. Mohou vzniknout nebo trvat nepřátelství, která by se ho byla nijak nedotkla, anebo i kdyby se ho dotkla, tak by zanikla.. Jestliže z něho zkušenosti učinily člověka zatrpklého, může si být jist, že tento jeho postoj k životu souvisí s nešťastnými následky.

Když negativní stránka mysli dostoupí určité soustředěnosti, určité hloubky intenzity nebo když se prodlouží na dlouhou dobu, může se později projevit hmotně. Lidská činnost a štěstí člověka není předurčeno žádnou jinou silou nebo bytostí než jím samým. Obojí vyvěrá z jeho vlastní přirozenosti. Neštěstí může považovat za konečnou porážku a klesnout v zoufalství vedle cesty, nebo je může považovat za výzvu a vystoupit na vrchol odhodlání. Nakonec je to jeho myšlení o tom, na čem záleží! Jeho postoj k těmto událostem není o nic méně důležitý, než události samé. Tvořivá myšlenka přichází nejdříve, její viditelné důsledky se projevují později. Čím ušlechtilejší myšlenka, tím uspokojivější důsledky. To není pouhé snění, ale spolehlivá skutečnost. Zkušenost předkládá tyto myšlenky a historie potvrzuje jejich pravdu. Mussolini míval několik let připravenou v zásuvce svého stolu nabitou pistoli, aby ji mohl použít a ukončit svůj život v případě, že by se okolnosti vyvinuly pro něho nepříznivě. Do jaké míry toto udržované soustředění na smrt zastřelením souviselo se skutečností, že nakonec zemřel tímto způsobem?

Neexistuje člověk, který by nemohl do určité míra zlepšit svou povahu a své podmínky, často i své zdraví. Jsou v něm vždy skryty tvořivé a povznášející síly, které čekají, že budou probuzeny a použity pro jeho pokrok a službu. Již od patnácti let bylo nejoblíbenějším cvičením mladého Disraeliho používat svou tvořivou představivost a představovat si sama sebe jako anglického ministerského předsedu; tohoto nejvyššího postu samozřejmě dosáhl.


(Z knihy Paul Brunton - DUCHOVNÍ KRIZE ČLOVĚKA)



http://www.volny.cz/cdk.vp/fil_pb/fp06_09_5.htm
Návštěvník
 

Paul Brunton

Nový příspěvekod Linda » čtv 14. lis 2013 15:53:04

Dlouhá a krátká cesta

Všechny cesty duchovního hledání se dělí do dvou tříd. První je základní, elementární, druhá pro více pokročilé. Pro začátečníky je dlouhá cesta. Aby přinesla výsledky, vyžaduje dlouhou dobu, je na ní zapotřebí mnoho práce, která vyžaduje velké úsilí. Druhá je krátká cesta. Výsledky se dosahují mnohem rychleji, je to v určitých případech snazší cesta, vyžaduje mnoho práce.

Angličan PhDr. Paul Brunton (1898-1981) dlouhá léta cestoval a žil v zemích Orientu, kde studoval náboženství, mysticismus, jógu a východní filozofii. V následujícím textu definuje dlouhou a krátkou cestu (stezky) k duchovnímu probuzení.

Porovnání obou cest
Jedna tedy říká, že jste člověk, druhá, že jsme zakořeněni v Bohu. Při dlouhé cestě pracuje ego. Žák si myslí, že je egem a vyvíjí soustředění ve snaze zlepšit sám sebe, stávaje se čistším a čistším. Říká: tuto práci dělám já. Domnívá se, že očišťuje sebe a zlepšuje kvality ega. Ale je to stále ego. Stoupá od nižší části k vyšší části ega a stává se zduchovnělým egem. Hledá gurua.

Krátká cesta je odlišná, protože zde není představa ega, je zde jedině Nadjá, není zde toužení (náležející k dlouhé cestě) ale ztotožnění, není tu dokonce ani snaha. Krátká cesta se nezabývá časem (představou času) a proto také ani pokrokem. Zabývá se jen bezčasým Nadjá. Není zde představa pokroku ani touha, na tom zde nezáleží. Pravé já je vždy neměnné. Pokrok ale obsahuje změnu. Všechny otázky a problémy zde mizí, protože tázajícímu se egu (intelektu) není dovoleno být činným.

Na dlouhé cestě žák chce gurua, hledá ho, je na něm závislý a guru mu pomáhá k pokroku. Na krátké cestě je guruem Nadjá a žáci závisejí přímo jen na Nadjá a problém gurua nepřichází. Guru je venku mimo ně ale Bůh je uvnitř. Na krátké cestě nejsou žáci závislí na guruovi, intelektuálně jsou na něm nezávislí. Jestliže guru zemře nebo zmizí, netrápí se tím. Je zde skutečné spoléhání na Boha. Ne na lidskou bytost, ale na vašeho Ducha.

Proč neučí každý učitel krátké cestě?
Odpovědí je, že lidé nemají dost síly vzdát se ega a nejsou ochotni obrátit se najednou ke světlu. Je to oběť. Aby jim to bylo umožněno, dlouhá cesta je učí zeslabovat ego stupeň po stupni. Na dlouhé cestě docházejí k pokroku jen proto, aby dosáhli bodu, kde pro ně bude snazší se ega vzdát. To je jeden z nejdůležitějších důvodů. Dlouhá cesta připravuje žáka k tomu, aby mohl mít užitek z krátké cesty, jinak by nebyl schopen krátkou cestou jít.

Druhým důvodem je, že ještě nemají takovou sílu soustředění, aby udrželi mysl soustředěnou na Nadjá. Snad jsou schopni udržet ji po jednu nebo dvě minuty. Je proto nutné vyvinout sílu vytrvalého soustředění. I když vidíme pravdu, musíme získat ještě sílu setrvat v soustředění na pravdu a být v ní upevněni. Většina lidí má silnou připoutanost ke světským věcem a silnou touhu po nich. Jsou jim v cestě, překážejí jim na cestě ke skutečnosti. Chtějí se držet připoutanosti a tužeb, které přicházejí z ega, kterého se nechtějí vzdát.

Učitel tedy učí nejprve dlouhou cestu proto, že většina žáků není schopna sledovat krátkou cestu. Dlouhá cesta tedy existuje proto, aby je pro krátkou cestu připravila. Nemá význam, aby sledovali krátkou cestu, pokud nezískali filozofické pochopení, které jim umožní touto cestou jít. I když jim byla ukázána pravda na krátké cestě, nepoznají ji, nejsou-li k tomu připraveni studiem a filozofickým myšlením. Nenaučili se, co je pravda, a nemohou ji ocenit. Nemají filozofickou znalost a chápání, aby viděli rozdíl mezi pravdou a skutečností a mezi iluzí a omylem. Musí pochopit pravdu i intelektuálně. To je část dlouhé cesty.

Velice důležitá věc
Jestliže lidé sledují dlouhou cestu a pracují na ní mnoho let, mnozí již po několika letech shledají, že neudělali pokrok, který očekávali. Na začátku měli velké nadšení. Očekávali vnitřní zkušenost dávající sílu, poznání a sebeovládání, ale nezískali je ani po mnoha letech. Naopak - přicházejí zkoušky, tvrdé strasti života, jako např. smrt v rodině, změny zevního života ap. Jsou zklamáni a říkají: „Proč mne Bůh vyvolil k utrpení, přestože sleduji cestu. Mám samé těžkosti." Jsou zklamáni. Nyní může dojít k některé z následujících věcí:

1. Mohou se zcela vzdát hledání, na rok i na více let, nebo na celý život, a navrátit se k materialistickému způsobu života.

2. Mohou si myslet, že šli nesprávnou cestou, že mají nesprávného učitele nebo že používali špatných metod a hledají tak nového učitele a novou cestu. Avšak výsledky i s novým učitelem jsou stejné, protože se stále pohybují v kruhu svého ega. Ego jim brání dostatečně prohloubit jejich stav světla a moudrosti.

3. Může dojít i k třetí možnosti. Pokud se velmi snažili a tvrdě pracovali zdánlivě zcela bezúspěšně a cítí se unaveni, mentálně i citově vyčerpáni, vzdají se dalšího snažení avšak nevzdají se hledání. Jenom pasivně sedí a čekají.

Ti, kteří jsou v této poslední kategorii, jsou pak zcela připraveni nastoupit krátkou cestu a měli by to učinit. Dokonce i začátečníci mohou nastoupit krátkou cestu, avšak v praxi ji obvykle shledají příliš obtížnou.

Kombinace obou cest
Nejlepší způsob je od počátku kombinovat obě cesty. Tato kombinace musí být však přizpůsobená pro každého jednotlivce, protože lidé jsou rozliční. Není žádné pevné pravidlo platné pro každého. Pro jednoho se hodí kombinace méně krátké cesty a hodně dlouhé, u jiného je tomu obráceně. Závisí to na cítění, jejich intuici a na radě, kterou jim dá jejich učitel. Nakonec stejně každý musí dojít ke krátké cestě.

Učitel dává žákovi to, co žák chápe na své úrovni chápání. Běžná náboženství jsou směsí dlouhé cesty a krátké cesty. Bohužel však vedou někdy do zmatku. Např. biblické rčení „Dříve nežli Abrahám, Já jsem." má dva významy. Nižší znamená reinkarnaci, vyšší znamená: „Já jsem skutečnost."

Je mnoho zmatku o těchto dvou bodech, jestliže není chápáno, že všechny nauky se dělí do uvedených dvou kategorií a jaký je mezi nimi rozdíl.

Protiklady mezi oběma cestami
Dlouhá cesta:

Dlouhá cesta má ego, krátká má Nadjá bez ega.

Na dlouhé cestě se žáci snaží krok za krokem dostat z temnoty své nevědomosti.

Na dlouhé cestě chce mnoho žáků zažít zkušenosti mystické, okultní a psychické. Je to ego, které je vyžaduje, a vyžaduje rovněž uspokojení z pokroku. Ego se cítí důležité.

Je nutno pochopit rozdíl mezi iluzí a skutečností. Největší těžkostí každého učitele je přivést žáky k pochopení, že nejen svět, ale i ego jsou iluzí.

Žáci nevědí, co je ego. Proto Ježíš řekl: „Chcete-li nalézti své pravé já, musíte popřít sama sebe!", což znamená popřít ego. Buddha řekl: „Toto není já." Učil mnichy, aby cvičili odříkání a myšlení na tuto mantru.

Na dlouhé cestě se žák snaží zdokonalit sám. Zakouší úspěchy a neúspěchy, vzestupy a pády. Když je zklamán, stane se melancholickým. Taková situace nemůže nastat na krátké cestě, protože žák má víru jako malé dítě. Předal celou svou budoucnost Nadjá/Bohu a má dostatek víry, aby mu důvěřoval. Ví, že učinil správné rozhodnutí a proto je vždy šťastný. Závisí zcela na této milosti a ví, že vše co přichází, přichází od nejmoudřejší bytosti za světem. Ať přijde cokoliv, bude to nejlepší. Vždy se spoléhá na Nadjá, nalézá v něm radost.

Krátká cesta:
Krátká cesta je bez plánování, intuitivní, jako náhlé osvícení.

Na krátké cestě není žádná touha po vnitřní zkušenosti jakéhokoliv druhu. Když jste již ve skutečnosti, není již více žádných přání, neboť zkušenosti přicházejí a odcházejí, ale skutečnost nikdy. Nyní vidíte, proč jsou běžná náboženství pouze pokusy přimět lidi k tomu, aby začali hledat Boha, ale oni nejsou schopni jít příliš daleko a příliš rychle.

Krátkou cestou vede učitel ty, kteří jsou více vyvinutí a méně připoutaní. V učení Ježíšově a Buddhově nalézáme obě cesty. Lidé mají různé stupně vývoje, a proto si mohou vybrat cestu, která jim vyhovuje.

Na krátké cestě se nestaráme o reinkarnaci, nepřikládáme jí důležitosti.

Na krátké cestě potřebují žáci studium filozofie jen pro jedinou věc - aby pochopili co je skutečnost.

Temná noc duše
Krátká cesta je radostná cesta, cesta štěstí. Právě před tím, než toto nastane, může žák zažívat temnou noc duše. Cítí se zcela bezmocným, nepociťuje duchovní skutečnost. Má melancholické období. Nepociťuje duchovnost a ani po ní netouží. Není ani světský, ani duchovní. Cítí se osamělý a opuštěný a odloučený od svého gurua, jakoby za stěnou. Má pocit, že na něho Bůh zapomněl. Tato temná noc duše může trvat krátký čas, nebo dlouhá léta. Žák není ani schopen číst duchovní knihy nebo o nich přemýšlet. Cítí se smutným a zklamaným a může se i pokusit o sebevraždu. V tomto neštěstí mu ani ti, kdož ho milují, nemohou přinést útěchu. Na obou polokoulích, západní i východní, existuje přísloví, které říká: „Noc je nejtemnější před svítáním." Člověk v takové situaci je v nejnižším bodě. Potom mu krátká cesta přinese zpět radost právě tak, jako když vyjde Slunce.

