Jack Kornfield: Cesta srdce

Jack Kornfield: Cesta srdce

Nový příspěvekod Linda » stř 13. lis 2013 22:49:06

"Náš život může vypadat jako dlouhá řada chyb. Mohli bychom jim říkat „problémy“ nebo „výzvy“, ale výraz „chyby“ je v jistém ohledu lepší. Jeden slavný zenový mistr dokonce mluvil o duchovní praxi jako o „jedné chybě za druhou“, jinými slovy o řadě příležitostí k učení. Ve skutečnosti se učíme právě z „potíží, chyb a omylů.“ Žít život znamená dělat chyby. Když to pochopíme, můžeme dosáhnout obrovské úlevy a odpuštění pro sebe i ostatní – snadněji přijímáme životní potíže.

Jak obvykle reagujeme? Když se v našem životě objeví problémy, vyvolávají v nás potřebu dávat někomu vinu, navozují pocity marnosti a neúspěchu, které se pak snažíme nějak překonat, co nejrychleji se jich zbavit a vrátit se k něčemu příjemnějšímu.

Obvykle si myslíme, že za problémy mohou věci mimo nás. Benjamin Franklin to věděl, když prohlásil: Náš omezený pohled, naše naděje a strachy se stávají naším měřítkem života, a když okolnosti neodpovídají našim představám, stávají se našimi problémy.

Pravá duchovní cesta se nevyhýbá těžkostem ani chybám, ale vede nás k tomu, abychom chybovali bděle a vkládali do svých chyb transformující sílu svého srdce…

Jakou svobodu vyjadřuje takový postoj! Je to síla srdce střetnout se s jakoukoliv obtížnou situací a proměnit ji ve vzácnou příležitost…

Svoboda se rodí ze schopnosti pracovat s jakoukoliv energií nebo překážkou, která se objeví… Nemusíme čekat na okamžiky mimořádných potíží, abychom tuto svobodu zažili. Ve skutečnosti je lepší pěstovat ji v každodenním životě.

Můžeme začít vidět tuto svobodu v každodenních situacích našeho života, jestliže je vnímáme jako místo své praxe. Když narazíme na takové všední těžkosti, musíme se zeptat sami sebe: Vnímám to jako kletbu, jako dílo nešťastného osudu? Proklínám to? Utíkám od toho? Zmocňuje se mě strach nebo pochybnosti? Jak můžu začít pracovat s reakcemi, které v sobě objevuji?

Často vidíme jen dvě možnosti, jak naložit se svými problémy. Můžeme je potlačit a popřít, snažit se vyplnit svůj život pouze světlem, krásou a ideálními pocity. Nakonec zjistíme, že to nefunguje, protože to, co potlačujeme jednou rukou nebo jednou částí těla, se objeví v druhé. Potlačujeme-li myšlenky v mysli, dostaneme žaludeční vředy; držíme-li problémy v těle, naše mysl bude rozrušená nebo strnulá, plná nepřiznaného strachu. Můžeme ale udělat pravý opak – pustit všechny své reakce ven, dát volný průchod pocitům o každé situaci. I to může být problematické, protože když dáme najevo každý pocit, který se objeví, všechny naše antipatie, názory a navyklé reakce budou nakonec únavné. Bolestivé, matoucí, protichůdné, obtížné, a nakonec nás zcela zavalí.

Co nám tedy zbývá? Třetí možností je síla našeho bdělého a pozorného srdce. Můžeme čelit těmto silám, těžkostem, a zahrnout je do své meditace, abychom podpořili svůj duchovní život…

Naše potíže vyžadují naši nejsoucitnější pozornost. Když do středu své praxe umístíme těžkosti, ať se týkají těla, srdce nebo mysli, mohou se osvětlit a rozjasnit, podobně jako v alchymii lze přeměnit olovo ve zlato. Do takových věcí se obvykle nechceme pouštět, ale nikdo jiný to za nás neudělá. I kdybychom sebevíc meditovali, cvičili jógu, dodržovali přísné diety a rozjímali, nezbavíme se všech svých problémů. Můžeme je ale přeměnit ve svou praxi, až nás kousek po kousku povedou po naší cestě.

Zralost, jakou můžeme rozvinout, když se přiblížíme ke svým problémům, výstižně popisuje tradiční příběh o jedovatém stromu. Když byl jedovatý strom poprvé objeven, někteří lidé viděli jen jeho nebezpečnost. „Musíme ho porazit, než se nám něco stane,“ byla jejich první reakce. „Musíme ho porazit, než někdo sní jeho jedovaté ovoce.“ To připomíná naši první reakci na obtíže, které se objeví v našem životě, když se setkáme s agresí, nutkáním, chtivostí nebo strachem, když čelíme stresu, ztrátě, konfliktu, depresi nebo zármutku v sobě a v ostatních. Chceme se jim především vyhnout. Říkáme. „Tyhle jedy nám ubližují. Musíme je vykořenit; zbavme se jich. Musíme je porazit.“

Lidé, kteří se ubírají po duchovní cestě, nepřistoupí k jedovatému stromu s odporem. Vědí, že otevřít se životu vyžaduje hluboký a upřímný soucit ke všemu, co je kolem nás. Považují jedovatý strom do jisté míry za součást sebe samých a říkají: „Nechme ten strom stát. Mějme soucit i s ním.“ Z laskavosti proto kolem něho postaví plot, aby se ostatní neotrávili, a strom mohl zůstat naživu. Tento druhý přístup ukazuje zásadní změnu vztahu od posuzování a strachu k soucitu.

Třetí skupina lidí pronikla ještě hlouběji do duchovního života a dosáhla mnohého poznání. Když takový člověk uvidí tentýž strom, řekne: Vida, jedovatý strom. Jak dokonalé! Přesně to jsem hledal!“ Pak utrhne jedovaté ovoce, prozkoumá jeho vlastnosti, smíchá je s dalšími přísadami a použije jed jako mocnou medicínu k léčení nemocných a nápravě neduhů světa. Díky respektu a porozumění takový člověk vidí opačným způsobem než většina lidí a nachází hodnotu v těch nejtěžších podmínkách.

Jak zacházíme se zklamáním a překážkami ve svém životě? Jak si dokážeme poradit s potížemi a ztrátami? Jakého ducha svobody, soucitu nebo porozumění potřebujeme ještě nalézt uprostřed těchto potíží?

V každém aspektu svého života máme ve svém srdci naději proměnit ve zlato slámu, kterou najdeme. Jde jen o to, abychom měli uctivou pozornost a ochotu učit se z těžkostí. Když se místo boje díváme očima moudrosti, potíže se můžou stát naším dobrodiním.

Když je naše tělo nemocné, nemusíme s nemocí bojovat, ale můžeme naslouchat informaci, kterou nám předává, a použít ji k léčení. Když si naše děti stěžují nebo naříkají, nemusíme před nimi zavřít uši, ale můžeme naslouchat, jaká je jejich hlubší potřeba. Máme-li potíž s nějakou vlastností milovaného člověka nebo partnera, mohli bychom se podívat, jak s touto částí zacházíme sami v sobě. Problémy nebo slabosti nás často zavedou právě k tomu, co se potřebujeme naučit.


Pojmenování démonů

Šamani v dávných kulturách věděli, že pojmenovat to, čeho se bojíte, představuje praktický způsob, jak nad tím získat moc.

Každá duchovní cesta má jazyk pro běžné potíže, s nimiž se setkáváme. Súfijci jim říkali nafs. Křesťanští pouštní otcové, kteří praktikovali téměř před dvěma tisíci léty na pouštích v Egyptě a Sýrii, je nazývaly démony. Evagrius, jeden z jejich mistrů, zanechal latinsky psané pokyny pro ty, kdo meditují v divočině: „Mějte se na pozoru před nenasytností a touhou, ale také před démony podrážděnosti a strachu. Každý den po obědě přijde démon lenosti a ospalosti, a démon pýchy se přikrade teprve tehdy, když přemůžeme ostatní démony.“

Pojmenování zkušenosti – bez ohledu na to, jedná-li se o potíže, nebo radosti – je prvním krokem k tomu, abychom ji přivedli k bděle vědomé pozornosti. Všímavé pojmenování a přiznání naší zkušenosti nám umožňuje zkoumat svůj život, podívat se zblízka na každý aspekt nebo problém života, který se nám ukáže…

Rozpoznání a označení těchto démonů rozšiřuje naši schopnost být uprostřed nich svobodní. Když se zdokonalíme v označování své zkušenosti, objevíme úžasnou pravdu. Zjistíme, že žádný stav mysli, pocit ani emoce netrvají déle než patnáct až třicet vteřin; pak je nahradí jiné. To platí jak o radostných, tak o bolestných stavech. Obvykle se domníváme, že nálady trvají dlouho, že máme vztek celý den či držíme smutek celý týden. Podíváme-li se skutečně pozorně a označíme takový stav jako „hněv, hněv,“ zčistajasna zjistíme nebo si uvědomíme, že už to není hněv, že po deseti nebo dvaceti označeních zmizel. Možná se změní v nějaký podobný stav, jako je na příklad rozmrzelost. Jakmile označíme rozmrzelost, chvíli ji pozorujeme a najednou je z ní sebelítost, po níž následuje deprese. Pak nějaký čas pozorujeme depresi, než se změní v myšlení, které přejde zpátky v hněv, úlevu či dokonce smích. Označování obtíží nám pomáhá rovněž označovat radostné stavy. Jasnost, pohoda, uvolněnost, vytržení, klid – to všechno lze pojmenovat jako součást tohoto nekonečného představení. Čím víc se otevíráme, tím víc můžeme vnímat neustálou přirozenost toho proudu pocitů a objevovat svobodu, která se nachází za všemi proměnlivými podmínkami.


Jak udělat z démonů součást cesty

Zvolte si jednoho z nejčastějších a nejobtížnějších démonů, který se objevuje ve vaší praxi, na příklad podrážděnost, strach, nudu, chtíč, pochyby nebo neklid. Po dobu jednoho týdne mu při meditaci věnujte zvýšenou pozornost, kdykoliv vyvstane. Pečlivě je označujte. Všímejte si, jak začíná a co mu předchází. Všímejte si, jestli tento stav vyvolá nějaká konkrétní myšlenka nebo představa. Sledujte, jak dlouho trvá a kdy končí. Všímejte si, jaký stav po něm obvykle následuje. Sledujte, jestli někdy vyvstává nenápadně nebo jemně. Vnímáte ho jako šepot v mysli? Sledujte, jak nabývá na hlasitosti a síle. Všímejte si, jaké vzorce energie nebo napětí odrážejí tento stav v těle. Uvolněte se a přijměte dokonce i odpor. Nakonec zůstaňte sedět, vnímejte dech a čekejte, až se tento démon objeví. Nechte ho přicházet a odcházet a vítejte ho jako starého přítele."


Ukázka z knihy Jacka Kornfielda "Cesta srdce"
Nakladatelství EMINENT
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 872
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Zpět na Archiv z FJZ

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků