nop píše:mmuller píše:Takže první!.....
Hell, Fire and Damnation. V překladu "Peklo, Oheň a Zatracení".
Pro mně je ta hudba hodně transformační. Úplné přijetí své "hříšností a temnosti" a ponoření a přijetí svého zatracení. A pak povstanutí v nové kvalitě a síle.
Vlastně jde na této cestě vzdát se nějaké spásy a doufání v lepší zítřky.
Tak jsem zvědav na vaše reakce.
Proč mám jí oklikou? Proč se nestarat přímo o spásu?
Rasputin citoval na carském dvoře myšlenku sv. Pavla, že když je více pokleslosti, přidá Bůh více milosti (aby nám pomohl) a svedl jednu kněžnu, která poslechla, že pak dostane milost od Boha. Bohužel jejímu synovci se takováto cesta ke spáse nelíbila a zavraždil svůdce své tetičky. Tak skončil svůdce i s teorií "čím hůře, tím lépe". Jde nejspíš o to, jestli se k poklesu dostanu nechtěně, nebo schválně - to by se mohlo chápat jako pokoušení (Boha).
Co je tedy vlastně spása? Doufání či naděje, že nás někdo nebo něco zachrání? Podle mně to je velmi dětský (infantilní) přístup.
Nejprve bych začal tím, z čeho nás vlastně co má zachraňovat? Z hmotného těla, z této země, od hříchu? Na to ať už si každý sám.
Podle mně je to absurdní. již dávno mně přišlo, že odsud neodejdu, dokud to tady se vším nepřijmu za své. Již žádně utíkaní na obláček nebo do rádobybezpečí nerozlišeného Vědomí, kde je pravdy jen půl. Prostě si pořádně sednout na prdel a žít.
“Člověk musí dojít za vykoupení a nanebevstoupení, aby jednal a myslel bez předsudků, bez cenzury. Jen nepřítomností naděje zjistí, čím vskutku JE.”
Takže jsem nastoupil cestu Síly a setkání s opravdu vším, co jsem, co je má Síla, ať je jakákoliv.
Cituji ze svého blogu
http://magicalorion.blogspot.cz/Další velké “ale” je dualita, kterou naděje a víra úspěšně podporují. Je přece potřeba si najít něco, proti čemu budeme bojovat! Tak si tedy posvítíme na ďábla. Ten za vše může. A proto budeme volat Pasákovo světlo, aby nám poskytlo armády při boji ze zlem. Lucifer se začne obracet na svém pekelném trůnu a začne se smát, co to zase ta lidská cháska vyvádí. On podle mně moc dobře ví, že tento boj je dlouhodobě k ničemu. Víme to i my, ale ten zvyk stále bojovat proti tomu “zlému” a “temnému” v nás je tak silný, že je dost těžké jej opustit. Ono bychom si potom museli připustit milou-nemilou pravdu, že jsme sami tvůrci vládnoucí jednou Silou, která není světlá ani temná. Je NEUTRÁLNÍ. A je jen nás, jak ji použijeme. Pravda, ono je vždy jednodušší to na někoho svézt. Tudy ale cesta podle mně nevede.
Spasení je jen koncept, stejně jako zatracení. Stejná hra. Akorát při spasení chceme být "svatí" a při zatracení "hříšní a řádně smysní". To je kvalitní dualitu, kteru si pořádně topíme pod kotlem. A proč?
Takže zatracení je z mého pohledu super proces. Přináší mé duší velký mír a sebepřijetí. Jsem v pořádku. Se vším. Jsem svině i anděl, prostě cokoliv. Ono náboženské pojetí Boha je podle mně z velké částí o projekcích na otce a matku. Jako by postrádalo dospělost. Přijetí odpovědnosti za svůj život otupím tu neustálou potřebu a jistotu toho, že přijde Matka nebo Otec a zachrání mně.
Příště rozeberu jiný pohled na pekelníky a jak mohou pomoci při naší transformaci.
Jsme živoucí Bohové a Bohyně. Amen.