Důležitou radou v takové chvíli je:

Musíš mít trpělivost - nebude to trvat věčně!

Musíš mít naději. Potom dosáhneš lepší úrovně než kdy předtím.

Temná noc duše nepřichází každému hledajícímu. Je to jako stín, způsobený Sluncem. Když se Slunce objeví v podvědomí, vznikají stíny. Ale to je začátek velké vnitřní změny. Vše předtím nebyl promarněný čas, práce pokračuje, ale v podvědomí, aby bylo vykořeněno ego, což provádí Nadjá. Je to známkou milosti, ale žák se přesto cítí nešťastný.

Praktické rady
Většina lidí musí kombinovat dlouhou a krátkou cestu. Možná jen jeden den nebo jeden týden (tak jak to bude řídit vnitřní popud) budete na dlouhé cestě a jiný den na krátké cestě. Váš postoj bude pak zcela pasivní, protože všechny intelektuální představy (myšlenky) mají jen omezenou hodnotu. Musíte nyní být vedeni svým vnitřním cítěním nebo intuicí.

Jestliže se lidé ptají, zda mají studovat, odpovědí je, že knihy se zabývají myšlenkami. Co nám dávají není pravda ale jenom její intelektuální výklad. Připravují vás k lepšímu chápání. Studujete-li knihy, získávéte pouze více myšlenek. Nakonec musíte dojít k bodu, kdy nebudete potřebovat žádné knihy. Jsou různé dobré knihy, ale vždy musíte rozlišovat mezi dobrým a špatným učením, která mohou být v téže knize promíchána.

Kontemplace
Když učiníme změnu ke kontemplaci, myšlení ustane. To je nejhlubší bod v nás samých. Z toho důvodu každý musí hledat v sobě a musí nalézt svoji vlastní cestu.

Není nutné putovat po dlouhé cestě déle než do doby, kdy jste připraveni nastoupit krátkou cestu. Je velmi důležité mít živou víru v Nadjá a stát se malým dítětem a cítit tolik závislosti na Nadjá, jako malé dítě na svých rodičích. Měli byste mít tuto víru v samotnou sílu Ducha a ne v jakoukoliv jinou, byť sebelepší, lidskou bytost.

Jestliže žák myslí stále úzkostlivě na své chyby, je na nesprávné cestě. Může se pokusit chyby odstranit, ale nemůže to učinit dokonale, dokud není schopen vzdát se ega.

Nebezpečí krátké cesty
Základem krátké cesty je, že jsme vždy božští. Je to již s námi, není to nic nového, ale musíme usilovat o poznání toho, co zde již je.

Nebezpečím krátké cesty je, že si žák v určitý moment může začít myslet: „Jsem osvícený a nemusím nic víc dělat." Je to pak ale jen jiná forma ega. Proto je nutná rovnováha mezi dlouhou a krátkou cestou."

http://uloz.to/xG47Xr2/brunton-paul-tajna-stezka-zip
http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=uvod
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 872
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Paul Brunton: Meditace na Bezčasé Já

Nový příspěvekod Linda » čtv 14. lis 2013 15:54:22

Meditace na Bezčasé Já

Tato meditace se neprovádí obvyklým způsobem, tedy o samotě a v pravidelnou denní dobu, ale je možné ji zařadit do obvyklých činností běžného života. Dá se dělat nejen příležitostně, v době, kdy někde čekáme, nebo když jsme na několik minut volní, ale i tak, že na chvíli přerušíme práci, kterou právě děláme. Vzhledem k tomu, že k tomu stačí pouhé tři nebo čtyři minuty, nemusí to rušit naši zevní existenci, ani to vážně zasahovat do našich povinností. Kromě toho se dá dělat téměř všude, protože samota, kterou je třeba vytvořit, je zcela vnitřní.

Začneme tím, že necháme všech osobních úvah a ponoříme se do odlišného hlediska. Je to obratnost, která přichází zkušeností. Postavíme se do mentálního postoje člověka, který se právě probudil ze sna a uvědomuje si, že nejen hrál ve snu činnou roli, ale zůstával také nepohnutým svědkem své snové postavy. Stejně i teď se postavíme stranou všeho, co se kolem nás děje, dokonce i stranou vlastní osobnosti, která patří do okolí, a jsme zcela vzdálení jejích záležitostí, potíží nebo radostí.

Uvědomíme si, že za všemi myšlenkami, které se neustále mění, zůstává vědomí, které je pozoruje, statické, nehybné a neměnné; že v celém tom toku zakoušených událostí a věcí existuje stálý prvek vědomí. Ztotožníme se s tímto neomezeným vědomím.

Pomůže nám, vybavíme-li si vztah člověka probuzeného ze sna k člověku spícímu, který má sen. Trochu pomoci může také v úvaha o kinematografickém plátně, na kterém se objevují obrázky, výjevy, přecházejí přes něj, a plátno zůstává nehybné. Plátno tady představuje neměnného svědka-Já, obrázky představují stále se měnící osobní dojmy, pocity, zkušenosti. Právě tak jako obrázky nepůsobí ve skutečnosti na plátno, vnímané dění nepůsobí ve skutečnosti na vědomí, jehož působením jedině existují.

Jakmile je nám tento vztah jasný, dovršíme meditaci pochopením, že zatím co všechny zkušenosti zaujímají tvar v prostoru a postupně následují v čase, tento pozorující prvek sám je beztvarý a bezčasý. Důležité je, aby intenzita, se kterou vyklouzneme ze světa času, byla stoprocentní. Nakonec necháme svou existenci v čase pohltit existencí bezčasou.

Obyvatel pouště, který pozoruje stálý, neselhávající běh Přírody – na rozdíl od nás, kteří se neustále zabýváme svými povinnostmi, zájmy a reakcemi na to, co se děje – to má snazší; přijímá něco z klidu, který halí takováto místa, a dovede lépe ocenit bezpočáteční a nekonečný charakter vesmíru.

Člověka spoutává, že se pasivně podrobuje času. To, co nikdy neumírá a co se nikdy nezrodilo, co existuje od jedné věčnosti ke druhé, může existovat jedině v bezčasém Nyní, které je mimo lidské pojmy, ne však mimo lidskou zkušenost. Kdo se naučí žít v tomto věčném nyní, ví, jak iluzorní je útisk času, na němž lpíme tak otrocky a krátkozrace.

Meditace na věčného pozorovatele, který je stále s námi a v nás, oslabuje každý článek naší spoutanosti. Je-li nepředstavitelně rozprostřený časový život všetvořící Světové Mysli mimo lidský dosah, je bezčasovost ryzí Absolutní Mysli v mezích možné zkušenosti. Coby Nad-já je úžasným, stále přítomným faktorem lidského života.

Jestliže ji člověk přestane přezírat a znovu a znovu zkouší ji poznat, pozvolna a postupně poznáváme, že už nejsme vězněni tělem, že nám náleží nevyjádřitelná prostorovost bytí.

(volně podle P.B.)
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 872
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 07. říj 2016 13:41:38

O odevzdanosti

Obrázek

Máme putovat se všemi svými břemeny od zrození ke smrti? Nebo je předáme? Když je člověk v koncích a konečně připustí, že již dál nemůže, musí se on i jeho život změnit. V tom okamžiku je blízko vedení a pomoci Nadjá, ale jen pokud je dokáže rozpoznat a je ochoten je přijmout. Jakmile se život ve světě stane tak hrozivý a nesnesitelný, že se v zoufalství a zmatku představa sebevraždy stane jediným únikem, tehdy nastává čas, aby člověk svalil své břemeno na vyšší sílu. Veškeré problémy se mohou vyřešit, když je zcela odevzdáme Nadjá. Je to odvážný čin, který vyžaduje odvahu, veškerou víru a pochopení. Výsledky jsou průkazné, ale jsou dosažitelné pouze pro ty, kteří skutečně hledají Nadjá. Jakmile inteligentně pochopíme výchovné nebo trestající lekce, které nám životní utrpení přináší, pak je můžeme překonat již v okamžiku jejich objevení obrácením do nitra a vytrvalým uvědoměním, že vnitřní božství nám poskytuje útočiště a harmonii.

Pokud se člověk snaží řešit všechny své problémy sám, aniž by se uchýlil k vyšší moci, znamená to, že používá pro jejich řešení veškerou svou nevědomost a pošetilost, všechny své chyby a nedostatky. Dokonalého výsledku nemůže být dosaženo s tak nedokonalými nástroji. Každý problém tohoto světa, který řešíme vyloženě světským způsobem, vede k novým problémům. Na této úrovni tomu vždy tak bylo a je. Existuje pouze jediná cesta, jak získat konečné řešení - předat problém božské úrovni. Pokud se ztotožňujeme pouze s malým egem, můžete věřit a pociťovat, že musíte své problémy řešit sami. V tom případě břemeno bude těžší, než je nutné. Když však uznáte, že tato planeta má svého vládce, Světovou Mysl, nemusíte se cítit ztraceni, protože jste součástí světa. Předejte všechny problémy Nadjá tím způsobem, že je vyženete ze své mysli a předejte je, aniž by jste jim odmítali čelit.

Pokud soustředíme pozornost jen na utrpení a neštěstí, která nás sužují, potom musí pomoc záviset jen na našem intelektu. Když se však soustředíme opačným směrem k Nadjá, a složíme zde svá trápení, získáme nový zdroj možné pomoci při jejich řešení. Jakmile se v obtížné situaci zdá, že řešení je nad lidské síly, odevzdejte se vnitřnímu tichu a pak čekejte na znamení nějakého jasně viditelného vedení nebo na obnovení vnitřní síly. Odevzdat se znamená uznat vlastní neschopnost a vložit svůj život do moudřejších rukou. Odevzdanost osudu, pokud jsou jeho okolnosti nezměnitelné, nemusí být ponurá a beznadějná. Pokud jsme vyčerpali všechny prostředky k nalezení správného a rozumného řešení našeho problému, nebo se nám zdá příliš náročné se správně rozhodnout nebo vyrovnat s obtížnou situací, pak je čas předat problém vyššímu Já.

Jestliže předá svůj problém Nadjá v bezvýhradné důvěře, nesmí potom připustit žádné myšlenky pochybnosti a strachu. Problém jsme skutečně předali pokud se neobjeví žádný pocit úzkosti a starosti o něj, žádný stres nebo napětí kvůli němu a žádné přemýšlení o něm. Jestliže je problém skutečně předán, je od něj člověk osvobozen. To odstraňuje pocit, že je jím zavalen. Pokud tento pocit přetrvává, potom klame sám sebe a problém skutečně nepředal. Odevzdávání každého problému vyššímu Jáství, zříkání se osobní vůle v oné záležitosti a ochota přijímat intuitivní vedení, když přichází, poskytují dokonalejší techniku a přinášejí lepší výsledky než pouhé způsoby intelektuálního řešení a osobního plánování.

Předání svých záležitostí vyšší vůli by nemělo být provedeno dříve, než byl vyčerpán rozum, vůle a sebedůvěra. Pouhé ústní ujištění o odevzdanosti nestačí. Opravdové odevzdání lze učinit, jen když je člověk dostatečně zralý. K udržení jemné rovnováhy, která ví, kdy převzít odpovědnost za vlastní rozhodování, činnost i život a kdy přesunout tuto odpovědnost na vyšší Sílu, je zapotřebí intuitivní citlivosti umělce a intelektu vědce. Předávání problému nebo situace vyšší Síle může být opravdu pokorou, ale může být také zbabělým vyhýbáním se nepříjemnému rozhodování nebo obtížnému činu. Jestliže je problém předán z nesprávných důvodů, abychom se vyhnuli utrpení a nepříjemným následkům, nebude skutečně předán.

Pokud usilujeme o odevzdání svého života vyšší Síle a přesto neustále opakujeme pošetilé úsudky a chyby, zůstává náš život stále v rukou osobního ega.Pokud se více bojíme vzdát se ega, než toužíme po získání vědomí za ním, potud budeme setrvávat v jeho šeru. Ego se nevzdává, aniž by podstoupilo krajní bolesti i krajní utrpení. Teprve když je rozdrceno okolnostmi a bezmocí, jsme připraveni se odevzdat. Život je boj pro všechny, ale jen moudří bojují bez ega. Nedovolte, aby nedokonalé a omylné ego řídilo váš světský život. Nedovolte mu ani, aby řídilo vaše pátrání po pravdě! Lépe je přesunout břemeno na vyšší Já a jít s vírou, aniž byste věděli, kam jdete, aniž by jste viděli, jaká je budoucnost. Vyšší Síla bude řídit vaše dny. Opusťte své problémy, pracujte v tichu meditace. Nekonečná Inteligence potom převezme vaše problémy do té míry, do které se od nich uvolníte. Předejte záležitost Nadjá v dokonalé víře, že ono má veškerou moc, které je zapotřebí k řešení problémů tím nejlepším způsobem.

Někteří lidé věří, že mystické odevzdání se do boží vůle znamená, že mají sedět se založenýma rukama, nečinní a letargičtí. Myslí si, že spolupracovat s přírodou, měnit ji nebo do ní zasahovat, je rouháním. Protože vidí, že mohou v každém směru udělat málo, rozhodnou se nedělat nic. Odevzdání budoucnosti vyšší vůli neznamená zahálčivost a letargii. Znamená to vzdát se starosti, která k ničemu nevede a zanechat zbytečné úzkosti. Existuje velké nebezpečí, že upadneme do netečného postoje domnělého podrobení naší vůle. Mezi pseudo-odevzdaným životem a pravým odevzdaným životem je hluboký rozdíl. Úplná pasivita a netečnost prováděná v domnění, že takto spolupracujeme s boží vůlí, vede k nesprávnému jednání, které nevynakládá žádné úsilí napravit následky svých činů. Pasivní přijímání utrpení beze snahy o pochopení, co bylo jeho příčinou, nevede k uvědomění našich chyb ani k jejich nápravě.

Jednoho dne dojdeme k bodu, kdy se vzdáme svého břemene stálé snahy něco dělat pro svůj duchovní vývoj, vzdáme se tíhy představy, že tento vývoj spočívá výhradně na našich bedrech. Když jsme na sobě pracovali ze všech sil a stále nám uniká trvalé duchovní vědomí, nemáme jinou možnost než předat svůj další vývoj vyšší Síle, a pak vyčkávat a nechat ji na sobě a skrze sebe pracovat. Uznávajíce svou závislost na Bohu, musíme mu otevřít svou mysl a své srdce. Odevzdaný postoj je nutný k tomu, abychom přijímali pasivně to, co Milost uděluje aktivně. Odevzdat život Pravdě znamená opustit nižší úrovně chování, které nás až dosud ovládaly a přijmout vedení vnitřního Učitele bez ohledu na to, jak obtížnou cestu nám ukáže. Začínáme předáváním svých problémů vyšší neviditelné Síle a končíme tím, že jí odevzdáme sebe sama.

První význam odevzdanosti vyššímu já spočívá v obětování všech nižších emocí na oltáři tohoto hledání. Musíme se zbavit hněvu, ziskuchtivosti, smyslnosti a agresivního egoismu. Jakmile opustíme svůj egoistický postoj, nebudeme již usilovat o žádné uznání, nebudeme přijímat žádné zásluhy. Do jaké míry se můžeme vzdát svého malého ega s jeho touhami a obavami, do té míry zveme a přivoláváme do svého života boží pomoc. Má-li být odevzdání účinné, musí být provázeno také povinností sebezlepšování. Včasné zkoumání sebe sama vede k odhalení vlastních chyb a to zabrání v jejich opakování. Zralé filozofické chápání začíná vidět vnitřní karmický význam událostí, kterými jsme nuceni procházet. Pokaždé, když trpělivě ničíme nesprávnou nebo pošetilou myšlenku v naší mysli, zvyšujeme svou vnitřní sílu. Pokaždé, když statečně pohlížíme na neštěstí s klidným neosobním hodnocením jeho poučení, zvětšujeme svou vnitřní moudrost. Člověk, který se takto moudře odevzdá, může jít dále s pocitem zevního bezpečí a vnitřní jistoty, plný naděje a bez obav, protože si je nyní vědom dobrotivé ochrany svého Nadjá.

Nikdo nemůže proniknout do bytí Nadjá a zůstat přitom egoistickým jedincem. Na prahu musí obětovat ego v plném odevzdání. Vzdát se sám sebe znamená přenést pozornost z povrchního já do hlubší úrovně, abychom mohli vstoupit do neosobního Nadjá. Úplného odevzdání ega dosáhneme, jen když se s ním přestaneme ztotožňovat. V této snaze je klíč k praktické metodě dosažení. Má-li být odevzdání účinné, musí být provázeno povinností sebezlepšování. Včasné zkoumání sebe sama vede k odhalení vlastních chyb a to zabrání v jejich opakování. Zralé filozofické chápání začíná vidět vnitřní karmický význam událostí, kterými jsme nuceni procházet. Citové trápení kvůli světským věcem a osobním záležitostem, nebo kvůli duchovnímu hledání, zmizí, když zcela předáme svůj život Nadjá.

Předtím, než se jen pokusíme odevzdat své nižší já, musíme cítit - jakkoli slabě a přerušovaně - že Nadjá existuje, a že žije hluboko v našem srdci. Tento pocit musí vzniknout spontánně a nemůže být vytvořen žádným vlastním úsilím. Není totiž ničím jiným, než projevem Milosti. Čím více si uvědomujeme jeho přítomnost v sobě, tím více si uvědomujeme vyšší Sílu za životem světa, vrcholnou inteligenci za osudem světa. Proto je také za naším osobním osudem a přináší nám to, co opravdu potřebujeme, abychom splnili pravý účel své pozemské existence. S tímto pochopením jsme ochotni odevzdat se do vůle Boha, opustit veškerý pocit úzkosti a strachu o budoucnost i veškerý neklid související s přítomností. Jakmile je lidská vůle opravdu předána, můžeme se na vyšší Sílu spoléhat, že nás povede správně. Máme se vzdát nižšího řádu života a myšlení tak, abychom byli schopni stoupat k vyššímu řádu.

Když plně přijmeme pravdu, že Bůh je vládcem a řídící silou vesmíru, potom začneme přijímat i obdobné pravdy, že se božská vůle náležitě stará o všechny věci a tvory a všechny události se dějí podle ní. To vede časem k pochopení, že ego není skutečným konajícím, ačkoli žije v iluzi, že se něčím zabývá, pracuje a jedná. Když dosáhneme osvobození své vůle z nadvlády ega, naše svoboda přestane být samostatná, neboť splývá s řádem našeho vyššího Já, které se nás zmocnilo s úplností a dokonalostí. Budeme-li radostně spolupracovat a ochotně dodržovat jeho zákony, začneme zjišťovat, že tento Život jsme my. Všechny okolnosti se vyvíjejí tak, že to, co skutečně potřebujeme pro svůj další vývoj, se objevuje samovolně. Jakmile se nás vyšší Já zmocní, budeme cítit, jak veškerá osobní pýcha a nároky ustupují z naší bytosti. Výsledkem bude dokonalá pokora, která není totožná s pocitem méněcennosti, na to je příliš vyrovnaná, příliš vznešená a příliš uspokojující.

Moudrý aspirant se neodevzdává žádné vnější organizaci, nýbrž jen Nadjá v nitru. Nedovolí žádné skupině lidí, aby se zmocnila jeho vůle a řídila jeho myšlení, neboť ty mají sloužit jen Božství. Je na něm, aby udělal to, co od něj vyžaduje praktická moudrost v každé situaci, a když to udělá, má předat výsledky vyšší Síle. Ve zdravém životě jistě existuje prostor pro obojí, pro odevzdanost i pro sebedůvěru. Pokud člověk odevzdal své obavy a svou úzkost vyššímu Já, protože je přesvědčen, že je schopno vyřešit jeho problémy lépe než egoistické já, protože důvěřuje jeho moudrosti a přitom se nevyhýbá lekci, kterou ony problémy obsahují, pak se jeho odevzdání stává aktem síly. Ti, kdo žijí upřímně a inteligentně podle filozofického ideálu, jak nejlépe mohou, trvale odevzdávajíce ego Nadjá, obdrží ve svém životě viditelný důkaz a nádhernou průkaznou podporu Vyšší Přítomnosti a Síly. Ten, kdo hledá vnitřní skutečnost neměnnou a věčnou, nachází současně s ní štěstí, o které ho nic nemůže připravit.

Paul Brunton:,,Tatáž Síla, která ho dosud vedla, ho určitě provede další fází jeho života. Musí jí důvěřovat a zanechat úzkostí tak, jako cestující na železnici by měl předat své zavazadlo vlaku tím, že je odloží na podlahu a nechá vlak, aby je nesl místo něho. Zavazadlo představuje osobní pokusy plánovat, zařizovat a ztvárňovat budoucnost v duchu touhy a připoutanosti. Je to jako trvat na tom, že ponese váhu zavazadla sám. Vlak představuje vyšší Já, jemuž by měl aspirant předat budoucnost. Měl by žít ve vnitřním Míru, osvobozen od očekávání, tužeb, starostí a znepokojení."

Zápisky Paula Bruntona – Svazek 12. VNITŘNÍ POTŘEBA NÁBOŽENSTVÍ * UCTÍVÁNÍ V ŽIVOTĚ
Návštěvník
 

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Linda. » pát 11. lis 2016 9:56:45

Paul Brunton: O odevzdanosti

Máme putovat se všemi svými břemeny od zrození ke smrti? Nebo je předáme? Když je člověk v koncích a konečně připustí, že již dál nemůže, musí se on i jeho život změnit. V tom okamžiku je blízko vedení a pomoci Nadjá, ale jen pokud je dokáže rozpoznat a je ochoten je přijmout. Jakmile se život ve světě stane tak hrozivý a nesnesitelný, že se v zoufalství a zmatku představa sebevraždy stane jediným únikem, tehdy nastává čas, aby člověk svalil své břemeno na vyšší sílu. Veškeré problémy se mohou vyřešit, když je zcela odevzdáme Nadjá. Je to odvážný čin, který vyžaduje odvahu, veškerou víru a pochopení. Výsledky jsou průkazné, ale jsou dosažitelné pouze pro ty, kteří skutečně hledají Nadjá. Jakmile inteligentně pochopíme výchovné nebo trestající lekce, které nám životní utrpení přináší, pak je můžeme překonat již v okamžiku jejich objevení obrácením do nitra a vytrvalým uvědoměním, že vnitřní božství nám poskytuje útočiště a harmonii.

Pokud se člověk snaží řešit všechny své problémy sám, aniž by se uchýlil k vyšší moci, znamená to, že používá pro jejich řešení veškerou svou nevědomost a pošetilost, všechny své chyby a nedostatky. Dokonalého výsledku nemůže být dosaženo s tak nedokonalými nástroji. Každý problém tohoto světa, který řešíme vyloženě světským způsobem, vede k novým problémům. Na této úrovni tomu vždy tak bylo a je. Existuje pouze jediná cesta, jak získat konečné řešení - předat problém božské úrovni. Pokud se ztotožňujeme pouze s malým egem, můžete věřit a pociťovat, že musíte své problémy řešit sami. V tom případě břemeno bude těžší, než je nutné. Když však uznáte, že tato planeta má svého vládce, Světovou Mysl, nemusíte se cítit ztraceni, protože jste součástí světa. Předejte všechny problémy Nadjá tím způsobem, že je vyženete ze své mysli a předejte je, aniž by jste jim odmítali čelit.

http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek89
Linda.
 

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod arikiran » pát 11. lis 2016 10:18:20

ahoj Lindo
moje cesta je specifická
ale vyzobl jsem si moudrost pro mě:
Pokud se člověk snaží řešit všechny své problémy sám, aniž by se uchýlil k vyšší moci, znamená to...chybu...

takže já se uchyluji...díky Mistři
...
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 716
Registrován: pát 22. led 2016 11:05:50

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 11. lis 2016 10:49:32

arikiran píše:ahoj Lindo
moje cesta je specifická
ale vyzobl jsem si moudrost pro mě:
Pokud se člověk snaží řešit všechny své problémy sám, aniž by se uchýlil k vyšší moci, znamená to...chybu...

takže já se uchyluji...díky Mistři
...


Výhodou je však uchýlit se k moci nejvyšší, protože proti ní jsou mocnosti bezmocné.
Návštěvník
 

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 11. lis 2016 11:25:07

To, co by nás na našich duchovních cestách mělo provázet, by měla být odvaha poznávat skutečnou podstatu všeho.

Ne částečnou pravdu, ne žádnou polopravdu, ale odvahu poznat skutečnou Pravdu.
Návštěvník
 

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 11. lis 2016 11:38:15

Může se nám zdát, že všichni lidé na světě sdílejí stejnou zkušenost existence, jako je ta naše. Ve skutečnosti je ale existence každého jednotlivce zcela individuální a prožívána jen v něm samém, v jeho vědomí. Žádné objekty nemohou existovat zevně samy o sobě. To, co je promítá ven do prostoru, je mysl a protože i samotný prostor je v mysli, je jejich nezávislá existence pouhou iluzí. Hmota je skutečně něčím, co je předkládáno našemu vědomí v podobě idejí, i když vyvolává dojem něčeho vnějšího. Jakákoliv věc, která je viděna, cítěna, slyšena, pociťována a chutnána a stejně tak každá symbolizující myšlenka, idea, jméno nebo představa, jsou zcela mentální.


Zápisky Paula Bruntona
http://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek67
Návštěvník
 

Re: Paul Brunton

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 09. bře 2017 9:24:22

O odpoutání od ega

V každém z nás existuje nepravé jáství - ego a pravé jáství - Nadjá. Většina lidí je plně soběstačná se svým egem, cítí se v jeho omezení příjemně, nemá zájem je opustit a dostat se na vyšší úroveň. Jsou s ním natolik spokojeni, že ani nepřemýšlejí o tom zdali má právo jim vládnout a rozhodovat o tom jak mají jednat. Ego je překážkou v uvědomění si přítomnosti Nadjá. Ale nemusí tak tomu být pokud správně a hluboce chápeme čím já je. Pokud žijeme zcela uzavřeni ve světě našeho ega, nemůžeme získat žádné přímé poznání božského Nadjá. Mnoho lidí se cítí v omezení svého ega velice příjemně, a pokud popírají své nejvnitřnější bytí, odmítají aby jejich život měl vyšší význam.

Pokud si chceme uvědomit Nadjá, musíme zaplatit přiměřenou cenu tím, co uzavírá naši cestu - obětováním ega. Pokud se nedokážeme vzdát tohoto svého malého jáství, které se neustále zabývá svými osobními záležitostmi, nemůžeme dosáhnout neosobní pravdy, která je tolik vzdálená od toho co denně zaměstnává naši mysl. Pouze když ve své mysli prolomíme malost a omezenost, kterou jsme na sebe uvalili, můžeme vnímat Nekonečno, božskou duši, která je naším nejvnitřnějším bytím. Ego existuje, ale není skutečnou realitou v nejvyšším smyslu. Odstranění představy, že jsme pouze egem a ničím více, odhalí pravdu o tom, co skutečně jsme.

Dokud si neuvědomíme, že naším nepřítelem je samotné ego se všemi mentálními a citovými postoji, tak se naše snahy o duchovní osvobození pohybují v kruhu. Ono je překážkou na cestě, po jejímž odstranění pocítíme nesmírnou úlevu a získáme mír. Je třeba překročit pouhý individuální názor a pohlížet na vše neosobně. Pokud jsme zaměřeni na své osobní záležitosti, nemůžeme odhalit svou vyšší úroveň. Pokud chceme být v harmonii s vesmírným řádem a spolupracovat s ním, musíme zabránit svému egu aby se prosazovalo. Neklid a domýšlivost ega brání v zachycení přítomnosti duše a v dosažení jejího vědomí.

Pravou část naší Mysli ignorujeme a opomíjíme jako by byla iluzorní, zatímco té nejméně důležité části Mysli – vědomí ega věnujeme téměř plnou pozornost. Nikdo z běžných lidí skutečně nezná sám sebe, ale pouze představu o sobě. Poznání pravého já vyžaduje osvobodit se od této představy. Pokud se ztotožňujeme s každým hnutím mysli, citu nebo vášně, tak míjíme své skutečné bytí. Vědomí ega je tím co nás izoluje od Zdroje. Udržování myšlenky o svém osobním odděleném egu zabraňuje ztotožnění s Nadjá, protože člověk může v jednom okamžiku udržovat pouze jednu myšlenku. Prostřednictvím hledání můžeme dosáhnout opětného sloučení podrobeného ega se Zdrojem.

Hledající pátrá po nejvyšší pravdě svým egem a postupuje k vyšším úrovním. Aby nakonec nalezl Pravdu, musí se odvrátit od svého ega a obrátit se k Nadjá. Žijeme v zajetí ega s jeho omezeními aniž bychom si uvědomovali že jsme vězni, protože se s ním plně ztotožńujeme. Jeho přítomnost je nutná pro náš běžný život, ale nemusí nás věznit nebo omezovat náš rozhled. Udržuje nás ve vzpomínkách a tím nám brání žít ve věčné a skutečné přítomnosti. Protože síla ega je příliš velká, činí mnoho hledajících jen pomalý pokrok. Duchovní pokrok by byl velice rychlý pokud bychom mohli přestat být zamilovaní do svého ega a začali by jsme milovat Nadjá.

Když je ego ve svém vědomí odloučeno od vědomí Nadjá, nemůže využívat dobrodiní a výhody, které plynou ze spojení s ním. Pokud jsme přesvědčeni, že je naše ego skutečné a trvalé, jsme stále připoutáni k hmotnému vlastnictví nebo světským touhám. Dříve než může být odhaleno Nadjá, musí být ego vyřazeno. Pouze po jeho ovládnutí můžeme zažít skutečný vnitřní mír. Lidé spolu nemohou žít přátelsky a v míru pokud je ovládá ego. Když je ego přesvědčeno o tom, že je dostatečně moudré k vykonávání všech rozhodnutí a k řešení všech svých problémů, vytváří bariéru která jej odděluje od Vyšší Síly.

Bez osvobození z nadvlády ega se nemůžeme vyhnout konfliktům, které vedou k utrpení. Alkohol, drogy, nadměrný sex nebo ctižádost pramení z touhy člověka uniknout ze zajetí ega. Sebevražedné sklony vznikají z nesnesitelného utrpení, při kterém vzniká přání uvolnit se z individuality. Ego musí podřízeně sloužit a ne vládnout. Je nutné odstranit především jeho domýšlivost, ješitnost a politovánihodnou malichernost. Pokud bude středem naší bytosti, pak budeme hnáni jeho touhami, chtivostí, a naše mysl bude zahalena závojem, který zakrývá Zdroj. Do jaké míry se osvobodíme od připoutanosti k našemu egu,do té míry budeme osvobozeni i od útrap života.

Jakmile se budeme snažit vkládat neosobnost do svých myšlenek a do života, budeme se méně ztotožňovat s egem. To začne ustupovat z cesty, udělá prostor tomu co je za ním, aby se mohlo začít projevovat. Občasné odchody do ústraní pomohou ustoupit z nepřetržitého ponoření do své osobnosti. Musíme odstranit vše co brání mysli uvažovat o Pravdě. Důležité je také pochopení toho, co ego skutečně je, přesvědčit se o jeho neskutečnosti a vnášet o tom úvahy do meditačních období. Je třeba učit se poznávat individuální jáství jako výtvor mysli, odtahovat se od něj, vytvořit prostor mezi sebou a jím a stále více se od něj odpoutávat. Tímto procesem se přibližujeme Pravdě a osvícení.

Ego se velmi chytře přizpůsobuje vnitřnímu růstu člověka, setrvává ve všech vztazích i činnostech a snaží se zabránit mu aby se přibližoval pravdě. Pokud budeme udržovat ego stranou, vášně a iluze již nebudou překážet v našem rozhledu. Od ega se můžeme skutečně odpoutat pouze tehdy, když přestaneme věřit v jeho skutečnost a pochopíme čím skutečně je. Budeme sledovat jeho otevřené i skryté projevy, všímat si jeho stále se měnící pomíjivosti, až se nakonec ego prokáže jako pouhá myšlenková konstrukce. Pokud dosáhneme mentálního mlčení, ego již nebude aktivní a nebude nás udržovat ve sféře svého vlivu. Na konci hledání je ego odstraněno ze svého dominantního postavení a jeho další existence je podřízená.

Když je mysl ztišena tak ego mizí, protože se ho můžeme vzdát jedině tehdy, když se vzdáme myšlenky o něm, a to je možné kdykoli v denním životě uvědoměním si sebe. Vzdání se zahrnuje mentální zastínění myšlenky že jsme určitou osobou, klidné zavržení intelektuální činnosti a citového vzrušení ega. Odsunutí ega ztišením mysli a náhlým zastavením jeho vířících myšlenek, nemůže být prováděno bez náležité přípravy. Musí být nejdříve ovládnuta mentální přirozenost prostřednictvím pravidelné meditace, a také ovládnuta citová přirozenost pomocí zocelené vůle. Pravá cesta jógy dosahuje svého cíle odpoutáním od nároků vzpomínek na minulost a od očekávání budoucích výsledků. To vede k odpoutání od ega. Každodenní cvičení v odpoutávání nás přivede později na úroveň, kde budeme moci vědomě spolupracovat s Nadjá.

Opravdová pokora je nutná k tomu, abychom uznali své omyly. Takový postoj nám prospěje i tím, že opravíme svůj směr a zeslabíme ego. Pokud začneme vidět své chyby, začneme si být vědomi sami sebe. Ze zajetí ega nám také může pomoci určitá idea nebo situace, vyvolaná nálada nebo určitá služba. Pokud s ním budeme bojovat, tak se na něj ještě více soustředíme a to nás udržuje v jeho zajetí. Je vhodnější odvrátit od něj pozornost a přemýšlet o vyšším Já. Udržet ego na uzdě a překonat jeho odpor je možné jedině tehdy, pokud se budeme v mysli neustále obracet k ideálu duchovního stavu člověka osvobozeného ze zajetí ega. Bude to daleko snadnější, pokud se osvobodíme od své minulosti.

Veškeré naše stanoviska, sklony a zaujatost jsou zabarveny naším egem, proto pod jeho vlivem nemůžeme poznat ryzí pravdu o jakékoli situaci nebo o vesmíru. Není nutné změnit obsah ega, ale provést změnu, která nám umožní zcela z něj vystoupit. Hledající se musí naučit dívat se na své ego jako na nepřítele, kterému je třeba klást odpor a ne mu lichotit. Důležité je přenést pozornost od osobního já ke skrytému pozorovateli a splynout s ním. Nejrychlejší cestou k cíli je vypátrání zdroje ega. Pak je ho třeba tomuto Zdroji nabídnout a nakonec se pomocí uznávání a neustálé vzpomínky se Zdrojem spojit. Je nutné překonat připoutanost k egu, a snažit se rozpoznat a sledovat vedení Duše. Ona nás povede k tomu co je nejlepší pro náš duchovní prospěch.

Filozofie vyvinula systém cvičení mysli a citů, který osvobozuje lidskou bytost z nadměrně egoistických přístupů k Pravdě. Největší pokrok v Hledání učiní ten, kdo se nejvíce snaží oddělit od ega. Klamná víra, že ego je naším pravým já nás drží v hypnotickém zajetí. Chyba samotného intelektu, citů a vůle musí být odstraněna silou celého našeho bytí. Jestliže chceme dosáhnout vědomí Nadjá, musíme opustit vědomí svého menšího já a oddělit se od jeho omezeného života. Pokud se přestaneme ztotožňovat s osobností, nalezneme Nadjá.

Naše ego může dosáhnout velkých úspěchů ve světském životě, ale nemůže ničeho dosáhnout v duchovním životě, aniž by zastavilo své snahy, zklidnilo se a naučilo se být tiché. Abychom mohli začít poznávat svou závislost na Nadjá, musíme se vzdát ega s jeho veškerou pýchou, chtivostí a vášní. Vždy když se vzepřeme podnětu k zlostnému činu, vzepřeme se egu a tím se přiblížíme k jeho konečnému svržení. I když ho nemůžeme zničit, můžeme se zbavit jeho tyranie.

Pokud nejsme ochotni vzdát se tužeb ega, budeme prožívat utrpení které s ním souvisí. Nižší a vyšší vlastnosti ega jsou v neustálém konfliktu, a tak ho nečeká jiná budoucnost než úplné zhroucení. Proto hledající jednoho dne skutečně dosáhne svého cíle, který je podmíněn zákonem vývoje. Pronikne do svého základního bytí a až se usadí ve své nové identitě, jeho ego se samo rozpustí. Ego bude podrobeno prostřednictvím Milosti Nadjá. Tato Milost se projeví pokud dovolíme aby mysl dokonale ztichla. Můžeme celý život usilovat o zmenšení ega, ale bude to pouze přípravný proces pro úplné vzdání se ega pomocí Milosti.

Ať už se člověk vydá jakoukoli cestou, bude nakonec unaven svým egem a s konečnou platností donucen příjmout plné odevzdání se Nadjá. Tato odevzdanost je ale podmíněna příchodem Milosti, pro kterou je předpokladem intelektuální, citová a morální disciplína stejně tak jako duchovní touhy a modlitby. Vědomí vyššího Já nelze dosáhnout bez odevzdání svého ega, a nikdo to nemůže učinit za nás. Je nutné vzdát se ulpívání na své vlastní moci, na své vlastní malosti a svých vlastních omezeních. Jsme nuceni žít se svým egem, ale nemusíme jím být zotročeni a spoutáni. Mnoho lidí usiluje o odpoutání od různých věcí, ale pouze ti kteří usilují o odpoutání od ega mají nejvyšší a zároveň nejtěžší cíl.

Paul Brunton: „Pevnost s níž se držíme svého ega a tak se oddělujeme od života Nadjá, a strnulost, s níž se uzavíráme do staré bídně omezené existence, jsou následky zvyku. Jestliže z něj máme uniknout do svobodné tvořivosti širšího života, budeme muset prolomit jeho začarovaný kruh. To nám může být vnuceno šokem z drastických událostí nebo nám to může být umožněno milostí osvíceného člověka nebo toho můžeme dosáhnout rozhodným vyburcováním zoufalé vůle. Ať se to stane jakýmkoli způsobem, bude to začátek konce ega a pro nás začátek toho nejlepšího.“

Zápisky Paula Bruntona – Svazek 6. EGO* OD ZNOVUZROZENÍ KE ZNOVUZROZENÍ
Návštěvník
 


Zpět na Probuzení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků