Mozek vidí to, co chce videt

[Návštěvník]

něco o islámu ...

"Slovo „islám“ pochází z arabštiny a znamená „podřízení se“ či „odevzdání se“ jedinému Bohu Alláhovi. Pro muslimy islám není pouze náboženství, ale je to způsob jejich života. Základní text islámu je Korán, což je přesný záznam slov, která byly Alláhem zjeveny proroku Muhamedovi skrze anděla Gabriela.

Role rodiny

Islám povzbuzuje muslimy, aby uzavírali manželství a budovali úspěšné lidské vztahy s cílem posílit pocit soucitu a milosrdenství. Četná a soudržná rodina patří k vysoce ceněným životním hodnotám. Rodinná pouta poskytují lidem pevné životní jistoty. To je důvod, proč islám věnuje takové pozornosti rodině a domovu. Rodina je v islámu chápána jako zásadní článek věřících. Muslimská rodina je tradičně patriarchální a patrilineární. Patrilineární charakter rodiny je patrný ve skladbě osobních jmen: dívka dostane dívčí jméno, za nímž následuje jméno jejího otce a dědečka (otcova otce). Státní občanství se určuje výlučně podle otce, nikoli matky.

Sňatek a manželství


V islámu jsou velmi podrobně rozpracovány všechny stránky manželského soužití. Manželství je vykládáno podle Koránu jako náboženská povinnost, morální pojistka a společenský závazek. Manželství je v islámu smluvním vztahem, uzavírá se písemnou smlouvou mezi ženichem a zákonným zástupcem nevěsty za přítomnosti dvou plnoprávných svědků. Tito svědci nejsou ani svědci snoubenky, ani svědci snoubence, jsou tam, aby potvrdili platnost sňatku daného páru.

Smlouva stanovuje výši mahru (tj. sumy, kterou ženich vyplácí nevěstě). Podle šarí‘y je mahr částka, která ale přesně není stanovená, závisí ale na finanční situaci manžela. Na ochranu žen před rozvodem se zaznamenává do svatební smlouvy dvojí mahr. První část je uhrazena po uzavření svatební smlouvy a je pojímána jako část nevěstina osobního kapitálu. Druhá část se nevěstě vyplácí pouze v případě rozvodu. Mahr je v islámském manželství významný. Podle šarí‘y je mahr výlučně vlastnictví ženy.

V tradičním prostředí, které stále dominuje ve většině muslimských oblastí, zprostředkovávají sňatky rodiče. Žena si sama nehledá partnera, nicméně může vyjádřit své přání, a dokonce vybraného ženicha odmítnout. Muž se nemůže sám obrátit přímo na dívku, která se mu líbí; musí jednat s jejím otcem či poručníkem. Do svatby nesmí být snoubenci spolu o samotě, mohou se setkávat pouze v přítomnosti dospělých rodinných příslušníků.

Dle práva šarí’a není stanovena nejnižší věková hranice pro uzavření sňatku. Ve většině islámských zemí s výjimkou konzervativních monarchií na Arabském poloostrově je věková hranice 16 let. Předpokladem sňatku je souhlas ženy. Je buď vysloven, nebo obsažen přítomností ženy na svatbě. Mlčení dívky je pojímáno jako souhlas.

Z pohledu sňatku muslimů a nemuslimů, muslim si muže vzít nemuslimku (křesťanku nebo židovku), nikoliv naopak. Muslimka se nemůže provdat za nemuslima. Nemuslimská manželka má veškerá práva, která poskytuje islám muslimce. Křesťanka či židovka nemusí měnit svou víru a konvertovat k islámu, aby bylo manželství platné podle islámského práva.

Manželství zaniká úmrtím, rozvodem, vykoupením se z manželství nebo prohlášením soudce, že je sňatek neplatný. Manželství se ruší také tím, když jeden z manželů se odloučí od islámu.


Rodinné soužití

Sňatek je v islámském pojetí dohoda, po jejímž uzavření přestane být žena pro muže fyzicky zakázanou. Citový pohled vztahu nastávajících manželů nemusí být podstatný a často také schází. Jak uvádí Dvořáková ve svém článku: „Četné výpovědi Arabek, které prožily nebo prožívají průměrné manželství, svědčí o tom, že v nejlepším případě se citový vztah mezi oběma partnery vytvoří v průběhu společného života. Podle těchto neucelených statistik se zhruba polovina manželských párů v arabských zemích nedopracuje k hlubšímu citovému vztahu a veškerý citový život spočívá v povinném dodržování úcty ke svému manželovi a v určité míře respektu muže vůči manželce jako matce jeho dětí“.


Polygynie


Muslimům je dle Koránu dovoleno, aby měli současně až čtyři manželky, za podmínky že se všemi nakládají stejně. V praxi v muslimských zemích převažuje monogamní rodina. Upouští se většinou zvolna od praktikování polygamie. Svou úlohu sehrály i osvětové kampaně a vzrůstající kulturní a citová vyspělost obyvatelstva. Mnohoženství v islámu se stává více výjimkou.

V současné době je polygamie obvyklým jevem pouze v konzervativních společnostech na Arabském poloostrově (v Saúdské Arábii, Kuvajtu či ve Spojených arabských emirátech). V muslimských zemích jako je Turecko, Tunis a Jemen byla polygamie oficiálně zákony zakázána. V některých státech byla omezena schválením nařízení, kdy si žena může ve svatební smlouvě vymanit podmínku uchování monogamní povahy svazku.

Islámská společnost odsuzuje předmanželskou a mimomanželskou promiskuitu. V islámském právu nepřipadá v úvahu sexuální život věřících mimo legitimní manželský svazek.

Rozvod


Právo šarí’a dává muži právo relativně snadného rozvodu, zatímco pro ženu je rozvod obtížnější. I když je pominuta relativní přístupnost rozvodu, celková rozvodovost v muslimských zemích je nesrovnatelně nižší než v Evropě či v Americe. Náboženský pohled naznačuje, že rozvod je sice možný, ale je nežádoucí.

Jak uvádí Dvořáková ve svém článku, Prorok řekl: „Mezi věcmi, které nenávidím, se mi nejvíce oškliví rozvod.“ 12) Rozvod je dle šarí‘y možný, ale je pokládán za nežádoucí. K tomu navíc přispívá veřejné mínění, které by muže, opouštějícího matku svých dětí, odsoudilo. Rodinné vazby jsou velmi silné a výrazně se projevuje síla veřejného tlaku, podporujícího rovnováhu rodin, zvláště má-li děti.

V případě rozvodu musí muž vrátit ženě majetek, který si přinesla do manželství, a musí vyplatit druhý díl výkupného (mahr), jehož výše je stanovena ve svatební smlouvě. Rozvedená žena se nesmí po dobu čekací doby nanovo provdat. Muž ji po tuto dobu musí ještě živit a má nárok na dítě, které by se v této době narodilo.

V současné době není ve většině islámských zemí rozvod jednoduchou záležitostí. Muslimové poukazují na větší soudržnost muslimské široké rodiny a na oslabení rodinných svazků v západních společnostech a vidí v tom důkaz morální síly islámu."

[Návštěvník]

Islámští duchovní vydali fatwu zakazující ženám jízdu na kole (Hobby TN)

V indické Bombaji mají místní muslimky hodně problémů – islámská univerzita vydala fatwu (rozsudek), kterým zakazuje ženám jezdit na bicyklech. Podle islámských vědců na kole nesmí jezdit dívky starší třinácti let. Příčinou je to, že by se ženy “vystavovaly nadměrné pozornosti.“ Podstata jízdního kola je totiž taková, že cesta na něm brání ženám být vhodně zahalená, jak nařizuje islámský zákon.
http://www.mediaoislamu.cz/2010/islamst ... -hobby-tn/

Írán bude vyrábět islámská kola pro ženy

Írán začne vyrábět "islámská kola" pro ženy, která budou zahalovat jejich postavu, napsal vládní list.

"Toto kolo má kabinu, která zahaluje jezdcovo tělo", napsal list. Architekt projektu Elaheh Sofali řekl, že Írán bude v Islámské republice podporovat ženské sporty.
http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/ ... -pro-zeny/

[Návštěvník]

Ženu v Saúdské Arábii odsoudili ke zbičování za řízení auta

Publikováno 28.9.2011.

K deseti ranám bičem odsoudil soud v Saúdské Arábii ženu, která přes zákaz řídila automobil. Žena, známá podle BBC pod jménem Šama, za volant usedla v červenci v Džiddě v rámci kampaně Women2Drive, která měla přimět království, aby ženám dovolilo řídit.
http://www.mediaoislamu.cz/2011/zenu-v- ... a-novinky/

19 letá dívka bude bičována, za to že byla znásilněna (blog/ Zdeněk Müller)

Publikováno 15.1.2008.

Mladá vdaná žena, ve věku 19 let byla znásilněna sedmi muži. Soud ji odsoudil k bičování. Šaría netrestá agresora, ale oběť znásilnění. Tento výklad nahrává názoru, že islámské právo je silně promužské, „maskulinizované“, nebo jinak řečeno, je protiženské.
http://www.mediaoislamu.cz/2008/revoltu ... a-a-islam/

[Návštěvník]

"Při zobrazováni muže a ženy v Bibli muži a ženy zastávají genderově stereotypní role a jsou zde často používány genderové stereotypy, na nichž je postavena evropská křesťanská společnost. Žena zde má pasivní roli pokorné služebnice, je podřízena muži, neboť je chápána jako méněcenná, slabší jak po stránce fyzické, tak i v intelektuální rovině.

Svatí Otcové otevřeně zastávali názor, že žena je horší než-li muž. Například Sv. Augustin přirovnává ženu k živočichu, který nemá ani pevnost ani stálost, či Sv. Tomáš Aquinský charakterizuje ženu jakožto nepodařeného muže a nazývá jí bytostí příležitostnou, tato příležitostnost ženy je odvozena z příběhu o stvoření člověka (Beauvoir, 1967).

Tuto příležitostnost ženiny existence symbolizuje vyprávění Genese, kde se objevuje Eva vytvořená z Adamova žebra. Eva nebyla stvořena zároveň s mužem, nebyla udělána z jiné látky, ani z téže hlíny jako Adam: byla vytaženy z boku muže, jež byl stvořen jako první a dle prvotního Božího záměru také jako jediný druh člověka. Už její zrození nebylo samostatné, Bůh nezvolil sám od sebe možnost stvořit ji, aby byla sama sebou, aby ho za to chválila. Určil ji muži, který ho prosil, aby mu stvořil družku, neboť se cítil jako bytost společenská osamocen a patrně se velmi nudil. Dal ji Adamovi, aby ho uchránil samoty, a tak má žena v manželovi svůj počátek i cíl, je jeho doplňkem v podobě něčeho nepodstatného.

Mužova přítomnost na tomto světě je nevyhnutelná skutečnost a právo, kdežto přítomnost ženina je pouhá, i když šťastná náhoda. Lidství je něco mužského a muž definuje ženu nikoli samu o sobě, nýbrž v poměru k sobě, nepovažuje ji za autonomní bytost.

Tyto myšlenky o nevyhnutelnosti mužova zrození a náhodnosti stvoření ženina symbolizují i pojmenování muže a ženy v angličtině, kde man je muž i člověk, od čehož je odvozeno slovo woman jako označení pro ženu.

Nadřazenost muže je zřejmá také z modelu křesťanského božství, křesťanské svaté rodiny, jejíž hlavou je všemocný Otec, Bůh. Druhý muž tohoto modelu, Ježíš Kristus, je další formou božství, druhou osobou Boží ve Svaté Trojici, kde je jeden Bůh ve třech osobách Boha Otce, Syna Ježíše Krista a Ducha Svatého. Zatímco otec se synem jsou božského původu, Marie, jediná žena, je pouhá smrtelnice, a tedy, bytost nižšího řádu (Eislerová, 1995).

V Bibli se vyskytuje jen několik ojedinělých chytrých žen, které nejsou podřízeny mužům, jako je například izraelská prorokyně a soudkyně Debóra či královna ze Sáby.

Debóra, má dokonce ryze genderově nestereotypní roli, dalo by se říci „klasickou mužskou“ roli. V příběhu nejenže soudí, vynáší proroctví a rozsudky pod palmovým stromem v Efrajimském pohoří a muži jí poslouchají. Ale v situaci „když Izraelité propadli zlu, Bůh je vydal do rukou Jabína, krále kenaánského, jehož vojevůdcem byl Sísera.“ Tehdy Debóra, aby pomohla Izraelitů, „povolala Báraka, aby šel do bitvy proti Kenaánským, ale ten odmítl, ledaže by šla s ním. Tak šli spolu i s armádou 10 000 mužů na horu Tábor, kde se postavili Síserově hrozivému vojsku 900 železných vozů“, jež samozřejmě porazili (Calvocoressi, 1996, s.88).

Žena jako symbol pokušení

Žena je v křesťanské tradici velice často znázorňována jako ztělesnění pozemského pokušení, pokušení seslaného na zem samotným Ďáblem, aby sváděl zbožné muže a asketické poustevníky, kteří měli jako jediný životní cíl žít zbožně a v pokoře k Bohu na této zemi, k hříchu. Všichni církevní otcové zdůrazňují, že Adama přivedla do hříchu žena, nebýt jí Adam by nikdy nemusel odejít z Edenu, lidstvo by nežilo v hříchu a nemělo žádné pozemské starosti, nýbrž si užívalo trvalého klidu, míru a samých radostí.

Zobrazení Evy jsou nespočítatelná, ale určitě nejvlivnější je převyprávění Miltona o stvoření a pádu člověka. Milton zde jasně vidí vinu jen na straně Evině a tak ospravedlňuje mužské pohrdání ženami jako osobami hříšnými, nevědomými, které je třeba vést k dobrému a zbožnému životu (Calvocoressi, 1996).

V rámci křesťanské tradice jsou muži a ženy charakterizováni jako zcela rozdílné bytosti, s odlišnými vlastnostmi, úlohou i postavením ve společnosti. Podle Bible mají být muži racionální, autoritativní a mají si udržovat moc jak ve společnosti, tak i v rodině, neboť muž je podle křesťanské tradice hlavou rodiny. Ovšem tito skuteční, čestní, moudří a stateční muži jsou také občas zobrazováni jako podléhající při střetu s krásou a lstí žen. Ženy jsou často (hlavně ve Starém Zákoně) zobrazovány jako svůdkyně, pomocnice Ďáblovy, jsou příčinami mužových hříchů či mužova zmaru.

Z mnoha takovýchto zobrazení nacházejících se v Bibli bych chtěla připomenout dvě nejznámější, Judit a Dalilu, které k tomu, aby svedly a porazily slavné a silné muže, v případě Judit válečníka a dobyvatele Holoferna a v případě Dalily siláka Samsona, použily svoji neskutečnou krásu a zároveň dar řeči, když jim pochlebovaly a tím je omámily.

Podřízenost ženy muži

Když křesťanští církevní vůdcové a teologové popisují správné sociální role křesťanských žen a mužů, často se odvolávají na učení svatého Pavla. V jedné z často citovaných pasáží např. Pavel poučuje křesťanky z Efezu: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, která spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ (Korintským 11:3-5)

Jinde zase Pavel vysvětluje, proč si ženy na náboženských shromážděních musejí zakrývat hlavy, ale muži nikoliv: „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy mužovy. Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.“(Korintským 11:7)

A jiný žalm praví: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily, mají se podřizovat, jak to říká zákon (Korintským, 14.34)

Jinde sv. Petr promlouvá v obdobném duchu: „...Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu,.. Stejně i muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší“ (1. List Petrův 3)

Také v pověsti o vyhnání z ráje se vyskytuje moment, kdy Bůh otevřeně říká, že žena bude podřízena muži: „Tehdy se Bůh rozhněval... Ženě pak řekl:

„Velice rozmnožím bolesti tvé a práci tvou, budeš pod mocí mužovou a on bude panovati nad tebou.“

Toto poddanství ženy muži, chápání ženy jako mužova majetku, se objevuje v celé Bibli, především však ve Starém Zákoně. Toto prohlášení jen dokresluje obraz muže tehdejší společnosti, který je násilný, autoritářský a dominatní (Eislerová, 1995).

Jako příklad uvedu známý příběh, jak Jákob získal své ženy – Ráchel a Leu, neboť sedm let pracoval pro jejího otce.

„Potom řekl Lában Jákobovi: „Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi, jaká má být tvá mzda.“

Lában měl dvě dcery, Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči, Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření. Jákob si Ráchel zamiloval; a proto řekl: „ Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“ Lában souhlasil: „ Lépe když jí dám tobě než někomu jinému, zůstaň u mne.“ Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní.“

Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu.

Ráno Jákob viděl, že je to Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech.“ Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel. Za služebnici dal své dceři otrokyni Bilhu. I vešel Jákob k Ráchel a miloval ji více než Leu, a sloužil u něho ještě dalších sedm let." (první Mojžíšova, 29)

Z tohoto příběhu je jasné, že ženy Lea a Ráchel se nemohly rozhodnout, jestli chtějí Jákoba za muže, to on se rozhodl a domluvil se s jejich otcem, koupil si je jakoby si kupoval krávu a ony se vůbec ke slovu nedostaly. V Bibli je jasné, že ženy si nevybírají svůj osud či muže, ale muži si vybírají ženy, vždyť v Bibli jasně stojí „Žena si vezme kohokoli za manžela, ale pro muže není dívka jako dívka.“ (Sírachovec, 36:21)

Chápání ženy jako mužova, tedy otcova nebo manželova majetku, je patrné také v Biblických příkazech a zákazech, které jsou určeny k ochraně ženské ctnosti.

Například v páté knize Mojžíšově 22:28-29 se dočítáme: “Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý svůj život ji nesmí propustit.“

Zde je jasné kupování a prodávání ženy jako jiného předmětu či zvířete. Jelikož dívka, která již není panna, nemá žádnou tržní hodnotu, a byla by tak pro otce břemenem, musí muž, který se o toto její zneuctění zasloužil, jejímu otci napravit škodu.

Nejstrašnějším příkladem tohoto chápání ženy ne jako bytosti svobodné, nezávisle myslící a jednající, ale jako soukromého majetku nějakého muže, otce, pána nebo manžela se objevuje v kapitole 19 Knihy soudců.

V této kapitole se objevuje vyprávění o otci, jenž nabídl svou neposkvrněnou dceru opilým výtržníkům z kmene Benjaminova, kteří ho a jeho vzácného hosta rušili, když na něj pokřikovali před jeho domem. Otec jim, proto, aby dali pokoj, a neudělali nic zlého jeho vzácnému hostu, nabídl svou dceru a hostovu družku: „Tady je má dcerka, panna, a jeho (hostova) družka. hned je vyvedu. Můžete je zneužít a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, ale vůči tomuto muži nesmíte spáchat takovou hanebnost. To je nám řečeno mimochodem, jako něco ne příliš podstatného, jelikož hlavním tématem celého příběhu je pohostinnost. Jak příběh pokračuje, dozvídáme se, jak „popadl ten muž svou družku a vyvedl jim ji ven. Obcovali s ní a zneužívali jí až do rána“, jak „se ta žena dovlekla zpět, zhroutila se u vchodu do domu muže, kde byl její pán,“ jak ten, když se vzbudil a „otevřel domovní dveře a vyšel, aby se vydal na cestu,“ zakopl o ni a přikázal: „Vstaň a půjdem!“ a jak nakonec, když zjistil, že je mrtvá, si naložil její tělo na osla a vydal se na cestu k domovu.

Podobný příklad je popsán také v příběhu o Lotovi v první knize Mojžíšově. Lot zde hostí posly, dva anděly v lidské podobě, když hříšní lidé sodomští mu obklíčí dům a chtějí, aby vyvedl muže, kteří k němu v noci přišli, aby je poznali.

„Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“

Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nim, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ (první kniha Mojžíšova, 19)

Že mužovým majetkem byly nejen ženy, ale i děti zákonitých manželek ilustruje například příběh o Abrahámově úmyslu obětovat Bohu svého syna Izáka, kterého měl se Sárou.

Panna a matka

Křesťanství však vynáší pannu s čistým srdcem i tělem a také dobrou matku, tedy poslušnou, cudnou a dlouhodobě trpící. Oba tyto typy ztělesňuje Matka Ježíšova, která je podle tradice pannou i matkou zároveň. Riane Eislerová (1995) shledává nápadnou podobnost mezi Pannou Marií, neolitickou těhotnou Bohyní Matkou a paleolitickou „Venuší“. Neolitická představa bohyně jako matky nebo panny je obsažena a stále uctívána v obrazu Marie jako Svaté Panny a matky zároveň. Zobrazování Marie, křesťanské Madony, s Jezulátkem v náručí je nápadně podobná s neolitickou postavou Bohyně Matky.

Představa panenství Marie matky Ježíše Krista naznačuje tradiční učení křesťanské církve o sexualitě, pojímané jakožto činnosti, které je lepší se vyhnout, pokud ovšem nevede k plození potomků.

Křesťanství pociťuje k ženskému tělu odpor tak silný, že Ježíše, který je předurčen potupné smrti, poskvrny při zrození ušetří. Efezký koncil v církvi východní a na západě koncil Lateránský potvrzují Kristovo narození z panny. Zpočátku v raně křesťanské církvi sice první církevní Otcové jako Origenés, Tertuliánus či sv. Jeroným zastávali názor, že Marie slehla, tak jako jiné ženy, v krvi a nečistotě, ale později převážilo mínění svatého Ambrože a svatého Augustina a lůno panny zůstalo uzavřeno. Proto se ženské tělo od středověku považuje za hanebné. Čehož důkazem je i kapitola ve Starém Zákoně o očisťování těla rodičky po porodu, přičemž po porodu dívky se matka musí očisťovat dvakrát déle než-li by tomu bylo při chlapci (třetí kniha Mojžíšova, 12).

Církev vyjadřuje názor patriarchální společnosti, v níž se sluší, aby žena byla přidružena k muži. Žena v postavení pokorné služebnice může být i společností uznávanou a všemi velebenou světicí, ale jen pokud má toto pasivní postavení, jedná podle řádu Božího, přináší oběti druhým a nic pro sebe nechce, je cudná a trpící. A tak vzniká uprostřed středověku nejdokonalejší obraz ženy, Panny a Bohorodičky Marie, která je ověnčená slávou a k níž se upínají masy ve svém utrpení masy lidí, modlí se k ní, neboť věří, že právě tato Panna Maria je milosrdná k lidem, k jejím hříchům, soucitná při lidském neštěstí, odvolávají se k ní, neboť věří, že jim pomůže a ulehčí v jejich postavení nebo jim u Boha vyprosí milost.

Uctívání Marie bylo návratem k původnímu uctívání bohyně - Matky. Toto uctívání ženy začalo ve 12. století, jež je známé svou kulturou trubadúrů. Celé toto období provází a v charakteristikách Boha, Ježíše Krista a Panny Marie se projevuje trubadúrský pohled na ženu jako bytost mocnou a uctívanou spíše než ovládanou a přehlíženou, a na muže jako úctyhodného a laskavého, nikoli dominantního a krutého (Eislerová, 1995).

V Novém Zákoně dochází k většímu zviditelnění ženy, než-li ve Starém Zákoně. Stále zde pochopitelně hrají dominantní úlohu muži, ale v učení Ježíšově se objevuje jasná propagace také „feminních hodnot“, jako jsou soucit, mírnost, láska, oproti „mužské“ agresivitě, která se mnohem více vyskytuje ve Starém Zákoně (kde není chápána jako něco špatného, je normální, že kladný hrdina zabije své protivníky či vyvraždí celý národ „zlých pohanů“).

Ježíš se volně pohyboval mezi ženami a zahrnul je mezi své společníky. Například ve všech oficiálních evangeliích se dočítáme o Marii Magdaléně, již si Ježíš, i přestože byla prostitutkou, oblíbil, a ona byla první komu se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil.

Svatí a ideál krásy

A protože církev chtěla, aby kult svatých, hlavně tedy Panny Marie, římskokatolické náboženství, kostel v katolickém či pravoslavném pojetí byly pro věřící přitažlivé, je nejen kostel krásně vyzdoben zlatem, krásnými obrazy a sochami, květinami,..., ale také svatí, hlavně ženy světice v čele s Pannou Marii, jsou zobrazováni jako ideálně krásní lidé. Ženy zde jsou zachyceny jako ideál mladé panny, cudné, hodné, skromné a krásné. Také v písních a náboženské literatuře je Panna Maria vykreslena jako velice krásná žena.

Podle mého názoru je pro obyčejný lid nezbytné, aby si dokázali představit Pána Boha a svaté, v něž věří, neboť to může jejich víru jen utužit, zvláště pak, když je to vidina přitažlivá. Myslím si, že obraz Panny Marie jako ženy nejen cudné, skromné, hodné, dobré matky, ale také ženy velmi krásné, způsobil to, že se jí ženy chtěly podobat, mohly se s ní ztotožnit jako s ideálem, jakým by chtěly být. A tak kult Panny Marie ženám vykreslil jaká má být ideální žena: skromná, hodná, zbožná, nevzpírající se svému osudu, dobrá a oddaná matka a má v rodině a v celé společnosti vždy pasivní úlohu. A to je přeci stav, který patriarchální společnost chtěla: aby žena měla podřízenou úlohu a navíc se tomuto postavení nikterak nevzpírala, neboť tento stav chápala jako předem daný a nezměnitelný. Podle mého názoru k tak dlouhému trvání patriarchální společnosti napomohlo jistě z velké části křesťanství.

Závěr

Bible vznikla v pozdním starověku a je založena na čistě patriarchálních principech, což je dáno dobou, ve které vznikala, postavením ženy a muže ve společnosti v této době a modelu rodiny, jež v této době fungoval. Ženy i muži zde vyobrazeni tedy zastávají názory, je jim vymezeno místo, postavení ve společnosti a sociální role podle principů panujících v patriarchální společnosti, společnosti, jež si dřívější svaté texty a mýty upravila tak, aby vyhovovaly jejím záměrům.

Ženy a muži jsou zde také popisováni genderově stereotypním způsobem, u žen je vyzdvihována krása a dobrota, kdežto u muže je důležitý intelekt, síla, zdatnost, odvaha a čestnost.

Bible, její model rodiny vycházející ze zobrazení svaté rodiny otce Boha a jeho podřízené služebnice matky Panny Marie velmi ovlivnilo postavení ženy a muže ve společnosti a celkové uspořádání společnosti, jež tyto normy respektovala, tedy euroamerickou společnost a její kolonie v době před vydobytím ženských práv feministickým hnutím.

Je pozoruhodné, že ačkoli Bible považuje ženu za podřízenou muži, „méněcennou“, slabší a bytost příležitostnou, ženy se více než-li muži podle mnoha výzkumů (Francis, Kay, 1995; Renzetti, Curran, 2005; Quesnell, 2002) hlásí ke křesťanství, nejspíš je oslovuje zobrazováni Panny Marie, Matky a ženy dobré, laskavé a krásné, ke které se „lidé mohou utíkat v těžkých chvílích a milost a Boží pomoc si u ní vyprosit“.

Jelikož i dnešní hlavně katolická církev chápe Bibli, která se po dva tisíce let nezměnila, jako základní, jedinou, pravdivou knihu, ze které vychází při svém učení, což vede k tomu, že muže a ženu nadále chápe podle patriarchálních principů, čemuž odpovídá i fakt, že v katolické církvi nemohou ženy zastávat místo kněze, tedy prostředníka mezi Bohem a člověkem, ale mohu Bohu sloužit jen jako služebnice, jeptišky, je třeba reformovat církev, tím, že se také zreformují svaté texty, jež jsou základem náboženského učení církve. "

[Návštěvník]

"Izrael a postavení žen v dnešní době

Na území státu Izrael svobodu náboženského vyznání garantují zákony a Deklarace nezávislosti. Náboženské právo a jeho úloha v izraelské společnosti je velmi výrazná a to zejména v osobním statusu. Jde zejména o sňatky, rozvody, pohřby, rituální čistotu potravin apod. V této otázce práva hraje nejdůležitější roli ortodoxní halacha. Do dnešního dne se v židovské společnosti udrželo mnoho povinností, které svým způsobem odsunují roli ženy na druhé místo. V oblasti rodinného práva je velmi citlivé téma ohledně sňatků a rozvodů. Dle zákonu o sňatku a rozvodu z roku 1953 stále platí, že „záležitosti ve věcech sňatků a rozvodů Židů, kteří jsou izraelskými občany, budou ve výlučné pravomoci ortodoxních rabínských soudců“ a že „sňatky a rozvody Židů budou v Izraeli prováděny v souladu s židovským náboženským právem“.

Z tohoto zákona, který se udržuje, vyplývá, že v Izraeli neexistuje civilní sňatek. Uzavřít manželství může Žid pouze prostřednictvím ortodoxní náboženské pravomoci. Reformní rabíni, nerespektováni konzervativními rabíny, nemají právo na území Izraele oddávat. Izraelské právo dále neumožňuje sňatek mezi dvěma příslušníky odlišného náboženství. Židovské ženě je zakázáno vzít si tzv. Kohéna 35, pokud nebyla obrácena na víru do tří let svého věku (ministerstvo pro náboženské záležitosti vede „černou listinu“ osob, které nemohou být sezdány). V rozvodovém řízení je možné pozorovat i v dnešní době nerovnoprávné postavení žen. Židovská žena se může nechat rozvést jen se svolením svého muže. V případě, že muž odmítne, má žena šanci ještě zažádat o rozvod u Nejvyššího soudu, nicméně v tomto případě už žena nesmí na území Izraele vstoupit do dalšího náboženského svazku. Z hlediska halachy jsou její děti považovány za nelegitimní (mamzer - bastard). Žena opuštěná manželem bez rozvodového listu má status tzv. aguny - opuštěné ženy, která se nesmí oficiálně znovu provdat. Žena, která odmítne vyjít vstříc svému muži v otázce rozvodu, je považována podle halachy za vzpurnou a manžel může zažádat o povolení k novému sňatku. Často po nich muži požadovali nemalé finanční částky, odstoupení od nároku na majetek, popřípadě i práva na své děti. Ženám v Izraeli je zakázáno svědčit u náboženského soudu a jsou omezeny v řadě náboženských a rituálních úkonech 36. V ortodoxním židovství jsou ženy vynechány při předčítání Tóry, nesmějí vykonávat funkci rabína anebo kantora. K tématu, že ženě není dovoleno se účastnit některých náboženských rituálů, a že se Žid každý den modlí a děkuje Bohu, že nebyl narozen jako žena, se zajímavě vyjádřil židovský rabín Marc Stern, který řekl: „Tím vším žena hodnotu neztrácí, naopak. Nemá méně úkolů než muž, nýbrž má jiné úkoly, které jsou mnohem těžší, jako rození dětí, výchova dětí, obstarávání a vytváření ošacení a stravy, vedení domácnosti, práce na poli a v zahradě a řadu dalších. To všechno je vypočítáno v chvále ženy v knize Přísloví v kapitole 31, ve verších 10-31. Muž děkuje Bohu, že není ženou, protože mu nebyly uloženy žádné tak těžké úkoly jako ženě. Jeho úkolem je v rámci manželské dělby práce toliko jeho povolání a modlitba. Žena od toho má být uvolněna 37“. Všechny uvedené skutečnosti ukazují na komplikovanost celého problému. Z jedné strany se na řadě míst světa prosadily emancipační snahy žen, které jim zajistily důstojnější místo po boku muže, ze strany druhé zde převládá řada tradičních faktorů, které ženu vnímají v její pevně vyprofilované sociální úloze, tedy v úloze matky, manželky a ochranitelky domácího krbu."

[Návštěvník]

Muslimky stejně jako ostatní ženy, které chtějí zůstat fit, štíhlé a svěží, bez bolavých zad a vypouklého břicha, rády sportují už jen pro dobrý pocit z pohybu. Pohyb je velmi zdravý a pomáhá relaxovat nejen tělu, ale i mysli.

Sport v Islámu je vysoce doporučovaný, ale musí splňovat podmínku zahalení.

1- Mezi Muslimkami by Muslimka by měla být zahalená od pupku po kolena, včetně zad.
2- Mezi nemuslimkami a muži by měla být Muslimka zahalená celá kromě rukou a tváře.

Zahalená Muslimka může plavat, běhat, lézt po umělé stěně, bruslit, bruslit na kolečkových bruslích, lyžovat, dělat strečink a kalanetiku, pilates, jezdit na kole, dělat turistiku a Nordic Walking, orientační běh, jezdit na koni, míčové hry, tenis, bedminton, ping pong, šerm, lukostřelba, vodní pólo, posilování, gymnastika, skateboarding, běžkování, paraglyding, veslování, potápění, šnorchlování, windsurfing, atd.atd.

http://islam.mypage.cz/menu/zahalovani/ ... -pro-sport

[Návštěvník]

"Hinduismus

„Hinduismus“ je umělým označením, kterého v dějinách poprvé použili muslimové k označení konglomerátu indických náboženských tradic. Lze jej však definovat i jako nábožensko-sociální systém, v jehož rámci je obtížné oddělit od sebe náboženské normy a nejrůznější dobově a místně podmíněné společenské zvyklosti, které byly teprve dodatečně „zhinduizovány“.

Nejstarší prameny indického náboženství, védy, hovoří jinou řečí než pozdější společensko-náboženské zvyklosti. Rgvéda například mluví o vládnutí ženy v manželově domě. „V raném, védském období hinduismu, před asi dvěma a půl až třemi tisíciletími, se ženy těšily vyššími postavení než v pozdějších staletích. Ženy směly stejně jako muži nosit svatou šňůru, odznak vyšších kast, učit se posvátnou řeč sanskrt a podílet se na védských obřadech.“ (2) V pozdějším období nicméně ženy všechny tyto možnosti ztratily a jediným ženským ideálem zůstal ideál dobré manželky a matky (nejlépe synů). Uzavření žen do kruhu rodiny je ovšem nezbavilo náboženského významu, neboť hinduistické obřady se odehrávají více v rodině než v chrámech a role žen v denních rodinných rituálech je nezpochybnitelná.

Manuův zákoník, sepsaný kolem přelomu našeho letopočtu, obsahuje mj. tento pozoruhodný výrok: „Kde jsou ženy ctěny, tam se radují bohové; kde naopak ctěny nejsou, tam jsou obřady bezcenné.“ O ženě se v něm ale říká například i toto: „Otec ji ochraňuje v době jejího panenství, manžel ji ochraňuje v mládí, syn ji ochraňuje ve stáří, žena není nikdy schopna být nezávislá.“ (3)

Manuův zákoník také stanovuje jako posvátnou povinnost provdání dcery, a to ještě před pubertou. „Manuův zákoník počítal s tím, že se některá ovdovělá žena znovu provdá, avšak tato problematika by se v něm dala shrnout jednou větou: vdova se může znovu vdát, ale bude líp, když se nevdá. Se vzrůstajícím vlivem bráhmanů se postoj k vdově zhoršoval, byla tu zřejmá snaha zabránit jí ve sňatku stůj co stůj, což mělo i důvody ekonomické. Nejen že bylo vdově znemožněno znovu se provdat, ale stala se tím nejubožejším tvorem hinduistické společnosti. Pohrdání vdovou pramení z karmanového zákona. Dharma přikazuje ženě být vdaná. Ztratí-li manžela a přestane tedy být vdanou ženou, přivodila si toto porušení dharmy zajisté svými špatnými skutky… Ježto jí to v tomto životě samozřejmě nelze dokázat, stalo se tak jistě v minulém životě. A tak došlo i k sebeupalování vdov. Neměl to být trest, ale očištění nešťastnice… Takto zemřelá vdova, satí (ctnostná) měla z bědného vdovského postavení přijít rovnou do ráje a ještě očistit manželovu rodinu od všech rituálních poskrvn. Obyčej byl zakázán britskou koloniální správou r. 1829 z iniciativy reformní společnosti Bráhmasamádž.“ (4)

K neblahým stránkám postavení indických žen, proti nimž v moderní době s odvoláním na původní prameny hinduismu bojovali reformátoři, patří vedle bědného osudu vdov a dětských sňatků i důraz na roli ženy coby matky synů, spojený s možností muže vzít si místo neplodné ženy jinou i s trendem k potratům či vraždám novorozených holčiček, který se vyskytuje dokonce v dnešní Indii.

Tyto jevy samozřejmě nelze jednoduše připisovat hinduismu. Něco jiného je ale například představa, že v období menstruace jsou ženy nečisté a nemohou proto mužům připravovat jídlo. I v českých restauracích hnutí Haré Kršna je menstruujícím ženám zakázán vstup do kuchyně, protože „mohou svou pouhou přítomností připravované jídlo znečistit“. (5)

Tradiční indická společnost je výrazně patriarchální. Manžela dívce vybírají rodiče (z blízké kasty přes dohazovače). Od malička je vychovávána k tomu, aby svého budoucího muže milovala. Pro rozvody není ve „slušné společnosti“ místo. Žena má trávit celý svůj život v rodině a ven vycházet jen za nutnou prací. Vdaná žena by neměla mluvit s cizími muži. Když rodinu navštíví host, neměl by ji vůbec vidět.

Na druhou stranu má ovšem muž povinnost o svoji ženu pečovat. „Muž je hlavou rodiny – a ten, který ubližuje své ženě, není vážen. Indická společnost je přísně hierarchická, ale platí zde princip neubližování tomu, kdo stojí v hierarchii níže. Ten, kdo je výše, má ochraňovat toho, který je ,dole’, což platí také o ženách.“ (6)

„Od 19. století se reformátoři hinduismu snažili dokazovat, že ve starověké Indii měla žena vlastně výborné postavení a že teprve pozdější vývoj vedl k úpadku. V konfrontaci s křesťanstvím, které vychází z duchovní rovnoprávnosti ženy, cítili potřebu dokázat, že ve védské době nebyla žena v situaci o nic horší než křesťanská žena v 19. století a že by pro zlepšení postavení ženy stačilo jen vrátit se k védským kořenům. Zásluhou zakladatele Brahmasamádže Rámmóhana Ráje a jeho spolupracovníků byl v roce 1829 přijat již zmíněný zákaz upalování vdov a roku 1856 zákon, podle něhož se vdova směla znovu provdat… Od 19. století zakládaly reformní hinduistické společnosti školy pro dívky a brojily proti mnohoženství, které Manuův zákoník povoloval. V obojím vynikala Árjasamádž (Společnost Árjů), založená 1875, která hlásala návrat k védám, odmítala víru v modly a lidové rituály a neuznávala privilegia bráhmanských kast… Společnost založila školu pro dívky v Džálandharu a později tamtéž ženskou kolej. Árjasamádž dodnes otevírá tzv. gurukuly – internátní školy pro dívky, které se v nich učí v podstatě asketickému životu, studují sanskrtské tradiční texty a vykonávají védské rituály. Od 19. století se ženy stávají sannjásiní – asketkami, jež se vzdaly světského života. Jsou to obvykle starší ženy, mnohé z nich vdovy, a jejich praktikování náboženství je různého druhu. Symbolicky ukončí svůj světský život a čekají na smrt fyzickou. Často však otvírají soukromé školy pro dívky a věnují se dobročinnosti.“ (7)

Za hinduistický archetyp ženské hrdinky by mohla být označena Síta, hrdinka eposu Rámájana. Jako vzor sebezapíravého odevzdání a tichého utrpení je někdy srovnávána s Pannou Marií v křesťanství. Většinou bývá interpretována jako ztělesnění patriarchálního ideálu čisté, věrné a oddané manželky, Gándhí jí však využil naopak emancipačně, když k statečnému chování Síty přirovnal chování indických žen, které se zapojovaly do národně osvobozeneckého zápasu."

[Návštěvník]

"Buddhismus

„Roli žen v Buddhově životě nebývá připisováno tak významné místo jako např. ženám v životě Ježíšově.“ (10) Jeho matka Mája zemřela sedm dní po jeho narození. Texty vysvětlují, že lůno, v němž spočíval budoucí Buddha, nesmělo být více poskvrněno pohlavním stykem. Jedinou alternativou byla, zdá se, Májina smrt. (11) „Ani manželka Jašódhara se nejeví jako výraznější postava, Buddha ji na cestě za probuzením opustil beze slova rozloučení, později vstoupila podobně jako syn Ráhula do sanghy. Nejvýznamnější ženskou postavou z Buddhova okolí je vedle různých laických stoupenkyň nesporně jeho teta a nevlastní matka Mahápadžápatí, na jejíž naléhání Buddha souhlasil, aby vznikly i ženské mnišské obce.“ (12)

I když mnozí buddhisté prohlašují Buddhu za jakéhosi praotce feminismu a ženské emancipace (13), příběh o přijetí žen do mnišské obce (sanghy) lze takto interpetovat jen s obtížemi. Ženy vedené Mahápadžápatí, žádající Buddhu o přijetí do sanghy, byly manželky mužů, kteří se stali mnichy (k čemuž podle Buddhova učení nepotřebovali od svých žen souhlas). Buddha jejich žádost nejprve odmítl (snad mj. z obav, že by soužití mezi mnichy a mniškami působilo problémy). Svůj postoj změnil teprve na naléhání svého nejmilejšího žáka Ánandy, který mu připomněl, že v promluvách přisoudil možnost dosáhnout osvícení všem lidem, tedy i ženám. Současně „vydal několik odstrašujících nařízení. Podle nich byla i ta nejstarší mniška podřízena mladému novicovi, oproti dvě stě dvaceti sedmi pravidlům pro mnichy existovalo tři sta jedenáct nařízení pro ženy-buddhistky“ (14) atd. Dokonce údajně pronesl rozmrzelé proroctví, že „přijetím žen do řádu se podstatně zkrátí doba, kdy jeho učení zůstane ve světě, než se zcela vytratí. Kdyby byl nesouhlasil s přijetím žen, bylo by jeho učení trvalo tisíc let. Takto zde zůstane jen pět set let.“ (15)

Ambivalentnost tohoto příběhu zřejmě souvisí s napětím mezi duchovní revolucí, kterou buddhismus do soudobé Indie přinesl, a nemožností totální změny společenských struktur. „Z hlediska společenské etiky od počátku nastupuje přísná androcentrická kontrola. Alan Sponberg ve své studii o vztahu raného buddhismu k ženě navrhuje interpretaci, že jedním z důvodů tohoto opatření mohla být i obava, aby přílišná nezávislost žen nevzbudila v okolní nebuddhistické společnosti odpor a strach z vyvázání žen z tradičních pout rodinné hierarchie. Kromě toho bylo třeba se vyhnout možným podezřením, že pobývání mnichů a mnišek ve společných útulcích snad má jinou motivaci než duchovní. Sponberg charakterizuje onu situaci jako ,nesnadný kompromis‘, který přese všechno vytvořil na svou dobu bezprecedentní společenství kvazi-autonomních žen. Přes institucionální omezení mužské kontroly tak mohly tyto ženy ve srovnání s jinými vést poměrně nezávislý, tvořivý duchovní život, ba stát se autorkami duchovních textů.“ (16)

Relativizace rozdílů mezi muži a ženami je založena hluboko v buddhistickém učení, protože buddhismus popírá existenci „já“ a zpochybňuje status všech kategorií včetně „genderových“. „Na nejvyšším stupni duchovní cesty je dichotomie mužského a ženského překonána.“ (17)

V dějinách buddhismu se však až příliš projevila vůdčí role mnichů-mužů. Stále znovu se v nich objevuje vnímání žen jako hrozby pro ctnost, čistotu a celibátní život mnichů. „Bez ohledu na to, jaký přístup měl k ženám samotný Buddha, jsou buddhistické texty plné negativních zobrazení žen… Ženy se představují jako zdroj nebezpečí a znečištění a do velkých podrobností se rozebírá špína ženského těla. Text zvaný Sútra o menstruaci nabízel ženám návod, jak se spasit ze zvláštního pekla, v němž byly spoutány řetězy v krvavém jezeře. K takovému osudu byly odsouzeny, protože při porodu jejich krev znečistila zemi. Dalším důvodem bylo to, že když v řece praly oděvy poskvrněné krví, níže po proudu si ze znečištěné vody vařili mniši čaj. Buddha v sútře radí, jak se vyhnout zrození v tomto pekle.“ (18)

I když v prvotním buddhismu byla možnost dospět k osvícení přiznána stejně tak ženám jako mužům, v dalším vývoji tato teze spíše ustupovala do pozadí nebo byla přímo popírána. V mladší větvi buddhismu, mahájáně, vzniklé v 1. století před Kristem, už Buddha nebyl jen učitelem a průvodcem na cestě k osvícení jako v původním buddhismu (théravádě), ale došlo k procesu jeho zbožštění, který byl spojen i s představou, že každý, kdo má dosáhnout buddhovství, musí být tak jako on mužského pohlaví. (19) V théravádě je zase za schopného osvícení považován pouze příslušník mnišské obce a z té byly ženy v průběhu historického vývoje vytlačeny.

Podle názoru dnešního théravádového buddhisty připuštění žen do Buddhovy sanghy „velmi předbíhalo myšlení té doby,“ takže „lidé se tomu nedokázali přizpůsobit, a kladli odpor. Období bhikkhuní – sanghy bylo proto velmi krátké, protože lidé nedokázali tuto situaci zvládnout. Bráhmani, kteří cítili, že jejich privilegia v kastovním systému jsou ohrožená, byli další příčinou úpadku řádu. Rozpoutali nepřátelskou propagandu proti tomuto ,novému‘ přístupu k náboženské svobodě žen. Na Srí Lance působil řád mnišek do r. 1017 po Kr., za vlády krále Mahindu. Potom zmizel a nebyl obnoven. Řád mnišek však uvedly sinhálské mnišky do Číny, kde dodnes existuje, stejně jako v Japonsku. V mahájánové tradici však mnišky zaujímají podřadné postavení, nesrovnatelné s postavením mnichů.“ (20)

Zlomový moment přišel až v roce 1971, kdy na Tchajwanu přijala vysvěcení bhikkhuní thajská mahájánová mniška Voramai Kabilsingh. Po ní následovala z Německa pocházející mluvčí opětovného zřízení ženské sanghy na Srí Lance Ajja Khéma, která v roce 1988 ve svatyni Hsi Lai v Los Angeles přijala bhikkhuní vysvěcení z rukou čínských mnišek, a mnohé další. Proces vytváření řádu bhikkhuní byl z iniciativy dnešního dalajlámy zahájen dokonce i v tibetském buddhismu, kde v minulosti nikdy neexistoval. "

[Návštěvník]

"Žádná z velkých náboženských tradic lidstva není ženám nepřátelská, naopak – v době svého vzniku jak buddhismus, tak křesťanství či islám výrazně změnily postavení žen k dobrému. Tlak patriarchálně uspořádané společnosti si však nejednou vynutil zastavení tohoto procesu a v různých dobách dokonce sami náboženští vůdcové interpretovali vlastní tradici způsobem vůči ženám nevraživým. Ponecháme-li však stranou svévolné misogynské interpretace posvátných textů, spojené s vytrháváním dílčích pasáží z celkového kontextu, lze říci, že důstojnost žen je něčím, na čem by se všechna velká náboženství měla shodnout.

Jinou otázkou jsou konkrétní způsoby chápání lidské důstojnosti žen a představy o rolích, které jsou jim vlastní. Obecně lze říci, že všechny velké náboženské tradice stojí v zásadní opozici k té větvi současného feminismu, která požaduje „překračování biologie“ a stírání rozdílů mezi muži a ženami. Někdy kladou důraz především na tradiční ženskou roli manželek a matek. Podporují-li emancipaci, pak ve smyslu plného rozvinutí ženského potenciálu, který je odlišný od potenciálu mužského.

Velká náboženská učení lidstva zpravidla zdůrazňují, že muži a ženy jsou si rovni, ale nejsou stejní. Každý z nich má přijímat svou vlastní roli a identitu k vzájemnému obohacování a k prospěchu celku."

http://vit-machalek.bloger.cz/Religioni ... vich-sveta

[nop]

"Buddhismus

„Roli žen v Buddhově životě nebývá připisováno tak významné místo jako např. ženám v životě Ježíšově.“ (10) Jeho matka Mája zemřela sedm dní po jeho narození. Texty vysvětlují, že lůno, v němž spočíval budoucí Buddha, nesmělo být více poskvrněno pohlavním stykem. Jedinou alternativou byla, zdá se, Májina smrt......
I když mnozí buddhisté prohlašují Buddhu za jakéhosi praotce feminismu a ženské emancipace (13), příběh o přijetí žen do mnišské obce (sanghy) lze takto interpetovat jen s obtížemi. Ženy vedené Mahápadžápatí, žádající Buddhu o přijetí do sanghy, byly manželky mužů, kteří se stali mnichy (k čemuž podle Buddhova učení nepotřebovali od svých žen souhlas). Buddha jejich žádost nejprve odmítl .... "

No to mne podrž!
Nečinnosti pohlaví lze přece dosáhnout nekonáním, když už je nutné nepoužívat své lůno. Ne že se nějak rozhodne místo ní a nedá se jí ani možnost získat zásluhy askezí (vědomou a přijatou).
Je ovšem možné i mít horečku omladnic, na tu lze i zemřít.
=
Přijetí žen do řádu se opakovalo u mnichů džinistů žijících podle Mahaviry. Požádala o to jedna sestra mnicha. Rokovali o tom. Mniši džinisté chodí bez oděvu, jsou „oděni vzduchem“, agambarové. Část obce souhlasila. Aby nově přijatá sestra nemusela chodit nahá, začali nosit bílé roucho a jsou zváni „švétambarové“, odění do bílého.
A dodnes jsou dvě skupiny, nazí a bílí.
=
o literární tvorbě:

... Přes institucionální omezení mužské kontroly tak mohly tyto ženy ve srovnání s jinými vést poměrně nezávislý, tvořivý duchovní život, ba stát se autorkami duchovních textů.“

Z ranného období pocházejí dvě básnické sbírky: theraváda a theriváda, Zpěvy bratří a Zpěvy sester.

[nop]

Islám chrání ženu. Před Mohamedem mohl mít muž více žen, a také je střídat....

před Mohamedem i po Mohamedovi může mít muž více žen například ve Velké Británii si islamisté vymohli, že mnohaženské sňatky, které jsou uzavřeny v zahraničí jsou zde plnoprávně uznávány

Mohamed konkrétně omezil počet žen na čtyři zákonité manželky. Pouze když někdo měl více žen předtím, mohl je podržet.
To nechápou křesťanští teologové, podle praxe v Africe musí pokřtěný muž podržet jednu a ostatní ženy propustit (resp. vyhnat).
Také kníže Svatopluk, který měl čtyřicet manželek si směl nechat jen jednu.

Korán je v tom humanističtější.
Vedlejší ženy nejsou ale omezeny a často ani nedědí.

