Honzam

Honzam

Nový příspěvekod Jana » úte 12. lis 2013 20:08:26

Divoký let kamikaze jogína ze srdce do srdce
Příspěvekod honzam » stř 08. zář 2010 14:06:12

Byl jsem požádán, abych podrobně popsal svou cestu k Bohu. Šel jsem jí sám a až ke konci se mi stal oporou Ramana Mahárši a jeho učení. Je to cesta neprošlapaná, proto nevím, zda v ní nalezne něco ten, kdo hledá jistou, bezpečnou a širokou silnici. Pokud jste otevřeni jakýmkoliv možnostem a dáváte přednost zkratkám, snad Vás osloví.

Nebudu popisovat konkrétní praxi. Šlo o svéráznou kombinaci bhakti a kundalini jógy se zaměřením na koncentraci vědomí a práci s energetickým systémem v těle a vědomé umírání. Vůbec jsem nepracoval s dechem, vizualizací a paradoxně jsem nepraktikoval ani átmavičáru tak, jak se učí, ačkoliv jsem Maháršiho přijal za svého jediného učitele a je pro mne nejvýznamnější osobností moderní historie.

To čím jsem procházel se týkalo hlavně tělesného utrpení. Občas se objevily nějaké vize, ale nepřikládal jsem jim přílišnou váhu. Některé tady zmíním.

I. Probuzení a vzestup kundalini 20 - 28 let

Nikdy jsem nebyl hledajícím v pravém slova smyslu. Kolem 18ti let mě trochu oslovil buddhismus. Něco jsem přečetl, ale zůstalo u toho, že jsem se stal vegetariánem a cestu k osvícení odložil na neurčito jako něco příliš namáhavého. Na cestu jsem byl nastoupen. Když jsem poznal, kam vše směřuje, byl jsem už odpoután od těla natolik, že vše šlo samospádem, bez toho aniž bych se musel o něco starat.

Ve dvaceti letech se mi začala v oblasti třísel tvořit vyrážka, začal jsem pociťovat zvýšenou únavu v oblasti zad a hlavy. Cítil jsem bolest v levém třísle, která šla zpředu až ke kostrči. Asi po roce jsem šel ze zkoušky a najednou jsem začal mít pocit závratě, nevolnosti a motání hlavy. Dál houpavý pocit jako chůze po trampolíně.

Obtíže přetrvávaly. Za ušima, kolem krku a na bederní páteři mi začala znecitlivovat kůže. Pocit, že to místo není moje. Trochu jako po místním umrtvení. Znecitlivění se šířilo nahoru podél páteře, pak na celá záda, zadní stranu rukou a nohou, přední část trupu a nakonec hlavu. S tím jak narůstalo, se zvyšovala únava a přidaly se bolesti hlavy, kloubů a celého těla. Nakonec to bylo, jakoby celé tělo bylo jedním uzlíkem plným bolesti, který je na povrchu necitlivý a uvnitř je peklo.

Klasická medicína nepomáhala vůbec. Diagnóza byla polymorfní psychosomatické onemocnění. Léčitel pomohl vždy jen na chvíli. Jedinou informaci, kterou jsem od něj dostal bylo, že mám nějak posunutý atlas a čepovec, ale na rentgenu by to nebylo vidět, a že je s podivem, že s tím můžu vůbec žít.

Ležel jsem takhle jednou na posteli v agonii. Z bolesti se objevila vzpomínka, jak jsem ve 14ti letech pro zábavu zastřelil vrabce. Trefil jsem ho do krku a díval se jak umírá. Teprve teď jsem si to dal do souvislosti a přijal myšlenku, že za to teď zaplatím vlastním životem, a že je to tak dobré. Vnitřně jsem si to odsouhlasil a překvapivě se mi náhle velmi ulevilo. Vstal jsem a zjistil zvláštní věc. Když jsem se zadíval do rovné plochy, začalo se mi dělat zle. Když jsem se podíval do prostoru ulevilo se mi. Měl jsem při tom divný pocit na čele mezi obočím.

Rozhodl jsem se navštívit dalšího léčitele a probrat to s ním. Dostalo se mi doporučení, abych se naučil pracovat s energií, že mám v sobě velký potenciál. To bylo sice zajímavé, ale mně to v ten moment přišlo, jako když se někdo topí a jiný na břehu mu říká plav. Několik dní po návštěvě u léčitele jsem náhle večer zjistil, že vidím v šeru auru kolem rukou. Byl to šok. Naplnila mě obrovská touha po poznání a zároveň jistota, že své problémy můžu vyřešit sám. Bylo mi 28.

II. Mystická smrt 28 - 29 let

Vyvinul jsem vlastní meditačně koncentrační techniku, abych ten krk srovnal. Cvičil jsem v průměru několik hodin denně. Někdy třeba od rána od večera. Mým cílem bylo se vyléčit. Duchovna se to týkalo jen do té míry, že jsem používal alternativní léčebný postup sám na sobě.

Postupně jsem začal vnímat jakési bloky podél páteře, které odpovídaly čakrám. Stejně jako jsem dřív ztrácel tělesný pocit, začal jsem teď cítit čakry i vidět. Zvláštní bylo, že jsem je cítil jako bolest a napětí. Jako něco, co mne prostupuje a způsobuje mi utrpení. Pocity nevolnosti mizely, ale bolest zůstávala. Postupně jsem také vysledoval, že mi nedělá dobře, když musím dělat něco, co se týká přímo mé osoby. Něco čistě pro sebe.

Začala mi naskakovat lupenka. Na dlaních, chodidlech, hlavě, krku a v tříslech. Občas praskala a krvácela. Nic na ní nezabíralo a já to bral jako součást očisty.

V té době jsem měl sen:
Byl jsem na nějaké slavnosti, šlo tam procesí buddhistických mnichů a na konci levitoval jakýsi guru jogín nebo šaman (přišel mi jako černoch). To procesí mne obklopilo a všichni se mi začali klanět i ten guru a podal mi přívěšek s jakýmsi E. Já mu říkám "Co blázníte. Tohle si nezasloužím" a on na to "Tak se koukej snažit, ať si to zasloužíš."

Až po delší době jsem odhalil to E jako symbol Om.

Jednou jsem takhle procházel jedno anglické fórum na internetu. Někdo tam psal, že jeho blízký umírá na rakovinu, a jestli by mu mohl někdo třeba na dálku pomoci. Byl jsem v té chvíli naštvaný sám na sebe. Už rok a půl tady dřu a nedokážu pomoci ani sám sobě natož někomu jinému. Lidé kolem mne dál trpí, protože já trpím. Je to začarovaný kruh. Kdybych tak měl tu moc zbavit sebe i ostatních utrpení.

Objevila myšlenka, která měla formu výzvy a nikdy předtím jsem takhle neuvažoval:

Jak je to vlastně s Buddhou, když se rozplynul v nirváně? Kdo je jeho osobou, když on už není? Jak jeho tělo může fungovat?

Není to náhodou tak, že on už opravdu není a jeho vědomí navždy zaniklo. Nějaká vyšší síla hraje dál za něj po tom, co se probudil. Kdyby to takhle fungovalo, a teď bych se mohl rozhodnout navždy své vědomí zrušit pro vyšší dobro byl bych toho schopen? Už nikdy bych nic neprožíval, nikoho z blízkých neviděl a bylo by to navždycky, ale už bych netrpěl. Moje tělo by tu zůstalo jako nástroj vyšší moci, která by ho využila mnohem lépe než já teď a já bych se na tom nepodílel, ani o tom nevěděl. Uzdravilo by se a ostatní už by také netrpěli. Nikdo by nepoznal, že už to nejsem já, že jsem se rozplynul.

Chvíli jsem se rozmýšlel. Nebylo to lehké. Nějak jsem cítil, že když odmítnu, budu sice žít, ale dál trpět a ostatní se mnou. Hluboko uvnitř jsem dal souhlas, že to tak ze své svobodné vůle chci. Chci navždy zemřít, abych už netrpěl a ostatní z toho měli nějaký užitek. V tu chvíli mi středem hrudi zpředu dozadu něco prošlo a nebyla to bolest. Všechno bylo úplně normální a na svém místě až na to, že já jsem nebyl. Tělu bylo 29 let.

III. Mystická svatba 29 - 32 let

Tělo začalo konat samo. Vědomí dál existovalo, ale nebyl jsem to já, kdo si uvědomuje. Nastalo úplné trvalé odosobnění ve smyslu, že nejsem konající ani uvědomující si. Nebyl jsem ničím. Já existovalo ve vztahu k tělu, ale nebyl jsem tím já.

V následujících dnech se vynořovaly myšlenky jako "Co to děláš za kraviny? Teď tě to vymazalo a ostatní to postupně vymaže taky.", "Ne to nechci. Ať se to vrátí zpátky.", "Udělal jsi ze sebe loutku démonické síly". Nebyly to mé myšlenky ani jsem nebyl ten, kdo si je uvědomuje. Jen byly. Uvnitř tam, kde je srdce se něco stále více usmívalo. Dál jsem úplně ztratil pocit tělesna. Tvar těla jakoby se začal rozšiřovat do prostoru kolem fyzického těla, až úplně zmizel. Místo v krku, kde to bolelo povolilo a už to tam jen lehce tahalo.

(Dál budu mluvit normálně v první osobě. Používat já jako zástupce vědomí i těla, ačkoliv žádné já, které by bylo mnou už nebylo.)

Měl jsem v té době nějaké materiály v počítači. Zastavil jsem se u fotografií Maháršiho. Tehdy jsem o něm moc nevěděl ani neznal jeho učení. Dostal jsem se k němu tak, že jsem si jméno pamatoval ze seriálu "Paměti mystika" a asi měsíc před tím zmizením sebe sama jsem si něco nastahoval z internetu.

Viděl jsem v něm něco nádherného a měl pocit, jako když ke mně ta fotografie promlouvá:
"Tak jsi to dal. To koukáš, co. To je mazec."

Asi po měsíci jsem začal vnímat někoho krásného v srdci, kdo se usmívá. Byla to nádherná bytost ženského pohlaví, která vypadala jako zářící anděl s křídly. Já jsem ji svým rozhodnutím osvobodil a už netrpí. Teď převezme tělo a použije ho, aby osvobodila ostatní. Ta dívka byla naprosto dokonalá a vědomí se na ni začalo fixovat. Začal jsem ji vidět jakoby na pozadí ostatních lidí. Bylo to jako, když jste v nebi mezi samými anděly. Některé dny jí vědomí bylo tak pohlceno, až nic jiného nebylo. Jako když stojíte tváří v tvář bohyni s otevřenou pusou neschopni si uvědomit sebe sama.

Konzultoval jsem to s odborníky. Bylo mi řečeno, že ačkoliv mi může přijít, že nejsem, tak tohle ještě není konec. Koupat se v Boží milosti je sice příjemné, ale že to odezní a měl bych se znovu najít. Upnul jsem se k učení Ramany Maharšiho a přijal ho za svého jediného učitele. Interpretace českých autorů se mi nepozdávala, takže jsem z větší části četl anglické překlady. Až tehdy jsem vstoupil na cestu a bylo to snadné, protože ji Bůh šel za mne.

V odosobněném stavu jsem mohl znovu začít naplno fungovat, protože jsem už nic nedělal pro sebe. Dřívější bolesti ustupovaly. Postupně začaly mizet myšlenky a smyslové vjemy. Pokusím se to co nejlépe popsat. Je to jako, když vaše tělo normálně jedná a mluví o myšlení, ale ve vědomí ty myšlenky nejsou. Stejně tak tělo rozlišuje, co je kolem něj, ale vědomí to nezachycuje, jako když se člověk dívá "do blba". Ve vědomí začala dominovat ta dívka a tělo konalo pro ni.

Realita se změnila v úplnou polaritu. Na jedné strané vědomí, které mělo mužský charakter a na druhé ona, která byla uvědomována jako celý svět. Byla cítit ohromná láska, které předtím má existence bránila se projevit. Věděl jsem, že jsem odsouhlasil zánik vědomí a tudíž je zde stále překážka bránící sjednocení a ta láska je nenaplněná. Ačkoliv jsem nebyl, mysl prosila Boha, aby mohla zaniknout a vědomí s ní. Na začátku léta jsem odešel ze zaměstnání, s tím, že to dodělám.

Tři týdny jsem se nořil do meditace. Pak se "TO" objevilo za zády. To byl nádherný okřídlený had (hado-labuť). Jeho hlava byla tím já, které bylo dřív spojeno s vědomím v hlavě. Z pohledu pozorovatele byla teď nad hlavou fyzického těla. Křídla, která jsem předtím vnímal jako tu krásnou andělskou dívku ze srdce držela hlavu fyzického těla a ocas ten had zastrkoval zezadu do těla. Probodával mi s ním srdce. Začal jsem v srdci cítit něco mužského, co jsem znal už z dřívějška, když jsem normálně vnímal tělo, ale v souvislosti se svou mužností.

Po tom jsem měl jedno ráno vizi:
U mé postele stál anděl a držel v ruce velký zkrvavený meč. V hrudi jsem měl velkou ráno a srdce rozetnuté na dvě půlky ve mě zemřelo. Anděl měl chladný výraz v tváři. Říkám mu "Co to děláš? To bolí." a on nic, byla z něj cítit velká láska, jakou jsem předtím neznal. Zabil mě z lásky.

Po několika dnech jsem náhle při meditaci znovu začal existovat. Byl jsem to zase já, ale byl jsem jen já.

Když vědomí klesne do srdce, zmizí a nastává nová skutečnost, kde není prostor ani pozorovatel, ale jen já, krása a blaženost. Když se vědomí objeví, vystoupá do hlavy. Pak je já pozorováno nad hlavou. Vnímám tělo toho hada a z fyzického těla jen pocit snesitelné bolesti od hlavy až k rozkroku, jako by bylo rozpárané. Tam, kde je srdce, hoří malý oheň a hřeje. Teplo stoupá hrudí nahoru. Když se rozhlédnu vidím anděly připoutané k démonům. Oba drží dohromady silné napětí, které je bojem. Nemohou se od sebe odpoutat v útrpném křečovitém sevření, kdy anděl je navlečen na démonovi a křídla obepínají trup. Těmi démony jsou těla. Těmi anděly (okřídlenými hady) jsme my.

Zatím létám jen v noci, ale přijde den, kdy ten ocas už nic držet nebude. :-)

Co mi pomohlo:

I. Přijetí svého hříchu a jeho splacení, aby mi mohlo být odpuštěno.
II. Úplné odevzdání všeho Bohu bez ohledu na sebe k zbavení se utrpení.
III. Čistota Maháršiho učení k opětovnému nalezení se.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 7107
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Zpět na Archiv z FJZ

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník