Linda píše:karma at se rozpustí, proč bych měl ještě potom karmu řešit, když to milost udělá sama..mmuller píše: Mně teda pořád přichází, že pokud chci cokoliv rozpustit, tak to musím zřít a porozumět.
Rozpoznat to, co mě bez mého vědomí ovládá, je dar. V té chvíli je šance plně to v sobě pochopit a přijmout - tím se ta energie rozpustí.
Jenže dokud odmítám v sobě všechno, co vnímám jako nežádoucí, rozpoznat se to nedá. Zmizí to z vědomí, jako by to nikdy neexistovalo, dál to rozhoduje, jak zareaguju, a já o tom nemám ani tušení. Vidím ty negace už jen na druhých, tím víc, čím víc je toho potlačeného ve mně. A tím větší vzniká potřeba to kompenzovat advaitovým pohledem.
Tohle si uvědomit, pokorně sklonit hlavu a tenhle fakt přijmout - to je asi ta největší milost. Aspoň u mě to tak bylo - byl to bod obratu po mnohaletém praktikování karmajógy, džnánajógy i átmavičáry.
Lindo, ano s tim poměrně dost souhlasím. Já naštěstí ten dar mám a výsledkém toho je, že se prostě neojebu, i kdybych sebevíce chtěl. Jsem strážcem brány pro sebe. A když je zájem, tak i pro ostatní. Nemůžu řící, že život je s tím jednoduchý, ale rozhodně stojí za to.
On to je možná takovej alibisms, že se to jako udělá samo. Jako jo a zároveň ne. Tu kompenzaci advaitovým problémem taky docela dost vidím a je to prostě v těchhle případech jeden velkej mega únik z vlastní odpovědnosti.