[nop]

.....

19 letá dívka bude bičována, za to že byla znásilněna (blog/ Zdeněk Müller)

Publikováno 15.1.2008.
Mladá vdaná žena, ve věku 19 let byla znásilněna sedmi muži. Soud ji odsoudil k bičování. Šaría netrestá agresora, ale oběť znásilnění. Tento výklad nahrává názoru, že islámské právo je silně promužské, „maskulinizované“, nebo jinak řečeno, je protiženské.
http://www.mediaoislamu.cz/2008/revoltu ... a-a-islam/

Když přivedli k Ježíšovi cizoložnou ženu, aby ho nachytali do léčky, on jim řekl" kdo jsi bez viny, hoď první kamenem."
Potom všichni odešli. Ježíš jí řekl: "jdi a už nehřeš."
Co chci říci: kde byl ten muž se kterým spala? nikde se o něm nepíše. Chtěli kamenovat jen ji. Jeho nechtěli potrestat.
Vzniká kuriozní otázka: když se zajímali jen o ni, vysvětlete jak je možné cizoložit jen sama bez cizoložníka?
Podceňování ženy bylo také tam.
Ve starém Egyptu měla žena více možností a uznání než později.

[Návštěvník]

"Buddhismus

„Roli žen v Buddhově životě nebývá připisováno tak významné místo jako např. ženám v životě Ježíšově.“ (10) Jeho matka Mája zemřela sedm dní po jeho narození. Texty vysvětlují, že lůno, v němž spočíval budoucí Buddha, nesmělo být více poskvrněno pohlavním stykem. Jedinou alternativou byla, zdá se, Májina smrt......
I když mnozí buddhisté prohlašují Buddhu za jakéhosi praotce feminismu a ženské emancipace (13), příběh o přijetí žen do mnišské obce (sanghy) lze takto interpetovat jen s obtížemi. Ženy vedené Mahápadžápatí, žádající Buddhu o přijetí do sanghy, byly manželky mužů, kteří se stali mnichy (k čemuž podle Buddhova učení nepotřebovali od svých žen souhlas). Buddha jejich žádost nejprve odmítl .... "

No to mne podrž!
...

no jo tak se nope podrž !

"Z historie už víme, že Buddha byl vlastně poloviční sirotek, to jsme si tu už říkali - jeho maminka mu umřela, když mu bylo sedm dnů a ujala se ho jeho teta, to byla mladší sestra jeho maminky, která se jmenovala Gótamí. V tu dobu měla náhodou syna jménem Nanda. To byl pak onen světácky založený Nanda, kterému Buddha vyprávěl známé přirovnání o tanečnicích s kohoutíma nohama. Tak spolu s ním Gótamí malého Buddhu vychovávala, poté co ho přijala za vlastního.

Už jsme si tu řekli, že v Indii bylo mateřství velice ceněno, a tak jí za to byl Buddha velice vděčný. Když jí v pozdním věku umřel manžel, král Suddhódana - to byl také i Buddhův otec - měla pak jakožto vdova těžké postavení. Navíc už se o ní nemohl postarat skoro žádný příbuzný, protože jich mnoho z klanu Sakjů odešlo za Buddhou - Ánanda, Anuruddha, Upáli, Dévadatta a další.

Přirozeným východiskem pro Gótamí bylo, že odejde za Buddhou také, vždyť pro ni Buddhova sangha znamenala vlastně velkou rodinu a mnoho mnichů již znala jako své příbuzné. Shromáždila tedy další ženy s podobným osudem, většinou to byly původní manželky nynějších mnichů, a společně se vydaly za Buddhou. Ten tehdy navštívil město Kapilavastu, aby diplomaticky urovnal spor mezi dvěma královstvími Sákjů a Kólijů. Šlo tehdy o jakási vodní práva na řeku Róhiní.

Gótamí ho tenkrát třikrát prosila o vstup do řádu a Buddha ji pokaždé odmítl - přesněji nikoli samu Gótamí, pouze myšlenku, že by ženy směly vstoupit do řádu - ale ve výsledku odmítl přece jen Gótamí, protože se svou prosbou byla spojena existenčně. Ta se však nedala odradit, a tak ho se svými přítelkyněmi, budoucími mniškami, následovala do Vésalí, města vzdáleného asi 150 km. Oholily si hlavy a oblékly si mnišská roucha a po velkých útrapách tam dorazily. Měly veliké štěstí, protože tam byl s Buddhou i Ánanda, to byl jeho bratranec, to už jsme říkali, a byl to jeho důvěrník a velmi dobrý přítel. Ánanda samozřejmě také z domova Gótamí dobře znal, a navíc to byl člověk s velkým soucitem. Neměl sice tolik moudrosti a prozíravosti jako Buddha, neviděl nikdy tak daleko - možná je to někdy i na závadu - a tak slíbil Gótamí, že to s Buddhou nějak dohodne, že to nebude lehké, ale že Buddha je přece také člověk a že to nějak zařídí.

Ve vhodné chvíli se proto otázal Buddhy: „Ctihodný, jsou ženy schopné dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, až toho nejvyššího?“ Buddha se zamyslel a řekl: „Je to pravda, ženy jsou skutečně schopny dosáhnout všech čtyřech stupňů osvobození, dokonce i toho nejvyššího.“ Na to Ánanda pokračoval druhou otázkou: „Co všechno pro tebe udělala Gótamí? Vždyť tě kojila vlastním mlékem! A ty bys ji tady odmítl... Vždyť sem putovala takovou dálku, bosá, jenom kvůli tomu, že ty nechceš připustit vznik ženského řádu.“ Píše se, že právě tohle Buddhu pohnulo, že právě vděčnost v něm zapůsobila, a že tehdy zvítězila nad jeho moudrostí a předvídavostí.


Buddhovy podmínky

Přesto však Buddha nebyl nikdy člověk ukvapený, to se o něm vědělo, a tak si to ještě pořádně rozmyslel a vyjmenoval Ánandovi osm podmínek, za kterých se to smělo stát. Už jsme si tu říkali, že Ánanda měl fenomenální paměť (to se mu potom hodilo, když měl odříkat na koncilu všechny sútry), a proto když se odebral ke Gótamí, bylo pro něj hračkou ty podmínky slovo od slova přeříkat. Tak které to byly:

1. Mniška musí pozdravit mnicha jako první. Musí mu vždy prokazovat úctu, a to dokonce i kdyby sama byla v řádu již mnoho desítek let a on tam byl první den.

2. Mnišky nesmějí strávit období dešťů bez společenství mnichů, tedy bez dozoru.

3. Každých 14 dní se musí před mnichy zpovídat z případných porušení řádových pravidel, nestačí jen před mniškami.

4. Na závěr období dešťů musí být jakési slyšení v přítomnosti mnichů, co všechno se stalo.

5. Napomenutí za těžší přestupky musí být opět v přítomnosti mnichů.

6. K přijetí do řádu je nutné dvojnásobné zkušební období než u mnichů, tedy dva roky, a k obřadu se musí sejít nejméně deset mnichů a deset mnišek. Uvidíme později, že tohle pravidlo se stalo ženskému řádu osudným.

7. Mnišky nesmějí obtěžovat mnichy zbytečnými řečmi - věc sice prostá, ale asi měla svůj důvod.

8. Rovněž nesmějí kárat mnichy za žádné přestupky, dokonce i zřejmé.

Vidíme, že vyjmenovaná pravidla byla jednak určitým ústupkem tehdejšímu společenskému vkusu, jak by se měla žena chovat, a jednak i určitou pojistkou, aby se ženský řád nezvrhl.

Gótamí tedy ochotně slíbila, že ano, ten kompromis se jí líbil, a odešla spokojena. Píše se, že se dožila vysokého věku, dokonce 120 let, a že dosáhla plného osvobození.

(Mezi námi, sám tomu všemu tak úplně nevěřím, a to jak s tím věkem - Ánanda se prý také dožil těch 120 let - tak i s údajným počtem plně osvobozených mnichů - to hlavně když se dočtu, jak také občas jednali a jaké měli ke svému jednání motivy. V každém případě bych řekl, že by se někdo měl stydět - ať už ti, kteří k seznamu arahatů přidávali ze své fantazie jméno za jménem, nebo naopak zase my, když se rozhlédneme kolem sebe a vůbec nějaké arahaty tu marně hledáme.)

Podobně jako měl mužský řád v Buddhově době dva hlavní představitele, to byli Sáriputta a Móggallána, o kterých si tu budeme povídat v dalších přednáškách, tak ženský řád měl také své hlavní mnišky: byly to sestry Khéma a Uppalavaná, o těch si tu dnes ještě povíme. Vidíme tu určitou symetrii, dva a dva, což byla záruka jakési stability, byť křehké, jak už to v řádech bývá. Přes všechny demokratické a kázeňské pojistky zůstávala však hlavní oporou svaté sanghy obrovská a neotřesitelná Buddhova autorita. V orientálních zemích je to obvyklé, to uvidíte i dneska v televizi, jaká je tam neuvěřitelně silná tendence ke kultu osobnosti. Buddhova autorita byla v počátcích buddhismu tak zásadní, že po jeho smrti patrně nastal na určitou dobu kolaps, než se opět obnovila kázeň a pořádek.


Šíření a rozkvět ženského řádu

Jak to pokračovalo dál? O tom se traduje Buddhova předpověď, jenomže o její pravosti dnes znalci písem pochybují, protože v sútrách tradičně nesměly být věštby, a tohle by byla zřejmá výjimka. Přesto si ji poslechneme, protože - tak jako všechno aspoň trochu zajímavé - už vstoupila do buddhistické tradice.

Buddha tehdy prorokoval Ánandovi, že dobrá nauka měla trvat původně 1000 let, ale že po přijetí žen do řádu bude trvat toliko 500 let, že se tím tedy částečně znehodnotí. Na což mnišky s oblibou uštěpačně odpovídaly: co je na tom, původně to bylo tisíc let pro mnichy, teď je to 500 let pro mnichy a 500 let pro mnišky, tak se nám nic neztratilo. Je vidět, že i buddhistky nepostrádaly vtip.

Z té doby se dozvídáme o obrovských množstvích jeptišek - údajně okolo roku 300 se v Džambudípa shromáždilo 96 000 mnišek. Kolik k původnímu počtu později přidali nul, to nikdo dneska nezjistí, ale faktem je, že jich muselo být moc.

Zajímavá zpráva je o šíření buddhismu na Srí Lanku, kam se okolo roku 300 před naším letopočtem dostal indický mnich Mahinda spolu z dalšími mnichy. V té době tam žila velice moudrá královna, jmenovala se Anulá. Ta byla ohromena Mahindovou moudrostí a usmyslela si, že se svými dvorními dámami se všechny dají na buddhismus. Dotyčného Mahindu to strašně překvapilo, když ho upřímně prosila, aby je všechny ordinoval. Tehdy ale právě zapůsobila ta Buddhova pojistka o přítomnosti deseti mnichů a deseti mnišek. Ty mnichy měl Mahinda s sebou, ale deset mnišek - kde by je tam vzal... Samozřejmě nešlo, aby se nejdřív vyrobily a pak tu jako byly. Musely tam být už dřív, z tradice, aby zachovávaly původní linii přímo od Buddhy.

Jenomže milý Mahinda tehdy nelenil a vzpomněl si, že má sestru a ta že je teď také mniška, asi to měli v rodě, a tak pro ni poslal do Indie. Jeho sestra byla důkladná a přivedla si s sebou pro jistotu jedenáct mnišek, co kdyby se nějaká z nich cestou zatoulala, takže jich nakonec bylo dvanáct. To už pak opravdu stačilo a tak se dotyčná královna Anulá stala na Cejlonu první ženskou mniškou. Možná, že to byla v příštím životě naše svatá Anežka... (směje se).

Pak ještě nalézáme další zprávy, že kolem roku 500, už tedy našeho letopočtu, se z Cejlonu ženský řád šíří do Číny, ale pak už zájem chabne, zprávy mizí a poslední zprávy o ženském řádu najdeme kolem roku 1000. To byla velmi smutná skutečnost, tehdy přepadli Cejlon Kolové, divocí nájezdníci z jižní Indie, a ti udělali tu nejjednodušší věc, že všechny buddhistické kláštery spálili a všechny mnichy pobili, včetně mnišek.


Zánik ženského řádu

Krátce poté tedy přestal na Cejlonu existovat buddhismus v klášterní podobě. Ovšem jak už je známo, žádný nájezdník dlouho nevydrží a tak byli roku 1070 dotyční Kolové s velikou slávou poraženi a nová vláda chtěla opět obnovit záruku míru a stability v zemi, kterou jim poskytoval právě buddhistický řád. Jak víme, vlastními silami z ničeho to jít nemohlo a tak povolali mnichy až z Barmy, protože i v Indii byl tehdy již buddhismus postupně vytlačen bráhmanským náboženstvím. Mniši z Barmy tenkrát skutečně dorazili, ale byli to už jenom muži. Naneštěstí žádný z nich neměl tu správnou sestru, pro kterou by mohl poslat, jako kdysi ctihodný Mahinda. Tak se stalo, že původně skvělá Buddhova pojistka proti zvrhnutí řádu o přítomnosti alespoň deseti mnichů a deseti mnišek pro přijímání nových žen do řádu byla tentokrát ženskému řádu osudnou.

Od té doby nám zbyl na Cejlonu jenom mužský řád, mnišky už tu navždy chyběly, protože scházelo pokračování tradice. Podobně to dopadlo všude na světě, takže dneska už v théravádě přímé pokračování ženského řádu vůbec nemáme. V řadě zemí se to řeší různě - někde uvidíte buddhistickou mnišku s oholenou hlavou (a některé jsou i docela hezké) chodit pouze v bílém, ne tedy v okrovém, což vlastně znamená, jako by byla stále ještě ve zkušebním období a nebyla definitivně přijata do řádu. To má ale velikou nevýhodu, protože je to ekonomicky nešikovné. Théravádští mniši nesmějí ve zkušebním období žebrat, takže většinou žijí ze skromných úspor z dob, než se dali do řádu, nebo je někdo podporuje, a to pro ně není lehká situace.

Na Cejlonu sice existuje jedna organizace, jmenuje se Matky deseti předpisů, je jich asi 2500 a ty se chovají jako mnišky, tedy žijí na deseti buddhistických předpisech, ale „řádně“ ordinovány nejsou."

http://www.lampa.cz/prednasky/zeny.html

[Návštěvník]

.....

19 letá dívka bude bičována, za to že byla znásilněna (blog/ Zdeněk Müller)

Publikováno 15.1.2008.
Mladá vdaná žena, ve věku 19 let byla znásilněna sedmi muži. Soud ji odsoudil k bičování. Šaría netrestá agresora, ale oběť znásilnění. Tento výklad nahrává názoru, že islámské právo je silně promužské, „maskulinizované“, nebo jinak řečeno, je protiženské.
http://www.mediaoislamu.cz/2008/revoltu ... a-a-islam/

Když přivedli k Ježíšovi cizoložnou ženu, aby ho nachytali do léčky, on jim řekl" kdo jsi bez viny, hoď první kamenem."
Potom všichni odešli. Ježíš jí řekl: "jdi a už nehřeš."
Co chci říci: kde byl ten muž se kterým spala? nikde se o něm nepíše. Chtěli kamenovat jen ji. Jeho nechtěli potrestat.
Vzniká kuriozní otázka: když se zajímali jen o ni, vysvětlete jak je možné cizoložit jen sama bez cizoložníka?
Podceňování ženy bylo také tam.
Ve starém Egyptu měla žena více možností a uznání než později.

s názorem, že žena může za to, že muže vyprovokuje ke znásilnění nebo prostě ho svede k cizoložnictví se dá poměrně často setkat dodnes i u nás ... a ještě za komunistů, když šla žena nahlásit znásilnění, tak se na ní dívali příslušníci skrze prsty běžně - buď jí podezírali z toho, že si vše vymyslela, nebo že situaci sama vyprovokovala ... pouze u masových úchylů tomu věnovali vážnost

[Návštěvník]

nota bene když už jsme toho, tak právě zahalování muslimských žen jim má dávat ochranu a bezpečí před nevhodným chování ze strany mužů

"Hidžáb (arabsky حجاب ) doslova znamená clona, závěs, avšak v dnešní době je toto slovo používáno hlavně pro muslimský šátek, kterým si žena zahaluje vlasy, krk a poprsí.

Zahalování se hidžábem je stanoveno právní vědou.[zdroj?] Jako důvod bývá nejčastěji uvedena ochrana ženy před muži, kteří díky tomu, že ji vidí zahalenou, potlačí snáze svůj chtíč,[zdroj?] a proto jednají se ženou jako s osobností.

Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje (džilbáb)! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy"


Izzedin Elzir, prezident Unie islámských komunit v Itálii (UCOII) a bývalý módní návrhář, pravil:

"Pokud bychom se podívali na krásná umělecká vyobrazení Madony, spatříme ji v závoji. Myslím, že ji nevidíme polonahou"

[Návštěvník]

"Islám klade velký důraz na cudnost, předmanželskou čistotu, slušné oblékání atd. Muž by měl mít na veřejnosti zahalenu minimálně oblast mezi pupkem a koleny, žena (podle „fundamentalistického“ výkladu islámu) vše kromě rukou od zápěstí a obličeje. Smyslem islámského oblečení není ženy diskriminovat, ale naopak umožnit jim, aby se mezi muži mohly cítit bezpečně a nebyly jimi vnímány jako erotické objekty, ale jako plnohodnotné lidské bytosti, kolegyně, spolupracovnice atd. Muslimská žena chce, aby její oblečení připomínalo cizím pohledům Boha a mužům říkalo:

„To je cudná a Alláha milující žena, vzdal se, jestli máš nějaký špatný úmysl. Jen lidé, kteří ji budou respektovat jako úplnou, duchovní lidskou bytost, se mohou u ní cítit pohodlně. Pokud hledáš něco jiného, běž pryč.“ (43)

Česká publicistka Květa Klímová-Pumerová popisuje svou zkušenost z Jordánska, kde si vyzkoušela nošení islámského oděvu, takto:

„Když jsem míjela cizince v šortkách a tričkách a jejich manželky s rozcuchanými vlasy, odhalenými rameny, pažemi a hrudníky, holky s holými pupíky a v těsných minisukních, které jim sahaly stěží pod zadek, a viděla místní muže, jak se za nimi otáčí, připadala jsem si jako princezna. Během dne, kdy se na ulicích pohybovali převážně slušní muži, to bylo obzvlášť patrné. Neotáčeli se za Evropankami s hladovým pohledem a touhou cosi zahlédnout. Bylo v tom něco jiného. Znechucený výraz nad něčím tak sprostým, jako je polonahá žena na ulici. Celé hodiny jsme pozorovali jordánské ženy, jak míjejí ty evropské se zdviženou hlavou. Byly to dámy. Nesly své zakryté tělo pomalými ladnými kroky a jejich abáje a žilbávy se ladně vlnily a vlály ve větru. Jejich obličeje jako by ještě nabyly na kráse, orámované nejrůznějšími vzory a jemnými barvami šátků. Zlaté náramky objevující se v černi dlouhých abáj, cinkající jemně jako rajské zvonky čehosi zapovězeného. Jejich ruce tak křehké, paže obepnuté úzkým rukávem, ještě více zdůrazňujícím jejich neuvěřitelnou ženskost. Bylo jedno, jestli byly malé, vysoké, hubené nebo tlusté, krásné či ošklivé. Všechny byly podobné: nádherně elegantní a upravené.“ (44)

[Návštěvník]

"Všichni jsme svědky účelové vulgarizace žen již od dob vzniku patriarchátu, ne všichni (a dokonce ani ženy samotné) si však uvědomujeme tuto účelovou manipulaci, naopak ženy, aby dosáhly v takto nastavené společnosti úspěchu, se často samy zbavují ženskosti či sebeúcty.

Skromnosti a cudnosti, v islámu velmi důležité ideologie, je dosaženo dodržením předepsaných standardů pro chování a oděv muslima (všimněte si, že nezáleží na tom, či muže nebo ženy, oba mají stanovené standardy, které by měli dodržovat). Žena, která následuje pilíře islámu by měla následovat pravidla oblékání souhrnně nazývaná hidžáb. Jiná synonyma používaná v této souvislosti jsou závoj, purda, nebo jednoduše zahalení. Je to akt víry a napomáhá tomu aby k ní bylo přistupováno s úctou, respektem a byla zachována její důstojnost. Na hidžáb je nahlíženo v islámu jako na prostředek osvobození ženy, ve smyslu zahalení, které s sebou nese „auru respektu“ (Takim, 22) a ženy jsou uznávané jako individuality, kterých je možné si vážit pro jejich mysl a osobnost, „ne pro jejich krásu, či její nedostatek“ ( Mustafa ) a ne jako sexuální objekty.


