Na konci všeho.

[irulan]

To, co popisuje irulan, může být i forma úniku do relativismu - smích, vše je jen hra, popř. láska, popř. na hovno.
Osoba (zase) utekla.

Jediná cesta je cesta dovnitř..., ne ven...

Nemyslela jsem to jako únik. Proste se na sebe podívám nějak jakoby zvenku, a koukám co to děláš? O co ti tady jako jde? Byt lepší, vypadat lepší, vidět moudřeji a klidněji a vyrovnaně atd.. A najednou jsou mi ty moje vlastni snahy k smíchu. Jsem tak jak jsem, tak co muzu měnit..

I toto je cesta ven - do projevu..., všímá se projevů a uteklo se zase jen do projevu - smích, nemohu nic měnit - vše toto jsou jen projevy osoby..., cesta dovnitř je obrácení pozornosti od projevů osoby, od osoby do jejího nitra, k její podstatě..., voda se zavřela, pohltila vše.... kruhy ustaly a všude vládne smíření... a klid.
Tvůj popis je popisem přístupu osoby k viděným jejím snahám, kteréžto končí jejím smíchem a afirmací: co mohu měnit? Nic:-) Zůstává se dál v osobě, coby středu.
A v tom je rozdíl mezi jedním a druhým.

Jo smích je asi vnější projev na to viděni. Výsledek toho je pusteni toho "problému", proste uz není problémem. To je moje zkušenost.
Jaka je tvá? Jak můžeš popsat tu cestu dovnitř? Ze svého pohledu, zajímá me to..
Ja osobně nevím jak to ma byt a jak to funguje jinde, ale paradoxně se vidím jakoby zvenku...

[Návštěvník]

to jo, to většině z nás potíže nedělá akorát ty stavy potom ... ty stavy utrpení

Koukám,
že to znáš

A čím jsi pak trpěl ?

jo znám to dobře

depresema a frustrací z toho, že to není tak jak to chci mít

[Návštěvník]

Vědomí. Přitahováno silou setrvačnosti k sobě samému.

Jedině tak setrvačností úsilí, které jsi do toho vložil...

Ne. Setrvačnosti Vědomí samotného. Úsilí vždy přináleží osobě, osobnímu vědomí, osobní mysli.

Je to podobné, jako když vypínáš na noc čudlíkem mobil. Zmáčkneš čudlík, chvilinku držíš (zastavení) a pak pustíš (vše odevzdáš).
Nic se vrací k nic. Do stavu prapostaty.

To je odpověď i pro irulan. Mobil, čudlík, osoba co mačká, mačkání jsou svou podstatou neexistující, protože jsou to formy pomíjivé. I samotná osoba (co vidí samotnou osobu z venku - zaměřením pozornosti Vědomí - vidí zase jen pomíjivou formu).
Jediné, co je skutečné, je samo Vědomí. Je to, co Je. Nepomíjivé a věčné...

[Návštěvník]

Jo smích je asi vnější projev na to viděni. Výsledek toho je pusteni toho "problému", proste uz není problémem. To je moje zkušenost.
Jaka je tvá? Jak můžeš popsat tu cestu dovnitř? Ze svého pohledu, zajímá me to..
Ja osobně nevím jak to ma byt a jak to funguje jinde, ale paradoxně se vidím jakoby zvenku...

jsem jíný návštěvník než ten co tu reaguje na tvoje postřehy

mám obdobnou zkušenost jako ty - dává to možnost nadhledu, člověk se pak zasměje vlastnímu blbnutí, protože si to uvědomí

[Návštěvník]

prostě si uvědomí tu absurditu - tak jako na to poukazuje ta citace A.

[irulan]

Vědomí. Přitahováno silou setrvačnosti k sobě samému.

Jedině tak setrvačností úsilí, které jsi do toho vložil...

Ne. Setrvačnosti Vědomí samotného. Úsilí vždy přináleží osobě, osobnímu vědomí, osobní mysli.

Je to podobné, jako když vypínáš na noc čudlíkem mobil. Zmáčkneš čudlík, chvilinku držíš (zastavení) a pak pustíš (vše odevzdáš).
Nic se vrací k nic. Do stavu prapostaty.

To je odpověď i pro irulan. Mobil, čudlík, osoba co mačká, mačkání jsou svou podstatou neexistující, protože jsou to formy pomíjivé. I samotná osoba (co vidí samotnou osobu z venku - zaměřením pozornosti Vědomí - vidí zase jen pomíjivou formu).
Jediné, co je skutečné, je samo Vědomí. Je to, co Je. Nepomíjivé a věčné...

Vis co, tohle je strašně obecný povídání, a jsem asi natvdla, ale nepochopila jsem z toho princip toho procesu obrácení se do sebe. Kdo se kam obrací a co to je podle tebe ta setrvačnost? Na rovinu, nemlžit..

[Návštěvník]

jo znám to dobře

depresema a frustrací z toho, že to není tak jak to chci mít

No a to jsi měl z uvolnění ?
Spíše z chtění, ne...

z neuvědomění - to přináší napětí a stres a strach

[Návštěvník]

irulan: Vis co, tohle je strašně obecný povídání, a jsem asi natvdla, ale nepochopila jsem z toho princip toho procesu obrácení se do sebe. Kdo se kam obrací a co to je podle tebe ta setrvačnost? Na rovinu, nemlžit..

Je to podobný proces jako proces v blízkosti černé díry. Něco se jeví (např. - je tu strach, bolest, rozprostření, nesoulad, disharmonie), je tu někdo, kdo toto zažívá. Vědomí to "vidí" (ve hře ne neposuzující pozornost, která JEN vidí - poslední pozorovatel, který nehodnotí , nezaujímá osobní stanoviska - neodsuzuje, ic nz toho, co pouze vidí - neodvozuje) a protože (se) nijak nezasahuje, to, co je viděno, zažíváno padá (je přitahováno) do středu toho, kdo to "vidí", vnímá.

Nebudu psát kam... kdo to "zná", ví, kdo tuto zkušenost nemá, časem určitě přijde a bude viděno, co je myšleno setrvačnostostí vědomí přitahovat samo k sobě...

[roman]

Vědomí nemá žádnou setrvačnost

Ale to víš, že má. Vacek(když ho čteš) o tom mluví jako o dostředivé síle Vědomí, atmavičara, není nic jiného, než toto stažení k sobě sama, k podstatě osoby(atmanu), duch. srdci, centru. Jak když zapneš vysavač - je to lux Vědomí:-), vědomí se zvrátí samo do sebe, mysl se nechová expanzivně, je stažena do Zdroje. A stane se to samo!!

[Návštěvník]

vostalpetr: Vědomí nemá žádnou setrvačnost,
ten směr pozornosti sis tam nastavil sám,
jako jsem si já nastavil svoje kouření,
které se mně tak zautomatizovalo, že kdykoliv pocítím nervozitu, jdu si šluknout

Kdybys vůbec nazasahoval, tak by to bylo jinak,
jiným způsobem

Nevidím to tak. Vše je přitahováno do Zdroje, Jednoty - to je základní pohyb Existence. Ale pozor - na základě jednodruhovosti, stejnosti.
A samozřejmě ne osobní aktivitou, resp. aktivitou osobních individualit - jejich přání, představ nebo tužeb.
Pohyb je opačný.
Samo v sobě (si) vědomé Vědomí spočívající samo v sobě - známé pod výrazem Bytí - živoucí Bytí - a jako opak osobní vědomí vázané na osobu (vyhraněnou jednotku s představou já konám) se vším, co k procesu osobního konatelství patří.

Vidět ten rozdíl je základním předpokladem Vidění - a také spočinutí na správné straně "barikády"... někoho to táhne tam a někoho jinam...

[Návštěvník]

Tvrdí kdo, vostálpetře?

[roman]

tedy to znamená, že se to naučíš
a když se ti to zautomatizuje, tak to vypadá že to maká samo,
a pak můžeš psát o dostředivé síle,
která ovšem neexistuje

Nelze se to naučit, protože to nelze udělat. Není to tak, že ty někam stahuješ pozornost(to se dá naučit), ale že něco nového se v tobě probudí v centru a pozornost je SAMA přitažena, jde tím směrem a stane se atmou samotnou, pak si to Já koriguje jak je potřeba, pak už nelze nic praktikovat, nebo nepraktikovat. A říkám, že atmavičara nejde udělat, natrénovat, apod., nastane když nastat má, ego s tím může začít(jednobodovostí mysli), ale tím to končí, jestli dojde k samadhi nelze z osobní vůle udělat.

[roman]

takže expanzivně a tvořivě se otočí pozornost směrem dovnitř

Chová se hvězda expanzivně, když se zhroutí sama do sebe? Ta černá díra je dobrej příměr, tak to podobně principielně funguje

[roman]

abys věděl, že po realizaci Atmanu pak ještě následuje realizace Brahmanu,

Ale jo, to je jasný, to už si Já řídí samo kdy ten atman bude absorbován v Brahma(tedy že zmizí to centrum), ale realizace atmanu musí nastat před realizací B.

[roman]

Budha by tedy musel být slepej jako patrona, když hovořil o an atmanu

Musel bejt slepej když o atmanu nemluvil? To neznamená, že mluvil již jen o an atmanu, že ta fáze byla minuta. Ramana o něm mluvil, ne proto že někam sám cíleně zaměřil pozornost, ale protože to prostě tak funguje, principielně. Nemůže to někdo vynechat, přeskočit a někdo zas ne :-))

[roman]

Nemůže to někdo vynechat, přeskočit a někdo zas ne :-))

Tedy samo to může bejt tak rychlý ten atma-brahma přechod(sou vpodstatě jedním), že to je možno propást, to jo. Ale, řekl bych, že to bude spíš výjimka.

[živý mrtvý]

Já Pepovi ale neříkám, ať neposlouchá vás a poslouchá mě nebo někoho jiného,
já říkám ať neposlouchá vůbec nic.

To totiž pořád hledá, jak z toho ven, ale z toho žádná cesta ven neexistuje.

Jo. Když se tohleto žije, bez důvodu žít, je to k nežití, a přesto se to žije... bez-důvodně a bez naděje... ... ...

cestí se to samo...

to prostě jednou nastane samo ... a dokud k tomu nedojde samo, zachraňujem se

Přitom každý rozhodnutí to udělat nebo neudělat je sebezachraňování osoby ve snaze udělat něco, čemu ona přisoudí smysl

[živý mrtvý]

Já Pepovi ale neříkám, ať neposlouchá vás a poslouchá mě nebo někoho jiného,
já říkám ať neposlouchá vůbec nic.

To totiž pořád hledá, jak z toho ven, ale z toho žádná cesta ven neexistuje.

Jo. Když se tohleto žije, bez důvodu žít, je to k nežití, a přesto se to žije... bez-důvodně a bez naděje... ... ...

cestí se to samo...

to prostě jednou nastane samo ... a dokud k tomu nedojde samo, zachraňujem se

Přitom každý rozhodnutí to udělat nebo neudělat je sebezachraňování osoby ve snaze udělat něco, čemu ona přisoudí smysl

Během doby se pak začne objevovat nepochopitelná spokojenost, nesouvisí vůbec s tím co se děje

i když - jasně, když bolí zub nebo si narazím kloub, o spokojenosti se moc mluvit nedá

dokud bolest nepřejde

[Jarda Malej]

Sebeochrannný obal duše nepustíme, dokud je v nás strach.

Pokud se bojíš tmy, tak stačí jediné otočení vypínačem, rozsvítit a je po strachu.

Říkáš, že musíš projít sám. Nemusíš.

Je možné zmizet v té náruči, která Tě miluje

Je možné stát se tou milující náručí.

Je možné být jedním s tím vším, i když nejsi ničím.

Pěkný.

:-)

[Návštěvník]

A vzal sis to k srdci?

Dobrá otázka
Když přijde něco "od srdce" pak je dobré "vzít si to k srdci."
A třeba nemusí padnout ani slovo.

Tak bude skvělé, když se s námi o to budeš moci na tom setkání 7.-8.12. v Praze podělit.