sv. Terezie z Avily

sv. Terezie z Avily

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:40:35

Hrad v nitru

Obrázek

Přeložil Josef Koláček, nakladatelství Velehrad-křesťanská akademie Řím 1986

(úvodem pár slov překladatele k objasnění, jak vznikla tato kniha a jakým způsobem je koncipována)

„… Při výkladu všelijakých pohrom, křivd či pronásledování nebo při snaze pochopit jejich smysl, sáhneme ke křesťanskému axiomatu: Bůh dokáže proměnit zlo v dobro. I u tohoto díla (knihy Hrad v nitru) lze objevit tento rys. Španělská inkvizice dala totiž nepřímo podnět k jeho sepsání tím, že zabavila Vlastní životopis světice a dlouho prověřovala zda neobsahuje nějaký blud. P. Gracián od Matky Boží o tom říká v poznámce Riberovy knihy „Život světice“: „jednoho dne jsem s ní v Toledu hovořil o různých problémech modlitby a tu si ona v jedné chvíli povzdechla: „Ach, jak dobře jsem tuto věc vysvětlila v knize svého života, které je na inkvisici.“ A já jí tedy řekl: „Nemůžeme-li mít tu knihu, vzpomeňte si, co jste tam psala, připojte jiné věci a napište jinou, zpracujte látku všeobecně, aniž byste jmenovala dotyčnou osobu.“

…“Světice byla ohromena a hned naléhavě prosila P. Granciána, aby jí něco tak náročného neukládal, že chce zapadnout mezi ostatní, tkát, uklízet, vařit, zašívat, zametat, drhnout podlahy či prát jako ostatní. Představený však nebyl k pohnutí. Ba kul železo, dokud bylo žhavé, a obrátil se na zpovědníka světice Dr. Velázqueza, a ten jí přikázal, aby se bez prodlení pustila do práce.

Bylo to v předvečer svátku Nejsvětější Trojice. Terezie si lámala hlavu s koncepcí díla. Jako každý tvůrčí typ, potřebovala tuto jiskru. A Pán jí dal úchvatné vidění. Byla to zároveň odpověď na její dávnou touhu, vidět, jak vypadá duše v milosti, ale i podivuhodně konkrétní a podrobný plán díla, do něhož se měla z poslušnosti pustit. Viděla jakousi velkolepou křišťálovou kouli, v ní pak hrad se sedmi komnatami. V sedmé komnatě, jež byla středem hradu, bydlel Král slávy, odtud sálalo řeřavé oslňující světlo do všech ostatních komnat, jež obklopovaly královskou síň, ovšem i pod ní a nad ní. Čím byly blíže, tím byly víc prosvětlené a krásné. Světlo však osvětlovalo jen prostor uvnitř hradeb. Za nimi se to však jen mlelo ve strašné nečistotě a temnotě, žáby, zmije a jiná jedovaté zvířata. Tohle byl obraz duše žijící v Boží milosti.“

…“Hned druhý den – 2.června 1577 – se dala do psaní a tak vznikly první stránky tohoto díla, jež nadepsala „Hrad v nitru nebo komnaty“. Hlavním námětem je ovšem modlitba, avšak probírá její problematiku mnohem důkladněji a také systematičtěji než ve své autobiografii. Různé komnaty jsou příměrem či obrazem různých stupňů modlitby. Duše, která jimi prochází, dospěje až do nejzazší komnaty, jež je v samém středu. Tam přebývá Král slávy a tam také dojde k onomu důvěrnějšímu spojení duše s Bohem. Protože nenachází příhodnější příměr, nazývá je duchovním sňatkem.

V prvních třech komnatách žijí duše, jež ještě zápasí se špatnými náklonnostmi, potýkají se s různými zhoubnými vlivy světa, jež světice znázorňuje příměrem k ještěrkám, jež se vetřou všude. Ve čtvrté komnatě se duše začíná setkávat s nadpřirozenými skutečnostmi a hodnotami a v páté dochází k modlitbě spojení.

Protože to všechno má vyústit do duchovního sňatku Terezie se ve svých příměrech a výkladech uchyluje už nyní k odkazům na podobná jednání, jež předcházejí sňatku mezi lidmi. V páté komnatě se zmiňuje, že Ženich přijde na první dostaveníčko či setkání se svou nastávající nevěstou, neboť je na místě, aby se dobře poznali, než se spojí nerozlučným svazkem.

Šestá komnata je vyhrazena duchovnímu zasnoubení. Předtím však musí duše prodělat hrozně důkladné očišťování a tříbení. Teprve pak dochází k zasnoubení, prostřednictvím svrchovaně vznešených projevů přízně: slova, jež vnímá jen ve své nitru, extase, vytržení, intelektuální i obrazná vidění. A tak očištěna od jakéhokoliv pozemského prachu, lpění a mravní špíny, vstoupí do sedmé komnaty, kde se pak její duch spojí s Bohem, jenž je čirý duch a stane se s Ním jedno „jako voda, jež padá z nebe do řeky, jako potůček, který vtéká do moře, jako nějaké světlo, jež padá do pokoje dvěma okny a uvnitř se stane jedním nerozlišitelným světlem“ (VII. Komnaty 2. kapitola).“

(Konec citace překladatele J. K.)
Návštěvník
 

Re: sv. Terezie z Avily

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:42:10

Sv. Terezie objasňuje sestrám karmelitánkám tématiku lidské duše v příměru sedmi komnat, metody a významu rozjímavé modlitby, úskalí provázejících vnitřní rozvoj, rozdílu mezi duší a duchem, i když jsou jedno a totéž, rozdílu mezi spojením a duchovním sňatkem a Milosti pramenící z požehnání Pána.

(tato slova se našla na záložce jejího breviáře)

„Ničím se neznepokojuj – Ničím se nermuť – Všechno pomíjí – Bůh se nemění – Všeho dosáhneš trpělivostí – Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí – Jeho láska stačí.“

„…Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi.“

„…Jak nás zahanbuje naše ubohost, že vlastní vinou nedokážeme rozumět samy sobě, a poznat, co jsme!“

„Ano, víme, že máme duši, protože jsme to slyšely a protože nás tomu učí víra, ale jen tak zhruba, takže jen málokdy myslíme na její bohatství, na její vznešenost a na Toho, který v ní přebývá. A to vysvětluje naši velkou nedbalost v péči o to, abychom uchovaly její krásu. Všechny naše starosti se zastaví před hrubostí obalu, u hradeb, čili u tohoto našeho těla.“

„…Tento hrad má mnoho pokojů, některé jsou položeny vysoko, jiné nízko a opět na bocích. Ve středu, uprostřed všech je hlavní pokoj, kde se odehrávají velmi skryté věci mezi Bohem a duší.“

„…Musíme se nyní podívat, jak se tam dá vstoupit. …

Nakolik to já chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než pro ústní modlitbu, neboť při každé modlitbě je třeba i rozjímat. Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom hodně pohybuje rty. …
Má-li někdo zvyk mluvit s Boží Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda hovoří dobře nebo špatně, spokojen s tím co mu přijde na jazyk nebo co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil … to nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali.“

„…Nedávno mi jeden velký teolog říkal, že duše, které se nemodlí, jsou jako zmrzačené nebo ochrnuté tělo, jež má ruce i nohy, ale nemůže jimi hýbat. Některé z nich jsou tak nemocné a tak navyklé žít mezi vnějšími věcmi, že odmítají jakoukoliv kúru, a jsou téměř neschopní jít do sebe. Protože jsou zvyklé na styk s hady a zvířaty, jež žijí kolem hradu, staly se jim podobné a neumí se už přemoci, přestože mají vznešenou přirozenost a možnost jednat i se samým Bohem.“

„Hovořme však o těch, které nakonec vstoupí do zámku. Ačkoliv jsou zapleteny do světa, přesto jim nechybí dobré touhy: tu a tam se odporoučejí Bohu a ponoří se v myšlenkách do sebe, i když jen letmo. Několikrát za měsíc se modlí, i když roztržitě, protože jejich myšlenky se téměř stále zabývají záležitostmi, na nichž velmi lpí, podle výroku :“Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce.“ Avšak čas od času se rozhodnou zbavit se toho, protože díky sebepoznání – což je vždy velká věc – uznávají, že cesta, po které kráčí, nevede do zámku. Nakonec vstoupí do prvních pokojů v přízemí, ale přinesou si se sebou nezměrné množství zvířátek, které jim nejen brání vidět krásu hradu, nýbrž jim nedovolují zakoušet pokoj. Nicméně vykonaly už mnoho, že tam vstoupily.“

„…Nesmíte si představovat tyto komnaty jednu za druhou, jako řetěz pokojů. Zaměřte svůj pohled do středu, kde je příbytek či královský palác. On tam přebývá jako v nějaké žumaře (trpasličí palma), z nichž si nelze vzít to dobré, aniž by se neodstranilo mnoho listů, jež je přikrývají. Tak i zde, kolem ústředního pokoje, a nad ním, je mnoho jiných, jež jsou zcela prosvíceny Sluncem, jež září uprostřed. ..“

„Velmi na tom záleží, aby modlící se duši, ať dosáhla jakéhokoliv stupně, byl ponechán volný pohyb, jak se jí líbí, nahoru, dolů, i na všechny strany, aniž by byla nucena choulit se v jediném pokoji. …“
Návštěvník
 

Re: sv. Terezie z Avily

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:42:43

(první komnata)

„…je svrchovaně užitečné – aby se před letem k jiným příbytkům vstoupilo do těch, jež jsou vyhrazena sebepoznání.“

„Znát samy sebe, to je tak důležité, že bych nechtěla, abyste v tom ochably, ani kdybyste již dospěly do nejvyšších nebes, neboť dokud jsme na zemi, není nic tak nutné, jako pokora…. „

„Myslím ale, že se nikdy nebudeme dobře znát, jestli-že se zároveň nebudeme starat o to, abychom poznaly Boha. Zahledíme-li se na jeho velikost, objevíme vlastní ubohost, uvažujíce o jeho čistotě, uznáme, kolik je v náš špíny, a před jeho pokorou nahlédneme, jak jsme jí vzdáleny.

Z toho plyne dvojí prospěch: za prvé – položí-li se nějaká věc vedle černé, jeví se bělejší, než položí-li se něco černého vedle bílého, a za druhé – náš rozum a vůle zaměřované hned na Boha, hned na nás se zušlechťují a jsou více disponovány pro dobro. Kdybychom se nikdy nepozvedly z bahna vlastní ubohosti, přineslo by nám to mnoho nepříjemností.

Je však skutečností, že vězíme-li stále v přízemnosti, naše proudy se mohou zakalit ve styku s bahnem strachu, malomyslnosti, zbabělosti …“

„Tato komnata, přestože je první, je tak nádherná a vzácná, že nenechá jít dál, nevyhne-li se duše živočichům, kteří ji zaplňují.“

„Co se týká světla, jež vyzařuje královský palác, musíte si uvědomit, že první komnaty ho dostávají velmi málo. Ačkoliv nejsou černé a temné, jako když je duše v hříchu, nicméně jsou v jakémsi přítmí, a ani ti, kdo v nich přebývají je nemohou dobře vidět, není to vinou příbytku, nýbrž kvůli mnoha škodlivým věcem, hadům, zmijím a jedovatým zvířatům, jež pronikla do duše a brání jí pozorovat světlo. …je to asi jako když někdo vstoupí do pokoje zalitého sluncem a má oči tak zalepené bahnem, že je téměř nemůže otevřít. Sál je osvětlen, ale on se nekochá jeho jasností kvůli tomu, co mu překáží …zdá se mi, že tak je tomu s duší, která sice není ve špatném stavu, nicméně je tak zabořena do světských věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že se cítí neschopna uvažovat o sobě a kochat se po libosti svou vlastní krásou, neboť se jí při nejmenším zdá, že se nedokáže zbavit tolika zábran. A přece aby se člověk dostal do druhých komnat, je nutné, aby se oprostil od všech starostí a záležitostí, jež nejsou nezbytně nutné, nebo jež neodpovídají jeho stavu.“

(Sv. Terezie zde hovoří o různých vnuknutích a jejich zneužití, například, že satan)

„…vnukne zanícenou horlivost po vyšší dokonalosti. I zde není nic lepšího. Ale z toho může vzejít, že dotyčná považuje za velké přestupky každou malou chybičku spolusester, a bedlivě pozoruje, zda se jich dopouštějí, aby to mohla hlásit představené. Může se stát, že kvůli zvýšené horlivosti o zachování řehole si neuvědomí své přestupky, a proto jí to ostatní, které nevědí o jejím úmyslu, zato ale vidí, jak se stará o to, co se jí netýká, mají za zlé. Co tu satan zamýšlí, není jistě maličkost. Jeho cílem je, aby ochladla láska i ta vzájemná, a to je velmi závažné. … pravá dokonalost spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu.

…Zanechejme takové neuvážené horlivosti, jež může být pro nás velmi škodlivá, a každá ať se stará sama o sebe.“
zulu
Globální moderátor

Příspěvky: 3869
Registrován: pon 12. kvě 2008 9:23:44
Soukromá zprávaPoslat e-mail uživateli zulu
Návštěvník
 

Re: sv. Terezie z Avily

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:43:14

(druhá komnata)

…“jsme ještě zavrtaní do svých starostí, zábav, rozkoší a do světských kratochvílí, a protože mezi tak jedovatými, nebezpečnými a záludnými zvířaty je téměř zázrak nezakopnout a nepadnout, upadáme ještě do hříchů a pak povstáváme. A přesto tento náš Pán vidí tak rád, že ho milujeme a vyhledáváme jeho společnost, že nás nepřestává tu ta tam volat, abychom šli k Němu. A jeho hlas je tak sladký, že ubohá duše se cítí celá zničená, když vidí, že nedokáže ihned udělat to, co jí říká !

Tyto hlasy a výzvy se neslyší jako ony, o nichž budu hovořit později, nýbrž ve slovech určitých dobrých osob, v kázáních, v dobré četbě a při všech ostatních příležitostech, které Bůh používá, aby člověk zaslechl jeho volání: zkoušky, nemoci a jisté pravdy, která dá pochopit ve chvílích věnovaných modlitbě, i když třeba ne s velkou chutí, avšak On je velmi cení.

Co se týká této první milosti, dávejte dobrý pozor, abyste nepočítaly s tím, že si ji lze zasloužit, ani neklesejte na mysli, že na ni nedokážete hned odpovědět, neboť Jeho Výsost umí čekat i mnoho dní a roků, zvláště když vidí vytrvalost a svaté touhy. Tato dispozice je naprosto nutná a mnoho se jí získá.

Tu je zápas s démony velmi rozmanitý a strašný a duší jím daleko víc trpí než v předešlých komnatách. V těch byla jako ubohá hluchoněmá, nebo aspoň málo slyšela a méně odporovala, jako osoba, jež téměř ztratila naději na vítězství. Avšak zde je uvažování mnohem živější, mohutnosti schopnější a nepřátelská dělostřelba mohutnější, takže je nemožné ji neslyšet. Démoni předkládají všechna dobra a rozkoše světa, to jsou hadi, o nichž mluvím. Dají jim zdání téměř věčného trvání, ukazují, jak si jich všichni cení, připomínají rodiče a přátele, a jelikož v této komnatě člověk touží konat trochu pokání, poukazují na to, že škodí zdraví, a tisíce jiných těžkostí.“

„…jaké trápení pro duši! Neví, zda má jít dopředu nebo se vrátit do prvních komnat, neboť zatímco rozum jí připomíná, že je to bláznovství srovnávat pozemská dobra s těmi, ve které doufá, víra ji učí, co jí víc prospívá, a paměť jí připomíná, kde skončí všechna pozemská dobra, tím že se jí vybaví smrt mnoha osob, které jich vrchovatě užívaly. … mezitím vůle objeví, že Pán ji přitahuje nesčetnými přednostmi a sklání se, aby ho milovala. A protože jí podal tolik důkazů Své lásky, chce mu to oplatit aspoň v něčem. Především jí nejvíce naplňuje úžasem myšlenka, že tento opravdový Milovník ji nejen neopouští, nýbrž zůstává stále s ní, aby jí dával bytí i život. Rozumem chápe, že nebude moci nikdy najít lepšího přítele, ani kdyby žila mnoho let, že svět je plný falše, že ďáblovi rozkoše přinášejí neklid, svár a soužení, že mimo hrad není bezpečí a mír, a že není třeba chodit k druhým do domu, neboť chce-li užívat veškeru hojnost dober, může to činit ve vlastním domě. … to jsou dobré důvody, jimiž lze přemoci satana.

A přece, …, návyk honit se za marností a příkladem světa, který umí jen toto, poničí všechno. Naše víra je tak slabá, že mnohem snadněji uvěříme tomu, co nám přijde na oči, než pravdám, kterým nás učí. „

„Ach, můj Pane, zde je naprosto nutné, abys pomohl: bez tebe nelze opravdu nic dělat. Běda! Pro své milosrdenství nikdy nedopusť, aby se tato duše dala oklamat a opustila nastoupenou cestu! Dej jí dost světla, aby nahlédla, že všechno její dobro závisí na tom, zda vytrvá a zda se bude vyhýbat špatným společnostem.
A naopak jí bude velmi užitečné stýkat se s těmi, kdo se zabývají takovými věcmi, a vyhledávat nejen ty, kteří pobývají v týchž komnatách, ale i s těmi, které uvidí už mnohem dále. To jí může velmi prospět, neboť je možné, že styk s nimi ji nakonec přivede k tomu, aby vstoupila do komnat, kde jsou oni. Avšak musí si dát velký pozor, aby se nedala přemoci ďáblem. Uvidí-li ďábel, že je pevně rozhodnuta spíše ztratit život, klid a všechno, co jí nabízí, než se vrátit do první komnaty, brzo ji přestane napadat. Je však třeba, aby byla statečná …ať se odvážně rozhodne s vědomím, že jde bojovat se všemi démony, k jejich přemožení není lepší zbraní než kříž.“

„…abychom se nepustily do stavby této velké a drahocenné budovy příliš přízemně, pak začátečník nesmí ani pomyslet na útěchy, neboť začíná-li práci na písku, nakonec se mu zhroutí a on se nedokáže vyhnout nechuti a pokušení. V těchto komnatách nepadá mana z nebe, nýbrž mnohem dál, kde má duše všechno, co chce, protože nechce nic jiného než to, co chce Bůh.
…Vrávoráme mezi tisíci klopýtnutími a nedokonalostmi, naše ctnosti teprve raší, ještě nejsou s to se pohybovat, protože se zrodily – a kéž se líbí Bohu, aby se aspoň zrodily! – a přestože odvážíme naříkat na vyprahlost a chtít sladkosti v modlitbě!“

„…Bude se vám zdát, že jste ochotné snášet vnější utrpení, jen když vás Bůh budu vnitřně potěšovat. Avšak Pán ví lépe než my, co nám prospívá, a nemá jistě zapotřebí, abychom mu dávaly rady. …Kdo se chce věnovat modlitbě, ten musí dychtit po jediném – nikdy na to nezapomeňte, neboť je to svrchovaně důležité – udělat vše, abys se změnil a byl daleko víc ochoten srovnat svou vůli s Boží. V tomto, …, je největší dokonalost, po jaké člověk může dychtit.“

„…A proto padnete-li někdy, nedejte se tak znechutit, abyste přestaly postupovat vpřed. Z onoho pádu dokáže Pán vytěžit dobro, jako prodavač lektvaru, aby dokázal jeho účinnost, vypije nejdřív jed.
Kdyby nebyl jiný způsob, jak měřit naší ubohost a vidět škodu, jakou působí roztržitosti, byl by to vždy boj, jaký musíme podstoupit, abychom se dokázaly sebrat.“

„…Pokoj, pokoj, mé sestry! Toto je slovo Pána, které tak často říkal svým apoštolům. Nemáme-li a nepostaráme-li se o pokoj ve svém domě, tím méně – věřte mi – jej najdeme v cizím.“
Návštěvník
 

Re: sv. Terezie z Avily

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:43:44

(třetí komnata)

„…Není to malá milost, kterou jim Pán prokázal (duším, které vstoupili do třetích komnat) , když jim pomohl překonat první obtíže. Ony teď – myslím, že je jich z Božího milosrdenství ve světě mnoho – vroucně touží neurážet Pána, varují se i všedních hříchů, mají rády pokání, mají své hodiny usebranosti, dobře využívají času, konají skutky lásky k bližnímu, jsou velmi umírněné v řeči i odívání, a ty, které mají rodinu, se o ní dobře starají. Jejich stav je záviděníhodný a zdá se, že jim nic nemůže zabránit dosáhnout poslední komnaty – Pán jim v tomto jistě nezabrání, budou-li to chtít, neboť je to příliš krásná dispozice, než aby nepřivábila všechny milosti.“

„…Ano, všechny říkáme, že to chceme, abychom se však staly Božími dušemi, nestačí jen to chtít, jako to nestačilo mladíkovi, kterého se Pán ptal, zda chce být dokonalý.“

„…Vyprahlost, která se zakouší v modlitbě, má různé příčiny, ale většina jich pochází z tohoto.“
„…Poněvadž tyto duše cítí, že by za nic na světě se nedopustily jediného hříchu – a vidí, že vedou dobrý život a že správně nakládají se svým majetkem, nedokážou trpělivě snášet, že nacházejí zavřenou bránu, jež vede tam, kde přebývá náš Král, považují se za lenníky a jsou jimi. Neuvědomují si však, že i kolem pozemských králů je mnoho lenníků, a že všichni nemohou vstoupit do jejich pokoje. Jděte do sebe, mé dcerušky, a nevšímejte si svých malých úkonů ctnosti, neboť jako křesťanky máte konat mnohem větší. Spokojte se s tím, že jste Božími lenníky a nedělejte si nároky na víc, abyste neriskovaly, že ztratíte všechno. Zahleďte se na svaté, kteří vstoupili do královského příbytku, a uvidíte rozdíl, jenž nás od nich dělí. Nežádejte to, co jste si nezasloužily. Vždyť potom co jsme urazily Boha, neměly bychom ani pomyslet, že máme na něho právo, i kdybychom mu velmi sloužily!

„… pokora, pokora!“

„…a to už je dobrá dispozice, jen když člověk vytrvá a nevrací se k hadům prvních komnat, ani svou touhou. Jestliže v tom vytrvá, být zbaven všeho a opustit všechno, dosáhne, po čem dychtí, ovšem pod podmínkou – a to náramně doporučuji – že se považuje za neužitečného služebníka, jak říká sv. Pavel či Ježíš Kristus, a nikdy ať si nemyslí, že Bůh je povinen dát mu ony projevy přízně téměř jako odměnu za to, co koná.“

„Pán vám dá pochopit, abyste načerpaly z vyprahlosti pokoru nikoliv zneklidnění, jež zamýšlí ďábel. Je-li nějaká duše opravdu pokorná, pak i když jí Bůh nezahrnuje útěchami, dá jí vždy – a buďte o tom přesvědčeny – takový pokoj a shodu (s Jeho vůlí), že se bude cítit spokojenější než druhé přes mnohé slasti. On rozděluje útěchy těm nejslabším, často je tomu tak a i vy jste o tom četly. A ta by se jistě nevyměnila za sílu duší, které procházejí vyprahlostí, neboť, bohužel, máme raději útěchy než kříže. – Avšak Ty, Pane, který znáš všechno, vyzkoušej nás, abys nám dal poznat, co jsme zač.“

„…když chce Bůh, aby jeho vyvolení citelně zakusili svou ubohost, vezme jim nakrátko svou přízeň: a to stačí, aby se dobře poznali. Výsledek zkoušky se projeví bezprostředně a oni neváhají uznat, jak jsou nedokonalí, i když je to někdy méně mrzí kvůli tomu, co to způsobilo, jako spíše že je pokořuje taková citlivost na tak malicherné věci, i když to nechtějí. Nicméně si myslím, že i toto je velká Boží milost, protože je to velmi užitečné pro pokoru, ačkoliv je to nedokonalost.“

„…Ach, kdybychom mohly dospět do oněch komnat a přenechat druhým, aby vykonali cestu za nás! Protože je to však nemožné, dodejme si, sestry, odvahu, vloženou do rukou Božích své důvody a své obavy, a zapomeňme přitom na svou přirozenou slabost, jež by nám dělala starosti.“

„…I když jsou tyto osoby pevně rozhodnuté neurazit Boha, je vždycky dobré, aby se vyhýbaly jakékoliv příležitosti, neboť by se mohly snadno vrátit do prvních komnat, od nichž nejsou příliš vzdáleny. Jejich síly ještě nemají pevný základ, jako u těch, kteří prodělali mnohá utrpení a už znají bouře světa, vědí že z nich nesmí mít strach a že světské rozkoše nestojí za to. Tyto by se však mohly vrátit zpět i kvůli jediné bouři, kterou satan umí rozpoutat proti nám. A kdyby z upřímné horlivosti chtěly zabránit čelit nebezpečí, v němž by se ocitly.

Starejme se o své chyby a ne o chyby druhých. Avšak právě tyto obezřetné osoby se všemu diví, zatímco v důležitějších věcech by se snad mohly mnoho naučit od těch, nad nimiž žasnou. Snad se dovedou lépe chovat navenek a vystupují skromně, ale to není rozhodující, i když je to dobré. Není rozumné vyžadovat, aby všichni šli naší cestou: tím méně pak učit cestě dokonalosti, když se ani neví, co to je. I když tato touha prokazovat druhému dobro je Božím vnuknutím, je možné dopustit se tam mnoha chyb. Proto je lepší držet se toho, co předpisuje naše řehole, totiž: „žít stále v mlčení a naději“. O duše druhých bude pečovat Bůh, a my jim budeme mnohem prospěšnější, když je budeme odporoučet Pánu. – Jemu buď vždycky chvála!“
Návštěvník
 


Zpět na Archiv z FJZ

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník