Mezisklad

[nop]

svobodná vůle ano nebo ne
O údělu v Indii.
V poradně se střídavě píše o vůli, ne-vůli (neexistence vůle), přání a nepřání si, o tom, že osud je předurčený, je nebo není možná volba atd. Dodám jen tři body.
1/ Paracelsus určil, že je pět vlivů na osud člověka. Hvězdy jsou jeden z nich. Tedy neovládají 100 procent našeho osudu. Zřejmě také působí to, že třeba člověk s takovým metabolismem, že je tlustý, nemůže si dělat naději, že bude vynikající ve sprintu. Tloušťka bývá dědičná.
2/ Indové učí, že není svobodná vůle a vše je předurčeno. A vedle toho se někteří snaží zničit karmu jako spálit provaz. Ale když se to podaří, pak by při další existenci neměli nic, co by je určovalo, byli by jako nepopsaný list papíru a museli by volit. Ó jaká nuda volit něco! nebo obtíž vymyslet si, co mám chtít!
V Indii se opravdu může stát, že je vše stanovené dopředu, a vybírat si není třeba, všechno funguje hladce, nebo ani není možné si něco volit. Cituji slova z poznámek k vydání Gíty od Rudolfa Janíčka, v překladu z roku 1945 k odstavci V. 3, str. 61:
3/ „ V životě zbožného hinda rozeznáváme čtyři vývojové stupně. Zprvu jako brahmačárí, jako jinoch, prokazuje služby moudrému učiteli, který ho tu a tam poučuje. Když doroste do mužných let, je z něho grihasta, hospodář a hlava rodiny. Jeho žena prosí bohy hlavně o to, aby muži porodila syna, který by za něho, po smrti, vykonával oběti.
Tedy tatáž snaha a touha po mužském potomstvu jako v Číně.
A zde světský úděl indického člověka staré doby vlastně už končí. Neboť zhostiv se svých povinností vůči rodině, zplodiv syna, odchází do lesů jako vánaprastha, jako myslitel a v džungli hloubá o záhadách tohoto světa.
A nakonec jako sannjásí, jako žebravý, bezdomý filosof putuje krajem, prochází nekonečnou Indií a poučuje každého, kdo ho o to požádá. Má velikou zásluhu ten, kdo podaruje takového světce.
Sannjásímu se v Indii říká též parivrádžaka. Parivrádžakové bývali velikými bardy a pěvci národních eposů indických, zejména slavného eposu Rámájana. …“
Poznámka na str. 116 k bodu XII. 19:
(k oslovování bráhmanů)
„Hindové věří, že je třeba dvou žen, aby byl zplozen světec, t. j. člověk dvakrát zrozený. Především tu musí být skutečná matka, která synovi dává život a pak jeho žena, která rozjímáním dokoná duchovní zrod světce. Svou ženu a domov člověk dvakrát zrozený opouští zpravidla ve čtyřiceti letech a vždy jednou za dvanáct let se vrací do svého domova, aby tu navštívil svou „matku“, jak říká manželce. Tak člověk dvakrát zrozený má i dvě matky.“
=dodatek= při četbě Thákura se dá narazit na variantu, že muž poté, co vychoval syna, odevzdá mu do rukou otěže domácnosti, zpravidla po svém 40. roku věku, ale místo odchodu do lesa zůstává bydlet u rodiny (a podobně i v tradiční japonské rodině), kde se Ind pod vedením rodinného bráhmana opět vrací k písmům, a zabývá se tedy poznáváním, předtím, než po šedesátce odejde do „bezdomoví“.
Takový život se jeví jako určený dopředu, kde není možné nic volit.
Jako dítě odešel na studium a buď bydlel u učitele, nebo v rodině strýce, od kterého k učiteli docházel. Po skončení údobí brahmačárje se po návratu domů ožení s dívkou, na které se předem shodly obě rodiny, která v době začátku jeho studia byla dítětem, ani s ní nechodil na rande ani ji neznal a uviděl její tvář až v den svatby. Zaměstnání mu bohatí rodiče vyjednali dopředu v té kastě a podle známosti (u chudých to může být jinak). Poté, co se později zase jeho syn vrátí ze studia véd a ožení se s připravenou nevěstou, mu Ind jako otec odevzdá vedení domácnosti atd. Vše je pevně stanovené.
To není situace jako v Americe, kde se i tiskař může stát prezidentem (jako Franklin) a továrník jako „selfmademan“ si pílí a vlastní volbou vybuduje kariéru.
Nedivím se, že Indové popírají existenci svobodné vůle. Mohli by však poznat také Evropu a Ameriku.

[Tara]

A co si myslíš ty sám, nope?

[nop]

A co si myslíš ty sám, nope?

Jsou okolnosti tvořené okolím, i mou karmou. Narození je obyčejně nějak skloubené s karmou. Ale je možný také výběr, když se dítě v mezidobí rozhodne "tyto rodiče si beru, u těch se narodím" a pak se zdržuje u dělohy matky, dokud ta nepočne. Prý dítě dokáže odhadnout vývoj situace ve svém životě až na pět let po narození.
Pak se narodí, ono to možná ladí a je na něm (i na jeho moudrosti, i na nerozhodnosti, i na hlouposti), jak s těmi podmínkami naloží.
Může to chtít jinak a může se trápit. Elisabeth Haich se narodila v Německu, ale cítila své kořeny jinde, někde v Egyptě. Ale nenechala si to pro sebe a rodina i přivolaný lékař si mysleli, že blouzní.
Dítě ale může přijmout situaci a později si život upravit. Princ Carlos ve Španělsku byl mladý, když za něho vládl generál Franco. A ten ho také vychovával ke tvrdému vládnutí. Po čase mu generál odevzdal vládu, a princ, nyní jako král, zaujal politiku právě opačně, než do něho Franko celá ta léta hučel.
Jako Ind (neb i Moravák) mohu přijmut, co mi dané okolnosti a lidé nabízejí. Mohu tak projít celým životem, pohodově a bez nesnází. Nebo se osamostatním, uteču a zařídím si život jinak.
Důležité je, jestli uznávám Boží vliv a praktikuji pokoru. Je možné prožít zpupně a nepořádně celý život, který se bude hladce odvíjet sám, nebo je možné v pokoře začít odznovu, nebo jinak, nebo i od nuly.
Ale řeč je o svobodné vůli. Říkám: svobodná vůle je možná a existuje. Důsledky jsou rozdílné.
V něčem ale lidem nevyhovíš. Ve snaze poslechnout směrnice a rady od všech lidí bych měl za tu dobu několik různých povolání, byl členem řady spolků, kam mne zvali, nebo politických stran, také v několika církvích, a byl bych alespoň pětkrát současně ženatý a to se nepovoluje.

[nop]

o numerologii a o počtech
jak známo, v numerologii jde o vliv čísel. Ne o vliv počtu. Jaký je v tom rozdíl a jaký význam?
Numerologie uvádí vliv čísla i jeho grafického vyjádření. Nemluví o významu POČTU (prvků, věcí, událostí).
Používá desítkovou soustavu a evropské grafické symboly, tedy arabské číslice. Pak dochází k takovým závěrům, jako že desítka je kombinace svébytné a samostatné jedničky a nuly, která oslabuje samostatnost vlivu z jedničky.
Nebo že osmička je složená ze dvou nul. Ve starším římském systému označování je ovšem desítka "složená" ze dvou pětek, z toho jedna stojí proti druhé, V + V nebo také V plus /\ dává X.
Omezenost vazby na arabský způsob psaní číslic je také vidět u čísla osm: v římských číslech už není 8 ze dvou nul, ale VIII.
Tyto dva způsoby psaní nejsou jediné. Jako přílohu uvádím psaní čísel u Mayů, má svou nepochybnou logiku. Tam číslo 8 je ooo.
Má tedy uvažování vlivu čísel opravdu význam? Má, ale ne když jde o tah štětce nebo pera po papíře, ale když jde o POČET.
Jistě znáte slova jako "třikrát a dost" nebo "jednou a dost", při uplatňování pravidel, v hodnocení tolerance, přestupků, a pod.
Také je zjištěno, že lidská psychika pracuje se setrvačností. Tři dny jsou důležité.
Dojmy a úsilí se ukládají za sebou a každý den zanechává stopu v následnosti. V mýtech a pohádkách se některé úkoly musely zvládnout za tři dny. Nebo jindy šlo o zvládnutí tří úkolů a potom došlo ke změně situace, kouzlo bylo překonáno, princezna byla volná, poutníci mohli odejít domů atd.
POČET tři dny, nebo tři úkoly, nebo bdění tři noci tam symbolizuje možnost a změnu, tvořivé činy.
Jsou firmy, které úvodní školení nových zaměstnanců na tři dny dělají zásadně vcelku, ať už v pásmu pondělí až středa, úterý až čtvrtek, nebo středa až pátek. Ale nikdy s přestávkou vložených dní. Tedy ne že začnou v pátek a po víkendu dokončí vzdělávání v pondělí a úterý.
V mezeře so - ne by byly do hlav účastníků zaseté jiné dojmy, třeba z pikniku a tím by se narušil plynulý proces ukládání firemních informací. Proto má také význam počítat s "počtem bez přerušení", zde se jedná i tři dny v kuse.
A to se mluví o POČTU TŘI, ne o čísle tři.
počet osob hraje také úlohu v komunikaci, porovnejme :
když herec mluví sám, představuje se a nebo popisuje - je do monolog. Nikdo ho nepřeruší, nikdo nezasáhne,
když herci nebo vůbec lidé mluví střídavě dva - jde o dialog, někdy doplňování, někdy odporování.
když mluví tři, je to už spolek. Jak říká přísloví. "tři tvoří společnost". A při hlasování s lichým počtem účastníků nemůže dojít k patové situaci 50 procent proti 50 procentům.
Zvláštní stabilizující vliv má POČET pět lidí. Ustávají boje, skupina je stabilní, každý respektuje čtyři zbylé strany. V řecké pověsti o dračích zubech mezi sebou bojovali muži, dokud jich bylo hodně. Nakonec jich zbylo pět, kteří mezi sebou uzavřeli příměří.
V dějinách Číny celá staletí existovalo vedle sebe pět států, až do roku cca 200 před Kristem, kdy vládce jednoho přemohl dva další a zbylí se museli poddat. Vítěz si pak dal titul První svrchovaný císař.
Tedy POČET pět má, zdá se, zvláštní psychologický účinek, kde každý ctí čtyři další. Ne římská pětka V, ani arabská číslice, ani mayská čárka _ , ale počet.
Psychologický vliv počtu prvků je evidentní, i když je to málo prozkoumané.
Proč na příklad existuje soubor svatých nazývaný "14 pomocníků" ? naši předkové tím žili.
Do jiných úvah se pouštět nemíním, i když by paleta úvah mohla být pestrá. Až z daleké Mezopotámie se táhne nauka o počtu 12 (hodin, měsíců) a i vejce se počítala tak, při čemž se dodnes prodávají také na "půl tuctu", to je po šesti.
A 5 x 12 je kopa, 60. I ve vojsku se kdysi počítalo na 60. V Maďarsku je město Hatvan, což v překladu značí Šedesát, snad je to pozůstatek z počtu vojáků kdysi. Dělení kruhu na 360 dílů zná i starověká Čína.
Poněkud méně průhledné je číslo 144 tisíc známé z Bible. Bylo slíbené, že z každého pokolení Izraelského národa zvítězí 12 tisíc vyvolených. A protože všech pokolení je dvanáct, znamená to 12 x 12 x 1.000 zvítězivších. Přitom se zdá, že je to velké číslo. Ale není. Podle zápisů v Bibli, kde je občas vyčísleno kolik lidí je v tom nebo jiném pokolení je vidět, že v Palestině staří Izraelité uměli dobře počítat. Z těch počtů musí být jasné, že počet 144.000 je menšina, tedy těch vítězů bude menšina a zvyšuje pojem o cennosti vítězství. Dnes víme, že počet obyvatel tam byl tehdy asi 1 milion, takže 144 tisíc je opravdu výběr. a nejde o to, jestli o jednoho více nebo méně, to číslo vypovídá o symbolickém charakteru. Jehovisté s tím dodnes počítají.

[nop]

S L I B Y

MAGICKA CESTA XIA, od jaosiva1 » čtv 17. črc 2014 5:51:39
Zde se pokusím popsat události v mem živote, ktere za poslednich asi 100 dni nastartovaly velke změny ve vnimani sebe I světa...
XIARA je me meno pro Vyšši Mysl -ustředni pojem magie, kterou se zabyvam...

V teto chvili je hlavni naplni mé prace souladěni:
1- motivu, ktere mam, - tj myšlenek na to, co chci.....ale I udalosti kolem mě, jejich interpretace a zařazeni do souvislosti....

2- toho, co o tom řikam

3- a nakonec udělani toho -k čemu sem byl nebo sem se motivoval a o čem sem mluvil

Vypozoroval sem u sebe, že když clověk mluvi, tj uděla nějakou vypověd, ma tato charakter navrhu, možnosti, eventualniho dalšiho vyvoje... durazem na tuto vypověd z ni ale muže se stat Slib

No a potom nezbyva, než za každou cenu se pokusit Slib splnit navzdory Silam Protihrače, ktery klade překážky či našeptava pochybnosti nebo jen zpusobi vypadek paměti

A když se tedy po umorne dřine podaři nějaky ten Slib splnit, dostavi se někdy odměna, tu fyzickeho razu, tu vhled, pochopeni a posun Hry na vyšši levl

Pokusim se dnes pozorněji si zapamatovat a ilustrovat výše uvedene pro lepši nazornost ( hle-vznikl Slib)

Jedna operní zpěvačka komentovala svou roli v opeře Puritáni a uvedla : „na jevišti se otevírá jiná realita a trvá tak dlouho, jak trvá představení“.
Vliv slova je mocný. I v oblasti citu. Vícekrát se stává, že se žena celá změní a rozzáří, když jí někdo řekne, že ji má rád. Pak by to mělo být vážně a ne laškováním a také by se to nemělo měnit.
Mluvení působí obraz v mysli posluchače (ale i ve vlastní). Číňané říkají, že v divadle vzniká slovem virtuální realita. Proto se má mluvit dostatečně vážně, ne laškovat jako don Juan, nebo před volbami přednášet lidem plané řeči.
Písmo mluví o slibech dvěma způsoby. U židů se slib Bohu bral dostatečně vážně, a plnění jako zásluha. Jako v knize Kazatel 5: 4 „Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splniti, nebo Bůh nemá líbosti v pošetilých. Cožkoli slíbíš, splň.
5 Lépe jest, abys nesliboval, než abys slíbiv pak neplnil“.
A paradoxně působil jeden případ z doby apoštola Pavla na jeho misijních cestách. Několik mužů se rozhodlo, že ho zabijí a spojili to se slibem, že do té chvíle nebudou jíst ani pít. On jim ale unikl, takže oni svůj slib nemohli splnit. Tuším, že pak přece jedli a pili a tudíž měli máslo na hlavě.
Tu je také na pováženou, že nešlo o důkaz lásky k Bohu, ani o cvičení v dobrých skutcích, ani o žádnou dobrou věc, ale o zkázu pro člověka.
Není pak lepší to, co navrhoval Ježíš? Matouš 5: „33 .. slyšeli jste, že říkáno bylo starým: Nebudeš křivě přísahati, ale splníš Pánu přísahy své.
34 Ale já pravím vám: Abyste nepřísahali různě, ani skrze nebe, nebo trůn Boží jest;
35 Ani skrze zemi, nebo podnož jeho jest; ani skrze Jeruzalém, nebo město velikého toho Krále jest.
36 Ani skrze hlavu svou budeš přísahati, nebo nemůžeš ani jednoho vlasu učiniti bílého aneb černého.“

„papadev“ …VLIV SLOVA JE MOCNÝ
+ k tomu synchron chtění-myšlení-mluvení-konání.. .to když se sladí a napře do jedné věci- -tato se manifestuje 1000-1000000 x líp než když něco jiného myslím, něco jiného dělám, a motivy svého počínání ani neznám….

[nop]

krajinomalba a psychika

P7110018_tri_listky.JPG

K přiloženému obrázku malý výklad. Jsou to tři lístečky, a kdo neví, s čím jsou pro mne spojené, na co jsem myslel při snímání, ten neví o mém nitru to, co vím já.
Souvztažnost mezi obrazem a stavem mysli, také souvztažnost mezi prvky výtvarnosti a prvky děje jsou ukryty u tvůrce (nebo fotografa jako zachycovače nálad) a někdy i hlouběji než ve vědomí.
Tyto tři lístečky, zachycené jednoho dne krátce před bouří spadají do dvou rovin. Jedna A je situační, v momentálním naladění, další B je na pohled vzdálená a týká se dějin, ale doutná v hloubi.
Abych to moc nekomentoval a nenapínal čtenáře, popíši obě. Je to jako v krajinomalbě, kde obraz zachycený očima malíře koresponduje s jeho stavem cítění. Tak malíř jsoucí v pohodě volí témata klidná, malíř ve stavu prudkého duševního hnutí maluje bouři a oblaka před ní, malíř zadumaný maluje hluboké lesy a strže, nebo rybníky jako Chitussi, malíř veselý maluje lidi na výletech, malíř filosof maluje v symbolech.
První rovina A/ této prostinké fotografie odpovídá stavu mé mysli na místě. Čekal jsem na lavičce na zastávce městského autobusu, až přijde někdo, koho znám a zapadneme do bufetu na krátký rozhovor. V tom stavu dopadalo světlo Slunce na kmen a na lístky, a jak se koruna hýbala, byly také v tom osvětlení střídavě ve svitu Slunce a ve stínu. Korespondovalo to s mým pocitem pomíjivosti chvíle, krátce čekat a v budoucnu krátce promluvit. Vše dočasné, na krátko, na chvíli a ve dvou stavech mysli současně. Protože když je k dispozici krátká chvíle v přehledné situaci, mohou se v mysli udržet dva stavy současně a s komíhavým překryvem, jako je míhání světla a stínu.
Navíc lístky jsou přirostlé ke kmeni, tam je osud a nic zvenku to nemůže měnit. V čekání na svého člověka jsem odevzdaný, jako jsou lístky odevzdané svému životu u kmene a nic se s tím nemůže měnit. A proto mne osud lístků citlivě oslovil a snímkem jsem jen zpečetil, fixoval pocit u kmene s mihotáním svitu.
B/ Druhá rovina je naprosto odlišná. Léta letoucí žiji v myšlenkovém prostředí křesťanské církve, která se stále štěpí. A tak v počtu tří lístků mi automaticky vytanulo, že jsou také tři směry v církvi. Za posledních tisíc let se stalo více dělení: pravoslavný, byzantský Východ se oddělil od zbylého západního římského zbytku už za časů našeho Kosmy kronikáře. Za 350 let po tom ještě nastalo oddělení husitů a vznik Českých bratří a v Německu Novokřtěnců, a za dalších sto let oddělení Němců od Italů (navenek a v ideologii jako oddělení luteránů od katolíků) a k rozdělení se připojil Kalvín ve Švýcarsku a anglikáni za Velkou Louží u Temže. Nehledě na menší změny v Belgii a Holandsku.
A srovnání lístků a situace v křesťanství proběhlo čistě automaticky. Tři směry, tři objekty na stromě, tři duchovní oddělené proudy na tomtéž kmeni Církve, kdysi jednotné.
Podivuhodný způsob pořádání prvků, jaký je obsažený v mysli člověka ukazuje (nebo mi připomíná) trojici oddělených entit vyrostlých ze společného základu:
1/ západní Řím, východní Byzanc a severoevropskou reformaci,
2/ a konkrétně tady „u nás na Severu Evropy“ tři koncepce: katolická, protestantská a kalvínská (která si říká „reformovaná“).
Je v tom logika nebo ne? Je v tom práce asociací, porovnávání, práce předních laloků hlavy, síto třídící myšlenky, a také tmel seskupující prvky k sobě dohromady. Je to také bez logiky, neboť co má soubor zelených objektů na kmeni společného s dějinami před 600 lety a v průběhu od 600 let do dneška? Má společné to, že tu pracuje porovnání. Myšlenek i citu.
Protože ten, komu je rozdělení líto, ten to pociťuje citově (ač sousedům to může být šuma fuk) a lístky křehce usazené na tvrdém kmeni také působí citově, navíc při střídavém osvětlení, které připomíná změny v životě těch proudů v průběhu 600 let.
A proto jsem v uspořádání lístků uviděl, jak se mi v mysli mihlo tolik let, a bez komentáře nikdo nebude vědět, že fotografie nemusí dostat název „tři lístky“, ale třeba „Kalvín, Luther a Řím“.

[nop]

B Ý T I N T R O V E R T a jak žít
Tři introverti radí introvertům

Život začíná tam, kde končí vaše komfortní zóna. Tenhle bonmot docela trefně vyjadřuje celoživotní boj introverta. Život je tam venku. Tam se navazují vztahy - přátelské, pracovní i intimní.
1. Velkou diskusi na toto téma včera rozpoutala zpověď čtenářky Já, introvert...
2. Pokud vás tohle téma zajímá, vřele doporučuji starší článek Kláry Olexové Manuál introverta...
3. A jak jsem s údělem introverta pracoval já si můžete přečíst v článku Alkohol v životě introverta...
Pozdrav si dnes vypůjčím z diskuse od Oldřicha Dotovského: Introverti, spojme se! (Každý sám, u sebe doma)

Jan Majer, šéfredaktor Psychologie.cz
x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x
http://psychologie.cz/ja-introvert/
Já, introvert
Už vím, že jsem "jiná". Trvalo mi to dlouho, opravdu hodně dlouho, než mi to došlo. Proč mi to sakra někdo neřekl dřív? Nejdříve se trochu vztekám, potom jsem smutná, nakonec ale vyrovnaná. Jen mě mrzí, že jsem si mohla ušetřit tolik nervů a stresu.
Po menším kolapsu, který mám za sebou, začínám znovu, ale jinak. Pochopila jsem, kdo jsem a jak musím nakládat se svojí energií. Mohlo mě to trknout dříve, stačilo se podívat více zpět – do dětství. Jenže kdo má dnes čas se ohlížet? Doba nás žene kupředu. Jak se zpívá v jedné mé oblíbené písničce: Život nás honí, počítač udává řád…
I já jsem chtěla držet krok, možná být spíše vždy o kousek napřed. Vždy a ve všem. Škola, práce, druhá práce, třetí práce, dobrovolnická činnost, pořádání akcí. Několik rozjetých projektů. A nezapomenout na péči o sebe. Spinning, posilovna, bazén… Všechno hned a nejlépe naplno.
Tma před očima
Nebyl by to zase takový problém, kdybych věděla, že tím nedobíjím energii, jak jsem si původně myslela. Krátkodobě možná ano, ale v delším časovém horizontu to tak nebylo. Všude mnoho lidí – v práci, ve fitcentru, večer na zábavě. Lidé, desítky povah, desítky osobností, desítky osudů. Málokdo energii dává, většina ji z vás spíše vysává. Nepoměr jako hrom.
A pak to přišlo… Bum a tma před očima. Čtrnáct dní jsem nemohla nikoho vidět, ani nejbližší rodinu. Zvedal se mi žaludek jen z toho, že bych musela s někým promluvit. Kamarádka psycholožka – můj první test. Výsledek: jste INTROVERT. Introvert?! Já? To není možné! Chci to od ní vysvětlit.
• "Víš, Lenko, není to tak, že bys neměla ráda lidi, potřebuješ je, ale ty musíš čerpat energii jinak," vysvětluje mi trpělivě.
• "Ale jak?" nechápu to.
Pomalu a pečlivě to rozebíráme. Vrací mě o několik let dříve. Vzpomínám, kdy mi bylo dobře, kdy jsem se nejvíce cítila sama sebou. A náhle mi to dojde. Knihy! Já na ně poslední dva roky zapomněla. Staré křeslo v obýváku, stojací lampa, knížka. Samota – ale ne osamělost.
Jen já a knížka
A tak zase čtu, potichu a sama, dobíjím baterky. Čtu hodně a často, procházím knihkupectví, odnáším si hory knížek. Zavrtám se do svého křesla a nic pro mě v tu chvíli neexistuje. Zákaz vstupu. Dýchám vůni knih. Takhle voní štěstí. Věděla jsem to, jen jsem zapomněla. Po několika dnech vždy vylézám, odpočinutá, spokojená. Přátelé to pochopili.
Nejsem nemocná, jen trochu jiná. Společnost je nakloněna extrovertům, ale já už si z toho hlavu nedělám. Nasávám z knížek energii jako houba, abych mohla zase existovat… Stačí mi k tomu už jen málo: šálek čaje, sklenička vína, zapálená svíčka, poloha embrya v ošoupaném křesle, deka, když jsou chladnější dny – jestli existuje nebe, tak bude vypadat takhle.
My introverti nejsme samotáři, jen nám mnohem déle trvá, než doplníme "palivo", abychom mohli opět jet na plný plyn dál. Svoji sílu bereme uvnitř sebe sama, v klidu a o samotě, nedokážeme ji načerpat zvnějšku. Neumíme to.
Co dalšího může pomoci?
Možná… možná, že jste také jako já, že jste také introvert. Když už to víte, je to dobré. V dnešním světě to nemáme tak jednoduché. Držím vám palce a nabízím pár tipů:
• Zkuste se zamyslet nad svým zaměstnáním. Nešlo by částečně pozměnit tak, abyste byli například tři dny mezi lidmi a dva dny pracovali doma? U některých profesí to samozřejmě není úplně možné, ale u jiných to za pokus stojí. Introverti by se neměli ani bát svoje pracovní zaměření výrazněji změnit tak, aby vyhovovalo jejich nastavení.
• Skupinové sportovní aktivity můžete vyměnit za individuální. Já tak objevila poklidný nordic walking v lese místo často hlučného spinningu.
• Přátelům nelžete, ale řekněte jim, že se vám zrovna na večírek (na návštěvu, do kina) nechce, že chcete být sami. Ti dobří to pochopí.
• Odpočívejte, odpočívejte, odpočívejte. Naučte se nevyčítat si, že "nic neděláte", protože když introvert umí správně dobíjet energii, zvládnete toho potom dvakrát tolik.
• Dávejte si pozor na alkohol! Může se vám zdát, že vám ve společnosti pomáhá, ale dlouhodobě si můžete zadělat na závislost a neschopnost se bez něj vůbec bavit s lidmi.
• Zaměřte se na své kladné stránky, které jako introverti máte: spoustu jich zmiňují i články na tomto portálu, například Manuál introverta.
Lenka, čtenářka Psychologie.cz
x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz
mmm

[nop]

18. dubna 2011
Manuál introverta
Uplatnit se ve světě, který fandí extrovertům, je jako kdybyste závodně běhali a měli jednu nohu kratší. Neznamená to, že nemůžete vyhrát, ale měli byste vědět, že máte handicap. Pak si teprve můžete rozmyslet taktiku. Jestli budete trénovat víc než ostatní, nebo si vymyslíte nějakou speciální strategii pro běžce s nohama různé délky. Zkombinovala jsem obojí.
Trénink u mě představuje čtení knih o lidském nitru, včetně zkoumání vlastního, a naučila jsem se strategickou hru na bodrého stréca, kterou si pomáhám, kdykoli se to hodí. Tak nějak se snažím vyjít se světem, který obývají převážně hovorní a pohotoví lidé.
Komplex málomluvných
Je to nesmyslné, zbytečné a postrádá to logiku, ale je to tak. Introverti se za své nastavení stydí, extroverti nikdy.
V žádné internetové poradně jsem nikdy nenarazila na otázku „Jak to mám udělat, abych byl méně společenský?“ Zato volání o pomoc typu „Chtěl bych si najít přátele, ale myslím, že jim připadám nudný, co mám dělat?“ jsem našla nepočítaně.
Introverti prostě trpí komplexy. Za pětačtyřicet let jsem se naučila ve světě hlasitých lidí docela dobře fungovat. Pravda, musíte si protrpět dětství, kde vám v hodnocení vždycky chyběla pochvala „v kolektivu oblíbený“. Pak musíte sehnat někoho, kdo bude ochoten si vás vzít, i když mu nejdřív nedokážete říct nahlas ani ahoj. A nakonec musíte přibrat pár kilo a vrásek, abyste si začali svoji dovnitř obrácenou osobnost konečně užívat.
Prvním krokem k plnějšímu životu je přiznat si, že máte trochu problém. Na planetě, kde na jednoho introverta připadnou tři extroverti, je to věc logická a není třeba se nad sebou dojímat. Stěžuje si kočka, že neumí štěkat? I kdyby žila s tlupou maltézáků, ani ji to nenapadne.
Jsem introvert a kdo je víc!
Druhý krok k tomu, aby se nám mezi extroverty žilo dobře, je stát se hrdým introvertem. Ano, společnost si cení extrovertních vlastností jako je sdílnost, pohotovost v odpovědích, určitá vřelost při styku s ostatními, vtip a schopnost rychle verbálně reagovat. Tyto dovednosti obdivují i introverti - a tady začíná ta potíž.
Vyčítáme si, že my takoví nejsme. Jsme pravý opak (což samozřejmě neplatí bez výjimek). Necítíme se dobře mezi cizími lidmi, většinou nedokážeme zaujmout rychlou a vtipnou odpovědí. Trápí nás, že si mohou lidé myslet, že jsme odtažití, chladní, nudní a málo chytří.
Tohle peklíčko začíná už ve školce. Vy si pěkně v klidu plácáte svoji bábovičku, je vám dobře, svět je v pořádku a vy taky. Jenže pak přijde paní učitelka a nutí vás, ať toho necháte a hrajete si s Jeníčkem a Mařenkou.
Napoprvé se budete bránit. Pak se to ale opakuje a vy si přestanete věřit. Asi je se mnou něco v nepořádku, zaváháte - a už se na té vlně nejistoty a komplexu pěkně vezete.
Čím víc o sobě pochybujete, tím víc vás lidé nechápou. No samozřejmě! Jak chcete, aby vás lidi měli rádi, když se sami rádi nemáte? A jak se začít mít rád?
Předně si připomeňme, jaké dobré vlastnosti jsou pro introverty typické, zatímco extroverti se musí obejít bez nich:
1. Častěji než jiní přicházejí s originálním řešením (jen jim to déle trvá, protože potřebují čas na hloubkovou analýzu)
2. Mají dar chápat lidi s jejich slabostmi a schopnost odpouštět chyby.
3. Málokdy kritizují druhé (zato sebe často).
4. Umí být sami se sebou, aniž by se nudili.
5. Vidí věci v souvislostech, jakoby z nadhledu
(pokračování)

[nop]

Manuál introverta pokračování 2
Co bychom o sobě měli vědět a nevyčítat si to
1. Máme méně energie, dřív se unavíme
Introverti se musí především naučit zacházet se svou energií. Když si budu s někým hodinu povídat na obědě a pak ke mně ještě vtrhne do kanceláře kolegyně, nebudu ji vnímat, protože hodinovým soustředěním jsem se totálně vyčerpala.
Nikdy si neplánuju víc než dvě schůzky týdně. Máte-li možnost, zavřete se v kanceláři několikrát během dne a vypněte si mobil. Tyhle okamžiky vám pomohou dobít baterky a na zmeškaný hovor můžete zavolat zpět, až budete zase při síle.
Poslouchejte své pocity a nesnažte se fungovat jako společenský extrovert. Tady si dovolím zmínit jeden paradox: i když nás častá blízkost lidí vysiluje, zároveň po ní toužíme. Proto jeden z největších nesmyslů, který jsem kdy o introvertech slyšela je, že nemáme rádi lidi. Řekla bych, že jsme naopak empatičtější a soucitnější než extroverti, jen máme holt kolem sebe velkou bublinu...

2. Vyznáme se v problému, až když si ho zjednodušíme
Jsme nastaveni na systém krok za krokem. Naše výkonnost se projeví nejvíc, když se soustředíme na jednu věc a na druhou se vrhneme, až když tu první dokončíme. Svědčí nám jednoduchost. Může to vypadat jako mínus, ale v podstatě to obnáší i takovou příjemnou věc, že potřebujeme méně vzruchu k tomu, abychom se cítili šťastní.

Při hovoru s jiným člověkem často nevíme, co říct. Je to tím, že extroverti vnímají věci do šířky, introverti do hloubky: Široké rozkročení jim umožňuje dělat více věcí najednou, například vstřebávat informace od druhých a zároveň si téměř paralelně v hlavě formulovat odpověď.
Mysl introverta pracuje jinak, proto se smiřte s tím, že mistrem rychlých glos pravděpodobně nikdy nebudete. Zaměřte se na svůj neverbální projev.
Extroverti nás často vnímají jako chladné osoby, a tak mezi námi vznikají nedorozumění. Pomozte jim, aby vás lépe pochopili tím, že i když nevíte, co říct, budete se tvářit přátelsky a příjemně. V zásobě mějte pár frází, které potěší. Třeba: „Teď mě zrovna nenapadá, co bych ti na to řekl, ale máš výborný postřeh.“ Pomáhá to soustředit se na druhé, ne na sebe.
Myslete na to, jak druhého potěšit, a přestaňte se kontrolovat. Za milou poklonu vám každý odpustí i to, že jinak skoro nemluvíte.
3. Když se nás někdo na poradě zeptá na náš názor, většinou žádný nemáme
To je buď proto, že - jak už jsem řekla - neumíme přijímat informace a okamžitě reagovat, anebo se jednoduše bojíme říct nahlas svůj názor.
Naše řešení bývá netradičnější než u extrovertů, a protože nechceme ostatní zdržovat podrobnostmi, jak jsme k němu došli, řekneme rovnou konec, který samozřejmě nikdo nechápe.
Časem se naučíme raději mlčet. To je ale velká škoda! Řekněte prostě: „Potřebuju si to promyslet, dejte mi čas do zítřka.“ Nenechte si vnutit rytmus extrovertů a držte se toho svého, pomalejšího.

4. Nesnášíme telefonování
Vlastně nám dělá problém jakákoli přehnaná nebo častá blízkost druhého, ať už jde o hlas nebo fyzickou přítomnost. Začněte víc psát maily a esemesky.
Já, když mám v redakci s kolegyněmi poradu nad tématy a nejsem si některým jistá, řeknu, že si ho promyslím a napíšu jim to. Přiznala jsem se k tomu, že neumím mluvit (proto se živím psaním). Vzaly to částečně jako fór (vždycky se snažím vypadat, že si dělám trochu legraci), částečně jako fakt - a kvitovaly s povděkem, že jsem jim na sebe dala návod.
Mimochodem, i lásku vyznávám raději písemně než osobně. Svému muži jsem vysvětlila, proč to tak mám, a světe div se – pochopil. Řekněte lidem, jací jste. Možná vás všichni nepochopí, ale dojde jim, že jste trochu jiní.

5. Někdy si připadáme hloupí
Jsou dny, kdy jsem hovorná, zábavná, mozek i pusa mi jede jak kulomet, lidi kolem se smějí a já taky, protože vím, že je bavím. Nikdy ale dopředu nevím, kdy přijde blackout a po vzoru hlavního hrdiny z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje si řeknu - to je jasný, inteligence na nule.
Pokud můžete, využijte dnů, kdy jiskříte, k osobním setkáním. A když jste v ulitě, věnujte se osamělé činnosti za zavřenými dveřmi. Taky se mi vyplatilo dávat si na schůzky časová omezení. Kamarádky například upozorňuju (když už se jim povede mě uhnat na kafe), že mám čas přesně jednu hodinu. Cítím se klidnější, když vím, že pak mohu odejít, a kdybychom se nakonec zakecaly na pět hodin, je to aspoň pro všechny příjemné překvapení.
A na závěr jedna opravdu dobrá zpráva
Introverti lépe stárnou a druhá polovina života je pro ně většinou šťastnější než ta první.
První půlka života nám nabízí hodně ctitelů a lásek, pracovní nabídky se hrnou, protože jsme kreativní, perspektivní a draví. Nepřejde den, aby nás někdo netahal do hospody se super partou na jedno, které se dopíjí až k ránu.
Inu, první poločas je ráj pro extroverty, introvert si mládí moc neužije. Láska mu stačí jedna, zato pořádná. Pracovní nabídky od konkurence ho nechávají chladným, dokud ho práce baví, i kdyby mu nabízeli desetkrát víc. Raději než do hospody si zaleze do postele s knížkou. A tak má dojem, že mládí stojí za prd a on vlastně taky.
Zato po čtyřicítce se začnou dít věci. Nabídek ve všech oblastech ubývá, rytmus se zklidní. Extrovert nechápe, proč už není taková sranda, a nabude dojmu, že to lepší už bylo. Což může být v jeho případě často pravda.
Introvert se začne naopak cítit dobře. Konečně může naplno a bez výčitek čerpat ze světa, který se nenachází mimo něj, ale leží v jeho nitru.
Důsledkem je opět paradox: když se konečně dopracujete k tomu, že svou uzavřenost přijmete jako celkem užitečnou vlastnost, začnete se bez bolesti a bez námahy otevírat světu. A zjistíte, že je vám mezi lidmi čím dál tím líp.
Knihy, které vám pomohou lépe se v sobě vyznat
Emoční inteligence od Daniela Golemana. Pomůže vám nejen pochopit sebe, ale naučí vás lépe reagovat na různé typy lidí.
Jste introvert? od Marti Olsen Laneyové. Tuhle skvělou knihu napsala introvertní psychoterapeutka. Dozvíte se tam například, že extroverti mají delší dráhu dopaminu, důsledkem čehož potřebují víc adrenalinu, nebo že introverti s důrazem na pravou hemisféru mají ještě větší problém nacházet slova než ti, s důrazem na hemisféru levou. Kniha je kombinací vědeckých a lékařských poznatků s osobními zkušenostmi autorky.
Typologie osobnosti MBTI od Isabel Briggs Myers a Katharine Cook Briggs. Tvrdí, že 75 % lidí jsou extroverti. Nepovažují introverzi za patologickou, ale za určitý druh temperamentu.
psala: Klára Olexová
Novinářka na volné noze.
Introvert podle Junga
Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875 – 1961) je introvert někdo, kdo je senzitivní a své myšlení a jednání neustále podrobuje sebeanalýze a kritice. Bývá klidný, tichý, uvážlivý a nezapojuje se do světa sociálních vztahů. Vzhledem ke své zálibě ve světě fantazie a imaginace bývá introvert obvykle samotářem. Extrovert, polární protiklad introverta, je asertivní, otevřenější, přikládá větší význam vnějšímu světu. Místo snění se více zapojuje do společenských a praktických záležitostí.
Zdroj: Mensa.cz
http://psychologie.cz/manual-introverta/

[nop]

PŘEDMLUVA KE KNIZE UZDRAVENÍ RODOVÝCH KOŘENŮ

Dnes je poměrně moderní mluvit o kořenech naší kultury a civilizace. Možná ještě lákavější je pídit
se po našich předcích, vyhledávat v archivech, jak a kde žili, odkud pocházeli, co dělali. A není to
nic špatného, vždyť i to nám může pomoci více porozumět sami sobě a hlouběji si uvědomit svou
sounáležitost v lidském pokolení, skutečnost, že „žádný člověk není ostrov sám pro sebe”.
Pokud jde o naše předky, je však zřejmé, že některé věci bychom raději nedědili, případně je raději
ve svém rodu vůbec neměli. K tomu patří různá negativní postižení našich rodin. Existují skutečnosti,
které mohou duchovně zatížit i několik generací a tak přinést zlo do života lidí, kteří se mu vědomě
nijak neotevřeli. V tomto smyslu mluvíme o duchovně zatížených rodech.

K duchovnímu postižení dalších generací může dojít různým způsobem. Nejčastějším zdrojem zla, které
se přenáší z generace na generaci, je prokletí a jeho následky.

Jindy zatíží následné generace účast někoho z rodiny na praktikování spiritismu, magie, okultismu,
atd. Stejně tak negativně duchovně zatíží další generace závislosti na alkoholu, drogách či
sexuálních zvrácenostech.

Taková zatížení působí v dalších generacích duchovní svázanost, která se projevuje například těžkou
duchovní otupělostí, nezvykle četnými nebo nevysvětlitelnými onemocněními v rodině, psychickými
obtížemi nejrůznějšího druhu, podivnými úmrtími, neplodností nebo četnými samovolnými potraty. Jindy
je rodina po několik generací provázena nezvyklými obtížemi v životě, rostoucím smutkem a beznadějí,
vyúsťujícími u některých jedinců až do pokusů o sebevraždu.

Duchovní svázanost nebo prokletí, které je opakem požehnání, se může projevovat i dlouhodobým
narušením rodinných vztahů, chorobnou zuřivostí, nutkavým jednáním či sebetrýzněním, chorobným
strachem a dokonce i projevy tzv. „strašení”, o nichž svědčí jinak vyrovnaní jedinci. Sami lidé,
kterých se to týká, mívají pocit, jako by se jim zlo lepilo na paty, jako by se jejich rodem vinula
černá nit.

Některé z těchto velkých zátěží, postihující i další generace, popisuje ve své knize i anglický
psychiatr Dr. Kenneth McAll. Při své praxi zjistil, že u některých jeho pacientů neúčinkovala
žádná klasická terapie, a přitom se v jejich životě objevovaly zvláštní jevy. Časem zjistil, že by
mohlo jít o následky způsobené tzv. „nevyřešeným úmrtím” někoho z předků, např. úmrtím za
nevyjasněných okolností, sebevraždou či úmyslným potratem. Jeho zkušenost je pro nás cenná právě
proto, že je to lékař, psychiatr, který byl Bohem doveden ke konkrétnímu způsobu, jak pomoci těmto
lidem sužovaným zlem a jak pomoci i zemřelým předkům duchovními prostředky, především modlitbou za
zemřelé s odpuštěním v rámci slavení eucharistie.

Autor je laik a svým náboženským vyznáním je anglikán, proto mohou některé jeho teologické úvahy
našim čtenářům připadat zvláštní. V anglikánské církvi není například takovou samozřejmostí sloužení
zádušní mše za zemřelé, proto se autor snaží tuto skutečnost vysvětlit a obhájit. Je třeba si také
uvědomit, že kniha byla napsána před mnoha lety a i když se v anglicky mluvících zemích dočkala mnoha
vydání, její obsah odráží tehdejší psychiatrickou praxi a náboženské ovzduší dané doby, hodně
poznamenané racionalismem. Dnes se v křesťanských kruzích již daleko více mluví o nutnosti uzdravení
minulosti, o modlitbách za vnitřní uzdravení neboli uzdravení vzpomínek, o modlitbě za rozvázání či
osvobození od rodových či démonických pout. Snad je dobře ale připomenout, že modlitbu za rozvázání z
moci zla a zlomení rodových pout v katolické církvi obvykle vykonávají kněží, ve vážnějších případech
pouze biskupové nebo jimi pověření exorcisté. Samozřejmě dát sloužit mši svatou za někoho z předků a
účastnit se jí s vírou v moc Vzkříšeného může každý křesťan.

Je třeba také upozornit na to, že autor byl pro svoji službu zjevně obdarován i různými charismaty,
která každému dána nejsou (a pokud jsou, jejich autentičnost podléhá rozlišování církve). K. McAll
byl obdařen zvláštním darem duchovního poznání a vidění duchovních skutečností, přičemž tato
charismata mu v mnohém pomohla při rozlišování a také při vedení modliteb za uzdravení a osvobození.

To podstatné v jeho sdělení ale nejsou výjimečná charismata, která jsou sice užitečná, nikoli však
nezbytná pro modlitbu za osvobození rodu; podstatné je jeho svědectví o neuvěřitelné moci
eucharistie, která je nejúčinnějším prostředkem k osvobození od zla, způsobeného v našich rodinách
smrtí našich předků, kteří nezemřeli smířeni s Bohem nebo nebyli s modlitbou pohřbeni.

Zde bych rád upozornil, že se u nás poslední dobou rozmáhá rádoby psychoterapeutická metoda okultního
charakteru, která se jmenuje „rodinné konstelace”. Lidé ve skupině se propůjčují coby média k tomu,
aby se identifikovali s duchem zemřelého předka a přinesli tak živému potomku informace o tom, co se
v minulosti stalo a čím je psychicky zatížen.

Bylo by velice zavádějící, kdyby někdo vnímal knihu Kenneth McAlla jako oporu pro tuto pseudo-
psychoterapeutickou metodu spiritistického pozadí. Stejný je zde pouze předmět zájmu – rodová
zatížení, zdroj pomoci je úplně jiný, troufám si říci opačný.

Na závěr můžeme připomenout, že nějaký čas s naším autorem spolupracoval u nás známý
exercitátor a exorcista P. Elias Vella z Malty, který se o jeho knize a zkušenostech zmiňuje ve
svých přednáškách a také v knize "Ježíš – lékař těla i duše.”
P. Vella prohlašuje, že závěry našeho autora může ze své praxe potvrdit. Totéž mohu říci na základě
své pastorační zkušenosti já a vícero našich kněží, kteří se pokusili takto postiženým lidem pomoci.
Jsem přesvědčen, že větší vhled do popisovaných souvislostí a odvaha více důvěřovat v Boží uzdravující
moc může velice zefektivnit pastorační službu mnoha kněží i laiků.
P. Vojtěch Kodet, O.Carm
===
Slovo redaktora k bulletinu Brána, vydávaného Společenstvím Pro Ježíše v Kroměříži ( http://www.Jezis.cz ):
Už nějakou dobu mi v knihovně ležela nepřečtená kniha tohoto názvu od Kennetha McAlla, misionáře,
chirurga, psychiatra a především Božího služebníka v jedné osobě. Až o letošní dovolené na ni přišla
konečně řada.
Kniha s desítkami konkrétních osobních svědectví uzdravení rodokmenů skrze slavení eucharistické
oběti je velmi silným povzbuzením víry v milostnou účinnost této životodárné svátosti... Ludvík
Šojdr. č. 186, září 2014.
Video o Kodetovi - https://www.youtube.com/watch?v=rgkUiTrm7jA

[nop]

Bylo svěží jitro provázené šumem posvátných stromů na návrší Vyšehradu, na němž se včera rozpoutala sváda při projednávání otázek dědictví pro dva bratry.
Libuše vyřkla, aby oba bratři požívali statků po otci rovnou měrou a vládli spolu rukou společnou a nerozdílnou, sledujíc pradávný laskavý a mírný obyčej slovanský, jsoucí v souladu také s právem sousedních Keltů.
Jeden z btatří však požadoval jako starší celé dědictví, chtěje tak uplatnit většinové dědické právo, jaké se uplatňovalo u některých sousedních národů.
Hrdá Libuše, nezaživši dosud takový rozkol, usoudila, že pro vzpurné mužské jedince třeba jest vláda ruky pevnější než je vlídná ruka ženské panovnice.
I řekla sobě "však poznáte, a až poznáte, bude pozdě litovat. Mějtež si tedy muže na prestole knížecím".
Navenek vydala rozkaz: "jděte za knížecím běloušem".
Bělouš kněžny Libuše, pověřený věštícím úkolem, kráčel toho rána svou cestou, kterou znal. Přebrodil Svatojánské peřeje a stočil se k severu.
Minul Levý Hradec a ponořil se do stínů lesů úrodné krajiny u řeky Bíliny. Následovali jej poslové nesoucí dary pro neznámého bohatýra.
Na jednom poli se bělouš zastavil u orajícího muže a odfrkl si.
Poselstvo se začalo ptát. „bylo nám sděleno, že máme pozdravit toho muže, k němuž nás kůň přivede. Zde tedy stojíme plníce poslání.“
Muž odvětil. „nuž vítejte. Libuši znám. Posaďte se, a přijměte malé pohoštění. Chlapec donese měch s pivem, které se chladí zde v řece.“
Poté, co se poselstvo osvěžilo pražmou s pivem a medovinou, kladlo muži prověřovací otázky.
„Je-liž toto pole, na němž děláš, ve tvém vlastnictví, anobrž propachtované? Máme dovést hospodáře, nikoli pachtýře, nikoli správce, zaměstnance neb manažéra.“
Muž odvětil: „vlastní mé to pole jest, nikoli v leasingu a nevázne na něm hypotéka ani exekuce. Jako že se Přemysl jmenuji. Přemýšlím dosti na to, abych uměl majetky své spravovati a těžiti z vlastního gruntu.“
Poselstvo řeklo: „ v tom případě vítej, vyvolen jsi kněžnou, abys zasedl na Vyšehradský stolec s Libuší a ujal se spolu s ní vlády a vyřešil i spory, jež hrozí odložením z důvodu promlčení. Vyřešíš tím i problém genderové stížnosti našeho velmože Chrudoše, jenž vládu ženám upírá a působí rozkol“.
Přemysl pragmaticky odvětil: „co za to?“.
Poselstvo řeklo: „sňatek nabízí ti kněžna a spolu polovinu společného vlastnictví, jehož posléze nabydeš. O finance netřeba se obávati, řeky na mělčinách poskytují zlatá zrna, obzvláště na Otavě, a na Horách Březových u Příbramě jsou doly na stříbro.“
Přemysl odvětil. „ujednáno. Pohostím vás nyní, jak magie přechodu do nového zaměstnání vyžaduje“.
Přemysl dal svým čeledínům připravit oběd na ohni, jež zapálen byl ze dřeva pluhu, jímž oral a tím skoncoval s pracovními předměty v dosavadním povolání bílinského oráče. Volové zmizeli v lese, byvše propuštěni ze služby. Nezůstalo stopy po pluhu ani volcích.
Dřeva z blízkého lesa nevzal kvůli ekologii, jež se rozvíjela již v této ranné době přemýšlení slovanského, jehož byl Přemysl předákem. Pouze větévka určená k popohánění volů byla pro každé orání čerstvá, aby byla svěží a ohebná a nedrásala kůži volů.
Tuto otku nyní zastrčil Přemysl do země při okraji pole, aby zapustila kořeny a rozrostla se jako samostatný strom, takže i to bylo šetrné vůči staroslověnské přírodě.
Poselstvo i nový vůdce vrátili se pak na Vyšehrad ve vlastních stopách, aby nezašlapávali novou trávu.

[nop]

Od doby pradávné, kdy se na planetě Zemi zazelenaly rostliny s chlorofylem se vyvinuly různé druhy.
Některé se přizpůsobily vlhkému prostředí, jiné suchému.
Blahovičníky otáčejí listy v čase dne tak, aby vrhaly co nejmenší stín, tenký jako čárka.
Tamaryšek má nitkovité listy v podobě provázků. Vrhá jen málo stínu.
V horkých místech je ale i tento stín vítaný.

Osadníci v Palestině po utvoření státu Izrael se snažili pěstovat plodiny a získat ze země úrodu.
Někde se ale potýkali se suchem, kde se nasazeným rostlinám kvůli horku nedařilo.

Pamatovali si ale slova Bible, kde je občas zmínka o prostředí. Nasadili tam proto to, o čem četli. Tak se jim podařilo, aby se uchytil nový porost jako předvoj a po něm další rostliny, chráněné předchozími.
Nedočetl jsem se sice, kde to konkrétně bylo, ale jedna taková zmínka stojí za to.
Tamaryšek vydrží i ve velkém slunečním úpalu. A o tamaryšku se mluví zde:

V knize 1. Samuelově, kap. 22 je :
"...Saul tehdy seděl v Gibeji pod tamaryškem na výšině..."

Nepochybně hledal stín a když seděl pod tamaryškem, asi tam jiný strom nebyl, jen ten. Jinak by seděl v jiném stínu.

Botanicky jsou tři druhy tamaryšku. V našich končinách vydrží tamaryšek německý. Dorůstá i do výšky 3 metry a je i tak široký, ba i více.

[nop]

Buddha a jeho mladost.

Poutníci a poustevníci se objevují na celém světě. V Evropě byli častí do konce 18. století, a v Rusku prý v pravoslaví existují dodnes.

Někdo se ptá na to, jak princ Gautama (později Buddha) odešel ze zázemí v zámku a v rodině.
Takže povězme, jak to bylo s jeho odchodem k rozjímání?

Nejprve je třeba si uvědomit, že Buddha nezaložil tradici odchodu z domácnosti, ta tu byla dříve.
Buddha také nebyl žádný buddhista, ale narodil se do rodiny, dnešním názvem by se dalo říci hinduistické, s jejím uctíváním a praxí v období, které lze označit jako bráhmanismus.

Roku cca 2.000 před Kristem po bitvě na poli Kurua v Paňdžábu se už upevnil kastovní systém se šesti kastami. Buddha patřil do druhé kasty válečníků. První tři kasty měly stanovený pevný řád života. Nechme promluvit slova Rudolfa Janíčka, překladatele Bhagávadgíty.

Ve vydání z roku 1945 píše poznámku na straně 61:

V životě zbožného hinda rozeznáváme čtyři vývojové stupně.

Zprvu jako brahmačárí, jako jinoch, prokazuje služby moudrému učiteli, který ho tu a tam poučuje.

Když doroste do mužných let, je z něho grihastah, hospodář a hlava rodiny. Jeho žena prosí bohy hlavně o to, aby muži porodila syna, který by za něho, po smrti, vykonával oběti! Tedy tatáž snaha a touha po mužském potomstvu jako v Číně.
A zde světský úděl indického člověka staré doby vlastně už končí!

Neboť zhostiv se svých povinností vůči rodině, zplodiv syna, odchází do lesů jako vánaprasthah, jako myslitel a v džungli hloubá o záhadách tohoto světa.
A nakonec jak sannjásí, jako žebravý, bezdomý filosof putuje krajem, prochází nekonečnou Indií a poučuje každého, kdo ho o to požádá.

Má velikou zásluhu ten, kdo podaruje takového světce. Sannjásímu se v Indii říká též parivrádžakah. Parvrádžakové bývali velikými bardy a pěvci národních eposů indických, zejména slavného eposu Rámájana. Oni to vlastně byli, kteří roznesli slávu tohoto eposu po Indii.
(to byla poznámka překladatelova)

Gautama jako mladý muž se chtěl brzo zúčastnit hledání poznání. Někdy muž chce odejít na cestu k poznání ještě dříve, než zestárne, „ještě měl černé vlasy a již odešel do bezdomoví“. Potřebuje k tomu svolení a požehnání svého otce. Jsou zaznamenané takové případy, že mladý muž stál před otcem, který nesouhlasil a šel spát. Ráno otec našel syna stát na stejném místě. Po třech nocích otec rezignoval a propustil syna na cestu.

Gautama nedosáhl souhlas, jeho otec spoléhal na splnění proroctví, že z jeho syna bude slavný vládce „jakého nebylo a nebude“.
Proto odešel Gautama v noci tajně na koni s ovázanými kopyty, aby to nebylo slyšet. Venku si vyměnil šaty s prostým mužem. Poslové, které potom vyslal jeho otec, hledali prince na koni, ale nenašli. Gautama se ztratil.

Prožil krátkou dobu mezi pěti lesními mudrci, ale potom pátral sám, údajně mezi 24. a 29. rokem svého věku, kdy už došel konečného poznání. Po krátké době se rozhodl, že toto poznání sdělí lidem a počal kázáním na tržišti v Benáresu (Varánasí), čímž „roztočil kolo pravdy, které již nebude moci být zastaveno.“
Jako majitel nadpřirozeného a všepronikajícího poznání věděl, že tuto pravdu objevilo před ním už 24 předchůdců. „Překročili brod oddělující pomíjivý a nepomíjivý svět (existenci)“. Ale nezjevili ji světu. Gautama byl prvý, kdo se rozhodl tak učinit.

O učení a čeho došel (čtyři pravdy a osmidílná cesta úniku před pomíjivým) ať řekne někdo další.

[nop]

V příspěvku Re: pro ros: co je ráj? od Pavla » úte 21. říj 2014 9:45:02
se vyskytla slova:

... K čemu trpělivost nepomůže?
Už jsi změřila rychlost, s jakou se ženeš za další myšlenkou?
A nebo se ti ty myšlenky prohánějí samy jak se jim zrovna zlíbí ?

=
K té otázce rychlosti střídání myšlenek zde porovnám dva extrémy, o dlouhém a rychlém setrvání myšlenky.
1)
Teorie. Uvádí se, že myšlenka trvá sama asi tři vteřiny. Pak dojde k něčemu novému, to je k další (sama od sebe vyvstalé) myšlence.
Naopak proti tomuto přírodnímu jevu je vhodné (a je dosahováno) pozdržet stejnou myšlenku o mnoho déle, to znamená nejlépe co nejdéle. Jinak to není soustředění, ale vyvstávání a kolotoč myšlenek. V duševní činnosti, ať je to meditace nebo jen probírání se vzpomínkami, směřujeme ale rádi k tomu prodlužovaní myšlenky, nejlépe té samé, nebo alespoň k malému cyklu stejného chumlu myšlenek.
Na př. myslím na zjev vyvolené / vyvoleného, ať boha nebo člověka, nebo Probuzeného.
Jak krásná je tvář, lahodný úsměv, milostný pohled, ozdoby s korunou, atributy, krása v čemkoliv. A když ten cyklus proběhnu, vracím se znovu. Tedy ne jen na jeden prvek, např. na laskavý pohled Buddhy, ale na celek s několika prvky.
Je krásné podržet si myšlenky pěkné, které stojí za to uskladnit dlouhodobě v hlavě. Vracením k myšlence, která už uplynula, je možné zvyšovat kumulativně procento obsahu, u kterého se chceme zdržet.
Jako když houslista má omezenou délku, po které může táhnout smyčcem a tak se k dalšímu tahu a tahům musí vracet.
Jak když se zpěvák nebo hráč na dechy musí nadechovat. Nejlepší je udržet vše co nejdéle.
2)
Pozorování.
Já jsem jednou přemýšlel a došel jsem pozorováním do stavu, kdy jsem evidoval rychlost až tři myšlenky za vteřinu.
Tedy v této chvíli popisuji právě situaci, kdy se myšlenky střídají, a to po sobě různé, nevracejí se ty stejné a je to rychlé. To o čem právě píši, se týká toho extrému rychlosti plynutí myšlenek.
A protože psaní bez konkrétního případu může u čtenáře vzbudit jinou představu, než jaká byla skutečnost, uvedu zde tu reálii, na čem jsem přemýšlel.
Je potřebné nejdříve ze všeho uvést, že v té chvíli jsem myslel v obrazech. Jinak ovšem se vyskytuje také myšlení v pojmech, myšlení se slovy a snad i myšlení v pocitech.
Šlo mi o práci. Byl bych změnil práci, ale muselo se uvažovat o více faktorech. To jsou: druh vykonávání činnosti, místo (podnik), kde se taková činnost dá najít, lokalita a tím způsob docházení, odhad vlastních schopností k uvažované činnosti, odhad platu, a výhled do budoucnosti (na př. je rozdíl dát se k vojsku v čase míru, anebo v čase krize a hrozící války jako byla v roce 1962 na Kubě, a potom i jinde) a další faktory.
Všecky ty eventuality se jevily jak obrázky. Jeden popíši. Tehdy bylo období, kdy se do výroby zaváděly nové druhy strojů s numerickým zadáváním souřadnic (CNC) a tak i takový stroj se jevil jako ten obrázek. A tak to bylo v té chvíli obdobné se vším co mne napadlo.
Obrázky, u kterých se vyskytly závažné neshody, nebo vypadaly nereálně nebo obtížně, jsem zase opouštěl (jako u těch strojů CNC by to znamenalo napřed projít kurzem programování, což nemuselo být na závadu, ale muselo se brát do úvahy).
Bylo to v nočním tichu, seděl jsem na posteli, nedaleko mne pokojně spali členové rodiny, jen já jsem v tichu pracoval, kolečka se mi otáčela v hlavě a já jsem si uvědomoval, jak moc rychle. Byla to rychlost dva až tři obrázky každou vteřinu. Jako trochu podobně při míchání karet.
To je tedy pozorování, žádná teorie, ale praxe.
3)
Závěr.
Může se stát, že rychlost obměny myšlenek, nebo rychlost vyvstávání myšlenek se zjistila v pásmu hodnot od 1 nová myšlenka za tři vteřiny do rychlosti 3 nové myšlenky za vteřinu.
4)
spekulace a úvaha o obecnosti jevu
Toto bylo nalezeno v jednom případě u jednoho člověka v určité situaci mysli a v určitém čase.
Vyvstávají nutně otázky.
Je to možné také u jiných lidí? Když lidé budou prohlížet své myšlenky, dojdou také ke stejnému výsledku?
Lze zkušenost jednoho člověka a v jedné chvíli vztáhnout nebo promítnout u jiných?
Aby se nestalo, že dojdeme k nezajištěné situaci typu: "co je (bylo) u mne je stejné i u jiných".
Příklady jsou nasnadě:
a) Freud měl své cítění obsahu jeho vědomí, kde hlavní úlohu hraje reflexe sexuality, ale popisuje to ne jako svůj osobní prožitek, ale jako něco, co má být platné obecně pro všechny lidi.
b) sv. Jan z Kříže měl své zážitky TN smyslů a TN duše a popisuje to, jako že je to obecný případ u všech.
Oba promítli sebe do lidstva a oba ani neznali metodu dvojitého slepého pokusu.
5) nezajištěný (nepotvrzený) výrok.
Výrok „rychlost vyvstávání nových myšlenek po sobě je v pásmu 1 myšlenka za 3 vteřiny až 3 myšlenky za 1 vteřinu“ je možné brát jako uskutečněný případ jednoho člověka, ale je neprověřený na větším vzorku osob.

[nop]

Následující článek je jako o ženách, ale vůbec není omezený na ně (autoři psaní, co na to?)
*
Proč ženy tolik touží po klepech a tlachání
Komunikace je důležitou součástí lidského života. Díky ní můžeme vyjádřit, co chceme, po čem toužíme, nebo co se nám naopak nelíbí. Kromě sdělování důležitých informací ale lidé mluví i o spoustě nepodstatných věcí, převážně pak ženy. Různé klepy, případně pomluvy, je doslova uspokojují.
Drby, klepy, pomluvy. Nic z toho není příliš taktní vůči ostatním, i přesto je to ale součástí života.
Ať už to ženy dobrovolně přiznají nebo to budou naopak zarytě popírat, mnohé z nich klepy a drby doslova milují. Řada z nich by vám možná v soukromí přiznala, že je na tom i cosi očišťujícího.
Už jste ale někdy zkoušeli zjistit, proč mají mnohé dámy doslova potřebu opakovaně rozebírat život a starosti někoho jiného? Vědci z nizozemské univerzity v Groningenu možná našli vysvětlení.
V rámci jejich nedávné studie zjistili, proč je pro mnohé ženy tak uspokojující řešit cizí záležitosti. Svým způsobem to prý potvrzuje jejich místo v sociální hierarchii, a umožňuje jim to také zároveň zjistit, jak ony samy mohou nějakým způsobem docílit toho, aby společnost okolo nich fungovala o něco lépe, cituje server Cleo.
Jednoduše řečeno, většina žen využívá ono „drbání” s kamarádkami či kolegyněmi jako způsob, jak potvrdit své vlastní sebevědomí a důležitost.
Lidská přirozenost
„Lidé se zabývají klepy a různými řečmi odjakživa, je to jednoduše lidská přirozenost. Obecně bylo zjištěno, že takové chování posiluje důvěru, abychom mohli existovat mezi skupinou přátel a mluvit o různých věcech,” potvrzuje psycholožka Amelia Floresová.
A navíc, klábosení o druhých nám umožňuje porovnat sami sebe a hodnotit, jak na tom ve společnosti jsme a jak do ní zapadáme.
„Pomáhá nám to porovnat sebe s ostatními lidmi a ukázat svou konkurenční stránku. Ve skupině tím upevníme vlastní pozici, jelikož vystavíme své hodnoty, kvality a úspěchy proti úspěchům jiných,” dodala psycholožka.
Byť určité klepy přinášejí částečný pocit uspokojení, v dlouhodobějším horizontu je spíše provází jiný pocit - provinění. Byť totiž mnohé ženy rády někdy probírají a ovlivňují záležitosti jiných, ve většině případů také ale vědí, že to není správné.
bok, Novinky , 5. listopadu 2014
zdroj:
http://www.novinky.cz/zena/styl/352478- ... chani.html
*

[nop]

Omyly myšlení.
O úvahách, které se ukázaly jako nesprávné nebo nereálně by se mohlo psát celé hodiny.
Neboli: mysl pracuje podle "kapesní příručky" : TO CO MNE NAPADNE IHNED, TO PŘECE JE PRAVDA.
Ale pak, jestlipak je tomu tak?

Zde alespoň o potravě slonů. (opis)
http://www.novinky.cz/domaci/352944-krm ... grace.html
Krmení osmi pražských slonů není žádná legrace
Napadlo vás někdy, z čeho se může skládat jídelníček slonů v zoologické zahradě? Nahlédli jsme do jejich pavilónu v pražské Zoo v Troji, abychom to zjistili. Ke svačině jsou to větve, k obědu větve a k večeři zase jen větvě, doplněné samozřejmě i dalším krmením.
7. listopadu 13:42 - Praha
Sloni rádi pojídají dřevo, které je velmi důležité pro jejich zažívání, protože jim dodává vlákninu. Proto jsou nedílnou součástí jejich jídelníčku především větvičky, které mají k dispozici v průběhu celého dne.
Dále mají rádi jablka, která chovatelé používají i jako lákadlo, když je chtějí vlákat třeba do bazénu. Jako odměna slouží staré suché pečivo.

„Sloni přirozeně v přírodě žerou hlavně větve stromů. Větve, které jsou poházené ve výběhu, doplňujeme dalším krmením, senem, slámou, v létě zelenou pící a doplňujeme i menším množstvím zeleniny, ovocem, především jablky a granulátem. ….
Chovatelé rozhází větve, nebo navezou hromadu sena, nacpou zeleninu a seno do krmítek, potom až vpustí slony.

Sloni se svého oblíbeného dřeva dočkají i o Vánocích. Vánoční stromky, které by se musely po svátcích vyhodit, totiž slouží jako potrava pro slony v zoologických zahradách.
(opis)
= tak to je skutečnost. Kde , v čem je omyl?
=
V jednom krátkém filmu z divočiny bylo vidět slony, jak ulamují větve stromu. Komentátor řekl, že to pravděpodobně dělají proto, že žerou trávu a stromy jí stíní a tak se snaží omezit stínění, aby bylo více trávy.

[nop]

(opis http://psychologie.cz/dva-velke-zivotni-omyly/)

Dva velké životní omyly
Mnoho lidí věří dvěma velkým omylům. Prvním je přesvědčení, že život by měl být snadný. Druhým je představa, že na něj existuje zaručený návod.

První omyl “život by měl být snadný” vede k depresím a pocitům méněcennosti. Život by měl být snadný, a protože můj život snadný není, něco není v pořádku. Buďto jej vedu špatně já a jsem tedy defektní: neumím život žít, něco dělám nesprávně, nemám potřebné nástroje… abych procházel životem vesele a snadno jako dětskou říkankou.
Zloba a zklamání
První omyl často vede taky k pocitu nespravedlnosti, zapšklosti a zlobě na svět. Život by měl být snadný, a protože můj život snadný není, někdo za to může. Mohou za to druzí (kterým se žije tak skvěle), mohou za to rodiče, špatný šéf, špatný partner, špatný politik… Mohou za to ONI.
Druhý omyl, že existuje zaručený návod na život, vede k nekonečné spirále falešných nadějí a hlubokých zklamání. Protože existuje zaručený návod na to, jak život učinit snadným, někde se tento návod musí skrývat. Je jistě obsažen v nejnovějším bestselleru, v drahé přednášce, v radách jedinečného kouče.
Pokud si bestseller koupím, metodu vyzkouším a nefunguje, pak je chyba buď ve mně (a výslednou frustraci přidám jako další kus na kupu méněcennosti, o které je zmínka výše), anebo je chyba v metodě (je to špatná, nedokonalá cesta).
Je třeba hledat novou knihu, nový návod, zaplatit nového gurua. A tak stále dokola.
Cesta ven
Z nekonečného kruhu je pouze jedna cesta ven: Uvědomit si, že ani jedno z výše uvedených přesvědčení není platné. Život není snadný a neexistuje na něj zaručený návod. Co se osvědčilo vám, nemusí fungovat vašemu kamarádovi. Hledat, proč tomu tak je a kde je chyba, je zbytečné. Jsme různí. Složití. Život je složitý. Různý.
Co dokážeme, je vzájemně se inspirovat. To zbylé je na nás. Každý sám musí hledat svou individuální cestu, kterou pozná po vlastních plodech. Nikoli po plodech, které uzrály u jiných.
Je potřeba naučit se vidět život nikoli jako projekt, kde vrstvíme jeden výsledek za druhým a jeho kvalitu hodnotíme podle velikosti této hromady, ale jako školu, ve které se neustále učíme; která nás učí. Pokud zůstaneme otevření a ochotní měnit se, pak chyby a obtíže, stejně jako úspěchy a dobré dny přispějí k tomu, že budeme postupně schopni nalézat vlastní cestu, vlastní odpovědi a následně si klást také hlubší otázky.
Hotovo není a nebude
Pokud jsme však ochotni se života neustále dále ptát a učit se z jeho odpovědí, pak to také znamená poznat, že nikdy nebudeme mít hotovo. A uvědomit si, že otevřenost/ochota ke změně a pocit věčné “nehotovosti” je jedno a totéž.
Jedním z důsledků pochopení této naší nikdy nekončící nehotovosti je neochota dávat jednoduché odpovědi i hledat zaručené návody. Není to abdikace nebo lhostejnost. Je to nová forma postoje k životnímu poznání, která nehledá neotřesitelné, ale naopak chápe, že čím nelze otřást, to bývá podezřelé. Více než o jednoduché jistoty jde nakonec o to, učit se (vždy znova) žít s nejistotou.
Postupně pak možná zjistíme,
• že příliš snadný život je vlastně špatný život, protože nás stejně jako málo náročný učitel příliš nenaučí
• že život je složitý, nespravedlivý, někdy nepochopitelný a často obtížný
• že jednoduché návody na něj neexistují.
Kdo však žije v postoji otevřenosti a ochoty měnit se, ten toto zjištění komentuje s úlevným "bohudík". Protože vidí, že samotná změna a učení se ze zkušeností je důležitou hodnotou, kterou spěje k životní moudrosti a hluboké spokojenosti. A tu vás snadný život ani jednoduchý návod nikdy nenaučí.

Dalibor Špok , Psycholog, www.daliborspok.cz

[nop]

Mark_Twain
http://www.badatel.net/9-najlepsich-tip ... ovy-zivot/

9 najlepších tipov Marka Twaina pre šťastný a pohodový život
29/11/2014 autor: badatel 1 Comment

Zrejme poznáte Marka Twaina a jeho populárne knihy ako Dobrodružstvá Huckleberryho Finna či Dobrodružstvá Toma Sawyera.
Bol nielen spisovateľom, ale aj humoristom, satiristom a prednášateľom.
Okrem toho je Mark Twain známy aj svojimi často humornými citátmi. V tomto článku nájdete zopár mojich najobľúbenejších.

1. Schvaľujte samého seba
Človek nedokáže byť v pohodlí bez vnútorného súhlasu so sebou samým.
Ak neschvaľujete sami seba, svoje správanie a činy, potom sa zrejme budete celý deň cítiť nepohodlne.
Ak však naopak budete so sebou súhlasiť, potom máte tendenciu byť viac zrelaxovaný a tiež získate viac slobody na robenie vecí, ktoré naozaj chcete.
Vnútorné nestotožnenie sa môže byť nepriamo veľkou prekážkou v osobnom rozvoji. Môžete mať všetky potrebné nástroje pre dosiahnutie rastu, ak ale cítite vnútorné zábrany, nepôjde to. Proste nedokážete dôjsť tam, kam by ste chceli.
To, do čoho narážate, sú bariéry úspechu.
Tieto bariéry si vytyčujete sami, určujete nimi čo si zaslúžite a čo nie. Prípadne sú to bariéry, ktoré vám hovoria čo dokážete. Hovoria vám, že vy vlastne nie ste ten typ človeka, ktorý dokáže dosiahnuť vec, o ktorú sa snažíte.
Alebo ak sa pohnete vpred smerom, ktorým chcete ísť, začnete sami seba sabotovať. Budete chcieť zotrvať na mieste, ktoré poznáte.
Preto musíte schváliť sami seba a dovoliť vlastnému ja ísť tam, kam chce. Tiež nehľadajte súhlas od iných, len od seba samých. Rozpustite vnútorne bariéry, nechajte odísť samodeštrukčné tendencie.
Nejde o ľahkú úlohu, preto vám to nejaký ten čas zaberie.

2. Vaše limity sú len vo vašej mysli
Vek je vecou mysle prevažujúcej nad hmotou. Ak na to nemyslíte, na hmote nezáleží.
Veľké množstvo obmedzení je len vo vašej hlave. Môžete si napríklad myslieť, že budete v niečom odmietnutí, lebo ste príliš veľkí, starí či plešatí.
Na týchto veciach však záleží len vtedy, ak si myslíte, že na nich záleží.
Prípadne všetko, čo urobí okolie, interpretujete negatívne, pretože sa príliš obávate odmietavej reakcie a ste príliš zameraní na seba.
Ak si na druhej strane z vecí nerobíte príliš ťažkú hlavu, potom ani ostatným na týchto veciach nebude veľmi záležať. Nesmiete nechať túto časť vášho ja, aby sa stala prekážkou vo vašom živote.
Napríklad, nie je nikdy neskoro začať robiť to, čo vás baví.

3. Uvoľnite sa a doprajte si trochu zábavy
Humor je najväčším požehnaním ľudstva.
Nič nedokáže odolať útoku smiechu.
Humor a smiech sú úžasné nástroje. Dokážu zmeniť každú vážnu situáciu na niečo, na čom sa dá zasmiať. Dokážu kedykoľvek pozdvihnúť náladu.
S povznesenou náladou sa aj ľahšie pracuje, pretože vaše telo a myseľ nie sú až po vrch naplnené negatívnymi emóciami.
Keď ste uvoľnenejší a zrelaxovaný, potom jednak ľahšie nachádzate riešenia na rôzne situácie, ako aj ľahšie ich zavádzate do praxe.

4. Nechajte odísť váš hnev
Hnev je kyselina, ktorá vie narobiť oveľa viac škôd na kontajneri, v ktorom je uskladnená, ako na akejkoľvek veci, na ktorú je vystreknutá.
Hnev je vo väčšine prípadov nezmyselný. Dokáže situácie vymknúť spod kontroly. A z čisto sebeckého hľadiska, škodí oveľa viac tomu človeku, ktorý sa hnevá, ako tomu, proti ktorému je namierený.
Preto, keď sa na niekoho hneváte celé dni, uvedomte si, že tým najviac škodíte sami sebe. Druhá osoba dokonca ani nemusí vedieť, že sa hneváte.
Namiesto hnevu radšej komunikujte s druhým človekom a vyriešte váš konflikt alebo nechajte hnev odísť tak rýchlo, ako je to len možné. Ide o výborný tip, ako urobiť váš život príjemnejším.

5. Zbavte sa pocitu, že máte na niečo nárok
Prestaňte si myslieť, že celý svet vám niečo dlží. Svet vám nič nedĺži. Bol tu prvý.
Keď ste boli malí, vaša mama a otec vám zrejme dávali kopec vecí. Postupne ako rastiete, môžete nadobudnúť pocit, že na rôzne veci máte nárok. Cítite, že vaše okolie by vám malo dať to, čo chcete, že vám to dlží.
Takéto presvedčenie dokáže vytvoriť veľa hnevu a frustrácie vo vašom živote, pretože nie vždy sa vám dostane všetkého, čo očakávate.
Na druhej strane to dokáže byť aj oslobodzujúce.
Uvedomíte si, že záleží len na vás, ako si zariadite život. Že budete aktívne pracovať pre získanie toho, po čom túžite.
Už nie ste dieťa, aby ste čakali na to, kým vám niečo dajú rodičia alebo spoločnosť. Teraz vy sedíte za volantom auta a môžete ísť v podstate všade, kam len chcete.

6. Ak ste sa vydali inou cestou, očakávajte reakcie
Osoba s novou myšlienkou je podivín až dovtedy, pokiaľ tá myšlienka neuspeje.
Myslím, že tento tip má veľa dočinenia s osobným rozvojom.
Ak sa začnete meniť alebo robíte niečo inak ako zvyčajne, potom ľudia môžu na to reagovať rôznymi spôsobmi.
Jedni môžu byť radi a doprajú vám. Iní môžu byť neurčití či neutrálni. Ďalší zasa môžu byť zmätení alebo reagovať negatívne, prípade vás od toho odhovárať.
Veľa z týchto reakcií nie je ani tak o vás, ale o tom, kto to povedal a o jeho či jej živote. To, čo si myslia sami o sebe, sa navonok prejavuje v slovách, ktoré vyslovujú a súdoch, ktoré vyriekajú.
To je ale v poriadku. Myslím si, že nakoniec nebudú reagovať až tak negatívne, ako si to možno predstavujete. Prípadne sa čoskoro opäť viac zamerajú na riešenie vlastných problémov.
Preto to, čo si ostatní myslia, povedia a čím vás budú držať na uzde, je skôr len vaša predstavivosť a bariéra, ktorú si budujete vo vlastnej hlave.
Môžete zistiť, že keď konečne prekročíte tú vnútornú pomyselnú čiaru, ktorú ste si sami vytvorili, tak sa vás ľudia vo vašom okolí nebudú strániť, či naháňať vás s vidlami. Možno si len povedia: „V poriadku“.

7. Stále sa sústreďte na to, čo chcete
Odvlečte vaše myšlienky preč od svojich problémov… za uši, za päty alebo akýmkoľvek iným dostupným spôsobom.
To, ako myslíte, ovplyvňuje aj výsledok, ako sa veci vyvinú. Môžete svoje myšlienky sústrediť na svoje problémy, utápať sa v utrpení či užívať si mentalitu obete.
Alebo sa môžete sústrediť na pozitívnu stránku danej situácie, čo sa z nej môžete naučiť, prípadne sústrediť svoju myseľ na niečo úplne iné.
Sústredenie sa na „problémy“ a plávanie v mori negativity sa môže zdať normálne. Je to však voľba. A zvyk v myslení.
Hrabanie sa v problémoch je často reflexívne. Je však lepšie presmerovať pozornosť na niečo užitočnejšie.
Najlepšie je začať s budovaním zvyku učenia sa, aby ste získali stále viac a viac kontroly nad tým, čím zamestnávate svoju myseľ.

8. Nevynakladajte až príliš veľa námahy na to, aby ste sa cítili dobre
Najlepším spôsobom ako obveseliť seba, je pokúsiť sa obveseliť niekoho iného.
Tento tip je možno trošku kontraproduktívny. No pravdou je, že najlepším spôsobom, ako sa cítiť dobre je pokúsiť sa urobiť veselým niekoho iného, prípadne im nejakým spôsobom pomôcť.
Ide o vynikajúci spôsob, ako vytvoriť vzrastajúcu špirálu pozitivity a výmeny hodnoty medzi ľuďmi.
Pomôžete niekomu a obidvaja sa budete cítiť dobre. Osoba, ktorej pomôžete má tendenciu vám to v budúcnosti oplatiť, pretože ľudia inklinujú k reciprocite.
Takto sa obaja cítite lepšie a navzájom si pomáhate.
Pozitívne pocity sú pre ďalších ľudí nákazlivé. Skončiť to môže tak, že aj oni sa cítia dobre. Pomoc, ktorej sa vám dostalo od priateľa, vás môže inšpirovať pomôcť inému priateľovi. Takto špirála rastie nahor a pokračuje ďalej.

9. Robte to, čo chcete robiť
O 20 rokov budete viac sklamaní z vecí, ktoré ste neurobili, ako z vecí, ktoré ste urobili. Takže sa zbavte zábran. Plachtite preč z bezpečného prístavu. Chyťte ten správny vietor do plachiet. Skúmajte. Snívajte. Objavujte.
Nádherný citát. Skutočne nemám, čo by som viac k nemu dodal.
Snáď len jedno – napíšte si ho niekde na papierik a ten nalepte na chladničku alebo kúpeľňové dvere. Nech vám pripomína každý deň, čo máte robiť so svojim životom.

Zdroj: Mark Twain’s Top 9 Tips for Living a Kick-Ass Life
http://www.positivityblog.com/index.php ... -ass-life/

[nop]

Léčení pocitu odmítnutí
Pravděpodobně většina lidí zažila, jaké to je, když objekt naší touhy naše city neopětuje či jim v nějaké fázi vztahu dá stopku a nechce vztah na partnerské nebo milenecké rovině rozvíjet a pokračovat v něm. Odmítnutí mohou mít sílu emočního uragánu a ustát takovou bouři může stát hodně sil a času. Co se s odmítnutím dá dělat a jak k němu přistoupit, aby nakonec vydalo nějaký dar a cennou zkušenost?

První pomocí by mohlo být znovuzískání pocitu bezpečí. To často spočívá v ujištění, co vše dobrého zůstává v životě nedotčeno, co se nezmění, ani když s ní/ním (už) nebudu. Potřebujeme se postarat o své tělo, aby mělo vše potřebné a doneslo nás do příjemnější kapitoly. Do péče o tělo a sebe řadím i psychické potřeby jako je obejmutí. Obejmutí lze brát jako symbolický lék a protipól odmítání vůbec. Zažít spočinutí v objetí u někoho, komu na nás záleží a u koho smíme cítit, co cítíme, má doslova blahodárný vliv. Obejmutí vydá často za množství slov – je vyjádřením blízkosti, podpory, spoluúčasti a nějakého typu lásky – mateřské, bratrsko-sesterské, přátelské atd.

Obejmutí od kamaráda či kamarádky nenahradí ani nevytěsní pocity vztahující se k objektu touhy, ale ubezpečují o tom, že láska má širší podobu než jen aspekt (erotické) touhy a že v našem životě dál zůstává. Jiné jazyky mají pro lásku více slov – v řečtině je to například eros (láska s touhou a sexualitou v širokém smyslu), filis (přátelská, bratrská láska), storge (silné citové pouto bez sexuálních aspektů), agape (soucitná láska, láska ke světu, k Bohu, apod.). Je-li zraněná, odmítnutá a nenaplněná naše touha, náš Eros, může být obejmuta jiným typem lásky a časem se opět vzchopit.

V první fázi po odmítnutí je podpora blízkých osob a objímající náruč pro většinu lidí skoro nezbytná. Je třeba si dovolit říci si o podporu a pomoc, nesnažit se vše nechat jen v sobě, ať už z důvodu studu či iracionálního přesvědčení, že nemám "otravovat". Je důležité sdílet své pocity s někým, kdo může obejmout nejen fyzicky, ale i emočně – tzn. přijímá (containuje) mé pocity, zůstává s tím, co prožívám, a nepředkládá mi hned jiné pohledy nebo návrhy, co mám nebo nemám dělat.

Možná teď popisuju terapeutickou roli, ale mám zkušenost, že citliví a vnímaví lidé, ženy i muži jsou schopni se přiměřeně naladit na to, když jim někdo ukáže své bolavé srdce – téměř každý má v sobě kus terapeuta. Řada klientů mi popisovala velká sblížení s některými lidmi ve svém okolí po té, co jim svěřili svůj příběh, aktuální trápení, a měli odvahu ukázat svou bolest a domnělé slabosti. Odmítnutí od jednoho člověka často otevírá přijetí někde jinde.

V reakci na odmítnutí se pravděpodobně spustí nějaký obranný mechanismus jako je popření a vytěsnění, racionalizace nebo kompenzace. Obrany plní po nějakou dobu svoji funkci, proto není třeba si je vyčítat, určitě je však užitečné být si jich vědom. Ostatně kdekoli jsme vědomí, máme větší šanci se hnout z místa – je to jako být v neznámé krajině s mapou či bez.

Zraněné vnitřní dítě
Klíčovou otázkou je, jak se o sebe emočně postarám. Vnější podpora je často nezbytným mezikrokem k tomu, abych mohl dát podporu sám sobě a sám sebe přijal v nepříjemné situaci i s tím, co vše zažívám na emoční a mentální rovině. Odmítnutí ze strany partnera či vysněného partnera nás staví do situace, zda se odmítnutí stane "dvojitým odmítnutím": zda své zraněné pocity také odmítnu, nepostarám se o sebe a dovolím, aby mě zcela ovládaly na dlouhou dobu, nebo zda začnu o sebe s pokorou pečovat emočně tak, abych byl po čase stabilnější a měl naději a chuť do života a nových vztahů.

Můžu si představit, že mé pocity jsou mé vnitřní dítě, které zažívá odmítnutí, a starat se o ně, aby se uzdravilo. K tomuto tématu lze najít dost materiálů v literatuře či různých kurzech. Pomáhá objímání sebe či svých plyšáků představujících vnitřní dítě, byť to pro někoho na začátku působí dětinsky či emočně ploše. Mohu laskavě uchopovat a emočně objímat své pocity, vést se sebou dialog. Je to navazování vztahu k sobě samému. Učím se být sám sobě oporou, útěchou, dobrou mámou i dobrým tátou. Kdo by potřeboval racionálnější smysl takových emočních etud, mohu ze zkušeností klientů potvrdit, že je to velmi dobrý trénink pro "reálné" rodičovství a výchovu skutečných dětí.

Většina milostných odmítnutí oživí dětská odmítnutí z minulosti – proto mají pocity takovou sílu i v situacích, kdy to z racionálního pohledu nedává smysl (krátká zamilovaní apod.) Odmítnutí se dotkne jádra osobnosti a vnitřní dítě (opět) prožívá odmítnutí jako smrtelné nebezpečí. Je to ozvěna z dob, kdy bylo dítě doslova odkázáno na lásku a přijetí druhých, protože by v nejranějším věku fyzicky a další roky emočně a sociálně skutečně nepřežilo, kdyby bylo odmítnuto.

Proto je důležité vzbudit v sobě postavu "laskavého dospělého", který se o vnitřní dítě postará, ubezpečí ho o své blízkosti, lásce a o tom, že spolu situaci zvládnou. Dospělý ví, že se jedná o bolestivý proces, ale ví o své síle, o tom, jak emoce probíhají, že mají svou dynamiku, nějak odeznívají, může vycházet ze zkušenosti. Dítě tyto schopnosti nemá.

Čím víc je jedinec "zhroucený", tím víc je ve hře zraněné vnitřní dítě potřebující péči. Podpora zvenku z počátku vlastně nahrazuje, doplňuje či aktivizuje tyto vnitřní procesy. Podobně se o terapeutovi někdy mluví jako o "pomocném egu" vykrývajícím deficitní schopnosti klienta, než začnou fungovat i bez terapeutického působení.

