NONDUALISMUS NEBERE ŽÁDNÉ VĚZNĚ
Dotazování: • Proč jsem tady? Jaký je účel a smysl života? Co se stane, když zemřu? Jak najdu štěstí, mír, naplnění?
Na tyto otázky každý člověk odpověděl tak či onak s nadějí a vírou. Vymyšlená budoucnost. Některé z těchto samoúčelných odpovědí lze vidět v náboženství, víře, vyšším vědomí, Vyšším Já s velkým S, znalostem osvícení a znalostem mimo jiné jmen.
Každá zdánlivá odpověď ukazuje na zvláštní „co bude“, nikdy ne na obyčejný originál, co je . To, co bude, se také nazývá hledání.
Všechny zdánlivé odpovědi směřují od toho, co je, a potvrzují realitu tazatele a jeho otázek. Toto zdánlivé potvrzení otázky, a tedy tazatele, nedává jedinci – tazateli – štěstí, klid a naplnění, které hledá. Na žádnou z otázek neexistuje odpověď, protože tazatel je iluze . Hledání a vzhled jedince v těle je totéž.
Osoba je konstrukt, kontrakce, centrum psychického oblaku nevědomí, všeho. Středem, následnou interakcí je člověk a jeho iluzorní život smyslu a účelu. Výsledkem je nutně hledání naděje, smyslu a účelu. Hledání je hledáním odpovědi na problém sám o sobě.
Hledání je naprosto beznadějné.
SEPARACE • Oddělený smysl je na misi, hledá nemožné, aby poznal konec sebe sama, konec strachu ze smrti, konec odloučení. Neduální realita. V tomto hledání vždy selže. Situace pro pocit sebe sama je zcela beznadějná. Stejně jako jeho úsilí ovládat svůj život opakováním příjemného a vyhýbáním se bolestnému, což je jednoduchý popis celého jeho života. Neexistuje svobodná vůle – to je další iluze.
Dobrá zpráva je, že nic takového jako rozchod neexistuje. To, co hledá samostatný pocit já, je vše, co existuje. Existuje pouze to. Tento. To není konkrétní nebo exkluzivní. Všechno je přesně tak, jak to je. Vše je výrazem celistvosti, vše je koncem pocitu oddělenosti, který oddělený smysl hledá, ale při pohledu může oddělený smysl pouze registrovat něco, konkrétní.
Když je tato realita rozpoznána, je vidět, že neexistuje žádné oddělení, že pocit oddělení byl prostě sen, že se to nikdy nestalo, neexistuje a nikdy nebylo oddělené já v celku všeho. Vše v ráji je dokonalé a kompletní. Ale nic se nemění, protože k rozchodu nikdy nedošlo. Podobu už neinformuje hledání konce strachu ze smrti a neurotické výběžky toho hledání, ale všechno je stále, všechno. Bez pátrání je nepoznatelný zázrak, že to, co je, může být, jen že se to zdá, tichá úžasnost, která je tou bezvýznamnou bezúčelnou explozí všeho, která je anarchií lásky. Absolutní svoboda, která se jeví jako cokoliv.
Při sdílení to může být rozpoznáno, rezonovat s tím. Někdy se objeví registrace, že je to nepopiratelné, i když neexistuje žádné uznání, prostě osvěžující pochopení , které jako by někde odzvonilo a svěrací kazajka „já“ se může uvolnit nebo dokonce úplně spadnout.
Protože poselství je, že není nic k nalezení , je to již toto, oddělený pocit já nemá žádnou roli v rozpoznání. Buď existuje neosobní ochota, nebo není.
To, toto, je všechno, zcela neosobní a nemá nic společného s tím, co cítí nebo co si myslí oddělený smysl.
NON DUALISMUS staví na hlavu způsob, jakým si člověk normálně myslí osvícení a spiritualitu. Nedualita je revoluce. Jednoduchost sdělení je naprosto nepopiratelná. Odhaluje, že hledání osvícení je samo o sobě pokračováním a potvrzením odloučení.
Nedualita je popis toho, co nelze popsat, proto negativní ne. Nebo co není, nejsou dva. „Dva“, na které se poukazuje, jsou všechny protiklady existence, vnímání nebo základ pro zkušenost.
Je zřejmé, že existuje zkušenost a vnímání, takže co je „ ne dva “? A proč se to nedá říct? „Ne dva“ poukazuje na skutečnost, že vnímání a prožívání dvou není tím, čím se zdá být. Zkušenost se zdá být základem toho, co je. Nedualita tuto skutečnost uznává, ale říká, že vnímání a zkušenost jsou zkreslené, výlučné, zkušenostmi s tím, co je osobní.
Zkušenost být osoboumá za následek proměnu veškeré zkušenosti, že je osobní. To, co se děje, se děje mně. To zakrývá realitu, že zkušenost, která není duální povahy, je ve skutečnosti prázdná. To se mi neděje, jen se to děje.
Jak se to stane? Zkušenost být osobou je výsledkem toho, že tělo je prožíváno jako centrum toho, co se děje. Tato zkušenost být středem má na sobě gravitaci nebo tlak. Ve skutečnosti je gravitace nebo tlak prostě pocit, který se děje, bez nároku na střed nebo na to, že je osobní, má příchuť „tady“. Tlak zde podněcuje nepravdivé tvrzení, že tato gravitace nebo tlak je osobní, že znamená střed. Tento předpoklad nebo nepravdivé tvrzení je začátkem osoby a osobního příběhu. To mění neosobní vše nebo to, co se zdánlivě děje, když je zjevně méně středem: toto se děje „mně“, centru.
Důsledkem předpokladu „já“ je osobní příběh. Tento předpoklad nebo nepravdivé tvrzení je reakcí. Reakcí je také celý osobní život, který z tohoto falešného tvrzení plyne. Reakce na reakci na reakci... Reakce, která sama sebe vnímá jako příčinu. Jako příčina předpokládá svobodnou vůli a volbu, smysl a účel.
Samozřejmě svobodná vůle a volba stejně jako smysl a účel mají smysl pouze tehdy, když je člověk příčinou, jako reakce jsou nesmyslné.
Tato iluze osobního, iluze oddělené osoby , která skrývá skutečnost, že to, co se zdánlivě děje, nejsou ve skutečnosti „dva“, je neosobní vystupování jako osobní. Nadčasovost objevující se jako čas. Tato iluze, která se definuje zkušeností, skrývá skutečnost, že zkušenost jako základ všeho je prázdná. Že poznání – například já jsem – není příčinou, ale reakcí, která skrývá skutečnost, že žádné „já“ nebo „jsem“ neexistuje.
Neexistuje žádná skutečná příčina a co je, není výsledek. Známé je zdání. Vzhled je tím, čím je, ale není tím, čím se zdá být. Dokud je vzhled vnímán jako výlučně skutečný, je považován za něco, co není. Co je, je prázdné. Veškerý vzhled je prázdný.
„Co je“ není logické, není závěr. Nedá se to popsat, protože se to nedá s ničím jiným srovnat. Vzhled je popsatelný, to „není“ je nepopsatelné. Protože co je, je současné „je“ a „není“, nelze to popsat. Ačkoli to, co je, nelze popsat, zdá se, že vyvstávají slova: ráj, dokonalý, úžasný, čistý, svobodný, absolutní, nekonečný, láska.
http://www.simply-this.com/essays
Prostě filozofie. Tak kéž plní svůj účel a jen inspiruje, toho koho osloví.
Tak jako všechny texty, pro toho a onoho.
I úplně blbej text může někoho vtáhnout "výš", vázne-li v mizerii.
Jako značky na cestě. "Uber na padesát, zatáčka, pozor lesní zvěř, práce na silnici...."
