Temné duchovní síly

[Honzam]

Brány meonu ...

Tuto knihu o propastnosti člověka, jenž se může stát bezednou studnicí
hrůzy a bestiality, jakož i nekonečnou prázdnotou věčné osamocenosti,
věnuji mamince.

[Honzam]

Poté, co jsem se prokousal podrobným popisem Nankingského masakru https://cs.wikipedia.org/wiki/Nankingsk%C3%BD_masakr, konečně něco pro mě zajímavého.

Brány meonu ...

Lenin měl
vnitřní dispozice pro masové rozšíření této démonické astrální nákazy. Byl
totiž jednou z vedoucích osobností zmiňovaného souhvězdí negativních
géniů. Svědčí o tom i fakt, že se narodil, i když v jiném roce, jen o dva dny
později než Adolf Hitler, což znamená, že obě tyto osobnosti měly, podle
kabalistické tradice, shodného "anděla příchodu".
Český hermetik a kabalista František Kabelák píše: "Po stránce theur­
gické má každý z nás dva anděly strážné . . . . Slovo anděl je užito ve jménu
síly. Je to síla, která vytvořila naši hmotnou existenci. Tím si představujeme
každou tuto sílu jako kosmický vír. Ve světě Jesodu představme si planinu
Jesodu, v níž je 72 otvorů. Naše duše chtějíc anebo jsouc nutkána vtělit se
do hmoty, uniká některým otvorem a nyní tímto vírem hmotným je stržena
sem, a tím je dán náš osud." ([144], 193)

144.) KABELÁK, F.: Kniha tajemství velikého šému, magické charaktery zví-
řetníku. Horus, Brno 1998.

Tedy anděl strážný jako síla způsobující hmotnou existenci bytosti. Dokonce dva andělé podobně jako dva rodiče.

Tady odkaz s doporučením knihy F. Kabeláka http://darkprincess.blog.cz/1104/jak-zacit-se-studiem-magie-a-okultismu-2-cast
a odkazem do knihovny, kde je potřeba pro přístup registrace: http://www.grimoar.cz/fk_02/fk_02.php

[Návštěvník]

Tedy anděl strážný jako síla způsobující hmotnou existenci bytosti. Dokonce dva andělé podobně jako dva rodiče.

Mě bylo kdysi řečeno, že mne hlídají 4 andělé strážní.

[Honzam]

Přijde mi, že něco podobného se na fóru často prezentuje jako cesta k poznání, jak "TO JE" ...

Brány meonu ...

Bolševická a později stalinistická kulturní revoluce byla pokusem stvořit
člověka, kterému už nic neříkal překonaný způsob života - člověka nového
řádu, jenž se zbavil všech rodinných a náboženských pout a dospěl k vnitřní
sebeočistě.
Trockij ve svém díle Literatura a revoluce v roce 1923 formuloval, kte­
rými vlastnostmi by se měl tento člověk vyznačovat. Tento manifest je jas­
nou projekcí posednutí martickým démonem a absolutizací martické vůle,
která měla expandovat, proniknout až
za nejkrajnější mez a rozšířit svoji kon­
trolní, ovládající působnost do všech
rozměrů lidského bytí až k absolutní vol­
ní kontrole a strojovému pragmatismu.
V odživotněnosti, odlidštěnosti, potření
všeho pudového a vymazání individuál­
nosti na úkor uniformní kolektivity zde
zaznívá též podtón Choronzona. Trockij
píše: "Člověk konečně přistoupí na to, že
bude sám sebe harmonizovat. Uloží si,
že propůjčí hnutí svých vnitřních orgánů
- při práci, chůzi nebo hře - nejvyšší prů­
zračnost, účelnost, hospodárnost, a tím
krásu. Pocítí vůli ovládnout polovědomé
a později i podvědomé procesy ve vlast­
ním organismu: dýchání, krevní oběh,
zažívání a plození, a stanoví jim potřeb-
né hranice rozumovou a volní kontrolou.
Zrod nového bolševického člověka.
Život, dokonce i ten čistě fyziologický, se
promění v kolektivně experimentální. Lidský rod, ustrnulý homo sapiens,
bude opět radikálně přebudován vlastníma rukama na objekt nejkompliko­
vanějších metod umělého výběru a psychologického tréninku. Bude to zcela
v linii jeho vývoje . . . Člověk zprvu vypudil temná elementární násilí z výroby
a ideologie, když potlačil barbarskou rutinu vědeckou technikou a nábožen­
ství vědou. Posléze vyhnal z politiky nevědomí, když nahradil monarchii
a stavovský systém . . . průzračnou sovětskou diktaturou . . . . Člověk si klade
za cíl opanovat vlastní cíty, pozvednout své instinkty na úroveň vědomí, zprů­
hlednit je, proniknout svou vůlí do největších hlubin nevědomí a vyšvihnout
se tak na vyšší stupeň rozvoje - chcete-li, na vyšší společenskobiologický typ
- na nadčlověka . . . Člověk bude nesrovnatelně silnější, chytřejší a jemnější,
jeho tělo bude harmoničtější, pohyby rytmičtější a hlas libozvučnější. Formy
běžného života získají dynamickou teatralitu." ([4], 71-72)

4.) BABEROWSKI, 1.: Rudý teror - dějiny stalinismu. Brána, Praha 2004.

[Návštěvník]

Vypadá to podle uvedených citací na náročnější čtení. Návštěvníku, předpokládám, že jsi to četl. Můžeš k tomu pro všechny, co si vlákno otevřou, napsat něco víc? Díky.

...

jj ta kniha má čestné místo v mé knihovně

náročnější čtení ???

Karika tyto dvě knihy psal léta ... jsou psány nejen z jeho dlouhodobého studia a praxe, ale především z hloubky jeho vlastního uvědomění, které rozvedl do souvislostí s konkrétními ději v projeveném světě a v lidském psyché ...

takové knihy nelze číst jako běžnou literaturu, ony mají v sobě schopnost zprostředkovat přímý vhled do toho co je autorem sdělováno, v těchto případech do oblastí, které jsou natolik neprobádané a šokující, že jsou záměrně tabuizovány

Karika toto tabu rozkryl a zveřejnil i to, co se veřejně dosud nepublikovalo, obě jsou skutečnými unikáty

proto je nutné s nimi zacházet velmi obezřetně, soustředěně a kontemplativně

kniha Zóny stínů mi při takovém "čtení" zprostředkovala definitivně a naprosto bez dalších pochyb objasnit a doslova zažít až do morku kostí - relativitu dobra a zla ... v té době, kdy jsem jí dostala jako dárek od kamarádky, jsem nebyla schopná integrace temných stránek bytí a zdál se to být pro mne osobně neřešitelný problém

pokud je s nimi zacházeno patřičně, tak ty dvě knihy každému zprostředkují to co on zrovna potřebuje a v jaké míře je to pro něho - dejme tomu - únosné

včera mne napadlo, že by ti mohli být k užitku, tak jsem ti to sem dala ...

[Návštěvník]

Podle mě v tom válčení a hrůzách hrála zásadní roli zdeformovaná sexualita a Německo bylo Hitlerova anima.

to je velmi dobrý postřeh

zdeformovaný přístup mužské polarity k ženské polaritě je jak za rudým tak černým terorem ... je to téma 20tého století

[Návštěvník]

Autor recenze si není v některých věcech jistý:

Zůstal mi ještě jeden otazník - doteď nevím, jestli démony autor chápe jako entity existující výhradně v hlubinách nevědomí lidí a jejich jména jsou obrazná, nebo jako entity existující „jinde“ a do našeho světa se skrze hlubiny nevědomí vtělující... Možná to tam zaznělo a jen jsem to přehlédl (první přístup se mi zamlouvá).

...

autor recenze zatím asi vidí rozdíl mezi principem někde "jinde" a jeho přítomností v hlubinách nevědomí lidí ...

je to podobné, jako když někdo vnímá rozdíl mezi vizí či působením nějakých pozitivních vlivů například mariánského principu a jeho aktivizací v člověku

jsou to všechno oblasti jednoho a toho samého vědomí a ten rozdíl je pouze domnělý

stejně jako se personifikují svatí tak je možná personifikace záporných entit nebo personifikace neutrálních živlů ...

tzv. průniky do hmotné reality našeho světa jsou možné, protože dojde k otevření se těmto vlivům, nejprve skrze silně charismatickou osobnost, což potom způsobí to, že se i další a další otevřou tomuto vlivu ... nebo jsou na tento vliv citliví a vytváří se pak silný energetický egregor, který je nositelem toho konkrétního zabarvení a manifestuje se to pak skrze lidi a jejich myšlení a jednání ve světě včetně následných odrazů a to až do vyzařování i místa působení, karmy národů, rodin i jednotlivců ... nositelem je základní idea - z toho pak vznikají různé ismy a fenomény ...

[Návštěvník]

„Americký vojenský psycholog Gustav Gilbert, zajímající se podle vlastních slov 'o podstatu zla', systematicky zkoumal psychické rozpoložení obviněných s cílem objevení jednotícího rysu, který by umožnil pochopit jejich propůjčení se k největším zvěrstvům v historii lidstva. Takový psychický rys společný všem obviněným skutečně objevil - byl jím podle něho nedostatek schopnosti empatického cítění. Na základě tohoto zjištění Gilbert definoval jejich zlo jako 'nepřítomnost empatie'; tedy naprostého oddělení se, ztráty schopnosti vzájemného sdílení.“ (Str. 270)
...

základem toho je oddělenost jednoho od druhého, která pak přerůstá nejprve ve vymezování se vůči tomu co je považováno za oddělené, což posléze může a přerůstá v boj proti tomu (to že vzájemné sdílení toho co je jedno je zachováno na tomto principu nic nemění a není to považováno za empatii)

empatie nemá žádné hranice jednoho versus druhé

u černého teroru je například typická neobvykle velká soudržnost v rámci svého druhu, na rozdíl od rudého teroru, který je charakteristický, že ani v rámci svého druhu není přítomná soudržnost a vzájemnost a kdo jí projeví stává se nebezpečným a podezřelým - hodným k likvidaci

v porovnání destruktivních vlivů vede jednoznačně červený teror, je to vidět nejen na počtu obětí, ale i na zvěrstvech dotažených do absurdity páchaných nejen na těch co byly ti druzí, ale na svých vlastních - boj každého proti všem ...

Stalin, Pol Pot - jsou toho jednoznačným příkazem, Hitler s celým svým černým terorem národního nacionalismus a antisemitismem - byl proti nim pouhý žabař ... (čímž pochopitelně nechci zlehčovat to co proběhlo a jak to proběhlo)

[Návštěvník]

http://www.prochlapa.cz/nejvetsi-masovi ... inach.html

[Návštěvník]

kresba Hitlera



kresba vraha 14 lidí Arthura Shawcrossa

[papadev]

aax:
zlé je chtít dělat zlo
zlé síly existují--jen aby nám tuto možnost nabídly
aa

[Návštěvník]

zlé síly existují--jen aby nám tuto možnost nabídly
aa

"Proč nás tolik fascinuje zlo?

Podle Philipa Zimbarda je to proto, že dobro i zlo je v nás přítomné ve stejné míře neustále a je jen otázkou momentálního vlivu prostředí a osobního nastavení, co necháme vyplout na povrch. A zatímco kulturálně přijatelné 'dobro' je v naší kultuře podporováno a oceňováno, 'zlo' čeká, potlačené někde ve stínu naší duše, aby se mohlo projevit. A často se projeví silou, která nám samotným vyrazí dech.



Je velmi zajímavé se podívat na tuto problematiku z pohledu moderní psychologie:


Jung rozeznává několik základních vzorců uložených v nevědomí. Tyto archetypy jsou:

•Stín: představuje vlastní tendence, které byly zavrženy naším bdělým životem ve společnosti. Ve stínu jsou uloženy neakceptovatelné kvality pro naše vědomí. I ty však čas od času uplatňují svůj nárok na vědomý život a stávají se zdrojem úzkosti. Stín představuje naše druhé já, naše alter-ego. Nicméně toto druhé já nemusí být nevyhnutelně oním špatným a zlým. Jung uvádí příklad muže, který žil zhýralým životem a v jeho snech se setkával s vlastním stínem zahrnujícím spořádanost a návštěvy v kostele.

Animus a Anima: mužské a ženské kvality uložené v nás. Klasickým příkladem této naší opačné stránky představuje zamilovanost. Když muž pociťuje zamilovanost, je to tím, že se žena podobá jeho vlastní Animě, resp. dochází k projekci vlastní Animy na tuto ženu. Každý z nás, ať muž nebo žena, má v sobě vždy i kus vlastností druhého pohlaví.
•Persona: je naší maskou, kterou na sebe bereme v různých životních a pracovních rolích. Např. řidič, kněz, otec, lékař. Persona souvisí s rolemi, které na sebe bereme ve společenském životě a může být dosti neosobní vůči našemu pravému já."

[Návštěvník]

[Návštěvník]

přeměna muže, který si vylosoval roli dozorce v Standforském vězeňském experimentu

http://www.kzamysleni.cz/wp-content/upl ... 15/03/Proměna-dozorce.pdf

[Návštěvník]

Rozhovor-dozorce-a-vězně-v-BBC

http://www.kzamysleni.cz/wp-content/upl ... ozorce-a-vězně-v-BBC.pdf

[Návštěvník]

všimla jsem si, že zadané odkazy nejsou funkční

experiment a jeho průběh je popsaný zde

http://www.kzamysleni.cz/luciferuv-efek ... -lide-zli/

na těchto stránkách jsou i odkazy na výše zmíněná témata

[Návštěvník]

zkrácený přepis interview s účastníkem (A) masakru v My Lai – největšího vojenského zločinu USA ve válce ve Vietnamu – během kterého bylo zabito asi 500 neozbrojených civilistů. Rozhovor vedl Mike Wallace (Q) a byl publikován v roce 1969 v New York Times (Milgram, 1974):

„A: Byl tam jeden muž, rákosník, schovaný v úkrytu.

Q: Jak byl starý? Mám na mysli, jestli to byl voják, nebo starší muž?

A: Starší muž. Někdo ho vytáhl ze skrýše a pak seržant Mitchel zařval, ať se držíme zpátky a zastřelíme ho. A tak ho někdo zastřelil a přesunuli jsme se do vesnice, kde jsme hledali a shromažďovali obyvatele.

Q: Kolik jste jich shromáždili?

A: Asi čtyřicet nebo padesát lidí.
,
Q: Jací lidé? Muži, ženy, děti?

A: Muži, ženy, dokonce i děti. Pak přišel poručík Galley a řekl mi: „Víš, co s nimi dělat, že?“. A já jsem řekl, že ano. A myslel jsem, že je máme jen hlídat. Přišel asi o deset nebo patnáct minut později a zeptal se mě, jak to, že ještě nejsou mrtví. (…) A pak řekl, že je chce všechny mrtvé. A pak řekl, že mám začít střílet. Tak jsem začal střílet. Našil jsem do nich asi čtyři zásobníky.

Q: Kolik jste jich zabil?

A: Těžko říct, střílel jsem do prostoru a vše to bylo moc rychlé. Ale řekl bych, že tak možná deset nebo patnáct.

Q: Jak se tito civilisté chovali? Říkali Vám něco? Neprosili Vás a nenaříkali?

A: Nebylo vlastně co říkat. Dělali to, co jsme jim řekli.

A ano, prosili nás. Říkali „ne, ne“. Matky objímaly své děti. Mávali rukama a prosili o milost. My jsme však stříleli dál.“

51 % Američanů po tomto masakru řeklo, že by se zachovali stejně a uposlechli by rozkaz (Cumminsová, 1998).

[Návštěvník]

Poslušnost vůči autoritě: Proč lidé zabíjejí na rozkaz?

Lidská historie je plná příkladů, kdy slušní, normální a povětšinou i hodní lidé zabijí někoho jiného. Jedním z nejstarších takových případů je biblický příběh Abrahama. V Genesis se dočteme, že Bůh, tedy autorita, přikáže stoletému Abrahamovi zabít svého vlastního nevinného syna. A Abraham, nebýt anděla, jenž ho na poslední chvíli zastavil, by to udělal. Nebo známé svaté války a křížové výpravy, kdy se ve jménu Boha zabíjelo, drancovalo a upalovalo.

Nemusíme však bádat v daleké historii, abychom nalezli případy, kdy lidé zabíjeli jiné takříkajíc na rozkaz. Civilisté zabití během válek. Holocaust, kterému přihlíželo celé nacistické Německo. Bombardování obytných míst. Hirošima a Nagasaki. Masakr v My Lai. A mnoho dalších.

Co mají tyto bolestivé vzpomínky společného? Aktéry, kteří se jich zúčastnili. Nezabíjeli totiž jen a pouze deviantní zločinci patřící na elektrické křeslo. Byli to obyčejní lidé, kteří jednoduše poslouchali rozkazy. Jak je to ale možné? Jak je možné, že člověk dokáže zabít nevinného na rozkaz? A týká se to i Vás?

Poslušnost a autorita

Při čtení poslední otázky jste určitě zamítavě zakývali hlavou či se nevěřícně pousmáli. Kdo by byl schopen zabít nevinného bezbranného člověka na pouhý rozkaz? A vůbec, kdo by byl schopen kvůli příkazu autority porušit své mravní a etické přesvědčení? Kolik procent takovýchto lidí v populaci asi je se dozvíte za okamžik, prvně Vás ale seznámím s pojmy jako je poslušnost a autorita.

Poslušnost je základní element lidské společnosti. Poslušnost je důležitá, když matka vychovává své dítě, žák poslouchá učitele, zaměstnanec pracuje pro nadřízeného, řidič dá přednost policejnímu či ambulantnímu vozu, když se obyvatel řídí zákony své země či třeba člověk sám sebe poslouchá ve svých dobrovolných omezeních, jako jsou mravní zákony, zdravý pohyb nebo studium. Bez poslušnosti by pravděpodobně velmi rychle nastala anarchie. Chaos. Svět bez pravidel. Svět bez budoucnosti.

Autorita je pak každá osoba, kterou lidé následují a uznávají. Max Webber (1997) rozdělil autoritu do třech typů. Patří tam autorita tradiční odvozená ze zkušenosti, autorita charismatická odvozená z vlastností konkrétní osoby a naší víře v ní a autorita legitimní. Dnes se uznává o něco jednodušší dělení, a sice dělení na autoritu formální a neformální, neboli přirozenou. Ta přirozená je nám bližší, neb je založena na osobních zkušenostech – může to být moudrý stařec či oblíbený učitel. Ta formální je však neméně důležitá pro chod společnosti, neboť jsou v ní třeba policisté či soudci. U formální autority hrozí určitý aspekt vynucování, kterým bych se rád zabýval – je to aspekt poslušnosti vůči autoritě, který nás nutí dělat něco, s čím nesouhlasíme.

http://www.kzamysleni.cz/poslusnost-vuc ... na-rozkaz/

[Návštěvník]

Milgramův experiment

"Pravděpodobně nejcitovanější Milgramovou studií je Behavioral study of obedience (1963), první zveřejněná studia zabývající se poslušností vůči autoritě, která je v laických i odborných článcích často zaměňována za některé pozdější modifikace. Samotný experiment probíhal následovně:

Milgram_Experiment_v2





E = experimentátor (autorita), L = oběť, T = učitel (proband)



Ve všech jeho experimentech existovaly tři hlavní role. Role učitele, kterou zastával právě nic netušící proband, role oběti a role experimentátora. Probandům bylo řečeno, že se jedná o „learning experiment“, tedy že se bude zkoumat paměť. Konkrétně vliv trestu na schopnost učit se informace. V červenci 1961 provedl výzkum na 40 mužích ve věku 20-50 let v New Havenu. Probandi dostali 4,50 $ ihned po příchodu do laboratoře Na Yale Univerzitě a bylo jim důrazně řečeno, že peníze jim zůstanou, i když experiment nedokončí. Roli experimentátora hrál 31letý středoškolský učitel biologie oděn v šedém plášti, který se měl tvářit přísně. Oběť hrál 47letý účetní, který byl posléze většinou
účastníků označen za sympatického. Proband si myslel, že oběť je taktéž obyčejným člověkem. Po rozlosování, které bylo uděláno tak, aby proband byl vždy učitelem, šel proband s experimentátorem připoutat oběť na „elektrické křeslo“. Experimentátor učiteli samozřejmě vysvětlil, že je to z důvodů bezpečnosti a pak se přesunuli do vedlejší místnosti, kde byl učitel poučen o svém úkolu. Měl číst skrze mikrofon dvojice nesouvisejících slov a posléze měl přečíst první slovo z původní dvojice a čtyři další slova. Oběť měla určit, které ze čtyř slov bylo původně spárováno s prvním slovem, a poté měla stisknout příslušené tlačítko, které rozsvítilo jedno ze čtyř světel v místnosti s učitelem, ve které se po celou dobu experimentu nacházel také experimentátor. Za každou chybnou odpověď měl učitel dát oběti elektrický šok, který se měl postupně navyšovat. Učitel však byl ujištěn, že ačkoliv mohou být některé šoky extrémně bolestivé, nemohou oběti (formálně nazývané žákem) ublížit. Oběť samozřejmě žádné elektrické rány nedostávala, to se však učitel měl dozvědět až po skončení experimentu.

Elektrický generátor byl věrnou imitací opravdového generátoru, vydával realistický zvuk elektřiny a sám učitel si na sobě vyzkoušel elektrickou ránu 45 voltů. Generátor měl 30 úrovní šoků od 15V po 450V a nesl označení od „sotva zřetelný šok“, „mírný šok“, „silný šok“, „velmi silný šok“, „intenzivní šok“, „extrémně intenzivní šok“ po „Nebezpečí: kritický šok“. Poslední dva spínače po kritickém šoku nesly jednoduché označení XXX. (Milgram, 1963)

Žák dělal logicky chyby a dávky se tak měly zvyšovat. Plán byl jednoduchý, jakmile se učitel dostane až na šok o síle 300V, oběť zabuší zběsile na stěnu tak, aby to učitel slyšel, a přestane odpovídat. Nastane jen zlověstné ticho, které se rovná špatné odpovědi.

Když se učitel obrátil na experimentátora s prosbou o radu či se jej zeptal, zdali má ještě pokračovat, experimentátor měl nachystané 4 odpovědi, které se stupňovaly – tedy, aby mohl použít druhou odpověď, musel nejdříve použít odpověď první a k té se už nevrátit a pokud učiteli nebude stačit ani čtvrtá pobídka, experiment skončí. Dokud bude učitel poslouchat autoritu, bude „poslušným“. Vzdorný učitel byl ten, který experiment předčasně ukončil a poslušný ten, který postupně stiskl i nejsilnější elektrický šok 450V označen cedulkou XXX.

Pobídky, které měl experimentátor použít, zněly: 1. Prosím, pokračujte. 2. Experiment vyžaduje, abyste pokračoval. 3. Je absolutně nezbytné, abyste pokračoval. 4. Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat. [1] V případě, že se učitel zeptal, jaké utrpení oběť dostala, odpověděl experimentátor buď „Ačkoliv mohou být šoky bolestivé, nehrozí žádné trvalé poškození, prosím pokračujte.“, anebo „Ať už se to studentovi líbí či ne, musíte pokračovat, dokud si nezapamatuje všechna slova správně.“.[2] (Milgram, 1963)

Po experimentu byl všem probandům vysvětlen pravý smysl výzkumu a jeho význam pro budoucí studium tak, aby se účastníkům zvedla nálada. (Milgram, 1963; 1965a; 1965b; 1974)

Šokující výsledky

Ještě před experimentem se zeptal 14 univerzitních psychologů, jak si myslí, že to dopadne. Ti se shodli, že téměř nikdo nepůjde přes 245V a nejodvážnější z nich tvrdil, že 3 ze sta experiment dokončí.

milgrams-shock-boxVýsledky byly doopravdy šokující. Nikdo neskončil dříve než při šoku 300V, během kterého skončilo jen 5 lidí a rovných 26 lidí, tedy neuvěřitelných 65 %, pokračovalo v experimentu až do konce.

V interview po experimentu odpovídali probandi na 14bodové škále, jak moc jim přišel poslední šok bolestivý. (1 – nebolestivé, 14 – extrémně bolestivé) Průměrně tipovali 13,42 bodů (Milgram, 1963) a přesto šok oběti dali!

Bylo by naivní myslet si, že učitelé byli po celou dobu experimentu v pohodě. Začínali být čím dál tím víc nervóznější, kousali si rty, třásli se, potili se a koktali. 14 probandů dokonce zažilo tzv. „nervový smích.“ Nejlépe to vystihl jeden pozorovatel, který vše sledoval přes polopropustné zrcadlo: „Viděl jsem postaršího a zprvu vyrovnaného podnikatele, který sebevědomě a úsměvem vstoupil do laboratoře. Během dvaceti minut se z něho stala cukající koktavá troska, která si rychle blížila k nervovému zhroucení. Neustále si tahal ušní lalůček a kroutil si ruce. V jedné chvíli si bouchl pěstí do čela a zamumlal: Bože, zastavme to!“ A přesto i nadále reagoval na každé slovo experimentátora a poslouchal až do konce.“ (Milgram, 1974)

Milgramovy modifikace

Milgram během několika měsíců vytvořil další tři modifikace tohoto experimentu, přičemž hned první modifikace se stala tou nejslavnější. Ta byla identická s tou předchozí až na to, že byl přidán zvukový doprovod. V 75V si začala oběť mírně stěžovat, při 150V chtěla experiment opustit, u 180V již brečela, že tu bolest nevydrží a při 300V už přestala odpovídat definitivně. Pokud si říkáte, že teď budou výsledky poslušnosti logicky nižší, mýlíte se. Do konce pokračovalo 62,5 % lidí! (Milgram, 1965a; 1974)

Třetí verze zkusila přiblížit oběť ještě blíže – umístila ji do stejné místnosti. Zde vydrželo do konce výrazně menší část lidí, přesto je však číslo stále vysoké. Rovných 40 %. (Milgram, 1965a; 1974)

Čtvrtá přiblížila oběť učiteli maximálně. Musel jí nejenom navléct elektrodu, ale šok oběť dostávala jenom tehdy, když učitel držel spínač. Zde došlo do konce pouze 30 % účastníků. (Milgram, 1965a; 1974)

Sám Milgram byl tímto fenoménem natolik pohlcen, že vytvořil dalších 15 modifikací, které staví na druhé modifikaci Milgramova experimentu. (Milgram, 1965b; Milgram, 1974) Uvedu je stručně a v závorkách vypíši počet poslušných učitelů, kteří došli až do konce:

Oběť hrála roli člověka s nemocným srdcem – zmínila to před experiment i v průběhu experimentu. Její odpovědi si můžete přečíst zde. Myslíte si, že nemocné srdce probandy odradilo? Nikoliv. (60 %) Autorita nebyla přítomna, dávala pokyny přes telefon. (21 % a spousta lidí dávalo navíc menší šoky, než mělo). Experiment se ženami – čekali jste, že na tom ženy budou díky své empatii lépe? Opět omyl. Prožívali jen více stresu než muži (65 %). Univerzitní laboratoř byla nahrazena poštovní kanceláří blízko Bridgeportu (48 %). Tři učitelé (dva z toho herci). Dva postupně z experimentu odešli (10 %). Stejná situace jako u předchozího modelu, ale naopak oba v experimentu bez protestů vydrželi (92,5 %). Dvě autority, ale jedna v experimentu odmítne pokračovat (10 %). Autorita jako oběť, která si v průběhu experimentu rozmyslí, že nechce pokračovat (20 %). Autorita jako oběť, která nechce pokračovat a druhá autorita, která s ní souhlasí (0 %). Obrácený protest, oběť chce pokračovat, protože si hraje na hrdinu, ale autorita chce experiment ukončit (0%). Učitel si sám diktuje výšku trestu (30 % nedalo vyšší šok než 75V – první protest; 95 % nedalo vyšší šok než 150V – naléhavý protest; 0 % dalo maximální šok). Téměř žádný vliv pak na experiment měla změna personálu – autorita vypadá mile a laskavě a oběť vypadá nepříjemně – a kupodivu ani právní smlouva, která zaručovala, že oběť se smí rozhodnout před každým šokem, jestli chce pokračovat, a pokud nebude chtít, musí se experiment ukončit (přesto šlo až do konce rovných 40 % a naprostá většina ignorovala první protesty). Zajímavostí je i modifikace, kdy autoritou byl další proband (samozřejmě další herec). V této modifikaci opravdová autorita, před tím než odešla, neřekla, jak velké tresty se mají dávat. Nepravá autorita pak navrhla, že by se měly šoky stupňovat (80 % lidí s ním nesouhlasilo a někteří oběť dokonce bránili i fyzicky, když chtěla nepravá autorita šok zvýšit. Nikdo nezmáčkl 450V).

Další opakování

Milgramovy experimenty bylo mnohokrát zopakovány v několika zemích pokaždé s podobnými výsledky. Blass (2009) odhaduje, že Milgramovými experimenty prošlo přibližně 3000 lidí. Byla provedena i meta-analýza, která zjistila, že procento lidí, kteří jsou ochotní experiment dokončit je konstantní a pohybuje se mezi 61-66 %.(Blass, 1999; 2002; 2009)

Tento fenomén platí taktéž u dětí (Shanab a Yahya, 1997). O tom, zdali je poslušnost vůči autoritě závislá na kultuře, svědčí mnohé experimenty. Např. v Německu byla v roce 1971 poslušnost 85 % (Honzák, 2010; Blass, 2012). Stejný výsledek byl naměřen i v Itálii a jen o něco menší v Rakousku. V Jihoafrické republice byla poslušnost v roce 1969 dokonce 87,5 %. Nejlépe naopak skončili Australané, kteří v roce 1974 v experimentu Kilhama a Manna měli pouze 28 % poslušnosti. (Blass, 2012) Blass (2012) zkoušel porovnávat výsledky ve světě ku výsledkům v USA a vyšlo mu, že průměr všech experimentů v USA je 60 % a ve světě 65 %, a že tudíž poslušnost vůči autoritě není přímo úměrná kultuře. Osobně se domnívám, že právě zde je ještě spousta prostoru pro další studie, neboť v každé zemi probíhal experiment trochu jinak, v trochu jiné modifikaci a pod jiným vedením. Nelze je tedy tak lehce srovnávat.

Další zajímavostí je i to, že právníci, lékaři a učitelé byli méně ochotni poslechnout než účastníci pocházející z oblastí strojírenství a fyzikálních věd. Ba co víc, u lidí z oblasti vojenství ovlivňovala míru poslušnosti délka vojenské profese. Čím déle strávili profesní čas ve vojenství, tím více poslušní byli. (Cumminsová, 1998)

Za zmínku určitě stojí i některé experimenty provedené v podobném duchu. Např. Poslušnost sester vůči doktorům. Doktor přikázal sestře, aby dala pacientovi 20ml Astrogenu(na lahvičce byla doporučená dávka 5lm, maximálná dávka 10ml). Látka byla samozřejmě placebo. Z 22 sester to neudělala jen jedna. (Zimbardo, 2014)

Pravděpodobně poslední zaznamenaný experiment pochází z roku 1985 (Blass, 1999), neboť experiment samotný byl velmi rychle z etických důvodů zakázán a dnes jej již není možno provést ve stejném provedení, jako to udělal Milgram."

http://www.kzamysleni.cz/poslusnost-vuc ... na-rozkaz/

[Návštěvník]

zkrácený přepis interview s účastníkem (A) masakru v My Lai – největšího vojenského zločinu USA ve válce ve Vietnamu – během kterého bylo zabito asi 500 neozbrojených civilistů.

http://zoom.iprima.cz/clanky/masakr-ve- ... o-co-utika

https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_My_Lai