Jiný druh lásky
Odmítnutí vrhá světlo na naše touhy. Dostaneme-li se do stabilizovanější fáze, můžeme víc pozorovat, po čem jsme vlastně toužili. Velmi často jsou ve hře nenaplněné touhy z dětství – touhy a představy o nekonečné harmonii (reminiscence na symbiotický raný vztah s mámou), o tom, jak skrz druhého získáme celistvost a štěstí apod. Je to však většinou iluze, která dřív nebo později nutně ztroskotá. Některé touhy, které nebyly v dětství naplněny, nelze naplnit v dospělosti jiným vztahem. Naplnění se nedostaví zvenku – nová, skvělá máma a totální soulad se nebude konat. Lze se "jen" smířit, že se o sebe vnitřně musím postarat.

Je to krutá, ale zároveň osvobozující pravda. Nemusí vést k rezignaci či odmítání vztahů ("když stejně nepřinesou to, co chci"), to by bylo vlastně jen pokračující uražené trvání na iluzi, která se musí stát pravdou, jinak nemohu a nechci být šťastný. Mohu se však naučit jinak zacházet se svou touhou a zapojit ji do vnitřního týmu tak, aby měla přiměřené slovo – aby nebyla popíraná, ani aby nebyla jako neřízená střela a diktátor. Touha bývá dobrým spoluhráčem lásky, obráceně to má více rizik, včetně závislostí, závislostních vztahů atd. Některé spirituální tradice si jsou vědomy dvojznačnosti touhy a upozorňují na její rizika. Lásku v tom smyslu vnímám jako určitý koktejl, jehož součástí je kromě touhy soucit, laskavý rozum i vnímavost vůči sobě a druhým.

Láska je možnou odpovědí na odmítnutí. Pokud nejde o nějakou velkou vztahovou zradu, nachází řada lidí útěchu v tom, že ani odmítnutí nemůže zničit jejich touhu a schopnost milovat daného člověka dál. Nemyslím tím tragickou karikaturu stalkingu, který je agresivním popřením toho, že mě někdo nechce. Myslím lásku, která se nevlamuje, ale zpovzdálí (třeba jen ve svém srdci) miluje. Nikdo nám nemůže vzít možnost trávit s milovanou osobou chvíle ve fantazii, psát jí/mu dopisy (které ale nebudu posílat!), modlit se za ni/něj apod. Jsou formy lásky, které nevyžadují odezvu (na rozdíl od touhy, která téměř vždy žádá naplnění).

Nevybízím tím k žádnému emočnímu masochismu ani lpění na představě, kterou nelze zrealizovat, ale všimnul jsem si, že nejlepší cestou, jak umožnit zraněné touze se uzdravit, je její proměna v nějaký druh lásky. Představám o vztazích a ukončování vztahů ve vnitřním světě svědčí spíše jejich pomalé vyhasínání než rázné řezy, které mají smysl jen ve vypjatých situacích typu zneužívání, domácího násilí apod.

Určitě je na vnější rovině někdy třeba udělat nějaký jasný krok ukazující potřebu se hnout – např. se odstěhovat do jiného bytu, ale na té vnitřní rovině bych nespěchal. Proces regenerace proběhne nejsnáze, když mu vytvoříme příznivé podmínky a přijímáme, jak věci jsou a vyvíjejí se. Opakuji základní tezi, že odmítnutí se léčí přijetím – když jsem přijímán a když sám sebe mohu přijmout (i se svou touhou po milované osobě, která samozřejmě nezmizí ze dne na den jen proto, že mi druhý člověk řekne "ne").

Co pro mě odmítnutí znamená?
Většina odmítnutí bývá prožívána jako útok na sebehodnotu – nemám pro druhého hodnotu, když mě nechce či nepřijímá. Jedním z úkolů po odmítnutí je tedy nalézt odpověď na tento "virus" a neuvěřit tomu, co virus šíří – že otázka mé hodnoty stojí na tom, zda mě někdo chce či nechce.
Řada lidí si po odmítnutí potřebuje ověřit, že má dál kolem sebe lidi, kteří je mají rádi nebo že snadno najdou alespoň náhradní/náhražkový sexuální kontakt. Někdo se zaměří ještě více na práci, pokud je pro něj práce hlavním zdrojem sebepotvrzení a identity. Sledováním toho, co děláme po odmítnutí, se můžeme nepřímo hodně dovědět o tom, od čeho odvozujeme svou hodnotu a identitu.
Na kognitivní rovině lze negativní přesvědčení neutralizovat myšlenkou, že odmítnutí říká více o tom, kdo odmítá, o jeho potřebách a představách. Ne každé odmítnutí je vhodné překládat jako "nejsem dost dobrý, dost krásný, dost zajímavý, apod.", protože ve hře může být více motivů na straně "odmítače".

Umíme-li se o sebe emočně postarat, hodí se pak i schopnost od sebe poodstoupit a nebrat si věci osobně. Nedělal bych to však dřív, než budou všechny mé pocity obejmuty (containovány). Nevhodné a příliš brzké rady přátel, kteří se často identifikují se vztekem na náš objekt touhy, a radí "vykašlat se na ni/něj", vedou spíš k pocitu nepochopení a někdy i nechtěně podporují popření, vytěsnění či disociaci toho, co cítíme.

Jako pomoc našim blízkým v situaci odmítnutí bych apeloval na to, abychom se nestali dalšími odmítajícími, byť s dobrým úmyslem. Lze povzbudit, aby se někdo netopil ve smutku, či vymyslet nějakou aktivitu či akci, která člověku ukáže, že život může dál přinášet pěkné věci, ale vždy s citlivostí vůči tomu, kde daný člověk právě stojí.

Odmítnutí druhou osobou často nemůžeme ovlivnit vůbec, někdy zčásti. Můžeme však ovlivnit svou reakci na odmítnutí a způsob, jakým ho zvládneme. Za to jsme odpovědní a zde máme volbu. Pokud bychom se i po mnoha letech po daném odmítnutí cítili jako oběť, je to trochu i naše volba, respektive obrázek toho, že jsme asi nepřistoupili k léčbě tohoto zranění ze správného konce.

Perly na dně

Časem bychom se mohli z odmítnutí něco naučit:
• Všechna naše přání se nesplní a naše touhy nenaplní. Jde s tím však žít a nemusí to být překážka pro spokojený naplněný život.
• Odmítnutí vybízí k přijetí sebe sama – nikdo to neudělá za mě, i když mi v tom moji blízcí mohou hodně pomoci.
• Odmítnutí může zvýšit citlivost na téma křivd a zranění, které se netýká jen mě, ale prakticky všech lidí kolem mě a světa jako celku. Třeba po několika zkušenostech odmítnutí budu ochotný se zapojit do dobrovolnických projektů, podporovat charitu nebo rozdávat úsměvy svým blízkým nebo neznámým lidem v metru. Všichni jsme na jedné lodi. Neodmítnutý člověk to většinou neví nebo je mu to jedno.
• Odmítnutí nutí přemýšlet o hodnotách, o nesení utrpení, postoji k němu a o životní cestě. Často otevírá spirituální oblast, protože nás konfrontuje s věcmi, které přesahují naši moc, kontrolu i přání. Učí nás důvěře, že s odstupem, z jiného úhlu a po nějaké době můžeme zahlédnout zažitá odmítnutí jako skrytá požehnání. (S kolika bývalými partnery bychom dnes chtěli žít?)
• Zkušenost odmítnutí nás může naučit jak dávat najevo své přání, potřeby a hranice. Velmi pravděpodobně i my někdy někoho odmítneme. Můžeme to dělat relativně citlivě, když víme, jaké to je být v pozici odmítnutého.

Řada lidí popisuje, že v situaci, kdy se cítili na dně, se v životě stalo něco nečekaného, odněkud se objevilo něco pozitivního – jako určitý dar osudu. Mám rád příběh, kde se na konci života dívá člověk s Bohem na svou cestu a vždy vidí na cestě dvoje stopy – svoje a stopy Boha, jak kráčí s ním. Když pak pozoruje nejtěžší úseky života, jsou vidět jen jedny stopy. Člověk se ptá Boha: "Proč jsi mě opustil právě tehdy, když jsem tě nejvíc potřeboval?" Bůh odpovídá: "Kde vidíš v písku jen jedny stopy, tam jsem tě nesl na ramenou."

Někdy se dá držet jen naděje, že bude zas líp a že stojí za to se dočkat toho, co přijde. Odmítnutí nemusí být poslední skutečností. Dokážeme-li i po odmítnutí milovat – sebe sama, jiné lidi a třeba nějak i odmítače, jsme z pasti odmítnutí osvobozeni. Žijeme a tvoříme už jiný příběh, kde zraněním a odmítnutím je nadřazena láska a přijetí.
15. 12. 2014
Aleš Borecký
Psycholog, psychoterapeut
Psychologické poradenství a individuální, párová, rodinná a skupinová psychoterapie.
=
Zdroj: http://psychologie.cz/leceni-pocitu-odmitnuti/
*

[nop]

V Poradně bývá zvykem přijímat a přejímat názory a všem se dává stejné "místo na slunci",
Vedle sebe nebo za sebou se vyskytují názory protichůdné i shodné, jako na trhu s tovarem rozmanitého druhu.

Také jsou vedle sebe názory, že sám nic nedokáži (a v zenu ani u mistra, ten mne přetáhne holí), a vše je předem určené. Míní se to sice o probuzení, o poznání, o osvobození atd., ale nebezpečně se to může vztahovat (omylem) na všechno.
Tedy když chci být osvícený, podle mínění jedněch bude nejlépe, ať nedělám nic, jen koukat jak kvete louka nebo vysedávám v čajovně, osvícení přijde samo.
Omylem se to vztahuje třeba i na to, jestli se chci naučit třeba španělsky.

A co takhle ověřit si experimentálně, jestli v praktickém životě víra a úsilí přináší výsledky ?
=
zde je svědectví experimentálně zjištěné, že úsilí je v životě použitelné.
=

Myšlení nad hmotu: vliv myšlení na učení

Máme mnoho přesvědčení o nás samých. Možná si myslíte, že jste dobrým přítelem, pomalý běžec, kritický myslitel a průměrný kuchař. Nedávný výzkum vyzkoumal, jak naše smýšlení o naší inteligenci mohou ovlivnit výsledky reálného života.

Stanfordský psycholog Carol Dweck zkoumá jak mít vzrůst myšlení – víra může zvýšit vaše intelektuální schopnosti prostřednictvím tvrdé práce a praxe – může zlepšit výsledky učení a studijní výsledky.
Tým profesora Dwecka zkoumal v New Yorku sedmáky, kteří studenti jsou přesvědčeni, že inteligence by mohla být zvýšena s úsilím (růst myšlení), a jiné, kteří si mysleli, že to je předem určené a neměnné (fixní myšlení).
Výzkumný tým se pak pokoušel změnit smýšlení skupiny středoškoláků s nízkými výsledky. 91 žáků obdrželo krátký kurz o fyziologii mozku a studijních dovednostech. Mezi těmito studenty jedna testovací skupina také studovala, jak inteligence je tvárná, zatímco v kontrolní skupině se to nestalo.
Myšlení studentů a jejich známky ukázaly rozdíl. Reakce studentů na konci ročního průzkumu uvedla, že testovaná skupina se posunula směrem k většímu růstu myšlení. Tato změna byla ve vztahu k výraznému zlepšení matematické třídy, zatímco ta kontrolní neprokázala žádnou změnu ve známkování nebo myšlení.

Proč je důležité myšlení
Co by mohlo vysvětlit tyto pozoruhodné výsledky? Představte si, že si myslíte, že jste nejistý vypravěč a vždy budete.
Když vás přítel vyzve vyprávět příběh, toto přesvědčení může způsobit, že budete spěchat a zřídka experimentovat s vtipy nebo úchvatnými detaily. Vaše myšlení vám může dlouhodobě zabránit vybudovat schopnosti (dovednost, šikovnost) k vyprávění příběhů.
Věřit, že schopnosti jsou "pevně dané" vás může zanechat nemotivovanými a snadno demoralizovanými vašimi nezdary, podle výzkumu profesora Dwecka.
Naopak přijetí (předpokladu) růstu myšlení může motivovat do většího úsilí a překonání náročných úkolů.

Jaké je vaše myšlení?
Výzkum v oblasti myšlení, nám připomíná, že co věříme o sobě, to není jen v našich hlavách: ovlivňuje naše akce a úspěchy – jak čelíme výzvám a jak dosáhnout našich cílů. Takže příště budete řešit obtížný nový úkol, ať je to veřejná přednáška nebo naučit se vyměnit pneumatiku, zkuste přijmout růst myšlení. Nemůžeme jen čekat vidět, co můžete dosáhnout.
=
Podle http://www.lumosity.com