nop píše:Návštěvník píše:"Buddhismus
„Roli žen v Buddhově životě nebývá připisováno tak významné místo jako např. ženám v životě Ježíšově.“ (10) Jeho matka Mája zemřela sedm dní po jeho narození. Texty vysvětlují, že lůno, v němž spočíval budoucí Buddha, nesmělo být více poskvrněno pohlavním stykem. Jedinou alternativou byla, zdá se, Májina smrt......
I když mnozí buddhisté prohlašují Buddhu za jakéhosi praotce feminismu a ženské emancipace (13), příběh o přijetí žen do mnišské obce (sanghy) lze takto interpetovat jen s obtížemi. Ženy vedené Mahápadžápatí, žádající Buddhu o přijetí do sanghy, byly manželky mužů, kteří se stali mnichy (k čemuž podle Buddhova učení nepotřebovali od svých žen souhlas). Buddha jejich žádost nejprve odmítl .... "
No to mne podrž!
...
no jo tak se nope podrž !
"Z historie už víme, že Buddha byl vlastně poloviční sirotek, to jsme si tu už říkali - jeho maminka mu umřela, když mu bylo sedm dnů a ujala se ho jeho teta, to byla mladší sestra jeho maminky, která se jmenovala Gótamí. V tu dobu měla náhodou syna jménem Nanda. To byl pak onen světácky založený Nanda, kterému Buddha vyprávěl známé přirovnání o tanečnicích s kohoutíma nohama. Tak spolu s ním Gótamí malého Buddhu vychovávala, poté co ho přijala za vlastního.
Už jsme si tu řekli, že v Indii bylo mateřství velice ceněno, a tak jí za to byl Buddha velice vděčný. Když jí v pozdním věku umřel manžel, král Suddhódana - to byl také i Buddhův otec - měla pak jakožto vdova těžké postavení. Navíc už se o ní nemohl postarat skoro žádný příbuzný, protože jich mnoho z klanu Sakjů odešlo za Buddhou - Ánanda, Anuruddha, Upáli, Dévadatta a další.
Přirozeným východiskem pro Gótamí bylo, že odejde za Buddhou také, vždyť pro ni Buddhova sangha znamenala vlastně velkou rodinu a mnoho mnichů již znala jako své příbuzné. Shromáždila tedy další ženy s podobným osudem, většinou to byly původní manželky nynějších mnichů, a společně se vydaly za Buddhou. Ten tehdy navštívil město Kapilavastu, aby diplomaticky urovnal spor mezi dvěma královstvími Sákjů a Kólijů. Šlo tehdy o jakási vodní práva na řeku Róhiní.
Gótamí ho tenkrát třikrát prosila o vstup do řádu a Buddha ji pokaždé odmítl - přesněji nikoli samu Gótamí, pouze myšlenku, že by ženy směly vstoupit do řádu - ale ve výsledku odmítl přece jen Gótamí, protože se svou prosbou byla spojena existenčně. Ta se však nedala odradit, a tak ho se svými přítelkyněmi, budoucími mniškami, následovala do Vésalí, města vzdáleného asi 150 km. Oholily si hlavy a oblékly si mnišská roucha a po velkých útrapách tam dorazily. Měly veliké štěstí, protože tam byl s Buddhou i Ánanda, to byl jeho bratranec, to už jsme říkali, a byl to jeho důvěrník a velmi dobrý přítel. Ánanda samozřejmě také z domova Gótamí dobře znal, a navíc to byl člověk s velkým soucitem. Neměl sice tolik moudrosti a prozíravosti jako Buddha, neviděl nikdy tak daleko - možná je to někdy i na závadu - a tak slíbil Gótamí, že to s Buddhou nějak dohodne, že to nebude lehké, ale že Buddha je přece také člověk a že to nějak zařídí.
Ve vhodné chvíli se proto otázal Buddhy: „Ctihodný, jsou ženy schopné dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, až toho nejvyššího?“ Buddha se zamyslel a řekl: „Je to pravda, ženy jsou skutečně schopny dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, dokonce i toho nejvyššího.“ Na to Ánanda pokračoval druhou otázkou: „Co všechno pro tebe udělala Gótamí? Vždyť tě kojila vlastním mlékem! A ty bys ji tady odmítl... Vždyť sem putovala takovou dálku, bosá, jenom kvůli tomu, že ty nechceš připustit vznik ženského řádu.“ Píše se, že právě tohle Buddhu pohnulo, že právě vděčnost v něm zapůsobila, a že tehdy zvítězila nad jeho moudrostí a předvídavostí.
Buddhovy podmínky
Přesto však Buddha nebyl nikdy člověk ukvapený, to se o něm vědělo, a tak si to ještě pořádně rozmyslel a vyjmenoval Ánandovi osm podmínek, za kterých se to smělo stát. Už jsme si tu říkali, že Ánanda měl fenomenální paměť (to se mu potom hodilo, když měl odříkat na koncilu všechny sútry), a proto když se odebral ke Gótamí, bylo pro něj hračkou ty podmínky slovo od slova přeříkat. Tak které to byly:
1. Mniška musí pozdravit mnicha jako první. Musí mu vždy prokazovat úctu, a to dokonce i kdyby sama byla v řádu již mnoho desítek let a on tam byl první den.
2. Mnišky nesmějí strávit období dešťů bez společenství mnichů, tedy bez dozoru.
3. Každých 14 dní se musí před mnichy zpovídat z případných porušení řádových pravidel, nestačí jen před mniškami.
4. Na závěr období dešťů musí být jakési slyšení v přítomnosti mnichů, co všechno se stalo.
5. Napomenutí za těžší přestupky musí být opět v přítomnosti mnichů.
6. K přijetí do řádu je nutné dvojnásobné zkušební období než u mnichů, tedy dva roky, a k obřadu se musí sejít nejméně deset mnichů a deset mnišek. Uvidíme později, že tohle pravidlo se stalo ženskému řádu osudným.
7. Mnišky nesmějí obtěžovat mnichy zbytečnými řečmi - věc sice prostá, ale asi měla svůj důvod.
8. Rovněž nesmějí kárat mnichy za žádné přestupky, dokonce i zřejmé.
Vidíme, že vyjmenovaná pravidla byla jednak určitým ústupkem tehdejšímu společenskému vkusu, jak by se měla žena chovat, a jednak i určitou pojistkou, aby se ženský řád nezvrhl.
Gótamí tedy ochotně slíbila, že ano, ten kompromis se jí líbil, a odešla spokojena. Píše se, že se dožila vysokého věku, dokonce 120 let, a že dosáhla plného osvobození.
(Mezi námi, sám tomu všemu tak úplně nevěřím, a to jak s tím věkem - Ánanda se prý také dožil těch 120 let - tak i s údajným počtem plně osvobozených mnichů - to hlavně když se dočtu, jak také občas jednali a jaké měli ke svému jednání motivy. V každém případě bych řekl, že by se někdo měl stydět - ať už ti, kteří k seznamu arahatů přidávali ze své fantazie jméno za jménem, nebo naopak zase my, když se rozhlédneme kolem sebe a vůbec nějaké arahaty tu marně hledáme.)
Podobně jako měl mužský řád v Buddhově době dva hlavní představitele, to byli Sáriputta a Móggallána, o kterých si tu budeme povídat v dalších přednáškách, tak ženský řád měl také své hlavní mnišky: byly to sestry Khéma a Uppalavaná, o těch si tu dnes ještě povíme. Vidíme tu určitou symetrii, dva a dva, což byla záruka jakési stability, byť křehké, jak už to v řádech bývá. Přes všechny demokratické a kázeňské pojistky zůstávala však hlavní oporou svaté sanghy obrovská a neotřesitelná Buddhova autorita. V orientálních zemích je to obvyklé, to uvidíte i dneska v televizi, jaká je tam neuvěřitelně silná tendence ke kultu osobnosti. Buddhova autorita byla v počátcích buddhismu tak zásadní, že po jeho smrti patrně nastal na určitou dobu kolaps, než se opět obnovila kázeň a pořádek.
Šíření a rozkvět ženského řádu
Jak to pokračovalo dál? O tom se traduje Buddhova předpověď, jenomže o její pravosti dnes znalci písem pochybují, protože v sútrách tradičně nesměly být věštby, a tohle by byla zřejmá výjimka. Přesto si ji poslechneme, protože - tak jako všechno aspoň trochu zajímavé - už vstoupila do buddhistické tradice.
Buddha tehdy prorokoval Ánandovi, že dobrá nauka měla trvat původně 1000 let, ale že po přijetí žen do řádu bude trvat toliko 500 let, že se tím tedy částečně znehodnotí. Na což mnišky s oblibou uštěpačně odpovídaly: co je na tom, původně to bylo tisíc let pro mnichy, teď je to 500 let pro mnichy a 500 let pro mnišky, tak se nám nic neztratilo. Je vidět, že i buddhistky nepostrádaly vtip.