V rozporu s populárním přesvědčením, zahalení muslimské ženy není útlak ale osvobození se z okovů mužských zkoumajících pohledů a standardů atraktivnosti stanovených médii. V islámu je žena svobodná, může být tím, kým je uvnitř a je osvobozená od toho, aby byla zobrazována jako pouhý sexuální symbol a byla vystavena napospas cizímu chtíči. Islám povyšuje status ženy tím, že „požívá stejná práva jako muž a oba sdílejí stejnou podstatu“ (Nadvi, 11) a oba sdílejí také vzájemná práva a povinnosti ve všech aspektech života.
Muži a ženy ačkoli jsou si rovni NEJSOU IDENTIČTÍ, a každý doplňuje toho druhého v různých úlohách a rozdílných funkcích za které jsou zodpovědni. „Z islámské perspektivy, vidět ženu jako sexuální symbol je její znevažování. Islám věří, že žena by měla být hodnocena podle svého (morálního) charakteru a svých činů raději, než podle svého vzhledu či fyzických tvarů“ (Takim, 22).

V článku „Mé tělo je Moje vlastní starost“, paní Nahíd Mustafa, mladá v Kanadě narozená a vychovaná muslimská žena s univerzitním vzděláním, píše: „Korán nás učí, že muži a ženy jsou si před Bohem rovni, že jedinci nemají být posuzováni podle pohlaví, krásy, bohatství nebo privilegií. Jediná věc, která činí jednu osobu lepší než druhou, je jeho nebo její charakter.“ Pokračuje slovy: „V západním světě se stal hidžáb symbolem buď nuceného mlčení, nebo bezohledné militantnosti. Ve skutečnosti není ani jedním. Je to jednoduše ženino prohlášení, že posuzování jejího fyzického vzhledu by nemělo hrát pražádnou roli v jejích společenských vztazích.“


Muslimové věří, že Bůh dal krásu všem ženám, ale že tato krása nemá být vystavena světu, jako kdyby tato žena byla maso na pultě, které si máte prohlédnout a vybrat si. Když se zahalí, dostane se na jinou úroveň a muži by se na ni měli dívat s respektem a bude hodnocena podle svého intelektu, víry a osobnosti, ne pro svou fyzickou krásu. V mnoha společnostech, zejména v té Západní, jsou ženy odmalička učeny, že jejich cena se odvíjí od jejich atraktivnosti pro opačné pohlaví, a jsou přesvědčovány aby následovaly mužské standardy přitažlivosti a abstraktní pojmy toho co je přitažlivé, napůl si uvědomujíce, že taková honba je pomíjivá a často ponižující (Mustafa).


Cudnost, skromnost a zbožnost jsou podporovány zahalením. „Hidžáb v žádném ohledu nebrání ženě, aby hrála svou úlohu jako důležitý jedinec ve společnosti, ani ji nečiní méněcennou." (Takim,22)

Muslimská žena si může obléknout cokoli se jí líbí v přítomnosti svého manžela a své rodiny, nebo mezi ženskými přítelkyněmi. Ale když jde ven, nebo když muži jiní než její manžel a její blízcí rodinní příslušníci jsou přítomni, očekává se, že se oblékne do takového oděvu, který zakryje (její vlasy a) všechny části jejího těla, a nebude odhalovat svou postavu. Jaký kontrast oproti Západnímu stylu, který se každý rok zcela úmyslně soustředí na odhalování nějaké další erotogenní zóny veřejným pohledům! Záměrem západního oděvu je ukázat a zdůraznit postavu, zatímco úmyslem muslimského oděvu je skrýt (a zahalit) ji, přinejmenším na veřejnosti (Lemu,25).


Muslimka necítí tlak na to, aby splňovala nějaké normy přitažlivosti nebo krásy dané nějakou módou, což je tak zjevné v západních i Východních kulturách. Nemusí žít podle očekávání, co je žádoucí a co ne. Povrchní krása není znepokojivou starostí muslimské ženy, jejím hlavním cílem je vnitřní duchovní krása. Nemusí používat své tělo a půvaby aby získala přijetí a uznání ve společnosti. Velmi se to liší od krutých metod, kterým jiné společnosti podřizují ženy, v tom že jejich hodnota je vždy měřena jejich fyzickým vzhledem. Existují nesčetné příklady diskriminace na pracovišti, kde jsou ženy přijímány či odmítány na základě své přitažlivosti a sex-appealu.

Další výhodou zahalení je, že představuje pro ženu ochranu. Muslimové věří, že když žena odhalí svou krásu všem, sníží se na úroveň objektů sexuální touhy a stane se zranitelná muži, kteří na ni hledí pro „uspokojení svých sexuálních nutkání“ (Nadvi,8). Hidžáb z nich činí ženy, jež náleží ke skupině cudných a skromných, nedostupných žen, takže muži jenž porušují pravidla a muži přehnaně lpící na erotice je podle toho hodnotí a nedovolí si je jen tak škádlit“ (Nadvi, 20). Hidžáb řeší problém sexuálního harašení a nechtěných sexuálních návrhů, které jsou pro ženu tak ponižující, když muži dostávají smíšené signály a věří, že žena si jejich návrhy přeje, když odhaluje své tělo.

Západní ideologie „Když to máš, tak to ukaž!“ je zcela opačná než islámský princip, kde cílem není přitáhnout k sobě pozornost za každou cenu, ale být skormný. Se ženami je v mnoha společnostech jednáno jako se sexuálními symboly a ničím víc než tělem „které se musí ukázat aby upoutalo pozornost“ (Mustafa). Dobrým příkladem je reklama, kde je ženské tělo používáno k tomu aby prodalo nějaký výrobek. Ženy jsou soustavně degradovány a vystaveny tlaku odhalovat ze sebe čím dál tím více.

Zahalení ji od tohoto osvobozuje a nutí společnost aby si jí vysoce vážila pro její vlastnosti. Vzdálený ponižování žen, hidžáb ve skutečnosti zaručuje ženě auru respektu, a poskytuje jí jedinečnou identitu (Takim, 22). Podle Koránu jsou pro ženy i muže platné stejné vysoké standardy morálního chování. Zdrženlivost je nezbytná v životě člověka, ať už v činech, morálce nebo řeči. Islám také nařizuje slušné chování a oděv pro muže, není jim dovoleno dělat prostopášnou „šou“ ze svého těla, aby na sebe upoutali pozornost, a také oni se musí oblékat cudně. Mají zvláštní pokyn v Koránu, aby klopili svůj zrak, a necivěli bezostyšně na ženy.

V súře an-Núr v Koránu se píše: „Řekni věřícím (mužům), aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví - a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají.“ Mnoho mylných představ na západě o muslimské ženě a konkrétně o jejím zahalení má své kořeny v Arabských a muslimských zemích, které se odchýlily od pravé doktríny islámu a „smísily islámské principy s před-islámskými pohanskými tradicemi své země“ (Bahnassawi, 67)

V tomto současném období odklonu od islámu, je mnoho muslimských žen odcizeno, izolováno od společenského života a jsou utiskovány muslimskými muži a vládci, kteří používají jméno náboženství pro své nespravedlnosti. (Bahnassawi, 65) V tomto případě je hidžáb použit jako prostředek pro udržení mnoha muslimských žen mimo společnost, s mylnou představou že zahalení jako takové představuje izolaci a slabost. Zakazuje se jim práce ve státní správě, studium na univerzitách atd. Ale jak se čím dál tím více žen vrací k nepokřivenému a pravdivému islámu, jsou schopné si uvědomit nespravedlnost, která je dlouho připravuje o jejich práva, aby byly nedílnou součástí společnosti a „zasloužily si stejnou důstojnost, úctu, pokrok a prosperitu jako muži.“ (Nadvi,26). Ženy znovu získávají svou pravou identitu a úlohu ve společnosti, a oblékají si hidžáb a přijímají jeho koncept osvobození žen, a zaujímají své správné postavení, které jim islám poskytl již před čtrnácti sty lety."

http://www.islamcz.cz/content/osvobozeni-diky-zavoji

[Návštěvník]

nota bene když už jsme toho, tak právě zahalování muslimských žen jim má dávat ochranu a bezpečí před nevhodným chování ze strany mužů

"Hidžáb (arabsky حجاب ) doslova znamená clona, závěs, avšak v dnešní době je toto slovo používáno hlavně pro muslimský šátek, kterým si žena zahaluje vlasy, krk a poprsí.

Zahalování se hidžábem je stanoveno právní vědou.[zdroj?] Jako důvod bývá nejčastěji uvedena ochrana ženy před muži, kteří díky tomu, že ji vidí zahalenou, potlačí snáze svůj chtíč,[zdroj?] a proto jednají se ženou jako s osobností.

Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje (džilbáb)! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy"


Izzedin Elzir, prezident Unie islámských komunit v Itálii (UCOII) a bývalý módní návrhář, pravil:

"Pokud bychom se podívali na krásná umělecká vyobrazení Madony, spatříme ji v závoji. Myslím, že ji nevidíme polonahou"

To se islámští chlapi stydí za to, jaké jim příbuzní vybrali ženy za manželky, že se ty ženy musí mimo domácnost celé zahalovat?

[Návštěvník]

To se islámští chlapi stydí za to, jaké jim příbuzní vybrali ženy za manželky, že se ty ženy musí mimo domácnost celé zahalovat?

ne ... proč se ženy zahalují je vysvětleno ve výše uvedených citacích

[Návštěvník]

To se islámští chlapi stydí za to, jaké jim příbuzní vybrali ženy za manželky, že se ty ženy musí mimo domácnost celé zahalovat?

ne ... proč se ženy zahalují je vysvětleno ve výše uvedených citacích

"Jako důvod bývá nejčastěji uvedena ochrana ženy před muži, kteří díky tomu, že ji vidí zahalenou, potlačí snáze svůj chtíč a proto jednají se ženou jako s osobností"