petr m. píše:Možná to vidím jenom trochu jinak, dělník ve fabrice, který hákuje každý den 8 a půl hodiny montováním součástek dohromady kvůli vejplatě vidí realitu trochu jinak, než dítě které dostalo stavebnici Merkur.
Tu zkušenost dělníka mám, je to jako se vším, ze začátku je to nové a zábavné, časem se z toho stává rutina, nuda a utrpení. Proč k tomu dochází? Dítě si časem musí najít jinou zábavu, protože pořád si hrát s merkurem nebude, i jeho to časem přestane bavit, proč? Proč se stává soužití muže s ženou časem stereotypní? Proč mizí prvotní zamilování? Proč si nelze udržet počáteční nadšení, radost, lásku z nového? Proč je utrpením poslouchat krásnou píseň stále dokola? Proč se život projevuje a občerstvuje novým, když Bůh je stále stejný a neměnný?
Nás vede duch, čisté nehmotné impulzy, ale vláčíme to skrze tělo a to pracuje s chemickými a elektrickými činy. Proto alternujeme.
Chci stáhnout ruku a musím vyslat elektrické impulzy přes nervy do spojnic mezi nervem a svalem (do neuromuskulární ploténky), kde se impulz přenáší chemicky difuzí pomocí vyplavení acetylcholinu. Pak je na chvíli pohov, protože se napřed musí acetylcholin dostat nazpátek do výchozího stavu, což způsobí enzym acetylcholinesteráza. Takže fungujeme přetržitě po malých krůčcích, maličkatými přískoky s malinkatými mezerami. Jakmile je regenerace v malinkatém časovém okamžiku ukončena, nerv a sval mohou působit dále. Pokud se toho nahromadí moc, regenerace se zpomaluje a potom cítíme jev zvaný únava. Sportovci a zkušení pracovníci to mají vytrénované více.
Tělo si pomáhá také tím, že odvede dráhu jevu kousek vedle. Malá část nervů na chvilku odpočívá a regeneruje se a vedle pracuje druhá část. A tak se to střídá, jako u pumpy hasičské stříkačky poháněné ručně hasiči, kde jedna páka jde nahoru a druhá dolů, ale voda proudí nepřetržitě.
Občas nás zaujme něco jiného, co je vnímáno svěže a když se k tomu věnuji, druhá část odpočívá.
U zvířat je ta závislost větší, mají některé automatické projevy jako krátké sřetězení pohybů, které se "dějí samy".
Na příklad pes běží z dálky k pánovi, ale neubrzdí včas, přeběhne pár metrů a potom se k přeběhnutému pánovi vrací již pomaleji a přesně.
Bylo pozorováno, jak se chová hnízdící husa, když se jí vykutálí vejce z hnízda. Dostrká je zpátky trhavými pohyby zobáku a ten pohyb zahájí ještě mimo vejce, potom zobák přiblíží, až zasáhne vejce a dostrká je dovnitř. Biologové tomu říkají "pohyb naprázdno". Člověk má přesnější koordinaci, nekýval by prsty napřed před vejcem do vzduchu, ale uchopil by vejce přesně.
Pokud jde zvíře samo lesem po široké cestě, vybírá si okraj cesty a přechází střídavě z jednoho kraje na druhý (levý a pravý), nevyužívá prostředek. Střídá kraje. Tím si zpestřuje situaci.
Proto i u lidí ta monotónní práce bez variant a změn je unavuje více, než tatáž práce v pestřejším provedení.
Vede hmota k únavě? kdoví. I v NZ je napsané: "duch zajisté jest hotov, ale tělo je mdlé."