Z té doby se dozvídáme o obrovských množstvích jeptišek - údajně okolo roku 300 se v Džambudípa shromáždilo 96 000 mnišek. Kolik k původnímu počtu později přidali nul, to nikdo dneska nezjistí, ale faktem je, že jich muselo být moc.
Zajímavá zpráva je o šíření buddhismu na Srí Lanku, kam se okolo roku 300 před naším letopočtem dostal indický mnich Mahinda spolu z dalšími mnichy. V té době tam žila velice moudrá královna, jmenovala se Anulá. Ta byla ohromena Mahindovou moudrostí a usmyslela si, že se svými dvorními dámami se všechny dají na buddhismus. Dotyčného Mahindu to strašně překvapilo, když ho upřímně prosila, aby je všechny ordinoval. Tehdy ale právě zapůsobila ta Buddhova pojistka o přítomnosti deseti mnichů a deseti mnišek. Ty mnichy měl Mahinda s sebou, ale deset mnišek - kde by je tam vzal... Samozřejmě nešlo, aby se nejdřív vyrobily a pak tu jako byly. Musely tam být už dřív, z tradice, aby zachovávaly původní linii přímo od Buddhy.
Jenomže milý Mahinda tehdy nelenil a vzpomněl si, že má sestru a ta že je teď také mniška, asi to měli v rodě, a tak pro ni poslal do Indie. Jeho sestra byla důkladná a přivedla si s sebou pro jistotu jedenáct mnišek, co kdyby se nějaká z nich cestou zatoulala, takže jich nakonec bylo dvanáct. To už pak opravdu stačilo a tak se dotyčná královna Anulá stala na Cejlonu první ženskou mniškou. Možná, že to byla v příštím životě naše svatá Anežka... (směje se).
Pak ještě nalézáme další zprávy, že kolem roku 500, už tedy našeho letopočtu, se z Cejlonu ženský řád šíří do Číny, ale pak už zájem chabne, zprávy mizí a poslední zprávy o ženském řádu najdeme kolem roku 1000. To byla velmi smutná skutečnost, tehdy přepadli Cejlon Kolové, divocí nájezdníci z jižní Indie, a ti udělali tu nejjednodušší věc, že všechny buddhistické kláštery spálili a všechny mnichy pobili, včetně mnišek.
Zánik ženského řádu
Krátce poté tedy přestal na Cejlonu existovat buddhismus v klášterní podobě. Ovšem jak už je známo, žádný nájezdník dlouho nevydrží a tak byli roku 1070 dotyční Kolové s velikou slávou poraženi a nová vláda chtěla opět obnovit záruku míru a stability v zemi, kterou jim poskytoval právě buddhistický řád. Jak víme, vlastními silami z ničeho to jít nemohlo a tak povolali mnichy až z Barmy, protože i v Indii byl tehdy již buddhismus postupně vytlačen bráhmanským náboženstvím. Mniši z Barmy tenkrát skutečně dorazili, ale byli to už jenom muži. Naneštěstí žádný z nich neměl tu správnou sestru, pro kterou by mohl poslat, jako kdysi ctihodný Mahinda. Tak se stalo, že původně skvělá Buddhova pojistka proti zvrhnutí řádu o přítomnosti alespoň deseti mnichů a deseti mnišek pro přijímání nových žen do řádu byla tentokrát ženskému řádu osudnou.
Od té doby nám zbyl na Cejlonu jenom mužský řád, mnišky už tu navždy chyběly, protože scházelo pokračování tradice. Podobně to dopadlo všude na světě, takže dneska už v théravádě přímé pokračování ženského řádu vůbec nemáme. V řadě zemí se to řeší různě - někde uvidíte buddhistickou mnišku s oholenou hlavou (a některé jsou i docela hezké) chodit pouze v bílém, ne tedy v okrovém, což vlastně znamená, jako by byla stále ještě ve zkušebním období a nebyla definitivně přijata do řádu. To má ale velikou nevýhodu, protože je to ekonomicky nešikovné. Théravádští mniši nesmějí ve zkušebním období žebrat, takže většinou žijí ze skromných úspor z dob, než se dali do řádu, nebo je někdo podporuje, a to pro ně není lehká situace.
Na Cejlonu sice existuje jedna organizace, jmenuje se Matky deseti předpisů, je jich asi 2500 a ty se chovají jako mnišky, tedy žijí na deseti buddhistických předpisech, ale „řádně“ ordinovány nejsou."
http://www.lampa.cz/prednasky/zeny.html